Středověk

Středověk je historická epocha mezi starověkem a novověkem datovaná přibližně od 5. do konce 15. či 1. poloviny 16. století.

Středověk: obecně se věnuje všeobecné charakteristice tohoto období. Mimo to zde naleznete i cvičení pokrývající souhrnně celý středověk.

Raný středověk byl obdobím postupného formování Evropy a upevňování křesťanství. Sekce se věnuje prvním státním útvarům na území českých zemí, prvním Přemyslovcům a románskému slohu. V evropských dějinách sleduje vznik prvních států (Francké říše, Anglie, a Kyjevské Rusi), situaci v Byzantské říši i na severu (Vikingové).

Sekce Vrcholný středověk sleduje v českých zemích vládnoucí dynastie (poslední Přemyslovci, Lucemburkové) či významné panovníky (Vláda Karla IV.). Z evropských dějin zde naleznete zadání na Stoletou válku a z dějin umění gotický sloh.

Pozdní středověk se věnuje primárně husitským válkám a vládě Jiřího z Poděbrad a Jagellonců.

Cvičení ze sekce Život ve středověku se snaží přiblížit základní reálie ze dějin každodennosti.

Středověk je období dějin mezi starověkem a novověkem. Pojem byl poprvé použit již v 15. století, ale za samostatnou historickou epochu začal být středověk považován až v 17. století.

Chronologie

Jeho chronologické vymezení není přesně určené a liší se i podle části světa, ve které chceme období středověku vymezit. V rámci českých dějin je období středověku datováno mezi lety 476 až 1526. Tedy středověk začíná pádem Západořímské říše a končí nástupem Habsburků na český trůn, takže vymřením Jagellonců po meči v bitvě u Moháče.

Jako další konce období středověku jsou často považovány události – dobytí Konstantinopole Osmanskými Turky v roce 1453, nebo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492.

Periodizace

Středověk dělíme v kontextu českých dějin na tři etapy.

Raný středověk od 5. do 11. století

V tomto období dochází na počátku k velké migraci lidí spojené se stěhováním národů a zároveň dochází ke vzniku základních středověkých struktur jako je lenní systém, rozdělení duchovní a světské moci, odklon křesťanského západního světa od byzantského východního světa.

Vrcholný středověk od 11. do 14. století

Je období rozvoje společnosti, dochází ke vzniku měst a univerzit, dochází k navýšení počtu obyvatel. Objevují se inovace v zemědělství, a také se prosazuje gotická kultura.

Pozdní středověk od 14. do 15. století

Dochází k poklesu počtu obyvatel, a také výraznému zpomalení ekonomického růstu. Je spojený s neshodami a rozkolem uvnitř katolické církve a úpadkem společnosti. Období je zakončeno nástupem renesance.

Medievistika

Je historickou disciplínou, která se zaměřuje na výzkum dějin středověku. Nejprve se jednalo pouze o výzkum zaměřený na politické dějiny, nyní se medievisté (odborníci na dějiny středověku) zabývají také vývojem společnosti, kultury či hospodářství.

Středověk – doba temna?

Středověk je často nazýván tak zvanou dobou temna a společenského úpadku. Tento předpoklad se objevil zejména v 18. století v období osvícenství. Osvícenští učenci považovali svou dobu za vrchol vývoje, a proto se středověk začal považovat za zaostalou dobu.

O snahu změnit tento pohled na toto období probíhají již od 19. století a středověk je v dnešní době považován za dobu rozvoje s vlastní dynamikou ve všech oblastech.

Raný středověkem v Evropě nazýváme období od 5. do 11. století.

První státy v Evropě: obecně pokrývají základy o tématech, které detailněji rozebíráme níže.

Sekce Francké říše se věnuje její historii od 5. do 9. století.

Zadání ze sekce Vikingové se zabývají situací v raně středověké Skandinávii. S nimi poté volně souvisí témata Vznik Anglie a Kyjevská Rus.

Sekce Byzantské říši v raném středověku se mimo politických dějin zabývá i náboženským odklonem východních křesťanských církví, ke kterému došlo v tomto období.

Cvičení v uzlu První státy na českém území se věnují Sámově říši a Velké Moravě.

Zadání Přemyslovská knížata sledují situaci v Čechách od Bořivoje po Vladislava II. Procvičování doporučujeme doplnit o románský sloh.

Raný středověk: mix obsahuje zadání procvičující témata z ostatních sekcí.

