Člověk

Biologie člověka zkoumá lidské tělo, jeho stavbu, funkci nebo poruchy/onemocnění.

• Úvodní kapitola se věnuje lidskému tělu obecně, vědám, které se jím zabývají, či jeho stavbě (od orgánů přes tkáně až po buňky).

• Další kapitoly nabízejí procvičování týkající se jednotlivých orgánových soustav:
  • Kostra tvoří oporu těla. Lze procvičovat obecné informace o kostře, ale i konkrétní kosti v těle člověka či jejich latinské názvy.
  • Svaly zajišťují pohyb těla a jeho částí.
  • Oběhová (cévní) soustava se stará o přesouvání látek po těle. Různé látky nese krev, která proudí cévami a je poháněna srdcem. Látky mohou po těle putovat i lymfatickou (mízní) soustavou, která je úzce propojena s obranyschopností těla (imunitou).
  • Dýchací soustava zajišťuje výměnu plynů mezi vnějším prostředím a tělem.
  • Trávicí soustava obstarává přijímání a zpracování potravy a vylučování jejích zbytků z těla.
  • Vylučovací soustava čistí krev, čímž zajišťuje stálost vnitřního prostředí organizmu. Odpadní látky opouštějí tělo močí.
  • Kůže chrání tělo před vnějšími vlivy a je sídlem hmatu.
  • Tělo řídí zejména nervová soustava. Lze si procvičit obecné informace o ní i souvislosti týkající se jejích součástí. Pomocí chemických látek (hormonů) činnost těla ovlivňuje hormonální (endokrinní) soustava. Získávání informací z okolí zajištují smysly (např. zrak, sluch a další).
  • Rozmnožování člověka zajišťuje pohlavní soustava (muže i ženy). Navazující kapitola se zabývá těhotenstvím, lidskou sexualitou či pohlavně přenosnými chorobami.
• Je možné procvičit si pojmy, které se týkají lidského těla (napříč tématy).

• Poslední dvojice kapitol se týká vývoje lidského jedince (ontogeneze člověka) či člověka jako druhu (fylogeneze).

Člověk (Homo sapiens) patří mezi savce, konkrétněji pak mezi primáty. Současní lidé mohou patřit do odlišných etnických skupin, ty mají různý původ a kulturní zvyklosti.

Vědy zabývající se člověkem a jeho tělem

• anatomie – Zkoumá vnitřní stavbu těla.
• fyziologie – Zkoumá fungování těla.
• antropologie – Zabývá se člověkem v širších souvislostech.
• genetika – Zabývá se dědičností a proměnlivostí organizmů (včetně člověka).
• patologie – Zabývá se nemocemi. V rámci přehledu o lidském těle je též užitečné porozumět prevenci, předcházení chorobám a poruchám těla.

Organizace lidského těla

Organizaci těla člověka (od nejsložitějšího k nejjednoduššímu) lze popsat zhruba takto: člověk → orgánové soustavy → orgány → tkáně → buňky (a mezibuněčná hmota) → součásti buněk (buněčné organely) → molekuly → atomy…

Tkáně

Mezi základní typy tkání patří tkáň nervová (umožňuje řízení organizmu a vedení vzruchů), svalová (dokáže se stahovat, čímž umožňuje pohyb), pojivová (zahrnuje vazivo, chrupavku a kost, podílí se zejména na stavbě těla) a krycí (epitel, kryje povrchy a vystýlá dutiny).

V této kapitole je možné procvičovat obecné informace o lidské kostře a příklady kostí v těle člověka. K dispozici je mix výše zmíněných témat, který navíc obsahuje i otázky zaměřené na klouby.

Pro zájemce o přírodní vědy jsou k dispozici cvičení zaměřená na latinské názvy kostí.

Kostra tvoří oporu těla. Upínají se na ni svaly, což zajišťuje pohyb.

Kostní tkáň

Kosti jsou živé a měnící se orgány. Kostní tkáň sestává z buněk a velkého množství mezibuněčné hmoty, kterou buňky vytvářejí (i odbourávají). Mezibuněčná hmota obsahuje minerály (zejména vápník a fosfor), ale též proteiny (bílkoviny), které dodávají kosti pružnost (např. kolagen).

Stavba kostí

Na povrchu kostí se nachází hutná kostní tkáň (a), uvnitř nich je tkáň houbovitá (spongiózní, b). Houbovitou tkáň a dutiny v dlouhých kostech vyplňuje kostní dřeň (c). V ní vznikají krevní tělíska (např. červené krvinky). Aby se tyto součásti krve dostávaly na místo určení a aby kosti získávaly výživu, zasahují do nich cévy (d).

Na povrchu kostí se nachází okostice (periost). V té jsou četná nervová zakončení (to umožňuje např. vnímat bolest při zlomenině), také zajišťuje růst kostí do šířky. Kosti rostou do délky díky růstovým chrupavkám (ty se uzavírají kolem 18. roku života, kdy člověk přestává růst).

Poruchy a úrazy kosterní soustavy

Mezi poruchy a úrazy kostry náleží např. osteoporóza (ubývání minerálů v kostech), skolióza (vybočené páteře) či zlomeniny. Ty mohou být otevřené (kost rozřízne kůži, mohou zahrnovat krvácení a obvykle jsou důvodem k volání zdravotnické záchranné služby) či uzavřené. Se zlomeninami je vhodné co nejméně manipulovat, zvláště je-li ošetření nablízku.

Kostra člověka zajišťuje oporu či ochranu orgánů. Na kosti se upínají svaly, což umožnuje pohyb. Lidské tělo obsahuje asi 210 kostí.

Lebka

Lebka (a) chrání mozek a smyslové orgány. Sestává z více kostí. Její ploché kosti jsou v dospělosti spojeny švy, u novorozenců vazivovými lupínky (fontanelami). Jedinými kloubními spojeními mezi kostmi lebky jsou čelistní klouby.

