Raný novověk

Společnost ve Francii před Velkou francouzskou revolucí

• Ve 2. pol. 18. století je Francie nejmocnějším státem v kontinentální Evropě.
• Obyvatelé rozděleni do třech stavů:

Příčiny Velké francouzské revoluce

• nespokojenost třetího stavu, který byl bez politické moci
• chaos ve státní správě, nepořádek v zákonech
• finanční krize
• náboženská nesvoboda

Ludvík XVI.

• Nastoupil na trůn v roce 1774.
• vzdělaný, ale mírný a slabý král
• manželka Marie Antoinetta (dcera Marie Terezie), vedou rozmařilý život
• Za jeho vlády došlo ke ztrojnásobení státního dluhu. Finanční krizi se snažil řešit zvyšováním daní a rušením fondů pro sociálně slabé.
• Opatření byla velmi nepopulární.

Zrod revoluce

• Na jaře roku 1789 byly svolány generální stavy do Versailles, aby na požadavek krále odsouhlasily nové daně.

• Privilegované stavy odmítají vzdát se svých výsad a práv.
• Třetí stav nesouhlasí se způsobem hlasování, který je pro něho nevýhodný. (Má sice nejvíc členů, ale nejméně hlasů). Proto ustavuje Národní shromáždění jako vlastní orgán a do Národního shromáždění jsou pozvány také zástupci dvou vyšších stavů. Z nich se přidává většina duchovenstva a část šlechty.
• Z Národního shromáždění vzniká Ústavodárné národní shromáždění, jeho hlavním úkolem je vypracování ústavy.
• Král se pokusil jednání stavů zmařit, ale podlehl politickému tlaku a nakonec s jednáním souhlasil.

Dobytí Bastily

• Král politicky ustoupil, ale poslal k Versailles vojsko, aby si zajistil pořádek.
• To popudilo pařížské občany, kteří vyrabovali zbrojnici, a začali sestavovat milice z ozbrojených občanů.
• Královo vojsko u Paříže vyburcuje občany k akci.
• 14. července 1789 ozbrojení občané dobývají pařížskou pevnost a vězení Bastilu.

• Nepokoje se z Paříže šíří na venkov, kde ozbrojení obyvatelé drancují šlechtická sídla.

Symboly Velké francouzské revoluce

První revoluční zákony

• Dne 4. srpna 1789 jsou vyhlášeny tzv. Srpnové dekrety.

• Deklarace práv člověka a občana byla přijata Ústavodárným shromážděním 26. srpna 1789. Zajišťuje rovnost svobodných občanů před zákonem a stala se úvodem k nové ústavě a vzorem pro pojetí moderních lidských práv.
• Král odmítá podepsat dekrety i Deklaraci a povolává do Paříže vojáky z Flander.

Francie konstituční monarchií

• V září 1791 přijata nová ústava, která vychází z Deklarace.
  • Král je hlava státu a představitel výkonné moci.
  • Rozhodující moc má Zákonodárné shromáždění.
  • Královská moc je omezena, avšak formálně zůstává hlavou státu.
• V rámci Zákonodárného shromáždění vznikají jednotlivé politické diskusní kluby, které hájí své zájmy a bojují o vliv v Zákonodárném shromáždění, postupně se tak profiluje několik navzájem soupeřících frakcí, od radikálních až po demokratické.

Revoluční zákony

Reakce Evropy na revoluční události ve Francii

• Strach ostatních evropských panovníků.
• Vzniká dohoda císaře Leopolda II. (Rakousko) a Fridricha Viléma II. (Prusko) na společném vojenském postupu proti Francii (srpen 1791).
• Ve Francii jsou král a Girondisté nakloněni válce, věří, že zvítězí.
• Vůdce Girondistů Jacques Pierre Brissot podporuje válku revoluční propagandou.

