Zdraví

První pomoc je soubor postupů a úkonů, které mají za cíl zachránit zdraví či život. První pomoc je v Česku povinen poskytnout každý člověk, pokud tím neohrozí zdraví či život sebe sama.

Poskytování první pomoci

Pokud nastal stav ohrožující život/zdraví, zachraňující by měli chránit sami sebe a předejít dalšímu zhoršení situace (např. umístit výstražný trojúhelník při dopravní nehodě). Zároveň voláme zdravotnickou záchrannou službu (tel. 155) či integrovaný záchranný systém (tel. 112 – výhodné, pokud bude potřeba zapojení policie či hasičů, funguje v rámci celé Evropy).

Pro volání zdravotnické záchranné služby lze též využít aplikaci Záchranka. Ta dispečinku zasílá polohu zařízení a je výhodné ji použít zejména při situacích, které se odehrávají mimo budovy. Telefonní linku ani aplikaci není vhodné zneužívat (nebo volat při banálních zdravotních problémech), kvůli takovému konání by se pomoc nemusela dostat k lidem, kteří ji opravdu potřebují.

Stavy ohrožující život

Mezi život ohrožující stavy patří zejména zástava krevního oběhu či dýchání (což je často spojeno). Pokud člověk v bezvědomí nereaguje na podněty (oslovení, zatřesení aj.), zakloníme mu hlavu. Pokud ani po záklonu hlavy nedýchá (nehýbe se mu hrudník), provádíme resuscitaci (KPR): zachránce si klekne vedle postiženého a stlačuje střed hrudníku postižneného do hloubky 5–6 cm (tempem 100–120 stlačení za minutu). Je možné zahrnout i umělé dýchání (2 vdechy po 30 stisknutích hrudníku).

Resuscitace je fyzicky náročná, pokud je někdo s námi, střídáme se. Resuscitujeme, dokud zachraňovaný nezačne jevit známky života, či do příjezdu pomoci. V místech s velkou koncentrací lidí (např. obchodní centra) lze za účelem obnovení činnosti srdce obvykle využít automatický externí defibrilátor (AED).

Masivní vnější krvácení, zvláště žilní či tepenné, je vhodné co nejrychleji zastavit: stlačením přímo v ráně, aplikací tlakového obvazu (těsně obvázat krvácející místo, v případě potřeby přidávat vrstvy), po konzultaci s dispečerem případně zaškrcením končetiny.

Vnitřní krvácení vede ve ke vzniku šoku. Postiženého je mj. vhodné udržovat v tepelné pohodě, nepodávat mu tekutiny (nanejvýš svlažit rty).

Mezi další úrazové stavy ohrožující život patří např. poranění hlavy, hrudníku (pneumothorax – vniknutí vzduchu do hrudní dutiny) či břicha.

Informace o první pomoci lze najít na stránkách Českého červeného kříže či na webu Mladý zdravotník.

Příklady úrazových stavů

• poranění páteře – Pokud postižený dýchá, nemanipulujeme s ním, jinak provádíme resuscitaci.
• poranění končetin/zlomeniny – S postiženou končetinou je vhodné co nejméně manipulovat.
• úrazové amputace – Zastavíme krvácení, amputát (oddělenou část těla) uchováme v sáčku ponořeném do vody s ledem (často možno opět připojit k tělu).
• rány – Porušení kůže. Je vhodné je vyčistit, při větším rozsahu sterilně překrýt. Předměty (např. střep) z ran není vhodné vytahovat, mohlo by dojít k dalšímu poškození tkání.

Tepelná poranění zahrnutí např. popáleniny. U těch přerušíme působení tepla, postižené místo chladíme vlažnou vodou, případně sterilně překryjeme (např. hydrogelovým krytím). V případě úpalu či úžehu postiženého přemístíme do chladnějšího prostoru. Omrzliny ohříváme vlažnou vodou. Podchlazeného člověka přesuneme do teplého prostředí, respektive zabraňujeme úniku tepla např. izotermickou fólií či dekou.

