Raný novověk

Jedná se o období českých dějin mezi lety 1526–1618, tedy smrti Ludvíka Jagellonského a nástupu Habsburků na český trůn až po české stavovské povstání.

Ferdinand I. Habsburský

Byl zvolen českým sněmem na základě svých volebních slibů. V nich se zavázal dodržovat stavovská práva, náboženskou svobodu a s tím spojené udržení platnosti Basilejských kompaktát. Byl zvolen i přesto, že měl na český trůn dědický nárok jako manžel Anny Jagellonské (sestry Ludvíka Jagellonského).

Jeho nástupem na český trůn vzniká habsburská monarchie, která se skládá ze zemí Koruny české, Rakous a Uherska. Sídelním místem panovníka se stává Vídeň, i přes volební slib, že se jím stane Praha.

Za jeho vlády se stavovská monarchie postupně změnila na absolutistickou, to znamená, že panovník se stal neomezeným vládcem. Prvním krokem bylo vydání dvorského řádu, který nadřadil jednotlivé dvorské kanceláře nad stavovské sněmy.

Maxmilián II.

Po smrti Ferdinanda I. nastoupil na český trůn jeho syn Maxmilián II. Jeho nástup byl spojen s nadějí českých protestantů o stabilizaci náboženských poměrů, které se za vlády jeho otce zhoršily. V roce 1575 slíbil uznání České konfese, která umožňovala náboženskou svobodu. K jejímu uznání ale nikdy nedošlo.

Rudolf II.

Dalším habsburským panovníkem byl syn Maxmiliána II. Za své vlády přesunul sídlo císaře do Prahy. Ta se tak stala nejen politickým, ale také kulturním centrem monarchie.

Za jeho vlády došlo ke krizi v habsburském státě, kromě dlouhotrvajících bojů s Osmanskou říší, došlo ke střetu s uherskou evangelickou šlechtou. Tuto situaci řešil bratr Rudolfa II. Matyáš, který dospěl k míru se zástupcem uherské šlechty Štěpánem Bočkajem. Říká se mu vídeňský mír.

Tato situace způsobila konflikt mezi oběma bratry, který skončil vítězně pro Rudolfa II. díky podpoře českých stavů. Na oplátku v roce 1609 vydal Rudolfův majestát, kterým císař zrovnoprávnil katolíky a evangelíky a svobodu vyznání i pro poddané.

Matyáš II.

Po smrti Rudolfa II. nastoupil na český trůn jeho bratr Matyáš. Přenesl sídlo panovníka zpátky do Vídně, kde zůstalo až do roku 1918.

Za jeho vlády došlo k vyostření náboženské situace ve státě a k porušení Rudolfova majestátu, což vedlo přímo ke stavovskému povstání.

České stavy povstaly proti vládě Habsburků v letech 1618 až 1620. Důvodem byly náboženské rozdíly i mocenské spory mezi stavy a králem. Povstání bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře v roce 1620, výrazně však přispělo k vypuknutí třicetileté války.

Příčiny stavovského povstání

Po uzavření evangelického kostela v Broumově a zbourání toho v Hrobu svolali čeští stavové stavovský sjezd v Klementinu. Jednalo se o totiž o porušení Rudolfova majestátu. K setkání došlo 21. května 1618 i přes zákaz krále Matyáše, a jedná se o začátek stavovského povstání.

Pražská defenestrace

Do čela šlechty, která se dohodla na potrestání královských místodržících, se postavil Jindřich Matyáš Thurn. Během pražské defenestrace byli z okna Pražského hradu vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a královský sekretář Filip Fabricius. Všichni tři pád přežili a uprchli.

Další průběh povstání

Byla jmenována provizorní zemská vláda, ve které zasedlo deset pánů, deset rytířů a deset měšťanů. Nazývala se direktorium.

V této době se stal českým králem Ferdinand II. Štýrský, který se rozhodl, že povstání potlačí vojensky. K českým stavům se postupně připojily i stavy moravské. Jejich spolupráce byla potvrzena ve stavovské konfederaci, která byla vydána v roce 1619, ke které se připojily i stavy slezské, lužické a rakouské. Její hlavní myšlenkou byla proměna stylu vlády zpátky ve stavovský.

V srpnu 1619 byl na český trůn zvolen českými stavy Fridrich Falcký místo sesazeného císaře Ferdinanda II.

