Evropa v 19. století

Napoleonské války představovaly soubor konfliktů mezi lety 1803–1815. Jednalo se především o války Francie za vlády Napoleona I. Bonaparta s koalicí nepřátelských států, které přímo navazovaly na války Velké francouzské revoluce.

Předpoklady

Francie v průběhu revolučních válek odrazila nápor koaličních mocností. Poté Napoleon zahájil tažení do Itálie a na severu porazil rakouskou armádu v bitvě u Marenga. Tím dočasně vyřadil Rakousko z bojů. Následně mohl začít připravovat invazi do Velké Británie. Aby posílil svoji moc a prestiž, nechal se korunovat na císaře.

Invaze do Velké Británie a bitva u Slavkova

Od roku 1803 probíhaly boje mezi Francií na jedné straně a koalicí Velké Británie, Rakouska a Ruska na straně druhé. Protože se Napoleon soustředil především na Velkou Británii, rozhodl se ji z války vyřadit tak, že ji obsadí. Jeho invazní flotila byla sice připravena, ale nejdříve musel zničit britské válečné loďstvo. K rozhodující bitvě došlo u mysu Trafalgar v roce 1805, kde byla Napoleonova francouzsko-španělská flotila poražena admirálem Nelsonem.

Protože Napoleon ztratil po porážce francouzského loďstva v bitvě u Trafalgaru naději na úspěšnou invazi do Británie, útok odvolal. Místo toho jeho vojska pochodovala proti Rakousku. Část rakouské armády byla zničena u pevnosti Ulm, ale k rozhodující porážce protinapoleonských sil došlo 2. prosince 1805 v bitvě u Slavkova. Zde byla početnější rusko-rakouská armáda poražena francouzskými vojsky. Tento střet je znám také jako bitva tří císařů a jednalo se o jedno z největších napoleonových vítězství.

Po bitvě bylo Rakousko donuceno uzavřít Prešpurský mír, díky čemuž ztratilo některá území a došlo k rozpadu Svaté říše římské.

Válka s Pruskem

Poté, co bylo Rakousko poraženo, se Francie v roce 1806 pustila do války s Pruskem. V bitvách u Jeny a Auerstedtu byly jeho armády poraženy a Prusko muselo uzavřít mír. Napoleon se stal pánem střední Evropy a zavedl kontinentální blokádu.

Následně bylo v roce 1807 poraženo Rusko, které nestihlo přijít včas na pomoc Prusku do války v roce 1806. Napoleon uzavřel s carem Alexandrem I. mír v Tylži.

Války v letech 1808–1812

V roce 1808 táhlo francouzské vojsko do Španělska, kde narazilo na masivní odpor obyvatelstva, které pomocí tzv. guerillové taktiky přepadalo menší francouzské oddíly a působilo značné ztráty.

Francouzského neúspěchu ve Španělsku využili Rakušané, kteří vyhlásili v roce 1809 válku Francii. Podařilo se jim zvítězit v bitvě u Aspernu a Esslingu (první Napoleonova porážka), ale následně byli poraženi v bitvě u Wagramu a museli uzavřít mír. Bylo také dohodnuto, že se rakouská princezna Marie Luisa vdá za Napoleona.

Tažení do Ruska 1812

Po neúspěchu ve Španělsku a další porážce Rakouska zaměřil Napoleon svoji pozornost na Rusko. Tažení se zúčastnila obrovská armáda více než 600 000 mužů nejen z Francie, ale také z německých zemí, Itálie, Varšavského vévodství a dalších států Evropy. Ruské obraně velel generál Kutuzov, který chytře ustupoval a účinně použil taktiku Spálené země.

Rusové se pod velením Kutuzova postavili Napoleonovi až před Moskvou v bitvě u Borodina, která znamenala obrovské ztráty pro obě strany a fakticky skončila nerozhodně. Francouzi pronikli do Moskvy, která byla ruskými vojáky záměrně zapálena. Protože se Napoleon nedočkal cara ani jeho armády a začaly mu docházet zásoby, musel se z Moskvy stáhnout. Na ústupu byla jeho armáda decimována kozáky i krutou zimou. Následně byly jeho jednotky poraženy v bitvě na řece Berezině.

Bitva u Lipska 1813 a zajetí Napoleona

Po návratu z Ruska byl Napoleon poražen koalicí nepřátelských států v bitvě u Lipska, které se také říká bitva národů.

Po bitvě u Lipska byl Napoleon zajat a odeslán do vyhnanství na ostrov Elba. Ve Vídni začal kongres, který měl za cíl uspořádat evropské záležitosti.

Stodenní císařství 1815

Napoleonovi se podařilo uprchnout z Elby do Francie a postavit novou armádu. Koaliční mocnosti se ho rozhodly zastavit a nasměrovaly proti němu všechny síly. Francouzský císař měl v plánu se střetnout s každým soupeřem zvlášť, aby měl větší šanci. V bitvě u Waterloo však byla jeho vojska poražena Brity a Prusy a Napoleon zajat. To znamenalo jeho definitivní konec. Po druhém zajetí byl odeslán na ostrov Sv. Heleny v Atlantiku, kde v roce 1821 umřel.

Průmyslová revoluce značuje období přeměny agrární (zemědělské) společnosti v průmyslovou. Jde o postupnou změnu začínající na konci 18. století v Anglii.

Rozvoj průmyslu byl umožněn pokrokem ve vědě, novými vynálezy a technologickými postupy. Do výroby byly zavedeny první stroje poháněné párou, což značně změnilo organizaci výroby. Dílenská a manufakturní činnost postupně přešla na výrobu tovární.

Nejvýznamnější vynálezy

V roce 1712 uvedl Angličan Thomas Newcomen do provozu důlní parní stroj na těžbu nerostných surovin a čerpání vody. Ten byl však značně nehospodárný, proto prošel mnoha úpravami. Tu nejvýznamnější provedl James Watt.

Parní stroj brzy přestal sloužit jen v dolech a stal se základem pro celou průmyslovou revoluci. Zároveň však bylo potřeba parní stroje něčím pohánět a z něčeho stavět. Zvedla se tedy výrazně poptávka po uhlí jakožto hlavním zdroji energie a železe, které se získávalo tavbou rudy ve vysokých pecích.

Průmyslová revoluce postupně zasáhla většinu odvětví. Byly sestrojeny první lokomotivy, parníky a později auta a letadla, což výrazně usnadnilo přepravu zboží, lidí i informací. Výzkum elektřiny vedl k jejímu využívání např. pro veřejné osvětlení.

Změny ve společnosti

Spolu se změnou výrobního systému se změnilo i uspořádání společnosti. Lidé se ve velkém stěhovali do měst, kde mohli najít práci. Výrazně se zvýšil i počet obyvatelstva celkově. Vznikla nová a velmi početná vrstva obyvatel – dělníci (proletariát).

Velkou změnou bylo i samotně zapojení strojů do výroby. Z počátku dělníci považovali stroje za zdroj jejich problémů a rozbíjeli je.

Typy průmyslu

Doprava