Páteř

Páteř (b) sestává z obratlů, konkrétně pak ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, z kosti křížové (vzniká srůstem 5 obratlů) a kostrče (ze 4–5 srostlých obratlů). Obratle mají otvory, které vytvářejí páteřní kanál pro míchu.

Ke hrudním obratlům jsou připojena žebra (c), ta se podílejí na stavbě hrudníku (chrání vnitřní orgány, zejména plíce a srdce, a umožňuje dýchací pohyby). Kost křížová společně s dvěma pánevními kostmi tvoří pánev.

Horní končetina

Pletenec horní končetiny je tvořen lopatkou (d) a klíční kostí (e). Na pletenec navazuje kost pažní (humerus, f), v předloktí je kost vřetenní (radius, g) na straně palce a kost loketní (ulna, h) na straně malíku. Kostra samotné ruky zahrnuje 8 kostí zápěstních (i), 5 kostí záprstních (j) a 14 článků prstů (k).

Dolní končetina

Pletenec dolní končetiny je tvořen kostí pánevní (l), která vzniká srůstem kosti sedací, kyčelní a stydké. Kost pánevní je kyčelním kloubem spojena s kostí stehenní (femur, m). V oblasti kolenního kloubu je ve šlaše čtyřhlavého stehenního svalu sezamská kost: čéška (patella, n). Kostru bérce tvoří kost holenní (tibia; silnější, na straně palce, o) a kost lýtková (fibula; na straně malíku, p). Kostru samotné nohy tvoří 8 zánártních kostí (q; včetně např. kosti patní), 5 nártních kostí (r) a 14 článků prstů (s).

Ovládat latinské názvy kostí se hodí zejména studenstvu zdravotnických oborů či zájemcům/zájemkyním o toto studium. Názvy kostí jsou jen drobnou částí všech odborných výrazů týkajících se částí těla.

Klouby jsou pohyblivými spojeními kostí, obvykle sestávají z kloubní hlavice na jedné straně a kloubní jamky na straně druhé. Kloub je uzavřen v kloubním pouzdru a vyplněn kloubním mazem (synoviální tekutinou).

Svaly jsou schopné se stahovat, čímž umožňují pohyb.

Svalová tkáň

Svaly mohou být složené z různých typů svalové tkáně:

• příčně pruhovaná svalovina (a, též kosterní) – Tvoří kosterní svaly, je ovladatelná vůlí, skládá se z mnohojaderných svalových vláken.
• srdeční svalovina (b, přesněji příčně pruhovaná srdeční) – Tvoří srdeční sval, není ovladatelná vůlí a je neunavitelná. Skládá se z navzájem spojených 1–2jaderných buněk.
• hladká svalovina (c) – Je přítomna zejména ve vnitřních orgánech, např. v trávicí trubici, děloze či ve stěnách cév. Není ovladatelná vůlí, skládá se z vřetenovitých 1jaderných buněk.

Funkce svalů

Svaly mění chemickou energii živin na energii mechanickou (a též na teplo). Zdrojem energie pro svaly jsou zejména sacharidy glukóza (bezprostřední zdroj energie) a glykogen (zásobní látka). Živiny a kyslík nutný k buněčnému dýchání přivádí do svalů cévy (*), které zároveň odvádějí zplodiny metabolizmu (např. oxid uhličitý).

Do svalů zasahují též nervy (**), které vedou do svalu informaci o zamýšleném pohybu (stahu), naopak do mozku či míchy vedou informaci o stavu svalu, např. míře jeho natažení.

Stavba kosterních svalů

Vlákna příčně pruhované svaloviny (1) se v kosterním svalu sdružují do snopečků (2) a snopců (3). Kosterní svaly se většinou upínají na kosti šlachami (4, obvykle opačnými konci k různým kostem, aby docházelo k pohybu v kloubu). Vně je kosterní sval kryt vazivovým obalem (povázkou, fascií – 5).

Vybrané kosterní svaly

• obličejové (mimické) svaly (a), zdvihač hlavy (b), deltový sval (c)
• dvojhlavý (d) a trojhlavý (e) sval pažní – Příklad svalů, které působí protichůdně (antagonisticky): dvojhlavý sval pažní zajišťuje ohnutí (flexi), trojhlavý zajišťuje natažení (extenzi) horní končetiny v lokti.
• velký prsní sval (f), přední pilovitý sval (g), přímý sval břišní (h), zevní šikmý sval břišní (i)
• trapézový sval (j), široký sval zádový (k), velký sval hýžďový (l)
• čtyřhlavý sval stehenní (m), krejčovský sval (n), přední holenní sval (o), trojhlavý lýtkový sval (p, ke kosti patní připojen Achillovou šlachou – q)

Dalším významným svalem je bránice, uplatňuje se při dýchání.

Oběhová (nebo také cévní) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí hlavně krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem. Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) je třeba dostat ke tkáním, kde jej buňky potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) je třeba se naopak zbavovat. Mezi další látky přenášené krví patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu.

Krev je tekutá tkáň. Zajišťuje rozvádění látek po těle, podílí se na imunitě či udržování teploty těla. Sestává z krevních tělísek v kapalné krevní plazmě.

Krevní plazma

Krevní plazma je tvořena převážně vodou. Jsou v ní rozpuštěny různé látky, např. živiny, soli, hormony, odpadní látky – mj. oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}). (Na obrázku sedimentované krve je vyznačena písmenem a.)

Krevní tělíska

Krevní tělíska vznikají v kostní dřeni. Patří mezi ně červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky.

