Houby a lišejníky

Houby jsou samostatnou skupinou eukaryotních organizmů. Podílejí se na rozkládání organické hmoty, mohou na jiných organizmech parazitovat i s nimi existovat ve vzájemně výhodném soužití. Pokud netvoří plodnice, jsou často nenápadné, nicméně mají zásadní význam pro životní prostředí i člověka.

V této kapitole najdete následující podkapitoly:

• Houby obecně – Obecné informace o houbách, stavbě jejich těla, ekologii, rozmnožování či praktickém využití.
• Skupiny a zástupci hub – Konkrétní příklady hub, zvláště těch s velkými plodnicemi.
• Houby: mix – Kapitola kombinující nejzákladnější obecné informace s jednoduchými příklady zástupců. Vhodné pro 1. stupeň ZŠ.
• Lišejníky – Některé houby jsou závislé na soužití se sinicí/řasou, tvoří lišejníky.
• Houby a lišejníky: mix – Vše výše zmíněné pohromadě.

Houby jsou samostatnou skupinou jednobuněčných či mnohobuněčných eukaryotních organizmů. Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám. Houbami se zabývá obor mykologie.

Stavba těla hub, rozmnožování

Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije (např. ve dřevě).

Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organizmus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět. Plodnice mnohobuněčným houbám slouží k rozmnožování, tvoří se zde spory (výtrusy).

Jednobuněčné houby (např. kvasinky) se množí dělením buněk.

Ekologie hub

Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty, dekompozitory), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organizmů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

Houby mohou též žít s dalšími organizmy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organizmy) tvoří lišejníky.

Sběr hub

Houby lze z praktického hlediska rozdělit na jedlé, nejedlé a (smrtelně) jedovaté. Nejedlé houby zásadně neohrozí zdraví, ale nejsou vhodné k jídlu. Plodnice hub se sbírají obvykle koncem léta či na podzim (mnohé houby ovšem tvoří plodnice i v zimě či zjara). Při houbaření je vhodné sbírat pouze houby, které člověk spolehlivě pozná, a obecně se chovat ohleduplně (např. místo po sběru plodnice šetrně zakrýt, nerozhazovat odřezky hub po okolí).

Mezi významné a druhově bohaté skupiny hub náleží houby vřeckovýtrusné a stopkovýtrusné.

Vřeckovýtrusné

Vřeckovýtrusné houby tvoří výtrusy uvnitř jednobuněčných vřecek. Do této skupiny hub náleží například:

• štětičkovec (Penicillium, a) – Slouží k výrobě antibiotik, na povrchu „plísňových“ sýrů.
• paličkovice nachová (b) – Parazituje na žitě a dalších obilninách, tvoří námel.
• smrž obecný (c) – Jedlý, má hnědý klobouk posetý jamkami.
• kropidlák černý (d) – Vláknitá houba používaná v biotechnologii, např. k vytváření kyseliny citronové.
• kvasinka pivní/pekařská/vinná (e) – Jednobuněčná houba používaná při kvašení těsta, piva či vína. Droždí (kvasnice) jsou kvasinky s moukou.

a – štětičkovec

b – paličkovice
nachová

c – smrž obecný

d – kropidlák černý

e – kvasinka

Stopkovýtrusné

Stopkovýtrusné houby mají výtrusy na stopkách po čtyřech, tvoří se na výtrusném roušku (to se označuje jako hymenium). Dále jsou uvedeny příklady stopkovýtrusých hub:

• hřib smrkový (1) – Má kulinářsky ceněné plodnice, žije v mykorhize zejména se smrky.
• hřib hnědý (též suchohřib hnědý, 2) – Má tmavě hnědý klobouk, žluté rourky po pomačkání modrají.
• hřib žlučník (3) – Má síťku na třeni a narůžovělé rourky, nejedlý (chutná hořce).
• klouzek sličný (4) – Roste v mykorhize s modříny, má žlutý slizký klobouk.
• pýchavka obecná (5) – Má hruškovité bílé plodnice.

