Soustavy řídící tělo, smysly

Lymfatická soustava zajišťuje oběh mízy (lymfy) po těle. Sestává z mízních cév a dalších orgánů, je úzce spojena s imunitou (obranyschopností organizmu).

Míza (lymfa) a její oběh

Aby se látky z krevní plazmy dostaly do tkání, projde krevní plazma (bez proteinů) přes stěny vlásečnic (a) a vznikne tkáňový mok (b). Při nahromadění tkáňového moku ve tkáni (např. při zánětu, reakci na bodnutí hmyzu…) dochází k otoku. Tkáňový mok průběžně přechází do mízních cév (c), čímž vzniká míza (lymfa). Ta se filtruje a čistí v mízních uzlinách (d), které obsahují bílé krvinky. Při zánětu či infekčních onemocněních se mízní uzliny zvětšují (to mnohdy zvažuje lékař při stanovování diagnózy), neboť v nich důrazněji probíhá zneškodňování cizorodých částic. Po jednosměrném průchodu mízními cévami se lymfa vrací pomocí mízovodů zpět do krve (e).

Kromě odvádění tkáňového moku a podílu na imunitě lymfa též přenáší tuky z trávicí soustavy.

Další orgány spojené s lymfatickou soustavou

S lymfatickou soustavou a imunitou je dále spojena slezina (zde probíhá např. recyklace látek z dosloužilých červených krvinek). V brzlíku probíhá dozrávání bílých krvinek. V kostní dřeni vznikají všechny bílé krvinky, některé zde také dozrávají.

Imunita

Imunita je schopnost organizmu rozeznat „vlastní“ od „cizího“. Brání tělo před patogeny (což jsou např. viry, bakterie, houby, protisté), ale např. i před rozvojem nádorů. Obrana může probíhat přímo prostřednictvím imunitních buněk či díky vytváření protilátek (imunoglobulinů).

Imunita může být přirozená (vrozená, nespecifická) nebo adaptivní (získaná, specifická). Adaptivní imunita je zaměřena proti určitým antigenům (strukturám na povrchu cizorodých částic). Lze získat proděláním choroby či uměle očkováním.

Očkování

Očkování (vakcinace) spočívá ve vpravení původce choroby (obvykle usmrceného či oslabeného) či jeho části do těla. (U mRNA vakcín se jedná jen o „návod“ na výrobu této části.) Očkování tedy zajistí vytvoření imunity bez prodělání nemoci. U většiny lidí nemá důraznější vedlejší účinky, je velmi efektivním způsobem předcházení infekčním chorobám (které jsou obvykle závažné či smrtelné).

Poruchy imunity

Alergie je nepřiměřená imunitní reakce, která poškozuje tělo. V případě existence alergie je vhodné se vyhýbat alergenům (např. peří, srst, pyl, některé potraviny), též lze tlumit její příznaky.

Soustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Využívá k tomu hormony, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.

Příklady endokrinních žláz

• podvěsek mozkový (hypofýza, a) – Dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu).
  • Adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy, také tvoří růstový hormon (somatotropin).
  • V neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin).
• šišinka (epifýza, b) – Vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu.
• štítná žláza (c) – Vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin). Tyto hormony obsahují jodidové ionty (\mathrm{I^-}), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli.
• příštítná tělíska (d) – Nacházejí se na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi.

• nadledviny (e) – Obsahují kůru a dřeň.
  • Kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách.
  • Ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“).
• slinivka břišní (pankreas, f) – V Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi.
• pohlavní žlázy – Ovlivňují vývoj pohlavních znaků.
  • vaječníky (g, u ženy) – Vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus či těhotenství.
  • varlata (h, u muže) – Produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty.

Onemocnění endokrinní soustavy

Mezi poruchy endokrinní soustavy patří např. cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně.

Kapitola nervová soustava obecně přibližuje základní rozdělení nervové soustavy, nervové buňky/tkáň a fungování reflexů.

V kapitole součásti nervové soustavy lze procvičit informace o konkrétních částech centrální i periferní nervové soustavy a jejich funkci, ale také o onemocněních a spánku.

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na následující části:

• centrální nervová soustava (CNS) – Zahrnuje mozek a míchu.
• periferní nervová soustava (PNS, také někdy obvodová) – Zahrnuje nervy.