Vznik republiky

• Nepřátelská vojska pochodují na Paříž. Ve městě se šíří nemoci, je hlad, zásobování prakticky neexistuje (je nasměrováno armádě).
• 10. srpna 1792 probíhá převrat, v jeho čele stojí Danton.
• Král je uvězněn a jsou vyhlášeny volby do nového parlamentu, který nese název Národní konvent.
• Mezitím je rakousko-pruská armáda poražena v bitvě u Valmy, díky čemuž Konvent tím získává sebevědomí.
• Král je sesazen a 22. září 1792 je vyhlášena Francie republikou.

• Proti Francii se tvoří koalice složená ze států Rakouska, Pruska, Velké Británie, Nizozemí, Španělska, a dalších.
• Zpočátku opět hrozí porážka Francie, zachrání ji všeobecná mobilizace.

Jakobínská diktatura

• V Konventu se vede politický boj mezi Girondisty a uskupením Jakobínů a Kordeliérů. Girondisté jsou nepopulární (hlad, tvrdý postup proti kněžím).
• 3. června 1793 občané oblehnou Konvent proběhne zatýkání nejdůležitějších Girondistů. Do čela revoluce se dostávají jakobíni, čímž začíná jakobínská diktatura.
• Byly zřizovány Výbory, které získaly postupně moc výkonnou a soudní. Nejdůležitějším byl Výbor pro veřejné blaho, který organizoval zásobování, obranu a zahraniční politiku. Vedl jej Maximilien Robespierre.

Reformy jakobínů

• Zrušeny veškeré poplatky a feudální dávky.
• Stanovena minimální mzda a cena obilovin.
• Reforma armády.
• Vyhlášena všeobecná branná povinnost.
• Reforma ústavy.

Velký teror

• Veškerá moc je soustředěna do rukou parlamentu a Výboru veřejného blaha.
• Jakobíni nastolili ve Francii hrůzovládu, při které se zbavovali všech nepohodlných (útoky na katolickou církev, popravy politických konkurentů).
• V březnu 1794 nechal Výbor popravit představitele umírněných Dantona.
• Robespierre kolem sebe soustředil čím dál více moci, což se přestalo líbit mnohým jeho dřívějším stoupencům, kteří se obávali z jeho rostoucího vlivu. Z těchto důvodů byl Robespierre zatčen, obviněn a následně popraven stětím gilotinou.
• Byla ustavena vláda Direktoria spolu s radou Pěti set a Radou starších.

Vzestup Napoleona

• Napoleon Bonaparte byl vojenský důstojník, pocházející z Korsiky. Účastnil se revoluce na straně revolucionářů.
• Byla mu svěřena armáda, se kterou dokázal porazit vojska protifrancouzské koalice a připojit část území Itálie k Francii.
• S vojenskými úspěchy rostla i jeho politická moc.
• V roce 1798 Napoleon vedl tažení do Egypta, kde porazil Egypťany a mamlůky v bitvě u Pyramid.

• Loďstvo Napoleona bylo zničeno v námořní bitvě proti Britům u Aboukiru, po porážce se vrátil do Francie.
  
• Francouzská armáda během Napoleonova tažení prohrála několik bitev s Ruskem a Rakouskem.
• Následně se účastnil státního převratu, ve kterém zanikla Rada pěti set i Direktorium a byly ustanoveni tři konzulové.
• Po převratu byl Napoleon jmenován prvním ze tří nově vzniklých konzulů.

Napoleonské války představovaly soubor konfliktů mezi lety 1803–1815. Jednalo se především o války Francie za vlády Napoleona I. Bonaparta s koalicí nepřátelských států, které přímo navazovaly na války Velké francouzské revoluce.

Předpoklady

Francie v průběhu revolučních válek odrazila nápor koaličních mocností. Poté Napoleon zahájil tažení do Itálie a na severu porazil rakouskou armádu v bitvě u Marenga. Tím dočasně vyřadil Rakousko z bojů. Následně mohl začít připravovat invazi do Velké Británie. Aby posílil svoji moc a prestiž, nechal se korunovat na císaře.

