Přehled všech témat

Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Součástí Země je:

• atmosféra – plynný obal
• hydrosféra – soubor vodstva
• biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
• pedosféra – půdní obal

Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):

▲ a – oceánská kůra, b – kontinentální kůra, c – astenosféra, d – litosféra (kůra a nejsvrchnější část pláště), e – plášť, f – vnější jádro, g – vnitřní jádro

Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.

Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru, která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.

Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo vzniká rozpadem radioaktivních izotopů.

Minerály (také česky nerosty) jsou většinou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení jde vyjádřit chemickým vzorcem (např. křemen je chemicky oxid křemičitý = SiO₂). Minerály jsou většinou krystalické. Minerály tvoří horniny či vyplňují dutiny a pukliny v nich. Dělí se do skupin podle svého chemického složení (např. prvky, halogenidy, oxidy…).

Horniny jsou přírodniny složené z jednoho či více druhů minerálů. Např. žula (e) je tvořena více minerály: křemenem (a), plagioklasem (b), draselným živcem (c) a biotitem (d).

Horniny tvoří geologická tělesa, sestává z nich litosféra. Horniny jsou buď překryté půdou, nebo vystupují v odkryvech a skalních výchozech. Dělí se na:

• magmatické (vyvřelé) – vznikají tuhnutím magmatu, např. žula, čedič
• sedimentární (usazené) – vznikají usazováním úlomků hornin, zbytků organizmů či krystalizací z roztoků, např. vápenec, pískovec
• metamorfované (přeměněné) – vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních i metamorfovaných hornin za působení teploty a tlaku, např. mramor, rula

Z jednoho typu horniny může vzniknout jiný typ. Horniny a minerály se nenacházejí jen na Zemi, jsou z nich složena i vesmírná tělesa.

Vnější geologické děje probíhají na povrchu Země a jsou zásadním způsobem zodpovědné za podobu krajiny.

Vlivem vnějších geologických činitelů dochází ke zvětrávání. Zvětrávání spojené s odnosem materiálu se označuje jako eroze. Zvětrávání může být mechanické (např. mrazové zvětrávání, působení živých organizmů) či chemické (působení O₂, CO₂, H₂O…). Zvětrávání souvisí jak s rušivou činností (dochází např. k rozrušování hornin, zarovnávání krajiny), tak s činností tvořivou (vznikají usazené horniny, půdy, naplaveniny, určité krajinné útvary).

Mezi vnější geologické činitele náleží:

• gravitace – způsobuje pohyb vody, ledu, zvětralin…
• vítr – odnáší menší částice, vlivem větru vznikají např. spraše; z krajinných útvarů duny, skalní okna, převisy, viklany; váté písky…
• voda
  • soustředně odtéká v potocích a řekách, v horních tocích vytváří zaříznutá údolí, v dolních tocích bývají přítomné meandry, slepá a mrtvá ramena, pravidelně zaplavované údolní nivy
  • vodní eroze vede např. ke vzniku skalních měst, skalních hřibů…
  • v oblastech s vápencem se voda podílí na vzniku krasových jevů (např. škrapy, závrty, jeskyně…); dochází k rozpouštění uhličitanu vápenatého (CaCO₃) kyselinou uhličitou (H₂CO₃, vzniká rozpouštěním vzdušného CO₂ ve vodě) a případně jeho zpětné krystalizaci (např. při vzniku krápníků)
  • mořská voda erozí pobřeží zodpovídá za tvorbu útesů, ukládáním úlomků vznikají pláže
  • horské ledovce souvisejí se vznikem vanovitých údolí, morény sestávají z materiálu přenášeného ledovcem; zvláště pevninské ledovce přenášejí i větší bloky hornin, čímž vznikají bludné balvany
• živé organizmy – živočichové rozrušují horniny např. při stavbě svých úkrytů/hnízd, lišejníky mohou chemicky rozrušovat podklad, na němž rostou, rostliny se podílejí na zvětrávání zejména svými kořeny

Vnitřní geologické děje jsou vyvolané vnitřní energií Země, vyznačují se pohybem tepla i hmoty. Většinou jsou dlouhodobé (např. vznik pohoří, pohyb litosférických desek), mohou ovšem být i krátkodobé (např. výbuchy sopek, zemětřesení, tsunami). Vnitřní geologické děje se projevují i na povrchu.

Litosférické desky se pohybují po plastické astenosféře:

• při přibližování desek dochází obvykle k jejich podsouvání (subdukci); mohou vznikat pásemná pohoří (např. Andy, Himaláj); je-li aspoň jedna deska oceánská, vznikají i hlubokomořské příkopy
• při oddalování desek vzniká kontinentální rift (příkopová struktura), což v důsledku vede až ke vzniku nového oceánu; oddalování desek v oceánu souvisí se vznikem středooceánských hřbetů
• pohyb litosférických desek či jejich částí vyvolává vrásnění (zprohýbání hornin působením bočního tlaku), způsobuje zlomy či další tektonické poruchy

Sopečná činnost je spojena se vznikem a pohybem magmatu. Magma pod povrchem vzniká jen v určitých místech: při podsouvání litosférických desek, ve středooceánských hřbetech či v tzv. horkých skvrnách (hotspots). Hory v sopečných pohořích mívají tvar kuželů či kup, v Česku je sopečného původu např. České středohoří či Říp. Tuhnutím magmatu (či lávy, což je magma proniklé na povrch) vznikají vyvřelé neboli magmatické horniny.

Sopečnou činnost (i po jejím vyhasnutí) mohou doprovázet např. výrony plynů a par, vývěry vod či gejzíry.

Zemětřesení vzniká nejčastěji při vyrovnávání napětí mezi litosférickými deskami, zemětřesení mohou též být sopečná (souvisí se sopečnou činností) či řítivá (např. při zřícení stropu v krasové oblasti). Ohnisko zemětřesení (hypocentrum) bývá obvykle v hloubce do 70 km pod povrchem. Největší intenzitu má zemětřesení v místě nad ohniskem (epicentrum). K popisu intenzity zemětřesení se používá Richterova stupnice (založená na datech ze seizmografu, zejména v Evropě) či Mercalliho stupnice (založená na pozorování následků).

Vlny tsunami vznikají často vlivem zemětřesení na dně moře. U pobřeží vlny nabývají výšky až desítek metrů, dochází k záplavě značného území. Mívají katastrofické následky.

Půdy pokrývají povrch Země. Jsou složitým systémem, který se skládá z látek různého skupenství a živé hmoty. Půda se člení na půdní horizonty (vrstvy). Soubor půd se nazývá pedosféra.

Půdy vznikají zvětráváním matečné horniny, její složení ovlivňuje i vlastnosti půdy. Vznik půd je ovlivněn podnebím, povahou terénu, přítomností vody či živých organizmů. V mírném pásu vznikne 1 cm půdy asi za 100–150 let. Na půdy má vliv i člověk, a to např. ve spojitosti se zemědělstvím či budováním staveb.

Složky půdy jsou tyto:

• plynná složka – zahrnuje půdní vzduch, součástí je např. dusík (N₂), kyslík (O₂), oxid uhličitý (CO₂), vodní pára (H₂O), ale i amoniak (NH₃) či methan (CH₄), které vznikají rozkladem organické hmoty
• kapalná složka – voda s rozpuštěnými látkami, půdní roztok mívá různé pH
• pevná složka
  • anorganická – úlomky matečné horniny
  • organická – živé organizmy (edafon), humus (organická hmota z odumřelých organizmů)

Pro vznik humusu je zásadní činnost rozkladačů (reducentů), např. bakterií či hub.

Podle zrnitosti částic se rozlišují půdní druhy: půdy písčité, hlinité či jílovité. Čím větší částice se v půde nacházejí, tím je zpravidla propustnější.

Podle povahy půdního profilu (to je svislý řez půdou a jejím bezprostředním podložím) se rozlišují půdní typy. Mezi ty náleží:

• černozemě – zejména v nížinách, na spraších, bohaté na humus, značně úrodné
• kambizemě (dříve hnědé půdy) – nejrozšířenější v mírném pásu, obsahují málo humusu
• podzoly – vyluhované, neúrodné půdy, časté v horských oblastech
• nivní půdy (fluvizemě) – v blízkosti velkých řek
• rendziny – ná vápencovém nebo dolomitovém podkladu, v krasech

Půdy jsou zcela klíčové pro produkci potravin. Vznikají velmi pomalu, proto jsou cenné a těžko nahraditelné. Ohrožuje je například:

• ukládání chemických látek z hnojiv a pesticidů
• větrná a vodní eroze
• zastavování

Jako zemina se označuje nezpevněná část litosféry, která není členěná na půdní profily. Hlína je zemina konkrétního složení.

Půdy obsahují živou složku. Nezpevněný horninový pokryv jiných vesmírných těles (např. Měsíc, Mars) se označuje jako regolit.

Země vznikla asi před 4,54 miliardami let, první živé organizmy se objevily v období před 4,28–3,7 miliardami let. Vznik a vývoj Země i života na ní lze zkoumat na základě složení hornin (ty mohou pocházet i z jiných vesmírných těles) a díky fosiliím. Fosilie jsou zachovalé zbytky nebo stopy dříve žijících organizmů (patří mezi ně i zkameněliny). Obvykle se nacházejí v usazených horninách.

Období před 4600–541 miliony let se označuje jako prekambrium, zahrnuje mj. prahory a starohory. V prahorách existovaly bakterie, u některých se postupem času vyvinula fotosyntéza (vznikli předchůdci dnešních sinic). Díky fotosyntéze se dostával kyslík do atmosféry a mohly vzniknout organizmy se složitější stavbou buňky (eukaryotní organizmy, mezi které patří např. rostliny, živočichové či houby). U těch se objevila i mnohobuněčnost.

V období prvohor (před 541–252 miliony let) došlo nejprve k tzv. kambrické explozi, kdy vznikalo velké množství nových druhů organizmů. Složitější život byl vázán na vodní prostředí. V kambriu a ordoviku žili nejrůznější členovci (vč. trilobitů), měkkýši či řasy. V siluru se rozvíjeli např. koráli či rybovití obratlovci, souš osidlovaly cévnaté rostliny. V devonu docházelo k rozvoji ryb či obojživelníků (obratlovci se dostávali na souš), součástí vegetace byly hlavně výtrusné rostliny. V karbonu tehdejší rostliny vytvářely množství biomasy, z níž postupem času vzniklo černé uhlí. Rozvíjel se např. hmyz. V permu se klima stalo sušším a na konci prvohor došlo k masovému vymírání.

Druhohory (252–65 milionů let nazpět) zahrnují období zvaná trias, jura a křída. Docházelo k rozvoji plazů, zejména v juře a křídě byli dominantními obratlovci dinosauři. Rozšířené byly nahosemenné rostliny (cykasy, jinany, jehličnany, obalosemenné). V průběhu křídy se rozvíjely krytosemenné (kvetoucí) rostliny, s nimi např. jejich opylovači a živočichové, kteří konzumovali jejich plody. Dopad asteroidu na konci druhohor vedl k vyhynutí neptačích dinosaurů.

Ve třetihorách (paleogénu a neogénu, 65–2,58 milionů let nazpět) se rozvíjeli např. savci, ptáci a krytosemenné rostliny (včetně bylin).

Čtvrtohory (od 2,58 milionů let nazpět dodnes) zahrnují střídání ledových a meziledových dob. V tomto období již existovaly všechny současné skupiny organizmů, docházelo k vývoji člověka.

Česko je z hlediska geologické stavby značně různorodé. Na jeho území zasahují dva celky: Český masiv (na schématu níže ČM) a Západní Karpaty (ZK). Český masiv má blokovou stavbu: vznikl spojením více částí litosféry, tyto bloky na sebe víceméně navazují svými okraji. Západní Karpaty mají příkrovovou stavbu, v rámci jejich tvoření docházelo k rozsáhlému vrásnění a posunům. Hranice mezi Českým masivem a Západními Karpaty prochází zhruba v linii Znojmo-Brno-Ostrava.

Části Českého masivu byly ovlivněny kadomským vrásněním, které probíhalo koncem starohor (došlo např. ke vzniku četných přeměněných hornin v moldanubiku – a) a v kambriu. V prvohorách zhruba od kambria do devonu bylo např. bohemikum (středočeská oblast) do velké míry zaplaveno mořem: vyskytují se zde fosilie (trilobitů, hlavonožců aj., zejména v barrandienu – b), též se zde ukládaly vápence, které tvoří Český kras.

V období karbonu a permu se odehrávalo variské vrásnění. Díky němu se spojily části Českého masivu (mikrokontinenty) a došlo ke vzniku karbonských jezerních pánví. V nich se ukládala biomasa, ze které vzniklo černé uhlí (dříve se těžilo např. na Kladensku – c, dodnes se těží na Ostravsku, kde je překryto sedimenty Karpat – c'). Od karbonu a permu docházelo k ukládání víceméně nezvrásněných hornin (to se označuje jako platformní pokryv). Vzhledem k suchému klimatu v permu vznikaly červené sedimenty obsahující oxid železitý (Fe₂O₃) – díky tomu se např. na Kladensku či v Podkrkonoší vyskytují červené půdy.

Co se týká druhohor, horniny z triasu a jury nejsou na území Česka časté. V křídě bylo zdejší území pod mořskou hladinou, což dalo vzniknout české křídové pánvi (d, v geomorfologii označované jako Česká tabule).

Ve třetihorách vlivem alpinského vrásnění docházelo ke vzniku sopečných pohoří (České středohoří – e, Doupovské hory – f) i jednotlivých vrchů (např. Říp, Bezděz…). Vznikaly hnědouhelné pánve (chebská, sokolovská, mostecká – g). Zároveň se objevily mnohé zlomy a vyklenula se okrajová pohoří.

Ve čtvrtohorách vznikla soudobá říční síť a zvláště v meziledových dobách se tvořily dnešní půdy.

Součásti Západních Karpat zasahující na území Česka vznikaly zejména během druhohor a třetihor. Zahrnují karpatskou (čelní) předhlubeň (h) a flyšové pásmo (i), které sestává z mořských usazenin. V předhlubni (resp. vídeňské pánvi) se nacházejí zásoby ropy a zemního plynu (zejména druhohorního stáří). Do Česka zasahují i karpatská bradla (kopce a hřbety vyvýšené nad okolní terén), příkladem jsou vápencové Pavlovské vrchy na Jižní Moravě.

Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Organizmy mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organizmů soubory buněk tvoří tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), z tkání se skládají orgány (např. srdce, mozek, list, květ…).

Bakterie jsou jednobuněčné. Jejich buňka má DNA volně uloženou v cytosolu (nemá pravé jádro), je ohraničena cytoplazmatickou membránou, dále většinou buněčnou stěnou a případně pouzdrem (kapsulou).

Rostliny, živočichové, houby či protista („prvoci“) patří mezi tzv. eukaryotní organizmy, které v buňkách mají pravé jádro ohraničené membránou. Buňky eukaryotních organizmů jsou stavebně složitější a zpravidla větší než buňky bakterií. Dále jsou uvedeny součásti eukaryotních buněk.

Cytosol je polotekutý roztok, v němž jsou uloženy buněčné součásti (organely). Veškerý obsah buňky mimo jádro (včetně organel) se označuje jako cytoplazma.

V buňkách se dále nachází:

• endoplazmatické retikulum (1) – soustava kanálků a váčků, zajišťuje transport a úpravu látek, na drsné (granulární) endoplazmatické retikulum nasedají ribozomy a probíhá zde výroba bílkovin (proteosyntéza)
• Golgiho komplex (2) – stavebně podobný endoplazmatickému retikulu, provádí třídění a transport látek
• centrozom (3; není u vyšších rostlin a hub) – účastní se dělení buňky
• cytoskelet (4) – kostra buňky, zajišťuje rozmístění organel, transport látek a průběh buněčného dělení; z různých proteinů
• u rostlin se kromě chloroplastů nachází např. chromoplasty (5; též náleží mezi plastidy), které obsahují barviva rozpustná v tucích

Viry jsou nebuněčné částice, které potřebují ke svému rozmnožování hostitelskou buňku (jsou to nitrobuněčné parazité). Samy neprovádějí životní funkce, nemají metabolizmus. Bývají velké v řádu desítek nanometrů, k jejich zobrazování je obvykle třeba elektronový mikroskop.