Nervová tkáň a buňky

Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta obsahuje následující buňky:

• neurony – Zajišťují rychlé vedení vzruchů (nervových impulzů), v dospělosti se obvykle nedělí.
• gliové buňky (souhrnně glie) – Obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství).

Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity, a). Vzruch se v rámci neuronu šíří jako změna napětí membrány. V těle neuronu (b) dojde k „nashromáždění“ přijatých signálů, vzruch se případně může šířit dál. Může odstředivě putovat axonem (c), který je izolován myelinovou pochvou (d). Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy (e), díky tomu se signál může šířit skokově. Jednosměrné spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu – g) se nazývá synapse (f), v rámci ní se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

Reflexy

Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:

• vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu, a)
• dostředivá dráha (b)
• nervové centrum (např. mícha, c)
• odstředivá dráha (d)
• výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí, e)

Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (zkoumal je I. P. Pavlov, utvářejí se učením v průběhu života).

Centrální nervová soustava

Do centrální nervové soustavy náleží mícha a mozek.

Mícha prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.

Mozek zahrnuje tyto součásti:

• Mozkový kmen sestává z prodloužené míchy (a), Varolova mostu (b) a středního mozku (c). Řídí např. dýchání, srdeční tep a některé životně důležité reflexy.
• Mozeček (d) zajišťuje zejména přesnost pohybů (ta je narušena např. ethanolem).
• Mezimozek (e) sjednocuje činnost orgánů (souvisí s endokrinní soustavou, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah, je zde zajišťována regulace tělesné teploty.
• Koncový mozek (f) se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…).

Činnost mozku lze zjišťovat např. sledováním jeho elektrické aktivity (EEG, elektroencefalografie).

Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.

Periferní nervová soustava

Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).

Onemocnění nervové soustavy

Mezi onemocnění/poruchy nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“, obvykle způsobena ucpáním cévy v mozku) či klíšťová (meningo)encefalitida (zánět mozku a jeho obalů). Mezi tzv. neurodegenerativní choroby patří Alzheimerova nemoc (vede k úbytku mozkové tkáně, poruchám paměti a vnímání) či Parkinsonova nemoc (vede zejména k poruchám hybnosti).

Spánek

Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění.

Smyslové orgány umožňují získávání podnětů z okolí. Obsahují určité receptory, které dokáží reagovat na podráždění. Informace z receptorů se vyhodnocují hlavně v mozkové kůře, kde se na ně vytváří odpověď.

Mezi základní lidské smysly náleží zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Dále člověk dokáže vnímat např. natažení svalů a šlach (propriorecepce) a polohu těla/rovnováhu.

Zrak slouží ke vnímání viditelného světla. To je elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami okolo 390–760 nm.

Oko a přídatné oční orgány

Hlavními orgány zraku jsou oči. Oko je uloženo v očnici (orbitě), shora je chráněno obočím, z obou stran víčky se řasami. Sliznice na vnitřní části víček se nazývá spojivka. Slzné žlázy se nacházejí pod vnější částí horního víčka. Jimi produkované slzy zabraňují vyschnutí rohovky a zajišťují odplavování nečistot. Pohyb očních koulí zajišťují okohybné svaly (a).

Vnitřní stavba oka, funkce zraku

Oční koule má tři vrstvy:

• Na povrchu se v přední části oční koule nachází průhledná rohovka (Ia), zbytek oka kryje neprůhledná bělima (Ib), na níž se upínají okohybné svaly.
• Střední vrstva obsahuje prokrvenou cévnatku (II). Na tu v přední části navazuje řasnatý sval a řasnaté těleso, na němž je upevněna čočka (b). Stah řasnatého svalu ovlivňuje tvar čočky, což umožňuje zaostřování (akomodaci). Duhovka (c) se nachází před čočkou. Otvor v duhovce se nazývá zornice (d), její velikost se mění v závislosti na osvětlení.
• Zevnitř oční koule je sítnice (III), ta obsahuje světločivné buňky, tyčinky (reagují na intenzitu světla) a čípky (reagují na intenzitu a vlnovou délku světla – oddělené čípky registrují červenou, zelenou a modrou barvu). Na sítnici je slepá skvrna (místo vyústění očního nervu) a žlutá skvrna (ta obsahuje nejvíce světločivných buněk a je místem nejostřejšího vidění).