1 – hřib smrkový

2 – hřib hnědý

3 – hřib žlučník

4 – klouzek sličný

5 – pýchavka obecná

• muchomůrka červená (6) – Jedovatá.
• muchomůrka růžovka (7) – Jedlá, po poranění růžoví, má vroubkovaný prsten, třeň je často červivý.
• muchomůrka zelená (8) – Smrtelně jedovatá, plodnice vyrůstá z výrazné pochvy („kalich smrti“).
• liška obecná (9) – Žlutá plodnice, lupeny se větví a sbíhají do spodní poloviny třeně.
• různé chorošovité houby, např. troudnatec kopytovitý (10), březovník obecný (11) – Často parazité dřevin.

6 – muchomůrka
červená

7 – muchomůrka
růžovka

8 – muchomůrka
zelená

9 – liška obecná

10 – troudnatec
kopytovitý

11 – březovník obecný

Komerčně se pěstují například:

• pečárka dvouvýtrusá (žampion, I) – Nejčastější prodávaná houba, pěstuje se na upraveném hnoji.
• hlíva ústřičná (II) – V přírodě roste na dřevě listnáčů, pěstuje se obvykle na slámě.

I – žampion

II – hlíva ústřičná

Lišejníky jsou složené z více druhů organizmů. Vznikají v základu symbiózou (těsným vztahem) houby a řasy či sinice. Houba se označuje jako mykobiont, řasa/sinice je fotobiont. (V lišejníku mohou navíc být přítomné např. kvasinky či různé druhy bakterií. Sinice a řasa se zde mohou nacházet zároveň.)

Symbióza řasy/sinice a houby

Houba tvoří většinu lišejníku, udržuje jeho tvar a může ho připevňovat k podkladu. Chrání řasu/sinici a dodává jí (jim) vodu a minerální látky. Řasa či sinice poskytují houbě organické látky bohaté na energii vzniklé fotosyntézou.

Mezi houbou a řasou/sinicí v lišejníku je často mutualistický vztah (navzájem si prospívají). Soužití těchto organizmů ovšem může směřovat i k parazitizmu (houba „zneužívá“ řasu/sinici). Řasy/sinice vyskytující se v lišejnících se obvykle přírodě žijí i volně, houby ovšem bývají na přítomnosti řasy/sinice závislé (proto je název lišejníku zároveň názvem houby, která ho tvoří). Součástí lišejníků jsou ve většině případů vřeckovýtrusné houby.

Ekologie a využití lišejníků

Lišejníky jsou průkopnické organizmy. Rostou v prostředích, kde jiné organizmy žít nedokážou. Některé lišejníky žijí na skalách či kamenech. Podílejí se na jejich zvětrávání, při němž dochází k uvolnění živin využitelných dalšími organizmy (např. rostlinami). Zvětrávání je také předpokladem pro vznik půd.

Některé lišejníky žijí přichycené na rostlinách (jako epifyty), různé druhy mohou růst na borce dřevin či přímo na dřevě. Lišejníky mohou růst i na povrchu půdy.

Lišejníky jsou potravou živočichů (např. losů či sobů), drobným živočichům poskytují úkryt. Dříve se z nich vyráběla barviva, např. k barvení látek na kilty. Z lišejníku se získává lakmus, který se v chemii používá jako indikátor pH (kyselosti/zásaditosti). Mnohé lišejníky jsou citlivé na kvalitu ovzduší, v takovém případě jde o bioindikátory.

Zástupci lišejníků

• mapovník zeměpisný (a) – Běžně na kamenech, má korovitou stélku, stélky připomínají mapu.
• terčovka bublinatá (b) – Má šedozelenou lupenitou stélku, často na dřevinách.
• terčník zední (c) – Nejčastěji na listnatých stromech, žluté lupenité stélky.
• dutohlávky (d, e) – Mají obvykle keříčkovitou stélku, u některých druhů připomíná drobné pohárky.
• pukléřka islandská (lidově/obchodním názvem „islandský lišejník“, f) – Používaná do pastilek či čajů proti kašli.
• provazovky (g) – Obvykle velmi citlivé na kvalitu ovzduší.