Císař Ferdinand II. získal na svou stranu více vojenské podpory, naopak stavovské vojsko bylo demoralizované a špatně informované. Vše vyvrcholilo v bitvě na Bílé hoře 6. listopadu 1620, kterou prohráli stavové. Fridrich Falcký uprchl z českých zemí a díky své krátké době vlády je nazýván zimním králem. Prahu obsadilo katolické vojsko císaře Ferdinanda II. a české stavovské povstání tím končí.

Důsledky stavovského povstání

Českým králem se znovu stal Ferdinand II., který rozhodl o potrestání členů povstání. Poprava vybraných účastníků proběhla 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Oběšeno bylo sedmnáct měšťanů a deset šlechticů, z toho pouze tři měli oficiální titul pán. I tak tato událost vstoupila do dějin jako poprava dvaceti sedmi českých pánů.

Dalšími kroky byla konfiskace majetku zapojených osob, upevnění panovnické moci a rekatolizace. Vše vyvrcholilo v roce 1627 vydáním Obnoveného zřízení zemského, které zakotvilo katolické náboženství jako jediné povolené, dědičnost českých zemí pro habsburský rod, a také přesunutí veškeré moci do rukou panovníka.

Jedná se o dobu úzce spojenou s českým stavovským povstáním a třicetiletou válkou. Časově je doba pobělohorská ohraničena lety 1620–1648, tedy bitvou na Bílé hoře až po konec třicetileté války.

Přímé následky stavovského povstání

Po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře se do čela českého státu znovu dostal Ferdinand II. Habsburský. Ten okamžitě začal s trestáním členů povstání a s nápravou poměrů v českém státě.

Vrcholem byla poprava dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621.

Mezi další kroky krále patřilo zabavení majetků českých šlechticů, kteří se zúčastnili povstání, upevnění jeho moci s pomocí nově jmenovaných zástupců do zemské vlády – Karla z Lichtenštejna a Františka z Ditrichštejna a rekatolizace.

Rekatolizace probíhala v několika fázích. Moc na pražské univerzitě převzali husité, ze země byli vypovězeni evangeličtí duchovní a šlechtici a měšťané byli donuceni ke změně víry pod pohrůžkou ztráty majetku a vypovězení ze země.

Obnovené zřízení zemské

V roce 1627 bylo přijato Obnovené zřízení zemské pro Čechy, o rok později pro Moravu, které stvrzovalo změny, které nastaly po bitvě na Bílé hoře.

• přesunutí veškeré moci do rukou panovníka
• dědičnost českého královského titulu pro habsburský rod
• povolené jediného náboženství – katolického
• došlo ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou
• větší politická moc pro duchovenstvo a zničení politické moci pro města

Zásady obsažené v Obnoveném zřízení zemském byly stvrzeny i Vestfálským mírem, který byl podepsán na konci třicetileté války.

Další důsledky

Doba pobělohorská je spojena také s probíhající třicetiletou válkou na území celé Evropy, která zasáhla také české země. Ve spojení s kroky panovníka po bitvě na Bílé hoře a válkou, která trvala třicet let, se zásadně proměnila životní situace obyčejných lidí v českých zemí. Kromě rekatolizace a výměně šlechtických rodů, znamenala válka také mnohem větší daňovou zátěž, docházelo k plenění na venkově i ve městech a v zemi propukaly epidemie nemocí. Za třicet let (1618–1648) se počet obyvatel snížil o 30%.

Vláda Marie Terezie a jejího syna Josefa II. je půl století dlouhé období, během kterého došlo k velkému množství reforem v celé habsburské monarchii. Oba panovníci jsou považováni za vládce, kteří vládli s pomocí osvícenského absolutismu.

Marie Terezie

Marie Terezie je první a jedinou ženou, která vládla českým zemím. Na český trůn se dostala díky Pragmatické sankci, kterou vydal její otec Karel VI. Byla panovnicí na území celé habsburské monarchie, ale nikdy se nestala císařovnou Svaté říše římské. Titul císaře připadl jejímu manželovi Františku Štěpánovi Lotrinskému.

Války o dědictví rakouské

Války probíhaly mezi lety 1740–1748. Bavorsko a Sasko, které sousedily s monarchií, odmítly uznat nástupnictví Marie Terezie a Fridrich II., který vládl v Prusku, vznesl nárok na území Slezska.

Do válek se zapojila také Francie na protihabsburské straně a Velká Británie na straně Habsburků.

Války byly definitivně ukončeny Cášským mírem, který potvrdil Pragmatickou sankci, na úkor toho ale habsburská monarchie přišla o velkou část Slezska a území v severní Itálii.