• Červené krvinky (b, erythrocyty) jsou kruhovité bezjaderné buňky. Jejich životnost je asi 90–120 dnů. Obsahují červené barvivo hemoglobin (ten je tvořen bílkovinou a atomem železa), díky kterému přenášejí kyslík (\mathrm{O_2}). Saturace krve kyslíkem (\mathrm{spO_2}) by se u zdravých jedinců měla blížit 100 %. Krev se okysličuje v plicích. Srdcem je poháněna po těle a kyslík odevzdává ve tkáních, kde je tato látka potřeba k buněčnému dýchání.
• Bílé krvinky (leukocyty) zajišťují obranyschopnost organizmu (imunitu). Existuje více typů těchto buněk, některé pohlcují cizorodé částice (provádějí fagocytózu), jiné vytvářejí protilátky či cizorodé částice přímo ničí. Bílé krvinky se mohou z krve přesouvat do tkání, kde též působí. (V sedimentované krvi společně s krevními destičkami tvoří tzv. buffy coat – c.)
• Krevní destičky (trombocyty) jsou úlomky buněk. Podílejí na srážení krve a zastavování krvácení. V ráně zajišťují přeměnu proteinu fibrinogenu z krevní plazmy na síťovitý fibrin. Ten pak zachycuje další krevní destičky a červené krvinky a uzavírá ránu.

Krevní skupiny a transfuze

Existují různé krevní skupiny (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při transfuzi krve – vpravení do krevního oběhu příjemce. Univerzální dárce červených krvinek má skupinu 0−, univerzální příjemce AB+.

Krev a onemocnění

Prostřednictvím krve může docházet k přenášení infekčních nemocí, jako je např. HIV/AIDS či infekční hepatitida (žloutenka). Mezi choroby krve patří třeba hemofilie (chorobná krvácivost), leukémie (nekontrolovatelné dělení bílých krvinek) či anémie (chudokrevnost).

Srdce pohání krev, která po těle putuje cévami. To společně zajišťuje krevní oběh.

Cévy

Mezi cévy patří tepny, žíly a vlásečnice:

• Tepny vedou krev od srdce, většinou okysličenou (výjimkou je plicnice, která vede odkysličenou krev). Mají silnější stěny s větším množstvím svaloviny. Často jsou uložené hluboko v těle. Do anatomických schémat se obvykle značí červeně.
• Žíly vedou krev do srdce, většinou odkysličenou (výjimkou jsou plicní žíly, které vedou okysličenou krev), oproti tepnám mají tenčí stěny, mohou v nich být chlopně zabraňující zpětnému toku krve. Do anatomických schémat se obvykle značí modře.
• Vlásečnice (kapiláry) spojují tepny a žíly, jsou nejtenčí, mají stěny z jedné vrstvy buněk. Zajišťují výměnu dýchacích plynů a látek mezi krví a tkáněmi.

Srdce a krevní oběh

Srdce je dutý orgán složený převážně ze srdeční svaloviny. Odkysličená krev z těla do srdce přichází horní (a) a dolní (b) dutou žilou, pokračuje do pravé síně (c), pravé komory (d) a plicnicí (e) se dostává do plic, kde se okysličí (a uvolní se z ní oxid uhličitý). Z plic se okysličená krev do srdce vrací čtveřicí plicních žil (f), pokračuje do levé síně (g) a levé komory (h), odtud putuje aortou (srdečnicí, i) do těla. Ve tkáních a orgánech těla se odkysličuje (a dostává se do ní oxid uhličitý).

Zpětnému toku krve v srdci zabraňují chlopně: Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň (1), mezi levou síní a komorou dvojcípá chlopeň (2). Na začátku aorty a plicnice jsou poloměsíčité chlopně (3).

Plicní (malý) oběh (I; pravá síň → pravá komora → plíce → levá síň) tedy zajišťuje okysličení krve v plicích, tělní (velký) oběh (II; levá síň → levá komora → tělo → pravá síň) rozvádí krev po těle.

Srdce pracuje rytmicky, v klidu se stáhne asi 70× za minutu. Stahy srdce jsou řízeny tzv. převodním systémem srdečním. Tlak, kterým působí krev na stěnu cév, se označuje jako krevní tlak, jeho běžná hodnota je 120/80 mmHg. První hodnota při jeho zápisu je tlak systolický (při stahu komor), druhá hodnota diastolický (při uvolnění komor). Krevní tlak se měří tonometrem, častým a nebezpečným stavem je zvýšený krevní tlak (hypertenze).

Samo srdce potřebuje živiny a kyslík: do srdečního svalu přivádějí krev věnčité (koronární) cévy. Při ucpání koronární tepny vzniká infarkt myokardu.

Dýchací soustava zajišťuje dýchání, výměnu plynů mezi vnějším prostředím a plícemi. Vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) krev přenese do tkání (např. svalů, střev, mozku…). V jejich buňkách (konkrétně v mitochondriích buněk) se za účasti kyslíku a živin uvolňuje využitelná energie – tento proces se nazývá buněčné dýchání. Při buněčném dýchání vzniká voda (\mathrm{H_2O}) a oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), který krví opět putuje do plic a dojde k jeho vydechnutí.

Člověk tedy dýchá proto, aby jeho buňky mohly získávat energii ze živin. Při zátěži (např. běhu) je dýchání rychlejší, protože je třeba uvolnit více energie. Zároveň se zrychluje i srdeční tep, neboť je třeba po těle přesouvat větší množství dýchacích plynů (\mathrm{O_2}, \mathrm{CO_2}).

Kromě dýchání je dýchací soustava důležitá pro komunikaci, vytváření hlasu.

Součásti dýchací soustavy

• dutina nosní (a) – Vzduch se zde předehřívá, zbavuje se nečistot (ty se zachycují na řasinkovém epitelu), je spojena s vedlejšími dutinami nosními (b).
• hltan (c) – Součástí dýchací i trávicí soustavy, je spojen Eustachovou trubicí se středním uchem.
• hrtan (d) – Nachází se před ním hrtanová příklopka (epiglottis), ta se uzavírá při polykání a zabraňuje vniknutí potravy do průdušnice. Hrtan obsahuje hlasivky.
• průdušnice (e) – Má stěny vyztužené chrupavkami. Dělí se na dvě průdušky (f), ty se dále mnohokrát větví, drobné větve nakonec vstupují do plicních váčků a plicních sklípků (g). Plicní sklípky obsahují množství vlásečnic, probíhá zde výměna dýchacích plynů mezi sklípkem a krví.
• plíce – Pravá plíce (h) má tři laloky, levá (i) dva. Každá z plic je uložena v oddělené hrudní dutině. Hrudní dutiny jsou vystlány pohrudnicí (j), plíce jsou pokryty poplicnicí (k). To umožňuje změnu objemu plic při nádechu a omezuje tření.