Příklady neúrazových stavů

• mdloba – Krátkodobá porucha vědomí.
• stavy při epilepsii – Při epileptickém záchvatu neomezujeme pohyb postiženého.
• stavy při cukrovce – Postižený může být např. být zmatený, vrávorat, komolit slova v důsledku hypoglykemie (nízké hladiny cukru v krvi). Podáváme cukr, nejlépe v nápoji.
• náhlá bolest na hrudi – Často signalizuje srdeční infarkt, postiženého uložíme do polosedu, zajistíme mu čerstvý vzduch (např. otevřením okna).
• cévní mozková příhoda - Projevuje se např. pokleslým koutkem, ztrátou hybnosti v polovině těla.
• alergické reakce

V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k růstu a přestavbě tkání, ale také jsou pro něj zdrojem energie. Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus. Procvičování je rozděleno do následujících podkapitol:

• Výživa a metabolizmus obecně – Informace o tom, co je metabolizmus, základní přehled týkající se živin a získávání energie z nich.
• Látky jako součást výživy – Konkrétnější informace o přijímaných látkách (sacharidech, tucích, proteinech a dalších).
• Způsoby stravování, výživové doplňky – Vegetariánství, veganství a další způsoby stravování, (ne)vhodnost výživových doplňků.
• Výběr a úprava potravin, stravování – Volba potravin, základní informace týkající se jejich kuchyňských úprav.
• Údaje na obalech potravin – Vyčítání informací z obalů.
• Onemocnění spojená s výživou – Podvýživa, obezita, poruchy příjmu potravy a další.
• Výživa a metabolizmus: mix

V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k fungování, získávání energie a k růstu a přestavbě tkání. Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus.

Typy živin

Mezi základní živiny patří sacharidy (ty zahrnují i jednoduché cukry), tuky a bílkoviny (proteiny). Jako zdroj energie se uplatňují zejména sacharidy a tuky.

Přijímání a zpracování živin probíhá díky trávicí soustavě, živiny po těle rozvádí oběhová a lymfatická (mízní) soustava.

Živiny jako zdroj energie a stavební látek

Díky rozkladu živin a buněčnému dýchání (reakci s kyslíkem) se uvolňuje energie. V rámci tohoto procesu vznikají jednoduché anorganické látky: voda (\mathrm{H_2O}) a oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), který vydechujeme. (Uhlík ve vydechnutém \mathrm{CO_2}​ tedy pochází ze živin, které se nacházely například ve snědené svačině.) Výroba složitějších látek z látek jednodušších naopak energii spotřebovává.

Při hladovění tělo energii získává ze zásobních sacharidů (zejména glykogen v játrech a svalech) a tuků. Proteiny slouží jako zdroj energie jen při nedostatku jiných živin.

Přijaté proteiny se při trávení rozkládají na aminokyseliny. Z nich se v těle na základě informace v DNA „poskládají“ vlastní proteiny, ty slouží jako stavební látky či podmiňují různé funkce těla (např. jako enzymy či hormony).

Kromě základních živin jsou pro funkci těla v menším množství nutné vitaminy, minerální látky (přijímané obvykle ve formě solí/iontů). Tyto látky se označují jako mikronutrienty. Organizmus též musí přijímat vodu.

Energetická hodnota, využívání energie

Energetická hodnota potravin se v souladu se soustavou SI udává v kilojoulech (1 kJ = 1000 J). Dodnes se též používají kilokalorie (kcal; 1 kcal = 4,184 kJ). Příjem a výdej energie byl měl být v rovnováze (pokud více energie přijímáme, nabíráme na hmotnosti, v opačném případě hubneme).

Jako bazální metabolizmus se označuje energie nutná pro udržení základních funkcí těla (v klidu), u dospělého člověka se pohybuje kolem 5000 – 10 000 kJ za den. Celkový denní energetický výdej dospělého při normální aktivitě je asi 7 600 – 12 600 kJ.