Francká říše byla jedním z raně středověkých států, který existoval na území dnešní Francie, Německa a severní Itálie mezi lety 481 až 843. Jeho jméno je odvozeno od germánského kmene Franků, který během 5. století našeho letopočtu začal toto území osidlovat.

Vznik Francké říše

Prvním rodem, který se ve Francké říši ujal vlády, byli Merovejci. Její zakladatel Chlodvík sjednotil francké kmeny a stal se prvním franckým panovníkem. Stejně jako ostatní raně středověcí panovníci přijal křesťanství, aby tak podpořil svou moc.

Z majordomů králové

Během 8. století postupně slábla moc králů a více jí získávali majordomové, což byli nejvyšší úředníci. Jedním z nich byl Karel Martel (nazývaný Kladivo), který v roce 732 v bitvě u Poitiers porazil Araby. Tahle událost je někdy považována za zastavení jejich postupu do Evropy.

Jeho syn Pipin Krátký založil dynastii Karlovců, nazvanou podle jeho otce, a stal se králem Francké říše. Dynastie Karlovců byla druhou dynastií v dějinách Francké říše.

Karel Veliký

Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Karlovců a v dějinách Francké říše je Karel Veliký. Ten byl v roce 800 korunován papežem na císaře, stal se tak prvním středověkým císařem. Během jeho vlády se jeho říše rozrůstala. Nechal budovat marky, což byla opevněná hraniční území.

Byl také velkým podporovatelem vzdělanosti a často se vracel zpátky k antice. Období jeho vlády se proto říká karolinská renesance. V této době byly centrem vzdělanosti kláštery, kde se ve skriptoriích opisovali knihy.

Konec Francké říše

Francká říše se rozpadla v roce 843 po podepsání Verdunské smlouvy. Byla rozdělena na tři části, a to:

• Západofranskou říši,
• Východofranskou říši a
• Lotharingii.

Vikingové pocházeli ze Skandinávie, tedy dnešního Dánska, Švédska a Norska. Původně jsou to germánské kmeny, které postupně osidlovaly sever Evropy. Doba Vikingů v Evropě je datována mezi 8. a 11. stoletím.

Život na severu

Vzhledem ke klimatickým podmínkám, tedy krátkým létům a dlouhým zimám, se Vikingové živili zejména dálkovým obchodem, rybolovem a zemědělstvím, pro které ale nebyly ve Skandinávii příznivé podmínky. Byli to výborní mořeplavci a do dějin vstoupili také jako piráti.

Expanze Vikingů

V jednotlivých částech Evropy jsou známi pod odlišnými jmény podle toho, kterým směrem se vydali.

Normané se vydali směrem na západ, kde se přes Francii, Normandie získala jméno právě podle nich,. Dostali do Anglie, objevili Island, Grónsko a v čele s Leifem Erikssonem se jako první dostali až do severní Ameriky.

Varjagové se vydali na východ, kde začali obchodovat s Byzantskou říši. Po cestě založili Kyjevskou Rus, které začal vládnout rod Rurikovců.

Náboženství a kultura Vikingů

Vikingové byli pohané . Věřili ve velké množství bohů, nejvyšším bohem byl Odin. V dnešní době patří mezi ty známější také Thor. Psali runami, které jim dle legendy získal svou obětí právě Odin.

Od Keltů k Vikingům

V Anglii žilo původně keltské obyvatelstvo, které bylo během 1. století našeho letopočtu ovládnuto Římany. Ti zde založili provincii Britannia, podle které je dnes pojmenována Velká Británie.

Během 5. století se do Anglie dostávaly kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Souhrnně jim dnes říkáme kmeny Anglosasů. Tvořili malá království, jejichž odkaz zůstává v dnešní době v podobě hrabství (jedná se například o Kent, Essex nebo Sussex). V 8. století se v Anglii objevili Vikingové a bojovali s anglosaskými kmeny.

Vznik křesťanské Anglie

Během 6. století se do té doby pohanskou Anglií začalo šířit křesťanství s centrem v Canterbury, kde se prvním arcibiskupem stal svatý Augustin.

Vikingové byli poraženi Alfredém Velikým, kterému se podařilo sjednotit anglosaské kmeny a stal se prvním anglickým králem v roce 871. Oproti většině středověkých panovníků Alfréd Veliký uměl číst a psát.

Bitva u Hastings

Na počátku 11. století dochází k bojům o anglický trůn, který se snaží ubránit král Harold II. Ten se střetl v roce 1066 s normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastings.

Vilém Dobyvatel bitvu u Hastings vyhrál, porazil anglosaského krále a stal se tak anglickým králem. Zároveň byl ale normanským vévodou, který byl leníkem (podřízeným) francouzského krále.

