Po revolučním roce 1848 stál v čele habsburské monarchie císař František Josef I.*, který se s pomocí své vlády a hlavně ministra vnitra Alexandra Bacha snažil o politickou stabilizaci země, ve které se jednotlivé národy snažily získat větší autonomii.

První ústavní změny

V roce 1849 byla vydána takzvaná oktrojovaná (vydaná bez souhlasu parlamentu) březnová ústava, která nikdy nenabyla účinnosti a místo toho byly vydány Silvestrovské patenty.

Ty vyšly v roce 1851 které oficiálně zrušily poddanství nebo zaručovaly některá ze základních lidských práv. Zároveň ale byly podkladem pro Bachův absolutismus pod vedením ministra vnitra Alexandra Bacha, došlo k reorganizaci státní správy.

V roce 1860 byl vydán Říjnový diplom, který se stal základním zákonem říše. Na jeho základě byla o rok později, v roce 1861, vydána únorová ústava, díky které Uhry získaly větší nezávislost. Voličský systém byl závislý na výši majetku jednotlivých volitelů.

Rakousko-uherské vyrovnání

Vrcholem zisku větší uherské samostatnosti bylo rakousko-uherské vyrovnání, ke kterému došlo v roce 1867. Vše bylo potvrzeno v prosincové ústavě. Rakouské císařství se přeměnilo na Rakousko-Uhersko. Obě země byly spojené osobou panovníka, společnou armádou, financemi a zahraniční politikou.

Mezi největší kritiky z řad Čechů patřil František Palacký a František Rieger.

Česká reakce na rakousko-uherské vyrovnání

Pro českou společnost i politiku byl tento vývoj velkým zklamáním. Čeští politici zahájili politiku pasivní rezistence, kdy odmítali účast na Říšském sněmu. V roce 1871 bylo tedy zahájeno jednání o rakousko-českém vyrovnání, jejich výsledkem byly Fundamentální články, které upravovaly postavení Čechů a jejich nároky na větší samostatnost. Jednalo se v nich také o jazykových a národnostních právech.

Jejich návrh ale vzbudil velký odpor, zejména mezi Němci, proto nikdy nevešly v platnost.