Částice virů (viriony) se v základu skládají z nukleové kyseliny (DNA, nebo RNA) (a), ta nese genetickou informaci. Je zabalena v bílkovinné schránce (kapsidě, b). Vně kapsidy může být virový obal (c, ten v sobě mívá zanořené bílkoviny – d) či bičík(y).

Viry napadají bakterie (virům napadajícím bakterie se říká bakteriofágy), rostliny, živočichy i další organizmy. U člověka vyvolávají onemocnění, mezi která patří například:

• infekční hepatitida (žloutenka)^{† (typ B)}
• klíšťová (meningo)encefalitida*
• HIV/AIDS
• chřipka*
• opar
• zarděnky^†
• dětská obrna^†
• spalničky^†
• příušnice^†
• plané neštovice*
• nádory děložního čípku*
• covid-19*

(† označuje závažná /zvláště dětská/ onemocnění, proti nimž se v Česku povinně očkuje, proti nemocem označeným * je očkování dobrovolné)

Viry v rámci onemocnění ovlivňují organizmus člověka (či jiného organizmu) tak, že se množí v jeho buňkách, které tím vyčerpávají, mění či zcela ničí.

Virová onemocnění lze tlumit antivirotiky (virostatiky). Antivirotika však nejsou obvykle příliš účinná či mívají množství nežádoucích účinků. Proto se běžná virová onemocnění zpravidla léčí tlumením příznaků, vážnějším virovým onemocněním je s výhodou předcházet.

Prevencí před virovými onemocněními je např. dodržování hygieny či používání ochranných pomůcek. Proti některým virovým nemocem lze očkovat, tedy „naučit“ imunitní systém rozpoznat určitou část viru bez prodělání daného onemocnění. Díky očkování byly celosvětově vymýceny pravé neštovice, které byly smrtelnou dětskou nemocí.

Bakterie jsou jednobuněčné organizmy. Jejich buňky jsou obvykle drobné (velké v řádu mikrometrů), mají jednodušší stavbu než buňky živočichů, rostlin či hub. DNA (a) obsahující genetickou informaci je v buňkách bakterií uložena volně v cytosolu. Buňku bakterií ohraničuje cytoplazmatická membrána (b), buněčná stěna (c) a případně slizové pouzdro (d). Bakterie se mohou pohybovat např. za pomoci bičíků (e). Bakterie mohou být různého tvaru, např. kulaté (koky) či tyčinkovité (např. spirochety, tyčinky…).

Nezelené bakterie žijí ve všech prostředích, sinice (ty jsou skupinou fotosyntetizujících bakterií) žijí zejména ve vodě.

Různé bakterie se liší dle způsobu života:

• způsobují onemocnění, u člověka např. angínu, zápal plic, salmonelózu či lymskou boreliózu, bakterie ničí antibiotika, postupně se u nich však vyvíjí rezistence na antibiotika – jsou vůči nim stále odolnější (namístě je tedy užívat antibiotika pouze na nemoci způsobené bakteriemi)
• podílejí se na koloběhu látek v přírodě, působí jako rozkladači (reducenti)
• mohou žít v mutualizmu (vzájemně prospěšné symbióze) s dalšími organizmy – např. rozkládají nestrávené látky a vytvářejí vitamíny ve tlustém střevě člověka, pomáhají s trávením přežvýkavcům, rostlinám výměnou za látky vzniklé při fotosyntéze vážou vzdušný dusík
• sinice byly prvními fotosyntetizujícími organizmy a díky tvorbě kyslíku pravděpodobně umožnily rozvoj života až do dnešní podoby; jsou obvykle modrozeleně zbarvené, jednobuněčné či tvoří kolonie; v případě přemnožení společně se řasami tvoří tzv. „vodní květ“ a vylučují do vody jedovaté látky (taková voda je pak nevhodná ke koupání)

Člověk využívá nezelené bakterie k výrobě potravin (např. sýrů, kefíru, jogurtů sójové omáčky, kysaného zelí, octa…). Bakterie (zvláště geneticky modifikované) mohou též vytvářet užitečné látky, jako např. inzulin či enzymy. Bakterie se využívají v čistírnách odpadních vod.

Jako prvoci se označují obvykle jednobuněčné eukaryotní organizmy. Nepatří mezi živočichy, rostliny ani houby. Jedná se o umělou skupinu organizmů, mezi sebou nemusejí být blízce příbuzné.

Prvoci mají rozmanité způsoby života: mohou žít volně, ale i jako paraziti jiných organizmů (a způsobovat onemocnění). Také mohou žít s jinými organizmy v mutualistickém vztahu (vzájemně prospěšné symbióze): např. bachořci v trávicí soustavě dobytka či různé druhy prvoků v trávicí soustavě termitů. Prvoci zpravidla získávají energii z organických látek (jsou heterotrofní), někteří (navíc) dokáží provádět fotosyntézu (takoví zástupci se zvláště dříve vyčleňovali do další umělé skupiny organizmů – mezi řasy).

Buňky prvoků vypadají podobně jako buňky dalších eukaryotních organizmů: mají pravé jádro ohraničené membránou. Na povrchu buňky je cytoplazmatická membrána, někdy si prvoci mohou vytvářet schránky (např. dírkonošci mají schránky z uhličitanu vápenatého a tím se podílejí na vzniku hornin). Fotosyntetizující druhy mají chloroplasty (např. krásnoočko štíhlé či zelené). Většina druhů má mitochondrie pro získávání energie ze živin (u některých druhů tyto organely však zcela vymizely, jindy jsou redukované či přeměněné).

▲ znázornění stavby buněk prvoků: I – krásnoočko, II – trepka, a – chloroplasty, b – cytoplazmatická membrána, c – mitochondrie, d – jádro, e – stažitelná vakuola, f – bičík, g – brvy, h – potravní vakuola

Prvoci se mohou pohybovat pomocí brv (řasinek) (např. trepka), obdobně stavěných avšak delších bičíků (např. krásnoočko, trypanozoma ve spojení s undulující membránou) či pomocí panožek (např. měňavka). Potravu obvykle pohlcují, odpadních látek se často zbavují pomocí stažitelné (či pulzující) vakuoly.

Mezi parazitické druhy způsobující nemoci patří trypanozoma spavičná (způsobuje spavou nemoc, přenáší ji moucha bodalka – tse tse), zimnička (způsobuje malárii, přenášejí ji komáři) či toxoplazma (nejčastějším přenašečem jsou kočky).

Houby jsou jednobuněčné či mnohobuněčné eukaryotní organizmy (tedy mají v buňkách pravé jádro, podobně jako rostliny či živočichové). Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám, společně s nimi se řadí do superskupiny Obazoa. Houbami se zabývá vědní obor mykologie. Houbám se mnohdy (např. ve srovnání se živočichy či rostlinami) věnuje menší pozornost, přesto jsou to organizmy zcela zásadní pro přírodu i člověka.

Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije. Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organizmus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět.

Jednobuněčné houby se množí dělením buněk, mnohobuněčné tvoří spory (výtrusy).

Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organizmů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

Houby mohou též žít s dalšími organizmy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organizmy) tvoří lišejníky.

Mezi významné a druhově bohaté skupiny hub náleží houby vřeckovýtrusné a stopkovýtrusné.

Vřeckovýtrusné houby tvoří výtrusy uvnitř jednobuněčných vřecek. Do této skupiny hub náleží například:

• štětičkovec (Penicillium, a) – k výrobě antibiotik, na povrchu „plísňových“ sýrů
• paličkovice nachová (b) – parazituje na žitě a dalších obilninách, tvoří námel
• smrž obecný (c) – jedlý, má hnědý klobouk posetý jamkami
• kropidlák černý (d) – vláknitá houba používaná v biotechnologii, např. k produkci kyseliny citronové
• kvasinka pivní/pekařská/vinná (e) – jednobuněčná houba používaná při kvašení těsta, piva či vína; droždí (kvasnice) = kvasinky s moukou

Stopkovýtrusné houby mají výtrusy na stopkách po čtyřech, tvoří se na výtrusném roušku (to se označuje jako hymenium).

Plodnice stopkovýtrusých vyrůstají z podhoubí (1). Mají třeň (2) a klobouk (3), naspodu klobouku jsou nejčastěji lupeny (4) či rourky (5), na nichž je výtrusné rouško. U mladé plodnice může být vyvinut závoj (a), z něhož vzniká prsten (b). Mladá plodnice může být obalena plachetkou (c). Její zbytek je pochva (d), na klobouku mohou zůstat její útržky (bradavky, e).

Dále jsou uvedeny příklady stopkovýtrusých hub s případným stručným popisem plodnice:

• hřib smrkový (1) – má kulinářsky ceněné plodnice, žije v mykorhize zejména se smrky
• hřib hnědý (též suchohřib hnědý, 2) – má tmavě hnědý klobouk, žluté rourky po pomačkání zmodrají
• hřib žlučník (3) – má síťku na třeni a narůžovělé rourky, nejedlý (chutná hořce)
• klouzek sličný (4) – roste v mykorhize s modříny, má žlutý slizký klobouk
• pýchavka obecná (5) – má hruškovité bílé plodnice
• muchomůrka červená (6) – jedovatá
• muchomůrka růžovka (7) – jedlá, po poranění růžoví, má vroubkovaný prsten, třeň je často červivý
• muchomůrka zelená (8) – smrtelně jedovatá, plodnice vyrůstá z výrazné pochvy („kalich smrti“)
• liška obecná (9) – má žlutou plodnici, lupeny se větví a sbíhají do spodní poloviny třeně
• různé chorošovité houby, např. troudnatec kopytovitý (10), březovník obecný (11) – často parazité dřevin

• komerčně se pěstují například:
  • pečárka dvouvýtrusá (žampion, I) – nejčastější prodávaná houba, pěstuje se na upraveném hnoji
  • hlíva ústřičná (II) – v přírodě na dřevě listnáčů, pěstuje se např. na slámě

Lišejníky jsou složené z více druhů organizmů. Vznikají v základu symbiózou (těsným vztahem) houby a řasy či sinice. Houba se označuje jako mykobiont, řasa/sinice je fotobiont. (V lišejníku mohou navíc být přítomné např. kvasinky či různé druhy bakterií. Sinice a řasa se zde mohou nacházet zároveň.)

Houba tvoří většinu lišejníku, udržuje jeho tvar a může ho připevňovat k podkladu. Chrání řasu/sinici a dodává jí (jim) vodu a minerální látky. Řasa či sinice poskytují houbě organické látky bohaté na energii vzniklé fotosyntézou.

Mezi houbou a řasou/sinicí v lišejníku je často mutualistický vztah (navzájem si prospívají). Soužití těchto organizmů ovšem může směřovat i k parazitizmu (houba „zneužívá“ řasu/sinici). Řasy/sinice nacházené v lišejnících se obvykle v přírodě vyskytují i volně, houby ovšem bývají na přítomnosti řasy/sinice závislé. Součástí lišejníků jsou ve většině případů vřeckovýtrusné houby.

Lišejníky jsou průkopnické organizmy. Rostou v prostředích, kde jiné organizmy žít nedokážou. Některé lišejníky žijí na skalách či kamenech (na horninách). Podílejí se na jejich zvětrávání, při němž dochází k uvolnění živin využitelných dalšími organizmy (např. rostlinami), též je předpokladem pro vznik půd.

Některé lišejníky žijí přichycené na rostlinách (jako epifyty), různé druhy mohou růst na borce dřevin či přímo na dřevě.

Lišejníky jsou potravou živočichů (např. losů či sobů), drobným živočichům poskytují úkryt. Dříve se z nich vyráběla barviva, např. k barvení látek na kilty. Z lišejníku se získává lakmus, který se v chemii používá jako indikátor pH (kyselosti/zásaditosti). Mnohé lišejníky jsou citlivé na kvalitu životního prostředí (např. znečištění vzduchu), jsou to bioindikátory.

Běžnými zástupci lišejníků jsou například:

• mapovník zeměpisný (a) – běžně na kamenech, má korovitou stélku, stélky připomínají mapu
• terčovka bublinatá (b) – má šedozelenou lupenitou stélku, často na dřevinách
• terčník zední (c) – nejčastěji na listnatých stromech, žluté lupenité stélky
• dutohlávky (d, e) – mají obvykle keříčkovitou stélku, u některých druhů připomíná drobné pohárky
• pukléřka islandská (lidově/obchodním názvem „islandský lišejník“, f) – používaná do pastilek či čajů proti kašli
• provazovky (g) – obvykle velmi citlivé na kvalitu ovzduší

Rostliny pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat určité látky. Rostlinami se zabývá botanika.

V současnosti na Zemi žije asi 350 000 druhů rostlin. Mezi jejich hlavní skupiny náleží:

• ruduchy (červené řasy) (a) a zelené řasy (b) – převážně vodní, jednobuněčné, s buňkami v koloniích či mnohobuněčné s jednoduchou stavbou stélky
• mechorosty (c) – pravděpodobně první vyloženě suchozemské rostliny, nemají cévní svazky (mají však jednoduchá vodivá pletiva), rozmnožují se pomocí výtrusů, zahrnují mechy, hlevíky a játrovky
• cévnaté rostliny – mají vyvinuté cévní svazky
  • plavuně (d) – rozmnožují se pomocí výtrusů, nejvíce rozvinuté v prvohorách, dnes žije jen málo druhů, mají čárkovité listy
  • kapradiny a přesličky (e, f) – rozmnožují se pomocí výtrusů, mají složitější listy než plavuně
  
  • „nahosemenné rostliny“: cykasy (g), jehličnany (h), jinany (i) – rozmnožují se pomocí semen, ta mnohdy vznikají na šupinách šištic
  • krytosemenné rostliny („kvetoucí“) – mají květy a semena ukrytá v plodech, v současnosti druhově nejbohatší skupina rostlin, zahrnují mj. jednoděložné (j) a pravé dvouděložné (k)

Rostliny jsou jednobuněčné či mnohobuněčné organizmy.

Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou, která udržuje jejich tvar. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA. Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.

Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány (ty s skládají z tkání). Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).

Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Na vrcholu má kořenovou čepičku, ta chrání dělivá pletiva. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.

Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1), nebo svazčité kořeny (2) obdobné velikosti.

Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (e) brát látky hostiteli.

—

Fotosyntézu (I) a buněčné dýchání (II) rostlin popisuje schéma níže, CO₂ – oxid uhličitý, H₂O – voda, C₆H₁₂O₆ – organické látky bohaté na energii (sacharidy/glukóza), O₂ – kyslík, ⚡ – energie.

Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Stonek je článkovaný, zpravidla se jedná o nadzemní orgán (výjimkou jsou např. přeměněné podzemní stonky, oddenky).

Přesouvání látek zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevo vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýko přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např. dělivá pletiva, květy, plody, zásobní orgány…).

Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (stonek nedřevnatí) a dřeviny (stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Mezi dřeviny náleží keře a stromy.

Stonek se kromě oddenků může přeměnit na kolce (ostré zkrácené větévky připomínající trny, např. u trnky), hlízy (např. u bramboru) či úponky (např. u vinné révy).

Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Cévní svazky v listech jsou navenek vidět jako žilnatina.

Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b, c, d). Složené listy se dále dělí na dlanitě složené (b, lístky vyrůstají z jednoho místa) a zpeřené (lístky vyrůstají z prodlouženého řapíku; c – lichozpeřený list, d – sudozpeřený list).

Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (hrách), trny (růže, kaktus), pasti masožravých rostlin, listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství) či palisty. Ze zdužnatělých listů a zkráceného stonku vznikají cibule (např. u cibule kuchyňské používané v kuchyni).

Listy mohou na stonku být postavené střídavě (a), vstřícně (b), v přeslenech (c) či v přízemní růžici (d).

Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetivně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní).

Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů).