Sámova říše

První slovanský státní útvar na západě se jmenoval Sámová říše. Informace o něm máme díky Fredegarově kronice. Šlo o kmenový svaz fungující v polovině 7. století, který vedl francký kupes Sámo. V roce 631 porazil v bitvě u Wogastisburgu franckého krále Dagoberta.

Od úmrtí Sáma až do 8. století nemáme o dění na našem území žádné informace.

Velkomoravská říše

Velká Morava byl státní útvar nacházející se primárně na území dnešní Moravy a Slovenska v 2. polovině 9. století. První známým knížem byl Mojmír I. z rodu Mojmírovců, který vyhnal ze sousedního Nitranska panovníka Pribinu a sjednotil obě země pod svou moc.

Jeho nástupce kníže Rastislav chtěl zřídit vlastní církevní organizaci, papež ho však odmítl. Obrátil se proto na byzantského císaře, který vyslal v roce 863 na Moravu dva církevní bratry Konstantina a Metoděje, jejichž posláním bylo šířit na Velké Moravě křesťanství. Ti:

• vytvořili první slovanské písmo – hlaholici,
• prosadili staroslověnštinu jako církevní jazyk, a
• v 80. letech 9. století pokřtili Bořivoje, prvního českého knížete, i s manželkou Ludmilou.

Kníže Svatopluk rozšířil území o Krakovsko, Slezsko, Lužici, Slovensko, část Maďarska a Rakousko. Za vlády Mojmíra II. se však v roce 906 říše rozpadla pod nájezdy maďarských kočovných kmenů

Rod Přemyslovců odvíjel svůj původ od bájného Přemysla Oráče. Tato knížecí a později královská dynastie vládla v českých zemích doložitelně od 2. poloviny 9. století do roku 1306.

První Přemyslovci

Prvním doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců byl Bořivoj I. Původně sídlil na Levém Hradci (kostel sv. Klimenta), ale přesunul do Prahy, kudy vedla významná obchodní cesta, sídlo svého rodu. V 80. letech 9. století přijal křest a tím i křesťanství na Velké Moravě.

Jeho nástupce kníže Spytihněv I. uznal v Řeznu podřízenost přemyslovských knížat Východofrancké říši, což historicky propojilo české země se západem nejen na politické úrovni, ale i náboženské. Všechny církevní organizace tak byly podřízeny Řeznu a Východofrancké říši.

Svatý Václav

Kníže Vratislav I., syn Spytihněva I., měl manželku Drahomíru. Jeho syny Václav a Boleslav vychovávala babička Ludmila, která byla dle legend uškrcena šátkem na Tetíně a následně prohlášena za svatou.

Po něm nastoupil jeho syn Václav. Bojoval s východofranckým králem Jindřichem Ptáčníkem a později mu byl nucen platit tribut pacis, tedy poplatek za mír. Mimo jiné založil kostel sv. Víta na Pražském hradě v místech, kde dnes stojí katedrála. 28. 9. 935 byl zabit ve Staré Boleslavi, dle legend na popud jeho mladšího bratra Boleslava. Později prohlášen za svatého.

Rozkvět českých zemí

Ať už Václava zavraždil kdoko, kníže Boleslav I. vládl velmi schopně. Založil množství hradů, skrze které systematicky spravoval české země. Založil i Vyšehrad. Odmítl platit tribut a začal razit nejstarší české mince, denáry. Ostatky svatého Václava nechal převést do kostela svatého Víta na Pražském hradě, což umožnilo jeho později prohlášení za svatého.

Vznik pražského biskupství

Kníže Boleslav II. na jeho vládu navázal a rozšířil území na Moravu, Slezsko, Slovensko a Malopolsko. V roce 973 založil pražské biskupství, čímž český stát zařadil mezi přední křesťanské státy.

Za jeho vlády došlo i k vyvraždění konkurentního rodu Slavníkovců v Libici.

Po smrti Boleslava II. nastává krize českého státu.

Románský sloh vznikl v 10. století na území západní a jižní Evropy. Vycházel z kultury antického Říma, od čehož byl odvozen jeho název „románský“. Na české území se tento sloh dostává až v průběhu 12. století.

Románská architektura

Stavby a celý vývoj slohu byly ovlivněny vývojem v jednotlivých zemích. Typickými stavbami byly rotundy a baziliky. Rotunda má kruhový půdorys a často je u ní i půlkruhový výklenek, který se nazývá apsida. Bazilika je obdélníkového půdorysu, který je dělen na několik částí, které nazýváme lodě.

