Výpis souhrnů
Člověk v dějinách
Prohlížíte si souhrny informací k určitým tématům. Systémy Umíme se zaměřují hlavně na jejich procvičování. Ke cvičením k jednotlivým podtématům se dostanete pomocí odkazů níže.
Podtémata
Století a tisíciletí
Na pomyslné časové ose z minulosti do budoucnosti nacházíme předěl v roce nula (někdy také jedna). Ten dělí osu na dvě části.
To, co se stalo po roce nula, se stalo našeho letopočtu. Velmi často to neoznačujeme nijak speciálně, pokud by však mohlo dojít k nejasnostem, kdy k tomu došlo, označujeme to zkratkou n. l., tedy našeho letopočtu, případně AD. Např. 2. světová válka začala v roce 1939 n. l.
O tom, co se stalo před rokem nula, říkáme, že se to stalo před naším letopočtem. Takové údaje označujeme vždy a to buďto zkratkou př. n. l., případně BC. Např. římský vojevůdce Ceasar byl zabit v roce 44 př. n. l.
Určování století a tisíciletí
Stoletím myslíme sto po sobě jdoucích let. V kontextu dějepisu tím myslíme sto let jdoucích od roku jedna do roku sto daného století. Jméno století určujeme podle jeho posledního roku. Tedy např.
| rozmezí | století |
|---|---|
| rok 1 až 100 | 1. století |
| 101 až 200 | 2. století |
| 201 až 300 | 3. století |
| 1301 až 1400 | 14. století |
| 1901 až 2000 | 20. století |
Obdobně to funguje i u tisíciletí, tedy období dlouhé tisíc let, kdy např.
| rozmezí | tisíciletí |
|---|---|
| 1 až 1000 | 1. tisíciletí |
| 1001 až 2000 | 2. tisíciletí |
Století a tisíciletí před naším letopočtem
Roky před naším letopočtem jsou na časové ose obráceně, jakoby v mínusu, např. rok 44 př. n. l. je daleko současnosti blíže než rok 1200 př. n. l. Na druhou stranu určování století a tisíciletí zde funguje prakticky stejně.
| rok | století | tisíciletí |
|---|---|---|
| 1476 př. n. l. | 15. století př. n. l. | 2. tisíciletí př. n. l. |
| 769 př. n. l. | 8. století př. n. l. | 1. tisíciletí př. n. l. |
| 198 př. n. l. | 2. století př. n. l. | 1. tisíciletí př. n. l. |
Určování dekády
Jedna dekáda má 10 let. Určuje se však tradičně jinak, než století, neboť začíná rokem 0 a končí rokem 9. Například:
| rozmezí | dekáda |
|---|---|
| 1870 až 1879 | 70. léta 19. století |
| 1920 až 1929 | 20. léta 20. století |
| 1980 až 1989 | 80. léta 20. století |
Archeologie
Archeologie zkoumá lidské společnosti skrze hmotné prameny (artefakty a ekofakty), díky čemuž je schopná zkoumat i společnosti před vznikem písma. Nejčastěji se s ní setkáme v kontextu pravěku, starověku a raného středověku, cenné poznatky však přináší i při výzkumech mladších období.
Archeologické výzkumy dělíme vícero způsoby na:
- systematické (pro účely zodpovězení vědeckých otázek) nebo záchranné (zkoumají lokalitu krátce předtím, než ji zničí stavba), případně na
- destruktivní (tzv. vykopávky, během kterých se nenávratně zasáhne do dané památky) nebo nedestruktivní (během kterých dochází maximálně k drobnému narušení lokality, např. letecká archeologii či povrchové sběry).
Archeologie pro účely získání širšího obrazu o zkoumaném období spolupracuje s dalšími obory, např. s geologií či antropologií.
Archeolog, paleontolog nebo antropolog?
Ač se může práce těchto tří lidí prolínat, každý se zaměřuje trošku na něco jiného.
- Paleontologie se zabývá životem v minulých geologických obdobích. Studuje vývoj života na zemi od jeho počátků, rostliny i živočichy v podobě fosílií.
- Antropologie je poměrně široká věda zabývající se člověkem. Studuje anatomii lidského těla i jeho sociální život a kulturní projevy. Klade důraz na jednotlivce a snaží se mu porozumět komplexně.
- Archeologie je někdy považována za podobor antropologie. Zkoumá výhradně minulé společnosti a to převážně na základě jejich výtvorů a vlivů.
Pokud by se paleontolog, archeolog a antropolog potkali na vykopávkách např. z mladší doby kamenné, antropolog by uměl nejlépe zanalyzovat hroby a archeolog si pravděpodobně zpracovával hmotné nálezy. Pro paleontologa by mohly být zajímavé kosti zvířat, musel by se však profesně věnovat těmto (pro něj) nejmladším až okrajovým obdobím.
Archeologické prameny
Archeologie pracuje jak s nalezenými předměty v kontextu, tak se situacemi, ze kterých pocházejí. Z nalezených předmětů bez kontextu z terénu (např. bez informací, kde byly nalezeny, v jaké hloubce a jaké další předměty byly umístěny vedle), ale i ze situací z terénu (např. odpadní jámy), ze kterých už někdo vybral předměty, získají archeologové jen minimum relevantních informací.