Květ je rozmnožovací orgán krytosemenných (někdy též „kvetoucích“) rostlin. Obsahuje pohlavní orgány: samčí tyčinky vytvářejí pyl. Samičí součástí květu je pestík, v jehož semeníku jsou uložena vajíčka. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.

Tyčinky a pestíky bývají chráněny květními obaly. Pokud jejich části vypadají stejně, jedná se o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (zpravidla zelený) a korunu (ta je zpravidla pestrobarevná). Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku – květním lůžku.

▲ stavba květu: a – tyčinka (b – prašník, c – nitka), d – pestík (e – blizna, f – čnělka, g – semeník s vajíčky), h – květní lůžko, i – květní stopka, j – nektárium, k – květní obaly (l – koruna, m – kalich; též mohou být nerozlišené = okvětí)

Podoba květu souvisí s tím, jakým způsobem je opylovaný. Hmyzosprašné rostliny zpravidla vytvářejí nektar (tedy mají vyvinuté medníky = nektária) a lákají hmyz barvou či vůní květů. Zvláště v tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají květy méně nápadné. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.

Více rovin souměrnosti mají květy pravidelné (např. u zvonku, na obrázku vlevo). Pokud jde květ rozdělit jen na dvě zrcadlově stejné poloviny (má jednu rovinu souměrnosti), je souměrný (např. u hrachu). Stavba květu lze vyjádřit grafickými květními diagramy (na obrázku dole) či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy. Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí (tyčinkové) a samičí (pestíkové) květy, je rostlina jednodomá (např. líska obecná). U dvoudomých rostlin jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

▲ a – rostlina s oboupohlavnými květy, b – jednodomá rostlina, c – dvoudomá rostlina

Květy často bývají seskupené do květenství:

▲ typy květenství: a – úbor, b – (složený) okolík, c – klas, d – hrozen, e – lata, f – hlávka, g – jehněda

Opylení je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne splynutí pohlavních buněk neboli oplození.

Z oplozených vajíček tedy vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod.

Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1–2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu. Ke klíčení semena potřebují zejména vodu.

Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody se mohou dělit takto:

• dužnaté
  • bobule – např. u borůvky, banánovníku, vinné révy, papriky, rajčete, okurky
  • peckovice – např. u meruňky, třešně
  • malvice – např. u jabloně, hrušně
• suché
  • pukavé – po dozrání pukají a vypadávají z nich semena
    • lusk – u bobovitých rostlin, např. sója luštinatá, hrách setý
    • tobolka – např. mák, kosatec, violka
  • nepukavé – po dozrání nepukají, obsahují obvykle jedno semeno
    • oříšek – např. líska, lípa
    • nažka – např. kopretina bílá, slunečnice roční, dub letní
    • obilka – u lipnicovitých (např. žito, pšenice)

Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku, peckoviček u ostružiníku), z květenství vzniká plodenství (např. u vinné révy)

Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla nebo chmýr. Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce. Obvykle dobře plavou na hladině.

Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např. u hlohu, ptačího zobu, jmelí, tisu, jeřábu).

Některá semena (např. dymnivky, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např. u netýkavky).

Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa. Tyto druhy se můžou stát až invazními.

Rostliny mohou mít různou délku života:

• jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např. slunečnice roční, hrách setý)
• dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např. divizna velkokvětá, mrkev obecná)
• víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např. netřesk střešní)
• vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např. dub letní, jabloň)

Řasy jsou umělou skupinou organizmů. Díky chloroplastům provádějí fotosyntézu, jsou to významní producenti. Mají eukaryotní buňky (s pravým jádrem). Některé řasy patří mezi rostliny (ruduchy, zelené řasy), některé náleží do jiných skupin organizmů (např. chaluhy, rozsivky, obrněnky…).

Řasy mohou být jednobuněčné, jejich buňky mohou tvořit kolonie, mohou být také mnohobuněčné. Tělo mnohobuněčných řas se označuje jako stélka, ta není rozčleněna na pravé orgány.

Mořské řasy (společně se sinicemi) vytvářejí většinu kyslíku, který následně využívají živé organizmy včetně člověka.

Ruduchy žijí především v mořích. Získává se z nich karagenan či agar, tyto látky slouží jako stabilizátory a zahušťovadla v potravinářství. Agar je též významným živným médiem pro kultivaci bakterií. Z mořských ruduch též pochází nori užívané např. k přípravě suši.

Mezi zelené řasy patří například:

• pláštěnka (a) – jednobuněčná, má bičíky (samostatně se pohybuje), používá se ve vědě jako modelový organizmus
• zrněnka (b) – jednobuněčná, tvoří povlaky na kůře či skalách
• váleč (c) – jeho buňky tvoří kulovité kolonie
• žabí vlas (d) – mnohobuněčná řasa, tvoří rozvětvená vlákna
• řasokoule zelená (e) – mnohobuněčná, přirozeně žije v jezerech v Japonsku a v severní Evropě, pěstuje se jako okrasná
• šroubatka (f) – mnohobuněčná, má šroubovitý chloroplast

Rozsivky (1) jsou jednobuněčné. Mají dvoudílnou schránku z oxidu křemičitého, usazováním schránek vzniká křemelina čili diatomit (2, užívá se ve filtrech či k výrobě dynamitu). Chaluhy (3, hnědé řasy) jsou mnohobuněčné, jejich stélky mohou být měřit až 60 m. Žijí obvykle při pobřeží chladnějších moří.

Sinice na rozdíl od řas nepatří mezi eukaryotní organizmy, ale mezi bakterie. Sinice jsou jednobuněčné či tvoří kolonie, nemají chloroplasty. Chloroplasty řas vznikly pravděpodobně pohlcením sinice.

Mechorosty jsou evolučně původní skupinou rostlin. Jsou přizpůsobené životu na souši, nemají však cévní svazky, což souvisí s jejich omezeným vzrůstem. Pravděpodobně patřily mezi první suchozemské rostliny (vyšší rostliny), souš osidlovaly již v ordoviku v prvohorách. Mechorosty se rozmnožují pomocí výtrusů. Mezi mechorosty náleží mechy, hlevíky a játrovky.

Mechorosty obvykle rostou ve vlhkém prostředí, vyskytují se jak na holé půdě, tak společně s dalšími rostlinami, rostou i na skalách a borce stromů. Dokážou dobře zadržovat vodu.

Mechy se přichycují v substrátu příchytnými vlákny (a). Lístky (fyloidy, b) na mechové rostlince vyrůstají z lodyžky (c), v níž mohou být jednoduchá vodivá pletiva. Na vrcholu lodyžky též vyrůstají pohlavní orgány (samčí pelatky, nebo samičí zárodečníky – mechové rostlinky jsou obvykle odděleného pohlaví). Po splynutí pohlavních buněk vyrůstá štět (d) s tobolkou (e), v níž se tvoří výtrusy (f). Z těch posléze vyrůstají nové mechové rostlinky.

Mezi běžné zástupce mechů patří:

• bělomech sivý (1) – tvoří zakulacené „polštáře“, které mají šedomodrý nádech (z toho „sivý“ v názvu), často v jehličnatých lesích
• ploník (2) – má lodyžky s tenkými zašpičatělými lístky
• travník Schreberův (3) – v jehličnatých lesích, má červené lodyžky
• rašeliníky (4) – neustále přirůstají a spodní část se rozkládá za nepřístupu vzduchu, čímž vzniká rašelina; rašelina se používá např. v zahradnictví; rašeliniště se v Česku nacházejí zejména v horských oblastech či jižních Čechách, hostí typická společenstva organizmů

Mezi játrovky náleží např. porostnice mnohotvárná (5). Má lupenitou stélku, roste na vlhkých a stinných místech.

Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Rozmnožují se pomocí výtrusů.

Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. V současné době žijí jen bylinné plavuně.

Mezi plavuně žijící na území Česka patří například:

• plavuň vidlačka (1) – má poléhavé stonky a dvojice výtrusných klasů
• vranec jedlový (2) – v horských oblastech, nevytváří výtrusné klasy
• šídlatka jezerní (3) – v Česku pouze v Černém jezeře na Šumavě

Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody, některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Tropické druhy kapradin se někdy pěstují jako pokojové rostliny.

Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Výtrusy jsou z výtrusnic vymršťovány. Kapradiny se též množí či rozrůstají pomocí oddenků (podzemních přeměněných stonků).

Mezi zástupce kapradin patří například:

• kapraď samec (1) – běžná kapradina s kulatými výtrusnými kupkami, listy nevytrvávají přes zimu
• osladič obecný (2) – na skalách, vyhledává stinná a vlhká stanoviště
• sleziník routička (3) – často na zdech, skalách
• hasivka orličí (4) – největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně), cévní svazky v řapíku listu připomínají rakouskou orlici
• Platycerium („parožnatka“, 5) – epifytní tropický druh

Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy. Mezi přesličky náleží například:

• přeslička rolní – často v příkopech, na polích, má jarní lodyhu (6, nezelenou, slouží k rozmnožování, nese výtrusný klas) a zelenou letní lodyhu (7)
• přeslička lesní – má víckrát větvené stonky, jarní lodyha (8) nese výtrusný klas, nejdříve je nezelená, pak fotosyntetizuje, letní lodyhy jsou kompletně zelené (9)

Mezi nahosemenné rostliny náleží mj. cykasy, jinany a jehličnany. Tyto rostliny se rozmnožují semeny, která jsou často uložena volně na šupinách šištic (nejsou ukryta v plodech).

Cykasy byly rozšířené zejména ve druhohorách, dnes rostou v subtropech a tropech. Mívají zpeřené listy, někdy se pěstují jako pokojové rostliny. Tyto rostliny opylují brouci.

Ze skupiny jinanů do současné doby přežil pouze jinan dvoulaločný. Původem je z Číny, pěstuje se ale po celém světě jako okrasný. Má listy s klínovitou čepelí, která může být rozdělena na dva laloky. Jinany jsou dvoudomé (mají oddělené samčí a samičí stromy). Opyluje je vítr. V parcích a stromořadích se pěstují zejména samčí stromy. Na samičích stromech totiž na podzim dozrávají páchnoucí semenné peckovice.

Jehličnany jsou dlouhověké dřeviny. Rostou v tajze, lesích mírného pásu (zvláště na horách), ale i v tropických lesích. Rozmnožují se pomocí šištic. Jsou obvykle jednodomé, jeden strom obsahuje oddělené samčí a samičí šištice.

Samčí šištice vytvářejí pyl, samičí šištice mají na semenných šupinách uložena vajíčka. Jehličnany opyluje vítr. Opylením a oplozením vajíček vznikají semena. Zdřevnatěním samičí šištice vzniká šiška. Šišky se otevírají při vyschnutí (např. u smrku, borovice, modřínu) nebo rozpadají (např. u jedle).

Jehlice jehličnanů jsou zmenšené listy. Jehličnany mívají pryskyřičné kanálky, pryskyřice zaceluje poranění a brání rostlinu proti škůdcům.

Mezi běžné zástupce jehličnanů původní v Česku patří:

• borovice lesní (a, sosna) – má jehlice po dvou, borka vespod kmene je šedohnědá a rozpukaná, výše se odlupuje v rezavých šupinkách
• borovice kleč (b, kosodřevina) – původní v horských oblastech, pěstovaná jako okrasná
• smrk ztepilý (c) – původní ve vegetaci hor, často pěstovaný pro dřevo (pro využití ve stavebnictví, ale i výrobu papíru či hudebních nástrojů), monokultury smrku bývají napadány lýkožroutem
• modřín opadavý (d) – původní ve východní části Česka, jehlice jsou měkké na zkrácených větévkách, na zimu opadává
• jedle bělokorá (e) – jehlice vyrůstají v postranních řadách, mají vespod 2 bílé proužky, šišky jedle směřují vzhůru a rozpadají se
• jalovec obecný (f) – roste na okrajích lesů a pastvinách, jeho dužnaté šištice se označují jako jalovčinky a užívají se jako koření
• tis červený (g) – často vysazovaný jako okrasný, prudce jedovatý, samičí stromy mají semena v červených dužnatých míšcích (tisinky)

Mezi jehličnany nepůvodní v Česku náleží například:

• borovice černá (h) – ze Středomoří, na rozdíl od borovice lesní je mohutnější a nemá rezavou horní část kmene
• borovice vejmutovka (i)– ze Severní Ameriky, má velmi jemné jehlice ve svazečcích po pěti
• douglaska tisolistá (j) – ze šištic ční trojcípé podpůrné šupiny
• zerav západní (k) – součástí živých plodů a labyrintů, lidově „thuje“
• sekvojovec obrovský (l) – přirozeně v Kalifornii, nejobjemnější strom na světě

Čeledi pryskyřníkovitých i brukvovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Pryskyřníkovité jsou zejména vytrvalé byliny. Často obsahují jedovaté látky. Jejich květy bývají opylované hmyzem, mnohdy jsou žluté. Obsahují větší množství pestíků i tyčinek a různý počet součástí okvětí. Z pestíků vznikají souplodí nažek či měchýřků.

Mezi zástupce pryskyřníkovitých patří například:

• pryskyřníky (a – pryskyřník prudký) – často na loukách, obvykle kvetou žlutě
• blatouch bahenní (b) – v blízkosti vody, 5četné žluté květy
• orsej jarní (c) – často ve světlých lesích, menšího vzrůstu než pryskyřník
• jaterník podléška (d) – fialové či růžové květy, trojlaločné listy připomínají játra
• oměje (e) – zejména na horách, prudce jedovaté, opylované čmeláky
• upolín nejvyšší (f) – na vlhkých loukách, má žluté kulovité květy
• sasanka hajní (g) – ve velkých skupinách v listnatých lesích, přezimuje v oddenku

Brukvovité jsou jednoleté či vytrvalé byliny. Mají často bílé či žluté květy uspořádané do hroznů. Květy mají čtyři kališní lístky, čtyři korunní lístky a 6 tyčinek. Brukvovité obsahují silice. Z mnohých brukvovitých byly vyšlechtěny užitkové rostliny využívané např. jako zelenina nebo pochutiny.

Mezi užitkové brukvovité náleží například:

• brukev řepka olejka (1) – ze semen se lisuje olej využívaný v potravinářství a k výrobě paliv
• brukev zelná (2 – planá) – bylo z ní vyšlechtěno množství druhů zeleniny: zelí, květák, brokolice, kapusta, kedluben…
• ředkev setá (3) – ředkvičky jsou její kořenové bulvy
• křen selský (4) – kořen se používá jako pochutina
• hořčice setá (5) – mletím semen se vyrábí hořčice (pochutina)

Mezi plané brukvovité náleží:

• kokoška pastuší tobolka (6) – plody jsou šešulky typického tvaru
• česnáček lékařský (7) – v listnatých lesích a místech s vyšším obsahem dusíku, po rozemnutí listy typicky zapáchají
• huseníček rolní (8) – používá se v molekulární biologii jako modelový organizmus

Čeledi růžovitých i bobovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Růžovité rostliny zahrnují byliny i dřeviny. Mají pravidelné, obvykle 5četné květy s rozlišenými květními obaly. Plodem bývá malvice, peckovice či nažka. Do této čeledi patří většina ovocných dřevin pěstovaných u nás.

Mezi užitkové růžovité patří například:

• jabloň domácí (a), hrušeň obecná (b) – plodí malvice
• třešeň (c), meruňka obecná (d), broskvoň obecná (e), slivoň švestka (f) – plodí peckovice
• jahodník velkoplodý (g) – vyšlechtěný jahodník

Mezi plané růžovité patří například:

• růže šípková (h) – má trny vzniklé přeměnou listů, plody jsou šípky (souplodí nažek v češuli)
• mochna husí (i) – má 5četné žluté květy a zpeřené listy
• trnka obecná (j) – brání se ožeru kolci (větévkami připomínajícími trny)
• kontryhel (k) – v mnoha druzích často na loukách, pastvinách
• tužebník jilmový (l) – vyšší bylina, kvete bíle, na vlhčích půdách
• ostružiník maliník (m) a další ostružiníky (n) – mají souplodí peckoviček
• jahodník obecný (o) – „lesní“ jahoda, na osluněných místech v lesích, na pasekách

Do čeledi bobovitých náleží byliny i dřeviny. Mají souměrné květy s kalichem a korunou. Horní korunní lístek tvoří tzv. pavézu, po stranách květu jsou křídla, dva srostlé spodní korunní lístky tvoří člunek. Listy bobovitý jsou často zpeřené, mohou být přeměněné na úponky. Typickým plodem je lusk. Semena mnohých bobovitých se označují jako luštěniny (fazol – 1, čočka – 2, hrách – 3, sója – 4…) a konzumují se. Z bobovitý se též často dělá píce pro dobytek (tolice vojtěška – 5, jetel inkarnát – 6…). Na kořenech bobovitých žijí hlízkové bakterie, které váží vzdušný dusík.