Dalšími znaky románského slohu jsou:

• mohutné zdi,
• sdružená okna rozdělená sloupky.
• zdobené sloupy a
• portály, tey zdobené vstupy.

Dalšími stavbami, které u nás můžeme v románském slohu najít, jsou hrady, kamenné mosty nebo kláštery.

Zdi byly zdobeny freskami. Jednalo se o barevné malby do vlhké omítky. U nás je jimi proslavena rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, na jejíž zdech jsou ztvárněni přemyslovští panovníci.

Románské písemnictví

Hlavním jazykem této doby byla latina. Knihy vznikaly v klášterech ručním přepisováním na pergamen v přímo k tomu určených skriptoriích. Prvnímu zdobenému písmenu na stránce říkáme iniciála a ilustracím v knihách iluminace.

Typickým dílem této doby jsou kroniky a legendy. Autorem Kroniky české je Kosmas, kniha je napsána v latině. Jedná se o nejstarší českou kroniku, která popisuje dějiny od stavby Babylonské věže a pokračuje až do doby Kosmova života.

Sekce Vrcholný středověk sleduje vývoj českého království od zisku dědičného královského titulu po počátek husitských válek.

Poslední Přemyslovci se věnují období od počátku vlády Přemysla Otakara I. do smrti Václava III.

Zadání ze sekce Lucemburkové sledují vládu Jana Lucemburského, Václava IV. a Zikmunda Lucemburského a částečně Karla IV. Vláda Karla IV. je vyčleněna jako celek do samostatné sekce.

Zadání jsou doplněna o Stoletou válku a gotický sloh z dějin umění.

Vrcholný středověk: mix opakuje souhrnně znalosti z této sekce.

Období tzv. posledních Přemyslovců je spojeno s výrazným rozvojem českých zemí. Trvalo od roku 1198, kdy se do té doby kníže Přemysl Otakar I. stal třetím českým králem, do vymření Přemyslovců po meči roku 1306.

Vznik Českého království

Za podporu římského krále a později císaře Fridricha II. získal český kníže Přemysl Otakar  I. královský titul nejprve pro sebe a později i pro své nástupce skrze Zlatou bulu sicilskou (1212). Ta zajistila dědičně titul českého krále a ustanovila hranice Českého království včetně Moravy. Přemysl Otakar I. začal ve svém znaku využívat českého lva (dodnes např. na malém státním znaku), který nahradil svatováclavskou orlici. Zároveň změnil systém nástupnictví na primogenituru, novým králem se tedy měl vždy stát nejstarší syn panovníka, v tomto případě Václav I.

Václav I. za své vlády řešil nájezdy Mongolů do Evropy i povstání šlechty proti jeho vládě, jehož součástí byl i Václavův syn Přemysl Otakar II. Po potlačení vzpoury společně rozšířili české země o Rakousko.

Král železný a zlatý

Jako král byl Přemysl Otakar II., později přezdívaný král železný a zlatý, velmi ambiciózní. Ve sporu o Rakousko zvítězil nad uherským králem Bélou IV. a české země dočasně rozšířil až k Jaderskému moři. Zakládal města (například České Budějovice, Děčín nebo Písek), hrady (Bezděz či Špilberk) i kláštery (Zlatá Koruna). Usiloval i o titul krále Svaté říše římské, kterým se však stal Rudolf Habsburský. Přemysl jeho volbu neuznal a v následujících válkách ztratil většinu získaného území. Celý spor vyvrcholil bitvou na Moravském poli (1278), ve které Přemysl Otakar II. zemřel.

Poslední králové

V době smrti Přemysla Otakara II. bylo nástupci trůnu Václav II. sedm let a k moci se místo něj v Čechách dostal Ota Braniborský. Budoucí český král byl nějaký čas zajat a české země z důsledku válečných událostí a politických sporů zasáhl hladomor.

Samostatná vláda Václava II. se pak nesla ve znamení rozmachu českého království. Podařilo se mu získat polskou korunu pro sebe, a korunu uherského krále pro svého syna. Hospodářská situace i zahraniční obchod se rychle rozvíjel díky nově nalezeným bohatým zdrojům stříbra u Kutné Hory, které nechal Václav II. přeměnit na novou minci, pražský groš. Pro kontrolu nových zdrojů vydal horní zákoník Ius regale montanorum.