Archeologie a písemné prameny
Písemné prameny, tedy různé listiny, pergameny či knihy, studují primárně historikové. Archeologie jako takové zkoumá hmotné prameny a po většinu období písemné prameny k dispozici ani nemá nebo jen velmi limitované. V mladších obdobích, o kterých už máme větší množství písemných pramenů (např. ve středověku), má však potenciál doplňovat znalosti o věcech nezapsaných, například o tom, jak žili lidé na vesnicích a jaké nástroje používali.
Rozlišujeme různé druhy nálezů. Artefakt je předmět záměrně vyrobený člověkem, např. zbytky keramické nádoby či kámen zbroušený do sekery. Míra dochování se do dnešní doby záleží na materiálu, ze kterého je artefakt vyroben, a z prostředí, ve kterém byl uložen.
Které věci vydrží v zemi?
Jedním z hlavních problémů, se kterými se archeologie musí vypořádat, je fakt, že se do současnosti dochová jen malý střípek věcí, které lidé v minulosti vyrobili. Velmi dobře se dochovávají artefakty z kamene, poměrně odolná je i keramika. Kostí a kovů se obecně nachází také hodně, existují však ale prostředí, ve kterém se rychle rozloží.
Naopak velmi málo, minimálně v prostředí České republiky, se nám dochovávají artefakty ze dřeva, kůže, travin či později i např. látek z oděvů. Vzhledem k tomu, že se typicky jedná o nejdostupnější materiály na výrobu spousty předmětů denní potřeby, uniká nám tak podstatná část informací o dřívě běžně využívaných artefaktech.
Ekofakty archeologie nazývá předměty či situace, které vznikly jako vedlejší produkt lidské činnosti. Patří sem výrobní odpad (například odštěpky vzniklé při výrobě kamenných nástrojů), změny na plodinách i hospodářských zvířatech dané nezáměrným šlechtěním či uhlíky z vyhaslých ohnišť.
Přírodní prameny člověk přímo neovlivnil, i tak ale mohou vypovídat o tom, čemu čelil a jak on ovlivňoval krajinu. Zkoumány jsou například sedimenty v jezerech, ze kterých lze analýzou pylů vyčíst, jak se měnila skladba rostlin v jeho okolí, což je přímo navázané na to, zda tam člověk v minulosti např. kácel. Jde o prameny, které archeologové typicky zkoumají společně s odborníky z jiných oblastí (např. geology či palynology).
Datování v archeologii
Přesně určit, kdy bylo něco vyrobeno nebo kdy člověk uložený v hrobě zemřel, je pro archeologii problém. Své nálezy je schopná datovat buďto relativně, tedy v poměru k něčemu dalšímu, nebo absolutně, tedy přesným číslem.
Relativní datování
Relativním datováním je myšleno srovnání, co je starší a co je mladší než něco jiného. Máme-li lokalitu, kterou lidé obývají opakovaně již od pravěku, a najdeme-li metr pod zemí železný meč a další dva metry pod ním keramickou nádobu, je vysoce pravděpodobné, že keramická nádoba je starší než železný meč. Tomuto postupnému ukládání vrstev říkáme stratigrafie. Na jejím základě pak vznikl i druhý způsob, jak aspoň rámcově datovat i ojedinělé nálezy, tzv. typologie. Ta vychází z předpokladu, že se artefakty a na ně napojená móda v čase mění, a tedy že obdobně vypadající nálezy budou podobně staré (např. že keramika zdobená otiskem šňůry z jedné lokality bude podobně stará jako jiný střep se stejnou výzdobou).
Absolutní datování
Absolutní datování se snaží o určení přesného čísla či aspoň co nejkratšího intervalu. V archeologii těchto dat stále není mnoho (byť s rozvojem technologií množství dat narůstá), jsou totiž závislé na vhodném materiálu k datování. Nejzákladnějšími metodami, jak získat konkrétní data, jsou:
- radiokarbonové datování, které určuje stáří na základě rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku (získaná data je nutné kalibrovat na základě dat získaných jinou metodou), a
- dendrochronologie, která je nejpřesnější metodou datování. Analyzuje letokruhy stromů a je schopna určit, kdy byl daný strom pokácený.
Paleografie
Paleografie je pomocná věda historická, která se zabývá studiem starého písma. Je zásadní pro četbu a pochopení starých rukopisů. Kromě vývoje písma a dalších grafických značek, se zabývá i vývojem psacích potřeb.
Zabývá se pouze texty psanými, ostatním typům textu se věnuje epigrafika.
Vývoj písma byl odlišný v jednotlivých částech kontinentální Evropy. Písmo na britských ostrovech se vyvíjelo vlastním směrem. Pro dějiny střední Evropy je zásadní paleografie zabývající se latinkou.
Vývoj českého písma
Prvním písmem používaným na území českého státu byla hlaholice, která byla nahrazena jinými písmy, které už patří mezi latinku. Prvním z nich byla karolina používaná od 8./9. století, postupně nahrazována od přibližně 13. století bastardou. Od 15. století se pak pro texty v českém nebo německém jazyce používalo neogotické písmo. Humanistickým písmem pak byly psané texty v latině.
Nahoru