Sedmiletá válka

Mezi lety 1756–1763 probíhala válka nejen v Evropě, ale také v zámoří, kde se bojovalo o kolonie. V jejím průběhu došlo i k obléhání Prahy, která byla během toho poničena. Válka skončila pro Marii Terezii potvrzením ztráty Slezska a Kladska.

Reformy

Během vlády jediné ženské panovnice došlo k mnoha reformám. Mezi ty nejzásadnější patří:

• centralizace říše s centrem ve Vídni,
• soupis půdy do tereziánského katastru,
• zavedení jednotných měr a vah,
• první sčítání lidu,
• zrušení řádu jezuitů,
• vydání robotního patentu, který upravoval robotní povinnosti,
• vydání Všeobecného školního řádu, který upravoval školní systém a zaváděl povinnou školní docházku do 12 let věku.

Josef II.

Po smrti svého otce Františka Lotrinského v roce 1765 nastoupil na císařský trůn jeho syn nejstarší Josef II., který spoluvládl se svou matkou v habsburské monarchii. Po její smrti v roce 1780 se stal jediným panovníkem a pokračuje v zavádění reforem.

Toleranční patent uzákonil náboženskou svobodu pro luterány, kalvinisty, pravoslavné. Patent o zrušení nevolnictví znamenal, že nevolníci získali osobní svobodu. Mohli rozhodovat o svém životě, například měli možnost se přestěhovat nebo se oženit či vdát podle vlastního přání.

Z rozhodnutí Josefa II. bylo také zrušeno mnoho klášterů, které neposkytovaly služby veřejnost. Výjimkou byly například ty, které nabízely vzdělání nebo zdravotnické služby.

Anglická revoluce představovala neklidné období v Anglii, které probíhalo ve druhé polovině 17. století. V tomto období v Anglii vypukla občanská válka a královská moc se přela s mocí parlamentu. Na druhou stranu v totožné době Anglie položila základy svého budoucího výsadního postavení v Evropě i ve světě.

Nástupci Alžběty I.

Po skonu královny Alžběty I. v roce 1603 se vlády ujal král Jakub I.. Král podporoval umění a kulturu. Za jeho vlády došlo ke spojení Anglie a Skotska. Také začala kolonizace východního pobřeží Severní Ameriky, kterého se zúčastnili angličtí protestanti zvaní puritáni. Po smrti Jakuba nastoupil na trůn jeho syn Karel I.

Karel I. a parlament

Karel I. chtěl dále rozšiřovat kolonie v Americe. Ty chtěl získat především na úkor Španělů, tedy válkou, což vyvolalo potřebu nových daní. Ty musel schválit parlament, který se zdráhal. Proto se král Karel snažil vliv parlamentu co možná nejvíc omezit. Situace dospěla tak daleko, že Karel I. nechal parlament na nějaký čas rozpustit. Dále se pokoušel zvýšit vliv katolické církve na úkor anglikánů. To se také parlamentu nelíbilo. Za nastalé situace byl parlament vždy svolán jen kvůli schválení daní, jinak neměl prakticky žádnou moc.

Krátký parlament a dlouhý parlament

Koncem 30. let 17. století válčil Karel I. se Španělskem a nově také se Skotskem. Aby si mohl dovolit druhou zmíněnou válku, potřeboval schválit nové daně. Ty však musel potvrdit parlament a proto byl v roce 1640 svolán. Většina jeho členů však využila schůze ke kritice krále, kvůli které Karel nařídil parlament znovu rozpustit. Toto období se nazývá krátký parlament. Protože daně na tzv. krátkém parlamentu schváleny nebyly, Anglie nemohla postavit silnější vojsko a válku prohrávala. Kvůli tomu se král rozhodl svolat další, tzv. dlouhý parlament. Ničeho však nedosáhl, spíše naopak. Na novém zasedání si parlament vymohl významné ústupky. Král nesměl bez souhlasu ukládat daně. Parlament se měl scházet alespoň jednou za tři roky a mohl dohlížet na královy ministry.

Občanská válka 1642–1651

Situace vyvrcholila v lednu roku 1642, když se Karel I. v čele svých vojáků pokusil pozatýkat některé členy parlamentu přímo na jeho půdě. To vyvolalo nepokoje, které přerostly v občanskou válku.