Mezi hlavní látky přijímané potravou náleží sacharidy, tuky a proteiny (bílkoviny). Tyto živiny (makronutrienty) přijímáme ve větším množství.

Sacharidy

Mezi sacharidy patří jednoduché cukry (ty typicky chutnají sladce) i složitější sacharidy (polysacharidy). Zejména jednoduchých cukrů lidé v současnosti přijímají nadbytek.

Celulóza a další obtížně stravitelné látky tvoří vlákninu. Ta mj. čistí trávicí trakt a zpomaluje rozpad složitých sacharidů na cukry, čímž zabraňuje skokovému nárůstu glykemie.

Tuky a příbuzné látky

Tuky patří do skupiny látek zvané lipidy. Tuky jsou ze základních živin energeticky nejbohatší, v těle mohou také sloužit jako tepelná izolace či chránit orgány. Jejich molekuly se skládají z alkoholu glycerolu a zpravidla trojice zbytků mastných kyselin.

Proteiny

Proteiny (bílkoviny) se podílejí na stavbě a fungování těla, jako zdroj energie jsou využívány jen při vyčerpání jiných živin. Proteiny přijaté potravou se v trávicí soustavě štěpí na aminokyseliny, z nichž buňky vytvoří „vlastní“ proteiny na základě informace obsažené v DNA.

Vhodné množství přijímaných živin je silně individuální. Co se týče hmotnosti základních živin, člověk by denně měl přijmout přibližně 15 % tuků, 20 % proteinů a 65 % sacharidů. Žádný z těchto základních typů živin nelze celkově označit za „nezdravý“ a neměl by být v jídelníčku zcela vynechán.

Mikronutrienty

Mezi tzv. mikronutrienty (živiny přijímané v malém množství) patří vitaminy a minerální látky.

• Vitaminy obecně umožňují fungování metabolických procesů. Dělí se na rozpustné v tucích (A, D, E, K) a ve vodě (C, skupina B). Vitaminů je vhodné přijímat malé množství, lze se jimi předávkovat.

• Co se týče minerálních látek (prvků), obvykle je přijímáme ve formě solí (iontů).

Obezita a podvýživa

Přebytečný příjem živin vede k obezitě (otylosti), při nedostatečném příjmu naopak nastává podvýživa. Hmotnost těla je možné orientačně posoudit pomocí hodnoty BMI (body mass index). Spočítá se vzorcem \mathrm{BMI = \frac{hmotnost [kg]}{(výška [m])^2}}. Optimální BMI je asi 18,5–25.

Poruchy příjmu potravy

Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění. Zásadním způsobem ovlivňují organizmus, mnohdy vedou až ke smrti. Jsou jimi ohroženy hlavně dospívající dívky. Mezi poruchy příjmu potravy náleží:

• mentální anorexie – Souvisí se zkreslenou představou o vlastním těle, spočívá v odmítání či omezování potravy (časté je zabývání se energetickou hodnotou potravin), mnohdy dochází k nadměrnému cvičení, projevuje se mj. poruchami hormonálního systému.
• mentální bulimie – Zahrnuje záchvatovité přejídání a následné zvracení potravy.

Alergie a intolerance

Lidé mohou být alergičtí na určité složky potravy. Intolerance laktózy souvisí s neschopností zpracovávat mléčný cukr. Celiakie spočívá v tom, že imunitní systém neadekvátně reaguje na lepek (gluten).

Vliv stravy na zdraví

Složení stravy (a životní styl obecně) ovlivňuje výskyt nejrůznějších onemocnění: např. nemocí oběhové soustavy či diabetu (cukrovky).

Emoce a jejich funkce

Emoce (pocity) jsou naše reakce na události, vzpomínky nebo myšlenky. Základní emoce jsou: radost, smutek, strach, hněv, překvapení a odpor. Často cítíme víc pocitů naráz.

