Stavba Země | Více  Stavba ZeměZemě je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Na Zemi se vyskytuje:
- atmosféra – plynný obal
- hydrosféra – soubor vodstva
- biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
- pedosféra – půdní obal
Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):
součást |
skupenství |
informace |
zemská kůra |
pevné (mimo magma) |
kontinentální (pevninská) má mocnost 30–40 km, oceánská 4–15 km; nejhlubší vrty vytvořené člověkem zasahují právě do kůry |
zemský plášť |
pevné (dlouhodobě se chová plasticky, není však tekutý) |
ve svrchním plášti se nachází astenosféra, ta je v dlouhodobém měřítku plastická a umožňuje pohyb litosférických desek |
zemské jádro |
vnější – kapalné, vnitřní – pevné |
skládá se zejména ze železa a niklu, zapříčiňuje magnetické pole Země |

Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.
Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru, která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.
Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo vzniká rozpadem radioaktivních izotopů. | Horniny a minerály | Více  Horniny a minerályMinerály (také česky nerosty) jsou většinou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení jde vyjádřit chemickým vzorcem (např. křemen je chemicky oxid křemičitý = SiO₂). Minerály jsou většinou krystalické. Minerály tvoří horniny či vyplňují dutiny a pukliny v nich. Dělí se do skupin podle svého chemického složení (např. prvky, halogenidy, oxidy…).

Horniny jsou přírodniny složené z jednoho či více druhů minerálů. Tvoří geologická tělesa, sestává z nich litosféra. Horniny jsou buď překryté půdou, nebo vystupují v odkryvech a skalních výchozech. Dělí se na:
- magmatické (vyvřelé) – vznikají tuhnutím magmatu, např. žula, čedič
- sedimentární (usazené) - vznikají usazováním úlomků hornin, zbytků organizmů či krystalizací z roztoků, např. vápenec, pískovec
- metamorfované (přeměněné) – vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních i metamorfovaných hornin za působení teploty a tlaku, např. mramor, rula
Z jednoho typu horniny může vzniknout jiný typ:

Horniny a minerály se nenacházejí jen na Zemi, jsou z nich složena i vesmírná tělesa. | Minerály a jejich vlastnosti | | Systém a zástupci minerálů | | Horniny | | Usazené horniny | | Vyvřelé horniny | | Přeměněné horniny | | Vnější geologické děje | | Vnější geologické děje: příklady | | Vnitřní geologické děje | | Půdy | | Vznik a vývoj života na Zemi | | Houby a lišejníky | | Obecně o houbách | | Skupiny a zástupci hub | | Lišejníky | | Rostliny | | Stavba a funkce těla rostlin, kořen | | Stonek, list, vegetativní rozmnožování | | Květ a květenství, opylení a oplození | Více  Květ a květenství, opylení a oplozeníKvět je rozmnožovací orgán krytosemenných (někdy též „kvetoucích“) rostlin. Obsahuje samotné pohlavní orgány: samčí tyčinky vytvářejí pyl. Samičí součástí květu je pestík, v jehož semeníku jsou uložena vajíčka. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.
Tyčinky a pestíky bývají chráněny květními obaly. Pokud jejich části vypadají stejně, jedná se o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (zpravidla zelený) a korunu (ta je zpravidla pestrobarevná). Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku – květním lůžku.

Podoba květu souvisí s tím, jakým způsobem je opylovaný. Hmyzosprašné rostliny zpravidla vytvářejí nektar (tedy mají vyvinuté medníky = nektária) a lákají hmyz barvou či vůní květů. Zvláště v tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají květy méně nápadné. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.
Více rovin souměrnosti mají květy pravidelné (např. u zvonku, na obrázku vlevo). Pokud jde květ rozdělit jen na dvě zrcadlově stejné poloviny (má jednu rovinu souměrnosti), je souměrný (např. u hrachu). Stavba květu lze vyjádřit grafickými květními diagramy (na obrázku dole) či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy. Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí (tyčinkové) a samičí (pestíkové) květy, je rostlina jednodomá. U dvoudomých rostlin jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

Květy často bývají seskupené do květenství:

Opylení je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne splynutí pohlavních buněk neboli oplození.
Z oplozených vajíček tedy vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod. | Plody, semena a jejich šíření | | Řasy | | Mechorosty | | Plavuně, kapradiny a přesličky | | Nahosemenné rostliny | | Krytosemenné rostliny – čeledi | | Pryskyřníkovité, brukvovité | | Růžovité, bobovité | | Miříkovité, hluchavkovité | | Lilkovité, hvězdnicovité | | Čeledi jednoděložných rostlin | | Krytosemenné rostliny – čeledi: mix | | Krytosemenné rostliny – tematické skupiny | | Listnaté stromy a keře | | Byliny v lese, keřové patro | | Vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody | | Louky, stepi, pastviny, křoviny, rumiště | | Okrasné a pokojové rostliny | | Ovoce a zelenina, aromatické rostliny | | Polní plodiny | | Užitkové rostliny tropů a subtropů | | Sukulenty, masožravé rostliny, paraziti, invazní rostliny | | Živočichové | | Žahavci | | Ploštěnci | | Hlístice | | Měkkýši | | Kroužkovci | | Pavoukovci | | Korýši | | Hmyz | | Hmyz s proměnou nedokonalou | | Hmyz s proměnou dokonalou | | Bezobratlí | | Paryby | | Ryby | | Exotické ryby | | Obojživelníci | | Plazi | | Ptáci | | Hrabaví, měkkozobí a vodní skupiny | | Sovy, dravci a další | | Pěvci | | Exotičtí ptáci | | Hlasy ptáků | | Savci | | Savci obecně, vejcorodí, vačnatci | | Šelmy | | Hlodavci a zajícovci | | Sudokopytníci, kytovci | | Lichokopytníci, chobotnatci, letouni, hmyzožravci, primáti | | Stopy savců | | Exotičtí savci | | Živočichové: zajímavosti | | Čím se živí bezobratlí | | Čím se živí exotičtí plazi | | Čím se živí exotičtí ptáci | | Čím se živí exotické ryby a paryby | | Čím se živí exotičtí savci | | Čím se živí naše ryby | | Čím se živí naši ptáci | | Čím se živí naši savci | | Kde žijí naši savci | | Zvířata váhy | | Člověk | | Kostra | | Svalstvo | | Dýchací soustava | | Cévní soustava | Více  Cévní soustavaCévní (nebo také oběhová) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem. Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík (O₂) je třeba dostat ke tkáním, kde jej mitochondrie buněk potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého (CO₂) je třeba se naopak zbavovat. Mezi další přenášené látky patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu, které tělo odstraňuje zejména díky vylučovací soustavě.
Krev je tekutá tkáň. Sestává z krevních tělísek (červené a bílé krvinky, krevní destičky) v krevní plazmě. Červené krvinky přenášejí kyslík, bílé krvinky se podílejí na imunitě a krevní destičky zastavují krvácení. Krev může být různých krevních skupin (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při její transfuzi – vpravení do krevního oběhu příjemce.
Cévy vedou krev po těle. Tepny vedou krev od srdce (většinou okysličenou, výjimkou je plicnice), žíly do srdce (většinou odkysličenou, výjimkou jsou plicní žíly). Vlásečnice zprostředkovávají výměnu látek mezi krví a tkáněmi.
Krevní oběh člověka je možné rozdělit na plicní (někdy také „malý“), který zajišťuje okysličení krve v plicích. Další část krevního oběhu, tělní (někdy také „velký“) oběh zajišťuje rozvod krve po těle a přepravu látek k orgánům a tkáním.

Srdce je orgán zejména ze srdeční svaloviny, který pohání krev. Pravá a levá část srdce zdravého člověka jsou oddělené, pravá obsahuje krev odkysličenou, levá okysličenou. Srdce samotné potřebuje ke své práci živiny a kyslík: je vyživováno tzv. věnčitými (koronárními) cévami. | Krev | | Srdce a cévy | | Lymfatická soustava a imunita | | Trávicí soustava | | Výživa a metabolismus | | Vylučovací soustava | | Kůže | | Žlázy s vnitřním vyměšováním | Více  Žlázy s vnitřním vyměšovánímSoustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Činí tak prostřednictvím hormonů, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.
Mezi významné endokrinní žlázy patří:
- podvěsek mozkový (hypofýza) – dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu)
- adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy
- v neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin)
- šišinka (epifýza) – vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu
- štítná žláza – vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin), tyto hormony obsahují jodidové ionty (I⁻), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli
- příštítná tělíska se nacházejí na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi
- nadledviny obsahují kůru a dřeň
- kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách
- ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“)
- slinivka břišní (pankreas) – v Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi
- pohlavní žlázy – u obou pohlaví ovlivňují vývoj pohlavních znaků
- vaječníky (u ženy) – vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus, těhotenství…
- varlata (u muže) – produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty

Mezi časté poruchy endokrinní soustavy patří cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).
Při jaderných haváriích se užívá jodid draselný (KI), aby štítná žláza měla dostatek jodu a nevstřebávala jeho radioaktivní izotop. Přítomnost radioaktivního jodu ve štítné žláze by mohla vyvolat např. rakovinné bujení. | Nervová soustava | Více  Nervová soustavaNervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na:
- centrální nervovou soustavu (CNS) – zahrnuje mozek a míchu
- periferní nervovou soustavu (PNS, také někdy obvodová) – zahrnuje nervy
Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta sestává z:
- neuronů – zajišťují rychlé vedení vzruchů, v dospělosti se obvykle nedělí
- gliových buněk (glie) – obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství)
Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity) a poté odstředivě putuje axonem. Ten je izolován myelinovou pochvou. Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy, díky tomu se signál může šířit skokově. Spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu) se nazývá synapse, v té se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:
- vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu)
- dostředivá dráha
- nervové centrum (např. mícha)
- odstředivá dráha
- výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí)
Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (utvářejí se v průběhu života, zkoumal je I. P. Pavlov).
Mícha je součástí centrální nervové soustavy. Prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.
Mozek zahrnuje mozkový kmen, ten sestává z prodloužené míchy, Varolova mostu a středního mozku. Mozeček zajišťuje zejména přesnost pohybů. Mezimozek sjednocuje činnost orgánů (návaznost na endokrinní soustavu, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah. Koncový mozek se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…). Aktivitu mozku lze sledovat pomocí EEG (elektroencefalografie).

Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten např. obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.
Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).
Mezi onemocnění nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“), klíšťová (meningo)encefalitida či Alzheimerova nemoc.
Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění. | Smysly | | Zrak | | Sluch a další smysly | | Rozmnožování člověka | | Pohlavní soustava muže a ženy | | Těhotenství, lidská sexualita, pohlavně přenosné choroby | | První pomoc | | Ekologie | | Úvod do ekologie | | Obecná biologie | | Buňka | | Rostlinná buňka | | Živočišná buňka | | Rostlinná a živočišná buňka | | Genetika | | Dědičnost a rozmnožování, nukleové kyseliny, základy proteosyntézy | | Typy znaků, dědičné choroby | | Praktické využití genetiky | | Genetika – shrnutí | | Mikrobiologie | | Viry | | Bakterie | | Bakterie, viry | | Bakteriální a virová onemocnění | | Prvoci | Více  PrvociJako prvoci se označují obvykle jednobuněčné eukaryotní organizmy, které nepatří mezi rostliny, živočichy ani houby. Jedná se o umělou skupinu organizmů, mezi sebou nemusejí být blízce příbuzné. V některých pojetích se k prvokům řadí i organizmy mnohobuněčné (např. chaluhy, hlenky…).
Prvoci mají rozmanité způsoby života: mohou žít volně, ale i jako paraziti jiných organizmů (a způsobovat onemocnění). Také mohou žít s jinými organizmy v mutualistickém vztahu (vzájemně prospěšné symbióze): např. bachořci v trávicí soustavě dobytka či různé druhy prvoků v trávicí soustavě termitů. Někteří prvoci získávají energii z organických látek (jsou heterotrofní), někteří (navíc) dokáží provádět fotosyntézu (takoví zástupci se zvláště dříve vyčleňovali do další umělé skupiny organizmů – mezi řasy).
Buňky prvoků vypadají podobně jako buňky dalších eukaryotních organizmů: mají pravé jádro ohraničené membránou. Na povrchu buňky je cytoplazmatická membrána, někdy si prvoci mohou vytvářet schránky (např. dírkonošci mají schránky z uhličitanu vápenatého a tím se podílejí na vzniku hornin). Fotosyntetizující druhy mají chloroplasty (např. krásnoočko štíhlé či zelené). Většina druhů má mitochondrie pro získávání energie ze živin (ovšem u oxymonád tyto organely zcela vymizely, u jiných druhů jsou redukované či přeměněné).

Prvoci se mohou pohybovat pomocí brv (řasinek) (např. trepka), obdobně stavěných avšak delších bičíků (např. krásnoočko, trypanozoma ve spojení s undulující membránou) či pomocí panožek (např. měňavka). Potravu obvykle pohlcují, odpadních látek se často zbavují pomocí stažitelné (či pulzující) vakuoly.
Mezi parazitické druhy způsobující nemoci patří trypanozoma spavičná (způsobuje spavou nemoc, přenáší ji moucha bodalka – tse tse), zimnička (způsobuje malárii, přenášejí ji komáři) či toxoplazma (nejčastějším přenašečem jsou kočky). | | | | | | | |