Anglie se rozdělila na dvě strany. Ti, kteří podporovali parlament se nazývali parlamentaristé, ti, kteří podporovali krále si říkali roajalisté

Zpočátku byli úspěšnější roajalisté, ale od roku 1643 zvítězila spíše vojska parlamentu. V armádě parlamentu získal významné postavení Oliver Cromwell, který spolu s dalšími vojevůdci prosadil armádu nového typu. K rozhodujícímu střetu došlo v bitvě u Naseby v roce 1645. V ní vojsko parlamentu porazilo královskou stranu. Král Karel I. uprchl do Skotska. Druhou občanskou válku vedl Karel I. se záměrem získat ztracené pozice zpět, ale v bitvě u Prestonu v roce 1648 byl poražen. V lednu roku 1649 byl král Karel I. shledán vinným ze zrady a popraven.

Anglie republikou

Po popravě krále Karla I. se Anglie stala republikou. Moci se sice formálně chopil Karel II., syn Karla I., ale protože neměl území pod kontrolou,** fakticky vládl parlament. V parlamentu měl nejvýznamnější postavení Oliver Cromwell*. Ten si po porážce roajalistů dokázal poradit se Skoty, Iry i se zbylými královskými příznivci. Po návratu z válečných tažení však Oliver Cromwell shledal, že členové parlamentu se utápí ve vlastních sporech a proto se rozhodl situaci řešit velmi radikálně. Parlament rozpustil. V roce 1649 byl Oliver Cromwell doživotně ustanoven lordem protektorem a tím získal v Anglii výsadní postavení. Fakticky vládl bez jakýchkoliv omezení.

Cromwellova diktatura 1653–1658

Byl to silný vládce, který se příliš nenechal omezovat svými protivníky. Dokonce mu byla nabídnuta královská koruna, kterou však odmítl, protože nechtěl obnovit to, co pomáhal zničit. Z pozice silného vůdce dokázal zemi stabilizovat a vyvést z krize občanské války. Vydal zákon Navigační akta, který zásadním způsobem pomohl anglickým obchodníkům v boji s nizozemskou konkurencí, protože zakázal zprostředkovaný převoz zboží na jiných než anglických plavidlech. To vyvolalo válku s Nizozemskem.

Návrat monarchie

Oliver Cromwell zemřel v roce 1658. V roce 1659 vyzval parlament Karla II. k návratu z exilu a ustanovil ho králem. Nový král šel ve stopách svého popraveného otce. Vedl neúspěšnou válku s Nizozemskem. Jeho snahy dále směřovaly k posílení katolické církve v Anglii. To se opět setkalo s kritikou parlamentu. Po smrti Karla II. v roce 1685, vládl tři roky Jakub II. Stuart. Ten začal také prosazovat politiku proti parlamentu a anglikánské církvi. Proto byl do Anglie povolán Vilém III. Oranžský z Nizozemí, manžel Marie II. Stuartovny. To v roce 1689 vyústilo ve Slavnou revoluci, při které král Jakub II. odešel do exilu a vlády se ujal Vilém III. Oranžský.

Zámořské objevy jsou součástí lidské historie odjakživa. Za prvního významného objevitele je považován Marco Polo, který na počátku 14. století popsal své cesty do Číny a Japonska. V historii a dějepise je s ním ale nejvíce spojováno období 15. a 16. století.

Důvody zámořských objevů

Důvodů, proč je zrovna 15. století dobou zámořských objevů, je hned několik. V této době se objevují nové typy lodí (karavela a karaka), po dobytí Pyrenejského poloostrova mohou lodě proplouvat Gibraltarem. Do Evropy se také dostávají kompasy.

Za počátek období zámořských objevů je považován rok 1415 a dobytí města Ceuta, které se nacházelo na území dnešního Maroka, Portugalci. V něm objevili jak mapy vytvořené Araby, tak popis bohatství, které je v neprozkoumaných částech světa.

Portugalské a španělské objevy

Portugalský princ Jindřich zvaný Mořeplavec, tak začal organizovat objevné cesty. V roce 1497 objevil Vasco de Gama mys Dobré naděje, což je nejjižnější bod Afriky, a poté doplul až do Indie, jejího přístavu Kalikat.

Do objevných plaveb se zapojili i Španělé a z pověření královny Isabely Kastilské a krále Ferdinanda Aragonského se vydal Kryštof Kolumbus hledat cestu do Indie západním směrem. Doplul tak k pobřeží amerického kontinentu a 12. října 1492 přistál na Bahamských ostrovech. Až do konce svého života věřil, že se ocitl v Asii.

Španělé a Portugalci se rozhodli rozdělit si svět na dvě sféry vlivu, v roce 1494 podepsali smlouvu v Tordesillas, která potvrzovala rozdělení území na dvě poloviny. Tato smlouva nebyla ostatními zeměmi respektována.

Své jméno získala Amerika od dalšího objevitele, kterým byl Amerigo Vespucci, který ji označil jako Nový svět.