Užitkové bobovité rostliny byly zmíněny výše, mezi plané druhy patří například:

• jetel luční (7) – má růžové hlávky a trojčetné listy
• štírovník růžkatý (8) - má okolíky žlutých květů a trojčetné listy
• čičorka pestrá (9) – kvete růžově, květy jsou v okolících
• hrachor jarní (10) – kvete zjara, barva květů se mění z růžové na modrou dle stáří

Mezi bobovité rostliny nepůvodní na našem území náleží např. trnovník akát (11) či lupina mnoholistá (12). Tyto druhy mění rostlinná společenstva tím, že zvětšují množství dusíku v půdě.

Čeledi miříkovitých i hluchavkovitých náleží mezi pravé dvouděložné rostliny.

Miříkovité rostliny jsou byliny. Jejich listy bývají zpeřené, mnohdy víckrát. Jejich květy jsou obvykle drobné, bílé či žluté, uspořádané do složených okolíků. Před květenstvím se nachází obal z listenů. Plodem bývá dvounažka, která se rozpadá na dvojici plůdků. Mezi miříkovité náleží druhy využívané jako zelenina či koření.

Mezi užitkové miříkovité patří například:

• mrkev obecná (a) – dvouletá rostlina, roste i volně v přírodě (planá forma je na obrázku), vyšlechtěna a pěstována pro svůj zdužnatělý kořen, obsahuje β-karoten (provitamín A)
• petržel obecná (b) – kořenová zelenina využívaná např. do polévek, také využívány listy petržele (např. kudrnky)
• pastinák setý (c) – využíván podobně jako petržel, kvete žlutě
• miřík celer (d) – pěstován pro své bulvy užívané jako kořenová zelenina, v kuchyni je též využíván řapíkatý celer se zdužnatělými řapíky listů
• kopr vonný (e) – listy využívány jako koření, např. do koprové omáčky či při nakládání okurek, kvete žlutě
• kmín kořenný (f) – dvouletý, kmín jsou jeho plůdky (využívány např. na chleba a další pečivo)

Mezi plané miříkovité patří například:

• kerblík lesní (g) – běžná miříkovitá rostlina, na okrajích lesů, v křovinách
• bršlice kozí noha (h) – roste na půdách bohatých živinami, plevel
• bolehlav plamatý (i) – vysoká rostlina se skvrnitým stonkem, jedovatý (údajně jím byl otráven Sokrates)
• bolševník velkolepý (j) – statná invazní rostlina pocházející z Kavkazu, po potřísnění kůže a vystavení slunci vznikají těžce se hojící puchýře

Hluchavkovité rostliny jsou byliny či keříčky. Mají souměrné květy. Listy jsou jednoduché, vstřícné (křižmostojné – sousední dvojice jsou umístěné kolmo), umístěné na čtyřhranném stonku. Hluchavkovité často obsahují vonné silice, často se používají jako koření nebo léčivé rostliny.

Mezi užitkové hluchavkovité patří například:

• rozmarýn lékařský (1) – využíván jako koření, např. k dochucení masa
• bazalka pravá (2) – koření, typicky se používá čerstvá, původem z Indie
• dobromysl obecná (3) – též oregano, typicky užívaná v italské kuchyni
• šalvěj lékařská (4) – užívaná jako koření či léčivá rostlina
• mateřídouška obecná (tymián, 5) – koření, pochází ze Středomoří (v Česku neroste planě)
• máta peprná (6) – obsahuje menthol (ochucení žvýkaček, zubních past…)

Mezi plané hluchavkovité patří například:

• hluchavka bílá (7) – až 50 cm vysoká bylina, má bílé souměrné pyskaté květy v přeslenech, na místech bohatších na živiny
• hluchavka nachová (8) – vzrůstem menší než hluchavka bílá, růžovofialové květy
• zběhovec plazivý (9) – vytváří plazivé výběžky, má modré květy
• popenec obecný (10) – má drobné okrouhlé zubaté listy, fialové květy, jedlý
• mateřídoušky (např. mateřídouška vejčitá, 11) – často aromatické, na výslunných místech, růžově kvetoucí nízké byliny

Čeledi lilkovitých i hvězdnicovitých patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Mezi lilkovité rostliny náleží množství zemědělsky významných, ale též jedovatých druhů. Jedná se o byliny, jejich květy jsou pravidelné, 5četné. Typickým plodem je bobule.

Mezi pěstované lilkovité patří následující rostliny pocházející z Ameriky:

• lilek brambor (1) – původně dovezen do Evropy jako okrasná rostlina, pěstuje se pro škrobnaté oddenkové hlízy
• rajče jedlé (2)
• paprika setá (3) – plody (bobule) obsahují různé množství kapsaicinu, který způsobuje pálivost
• lilek vejcoplodý (4)
• tabák virginský (5) – do tabákových výrobků, obsahuje nikotin a další alkaloidy, z celosvětového hlediska rostlina způsobující nejvíce úmrtí

Mezi planě rostoucí lilkovité náleží tyto jedovaté rostliny:

• rulík zlomocný (6) – v lesích, jedovaté jsou zejména plody (bobule), obsahuje alkaloid atropin, podobné látky se užívají v očním lékařství pro roztažení zornice
• durman obecný (7) – planě na rumištích a jako polní plevel, vyšlechtěné durmany se pěstují pro okrasu

Hvězdnicovité je jednou z druhově nejbohatších čeledí rostlin. Hvězdnicovité jsou většinou byliny. Jejich květenství se nazývá úbor, ten může sestávat z trubkovitých a/nebo jazykovitých drobných květů, jazykovité květy mají paprsek ze srostlých korunních lístků. Typickým plodem je nažka, ta je mnohdy ochmýřená (např. u pampelišky).

Mezi planě rostoucí hvězdnicovité patří:

• sedmikráska obecná (a) – má žluté trubkovité květy a jazykovité květy s bílým paprskem, obvejčité listy, dobře snáší sešlap, jedlá
• kopretina bílá (b) – větší než sedmikráska, stonkem je lodyha vyrůstající z přízemní růžice listů
• pampelišky (c) – soubor těžko rozpoznatelných druhů (souhrnně pampelišky smetánky, pampeliška lékařská v Česku neroste, proto je namístě vynechat druhové jméno), mají žluté úbory jazykovitých květů, na loukách, rumištích
• heřmánek pravý (d) – má dutá květní lůžka, aromatický, léčivý
• podběl lékařský (e) – vykvétá zjara žlutými úbory, později raší listy
• čekanka obecná (f) – má modré úbory, šlechtěna pro kořen, z něhož se vyrábí náhražka kávy; z příbuzné čekanky listové se získávají puky pro přípravu salátu
• devětsil lékařský (g) – na vlhkých místech, zjara tvoří růžovofialová květenství, později rozměrné listy
• bodláky (h), pcháče (i) – otrněné rostliny, bodláky mají péřitý chmýr na nažkách
• lopuch (j) – má rozměrné listy a plodenství s háčky, přenáší jej živočichové na povrchu těla

Na polích se pěstuje slunečnice roční (1), z jejích nažek se lisuje potravinářský olej.

Jako okrasné se pěstují např. ostálky (cinie, 2), měsíček lékařský (3), astry (4), aksamitníky („afrikány“, 5) či na podzim vykvétající listopadky (chryzantémy, 6).

Jednoděložné rostliny klíčí jedním děložním lístkem, mají obvykle svazčité kořeny, souběžnou žilnatinu listů, neuspořádané cévní svazky a trojčetné květy s nerozlišeným okvětím. Mezi jednoděložné patří následující čeledi.

Amarylkovité rostliny mají často cibule nebo oddenky. Náleží mezi ně:

• česnek kuchyňský (a) – stroužky jsou zdužnatělé pupeny
• cibule kuchyňská (b) – cibule jsou tvořené krátkým stonkem (podpučím) a zdužnatělými listy
• pór zahradní (c) – cibule je podlouhlá, válcovitá
• pažitka pobřežní (d) – využívají se listy (např. k ozdobě jídel), roste i volně v přírodě
• sněženka podsněžník (e) – v přírodě zvláště chráněná, má zelený vzor na vnitřních okvětních lístcích
• bledule jarní (f) – v přírodě zvláště chráněná, má žluté/zelené skvrny na všech okvětních lístcích, kvete později než sněženka
• narcisy (g) – vyšlechtěné pěstované pro okrasu, jedovaté
• hvězdník (Hippeastrum, h, v zahradnictví „amarylis“) či klivie (i) – pěstované jako pokojové rostliny

Kosatcovité se vyznačují častou tvorbou oddenků či hlíz, mají v květu tři tyčinky. Do této čeledi patří:

• kosatec žlutý (1) – na březích vod, má mečovité listy; často se pěstují další vyšlechtěné kosatce
• šafrán setý (2) – z jeho čnělek se získává koření
• šafrán (krokus) jarní (3) – okrasná jarní cibulovina
• mečík střechovitý (4) – silně ohrožený, má růžovofialové souměrné květy, na východě Česka; v kultuře se pěstují vyšlechtěné mečíky

Lipnicovité (také označované jako trávy) jsou byliny, jejich stonek se nazývá stéblo (často je dutý). Mají zvláštní stavbu květů, ty jsou uspořádány v latách či klasech. Opyluje je hlavně vítr. Mezi plané druhy lipnicovitých patří:

• lipnice luční (a) – běžná tráva s jehlancovitou latou
• jílek vytrvalý (b) – má štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá na fotbalová hřiště
• srha laločnatá (c) – má široké a ostré listy, obvykle na místech bohatších na dusík

Mezi pěstované lipnicovité náleží například:

• rýže setá (d) – často pěstovaná na zaplavovaných polích
• cukrová třtina (e) – pro výrobu sacharózy, pěstovaná v tropech a subtropech
• kukuřice setá (f) – jednodomá rostlina, pěstuje se jako pícnina i pro přímou konzumaci
• pšenice (g) – nejběžnější obilnina, obilky se melou na mouku
• žito (h) – má zelenavé obilky, z klasu obvykle vystupují osiny
• ječmen (i) – má zpravidla nejdelší osiny mezi běžnými obilninami, používá se k výrobě sladu
• oves (j) – květenstvím je lata, užívá se např. pro výrobu ovesných vloček

Vstavačovité (také orchideje) jsou jednou z největších čeledí rostlin. Jsou to byliny, jejich květy bývají souměrné a nápadné, opylované hmyzem. Mnohé tropické druhy se pěstují jako pokojové rostliny, orchideje též rostou v Česku (většina druhů je zvláště chráněných).

• můrovec (Phalaenopsis) (1) – nejčastěji šlechtěná orchidej pěstovaná jako pokojová, původem z Asie
• vanilka pravá (2) – původem ze střední Ameriky, jako koření se užívají plody
• prstnatec májový (3) – roste na vlhkých loukách

Mezi další jednoděložné rostliny patří:

• vraní oko čtyřlisté (4) – plodem je jedovatá tmavá bobule (kýchavicovité)
• konvalinka vonná (5) – má hrozny bílých květů se srostlým zvonkovitým okvětím, jedovatá (chřestovité)
• ocún jesenní (6) – růžově kvete na podzim, plody se dostávají nad zem na jaře, prudce jedovatý (ocúnovité)
• chřest lékařský (7) – jeho výhonky jsou používané jako zelenina (chřestovité)
• tulipán zahradní (8) – pěstovaná cibulovina (liliovité)
• lilie zlatohlavá (9) – má hrozny červenofialových květů, zvláště chráněná (liliovité)

Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně. Dřeviny se v souvislosti s vědou, výzkumem a osvětou pěstují v arboretech, domácí i cizokrajné dřeviny nalezneme též v botanických zahradách.

Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Živočichové též dřeviny využívají ke hnízdění (např. datel, strakapoud, brhlík…). Úlohu v ekosystémech má i mrtvé dřevo. Na něj jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí).

Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou jsou např. lípy, javory, třešeň ptačí, bez černý).

Mezi stromy rostoucí v Česku patří například:

• dub letní (a), dub zimní – druhy původní v Česku, dlouhověké stromy s laločnatými listy a rozpraskanou šedohnědou borkou, jejich plody (žaludy) jsou nažky ve zdřevnatělé číšce
• dub červený (b) – pochází z Ameriky, má špičaté laloky listů, mnohde se chová invazně
• buk lesní (c) – strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité; plodem jsou nažky (bukvice)
• javory (d–f) – mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky; javor mléč (d) má části listů ostré, javor klen (e) oblé (též má výrazněji klenuté dvounažky), javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. v křovinách, vyskytuje se hlavně v nížinách
• bříza bělokorá (g) – obsazuje uvolněná stanoviště, rychle roste, má bílou borku, trojúhelníkové listy a květy v jehnědách
• habr obecný (h) – oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech; často se používá v živých plotech
• jasan ztepilý (i) – má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků, v lužních lesích, má výrazné tmavé pupeny
• lípa srdčitá (malolistá) (j) – národní strom Česka, listy se srdčitou čepelí, plody jsou oříšky v úžlabí listenu
• topoly – např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru; topol černý s trojúhelníkovými listy
• vrba jíva (l) – na rozdíl od jiných druhů vrb nevyhledává vlhko, častá na rumištích, obsazuje nová stanoviště

Mezi keře náleží například:

• bez černý (m) – roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest…); z bílých květenství lze připravovat sirup, plody jsou tmavé bobule (semena se šíří v trávicím ústrojí ptáků)
• líska obecná (n) – jednodomý keř plodící lískové oříšky, kvete od února do dubna

Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního bylinného aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají malé požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Některé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Do bylinného patra se začleňují i některé keříčky (např. borůvka).

Mezi lesní byliny kvetoucí časně zjara patří:

• sněženka podsněžník (a) – v lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny; tento či jiný druh se často pěstují
• bledule jarní (b) – oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny, v lužních lesích či na horských loukách
• jaterník podléška (c) – kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky, v listnatých lesích a na jejich okrajích
• sasanka hajní (d) – tvoří rozsáhlé porosty, kvete bíle, rozmnožuje se oddenky
• dymnivky (e) – v listnatých lesích, kvetou obvykle bíle či fialově, květy mají ostruhy
• plicník lékařský (f) – má listy se světlými skvrnami, květy mění barvu od růžové po modrou dle stáří
• orsej jarní (g) – květy s větším množstvím žlutých okvětních lístků
• prvosenka jarní (h) – v listnatých lesích či na jejich okrajích, sytě žluté květy s nepřitisklým kalichem
• česnek medvědí (i) – má kuchyňsky využitelné aromatické listy, jeho porosty jsou však ničeny nešetrným a nadměrným sběrem

Později kvetou například:

• konvalinka vonná (j) – bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody červené bobule, prudce jedovatá
• šťavel kyselý (k) – trojčetné listy a pětičetné květy s bílými korunními lístky (mají fialovou žilnatinu)
• violka lesní (l) – původní druh violky, méně syté květy než u violky vonné
• náprstník červený (m) – zavlečen ze západní Evropy, často na mýtinách, prudce jedovatý
• vřes obecný (n) – keříček, růžově kvete v pozdním létu a na podzim, roste na kyselých půdách

Člověk i živočichové konzumují plody těchto rostlin:

• brusnice borůvka (o) – keříček, borůvky jsou mnohdy ničeny nešetrným sběrem za použití hřebenů
• brusnice brusinka (p) – keříček, podobně jako borůvka roste na kyselých půdách
• jahodník obecný (q) – na pasekách, okrajích cest
• ostružiník maliník (r) – plodí maliny (souplodí peckoviček), nemá trny, má světlý rub listů
• různé další druhy ostružiníků (s) – soubor těžko rozpoznatelných druhů (někdy souhrnně „ostružiník křovitý“), mají trny, plodí ostružiny

Součástí keřového patra bývá například:

• hloh (t) – plodí drobné červené malvice (potravou ptáků)
• brslen evropský (u) – jedovatý, oranžová semena v růžových plodech
• ptačí zob obecný (v) – plodí tmavé bobule, často pěstován i jako okrasný
• růže šípková (w) – otrněná, plody = šípky
• trnka obecná (x) – často tvoří plášť na okrajích lesů, proti ožeru se brání kolci (větévkami připomínajícími trny)

Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva, ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Plody a semena vodních rostlin jsou často uzpůsobené přenosu vodou.

Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. Vodních rostlin se využívá v kořenových čistírnách u přírodních koupališť („biotopů“).

Mezi byliny rostoucí ve vodě či v její blízkosti náleží například:

• leknín bílý (a) – ve stojatých vodách; uměle (např. v zahradních jezírkách) se pěstují kříženci leknínů
• stulík žlutý (b) – oproti leknínu má spíše oválné listy a menší, žluté květy
• rákos obecný (c) – součást břehového porostu, tvoří monokultury – rákosiny
• orobinec (d) – na březích, má typická hnědá plodenství sestávající z nažek s chmýrem (šíří je vítr)
• kosatec žlutý (e) – má mečovité listy a 3četné žluté květy
• blatouch bahenní (f) – v mokřadech, má 5četné žluté květy a ledvinité listy
• okřehek (g) – má velmi zjednodušenou stavbu, plave na hladině, množí se vegetativně
• rosnatka okrouhlolistá (h) – masožravá rostlina rostoucí v rašeliništích

Mezi dřeviny vázané na vodu patří například:

• olše lepkavá (i) – má obvejčité listy, plodenství obsahuje zdřevnatělé listeny, ty mu umožňují plavat
• vrby – u vody roste množství druhů, např. vrba bílá (j) či vrba košíkářská (k; její proutí se využívá na výrobu košíků)

Kromě výše zmíněných krytosemenných rostlin ve vodě žije množství sinic a řas. V rašeliništích převažuje mech rašeliník. Tyto organizmy jsou zmíněné v dalších tématech (bakterie, řasy, mechorosty).

Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je seče či kosí, díky čemuž zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité).

Mezi rostliny luk a pastvin náleží například:

• pryskyřníky (a) – jedovaté, většinou žlutě kvetoucí se složenými listy
• řebříček obecný (b) – má členěné listy a bílá květenství
• šalvěj luční (c) – má fialové souměrné květy, v teplejších oblastech
• zběhovec plazivý (d) – vytváří plazivé výběžky, kvete modře
• ocún jesenní (e) – prudce jedovatý, kvete na podzim, listy raší a plody se dostávají nad zem na jaře
• zvonek rozkladitý (f) – má fialovou korunu z 5 srostlých lístků
• jetel luční (g) – kvete růžově, jetel plazivý (h) – kvete bíle, jetele jsou typické trojčetnými listy
• kohoutek luční (i) – má čtyřklané růžové korunní lístky
• pampelišky (j) – žlutě kvetoucí, nažky mají chmýr a šíří se větrem
• kopretina bílá (k) – má žluté trubkovité květy vprostřed a bílé jazykovité na okraji úboru
• sedmikráska obecná (l) – menší než kopretina, má obvejčité listy v přízemní růžici, dobře snáší sešlap
• lipnice luční (m) – běžná tráva, květenstvím je lata tvaru jehlanu
• jílek vytrvalý (n) – běžná tráva, květenství jsou štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá do travních směsí (i na fotbalová hřiště)

Na loukách rostou též orchideje (např. prstnatec májový), ty obvykle vyžadují specifické prostředí a patřičnou péči o něj.

Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin.

Mezi rostliny na stepích náleží:

• koniklece – koniklec luční (I) – tmavě fialové květy, v Čechách i na Moravě, koniklec velkokvětý (II) – světle fialové květy, na Moravě
• hlaváček jarní (III) – má rozměrné žluté květy
• kavyl Ivanův (IV) – tráva, její plody mají péřité osiny
• hvozdík kartouzek (V) – má růžové zubaté korunní lístky
• katrán tatarský (VI) – na jižní Moravě, po dozrání plodů je kutálen větrem po krajině (stepní běžec)

Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj.

Do vegetace rumišť, křovin, strání či okrajů cest náleží například:

• třezalka tečkovaná (1) – má žluté květy se 3 skupinami tyčinek a siličné nádržky v listech
• mateřídoušky (2) – na výslunných místech, aromatické
• bodlák obecný (3) – má ostnité listy a stonky, růžová květenství a nažky přenášené větrem
• vlaštovičník větší (4) – má 4četné žluté květy, roní oranžový latex
• čekanka obecná (5) – modré úbory, ze šlechtěné čekanky se dělá náhražka kávy
• podběl obecný (6) – brzy zjara kvete žlutými úbory, později vyraší rozměrné listy
• lopuch plstnatý (7) – má plodenství s háčky (přenášení na srsti/peří živočichů)
• hluchavka bílá (8) – bílé souměrné květy, křižmostojné listy
• kopřiva dvoudomá (9) – podobná hluchavce, avšak má žahavé trichomy a opyluje ji vítr
• heřmánek pravý (10) – má úbory s vyklenutým a dutým květním lůžkem, léčivý

Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např. trnovník akát, bolševník velkolepý nebo křídlatky.

Okrasné a pokojové rostliny lidé pěstují zejména proto, aby zkrášlili své okolí a učinili ho příjemnějším k pobývání. Tyto rostliny jsou obvykle vyšlechtěné, díky umělému výběru a křížení se od svých předků pocházejících z přírody liší např. výraznějšími květy, listy či bujnějším vzrůstem. Také mohou být snazší na pěstování. Rostliny určitých vlastností (vzniklé obvykle šlechtěním) se označují jako odrůdy neboli kultivary.

Jako pokojové se pěstují hlavně tropické a subtropické druhy rostlin, které by venku nepřežily zimu. Vyžadují náležitou péči (např. odpovídající zálivku) i podmínky (např. určitou míru osvětlení). Pokojové rostliny lze mnohdy vegetativně rozmnožovat, např. řízkováním či dělením trsů.

Mezi známé pokojové rostliny patří:

• různé druhy fíkusů, např. Ficus benjamina (a)
• „africká fialka“ (Saintpaulia) (b) – nepříbuzná violkám, lze snadno množit listovými řízky
• difenbachie (c) – jedovatá árónovitá rostlina dekorativní listem
• Phalaenopsis (můrovec) (d) – nejběžnější pěstovaná orchidej, kultivar druhů z Jižní Asie
• klivie (e), hvězdník (f, Hippeastrum, v zahradnictví nepřesně „amarylis“) – jednoděložné rostliny s výraznými květy
• muškáty (pelargonie) (g) – původně z tropů a subtropů Afriky, často pěstované na oknech a balkonech

Doma se též mnohdy pěstují sukulenty (např. kaktusy, aloe…), těm je věnován prostor ve zvláštní kapitole.

Ve venkovních prostorách se pro okrasu pěstují dřeviny i byliny.

Mezi příklady rostlin pěstovaných venku patří:

• třešeň pilovitá (sakura ozdobná) a další sakury (1) – pěstované zejména pro květy
• jírovec maďal (2) – jeho semena jsou kaštany, nepříbuzný kaštanovníku setému, napadán motýlem klíněnkou jírovcovou
• magnolie (šácholany) (3) – mají obvykle výrazné květy se spirálně uspořádaným okvětím
• hortenzie (4) – zbarvení jejich květenství je závislé na vlastnostech půdy
• růže (5) – pěstované jak na záhonech, tak i pro řez
• pivoňky (6) – mohou být křovinné či bylinné, zejména z Asie
• různé cibuloviny, např. tulipány (7), narcisy (8) či modřence (9)

Měkkýši jsou bezobratlí živočichové, mají měkké tělo obvykle kryté vápenatou schránkou (ta může být druhotně ztracená či přeměněná). Žijí zejména ve slané vodě, ale i ve sladké vodě a na souši. Potravu rozmělňují pomocí raduly – pásky s chitinovými zuby (u mlžů je redukovaná). Mezi měkkýše se řadí plži, mlži a hlavonožci, ale také další méně početné skupiny (ze současných červovci, chroustnatky, přílipkovci, kelnatky). Měkkýši se zabývá vědní obor malakologie.

Plži mohou žít ve slané i sladké vodě či na souši. Jejich schránkou je obvykle spirálně stočená ulita. Mezi plže patří například:

• hlemýžď zahradní (a) – největší ulitnatý plž původní v Česku, na zimu si vytváří vápenaté víčko v ústí schránky, zimuje v zemi; konzumovaný druh; podobně jako další plži je hermafrodit, k rozmnožování je však třeba dvou jedinců
• páskovka keřová (b) – menší než hlemýžď zahradní, má obvykle páskovanou ulitu (ta ale může být i žlutá či růžová)
• plovatka bahenní (c) – zejména ve stojatých vodách, má špičatou ulitu
• bahnatka malá (d) – mezihostitelem motolice jaterní
• okružák ploský (e) – má zploštělou ulitu, různí okružákovití se často chovají v akváriích
• slimák největší (f) – jako další slimáci lištu (kýl) v zadní části těla, ulita je redukovaná ve vápencovou destičku
• plzák španělský (g) – invazní organizmus pocházející z jihozápadní Evropy, dospělci hnědí až červenohnědí, často v blízkosti člověka; podobný původní plzák lesní (h) má obvykle méně „špinavé“ zbarvení, žije ve vlhkých lesích
• achatina žravá (i) – z Afriky, chována doma
• ostranky (j) – draví mořští plži, ve starověku využívány jako zdroj purpurového barviva

Mlži žijí ve slané či sladké vodě. Jejich schránka sestává ze dvou lastur, které jsou spojené vazem, mohou se otevírat a zavírat. Mlži se obvykle živí filtrováním drobných částeček z vody. Mají nepřímý vývoj, jejich larvy mnohdy parazitují na žábrách ryb. Do skupiny mlžů náleží například:

• škeble rybničná (1), škeble říční (2) – mají rozměrné tenkostěnné lastury, sladkovodní
• ústřice jedlá (3) – běžný konzumovaný mořský druh, chována i uměle
• perlotvorka mořská (4) – získávají se z ní perly (tělíska vniklá do schránky obaluje perletí)
• další mořské druhy, jako např. slávka jedlá (5) s nesouměrnými modrošedými lasturami; srdcovka (6); hřebenatka (7); zéva obrovská (8) patřící mezi největší mlže

Plži a mlži obvykle mají úzké nároky na prostředí, jejich uložené schránky mohou sloužit k rekonstrukci podoby dřívější krajiny či datování vrstev hornin.

Hlavonožci jsou výlučně mořští, živí se dravě. Mimo loděnky mají redukovanou schránku. Pohybují se pomocí chapadel, ploutevního lemu či vypouštění vody (reaktivní způsob pohybu). Mezi hlavonožce náleží například:

• chobotnice pobřežní (I) – velmi inteligentní, žere např. korýše či jiné měkkýše
• sépie obecná (II) – schránku má redukovanou v sépiovou kost (zdroj vápníku např. pro exotické ptactvo)
• krakatice obrovská (III) – včetně chapadel až 20m délky, možná předloha pro bájného krakena

Šelmy jsou skupinou placentálních savců. Jsou to obvykle masožravci, v potravních řetězcích stojí na pozici vrcholových predátorů. Šelmy jsou často velmi pohyblivé, též mají výkonné smysly (zejména zrak, čich). Do skupiny šelem náleží i ploutvonožci, kteří se přizpůsobili životu ve vodě.

Mezi kočkovité šelmy patří například:

• kočka divoká – zavalitější a plašší než kočka domácí, která z kočky divoké byla vyšlechtěna, kočka divoká se pozvolna do Česka vrací
• rys ostrovid (na obrázku ▼) – největší kočkovitá šelma Česka, má trojúhelníkové uši s typickými černými štětinami, živí se zejména srnčí zvěří
• lev – žije v savanách Afriky (a omezeně v Indii), má výraznou pohlavní dvojtvárnost
• tygr – největší kočkovitá šelma, má různé poddruhy (např. tygr indický, kriticky ohrožený tygr sumaterský, tygr ussurijský žijící v tajze)
• levhart skvrnitý – žije v Asii a Africe, má skvrny se světlejším středem
• gepard štíhlý – nejrychlejší suchozemský živočich, žije zejména v savanách Afriky
• puma americká – obývá širokou škálu prostředí, pískově zbarvena
• jaguár americký – S. a J. Amerika, usmrcuje kořist prokousnutím lebky, má na srsti skvrny s černým středem

Mezi psovité šelmy náleží:

• vlk obecný (na obrázku ▼) – v Česku vyhuben, v roce 2014 se zde opět začal rozmnožovat a jeho počty stoupají; není přímým ohrožením člověka, může způsobovat škody na hospodářských zvířatech (to vede k rozporům mezi hospodáři a ochránci přírody); z vlka byl vyšlechtěn pes
• liška obecná – všežravá, aktivní zejména v noci
• psík mývalovitý – zavlečený z východní Asie

Mezi lasicovité patří:

• kuna skalní (na obrázku ▼) – největší lasicovitá šelma v Česku, všežravá (žere např. hlodavce, ptáky, vejce, ovoce)
• kuna lesní – oproti kuně skalní spíše v lesích, na hrdle má žlutou srst, více „shrbená“ postava
• kolčava – nejmenší lasice, všežravá
• hranostaj – v zimní srsti bílý, má černou špičku ocasu
• vydra říční – má uzavíratelné uši a nozdry, svalnatý ocas, plovací blány a hustou podsadu
• jezevec lesní – měří až 85 cm, černo-šedo-bílé zbarvení, žije v norách

Mezi medvídkovité šelmy patří mýval severní. Je všežravý. Pochází z Ameriky, v Česku je nepůvodní a rozšiřuje se.