Invaze do Velké Británie a bitva u Slavkova

Od roku 1803 probíhaly boje mezi Francií na jedné straně a koalicí Velké Británie, Rakouska a Ruska na straně druhé. Protože se Napoleon soustředil především na Velkou Británii, rozhodl se ji z války vyřadit tak, že ji obsadí. Jeho invazní flotila byla sice připravena, ale nejdříve musel zničit britské válečné loďstvo. K rozhodující bitvě došlo u mysu Trafalgar v roce 1805, kde byla Napoleonova francouzsko-španělská flotila poražena admirálem Nelsonem.

Protože Napoleon ztratil po porážce francouzského loďstva v bitvě u Trafalgaru naději na úspěšnou invazi do Británie, útok odvolal. Místo toho jeho vojska pochodovala proti Rakousku. Část rakouské armády byla zničena u pevnosti Ulm, ale k rozhodující porážce protinapoleonských sil došlo 2. prosince 1805 v bitvě u Slavkova. Zde byla početnější rusko-rakouská armáda poražena francouzskými vojsky. Tento střet je znám také jako bitva tří císařů a jednalo se o jedno z největších napoleonových vítězství.

Po bitvě bylo Rakousko donuceno uzavřít Prešpurský mír, díky čemuž ztratilo některá území a došlo k rozpadu Svaté říše římské.

Válka s Pruskem

Poté, co bylo Rakousko poraženo se Francie v roce 1806 pustila do války s Pruskem. V bitvách u Jeny a Auerstedtu byly jeho armády poraženy a Prusko muselo uzavřít mír. Napoleon se stal pánem střední Evropy a zavedl kontinentální blokádu.

Následně bylo v roce 1807 poraženo Rusko, které nestihlo přijít včas na pomoc Prusku do války v roce 1806. Napoleon uzavřel s carem Alexandrem I. mír v Tylži.

Války v letech 1808–1812

V roce 1808 táhlo francouzské vojsko do Španělska, kde narazilo na masivní odpor obyvatelstva, které pomocí tzv. guerillové taktiky přepadalo menší francouzské oddíly a působilo značné ztráty.

Francouzského neúspěchu ve Španělsku využili Rakušané, kteří vyhlásili v roce 1809 válku Francii. Podařilo se jim zvítězit v bitvě u Aspernu a Esslingu (první napoleonova porážka), ale následně byli poraženi v bitvě u Wagramu a museli uzavřít mír. Bylo také dohodnuto, že se rakouská princezna Marie Luisa vdá za Napoleona.

Tažení do Ruska 1812

Po neúspěchu ve Španělsku a další porážce Rakouska zaměřil Napoleon svoji pozornost na Rusko. Tažení se zúčastnila obrovská armáda více než 600 000 mužů nejen z Francie, ale také z neměckých zemí, Itálie, Polska a dalších států Evropy. Ruské obraně velel generál Kutuzov, který chytře ustupoval a účinně použil taktiku Spálené země.

Rusové se pod velením Kutuzova postavili Napoleonovi až před Moskvou v bitvě u Borodina, která znamenala obrovské ztráty pro obě strany a fakticky skončila nerozhodně. Francouzi pronikli do Moskvy, která byla ruskými vojáky záměrně zapálena. Protože se Napoleon nedočkal cara ani jeho armády a začaly mu docházet zásoby, musel se z Moskvy stáhnout. Na ústupu byla jeho armáda decimována kozáky i krutou zimou. Následně jsou jeho jednotky poraženy v bitvě na řece Berezině.

Bitva u Lipska 1813 a zajetí Napoleona

Po návratu z Ruska byl Napoleon poražen koalicí nepřátelských států v bitvě u Lipska, které se také říká bitva národů.

Po bitvě u Lipska byl Napoleon zajat a odeslán do vyhnanství na ostrov Elba. Ve Vídni začal kongres, který měl za cíl uspořádat evropské záležitosti.