Václav III., který se po smrti Václava II. v šestnácti letech stal králem českým, polským i uherským, velmi záhy ztratil uherský trůn. Když se přibližně rok po svém nástupu na trůn začala vyostřovat i situace v Polsku, rozhodl se podniknout válečné tažení. Byl zavražděn v roce 1306 v Olomouci během své cesty do Polska.

Po Přemyslovcích se dostávají na trůn Lucemburkové, kteří českým zemím vládli ve 14. a 1. polovině 15. století. Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Lucemburků byl Karel IV.

Jan Lucemburský

Prvním panovníkem tohoto rodu u nás. Vzal si v roce 1310 dědičku rodu Přemyslovců Elišku Přemyslovnu. Kromě panovníka českých zemí, kde mu náležel titul krále, byl i panovníkem Lucemburska.

V českých dějinách byl známý jako „král cizinec“, jeho zahraniční politika byla ale pro český stát výhodná. Za jeho vlády bylo trvale připojeno Chebsko, další připojenou částí byla Horní Lužice a slezské knížectví.

Jeho syn Karel IV. se za jeho vlády stal moravským markrabětem a postupně jeho spoluvládcem. Během této spoluvlády bylo v roce 1344 založeno pražské arcibiskupství a položen základní kámen katedrály svatého Víta.

Jan Lucemburský zemřel v roce 1346 v bitvě stoleté války u Kresčaku.

Karel IV.

Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a otcem Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Jeho vládu detailněji rozebírame samostatně zde.

Václav IV.

Nástupcem Karla IV. byl jeho nejstarší syn Václav IV., který korunován českým králem již ve svých dvou letech. Později se stal i císařem Svaté říše římské, za jeho vlády však gradovala krize církve. Jako císař musel řešit papežské schizma, ale kvůli své nerozhodnosti si zkomplikoval vykonávání svého úřadu.

Církevní problémy musel řešit i jako český král. Neshody vyvrcholily, když nechal umučit spolupracovníka českého arcibiskupa Jana z Pomuku. Později byl podporovatelem Jana Husa. Proti jeho vládě vznikl i šlechtický odboj, který si říkal panská jednota a byl podporován jeho bratrem Zikmundem. Ti krále dokonce dvakrát zadrželi. Kvůli komplikacím jak s církví, tak ve vnitřních záležitostech českého státu, byl v roce 1400 sesazen z trůnu císaře Svaté říše římské.

V roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, který umožnil získat Čechům kontrolu nad univerzitou v Praze. Volební hlasy byly rozděleny 3:1 ve prospěch Čechů, jeden hlas měly všechny zbývající národy.

Zemřel v roce 1419 po první pražské defenestraci, říká se, že měl v reakci na zprávy o události mrtvici.

Zikmund Lucemburský

Nástupcem Václava IV. měl být jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský, uherský král, kterému se v českých dějinách přezdívá „liška ryšavá“.

Ten byl v této době již císařem Svaté říše římské. V roce 1419 byl přijal za moravského markraběte a částí Čechů za českého krále, husité ho ale neuznali až do konce husitských válek. V českých dějinách je toto období nazýváno obdobím mezivládí, interregnum.

Českým králem byl oficiálně uznán až v souvislosti s Basilejskými kompaktáty v roce 1436. Zemřel o rok později v roce 1437 bez nástupce.

Karel IV. žil v letech 1316 až 1378. Jeho rodiči byli Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, který jej pojmenovali Václav. Byl vychováván a vzděláván v Paříži, kde přijal jméno Karel. Již před svou korunovací českým králem spoluvládl se svým otcem. Byl u založení pražského arcibiskupství v roce 1344, při této příležitosti byl položen základní kámen katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Českým králem byl korunován v roce 1347 novou českou korunou vyrobenou podle jeho představ. Svatováclavská koruna je dnes součástí českých korunovačních klenotů. Už na pohřbu byl nazýván Otcem vlasti.

Zakladatelská činnost

Za svého života Karel IV. založil a nechal postavit obrovské množství památek. Za jeho vlády se Praha stala největším středoevropským městem (40 000 lidí). Založil či nechal vybudovat například:

• Nové Město pražské, které obývali primárně Češi (zatímco Staré Město Němci),
• Karlův most pro spojení dvou částí Prahy na místě bývalého Juditina mostu,
• Hradčany, což je čtvrť poblíž Pražského hradu,
• v době hladomoru nechal vystavět v Praze Hladovou zeď,
• hrad Karlštejn, Kašperk či město Karlovy Vary.

V roce 1348 také pomohl založit 1. univerzitu u nás, Karlovu univerzitu v Praze.

Výuka probíhala v kolejích, kde studenti i bydleli, nejslavnější je Karolinum.

