Sociální deviace

Sociální deviace je definována jako odchylka od normální sociální normy. Sociální norma je soubor očekávání a hodnocení určitých typů chování. Tyto normy jsou proměnné v závislosti na kultuře a čase. Sociologie v souvislosti se sociální deviací řeší zejména problematiku patologických jevů (alkoholismus, kriminalita, sebevražednost, prostituce, apod.).

Na problematiku sociálních deviací je možné pohlížet z hlediska různých teorií a přístupů.

• Biologická teorie zdůrazňuje dědičnost a fyziologické aspekty. Jako zakladatele je možné označit Cesare Lombrosa, který se ve druhé polovině 19. století pokusil identifikovat potenciální kriminálníky na základě tvaru lebek.
• Psychologická teorie zdůrazňuje spojení kriminality s osobností jedince.
• Sociologická teorie zdůrazňuje společenský vliv. Patří mezi ně mimo jiné teorie nálepkování, teorie anomie či subkultury teorie.

Teorie nálepkování

Teorie nálepkování (etiketizační teorie; labeling theory), která deviaci popisuje jako vlastnost, kterou lidé přisuzují určitému lidskému jednání. Posouzení deviace závisí na tom, zda ji jako deviantní společnost vnímá. Tato teorie nevysvětluje deviaci podle toho, proč k ní dochází, ale podle toho, kdo a jak určité chování za deviantní označuje. Nálepky (etikety) udělují lidé a skupiny, které mají ve společnosti větší moc nebo autoritu (například bohatí, starší, většinová společnost či učitelé). Z toho vyplývá, že deviantním se člověk často stává až tehdy, když je takto označen okolím.

Teorie anomie

Teorie anomie Émila Durkheima (1858–1917) chápe deviaci jako výsledek rozpadu obecných pravidel a zákonů ve společnosti. Příčinou tohoto rozpadu byl rozpad dělby práce, vznik napětí a konfliktů mezi různými částmi společnosti v důsledku změn (změny související se sociálními změnami v 19. století). Mezi příčiny rozpadu obecných pravidel můžeme zařadit např. revoluce nebo válečný konflikt.

Subkulturní teorie

Příslušníci některých subkultur uznávají odlišné hodnoty a pravidla než většinová společnost, a proto je jejich chování často vnímáno jako deviantní. Takové subkultury vznikají jako reakce na frustraci z toho, že jejich členové nedokážou naplnit očekávání většinové společnosti. Deviantní subkultury tak fungují jako protest nebo obrana proti dominantní kultuře. Pokud se člověk z nižší společenské třídy nedokáže vyrovnat s požadavky většiny, může se k přidat k subkultuře, aby naplnil pocit uznání a mohl se v subkultuře hierarchicky posunout, což se mu ve většinové společnosti nedostává.