Mezi dýchací svaly patří mezižeberní svaly a bránice (l). Při nádechu (což je aktivní děj) se bránice stahuje a zplošťuje, objem hrudníku se zvětšuje a dochází k nasávání vzduchu. Při výdechu (pasivní děj) se bránice uvolňuje a vyklenuje.

Průběh dýchání

Dechová frekvence je u dospělého asi 16–18 nádechů za minutu, nádechem v klidu se vymění asi 0,5 l vzduchu. Jako vitální kapacita plic se označuje největší objem vzduchu, který lze vydechnout po maximálním nádechu. Tato hodnota se měří např. při spirometrii, vyšetření funkce plic. Dýchání je řízeno zejména z prodloužené míchy, což je součást mozkového kmene. Obrannými reakcemi dýchací soustavy jsou kašlání a kýchání.

Onemocnění a poruchy dýchací soustavy

Dýchací soustavu ohrožuje např. kouření či znečištěné ovzduší.

Onemocnění dýchací soustavy jsou často šířena kapénkami. Mezi nemoci spojené s dýchací soustavou způsobené viry patří nachlazení („rýma“), chřipka či covid-19. Bakteriemi či viry je způsobena angína (tonsilitida) či zápal (zánět) plic, bakteriálním onemocněním je tuberkulóza.

Dýchacími potížemi se projevuje astma (dlouhodobé zúžení dolních dýchacích cest) či alergie. Ztráta podtlaku v hrudní dutině se označuje jako pneumothorax.

Trávicí soustava zajišťuje příjem a zpracování potravy, vstřebávání živin a odstraňování (nestrávených) látek z těla.

Základem trávicí soustavy je trávicí trubice, která začíná ústy a končí řitním otvorem. Do ní ústí vývody žláz (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).

Dutina ústní a zuby

Dutina ústní obsahuje jazyk z kosterní svaloviny a zuby. Mléčný (dočasný) chrup sestává z 20 zubů, trvalý ze 32 zubů. Každá ½ čelisti dospělého obsahuje 2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky. Zuby se člení na korunku (1), krček (2) a kořen(y) (3). Povrch korunky je kryt sklovinou (4), pod ní je zubovina (dentin, 5), uvnitř zubu je dřeň (6) s cévami a nervy. Kyseliny vytvářené bakteriemi mohou ničit tkáně zubu a zapříčinit vznik zubního kazu. Tomu je výhodné předcházet náležitou ústní hygienou.

Do ústní dutiny vchází vývody slinných žláz (díky enzymu ptyalinu štěpí polysacharidy, remineralizují zubní sklovinu).

Jícen, žaludek

Z dutiny ústní (a) pokračuje sousto hltanem (b) a jícnem (c) do žaludku. Žaludek (d) obsahuje žaludeční šťávy, které jsou díky kyselině chlorovodíkové (HCl) kyselé. Probíhá zde zejména trávení bílkovin (na tom se podílí enzym pepsin). Stěny žaludku jsou chráněny hlenem.

Tenké a tlusté střevo, játra a slinivka břišní

Ze žaludku trávenina putuje do tenkého střeva (e), které se člení na dvanáctník, lačník a kyčelník. Posun potravy či tráveniny trávicí trubicí probíhá díky peristaltice. Do tenkého střeva přichází žluč, která se tvoří v játrech (f) a skladuje ve žlučníku (g). Žluč zajišťuje emulgaci tuků (rozdělení na malé vstřebatelné kapičky). Enzymy pocházející ze slinivky břišní (h) zde štěpí tuky, cukry i bílkoviny. Vstřebávání živin usnadňuje povrch střeva zvětšený klky a mikroklky. Vstřebané látky putují v krvi vrátnicovou žilou do jater, tuky jsou přenášeny i lymfou.

Trávenina pokračuje do tlustého střeva (i). To se člení na slepé střevo (navazuje na něj červovitý výběžek – appendix), vzestupný, příčný a sestupný tračník, esovitou kličku a konečník. Ve tlustém střevě dochází zejména ke vstřebávání vody a solí. Za součinnosti bakterií a dalších mikroorganizmů zde vzniká stolice. Ta odchází z těla řitním otvorem.

Játra zajišťují přeměnu živin, odbourávání jedovatých látek (např. alkoholu – ethanolu) či udržování stálé teploty těla.

Poruchy a onemocnění trávicí soustavy

Mezi poruchy a onemocnění trávicí soustavy náleží např. průjem, zácpa, salmonelóza, appendicitida (zánět červovitého výběžku slepého střeva), infekční hepatitida (žloutenka), zhoubné nádory či žaludeční vředy.

Vylučovací soustava zajišťuje odstraňování odpadních látek (přítomných v krvi) z těla prostřednictvím moči, čímž udržuje stálost prostředí organizmu (homeostázu). Na vylučování se dále podílí trávicí soustava, dýchací soustava či kůže.

Stavba vylučovací soustavy

Ledviny (a) jsou umístěné podél bederní páteře, díky filtraci krve se v nich tvoří moč. Krev určená k čištění do ledvin putuje ledvinovými tepnami (b). Ledviny se skládají z kůry (c), dřeně (d; obsahuje tzv. pyramidy) a duté ledvinové pánvičky (e), kde se moč shromažďuje. Moč dále putuje močovody (f) do močového měchýře (g) a z těla odchází močovou trubicí (h). Ta u muže prochází penisem, u ženy vyúsťuje z těla nad vchodem do pochvy.