Stodenní císařství 1815

Napoleonovi se podařilo uprchnout z Elby do Francie a postavit novou armádu. Koaliční mocnosti se ho rozhodly zastavit a nasměrovaly proti němu všechny síly. Francouzský císař měl v plánu se střetnout s každým soupeřem zvlášť, aby měl větší šanci. V bitvě u Waterloo však byla jeho vojska poražena Brity a Prusy a Napoleon zajat. To znamenalo jeho definitivní konec. Po druhém zajetí byl odeslán na ostrov Sv. Heleny v Atlantiku, kde v roce 1821 umřel.

Zámořské objevy jsou součástí lidské historie odjakživa. Za prvního významného objevitele je považován Marco Polo, který na počátku 14. století popsal své cesty do Číny a Japonska. V historii a dějepise je s ním ale nejvíce spojováno období 15. a 16. století.

Důvody zámořských objevů

Důvodů, proč je zrovna 15. století dobou zámořských objevů, je hned několik. V této době se objevují nové typy lodí (karavela a karaka), po dobytí Pyrenejského poloostrova mohou lodě proplouvat Gibraltarem. Do Evropy se také dostávají kompasy.

Za počátek období zámořských objevů je považován rok 1415 a dobytí města Ceuta, které se nacházelo na území dnešního Maroka, Portugalci. V něm objevili jak mapy vytvořené Araby, tak popis bohatství, které je v neprozkoumaných částech světa.

Portugalské a španělské objevy

Portugalský princ Jindřich zvaný Mořeplavec, tak začal organizovat objevné cesty. V roce 1497 objevil Vasco de Gama mys Dobré naděje, což je nejjižnější bod Afriky, a poté doplul až do Indie, jejího přístavu Kalikat.

Do objevných plaveb se zapojili i Španělé a z pověření královny Isabely Kastilské a krále Ferdinanda Aragonského se vydal Kryštof Kolumbus hledat cestu do Indie západním směrem. Doplul tak k pobřeží amerického kontinentu a 12. října 1492 přistál na Bahamských ostrovech. Až do konce svého života věřil, že se ocitl v Asii.

Španělé a Portugalci se rozhodli rozdělit si svět na dvě sféry vlivu, v roce 1494 podepsali smlouvu v Tordesillas, která potvrzovala rozdělení území na dvě poloviny. Tato smlouva nebyla ostatními zeměmi respektována.

Své jméno získala Amerika od dalšího objevitele, kterým byl Amerigo Vespucci, který ji označil jako Nový svět.

Důkaz, že je Země kulatá přinesla výprava Fernao de Magalhaese, který plul pod španělskou vlajkou, mezi lety 1519 až 1522. Sám Magalhaes zemřel v bitvě na Filipínách, ale jedna z lodí se vrátila do Španělska.

Stejnou cestu podnikl v sedmdesátých letech 16. století i Angličan Francis Drake.

Conquista

Období zámořských objevů je spojeno i s dobýváním střední a jižní Ameriky. Nejvyspělejším ze tří národů byli Mayové, kteří nikdy nevytvořili centralizovanou říši. Bydleli ale ve velkých palácích pyramidového vzhledu, dosáhli mnohem větší matematické a astronomické úrovně než Evropané v té době a používali písmo podobné egyptským hieroglyfům. Velká část mayských států byla podrobena Pedro de Alvadorem.

Dalším národem byly Aztékové, kteří žili na území dnešního Mexika, jejich hlavním městem byl Tenochtitlán. Byli podrobeni mezi lety 1519 – 1521 Hernando Cortézem. Dnešní hlavní město Mexika stojí na místě, kde byl původně Tenochtitlán, který nechal Cortéz srovnat se zemí.

Posledním národem byli Inkové, kteří žili v Andách na území dnešní Peru a Bolívie. V roce 1533 byla říše podrobena Franciscem Pizzarem.

Dopad zámořských objevů

Zámořské objevy jsou považovány jako období přelomu , které odděluje středověk od novověku. Přinesly mnoho nových příležitostí, od nových plodin, přes nové vynálezy a poznatky v zemědělství až po růst cen (kvůli přísunu zlata a stříbra) a objevu nových nemocí ať už pro Evropany, tak indiány.