České země za vlády Karla IV.

V roce 1348 rozhodl Karel IV. o změně názvu českého království, které je oficiálně nazýváno země Koruny české (existovaly až do roku 1918). Jeho částmi bylo České království, Morava, Slezsko, Horní Lužice, Dolní Lužice, Braniborsko a Horní Falc.

Karel IV. chtěl vyhlásit i svůj zákoník Maiestas Carolina, ale šlechta mu v tom zabránila, protože by král měl mnohem větší moc. Vlastní zákoník tedy nevydal.

Karel IV. císařem

Kromě českého krále byl Karel IV. i císařem Svaté říše římské. V roce 1355 se vydal na korunovační cestu do Říma, během které projel celé území říše. Na uložení říšských korunovačních klenotů nechal vystavět hrad Karlštejn, byla k tomu určena kaple svatého Kříže.

Osobní život

Karel IV. měl čtyři manželky – Blanku z Valois, Annu Falckou, Annu Svídnickou a Elišku Pomořanskou, díky sňatkům se mu podařilo značně rozšířil území českého státu. Zároveň mluvil pěti jazyky – česky, latinsky, italsky, německy a francouzsky, což mu výrazně usnadňovalo diplomacii.

Měl tři syny , syn Václav se stal císařem a českým králem, syn Zikmund získal titul polského krále a Jan Zhořelecký byl braniborským markrabětem.

Stoletá válka bylo období válečných střetů mezi Anglií a Francií mezi lety 1337–1453. Nebojovalo se celou dobu, docházelo k uzavírání příměří a opětovnému zahájení bojů.

Záminky a příčina

Jako záminka k válce jsou uváděny nároky Angličanů na obsazení francouzského trůnu, a naopak Francouzi požadovali po anglickém králi lenní přísahu.

Hlavní příčinou byla ale snaha o ovládnutí Flander, tedy Flanderského hrabství, odkud pocházelo nejkvalitnější sukno té doby. Válka je rozdělena do tří fází.

Průběh stoleté války

První fáze války je datována mezi lety 1337-1360. Jedná se o část války, kdy se dá mluvit o větších úspěších anglického vojska. To se totiž skládalo z lučištníků, kteří měli velkou výhodu oproti typickým francouzským rytířům na koních. Angličtí vojáci byli také lépe zorganizováni.

V této fázi války proběhly dvě důležité bitvy:

• u Kresčaku (1346), kde zahynul český král Jan Lucemburský
• u Poitiers (1356), kde byl zajat francouzský král Jan II.

Tato fáze byla pak ukončena mírem podepsaným v roce 1360 v Brétigny, ve kterém se sice anglický král vzdal nároku na Flandry a francouzskou korunu, ale i tak je tento mír považován za vítězný pro Angličany a potvrzující jejich moc v kontinentální Evropě.

Druhá fáze války je datována mezi lety 1360-1415. V této době byla Anglie v krizi, naopak Francie v jejímž čele stál král Karel V. byla prosperující zemí. K otevřeným bojům mezi oběma státy moc nedocházelo. V roce 1372 je poraženo anglické loďstvo francouzským u La Rochelle.

Třetí a poslední fáze války probíhala od roku 1415 do roku 1453. Jedná se o období, kdy se na stranu Anglie přidá i Burgundsko, které se snažilo osvobodit od francouzské nadvlády.

Celá tato část začala vítězstvím Anglie v bitvě u Azincourtu v roce 1415 a dobytím Normandie. Mírová smlouva, která byla sepsána v roce 1420, slibovala titul francouzského krále po smrti aktuálního anglickému králi Jindřichu VI., k tomu ale nikdy nedošlo, zemřel totiž dříve než francouzský král Karel z Valois.

V této době se objevila Johanka z Arku, které se povedla série vojenských výher a výprav vedoucích k tomu, aby byl v Remeši korunován francouzský král Karel VII. Definitivně stoletá válka končila v roce 1453 po bitvě u Castillonu vítězstvím Francie.

Důsledky války

Po konci stoleté války se Anglie vzdala nároků na území v kontinentální Evropě a zůstal jim pouze přístav Calais. Ve Francii došlo ke vzniku stálé armády a centralizaci královské moci.

V Anglii se přestala používat francouzština jako jazyk šlechty a země se začaly rozvíjet nezávisle na sobě.

Přinesla také změny ve vojenství, začaly se používat první palné zbraně. Vznikaly profesionální armády z neurozených bojovníků či nižších šlechticů a začaly za svou účast v bojích dostávat žold.