Mezi medvědovité šelmy patří:

• medvěd hnědý (na obrázku ▼) – na východě Česka, kam proniká ze Slovenska; mezi jeho poddruhy patří severoamerický medvěd grizzly
• medvěd lední – žije v Arktidě, loví zejména tuleně
• panda velká – z Číny, žere prakticky jen bambus

Do skupiny ploutvonožců patří:

• tuleni (na obrázku ▼) – mají zakrnělé zadní končetiny směřující dozadu, přední končetiny mají viditelné prsty
• rypouš sloní – největší ploutvonožec, náleží mezi tuleňovité, žije na jižní polokouli
• lachtani – oproti tuleňům mají ušní boltce, výraznější končetiny, častěji pobývají na souši (kde i spí)
• mrož lední – má výrazné kly (prodloužené špičáky), na severní polokouli

Hlodavci jsou druhově nejbohatším řádem savců. Dva páry dorůstajících řezáků (hlodáků) jim slouží ke zpracování potravy. Živí se zejména rostlinnou potravou. Sami bývají kořistí mnoha predátorů (např. dravci, sokoli, sovy, šelmy…). Dokáží se rychle rozmnožovat. Mezi zástupce hlodavců patří:

• veverka obecná (a) – žije samotářsky na stromech, živí se rostlinnou potravou (dělá si zásoby na zimu, kterou nepřespává), staví si hnízda z větví a listí, má různá zbarvení
• myš domácí (b) – malý hlodavec žijící v blízkosti člověka, používá se i jako laboratorní zvíře
• potkan (c) – z východní Asie, nyní rozšířen celosvětově, všežravý
• krysa (d) – má ocas delší než tělo, v Česku víceméně vytlačena potkanem
• hraboš polní (e) – oproti myši má zakulacenější čenich, žije na polích, opakovaně dochází k jeho přemnožení
• křeček polní (f) – žere zejména rostliny, vzácněji živočichy, má lícní torby, oproti chovaným křečkům je větší (kolem 25 cm), ubývá, zvláště chráněný
• sysel obecný (g) – žlutošedý, žije v koloniích, dříve byl běžným zemědělským škůdcem, dnes je zvláště chráněný a vzácně obývá rovné travnaté plochy
• bobr evropský (h) – největší evropský hlodavec, žije v norách v březích či v bobřích hradech, v zimě se živí dřevinami uskladněnými díky stavění hrází, v létě žere zejména byliny, má široký šupinatý ocas ke kormidlování a varování ostatních bobrů
• ondatra pižmová (i) – počátkem 20. století dovezena z Ameriky mj. do Dobříše
• nutrie říční (j) – z Ameriky, chována pro kožešinu, nyní její početnost ve volné přírodě stoupá (je invazní)

Mezi zajícovce náleží pišťuchovití a zajícovití. Zástupci zajícovitých jsou:

• králík divoký (1) – původně ze západní Evropy, na naše území dovezen ve středověku, hrabe si nory, samice rodí neosrstěná a nevidoucí mláďata, invazní např. v Austrálii
• zajíc polní (2) – původní v Česku, oproti králíkovi má černé špičky uší, delší zadní končetiny, samice rodí osrstěná a vidoucí mláďata na povrchu země (mladé zajíčky koncem zimy tedy není namístě vozit do záchranný stanic, přežijí i mráz a matky je kojí)

Sudokopytníci jsou skupinou savců. Třetí a čtvrtý prst u nich obvykle nesou váhu těla a jsou opatřeny kopyty či kopýtky. Do skupiny sudokopytníků dle zjištění molekulární biologie náleží i kytovci, kteří se druhotně přizpůsobili životu ve vodě.

Mezi „nepřežvýkavé“ sudokopytníky náleží prasatovití:

• prase divoké (na obrázku) – je všežravec s dobře vyvinutým čichem, obývá zejména listnaté lesy, v současnosti je v Česku přemnoženo, bylo z něj vyšlechtěno prase domácí

Přežvýkaví sudokopytníci jsou býložraví. Mají složený žaludek, potrava se jim vrací k přežvýkání do tlamy. Na zpracování potravy (zejména rozkladu těžko stravitelné celulózy) se podílejí bakterie či prvoci. Často mají rohy kožního původu (po říji je shazují) či parohy kostěného původu. Mezi přežvýkavé patří například:

• tur domácí – též skot, hovězí dobytek; chová se pro maso i mléko; samec je býk, vykastrovaný samec je vůl, samice, která dosud neměla tele, je jalovice, samice, která již měla tele, je kráva = dojnice; dršťky (např. k přípravě dršťkové polévky) jsou stěny předžaludků skotu
• koza domácí – při pastvě žere i dřeviny, může je okusovat, zatímco se staví na zadní
• ovce domácí – chována zejména pro vlnu; samec je beran, vykastrovaný samec skopec, dospělá samice bahnice; rozmnožování ovcí se nazývá bahnění
• srnec obecný – nejčastější volně žijící sudokopytník v Česku, jeho říje probíhá v červenci–srpnu; samec je srnec, samice srna, mládě srnče
• jelen lesní (též jelen evropský, samec na obrázku) – větší než srnec obecný, říje nastává v září–říjnu, samec je jelen, samice laň, mládě kolouch
• daněk evropský – původně chován v oborách, má lopatovité parohy
• los – žije zejména na Severu, nicméně na Šumavě se nachází malá populace, má lopatovité parohy
• kamzík horský – nad hranicí lesa, do Česka uměle vysazen
• muflon – druhotně zdivočelá ovce
• jelen sika – nepůvodní druh z Asie, ohrožuje místní faunu: kříží se s jelenem lesním

Mezi přežvýkavce jiných zemí patří např. sob (oproti losovi má u soba samec i samice rozvětvené parohy). Dalšími zástupci jsou žirafy, hroši či velbloudi.

Kytovci žijí ve vodním prostředí. Dýchají plícemi, musejí se tedy v určitých intervalech nadechovat. Pro udržení teploty těla mají velkou vrstvu podkožního tuku. Orientují se pomocí echolokace (vnímání odražených zvuků), zvukem spolu též komunikují. Do kytovců náleží skupiny kosticovců a ozubených.

Kosticovci mají na horní čelisti kostice, pomocí nichž filtrují potravu (kril, mořský plankton). Patří mezi ně:

• plejtvák obrovský (na obrázku nahoře) – největší žijící obratlovec, měří až 32 m
• velryba grónská (na obrázku dole) – žije ve studených mořích severní polokoule, chybí jí hřbetní ploutev

Ozubení kytovci jsou draví, patří mezi ně např. delfín obecný, kosatka dravá či vorvaň tuponosý.

Kosterní soustava (kostra) tvoří oporu těla. Na kosti se upínají svaly, což zajišťuje pohyb. Kosti dále chrání důležité orgány, jsou místem krvetvorby a zásobárnou minerálních látek.

Kosti jsou živé a měnící se orgány. Kostní tkáň sestává z buněk a velkého množství mezibuněčné hmoty, kterou buňky vytvářejí (i odbourávají). Mezibuněčná hmota obsahuje minerály (zejména vápník a fosfor), ale též proteiny (bílkoviny), které dodávají kosti pružnost (např. kolagen).

Na povrchu kostí se nachází hutná kostní tkáň, uvnitř nich je tkáň houbovitá. Houbovitou tkáň a dutiny v dlouhých kostech vyplňuje kostní dřeň. V ní vznikají krevní tělíska (např. červené krvinky). Aby se tyto součásti krve dostávaly na místo určení a aby kosti získávaly výživu, zasahují do nich cévy.

Kosti rostou do šířky díky okostici, do délky díky růstovým chrupavkám (ty se uzavírají kolem 18. roku života, kdy člověk přestává růst).

Lebka (a) chrání mozek a smyslové orgány. Sestává z více kostí, člení se na obličejovou a mozkovou část. Ploché kosti lebky jsou v dospělosti spojeny švy, u novorozenců vazivovými lupínky (fontanelami). Jedinými kloubními spojeními mezi kostmi lebky jsou čelistní klouby.

Páteř (b) sestává z obratlů, konkrétně pak ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, z kosti křížové (vzniká srůstem 5 obratlů) a kostrče (ze 4–5 srostlých obratlů). Obratle mají otvory, které vytvářejí páteřní kanál pro míchu. Ke hrudním obratlům jsou připojena žebra (c), ta společně s hrudní kostí (d) tvoří hrudník (chrání vnitřní orgány, zejména plíce a srdce, a umožňuje dýchací pohyby).

Pletenec horní končetiny je tvořen lopatkou (e) a klíční kostí (f). Na pletenec navazuje kost pažní (humerus, g), v předloktí je kost vřetenní (radius, h) na straně palce a kost loketní (ulna, i) na straně malíku. Kostra samotné ruky zahrnuje 8 kostí zápěstních (j), 5 kostí záprstních (k) a 14 článků prstů (l).

Pletenec dolní končetiny je tvořen kostí pánevní (m), která vzniká srůstem kosti sedací, kyčelní a stydké. (Dvě kosti pánevní společně s kostí křížovou tvoří pánev.) Kost pánevní je kyčelním kloubem spojena s kostí stehenní (femur, n). V oblasti kolenního kloubu je ve šlaše čtyřhlavého stehenního svalu sezamská kost: čéška (patella, o). Kostru bérce tvoří kost holenní (tibia; silnější, na straně palce, p) a kost lýtková (fibula; na straně malíku, q). Kostru samotné nohy tvoří 8 zánártních kostí (r; včetně např. kosti patní), 5 nártních kostí (s) a 14 článků prstů (t).

Mezi poruchy a úrazy kostry náleží např. osteoporóza (ubývání minerálů v kostech), skolióza (vybočené páteře) či zlomeniny. Ty mohou být otevřené (kost rozřízne kůži, mohou zahrnovat krvácení a obvykle jsou důvodem k volání zdravotnické záchranné služby) či uzavřené. Se zlomeninami je vhodné co nejméně manipulovat, zvláště je-li ošetření nablízku.

Klouby jsou pohyblivými spojeními kostí, obvykle sestávají z kloubní hlavice na jedné straně a kloubní jamky na straně druhé. Kloub je uzavřen v kloubním pouzdru a vyplněn kloubním mazem (synoviální tekutinou).

Svaly jsou schopné se stahovat, čímž umožňují pohyb. Mohou být složené z různých typů svalové tkáně:

• kosterní svalovina (a) tvoří kosterní svaly, které se většinou upínají na kostru šlachami (obvykle opačnými konci k různým kostem, aby docházelo k pohybu v kloubu); jsou ovladatelné vůlí; skládají se z mnohojaderných svalových vláken, ta se sdružují do snopečků a snopců; vně je kosterní sval kryt vazivovým obalem (povázkou, fascií)
• srdeční svalovina (b) tvoří srdeční sval; není ovladatelná vůlí; skládá se z navzájem spojených 1–2jaderných buněk
• hladká svalovina (c) je přítomna zejména ve vnitřních orgánech, je součástí stěny cév, trávicí trubice či dělohy; není ovladatelná vůlí; skládá se z vřetenovitých 1jaderných buněk

Kosterní a srdeční svalovina se také označují jako svalovina příčně pruhovaná (příčné pruhy lze vidět mikroskopických snímcích výše).

Svaly mění chemickou energii živin na energii mechanickou (a též na teplo). Zdrojem energie pro svaly jsou zejména sacharidy glukóza (bezprostřední zdroj energie) a glykogen (zásobní látka). Živiny a kyslík nutný k buněčnému dýchání přivádí do svalů cévy, které zároveň odvádějí zplodiny metabolizmu (např. oxid uhličitý).

Do svalů zasahují též nervy, které vedou do svalu informaci o zamýšleném pohybu (stahu), naopak do mozku či míchy vedou informaci o stavu svalu, např. míře jeho natažení.

Mezi vybrané kosterní svaly lidského těla náleží:

• mimické svaly (a), zdvihač hlavy (b), deltový sval (c)
• dvojhlavý (d) a trojhlavý (e) sval pažní – příklad svalů, které působí protichůdně (antagonisticky), dvojhlavý sval pažní zajišťuje ohnutí (flexi), trojhlavý zajišťuje natažení (extenzi) horní končetiny v lokti
• velký prsní sval (f), přední pilovitý sval (g), přímý sval břišní (h), zevní šikmý sval břišní (i)
• trapézový sval (j), široký sval zádový (k), velký sval hýžďový (l)
• čtyřhlavý sval stehenní (m), krejčovský sval (n), přední holenní sval (o), trojhlavý lýtkový sval (p, ke kosti patní připojen Achillovou šlachou – q)

Dalším významným svalem je bránice, uplatňuje se při dýchání.

Cévní (nebo také oběhová) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí hlavně krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem. Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík (O₂) je třeba dostat ke tkáním, kde jej buňky potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého (CO₂) je třeba se naopak zbavovat. Mezi další látky přenášené krví patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu.

Bližší popis krve, cév a srdce (a úlohy) najdete v příslušných podkapitolách:

• Krev
• Srdce a cévy, krevní oběh

Krev je tekutá tkáň. Zajišťuje rozvádění látek po těle, podílí se na imunitě či udržování teploty těla (termoregulaci). Sestává z krevních tělísek v kapalné krevní plazmě.

Krevní plazma je tvořena převážně vodou. Jsou v ní rozpuštěny různé látky, např. živiny, soli, hormony, odpadní látky – mj. oxid uhličitý (CO₂). (Na obrázku sedimentované krve je vyznačena písmenem a.)

Krevní tělíska vznikají v kostní dřeni. Patří mezi ně červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky.

Červené krvinky (b, erythrocyty) jsou kruhovité bezjaderné buňky, jejich životnost je asi 90–120 dnů. Obsahují červené barvivo hemoglobin, díky kterému přenášejí kyslík (O₂). Krev se okysličuje v plicích a kyslík odevzdává ve tkáních, kde je tato látka potřeba k buněčnému dýchání.

Bílé krvinky (leukocyty) zajišťují obranyschopnost organizmu (imunitu). Existuje více typů těchto buněk, některé pohlcují cizorodé částice (provádějí fagocytózu), jiné vytvářejí protilátky. Bílé krvinky se mohou z krve přesouvat do tkání, kde též působí. (V sedimentované krvi společně s krevními destičkami tvoří tzv. buffy coat – c.)

Krevní destičky (trombocyty) jsou úlomky buněk, které se podílejí na srážení krve a zastavení krvácení. Jsou zachycovány síťovitým proteinem fibrinem, který se z fibrinogenu vytváří v místě poškození cévy.

Krev může být různých krevních skupin (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při její transfuzi – vpravení do krevního oběhu příjemce. Univerzální dárce červených krvinek má skupinu 0−, univerzální příjemce AB+.

Prostřednictvím krve může docházet k přenášení infekčních nemocí, jako je např. HIV/AIDS či infekční hepatitida (žloutenka). Mezi choroby krve patří kupř. hemofilie (chorobná krvácivost), leukémie či anémie.

Srdce svými stahy pohání krev, která putuje po těle cévami.

Cévy se rozdělují na tepny, žíly a vlásečnice:

• tepny vedou krev od srdce, většinou okysličenou (výjimkou je plicnice, která vede odkysličenou krev); mají silnější stěny s větším množstvím svaloviny; většinou jsou uložené hluboko v těle; do anatomických schémat se obvykle značí červeně
• žíly vedou krev do srdce, většinou odkysličenou (výjimkou jsou plicní žíly, které vedou okysličenou krev), oproti tepnám mají tenčí stěny, mohou v nich být chlopně zabraňující zpětnému toku krve; do anatomických schémat se obvykle značí modře
• vlásečnice (kapiláry) spojují tepny a žíly, jsou nejtenčí, mají stěny z jedné vrstvy buněk; zajišťují výměnu dýchacích plynů a látek mezi krví a tkáněmi

Srdce je dutý orgán složený převážně ze srdeční svaloviny. Odkysličená krev z těla do srdce přichází horní (a) a dolní (b) dutou žilou, pokračuje do pravé síně (c), pravé komory (d) a plicnicí (e) se dostává do plic, kde se okysličí. Z plic se okysličená krev do srdce vrací čtveřicí plicních žil (f), pokračuje do levé síně (g) a levé komory (h), odtud putuje aortou (srdečnicí, i) do těla.

Zpětnému toku krve v srdci zabraňují chlopně: Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň (1), mezi levou síní a komorou dvojcípá chlopeň (2). Na začátku aorty a plicnice jsou poloměsičité chlopně (3).

Tělní (velký) oběh (I; levá síň → levá komora → tělo → pravá síň) rozvádí krev po těle, plicní (malý) oběh (II; pravá síň → pravá komora → plíce → levá síň) zajišťuje okysličení krve v plicích.

Srdce pracuje rytmicky, v klidu se stáhne asi 70× za minutu. Průběh stahů srdce je řízen tzv. převodním systémem srdečním. Tlak, kterým působí krev na stěnu cév, se označuje jako krevní tlak, jeho běžná hodnota je 120/80 mmHg. První hodnota při jeho zápisu je tlak systolický (při stahu komor), druhá hodnota diastolický (při uvolnění komor). Krevní tlak se měří tonometrem, častým a nebezpečným stavem je zvýšený krevní tlak (hypertenze).

Samo srdce potřebuje živiny a kyslík: do srdečního svalu přivádějí krev věnčité (koronární) cévy. Při ucpání koronární tepny vzniká infarkt myokardu.

Lymfatická soustava zajišťuje oběh mízy (lymfy) po těle. Sestává z mízních cév a dalších orgánů, je úzce spojena s imunitou (obranyschopností organizmu).