Důkaz, že je Země kulatá přinesla výprava Fernao de Magalhaese, který plul pod španělskou vlajkou, mezi lety 1519 až 1522. Sám Magalhaes zemřel v bitvě na Filipínách, ale jedna z lodí se vrátila do Španělska.

Stejnou cestu podnikl v sedmdesátých letech 16. století i Angličan Francis Drake.

Conquista

Období zámořských objevů je spojeno i s dobýváním střední a jižní Ameriky. Nejvyspělejším ze tří národů byli Mayové, kteří nikdy nevytvořili centralizovanou říši. Bydleli ale ve velkých palácích pyramidového vzhledu, dosáhli mnohem větší matematické a astronomické úrovně než Evropané v té době a používali písmo podobné egyptským hieroglyfům. Velká část mayských států byla podrobena Pedro de Alvadorem.

Dalším národem byly Aztékové, kteří žili na území dnešního Mexika, jejich hlavním městem byl Tenochtitlán. Byli podrobeni mezi lety 1519 – 1521 Hernando Cortézem. Dnešní hlavní město Mexika stojí na místě, kde byl původně Tenochtitlán, který nechal Cortéz srovnat se zemí.

Posledním národem byli Inkové, kteří žili v Andách na území dnešní Peru a Bolívie. V roce 1533 byla říše podrobena Franciscem Pizzarem.

Dopad zámořských objevů

Zámořské objevy jsou považovány jako období přelomu , které odděluje středověk od novověku. Přinesly mnoho nových příležitostí, od nových plodin, přes nové vynálezy a poznatky v zemědělství až po růst cen (kvůli přísunu zlata a stříbra) a objevu nových nemocí ať už pro Evropany, tak indiány.

Spojené státy americké vznikly po válce o nezávislost, která proběhla v letech 1775–1783. V ní se střetla Velká Británie s třinácti americkými koloniemi. Ty vyhlásily nezávislost 4. července 1776. V roce 1783 Velká Británie uznala jejich nezávislost a vznik Spojených států amerických.

Situace před válkou

Východní pobřeží Severní Ameriky bylo kolonizováno Evropany od 17. století. Jednalo se zejména o obyvatele Francie, Anglie, Nizozemska a Španělska. Postupně zásadní postavení získalo třináct anglických osad, které se rozkládaly na území mezi dnešní Kanadou a Floridou. Domorodé obyvatelstvo bylo kolonizací vytlačováno do vnitrozemí.

Hospodářství jednotlivých kolonií bylo závislé na jejich zeměpisné poloze. Zatímco města ve středu, New York a Filadelfie, byla zaměřená na manufakturní výrobu, jižní oblasti jako Severní a Jižní Karolína byly typické svými plantážemi tabáku, bavlny nebo cukrové třtiny.

O poměrech v koloniích rozhodoval britský parlament, ve kterém neměli kolonisté žádné zástupce. Byli nuceni živit anglické vojsko na svém území, respektovat zákaz přímého obchodního spojení s Evropou, a také platit vysoká cla na anglické zboží.

Válka o nezávislost

Na protest proti poplatkům za čaj proběhlo v prosinci 1773 Bostonské pití čaje. Osadníci, kteří se převlékli za indiány, vyházeli čaj z lodí do vody. V reakci na to britská vláda uzavřela přístavy, posílila vojsko v osadách a omezila jejich samosprávu.

O rok později v roce 1774 byly na prvním kontinentálním kongrese ve Filadelfii domluveny společné kroky proti britské vládě. Výsledkem kongresu byla Deklarace práv a stížností osad, která požadovala samosprávu osad a plná práva britským občanům.

V roce 1775 proběhl druhý kontinentální kongres ve Filadelfii, na kterém vznikla americká kontinentální armáda. Do jejího čela se postavil George Washington.

4. července 1776 bylo přijato Prohlášení o nezávislosti a unii, jehož autorem je Thomas Jefferson. V něm se třináct kolonií označilo za jeden celek a na jeho základě vznikly Spojené státy americké.

Spojené státy americké získaly s pomocí Benjamina Franklina podporu evropských států – Francie, Španělska a Nizozemska. Po vítězstvích nad britskou armádou v bitvě u Saratogy v roce 1777 a u Yorktownu v roce 1781 byla v roce 1783 podepsána Pařížská smlouva a došlo k uznání samostatnosti Spojených států amerických.

První americkou ústavou byla Články konfederace z roku 1781, které určovaly základní fungování státu decentralizovaným způsobem.