Gotika navazuje časově i myšlenkově na románské umění. Vychází ze slova „gótské“ podle kmene Gótů. Tento styl byl brán jako úpadek. Původ nacházíme ve Francii v druhé polovině 12. století, odkud došlo k jejímu šíření po celé Evropě. Společně s rozmachem slohu v architektuře došlo i ke změnám ve společnosti a v myšlenkovém směřování, kdy bůh je viděn jako stvořitel.

Společnost v období gotiky

V tomto období docházelo k zakládání a rozvoji měst. První školy vznikaly při kostelech a klášterech, hlavním jazykem vzdělanců byla latina. Postupně se vzdělání rozšířilo i odděleně od církevních institucí a školy začaly vznikat i ve městech. Stále však byly dostupné jen pro chlapce.

Byly založeny nové církevní řády, např. dominikáni a františkáni.

Gotická architektura

Nejtypičtější stavbou tohoto slohu je katedrála, která znázorňuje touhu středověkého člověka přiblížit se Bohu. Důraz byl v těchto stavbách kladen na vertikalitu – svislý rozměr. Takto vysoké budovy byly postaveny s pomocí lomeného oblouku, který je často vykládán i jako spojené ruce k modlitbě, a opěrného systému, který můžeme najít ze stran katedrál. Využíval se vnější opěrný systém, který byl zvenku katedrály, i vnitřní opěrný systém, který najdeme uvnitř stavby.

Katedrály mají nejčastěji tři lodě s rozsáhlou příčnou hlavní lodí. Okna jsou úzká a zakončená lomeným obloukem. Jako ozdoby na gotických katedrálách jsou využívány:

• fiály (čtyřboký jehlan zdobený kraby),
• chrliče (zakončení okapu ve tvaru mystického zvířete),
• rozety (kruhové ozdobné okno),
• vitráže (barevná skleněná výplň oken) a
• portály neboli vstupy jsou většinou zakončeny lomeným obloukem.

Typickou sochou pro toto období byla madona, postava Panny Marie s malým Ježíšem v náručí. Dalšími stavbami v gotickém slohu, které můžeme často potkat, jsou gotické hrady, vznikaly i gotické měšťanské domy a radnice.

Gotickou architekturu dělíme na tři období – rané, vrcholné a pozdní.

Gotická architektura v českých zemích

Každé období je spojené s vládou jiného rodu. Raná gotika je spojena s Přemyslovci. Vrcholná gotika je spojena s Lucemburky. Pozdní gotika je spojena s Jagellonci.

Pozdní středověk je v českých zemích spojen s husitskými válkami.

Na ně tematicky navazují zadání Jiří z Poděbrad a Jagellonci, který pokrývá období od počátku vlády Ladislava Pohrobka po smrt Ludvíka Jagellonského během bitvy u Moháče.

Cvičení se sekce Východní Evropa a vpády Osmanů se zabývají situací na východ od českých zemí a jsou určená primárně pro studenty středních škol.

Husitské války probíhaly na území českých zemí v letech 1419–1434 mezi husity, stoupenci učení Jana Husa upáleného za své učení v roce 1415 v Kostnici, a katolíky. Husité usilovali o reformu církve a její přiblížení obyčejným lidem. Náboženská reformace v českých zemích tak začala o století dříve než v zbytku Evropy.

Počátky husitských válek

Začátek husitských válek je spojen s první pražskou defenestrací, která se stala na Novoměstské radnici v Praze 30. července 1419. V tento den zuřivý dav vyhodil z jejích oken konšely, kteří nepodporovali myšlenky husitského učení.

Po této události zemřel český král Václav IV. a jeho nástupcem se stal jeho bratr Zikmund, který byl zároveň císařem Svaté říše římské. Čeští šlechtici, ale odmítli jeho volbu a české země byly až do roku 1436 bez krále. Tomuto období se říká bezvládí, tedy interregnum.

Čtyři pražské artikuly

Společným programem husitů byly čtyři pražské artikuly:

1. přijímání pod obojí,
2. povinnost trestat smrtelné hříchy,
3. svobodné kázání božího slova,
4. zákaz světského panování kněží (církev nesmí vlastnit pozemky).

Průběh bojů

Zikmund Lucemburský se jako císař Svaté říše římské postavil se do čela křížových výprav proti husitům, které vyhlásil papež. V průběhu husitské revoluce jich proběhlo celkem pět.