Mikroskopická stavba ledvin, vznik moči

V kůře a dřeni každé ledviny je asi milion nefronů (skládají se z ledvinového váčku a kanálků). Krev k vyčištění do nich proudí drobnými tepnami (1) a filtruje se přes stěny cévního klubíčka (2). Tento proces se také nazývá ultrafiltrace. Vzniká při ní tzv. primární moč, která prochází do Bowmanova pouzdra (3). V kanálcích (4) se z ní vstřebává voda a využitelné látky (např. ionty, glukóza), čímž vzniká menší množství definitivní moči (denně se jí vytvoří asi 1,5 l). Definitivní moč odchází sběracími kanálky (5) do ledvinové pánvičky a do močovodu.

Látky obsažené v moči

Moč obsahuje zejména vodu, soli a močovinu (prostřednictvím ní se tělo zbavuje dusíku). Díky rozboru moči lze odhalit mnohé choroby, např. při cukrovce (diabetu) je v moči větší množství sacharidů a ketony.

Onemocnění vylučovací soustavy

Mezi onemocnění vylučovací soustavy náleží např. záněty močových cest či ledvinové kameny (urolithiáza). Pokud ledviny nefungují správně, je možné provádět hemodialýzu (čištění krve vně těla přístrojem – „umělou ledvinou“) či provést transplantaci ledviny.

Kůže pokrývá tělo a tvoří bariéru chránící před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho se podílí na termoregulaci (udržování teploty) a je sídlem hmatu.

Stavba kůže

Kůže zvnějšku dovnitř zahrnuje tyto vrstvy:

• pokožka (a) – Její buňky rohovatí, posouvají se směrem ven a nakonec se odlupují. Součástí pokožky je pigment, který chrání kůži před zářením a zodpovídá za její zbarvení. Z hlediska typu tkáně je pokožka mnohovrstevný dlaždicový epitel.
• škára (b) – Zejména z vaziva, obsahuje mazové a potní žlázy, hmatová tělíska a cévy, průchod krve cévami přímo ovlivňuje termoregulaci (udržování teploty těla).
• podkožní vazivo (c) – Obsahuje tukovou tkáň, slouží jako tepelná izolace.

Pro stavbu kůže jsou důležité např. proteiny kolagen a keratin.

Potní žlázy tvoří pot, který při vypařování způsobuje ochlazování kůže. Některé kožní žlázy (např. v podpaží, v okolí pohlavních orgánů) vylučují zásaditý sekret, který slouží k pachové komunikaci.

Onemocnění a poruchy kůže

Mezi poranění kůže náleží např. odřeniny či popáleniny. Mezi kožní choroby náleží kupř. bradavice, akné, mykózy či různé nádory (ty lze obvykle na povrchu těla snadno objevit a léčit).

UV záření umožňuje průběh reakce, která vede ke vzniku vitaminu D v těle. Nadbytek UV záření však kůži poškozuje a může vést k rozvoji chorob, proto je žádoucí se vystavovat slunečnímu záření s mírou a používat např. krémy na opalování, které UV záření odrážejí.

Kožní deriváty

Vlasy, chlupy, nehty, ale i mléčné žlázy jsou odvozené z kůže.

Lymfatická soustava zajišťuje oběh mízy (lymfy) po těle. Sestává z mízních cév a dalších orgánů, je úzce spojena s imunitou (obranyschopností organizmu).

Míza (lymfa) a její oběh

Aby se látky z krevní plazmy dostaly do tkání, projde krevní plazma (bez proteinů) přes stěny vlásečnic (a) a vznikne tkáňový mok (b). Při nahromadění tkáňového moku ve tkáni (např. při zánětu, reakci na bodnutí hmyzu…) dochází k otoku. Tkáňový mok průběžně přechází do mízních cév (c), čímž vzniká míza (lymfa). Ta se filtruje a čistí v mízních uzlinách (d), které obsahují bílé krvinky. Při zánětu či infekčních onemocněních se mízní uzliny zvětšují (to mnohdy zvažuje lékař při stanovování diagnózy), neboť v nich důrazněji probíhá zneškodňování cizorodých částic. Po jednosměrném průchodu mízními cévami se lymfa vrací pomocí mízovodů zpět do krve (e).

Kromě odvádění tkáňového moku a podílu na imunitě lymfa též přenáší tuky z trávicí soustavy.

Další orgány spojené s lymfatickou soustavou

S lymfatickou soustavou a imunitou je dále spojena slezina (zde probíhá např. recyklace látek z dosloužilých červených krvinek). V brzlíku probíhá dozrávání bílých krvinek. V kostní dřeni vznikají všechny bílé krvinky, některé zde také dozrávají.

Imunita

Imunita je schopnost organizmu rozeznat „vlastní“ od „cizího“. Brání tělo před patogeny (což jsou např. viry, bakterie, houby, protisté), ale např. i před rozvojem nádorů. Obrana může probíhat přímo prostřednictvím imunitních buněk či díky vytváření protilátek (imunoglobulinů).

Imunita může být přirozená (vrozená, nespecifická) nebo adaptivní (získaná, specifická). Adaptivní imunita je zaměřena proti určitým antigenům (strukturám na povrchu cizorodých částic). Lze získat proděláním choroby či uměle očkováním.

Očkování

Očkování (vakcinace) spočívá ve vpravení původce choroby (obvykle usmrceného či oslabeného) či jeho části do těla. (U mRNA vakcín se jedná jen o „návod“ na výrobu této části.) Očkování tedy zajistí vytvoření imunity bez prodělání nemoci. U většiny lidí nemá důraznější vedlejší účinky, je velmi efektivním způsobem předcházení infekčním chorobám (které jsou obvykle závažné či smrtelné).

