Raný novověk v Evropě

Náboženská reformace označuje hnutí, které vzniklo na přelomu středověku a raného novověku a znamenalo velké změny v římsko-katolické církvi. Snažilo se opravit nebo revidovat křesťanství, konkrétně katolickou církev, která byla podle propagátorů reformace zkostnatělá a zastaralá. V průběhu náboženské reformace vznikly nové náboženské proudy, které se odštěpily od katolictví.

Předchůdci reformace

Reformace začala na konci středověku. Za raného reformátora nebo předchůdce reformace lze označit Johna Wycliffa, který kázal v Anglii ve 14. století. V českých zemích proti katolické církvi vystoupil jako jeden z prvních Jan Milíč z Kroměříže. Mezi nejznámější kritiky církve patřil Jan Hus.

Počátek reformace

Nelze jednoznačně určit datum počátku reformace, protože se jedná o složitý proces, za významný milník se však považuje událost z roku 1517, kdy Martin Luther vystoupil a přednesl 95 tezí, které kritizovaly katolickou církev a požadovaly její nápravu. Tato událost spustila reformaci v Německu. Členové reformovaných církví se začali nazývat protestanti, protože protestovali proti oficiálnímu proudu.

Postupně se protestanti rozdělili na několik skupin. Z nich nejvýznamnější byli:

• luteráni podle Martina Luthera,
• kalvinisté podle švýcarského reformátora Jana Kalvína a
• novokřtěnci, kteří působili také v českých zemích.

Po kázání Martina Luthera se zakrátko rozšířily reformační myšlenky do celé Evropy. Největší ohlas našly v severských státech, Dánsku, Švédsku, Anglii, na severu Nizozemí a také na severu Svaté říše římské. Prostřednictvím anglických a nizozemských osadníků se začaly šířit také do Ameriky.

Reformace ve Svaté říší římské

Začala v roce 1517, kdy Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí a veřejně vystoupil proti katolické církvi. Situace poddaných byla neutěšená, protože byli zatížení množstvím daní. V letech 1524–1525 vypukla ve středním a jižním Německu německá selská válka. Jednalo se o vzpouru rolníků proti šlechtě a církvi, ale měl také náboženské pozadí. Válka skončila porážkou nižších vrstev. Klid však v německém prostoru nenastal.

Dalším nábožensky motivovaným konfliktem ve Svaté říši římské byla šmalkaldská válka (1546–1547 a 1552). Jednalo se o boj protestantských států proti císaři Karlu V. Ačkoliv byl protestantský Šmalkaldský spolek v první fázi neúspěšný. V roce 1552 zvítězil a donutil císaře k vyjednávání. Výsledkem byl Augšpurský náboženský mír stvrzený v roce 1555.

Reformace v Anglii

V Anglii začala reformace za vlády Jindřicha VIII. Ten po neshodách s papežem založil novou anglikánskou církev a sám se ustanovil jejím nejvyšším představitelem. Velkou propagátorkou anglikánské církve byla také jeho dcera, anglická královna Alžběta I..

Reformace ve Francii a Bartolomějská noc

Ve Francii získali protestanti v průběhu 16. století významné postavení. Nazývali se hugenoti a byli příznivci kalvinismu. S přestávkami válčili s katolíky, což zemi významně oslabovalo. Náboženské války měl ukončit až sňatek Jindřicha III. Navarrského s Markétou z Valois zvanou Margot. Svatba se konala 18. srpna 1572 v Paříži. Katolíci však využili šance zbavit se konkurence a v noci ze 23. na 24. srpna proběhlo v Paříži a celé Francii vraždění hugenotů. Jindřich III. Navarrský byl coby budoucí král Jindřich IV. ušetřen. Tato událost dostala název Bartolomějská noc. Definitivní klid zajistil až edikt nantský, který byl vydán Jindřichem IV. v roce 1598.

Anglická revoluce představovala neklidné období, které probíhalo ve druhé polovině 17. století v Anglii. Vypukla občanská válka a královská moc se přela s mocí parlamentu. Na druhou stranu v totožné době Anglie položila základy svého budoucího výsadního postavení v Evropě i ve světě.

Nástupci Alžběty I.

Po skonu královny Alžběty I. v roce 1603 se vlády ujal král Jakub I.. Král podporoval umění a kulturu. Za jeho vlády došlo ke spojení Anglie a Skotska. Také začala kolonizace východního pobřeží Severní Ameriky, kterého se zúčastnili angličtí protestanti zvaní puritáni. Po smrti Jakuba nastoupil na trůn jeho syn Karel I.