Aby se látky z krevní plazmy dostaly do tkání, projde krevní plazma (bez proteinů) přes stěny vlásečnic (a) a vznikne tkáňový mok (b). Při nahromadění tkáňového moku ve tkáni (např. při zánětu, reakci na bodnutí hmyzu…) dochází k otoku. Tkáňový mok průběžně přechází do mízních cév (c), čímž vzniká míza (lymfa). Ta se filtruje a čistí v mízních uzlinách (d), které obsahují bílé krvinky. Při zánětu či infekčních onemocněních se mízní uzliny zvětšují (to mnohdy zvažuje lékař při stanovování diagnózy), neboť v nich důrazněji probíhá zneškodňování cizorodých částic. Po jednosměrném průchodu mízními cévami se lymfa vrací pomocí mízovodů zpět do krve (e).

Kromě odvádění tkáňového moku a podílu na imunitě lymfa též přenáší tuky z trávicí soustavy.

S lymfatickou soustavou a imunitou je dále spojena slezina (zde probíhá např. recyklace látek z dosloužilých červených krvinek). V brzlíku probíhá dozrávání bílých krvinek. V kostní dřeni vznikají všechny bílé krvinky, některé zde také dozrávají.

Imunita je schopnost organizmu rozeznat „vlastní“ od „cizího“. Brání tělo před patogeny (což jsou např. viry, bakterie, houby, protisté), ale např. i před rozvojem nádorů. Obrana může probíhat přímo prostřednictvím imunitních buněk či díky vytváření protilátek (imunoglobulinů).

Imunita může být přirozená (vrozená, nespecifická) nebo adaptivní (získaná, specifická). Adaptivní imunita je zaměřena proti určitým antigenům (strukturám na povrchu cizorodých částic). Lze získat proděláním choroby či uměle očkováním.

Očkování (vakcinace) spočívá ve vpravení původce choroby (obvykle usmrceného či oslabeného) či jeho části do těla. (U mRNA vakcín se jedná jen o „návod“ na výrobu této části.) Očkování tedy zajistí vytvoření imunity bez prodělání nemoci. U většiny lidí nemá důraznější vedlejší účinky, je efektivním způsobem předcházení infekčním chorobám (které jsou obvykle závažné či smrtelné).

Alergie je nepřiměřená imunitní reakce, která poškozuje tělo. V případě výskytu alergie je namístě se vyhýbat alergenům, též lze tlumit její příznaky.

Dýchací soustava zajišťuje dýchání – výměnu plynů mezi vnějším prostředím a plícemi. Vdechnutý kyslík (O₂) cévní soustava (krev poháněná srdcem) přepraví do tkání (např. svalů, střev, mozku…). V jejich buňkách (konkrétně mitochondriích) kyslík reaguje se živinami, čímž vzniká využitelná energie – tento proces se nazývá buněčné dýchání. Při buněčném dýchání vzniká voda (H₂O) a oxid uhličitý (CO₂), který krví opět putuje do plic a dojde k jeho vydechnutí.

Člověk tedy dýchá proto, aby jeho buňky mohly získávat energii ze živin (a bez kyslíku zemře proto, že buňky získávání energie nejsou schopné). Při zátěži (např. běhu) je dýchání rychlejší, protože je třeba uvolnit více energie. Zároveň se zrychluje i srdeční tep, neboť je třeba po těle přesouvat větší množství dýchacích plynů (O₂, CO₂).

Kromě dýchání je dýchací soustava důležitá pro komunikaci, vytváření hlasu.

Mezi součásti dýchací soustavy náleží:

• dutina nosní (a) – vzduch se zde předehřívá, zbavuje se nečistot (ty se zachycují na řasinkovém epitelu), je spojena s vedlejšími dutinami nosními (b)
• hltan (c) – součástí dýchací i trávicí soustavy, je spojen Eustachovou trubicí se středním uchem
• hrtan (d) – nachází se před ním hrtanová příklopka (epiglottis), ta se uzavírá při polykání a zabraňuje vniknutí potravy do průdušnice; hrtan obsahuje hlasivky, jeho součástí jsou chrupavky (např. štítná chrupavka)
• průdušnice (e) – má stěny vyztužené chrupavkami; dělí se na dvě průdušky (f), ty se dále větví, drobnější větve nakonec vstupují do plicních váčků a plicních sklípků (g; obsahují množství vlásečnic, probíhá zde výměna dýchacích plynů mezi vzduchem a krví)
• plíce – pravá plíce (h) má tři laloky, levá (i) dva; každá z plic je uložena v oddělené hrudní dutině, hrudní dutiny jsou vystlány pohrudnicí (j), plíce jsou pokryty poplicnicí (k; umožňuje změnu objemu plic při nádechu a omezuje tření)

Mezi dýchací svaly patří mezižeberní svaly či bránice (l). Při nádechu (což je aktivní děj) se bránice stahuje a zplošťuje, objem hrudníku se zvětšuje a dochází k nasávání vzduchu. Při výdechu (pasivní děj) se bránice uvolňuje a oplošťuje.

Dechová frekvence je u dospělého asi 16–18 nádechů za minutu, nádechem v klidu se vymění asi 0,5 l vzduchu. Jako vitální kapacita plic se označuje největší objem vzduchu, který lze vydechnout po maximálním nádechu. Tato hodnota se měří např. při spirometrii, vyšetření funkce plic. Dýchání je řízeno zejména z prodloužené míchy (to je součást mozkového kmene). Obrannými reakcemi dýchací soustavy jsou kašlání a kýchání.

Dýchací soustavu ohrožuje např. kouření či znečištěné ovzduší. Onemocnění dýchací soustavy jsou často šířena kapénkami (např. rýma, chřipka, covid-19). Mezi další nemoci spojené s dýchací soustavou patří angína (tonsilitida), tuberkulóza či zápal plic. Dýchacími potížemi se projevuje astma (zúžení dolních dýchacích cest) či alergie. Ztráta podtlaku v hrudní dutině se označuje jako pneumothorax.

Trávicí soustava zajišťuje příjem a zpracování potravy, vstřebávání živin a odstraňování nestrávených látek z těla.

Základem trávicí soustavy je trávicí trubice (začíná ústy a končí řitním otvorem), do ní ústí vývody žláz (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).

Dutina ústní (a) obsahuje jazyk z kosterní svaloviny a zuby. Mléčný (dočasný) chrup sestává z 20 zubů, trvalý ze 32 zubů. Každá ½ čelisti dospělého obsahuje 2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky. Zuby se člení na korunku (1), krček (2) a kořen (3); povrch korunky je kryt sklovinou (4), pod ní je zubovina (dentin, 5), uvnitř zubu je dřeň (6) s cévami a nervy. Tkáně zubu jsou ohroženy zubním kazem, kterému je s výhodou předcházet.

Do dutiny ústní vchází vývody slinných žláz (sliny díky enzymu ptyalinu štěpí polysacharidy, remineralizují zubní sklovinu). Z dutiny ústní pokračuje sousto hltanem (b) a jícnem (c) do žaludku.

Žaludek (d) obsahuje žaludeční šťávy, které jsou díky kyselině chlorovodíkové (HCl) kyselé. Probíhá zde zejména trávení bílkovin. Stěny žaludku jsou chráněny hlenem.

Ze žaludku trávenina putuje do tenkého střeva (e), které se člení na dvanáctník, lačník a kyčelník. Posun potravy či tráveniny trávicí trubicí probíhá díky peristaltice. Do tenkého střeva přichází žluč z jater (f) a žlučníku (g), zajišťuje emulgaci tuků (rozdělení na malé vstřebatelné kapičky). Enzymy pocházející ze slinivky břišní (h) zde štěpí tuky, cukry i bílkoviny. Vstřebávání živin usnadňuje povrch střeva zvětšený klky a mikroklky. Živiny putují zejména vrátnicovou žilou do jater, tuky jsou přenášeny i lymfou.

Trávenina pokračuje do tlustého střeva (i). To se člení na slepé střevo (navazuje na něj červovitý výběžek – appendix), vzestupný, příčný a sestupný tračník, esovitou kličku a konečník. Ve tlustém střevě dochází zejména ke vstřebávání vody a solí, za součinnosti bakterií a dalších mikroorganizmů zde vzniká stolice. Ta odchází z těla řitním otvorem.

Játra kromě vytváření žluči (ta se skladuje ve žlučníku) zajišťují přeměnu živin, odbourávání jedovatých látek (např. alkoholu – ethanolu) či termoregulaci.

Mezi poruchy a onemocnění trávicí soustavy náleží např. průjem, zácpa, salmonelóza, appendicitida (zánět červovitého výběžku slepého střeva), infekční hepatitida (žloutenka), zhoubné nádory či žaludeční vředy.

V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k fungování, získávání energie a k růstu a přestavbě tkání.

Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus. Mezi základní živiny patří sacharidy (ty zahrnují i jednoduché cukry), tuky a bílkoviny (proteiny). Jako zdroj energie se uplatňují zejména sacharidy a tuky (tuky jsou energeticky nejbohatší).

Díky rozkladu živin a buněčnému dýchání (reakci s kyslíkem) se získává energie. V rámci tohoto procesu vznikají jednoduché anorganické látky: voda (H₂O) a oxid uhličitý (CO₂), který vydechujeme. (Uhlík ve vydechnutém CO₂ tedy pochází ze živin, které se nacházely např. ve snědené svačině.) Výroba složitějších látek z látek jednodušších naopak energii spotřebovává.

Proteiny slouží jako zdroj energie jen při nedostatku jiných živin. Přijaté proteiny se při trávení rozloží na aminokyseliny. Z nich se v těle „poskládají“ vlastní proteiny, ty slouží jako stavební látky či podmiňují různé funkce těla (např. jako enzymy či hormony).

Kromě základních živin jsou pro funkci těla v menším množství nutné vitamíny, minerální látky (přijímané obvykle ve formě solí/iontů) a voda.

Energetická hodnota potravin se udává v joulech, 1 kJ = 1000 J. Dříve se užívaly kilokalorie (kcal; 1 kcal = 4,184 kJ). Příjem a výdej energie byl měl být v rovnováze. Přebytečný příjem živin vede k obezitě (otylosti), při nedostatečném příjmu naopak nastává podvýživa.

Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění. Mívají devastující účinky na organizmus, mnohdy vedou až ke smrti. Jsou jimi ohroženy hlavně dospívající dívky. Mezi poruchy příjmu potravy náleží:

• mentální anorexie – souvisí se zkreslenou představou o vlastním těle, spočívá v odmítání či omezování potravy (časté je zabývání se energetickou hodnotou potravin), mnohdy dochází k nadměrnému cvičení, projevuje se mj. poruchami endokrinního systému
• mentální bulimie – zahrnuje záchvatovité přejídání a následné zvracení potravy

Vylučovací soustava zajišťuje odstraňování odpadních látek (přítomných v krvi) z těla prostřednictvím moči, čímž udržuje stálost prostředí organizmu (homeostázu). Na vylučování se dále podílí trávicí soustava, dýchací soustava či kůže.

Ledviny (a) jsou umístěné podél bederní páteře, díky filtraci krve se v nich tvoří moč. Krev určená k čištění do ledvin putuje ledvinovými tepnami (b). Ledviny se skládají z kůry (c), dřeně (d; obsahuje pyramidy) a duté ledvinové pánvičky (e), kde se moč shromažďuje. Moč dále putuje močovody (f) do močového měchýře (g) a z těla odchází močovou trubicí (h).

V kůře a dřeni každé ledviny je asi milion nefronů (skládají se z ledvinového váčku a kanálků). V ledvinovém váčku (1) probíhá ultrafiltrace krve, čímž vzniká primární moč. V kanálcích (2) se vstřebává voda a využitelné látky, čímž vzniká definitivní moč. Ta odchází sběracími kanálky (3) do ledvinové pánvičky a do močovodu. Denně se jí vytvoří asi 1,5 l.

Moč obsahuje zejména vodu, soli a močovinu (prostřednictvím ní se tělo zbavuje dusíku). Díky rozboru moči lze odhalit mnohé choroby, např. při cukrovce (diabetu) je v moči větší množství sacharidů a ketony.

Mezi onemocnění vylučovací soustavy náleží např. záněty močových cest či ledvinové kameny. Pokud ledviny náležitě nefungují, je možné provádět hemodialýzu (čistit krev vně těla přístrojem – „umělou ledvinou“) či učinit transplantaci ledviny.

Kůže pokrývá tělo a tvoří bariéru chránící před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho se podílí na termoregulaci (udržování teploty) a je sídlem hmatu.

Kůže zahrnuje tyto vrstvy:

• pokožka (a) – její buňky rohovatí, posouvají se směrem ven a nakonec se odlupují; součástí pokožky je pigment, který chrání kůži před zářením; co se týče typu tkáně, je pokožka mnohovrstevný dlaždicový epitel
• škára (b) – zejména z vaziva, obsahuje mazové a potní žlázy, hmatová tělíska i cévy, průchod krve cévami přímo ovlivňuje termoregulaci (udržování teploty těla)
• podkožní vazivo (c) – obsahuje tukovou tkáň, slouží jako tepelná izolace

Pro stavbu kůže jsou důležité např. proteiny kolagen a keratin.

Potní žlázy tvoří pot, který při vypařování způsobuje ochlazování kůže. Některé kožní žlázy (např. v podpaží, v okolí pohlavních orgánů) vylučují zásaditý sekret, který slouží k pachové komunikaci.

Mezi poranění kůže náleží např. odřeniny či popáleniny. Mezi kožní choroby náleží kupř. bradavice, akné, mykózy či různé nádory (ty lze většinou na povrchu těla snadno objevit a léčit).

UV záření umožňuje průběh reakce, která vede ke vzniku vitaminu D v těle. Nadbytek UV záření však kůži poškozuje a může vést k rozvoji chorob, proto je namístě se vystavovat slunečnímu záření s mírou a používat např. krémy na opalování, které UV záření odrážejí.

Vlasy, chlupy, nehty, ale i mléčné žlázy jsou odvozené z kůže.

Soustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Činí tak prostřednictvím hormonů, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.

Mezi významné endokrinní žlázy patří:

• šišinka (epifýza, a) – vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu
• podvěsek mozkový (hypofýza, b) – dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu)
  • adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy
  • v neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin)
• příštítná tělíska (c) se nacházejí na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi
• štítná žláza (d) – vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin), tyto hormony obsahují jodidové ionty (I⁻), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli
• nadledviny (e) obsahují kůru a dřeň
  • kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách
  • ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“)
• slinivka břišní (pankreas, f) – v Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi
• pohlavní žlázy – u obou pohlaví ovlivňují vývoj pohlavních znaků
  • vaječníky (g, u ženy) – vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus, těhotenství…
  • varlata (h, u muže) – produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty

Mezi časté poruchy endokrinní soustavy patří cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na:

• centrální nervovou soustavu (CNS) – zahrnuje mozek a míchu
• periferní nervovou soustavu (PNS, také někdy obvodová) – zahrnuje nervy

Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta sestává z:

• neuronů – zajišťují rychlé vedení vzruchů, v dospělosti se obvykle nedělí
• gliových buněk (glie) – obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství)

Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity, a), prochází přes tělo neuronu (b) a poté odstředivě putuje axonem (c). Ten je izolován myelinovou pochvou (d). Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy (e), díky tomu se signál může šířit skokově. Spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu – g) se nazývá synapse (f), v té se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:

• vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu)
• dostředivá dráha
• nervové centrum (např. mícha)
• odstředivá dráha
• výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí)

Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (utvářejí se v průběhu života, zkoumal je I. P. Pavlov).

Mícha je součástí centrální nervové soustavy. Prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.

Mozek zahrnuje mozkový kmen, ten sestává z prodloužené míchy (f), Varolova mostu (e) a středního mozku (d). Mozeček (c) zajišťuje zejména přesnost pohybů. Mezimozek (b) sjednocuje činnost orgánů (návaznost na endokrinní soustavu, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah. Koncový mozek (a) se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…). Aktivitu mozku lze sledovat pomocí EEG (elektroencefalografie).

Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten např. obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.

Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).