Emoce se projevují v našem těle. Pokud emoce nemá tělesný projev, možná jde ve skutečnosti spíš o myšlenku.

Každá emoce má svůj smysl.

• Strach nás upozorňuje na nebezpečí, jako když vidíme hada na cestě.
• Radost nám říká, že jsme spokojeni, třeba když dostaneme pochvalu.

Emoce si nevybíráme. Mohou přijít kdykoliv, například můžeme cítit závist, když vidíme kamaráda s novým telefonem. Je důležité vědět, že všechny emoce jsou v pořádku.

Emoční regulace

Emoční regulace je naše schopnost rozumět, vyjadřovat a zvládat své emoce. Je to jako když řídíme kolo: někdy musíme zrychlit, jindy zpomalit, nebo dokonce zastavit. Základní způsoby regulace emocí: mluvení o pocitech, práce s tělem (dýchání, techniky relaxace).

Pyramida potřeb

Abychom pochopili, co všechno potřebujeme k tomu, aby nám bylo dobře, můžeme si představit pyramidu. Každé patro pyramidy představuje jeden druh potřeb. Začněme od té nejspodnější části pyramidy.

Rozpoznání potřeb

• Vnímání těla: Čas od času je dobré zastavit se a všimnout si, co cítíme a k čemu to patří. Možná zjistíme, že nám něco chybí.
• Zpětná vazba: Když si povídáme s přáteli, rodinou nebo učiteli, mohou nám říct, co si o nás myslí a co si myslí, že potřebujeme.
• Stanovování priorit: Někdy musíme rozhodnout, co je pro nás teď nejdůležitější. Je to jako když máme na stole spoustu úkolů a musíme vybrat, co uděláme první.
• Vzdělávání: Čím více se učíme o sobě a světě kolem nás, tím lépe rozumíme svým potřebám.
• Asertivita je schopnost jasně a efektivně vyjádřit své potřeby ostatním. To je důležitý další krok poté, co potřebu rozpoznáme.

Vina a její funkce

Vina je pocit, když si uvědomíme, že jsme něco pokazili. Vinu si můžeme představit jako kontrolku v autě. Když něco nefunguje správně, začne svítit, aby nás upozornila. Vina nám pomáhá učit se ze svých chyb a růst.

Skutečná vina je, když opravdu uděláme chybu. Ale někdy cítíme vinu, i když jsme ve skutečnosti žádnou chybu neudělali, to je domnělá vina. Mluvit o pocitu viny s někým blízkým nám může pomoci pochopit, zda jsme opravdu něco udělali špatně, anebo je vina jen domnělá.

Domnělá vina může mít několik původců.

Zpracování viny

• Pokud víme, že jsme udělali chybu (např. ztratili kamarádovi sluchátka), měli bychom se omluvit a pokusit se to napravit.
• Někdy omluva ani náprava není možná. Pokud ale víme, co přesně jsme udělali špatně, můžeme se pokusit už stejnou chybu neopakovat.
• Všichni děláme chyby. Je důležité naučit se odpouštět sami sobě.

Představme si, že naše vina je jako starý batoh. Pokud ho necháme na zádech příliš dlouho, bude nás tlačit. Někdy ho můžeme sundat a vyprázdnit.

Stud a jeho funkce

Stud je intenzivní pocit nepřijetí sebe sama kvůli vnímání vlastních chyb. K pocitu studu se vážou výrazy jako „propadl bych se hanbou”, „červenám se jako rak“, „nevím kam s očima“ nebo „nejradši bych se ztratil“.

Tělesné projevy

Stud může vyvolat reakce těla jako jsou zarudnutí, pocení, zaplavení v hlavě nebo nepříjemný pocit v žaludku.

