Výpis souhrnů
Úvod do sociologie
Podtémata
Sociální stratifikace a mobilita
Sociální stratifikace
Sociální stratifikace je rozvrstvení lidí ve společnosti a je výsledkem strukturované nerovnosti mezi lidmi.
Stratifikační systémy
Pojmem stratifikační systémy označujeme, jak je ve společnosti organizována strukturovaná nerovnost. Jednotlivci jsou v rámci těchto nerovných systémů rozděleni do sociálních vrstev (stratum), které se liší mírou vzájemné prostupnosti. Příklady sociální stratifikace z historie jsou:
Kasty
Kasty jsou uzavřené neprostupné sociální uspořádání, které je dané už před narozením a nábožensky je spojené s Indií. Indové rozdělují obyvatelsko do čtyř skupin tzv. varen (bráhmani, kšatrijové, vaišjové, šúdrové). Příslušníci jednotlivé kasty smí uzavírat sňatky, přijímat jídlo a pití a dědit pouze v rámci jedné kasty.
Otroctví
Otroctví je sociální uspořádání, kdy jeden člověk (otrok) je majetkem (vlastnictvím) člověka druhého. V historii bylo otroctví spojeno se starověkým Egyptem, antickým Řeckem, nebo v novověku s USA (zrušeno v 60. letech 19. století).
Stavy
Stavy byly historické sociální skupiny, které odrážely míru úcty k jejich příslušníkům. Historicky byly spojeny například se středověkou Francií (první stav duchovní, druhý stav šlechta, třetí stav zbylé obyvatelstvo).
Vrstvy
Vrstvy jsou uspořádání lidí podle ve společnosti. Vrstva je tvořena jedinci, které spojují společné sociální ukazatele. Mezi tyto ukazatele například patří: příjem, vzdělání, životní styl, výše majetku, míra prestiže povolání, moc, neformální sociální kontakty, atd. Příslušnost k určité vrstvě je spojena s hodnocením a mírou prestiže. Některé vrstvy jsou ve společnosti více vážené a uznávané než jiné. Příslušnost jedinců k vrstvě neurčuje barva vlasů nebo výška.
Sociální mobilita
Sociální mobilita je pohyb mezi společenskými vrstvami. Tuto mobilitu dělíme do několika druhů:
Vertikální mobilita
Vertikální mobilita znamená přesun mezi vyššími a nižšími společenskými vrstvami například díky vzdělání (zisk vysokoškolského titulu) nebo povýšení v práci. Vertikální mobilitu dále dělíme na mobilitu:
- sestupnou – posun směrem dolů v rámci společenských vrstev (ztráta zaměstnání, zbavení vojenské hodnosti)
- vzestupnou – posun směrem nahoru v rámci společenských vrstev (zisk vysokoškolského titulu, povýšení v zaměstnání)
Horizontální mobilita
Horizontální mobilita je charakteristická přesunem zejména prostorovým. Typickým příkladem horizontální mobility je změna bydliště (např. přestěhování se z města na venkov) nebo uzavření sňatku (bez změny sociální vrstvy).
Intergenerační mobilita
Intergenerační mobilita je charakteristická přesunem mezi vrstvami napříč generacemi, zejména mezi rodiči a jejich dětmi (např. dítě dělníka vystuduje vysokou školu a uplatní se jako právník).
NahoruSociální deviace
Sociální deviace je definována jako odchylka od normální sociální normy. Sociální norma je soubor očekávání a hodnocení určitých typů chování. Tyto normy jsou proměnné v závislosti na kultuře a čase. Sociologie v souvislosti se sociální deviací řeší zejména problematiku patologických jevů (alkoholismus, kriminalita, sebevražednost, prostituce, apod.).
Na problematiku sociálních deviací je možné pohlížet z hlediska různých teorií a přístupů.
- Biologická teorie zdůrazňuje dědičnost a fyziologické aspekty. Jako zakladatele je možné označit Cesare Lombrosa, který se ve druhé polovině 19. století pokusil identifikovat potenciální kriminálníky na základě tvaru lebek.
- Psychologická teorie zdůrazňuje spojení kriminality s osobností jedince.
- Sociologická teorie zdůrazňuje společenský vliv. Patří mezi ně mimo jiné teorie nálepkování, teorie anomie či subkultury teorie.
Teorie nálepkování
Teorie nálepkování (etiketizační teorie; labeling theory), která deviaci popisuje jako vlastnost, kterou lidé přisuzují určitému lidskému jednání. Posouzení deviace závisí na tom, zda ji jako deviantní společnost vnímá. Tato teorie nevysvětluje deviaci podle toho, proč k ní dochází, ale podle toho, kdo a jak určité chování za deviantní označuje. Nálepky (etikety) udělují lidé a skupiny, které mají ve společnosti větší moc nebo autoritu (například bohatí, starší, většinová společnost či učitelé). Z toho vyplývá, že deviantním se člověk často stává až tehdy, když je takto označen okolím.
Teorie anomie
Teorie anomie Émila Durkheima (1858–1917) chápe deviaci jako výsledek rozpadu obecných pravidel a zákonů ve společnosti. Příčinou tohoto rozpadu byl rozpad dělby práce, vznik napětí a konfliktů mezi různými částmi společnosti v důsledku změn (změny související se sociálními změnami v 19. století). Mezi příčiny rozpadu obecných pravidel můžeme zařadit např. revoluce nebo válečný konflikt.
Teorie anomie Roberta King Mertona
Z teorie anomie částečně vycházel Robert King Merton, který tvrdí, že zdrojem anomie v moderní (zejména západní) společnosti je nedostatek symetrie mezi kulturní a sociální strukturou společnosti. Hlavní hodnotou v západní společnosti je materiální úspěch, sebedisciplína a práce. Napětí mezi uznávanými hodnotami a nemožnosti nalezení cesty k úspěchu se podle Mertona projevuje určitými typy deviace. Za deviantní pak často označuje tzv. inovátory - ti přijímají obecně uznávané hodnoty, ale hledají nové možnosti (často nelegální) k jejich dosažení. Typickým projevem jsou krádeže, podvody nebo zpronevěry.
Subkulturní teorie
Příslušníci některých subkultur uznávají odlišné hodnoty a pravidla než většinová společnost, a proto je jejich chování často vnímáno jako deviantní. Takové subkultury vznikají jako reakce na frustraci z toho, že jejich členové nedokážou naplnit očekávání většinové společnosti. Deviantní subkultury tak fungují jako protest nebo obrana proti dominantní kultuře. Pokud se člověk z nižší společenské třídy nedokáže vyrovnat s požadavky většiny, může se k přidat k subkultuře, aby naplnil pocit uznání a mohl se v subkultuře hierarchicky posunout, což se mu ve většinové společnosti nedostává.
Nahoru
