Jen menšina druhů bakterií a virů vyvolává onemocnění člověka, tyto druhy se označují jako patogenní.
Princip vyvolání onemocnění
Bakterie se mohou v organismu množit, přičemž spotřebovávají živiny nebo rozkládají tkáně. Také mohou uvolňovat toxické látky (např. v případě tetanu).
Viry napadají buňky hostitelského organismu (včetně člověka) a využívají je ke svému rozmnožování, čímž je vyčerpávají či zcela ničí.
Organismus tedy poškozují samotné mikroorganismy i látky, které při jejich působení vznikají (toxiny, odpadní látky, látky vzniklé rozpadem buněk). Proti mikroorganismům a jejich toxinům bojuje imunitní systém. Působení imunity může do určité míry poškozovat i vlastní buňky. Tělo je pak vyčerpáváno jak snahami o „opravu“ svých poničených součástí, tak vkládáním zdrojů do imunitní odpovědi.
Příznaky onemocnění (např. horečka, produkce hlenu) pak mnohdy nevyvolávají mikroorganismy samy o sobě, ale imunitní reakce na ně – např. horečka zpomaluje množení mikroorganismů, hlen je odstraňuje ze sliznic.
Různé mikroorganismy napadají různé části těla (např. viry hepatitidy se množí hlavně v játrech, viry rýmy hlavně v nosní sliznici). Právě zde pak dojde k největšímu poškození a imunitní odpovědi.
Pokud se patogen (např. bakterie, virus) dostane do organismu, nutně to neznamená, že způsobí onemocnění. Vliv má např. to, o který mikroorganismus jde či kde v těle se konkrétně nachází (např. bakterie E. coli je prospěšná ve střevě, ale nevítaná v močovém měchýři). Závisí také na aktuálním stavu imunitního systému.
Přenos nákazy a prevence
Mikroorganismy se mohou šířit např. kapénkami (drobnými kapičkami, které vyjdou z těla např. při kašlání), přímým kontaktem, vodou či potravinami, krví či při sexuálním kontaktu. Některé nemoci přenáší živočichové (např. klíště).
Předcházení infekčním onemocněním (prevence) spočívá v zabránění výše zmíněných způsobů přenosu (např. respirátorem u infekcí dýchacího ústrojí, prezervativem u sexuální aktivity). Přítomnost mikroorganismů omezuje dodržování hygieny (např. mytí rukou, dezinfekce povrchů a prostor).
Léčba, antibiotická rezistence
Ústup onemocnění v zásadě zajistí působení imunitního systému. To podpoříme např. tím, že v době nemoci organismus nepřetěžujeme, odpočíváme. Dále je možné zmírňovat příznaky (např. snižovat horečku, tlumit bolest), obecně se snažit zabraňovat poškození organismu.
Některé látky mohou cíleně působit proti mikroorganismům jakožto původcům nemocí. Antivirotika omezují množení virů, proti bakteriím působí antibiotika.
Antibiotika nepůsobí proti virům
Antibiotika mají vliv na bakterie: zabíjejí je či omezují jejich množení. Je tedy zcestné užívat antibiotika v případě virových nemocí. Výjimkou je stav, kdy činnost virů vede k druhotné bakteriální infekci (např. u těžkých zápalů plic).
Zásadním problémem je, že při používání antibiotik typicky přežívají ty nejodolnější bakterie. U bakterií vzniká tzv. antibiotická rezistence (odolnost vůči antibiotikům), bakteriální infekce bývá čím dál obtížnější léčit.
Očkování
Očkování spočívá nejčastěji ve vpravení mrtvého/oslabeného mikroorganismu (či jeho části) do těla. Tělo si proti němu následně vytvoří protilátky a získá imunitní paměť. Nedochází při tom k propuknutí onemocnění, proti němuž se očkuje. Očkování obecně má minimum závažných vedlejších účinků, bez něj by se vážná onemocnění daleko častěji šířila.