Lidé, když se setkají se studem, často instinktivně reagují třemi hlavními způsoby:

• útokem
• útěkem
• zamrznutím

Ačkoliv je stud často nepříjemný, v evoluční historii měl svůj význam. Pomáhal nám zapadnout do skupiny a vyvarovat se chování, které by nás mohlo vystavit nebezpečí nebo vyloučení. V moderním světě ale často reagujeme studem i v situacích, kdy to není nutné. Důležité je rozlišit, kdy je stud užitečným způsobem, jak nás upozornit na naše nevhodné chování, a kdy je spíš škodlivý (to je naprostá většina případů).

Různé druhy studu

Metody zpracování studu

Emoční zranění

Zranění v nás může vzbuzovat širokou škálu pocitů – od bolesti, smutku, osamělosti, až po hněv nebo frustraci. Někdy se můžeme cítit ztraceni, jako bychom byli uvězněni v bouři emocí, ze které nemůžeme uniknout. Používáme taky výrazy jako „mám zlomené srdce“, „je to pro mě rána pod pás“, „je mi těžko na duši“ apod. Pocity spojené se zraněním mohou být hodně silné.

Časté příčiny emočních zranění

Rozdíl mezi emoční bolestí/zraněním a traumatem

Emocionální bolest nebo zranění je reakce na nepříjemnou nebo bolestnou událost či situaci. Může jít o krátkodobé pocity, jako smutek z toho, že jsme zmeškali výlet se školou, nebo to může být hlubší, pokud jsme třeba zažili ztrátu blízkého člověka.

Trauma je hluboké a dlouhodobé emocionální zranění, které vychází za rámec běžného stresu či bolesti.

Osoby s traumatem často zápasí s řadou potíží. Mohou mít noční můry, problémy s navazováním důvěry v ostatní lidi nebo mohou trvale cítit, že jsou v ohrožení. Vnitřní rána, kterou trauma představuje, se u každého projevuje jinak. Zatímco někdo může být traumatizován určitou událostí, jiný v podobných okolnostech nemusí.

Zatímco běžné zranění či bolest obvykle s časem mohou odeznít, trauma může vyžadovat specializovanou pomoc pro jeho uzdravení. Někteří lidé mohou potřebovat terapii nebo jiné odborné zásahy k překonání hlubokých emocionálních jizev, které trauma zanechává.

Hojení emočních zranění

Mnoho z nás nevědomky dělá věci, které brání uzdravení našich emocionálních zranění. Může to být tím, že se vyhýbáme svým pocitům, nebo se ponoříme do aktivit a emoce si nevšímáme. Můžeme také opakovat stejné nefunkční vzory chování v nových vztazích, protože jsme se nepoučili z minulých chyb. Jiní zranění lidé hledají útěchu v návykových látkách nebo nezdravých vztazích, místo aby čelili své bolesti.

Strach, úzkost a jejich funkce

Strach je pocit, který máme, když si myslíme, že je něco nebezpečné. Chrání nás tím, že nás upozorňuje na možné nebezpečí a pomáhá nám jednat.

Strach je rychlý a může nám zachránit život. Někdy můžeme uskočit před přijíždějícím autem dřív, než si to uvědomíme ve své hlavě. Na rozdíl od strachu úzkost je spíš neurčitý pocit, který může trvat déle.

Spouštěče strachu

Spouštěče jsou vstupy z vnějšího světa, které v nás vyvolávají strach. Mohou být:

• společné pro všechny lidi (když nám jde o život)
• individuální (strach z plavání pro někoho, kdo má předchozí špatnou zkušenost)

Spouštěče strachu jsou často spojené i se sociálními situacemi, například z mluvení s novým člověkem, z odmítnutí, z trapnosti, nebo z vyloučení ze skupiny.

Projevy strachu

Strach prožíváme v těle, často v podobě bušení srdce, třesu, studeného potu, svalového napětí, nevolnosti.

Nervozita je pocit podobný strachu, kdy se bojíme, jak něco dopadne, protože to buď nemůžeme ovlivnit, nebo pochybujeme o svých schopnostech.