Mezi onemocnění nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“), klíšťová (meningo)encefalitida či Alzheimerova nemoc.

Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění.

Smyslové orgány umožňují získávání podnětů z okolí. Obsahují určité receptory, které dokáží reagovat na podráždění. Informace z receptorů se vyhodnocují hlavně v mozkové kůře, kde se na ně vytváří odpověď.

Mezi základní lidské smysly náleží zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Dále člověk dokáže vnímat např. natažení svalů a šlach (prostřednictvím propriorecepce) či polohu těla/rovnováhu.

Bližší popis smyslů (a úlohy) najdete v příslušných podkapitolách:

• Zrak
• Sluch a další smysly

Zrak slouží ke vnímání viditelného světla. To je elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami okolo 390–760 nm.

Hlavními orgány zraku jsou oči. Oko je uloženo v očnici (orbitě), shora je chráněno obočím, z obou stran víčky se řasami. Sliznice na vnitřní části víček se nazývá spojivka. Pohyb očních koulí zajišťují okohybné svaly (*).

Oční koule má tři vrstvy:

• na povrchu se v přední části oční koule nachází průhledná rohovka (Ia), zbytek oka kryje neprůhledná bělima (Ib), na níž se upínají okohybné svaly
• střední vrstva obsahuje prokrvenou cévnatku (II), na tu v přední části navazuje řasnatý sval a řasnaté těleso, na němž je upevněna čočka (a) – stah řasnatého svalu ovlivňuje tvar čočky, což umožňuje zaostřování (akomodaci); duhovka (b) se nachází před čočkou, otvor v duhovce se nazývá zornice (c) – její velikost se mění v závislosti na osvětlení
• uvnitř oční koule je sítnice (III), ta obsahuje světločivné buňky, tyčinky (reagují na intenzitu světla) a čípky (reagují na intenzitu a vlnovou délku světla – oddělené čípky registrují červenou, zelenou a modrou barvu), na sítnici je slepá skvrna (místo vyústění očního nervu) a žlutá skvrna (ta obsahuje nejvíce světločivných buněk a je místem nejostřejšího vidění)

Informace z očí jsou vedeny do mozku zrakovými nervy, zraková centra se nachází v týlních lalocích koncového mozku.

Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitým sklivcem, prostor před čočkou obsahuje komorovou vodu.

Přídatnými orgány oka jsou slzné žlázy. Jimi produkované slzy zabraňují vyschnutí rohovky a zajišťují odplavování nečistot.

Mezi onemocnění a vady zraku patří:

• dalekozrakost – paprsky se sbíhají za sítnicí, člověk nevidí na blízko, koriguje se spojkami
• krátkozrakost – paprsky se sbíhají před sítnicí, člověk nevidí na dálku, koriguje se rozptylkami
• astigmatizmus – paprsky se na sítnici nesbíhají v určitém bodě
• šedý zákal (kararakta) – zákal oční čočky, tu lze nahradit za umělou
• glaukom („zelený zákal“) – dochází při něm k poškození sítnice a očního nervu

Lidé s postižením zraku mohou být zcela nevidomí, či mít zbytky zraku. Používají např. bílou hůl, vodicího psa, Braillovo písmo či automatické čtení na elektronických zařízeních.

Sluch zajišťuje vnímání zvuku, mechanického vlnění vzduchu o frekvenci asi 20 Hz až 20 000 Hz (20 kHz). Zvuky s nižší frekvencí vnímáme jako hluboké, s vyšší jako vysoké. Rozsah lidského hlasu je asi 40–2000 Hz. Pomocí zvuků o frekvenci nad 20 kHz (ultrazvuku) se mnohdy orientují živočichové, např. netopýři.

Ucho se skládá z následujících částí:

• vnější ucho zahrnuje ušní boltec (a) a zvukovod (b), zvukovod za účelem samočištění a ochrany produkuje ušní maz, na konci zvukovodu je bubínek (c), který zachycuje vlnění zvuku a tím se rozkmitává
• střední ucho (d) obsahuje sluchové kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinku), které vedou vlnění do oválného okénka; střední ucho je spojeno Eustachovou trubicí (e) s nosohltanem, aby se vyrovnával tlak působící na bubínek z obou stran
• vnitřní ucho je uloženo ve skalní kosti, labyrint skalní kosti obsahuje blanitý hlemýžď (f); vlnění přicházející oválným okénkem rozechvěje tekutinu v blanitém hlemýždi a potažmo vláskové buňky v Cortiho orgánu, ty vlnění převedou na nervový signál

Signál o zvuku putuje sluchovým nervem (g, ten patří mezi hlavové nervy) a vyhodnotí se zejména ve spánkovém laloku koncového mozku.

Vláskové buňky člověka prakticky nedokážou regenerovat. Hladina zvuku nad 80 dB poškozuje sluch, proto je namístě ho chránit: v rizikových povoláních (např. v průmyslu, u profesionálních hudebníků), ale i v běžném životě (např. pouštění hudby přiměřené hlasitosti, ochrana sluchu při práci s hlučnými přístroji).

Sluch se zhoršuje s věkem. Jako tinnitus se označuje pískání (šelest) v uších, které není založené na vnějších podnětech. Častým onemocněním je zánět středního ucha.

Lehké postižení sluchu může být kompenzované naslouchadly (zesilují příchozí zvuky, mohou např. zdůraznit řeč), těžší kochleárním implantátem (zařízení, které nahrazuje funkci vláskových buněk). Lidé s postižením sluchu mohou komunikovat znakovým jazykem či znakovanou češtinou.

Rovnovážné ústrojí (h) se nachází ve vnitřním uchu, sestává ze tří polokruhovitých kanálků, vejčitého a kulovitého váčku. Registruje zrychlení a polohu hlavy. Další informace o pozici těla dodávají tělíska v kůži, šlachách a svalech a také zrak. Vnímání polohy, pohybu či natažení částí těla se označuje jako propriorecepce.

Hmat umožňuje pomocí hmatových tělísek a nervových zakončení v kůži i sliznicích vnitřních orgánů vnímat tlak, chlad, teplo či bolest.

Čich zajišťuje vyhodnocování přítomnosti látek ve vzduchu, čichové ústrojí je uloženo v horní části dutiny nosní.

Chuť zajišťují chuťové pohárky na jazyku, patře apod. Vnímáme jí přítomnost látek rozpustných ve vodě (slinách), ale i teplotu či strukturu jídla. Mezi základní chutě patří sladká (vyvolávají ji cukry/sacharidy), slaná (soli), kyselá (kyseliny), hořká (často rostlinné alkaloidy) či umami (glutamát). Kromě jmenovaných má člověk receptory i pro další chutě.

Každá část jazyka je schopna vnímat všechny chutě, ale s různou citlivostí. Velmi rozšířený je mýtus s „mapou jazyka“, která často vede k chybnému přesvědčení, že např. špička jazyka vnímá jen sladkou chuť. Ve skutečnosti vnímá sladkou jen mírně citlivěji než ostatní chutě.

Popis pohlavní soustavy a rozmnožování člověka (a úlohy) najdete v příslušných podkapitolách:

• Pohlavní soustava muže a ženy
• Těhotenství, lidská sexualita, pohlavně přenosné choroby

Z hlediska biologie člověk v základu může být mužského, nebo ženského pohlaví. V některých případech nemusí být biologické pohlaví vyhraněno. Lidé taktéž mohou mít různou genderovou identitu.

Pohlavními žlázami muže jsou varlata (a). Ta jsou uložena v kožním vaku, šourku. Varlata produkují pohlavní hormony (např. testosteron) a dochází v nich k vytváření mužských pohlavních buněk, spermií. Spermie potřebují k dozrávání teplotu asi 34,4 °C, tato teplota je zajištěna umístěním varlat vně těla a uvolňováním/stahováním svalů ve stěně šourku.

Spermie se u muže vytvářejí od puberty do pozdního stáří. Pohybují se díky tlačnému bičíku. Malý počet či nízká kvalita spermií bývá příčinou neplodnosti muže.

Zralé spermie se soustřeďují v nadvarleti (b). Při pohlavním vzrušení procházejí chámovodem (c) a jsou k nim přidány výměšky předstojné žlázy (prostaty, d) a měchýřkovitých žláz (e). Tak vzniká mléčně zbarvená tekutina, sperma neboli semeno. To opouští tělo muže močovou trubicí (f) při ejakulaci, která bývá spojena se sexuálním vyvrcholením (orgasmem).

Zvláště v dospívání někdy dochází k tzv. poluci, samovolnému výronu semene při spánku.

Při sexuální aktivitě se též vytváří čirá tekutina, tzv. preejakulát. Ten zajišťuje lubrikaci a úpravu pH močové trubice pro spermie. Preejakulát i semeno mohou obsahovat patogeny (např. viry HIV, HPV).

Penis neboli pyj obsahuje topořivá tělesa (g), která se při mohou plnit krví a zajišťovat erekci (ztopoření penisu). Ta je nutná pro průběh pohlavního styku. Na konci penisu je žalud (h) krytý předkožkou (i). Penisem prochází močová trubice, kterou opouští tělo jak semeno, tak moč.

Pohlavními žlázami ženy jsou vaječníky (a). Ty produkují pohlavní hormony (např. estrogeny, progesteron). Ve folikulech uvnitř vaječníků dochází k dozrávání a uvolňování vajíček. To se děje od puberty do menopauzy.

Poblíž vaječníků se nálevkovitě otevírají vejcovody (b), těmi vajíčka putují do dělohy. Děloha (c) je orgán z hladké svaloviny, v němž se vyvíjí zárodek a plod. Vespod se zužuje do děložního hrdla (d), do pochvy ční děložní čípek (e). Sliznice dělohy prodělává periodické změny v rámci menstruačního cyklu.

Na dělohu navazuje pochva (vagina, f), její stěny jsou též z hladké svaloviny. Je vstupní cestou pro penis při pohlavním styku a zároveň porodní cestou. Při pohlavním vzrušení dochází k jejímu zvlhčení. Vchod do pochvy je nejprve kryt panenskou blánou. Poševní vchod kryjí malé a velké stydké pysky. Nad vchodem do pochvy a vyústěním močové trubice je zevní část klitorisu (poštěváčku), ta obsahuje množství nervových zakončení. Zevní pohlavní orgány ženy se označují jako vulva (g), její podoba se mezi ženami přirozeně liší.

Menstruační cyklus zahrnuje periodické změny v těle ženy, probíhá od puberty. Je řízen pohlavními hormony. Jeden cyklus obvykle trvá 28 dnů. Nejprve dochází k uvolnění sliznice dělohy a jejímu odvodu z těla pochvou (menstruace, ta trvá asi 4–6 dnů). Sliznice dělohy následně regeneruje a připravuje se na uhnízdění oplodněného vajíčka. Zhruba 11.–14. den cyklu dochází k uvolnění vajíčka (ovulaci).

Dojde-li k oplodnění a zahnízdění oplodněného vajíčka ve sliznici dělohy, nastává těhotenství. Pokud k tomuto nedojde, děložní sliznice vlivem zastavení přívodu krve odumírá a cyklus se opakuje.

Oplodnění je splynutí pohlavních buněk (spermie a vajíčka), vzniká při něm zygota, respektive zárodek. Oplodnění obvykle probíhá ve vejcovodu či v děloze. Asi po 7–10 dnech od oplodnění se zárodek zahnízďuje v děložní sliznici (tento proces se označuje jako nidace).

Těhotenství začíná oplodněním vajíčka (a jeho zahnízděním). V rámci těhotenství neprobíhá menstruační cyklus: sliznice dělohy neopouští tělo, protože v ní probíhá vývoj zárodku. Těhotenství trvá asi 280 dnů (40 týdnů) od poslední menstruace.

Těhotenství je možné potvrdit těhotenským testem či rozborem krve. Obě metody zjišťují přítomnost hormonu hCG, ten vytváří buňky obklopující zárodek. Průběh těhotenství by měl kontrolovat lékař (k tomu se používá např. sonografie), v těhotenství je namístě dodržovat zdravý životní styl.

Jedinec se do 3. měsíce těhotenství označuje jako zárodek (embryo), od 3. měsíce se jedná o plod (fetus). Výměnu látek mezi plodem a matkou zajišťuje placenta.

Po porodu se organizmus ženy vrací do původního stavu během šestinedělí. Dítě konzumuje mateřské mléko. Vyžaduje patřičnou výživu, péči, bezpečí a podněty.

Těhotenství může též být ukončeno samovolným potratem či interrupcí, která lze za určitých podmínek provést na žádost matky.

Lidé by se měli stát rodiči v době, kdy jsou schopni dítě zabezpečit. Neplánovanému početí je možné předejít použitím antikoncepce: hormonální antikoncepce ovlivňuje hormonální systém ženy a zabraňuje ovulaci, nechrání před pohlavně přenosnými chorobami. Prezervativ (kondom) vytváří bariéru jak pro spermie, tak pro patogeny způsobující pohlavně přenosné choroby.

Problémy spojené s lidskou sexualitou zahrnují například sexuální obtěžování, znásilnění (sex bez souhlasu), získávání zkreslených představ o sexu z pornografie, neplánované těhotenství či přenos chorob.

Mezi pohlavně přenosné choroby/patogeny patří například:

• HIV/AIDS – virus HIV se přenáší např. krví či tělesnými tekutinami (což bývá spojeno s rizikovým sexuálním chováním); člověk s tímto virem v těle je HIV pozitivní; pokud se množení viru netlumí antivirotiky, rozvíjí se syndrom AIDS, který zahrnuje postupné selhávání imunity až smrt
• virus HPV (lidský papilomavirus) – způsobuje např. nádory děložního čípku, existuje proti němu očkování
• kapavka, syfilis – choroby způsobené bakteriemi, léčí se antibiotiky

Genetika je věda, která se zabývá dědičností. Dědičnost je schopnost předávat „návod“ na určité znaky potomkům. Znaky se mohou týkat vnější i vnitřní podoby těla, ale i jeho funkce.

„Návodem“ na vytvoření znaků je genetická informace v DNA (deoxyribonukleové kyselině). U bakterií je DNA volně v cytosolu, u eukaryotních organizmů (hub, rostlin, živočichů včetně člověka) se nachází v jádře buněk. Je rozčleněná na menší části – chromozomy, které se předávají potomkům při rozmnožování.

▲ a – eukyryotní buňka, b – jádro, c – chromozom, d – DNA

Při nepohlavním rozmnožování (např. dělení bakterií, vegetativním množení rostlin) dojde ke zkopírování DNA: potomci jsou klonem rodičů, jsou s nimi geneticky shodní. V rámci pohlavního rozmnožování (např. člověka) potomek získá nové kombinace DNA od obou rodičů a geneticky se od nich liší. Při rozmnožování obratlovců potomek získá ½ genetické informace od každého z rodičů (člověk má 46 chromozomů: 23 od otce, 23 od matky).

DNA je složitá molekula. Je to dvoušroubovice, obě její vlákna jsou složena z nukleotidů. Na základě informace „zapsané“ v pořadí nukleotidů si všechny živé organizmy tvoří proteiny (bílkoviny). Proteiny mohou být stavebními látkami, podílet se na řízení těla (hormony), urychlování chemických reakcí (enzymy), imunitě (imunoglobuliny), transportu látek aj. Proteiny jsou zodpovědné za vytváření znaků organizmů.

Tvorba proteinů (proteosyntéza) probíhá tak, že informace v DNA se přepíše do mRNA. Molekula mRNA putuje do ribozomu, kde se na základě obsažené informace sestaví nový protein z aminokyselin. Člověk aminokyseliny získává štěpením proteinů přijatých potravou, některé si dokáže vytvořit z jiných látek.

Platí tedy vztah: DNA → protein → znak.

Například: z potravy (1) získáme aminokyseliny (2). „Návod“ na tvorbu proteinů obsažený v DNA (3) se přepíše do mRNA (4). Na základě této informace se z aminokyselin vytvoří vlastní proteiny (5) důležité pro funkci svalů (6). Díky tomu se můžeme hýbat (7, to je výsledný znak).