České země v 19. století

Období dlouhého 19. století bylo turbulentní v celé Evropě. Velké společenské, politické a hospodářské změny se samozřejmě dotkly i českých zemí.

České země byly v tomto období součástí rakouské monarchie, které se pak v 2. polovině 19. století stala Rakousko-Uherskem.

Prvním zásadním milníkem je doba národního obrození, které začíná již na konci 18. století a trvá až do poloviny století 19. Proces obrození je spojen zejména s pozvednutím českého jazyka na vyšší úroveň a formování moderního českého státu.

Období obrození se překrývá s dobou předbřeznovou, která je ohraničena Vídeňským kongresem po porážce Napoleona na jedné straně a revolučním rokem 1848 na straně druhé. Pro české země je to obdobím metternichovského absolutismu.

Revoluční rok 1848 je zásadní pro většinu Evropy, české obyvatelstvo bylo dlouhodobě nespokojeno s potlačováním vlastních práv politickým režimem kancléře Metternicha, revoluce však byla neúspěšná. V roce 1848 nastupuje na trůn císař František Josef I., který bude vládnout po zbytek 19. století.

50. a 60. léta jsou spojená s bachovským absolutismem, který omezoval svobodu lidí, využíval služby tajné policie a zavedl rozsáhlý byrokratický aparát.

Zbytek 19. století je charakteristický pokusy českého národa o zvýšení vlastní autonomie v rámci rakouského státu, později Rakousko-Uherska. Dochází k obrovskému kulturnímu rozvoji a industrializaci českých zemí.

Období před revolučním rokem 1848 je nazýváno doba předbřeznová. Jedná se o dobu vlády kancléře Metternicha a rozvoje průmyslu v českých zemích.

Vývoj v době předbřeznové

Na počátku 19. století jsou české země součástí rakouského císařství, kterému vládne císař František I. Vláda jeho a jeho syna Ferdinanda I. je v českých dějinách označována jako doba předbřeznová.

Bylo to obdobím delší doby míru, kdy docházelo k růstu počtu obyvatel, svůj podíl na tom měla i lepší hygiena a rozvoj lékařství. Hlavní osobou spojenou s první polovinou 19. století je kancléř Klemens Metternich, který měl na starosti státní správu. Způsobu jeho vedení se říká metternichovský absolutismus.

Během něj došlo znovu k posílení moci šlechty a církve. Obyvatelstvo bylo pod dozorem tajné policie, fungovala také rozsáhlá cenzura novin.

V čele jednotlivých zemí monarchie stály zemské vlády neboli gubernie, které podléhaly úřadům ve Vídni. Existovaly také zemské sněmy, které ale měly velmi malý vliv. Ten český sídlil v Praze. Dělil se na čtyři kurie, jejichž součástí byly nejvyšší vrstvy obyvatelstva – vyšší a nižší šlechta, duchovní a měšťan královských měst. Morava a Slezsko měly vlastní stavovské sněmy.

Průmyslová revoluce v českých zemích

V této době se v českých zemích také rozmohla průmyslová revoluce. Docházelo k industrializaci v celé zemi, hlavním odvětvím bylo textilnictví. Textilní továrny byly zakládány hlavně v severních Čechách.

Ke změnám docházelo ale také v oblasti zemědělství, nejvýznamnějším vynálezem v této oblasti je pravděpodobně ruchadlo bratranců Veverkových. České země se staly jednou z nejvíce průmyslových částí habsburské monarchie.

Národní obrození je obdobím přerodu v moderní český národ. Začíná na přelomu 18. a 19. století po celé Evropě. Jedná se nejen o kulturní a sociální proces, ale dochází i k ekonomickým a politickým změnám.

Ke vzniku národního obrození přispěly zejména:

• průmyslová revoluce,
• patenty Josefa II., a
• vznik skupiny vzdělaných národních vlastenců.

Obvykle se dělí na tři fáze:

• defenzivní,
• ofenzivní a
• politická.

Defenzivní fáze (konec 18. století)

Jejím cílem bylo hlavně „oživení“ českého jazyka a rozšíření mezi většinu Čechů. V této době vzniklo první české nakladatelství Česká expedice v čele s Václavem Matějem Krameriem. Současně Josef Dobrovský sepsal pravidla české gramatiky, která se stala základem dnešní spisovné češtiny. Nejstarším českým divadlem se stalo divadlo Bouda stojící na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí).

Ofenzivní fáze (1805–1830)

V této fázi se národní obrozenci snaží o co největší využití českého jazyka ve všech možných odvětvích. Vznikla vědecká a umělecká terminologie, současně v této době byla také napsána zásadní historická i jazyková díla 19. století.

František Palacký napsal Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě, které mapují české dějiny až do roku 1526. Založil také Matici českou, která vydávala vědecké studie v češtině. Bylo založeno Moravské zemské muzeum v Brně a Vlastenecké muzeum v Praze.