Poruchy imunity

Alergie je nepřiměřená imunitní reakce, která poškozuje tělo. V případě existence alergie je vhodné se vyhýbat alergenům (např. peří, srst, pyl, některé potraviny), též lze tlumit její příznaky.

Soustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Využívá k tomu hormony, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.

Příklady endokrinních žláz

• podvěsek mozkový (hypofýza, a) – Dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu).
  • Adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy, také tvoří růstový hormon (somatotropin).
  • V neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin).
• šišinka (epifýza, b) – Vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu.
• štítná žláza (c) – Vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin). Tyto hormony obsahují jodidové ionty (\mathrm{I^-}), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli.
• příštítná tělíska (d) – Nacházejí se na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi.

• nadledviny (e) – Obsahují kůru a dřeň.
  • Kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách.
  • Ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“).
• slinivka břišní (pankreas, f) – V Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi.
• pohlavní žlázy – Ovlivňují vývoj pohlavních znaků.
  • vaječníky (g, u ženy) – Vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus či těhotenství.
  • varlata (h, u muže) – Produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty.

Onemocnění endokrinní soustavy

Mezi poruchy endokrinní soustavy patří např. cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně.

Kapitola nervová soustava obecně přibližuje základní rozdělení nervové soustavy, nervové buňky/tkáň a fungování reflexů.

V kapitole součásti nervové soustavy lze procvičit informace o konkrétních částech centrální i periferní nervové soustavy a jejich funkci, ale také o onemocněních a spánku.

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na následující části:

• centrální nervová soustava (CNS) – Zahrnuje mozek a míchu.
• periferní nervová soustava (PNS, také někdy obvodová) – Zahrnuje nervy.

Nervová tkáň a buňky

Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta obsahuje následující buňky:

• neurony – Zajišťují rychlé vedení vzruchů (nervových impulzů), v dospělosti se obvykle nedělí.
• gliové buňky (souhrnně glie) – Obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství).

Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity, a). Vzruch se v rámci neuronu šíří jako změna napětí membrány. V těle neuronu (b) dojde k „nashromáždění“ přijatých signálů, vzruch se případně může šířit dál. Může odstředivě putovat axonem (c), který je izolován myelinovou pochvou (d). Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy (e), díky tomu se signál může šířit skokově. Jednosměrné spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu – g) se nazývá synapse (f), v rámci ní se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

Reflexy

Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:

• vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu, a)
• dostředivá dráha (b)
• nervové centrum (např. mícha, c)
• odstředivá dráha (d)
• výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí, e)

Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (zkoumal je I. P. Pavlov, utvářejí se učením v průběhu života).

Centrální nervová soustava

Do centrální nervové soustavy náleží mícha a mozek.

Mícha prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.

Mozek zahrnuje tyto součásti:

• Mozkový kmen sestává z prodloužené míchy (a), Varolova mostu (b) a středního mozku (c). Řídí např. dýchání, srdeční tep a některé životně důležité reflexy.
• Mozeček (d) zajišťuje zejména přesnost pohybů (ta je narušena např. ethanolem).
• Mezimozek (e) sjednocuje činnost orgánů (souvisí s endokrinní soustavou, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah, je zde zajišťována regulace tělesné teploty.
• Koncový mozek (f) se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…).

Činnost mozku lze zjišťovat např. sledováním jeho elektrické aktivity (EEG, elektroencefalografie).

Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.

Periferní nervová soustava

Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).

Onemocnění nervové soustavy

Mezi onemocnění/poruchy nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“, obvykle způsobena ucpáním cévy v mozku) či klíšťová (meningo)encefalitida (zánět mozku a jeho obalů). Mezi tzv. neurodegenerativní choroby patří Alzheimerova nemoc (vede k úbytku mozkové tkáně, poruchám paměti a vnímání) či Parkinsonova nemoc (vede zejména k poruchám hybnosti).

Spánek

Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění.

Smyslové orgány umožňují získávání podnětů z okolí. Obsahují určité receptory, které dokáží reagovat na podráždění. Informace z receptorů se vyhodnocují hlavně v mozkové kůře, kde se na ně vytváří odpověď.

Mezi základní lidské smysly náleží zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Dále člověk dokáže vnímat např. natažení svalů a šlach (propriorecepce) a polohu těla/rovnováhu.

Zrak slouží ke vnímání viditelného světla. To je elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami okolo 390–760 nm.

Oko a přídatné oční orgány

Hlavními orgány zraku jsou oči. Oko je uloženo v očnici (orbitě), shora je chráněno obočím, z obou stran víčky se řasami. Sliznice na vnitřní části víček se nazývá spojivka. Slzné žlázy se nacházejí pod vnější částí horního víčka. Jimi produkované slzy zabraňují vyschnutí rohovky a zajišťují odplavování nečistot. Pohyb očních koulí zajišťují okohybné svaly (a).

Vnitřní stavba oka, funkce zraku

Oční koule má tři vrstvy:

• Na povrchu se v přední části oční koule nachází průhledná rohovka (Ia), zbytek oka kryje neprůhledná bělima (Ib), na níž se upínají okohybné svaly.
• Střední vrstva obsahuje prokrvenou cévnatku (II). Na tu v přední části navazuje řasnatý sval a řasnaté těleso, na němž je upevněna čočka (b). Stah řasnatého svalu ovlivňuje tvar čočky, což umožňuje zaostřování (akomodaci). Duhovka (c) se nachází před čočkou. Otvor v duhovce se nazývá zornice (d), její velikost se mění v závislosti na osvětlení.
• Zevnitř oční koule je sítnice (III), ta obsahuje světločivné buňky, tyčinky (reagují na intenzitu světla) a čípky (reagují na intenzitu a vlnovou délku světla – oddělené čípky registrují červenou, zelenou a modrou barvu). Na sítnici je slepá skvrna (místo vyústění očního nervu) a žlutá skvrna (ta obsahuje nejvíce světločivných buněk a je místem nejostřejšího vidění).

