České země na konci 19. století

V 70. letech se čeští politici rozdělili na dva názorové směry, Mladočechy a Staročechy. Konzervativnější byli Staročeši, kteří se opírali hlavně o velké osobnosti jako byl František Palacký** nebo František Ladislav Rieger.

Mladočeši měli ve svém programu demokratické prvky, měli podrobnější politický program a názorově se k nim hlásili studenti, část české inteligence nebo začínající podnikatelé. Zasazovali se o občanská práva, rozvoj vzdělání a účast na zemském sněmu. Své názory prezentovaly v Národních listech.

V roce 1874 se Mladočeši definitivně vydělili od Staročechů a vznikly jako vlastní politická strana.

Drobečková politika

Postupně se čeští politici uchýlili k drobečkové politice, to znamená, že respektovali provládní politiku za cenu drobných ústupků.

Díky tomu došlo k rozdělení pražské univerzity na dvě části, českou a německou, a současně došlo také ke změně názvu na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, nebo byla vydána Stremayrova jazyková nařízení. Díky němu měla jednání na ministerstvu vnitra nebo spravedlnosti probíhat v jazyce, ve kterém byla kauza podána. Tím došlo k částečnému zvýhodnění Čechů a českých úředníků.

Intelektuálové na univerzitě

Na znovuvzniklé samostatné české univerzitě se spojila skupina vědců a začala vydávat Ottův slovník naučný.

Také se utvořila skupina kolem Tomáše Garrigua Masaryka, který se snažil vytvořit politickou alternativu mezi Staročechy a Mladočechy. Jeho program zahrnoval existenci Rakousko-Uherska, které by mělo být zdemokratizováno s pomocí reforem, říkalo se tomu politický realismus.

80. a 90. léta

Staročeši začali v 80. letech postupně ztrácet podporu veřejnosti, které se nelíbil jejich smířlivý přístup. Navrhli tedy punktace, které navrhovaly rozdělení země na český a německý prostor. Vznikly by tedy dvě části a Češi v německé části by měli menší práva než Němci v české. Silný odpor vůči této myšlence přispěl k definitivnímu konci Staročechů.

Mladočeši získali v roce 1891 většinu, od té chvíle se strana zaměřila na postupný kulturní a hospodářský rozvoj českých zemí. Postupně se k nim přidali i lidé z okolí Tomáše Garrigua Masaryka, který ale zůstal politicky nezávislý.

V roce 1895 proběhla volební reforma, díky které získala volební hlas i střední třída a drobné měšťanstvo. Došlo tedy k další diferenciaci názorů a lidé začali vyžadovat více politických stran.

Do většího podvědomí se dostává Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Další založenou stranou byla Národně sociální strana. V roce 1903 pak byla založena Agrární strana.