Politická fáze (1830–1848)

V této fází se přechází od kulturních a jazykových změn k politické a ekonomické sféře. Dochází ke střetu s Němci, kteří odmítali politické změny. Součástí této fáze byla snaha vyřešit postavení Slovanů v rakouském císařství.

Vše souvisí s nástupem průmyslové revoluce, během které vznikla silná měšťanská vrstva. Dělnická třída dávala najevo svou nespokojenost protesty v továrnách. Při nich rozbíjela stroje = luddismus.

Hlavními požadavky byly zastoupení Čechů při řízení státu a český jazyk na školách a na úřadech.

Národní obrození skončilo revolučním rokem 1848, kdy došlo k potlačení všech revolučních myšlenek. Další změny jsou pak již úzce svázané s politikou. V kulturní a jazykové oblasti již k velkým změnám nedochází.

Události revolučního roku 1848 postihly většinu Evropy. Výjimkou nebyly ani české země.

Setkání ve Svatováclavských lázních 11. března 1848 se zúčastnily asi tři tisíce lidí. Výsledkem bylo sepsání požadavků pro císaře Ferdinanda I. Jednalo se o:

• samostatnost Čech v rámci Rakouska,
  
• rovnoprávnost češtiny a němčiny ve školách a na úřadech,
  
• zrušení cenzury, svobodu tisku a shromažďování,
  
• zrušení roboty a lepší postavení dělníků.

Sepsáním petice, která měla informovat císaře, byl pověřen ustanovený Národní výbor, který ze své petice vynechal zrušení roboty a zlepšení postavení dělníků.

Císař na to reagoval Kabinetním listem, ve kterém slíbil změny. Mezi obyvateli se ale zvýšila nespokojenost, protože k žádným změnám nedošlo, což vyústilo ve vznik národních gard zejména ze studentů a na venkově došlo k radikalizaci.

V červnu byl do Prahy svolán Slovanský sjezd, který se věnoval řešení vztahů mezi Němci a Čechy. Češi se odmítli stát součástí Německé říše.

12. června 1848 vypuklo Pražské červnové povstání, které trvalo až do 17. června. Říká se mu také Svatodušní bouře. Vzbouřenci, což byli většinou studenti, se setkávali v Klementinu a Karolinu, kde se také opevnili. Po Praze byly postaveny barikády. Proti vzbouřencům vyslal generál Windischgrätz vojsko. Jeho manželka byla zabita na počátku povstání náhodnou kulkou, když se vyklonila z okna.

Proti vojsku se revolucionáři neměli šanci ubránit a 17. června 1848 se vzdali. Až do konce července byla situace kontrolována vojsky, ale revoluce v Čechách již nepokračovala.

Po revolučním roce 1848 stál v čele habsburské monarchie císař František Josef I.*, který se s pomocí své vlády a hlavně ministra vnitra Alexandra Bacha snažil o politickou stabilizaci země, ve které se jednotlivé národy snažily získat větší autonomii.

První ústavní změny

V roce 1849 byla vydána takzvaná oktrojovaná (vydaná bez souhlasu parlamentu) březnová ústava, která nikdy nenabyla účinnosti a místo toho byly vydány Silvestrovské patenty.

Ty vyšly v roce 1851 které oficiálně zrušily poddanství nebo zaručovaly některá ze základních lidských práv. Zároveň ale byly podkladem pro Bachův absolutismus pod vedením ministra vnitra Alexandra Bacha, došlo k reorganizaci státní správy.

V roce 1860 byl vydán Říjnový diplom, který se stal základním zákonem říše. Na jeho základě byla o rok později, v roce 1861, vydána únorová ústava, díky které Uhry získaly větší nezávislost. Voličský systém byl závislý na výši majetku jednotlivých volitelů.

Rakousko-uherské vyrovnání

Vrcholem zisku větší uherské samostatnosti bylo rakousko-uherské vyrovnání, ke kterému došlo v roce 1867. Vše bylo potvrzeno v prosincové ústavě. Rakouské císařství se přeměnilo na Rakousko-Uhersko. Obě země byly spojené osobou panovníka, společnou armádou, financemi a zahraniční politikou.

Mezi největší kritiky z řad Čechů patřil František Palacký a František Rieger.

Česká reakce na rakousko-uherské vyrovnání

Pro českou společnost i politiku byl tento vývoj velkým zklamáním. Čeští politici zahájili politiku pasivní rezistence, kdy odmítali účast na Říšském sněmu. V roce 1871 bylo tedy zahájeno jednání o rakousko-českém vyrovnání, jejich výsledkem byly Fundamentální články, které upravovaly postavení Čechů a jejich nároky na větší samostatnost. Jednalo se v nich také o jazykových a národnostních právech.

Jejich návrh ale vzbudil velký odpor, zejména mezi Němci, proto nikdy nevešly v platnost.