V roce 1420 došlo k první bitvě husitských válek a to u Sudoměře, byla při ní použita vozová hradba a vyhráli ji husité. První křížová výprava proběhla v létě 1420, čítala asi 30 000 křižáků. Husité se proti nim postavili ve dvou bitvách na Vyšehradě a na Vítkově. Obě dvě bitvy vyhráli husité.

V roce 1421 se konal sněm v Čáslavi, který potvrdil odmítnutí Zikmunda Lucemburského na český trůn a přijal oficiálně čtyři pražské artikuly jako husitský program.

V roce 1431 v čele páté křížové výpravy stanul kardinál Cesarini, ten se zúčastnil i bitvy u Domažlic, při které prý křižáci utekli před samotnou bitvou, protože se zalekli husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.

Konec husitských válek a jejich důsledky

V této době došlo k rozkolu mezi husity. Jedna část chtěla dlouhou válku ukončit, dnes jim říkáme umírnění husité. Takzvaní radikální husité chtěli dál pokračovat v bojích až do úplného vítězství.

Tyto dvě skupiny se proti sobě postavily v poslední bitvě husitských válek, v roce 1434, v bitvě u Lipan. Vítězně z ní vyšli umírnění husité a husitské války touto událostí končí.

V roce 1436 byla přijata Basilejská kompaktáta, která byla vyhlášena v Jihlavě. Ta ustanovila Zikmunda Lucemburského českým králem a zároveň povolila českým husitům přijímání pod obojí.

Po konci husitských válek se do čela českého státu konečně dostal Zikmund Lucemburský, ten ale záhy zemřel, a to bez mužského následovníka. Jeho nástupce moravský markrabě Albrecht Habsburský umírá chvíli po něm. Za krále byl po něm zvolen jeho syn Ladislav, který se narodil po otcově smrti a proto je zvaný Pohrobek, V době volby za krále byl ještě dítětem.

V roce 1453 se vlády jak v českém království, tak rakouských zemích i Uhrách ujal Ladislav Pohrobek. Ten ale po čtyřech letech vlády náhle zemřel , aniž by zanechal dědice trůnu.

Jiří z Poděbrad

Po smrti krále nechtěli stavové příchod další dynastie, proto byl v Uhrách zvolen Matyáš Korvín a v českém státě Jiří z Poděbrad. Jednalo se o první volby panovníka zemskými stavy.

Jiří z Poděbrad byl vyznáním utrakvista (husita) a uznával kompaktáta jako závazná pro katolickou i kališnickou stranu. Ta byla papežem v roce 1466 zrušena a proti Jiřímu z Poděbrad byla uspořádána křížová výprava, do jejíhož čela se postavil uherský panovník Matyáš Korvín. Na jeho straně stála i česká Zelenohorská jednota, která se sestávala z katolické šlechty i měst. Dokonce si v Olomouci zvolila Matyáše v roce 1469 českým králem.

Jiří z Poděbrad na napjatou situaci zareagoval uzavřením nástupnické dohody s polským rodem Jagellonců, kterou schválil i český zemský sněm. Proto po jeho smrti v roce 1471 nastoupil na český trůn Vladislav II. Jagellonský.

Jiří z Poděbrad se také snažil o zlepšení pozice českých zemí v zahraničí. Stál u snahy založit mírovou alianci napříč celou Evropou, ke které ale nakonec nikdy nedošlo.

Jagellonci

Vladislav II. Jagellonský se na počátku své vlády ujal moci pouze v české části království, v ostatních částech zemí Koruny české (včetně Moravy) vládl Matyáš Korvín. České země se tedy v tomto období historie nazývají zemí dvojí vlády.

Situace nakonec byla vyřešena politickou dohodou, takzvanými olomouckými úmluvami, závislými na úmrtí jednoho z panovníků. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490, se tak Vladislav II. Jagellonský jediným panovníkem zemí Koruny české. K tomu získal i uherskou korunu a rozhodl o přesunu královského dvora do Budína.

Za jeho vlády došlo konečně k potvrzení Basilejských kompaktát jako zemského zákona, takže v zemích došlo poprvé od vlády Václava IV. k náboženskému smíru.

Panovník po přesunu do Uher navštěvoval české země jen velmi málo, to umožnilo získat stavům získat větší moc, a z království se tedy stala stavovská monarchie – politické uspořádání ve kterém je moc panovníka oslabena ve prospěch stavů.

Po smrti Vladislava II. Jagellonského nastoupil na český trůn jeho syn Ludvík Jagellonský, který také vládl z Budína. Jeho smrt v roce 1526 v bitvě u Moháče je považována za konec středověku v českých zemích.