Informace z očí jsou vedeny do mozku zrakovými nervy, zraková centra se nachází v týlních lalocích koncového mozku.

Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitým sklivcem, prostor před čočkou obsahuje komorovou vodu.

Příklady onemocnění a vad zraku

• dalekozrakost – Paprsky se sbíhají za sítnicí, člověk vidí špatně na blízko, koriguje se spojkami.
• krátkozrakost – Paprsky se sbíhají před sítnicí, člověk vidí špatně na dálku, koriguje se rozptylkami.
• astigmatizmus – Paprsky se na sítnici nesbíhají v určitém bodě.
• šedý zákal (katarakta) – Zákal oční čočky, tu lze nahradit za umělou.
• glaukom („zelený zákal“) – Dochází při něm k poškození sítnice a očního nervu.

Lidé s postižením zraku mohou být zcela nevidomí, či mít zbytky zraku. Používají např. bílou hůl, vodicího psa, Braillovo písmo či automatické čtení na elektronických zařízeních.

Sluch obecně

Sluch zajišťuje vnímání zvuku, mechanického vlnění vzduchu o frekvenci asi 20 Hz až 20 000 Hz (20 kHz). Zvuky s nižší frekvencí vnímáme jako hluboké, s vyšší jako vysoké. Rozsah lidského hlasu je asi 40–2000 Hz. Pomocí zvuků o frekvenci nad 20 kHz (ultrazvuku) se mnohdy orientují živočichové, např. netopýři.

Stavba ucha

• Vnější ucho zahrnuje ušní boltec (a) a zvukovod (b). Zvukovod za účelem samočištění a ochrany produkuje ušní maz. Na konci zvukovodu je bubínek (c), který zachycuje vlnění zvuku a tím se rozkmitává.
• Střední ucho (d) obsahuje sluchové kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinku), které vedou vlnění do oválného okénka. Střední ucho je spojeno Eustachovou trubicí (e) s nosohltanem, aby se vyrovnával tlak působící na bubínek z obou stran.
• Vnitřní ucho je uloženo ve skalní kosti, labyrint skalní kosti obsahuje blanitý hlemýžď (f). Vlnění přicházející oválným okénkem rozechvěje tekutinu v blanitém hlemýždi a potažmo vláskové buňky v Cortiho orgánu, ty vlnění převedou na nervový signál.

Signál o zvuku putuje sluchovým nervem (g, ten patří mezi hlavové nervy) a vyhodnotí se zejména ve spánkovém laloku koncového mozku.

Ochrana sluchu, poruchy a onemocnění

Vláskové buňky člověka prakticky nedokážou regenerovat. Hladina intenzity zvuku nad 80 dB poškozuje sluch, proto je vhodné ho chránit:

• Vyvarovat se pobytu v nadměrně hlučném prostředí, pouštět si hudbu přiměřeně hlasitě.
• Při pobytu v hlučném prostředí (např. při práci s přístroji, na hlasitých koncertech aj.) používat ochranné pomůcky, např. špunty do uší.

Sluch se zhoršuje s věkem. Jako tinnitus se označuje pískání (šelest) v uších, které není založené na vnějších podnětech. Častým onemocněním je zánět středního ucha.

Lehké postižení sluchu může být kompenzované naslouchadly (zesilují příchozí zvuky, mohou např. zdůraznit řeč), těžší kochleárním implantátem (zařízení, které nahrazuje funkci vláskových buněk). Lidé s postižením sluchu mohou komunikovat znakovým jazykem či znakovanou češtinou.

Rovnovážné ústrojí, propriorecepce

Rovnovážné ústrojí (h) se nachází ve vnitřním uchu, sestává ze tří polokruhovitých kanálků, vejčitého a kulovitého váčku. Registruje zrychlení a polohu hlavy. Další informace o pozici těla dodávají tělíska v kůži, šlachách a svalech a také zrak. Vnímání polohy a pohybu se označuje jako propriorecepce.

Hmat

Hmat umožňuje pomocí hmatových tělísek a nervových zakončení v kůži i sliznicích vnitřních orgánů vnímat tlak, chlad, teplo či bolest.

Čich

Čich zajišťuje vyhodnocování přítomnosti látek ve vzduchu, čichové ústrojí je uloženo v horní části dutiny nosní.

Chuť

Chuť zajišťují chuťové pohárky na jazyku, patře apod. Vnímáme jí přítomnost látek rozpustných ve vodě (slinách), ale i teplotu či strukturu jídla. Mezi základní chutě patří sladká (vyvolávají ji cukry/sacharidy), slaná (soli), kyselá (kyseliny), hořká (často rostlinné alkaloidy) či umami (glutamát). Kromě jmenovaných má člověk receptory i pro další chutě.

Varlata

Pohlavními žlázami muže jsou varlata (a). Ta jsou uložena v kožním vaku, šourku. Varlata produkují pohlavní hormony (např. testosteron) a dochází v nich k vytváření mužských pohlavních buněk, spermií. Spermie potřebují k dozrávání teplotu asi 34,4 °C, tato teplota je zajištěna umístěním varlat vně těla a uvolňováním/stahováním svalů ve stěně šourku.

Spermie a jejich cesta z těla

Spermie se u muže vytvářejí od puberty do pozdního stáří. Pohybují se díky tlačnému bičíku. Malý počet či nízká kvalita spermií bývá příčinou neplodnosti muže.

Zralé spermie se soustřeďují v nadvarleti (b). Při pohlavním vzrušení procházejí chámovodem (c) a jsou k nim přidány výměšky předstojné žlázy (prostaty, d) a měchýřkovitých žláz (e). Tak vzniká mléčně zbarvená tekutina, sperma (též semeno, ejakulát). To opouští tělo muže močovou trubicí (f) při ejakulaci, která bývá spojena se sexuálním vyvrcholením (orgasmem).

Zvláště v dospívání někdy dochází k tzv. poluci, samovolnému výronu semene při spánku.

