Ekologické vztahy v terénu

Pozorováním organismů lze určit, jaké mají ekologické vztahy (s dalšími organismy a prostředím). V některých případech je vztah zřejmý přímo (např. vidíme ptáka na břehu řeky, jak loví ryby), jindy nás k odvození vztahu může dovést stavba těla organismu (pták má protáhlý, dýkovitý zobák) či prostředí, v němž organismus žije (pták se pohybuje na břehu řeky → nejspíše tady bude hledat potravu).

Lze hodnotit potravní vztahy (např. dravec-kořist), různé typy symbiózy (např. parazitismus, mutualismus) i souvislost organismů a ekosystému.

Potravní vztahy, výživa

Co se týče potravních vztahů živočichů, draví živočichové jsou obvykle přizpůsobeni lovu dobře vyvinutými smysly, rychlým pohybem a ostrými částmi těla, které mohou sloužit k trhání masa či zabíjení kořisti (např. drápy, špičáky savců, ostrá špička zobáku ptáků, kousací ústní ústrojí některých blanokřídlých). Kořist bývá zpravidla menší než dravec. Býložraví živočichové se mnohdy pohybují pomaleji než dravci, rostlinnou potravu mohou porcovat (např. řezáky bobra) či drtit (např. stoličky sudokopytníků, ústní ústrojí hlemýždě, vroubkovaný zobák kachny – ta žere převážně rostliny). Rostliny se ožeru brání např. kolci či trny.

Rostliny (a další organismy – např. sinice, lišejníky, řasy nepatřící mezi rostliny) získávají živiny pomocí fotosyntézy, k níž je potřeba energie světla. Fotosyntetizující organismy jsou obvykle zelené (ale není to pravidlem). Označují se jako producenti.

Parazitismus

V rámci parazitismu parazit dlouhodobě škodí hostiteli, aniž by měl za cíl jej zabít. Parazit a hostitel bývají v bezprostřední blízkosti (jejich těla jsou v dlouhodobějším kontaktu). Vnější parazité živočichů (např. klíště, blecha) mají obvykle zjednodušenou stavbu těla a ústní ústrojí přizpůsobené přijímání krve, lymfy či částí kůže/jiných tkání. U hostitele se přítomnost většího množství parazitů může projevit jako nemoc či vede ke strádání organismu (např. toulavá kočka napadená svrabem). Přítomnost vnitřních parazitů živočichů zpravidla nelze zvnějšku jednoduše zjistit.

Živočišní parazité rostlin obvykle sají jejich mízu, k čemuž využívají bodavě sací ústní ústrojí. Také mohou tkáně rostliny vyžírat zevnitř (např. minující housenky klíněnky v listech jírovce). Pokud je rostlina napadena parazitem, často se to projeví deformací či schnutím jejích částí nebo tvorbou hálek.

Parazitické rostliny mohou být nezelené (např. záraza, podbílek, kokotice), případně mohou i fotosyntetizovat (jmelí). V každém případě jsou napojené na vodivá pletiva jiné rostliny či podhoubí houby.

Mutualismus (vzájemně prospěšná symbióza)

V rámci mutualismu mohou být organismy jak ve stálém bezprostředním kontaktu (např. klouzek žijící v mykorhize s modřínem bude své plodnice tvořit blízko modřínu), tak v kontaktu občasném (např. včela opylující květ trnky, straka vybírající parazity ze srsti muflona). Projevy mutualismu jsou pozitivní, organismy vypadají „zdravěji“/nevypadají, jako by strádaly: např. tráva bujněji roste tam, kde je podhoubí čirůvky májovky, rostliny lákají opylovače barevností a vůní svých květů.

Rozkladači

Rozkladači (dekompozitoři) se obvykle nacházejí na (mrtvé) organické hmotě (mršinách, rozkládajícím se dřevě, výkalech apod.). Může se jednat o okem neviditelné mikroorganismy (bakterie) či například povlaky vláknitých hub. Mezi rozkladače patří i někteří živočichové, např. brouci a jejich larvy.

Přenos částí sloužících k rozmnožování

V terénu lze snadno pozorovat některá přizpůsobení rostlin, např. co se týče přenosu jejich plodů/semen.

Stanoviště, vývoj ekosystému

Na základě stanoviště (místa, kde se organismus konkrétně vyskytuje) lze odhadnout jeho ekologické nároky či charakter/stáří ekosystému.