Karel I. a parlament

Karel I. chtěl dále rozšiřovat kolonie v Americe. Ty chtěl získat především na úkor Španělů, tedy válkou, což vyvolalo potřebu nových daní. Daně musel schválit parlament, který se zdráhal. Proto se král Karel snažil vliv parlamentu co možná nejvíc omezit. Situace dospěla tak daleko, že Karel I. nechal parlament na nějaký čas rozpustit. Mimo to se pokoušel zvýšit vliv katolické církve na úkor anglikánů. To se také parlamentu nelíbilo. Za nastalé situace byl parlament vždy svolán jen kvůli schválení daní, jinak neměl prakticky žádnou moc.

Krátký parlament a dlouhý parlament

Koncem 30. let 17. století válčil Karel I. se Španělskem a nově také se Skotskem. Aby si mohl dovolit druhou zmíněnou válku, potřeboval schválit nové daně. Ty však musel potvrdit parlament a proto byl v roce 1640 svolán. Většina jeho členů však využila schůze ke kritice krále, kvůli které Karel nařídil parlament znovu rozpustit. Toto období se nazývá krátký parlament. Protože daně na tzv. krátkém parlamentu schváleny nebyly, Anglie nemohla postavit silnější vojsko a válka se nevyvíjela dobře. Kvůli tomu se král rozhodl svolat další, tzv. dlouhý parlament. Ničeho však nedosáhl, spíše naopak. Na novém zasedání si parlament vymohl významné ústupky. Král nesměl bez souhlasu ukládat daně. Parlament se měl scházet alespoň jednou za tři roky a mohl dohlížet na královy ministry.

Občanská válka 1642–1651

Situace vyvrcholila v lednu roku 1642, když se Karel I. v čele svých vojáků pokusil pozatýkat některé členy parlamentu přímo na jeho půdě. To vyvolalo nepokoje, které přerostly v občanskou válku.

Anglie se rozdělila na dvě strany. Ti, kteří podporovali parlament se nazývali parlamentaristé, ti, kteří podporovali krále si říkali roajalisté

Zpočátku byli úspěšnější roajalisté, ale od roku 1643 vítězila spíše vojska parlamentu. V armádě parlamentu získal významné postavení Oliver Cromwell, který spolu s dalšími vojevůdci prosadil armádu nového typu. K rozhodujícímu střetu došlo v bitvě u Naseby v roce 1645. V ní vojsko parlamentu porazilo královskou stranu. Král Karel I. uprchl do Skotska. Druhou občanskou válku vedl Karel I. se záměrem získat ztracené pozice zpět, ale v roce 1648 v bitvě u Prestonu byl poražen. V lednu roku 1649 byl král Karel I. shledán vinným ze zrady a popraven.

Anglie republikou

Po popravě krále Karla I. se Anglie stala republikou. Moci se sice formálně chopil Karel II., syn Karla I., ale protože neměl území pod kontrolou, fakticky vládl parlament. V parlamentu měl nejvýznamnější postavení Oliver Cromwell. Ten si po porážce roajalistů dokázal poradit se Skoty, Iry i se zbylými královskými příznivci. Po návratu z válečných tažení však Oliver Cromwell shledal, že se členové parlamentu utápí ve vlastních sporech a proto se rozhodl situaci řešit velmi radikálně. Parlament rozpustil. V roce 1649 byl Oliver Cromwell doživotně ustanoven lordem protektorem a tím získal v Anglii výsadní postavení. Fakticky vládl bez jakýchkoliv omezení.

Cromwellova diktatura 1653–1658

Byl to silný vládce, který se příliš nenechal omezovat svými protivníky. Dokonce mu byla nabídnuta královská koruna, kterou však odmítl, protože nechtěl obnovit monarchii, kterou pomáhal zničit. Z pozice silného vůdce dokázal zemi stabilizovat a vyvést z krize občanské války. Vydal zákon Navigační akta, který zásadním způsobem pomohl anglickým obchodníkům v boji s nizozemskou konkurencí, protože zakázal zprostředkovaný převoz zboží na jiných než anglických plavidlech. To vyvolalo válku s Nizozemskem.

Návrat monarchie

Oliver Cromwell zemřel v roce 1658. V roce 1659 vyzval parlament Karla II. k návratu z exilu a ustanovil ho králem. Nový král šel ve stopách svého popraveného otce. Vedl neúspěšnou válku s Nizozemskem. Jeho snahy dále směřovaly k posílení katolické církve v Anglii. To se opět setkalo s kritikou parlamentu. V roce 1685 Karel II. zemřel. Pro následující tři roky se moci ujal Jakub II. Stuart. Ten začal, podobně jako jeho předchůdci, prosazovat politiku proti parlamentu a anglikánské církvi. Proto byl do Anglie parlamentem povolán Vilém III. Oranžský z Nizozemí, manžel Marie II. Stuartovny, který se měl ujmout vlády. Napjatá situace vyústila v roce 1689 ve Slavnou revoluci, při které král Jakub II. odešel do exilu a vlády se ujal Vilém III. Oranžský.