Tréma je strach nebo nervozita, kterou cítíme před nějakou významnou událostí.

Regulace strachu

Regulace strachu znamená schopnost rozpoznat, vyjádřit a zvládat svůj strach. V první chvíli často reagujeme pomocí útoku, útěku nebo zamrznutí. Po chvíli můžeme zapojit přemýšlení a vidět více možností.

Techniky zvládání strachu a úzkosti

Vztek a jeho funkce

Vztek je reakce na situace, kdy nás něco rozčílí nebo pociťujeme nespravedlnost. Je to varovný signál našeho těla, který nám dává vědět, že naše hranice byly překročeny, podobně jako když hlídací pes začne štěkat, když někdo vstoupí na naše území. Kromě toho, že nás vztek chrání, nám může dávat energii pro řešení problémů.

Frustrace je pocit podobný vzteku. Cítíme ji, když něco nejde tak, jak bychom chtěli, nebo něco nám brání v dosažení našeho cíle.

Křivda je pocit vzteku, který cítíme, když se nám nebo někomu kolem nás děje něco nespravedlivého.

Vztek může často vzniknout také tehdy, když někdo překročí naše osobní hranice. Osobní hranice jsou jakýmsi neviditelným ochranným kruhem kolem nás, který určuje, co je pro nás přijatelné a co nikoliv. Může se jednat o tělesný prostor, soukromí nebo i o naše myšlenky a pocity.

Je důležité naučit se rozumět svým hranicím a hovořit o nich s ostatními, abychom mohli budovat zdravé vztahy založené na vzájemném respektu.

Techniky zvládání vzteku

Zvládání vzteku znamená být si vědomi svých pocitů, a umět je vyjádřit a kontrolovat způsobem, který následně nezpůsobí škodu sobě ani ostatním.

Vytvořením zdravých strategií pro zvládání vzteku můžeme lépe zvládat konflikty, zlepšit naše vztahy a cítit se celkově spokojenější.

Smutek a jeho funkce

Smutek můžeme pociťovat v situacích ztráty, zklamání nebo bolesti. Podobá se mraku, který zastíní naši jasnou oblohu pocitů. Každý z nás někdy cítí smutek.

Smutek je způsob, jak nám naše tělo říká, že jsme něco ztratili, něco nám chybí, nebo že potřebujeme útěchu. Díky smutku se také můžeme více spojit s ostatními lidmi.

Když ukážeme svůj smutek, ostatní nás mohou podpořit, potěšit nebo s námi sdílet podobné pocity. Takže i když nemusí být příjemné smutek cítit, je to způsob, jak nám naše tělo pomáhá zpracovávat různé situace a jak nás přibližuje k ostatním.

Různé podoby smutku

Techniky zvládání smutku

Zvládání (regulace) smutku znamená rozpoznat, vyjádřit a zpracovat své pocity. Procházení smutkem nám může poskytnout poučení, zvyšuje naši odolnost a učí nás být soucitnějšími vůči ostatním.

Skrývání skutečných pocitů

Potlačování emocí si můžeme představit jako sklenici, do které něco přiléváme. Může se stát, že když je toho hodně naráz, tak sklenice přeteče. To se může projevit jako bolesti hlavy, břicha, stres, úzkost, podrážděnost atd.

Pokud jsme měli po celý týden špatné dny a drželi pocity v sobě, je důležité najít nějaký způsob, jak něco ze sklenice zase vylít. Může to být mluvit o svém týdnu s blízkým člověkem, napsat si to do deníku nebo alespoň dopřát si odpočinek. Když své emoce vyjadřujeme a zpracováváme průběžně, staráme se o to, aby sklenice nepřetekla.

Jak může vypadat potlačování některých emocí?

Důvody potlačování emocí

Kdy emoce potlačit a kdy vyjádřit?

I když jsou momenty, kdy se nám může zdát potlačení emocí nezbytné, měli bychom dávat pozor na to, abychom své emoce nepotlačovali neustále.