Při sexuální aktivitě se též vytváří čirá tekutina, tzv. preejakulát. Ten zajišťuje lubrikaci a úpravu pH močové trubice pro spermie. Preejakulát i semeno mohou obsahovat patogeny (např. viry HIV, HPV).

Penis

Penis neboli pyj obsahuje topořivá tělesa (g), která se při sexuálním vzrušení mohou plnit krví a zajišťovat erekci (ztopoření penisu). Ta je nutná pro průběh pohlavního styku. Na konci penisu je žalud (h) krytý předkožkou (i). Penisem prochází močová trubice, kterou opouští tělo jak semeno, tak moč.

Vaječníky

Pohlavními žlázami ženy jsou vaječníky (a). Ty produkují pohlavní hormony (např. estrogeny, progesteron). Ve váčcích (folikulech) uvnitř vaječníků dochází k dozrávání a uvolňování vajíček. To se děje od puberty do menopauzy.

Vejcovody, děloha

Poblíž vaječníků se nálevkovitě otevírají vejcovody (b), těmi vajíčka putují do dělohy. Děloha (c) je orgán z hladké svaloviny, v němž se vyvíjí zárodek a plod. Vespod se zužuje do děložního hrdla (d), do pochvy ční děložní čípek (e). Sliznice dělohy prodělává periodické změny v rámci menstruačního cyklu.

Pochva a zevní pohlavní orgány

Na dělohu navazuje pochva (vagina, f), její stěny jsou též z hladké svaloviny. Je vstupní cestou pro penis při pohlavním styku a zároveň porodní cestou. Při pohlavním vzrušení dochází k jejímu zvlhčení. Vchod do pochvy je nejprve kryt panenskou blánou. Poševní vchod kryjí malé a velké stydké pysky. Nad vchodem do pochvy a vyústěním močové trubice je zevní část klitorisu (poštěváčku), ta obsahuje množství nervových zakončení. Zevní pohlavní orgány ženy se označují jako vulva (g), její podoba se mezi ženami přirozeně liší.

Menstruační cyklus

Menstruační cyklus zahrnuje periodické změny v těle ženy, probíhá od puberty. Je řízen pohlavními hormony. Jeden cyklus obvykle trvá 28 dnů. Nejprve dochází k uvolnění sliznice dělohy a jejímu odvodu z těla pochvou (menstruace, ta trvá asi 4–6 dnů). Sliznice dělohy následně regeneruje a připravuje se na uhnízdění oplodněného vajíčka. Zhruba 11.–14. den cyklu dochází k uvolnění vajíčka (ovulaci).

Dojde-li k oplodnění a zahnízdění oplodněného vajíčka ve sliznici dělohy, nastává těhotenství. Pokud k tomuto nedojde, děložní sliznice vlivem zastavení přívodu krve odumírá a cyklus se opakuje.

Oplodnění

Oplodnění je splynutí pohlavních buněk (spermie a vajíčka), vzniká při něm zygota, respektive zárodek. Oplodnění obvykle probíhá ve vejcovodu či v děloze. Asi po 7–10 dnech od oplodnění se zárodek zahnízďuje v děložní sliznici (tento proces se označuje jako nidace).

Těhotenství, porod

Těhotenství začíná oplodněním vajíčka (a jeho zahnízděním). V rámci těhotenství neprobíhá menstruační cyklus: sliznice dělohy neopouští tělo, protože v ní probíhá vývoj zárodku. Těhotenství trvá asi 280 dnů (40 týdnů) od poslední menstruace.

Těhotenství je možné potvrdit těhotenským testem či rozborem krve. Obě metody zjišťují přítomnost hormonu hCG, ten vytvářejí buňky obklopující zárodek. Průběh těhotenství by měl kontrolovat lékař (k tomu se používá např. sonografie), zvlášť v těhotenství je namístě dodržovat zdravý životní styl.

Jedinec se do 3. měsíce těhotenství označuje jako zárodek (embryo), od 3. měsíce se jedná o plod (fetus). Výměnu látek mezi plodem a matkou zajišťuje placenta.

Po porodu se organizmus ženy vrací do původního stavu během šestinedělí. Dítě konzumuje mateřské mléko. Vyžaduje patřičnou výživu, péči, bezpečí a podněty.

Potrat, interrupce

Těhotenství může též být ukončeno samovolným potratem či interrupcí (to je umělé ukončení těhotenství). Interrupce lze za určitých podmínek provést na žádost matky.

Plánování rodičovství

Lidé by se měli stát rodiči v době, kdy jsou schopni dítě zabezpečit. Neplánovanému početí lze předejít použitím antikoncepce (dále jsou uvedeny nejběžnější typy).

• Prezervativ (kondom) vytváří bariéru jak pro spermie, tak obvykle i pro patogeny způsobující pohlavně přenosné choroby.
• Hormonální antikoncepce ovlivňuje hormonální systém ženy a zabraňuje ovulaci. Nechrání před pohlavně přenosnými chorobami.

Problémy spojené s lidskou sexualitou

Problémy spojené s lidskou sexualitou zahrnují například sexuální obtěžování, znásilnění (sex bez souhlasu), získávání zkreslených představ o sexu z pornografie, neplánované těhotenství či přenos chorob.

Pohlavně přenosné choroby

Mezi pohlavně přenosné choroby/patogeny patří například:

• HIV/AIDS – Virus HIV se přenáší např. krví či tělesnými tekutinami (což bývá spojeno s rizikovým sexuálním chováním). Člověk s tímto virem v těle je HIV pozitivní. Pokud se množení viru netlumí antivirotiky, rozvíjí se syndrom AIDS, který zahrnuje postupné selhávání imunity až smrt.
• virus HPV (lidský papilomavirus) – Způsobuje např. nádory děložního čípku. Lze proti němu očkovat, což je výhodné provést před začátkem sexuálního života.
• kapavka, syfilis – Choroby způsobené bakteriemi, léčí se antibiotiky.