Informace z očí jsou vedeny do mozku zrakovými nervy, zraková centra se nachází v týlních lalocích koncového mozku.

Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitým sklivcem, prostor před čočkou obsahuje komorovou vodu.

Příklady onemocnění a vad zraku

• dalekozrakost – Paprsky se sbíhají za sítnicí, člověk vidí špatně na blízko, koriguje se spojkami.
• krátkozrakost – Paprsky se sbíhají před sítnicí, člověk vidí špatně na dálku, koriguje se rozptylkami.
• astigmatizmus – Paprsky se na sítnici nesbíhají v určitém bodě.
• šedý zákal (katarakta) – Zákal oční čočky, tu lze nahradit za umělou.
• glaukom („zelený zákal“) – Dochází při něm k poškození sítnice a očního nervu.

Lidé s postižením zraku mohou být zcela nevidomí, či mít zbytky zraku. Používají např. bílou hůl, vodicího psa, Braillovo písmo či automatické čtení na elektronických zařízeních.

Sluch obecně

Sluch zajišťuje vnímání zvuku, mechanického vlnění vzduchu o frekvenci asi 20 Hz až 20 000 Hz (20 kHz). Zvuky s nižší frekvencí vnímáme jako hluboké, s vyšší jako vysoké. Rozsah lidského hlasu je asi 40–2000 Hz. Pomocí zvuků o frekvenci nad 20 kHz (ultrazvuku) se mnohdy orientují živočichové, např. netopýři.

Stavba ucha

• Vnější ucho zahrnuje ušní boltec (a) a zvukovod (b). Zvukovod za účelem samočištění a ochrany produkuje ušní maz. Na konci zvukovodu je bubínek (c), který zachycuje vlnění zvuku a tím se rozkmitává.
• Střední ucho (d) obsahuje sluchové kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinku), které vedou vlnění do oválného okénka. Střední ucho je spojeno Eustachovou trubicí (e) s nosohltanem, aby se vyrovnával tlak působící na bubínek z obou stran.
• Vnitřní ucho je uloženo ve skalní kosti, labyrint skalní kosti obsahuje blanitý hlemýžď (f). Vlnění přicházející oválným okénkem rozechvěje tekutinu v blanitém hlemýždi a potažmo vláskové buňky v Cortiho orgánu, ty vlnění převedou na nervový signál.

Signál o zvuku putuje sluchovým nervem (g, ten patří mezi hlavové nervy) a vyhodnotí se zejména ve spánkovém laloku koncového mozku.

Ochrana sluchu, poruchy a onemocnění

Vláskové buňky člověka prakticky nedokážou regenerovat. Hladina intenzity zvuku nad 80 dB poškozuje sluch, proto je vhodné ho chránit:

• Vyvarovat se pobytu v nadměrně hlučném prostředí, pouštět si hudbu přiměřeně hlasitě.
• Při pobytu v hlučném prostředí (např. při práci s přístroji, na hlasitých koncertech aj.) používat ochranné pomůcky, např. špunty do uší.

Sluch se zhoršuje s věkem. Jako tinnitus se označuje pískání (šelest) v uších, které není založené na vnějších podnětech. Častým onemocněním je zánět středního ucha.

Lehké postižení sluchu může být kompenzované naslouchadly (zesilují příchozí zvuky, mohou např. zdůraznit řeč), těžší kochleárním implantátem (zařízení, které nahrazuje funkci vláskových buněk). Lidé s postižením sluchu mohou komunikovat znakovým jazykem či znakovanou češtinou.

Rovnovážné ústrojí, propriorecepce

Rovnovážné ústrojí (h) se nachází ve vnitřním uchu, sestává ze tří polokruhovitých kanálků, vejčitého a kulovitého váčku. Registruje zrychlení a polohu hlavy. Další informace o pozici těla dodávají tělíska v kůži, šlachách a svalech a také zrak. Vnímání polohy a pohybu se označuje jako propriorecepce.

Hmat

Hmat umožňuje pomocí hmatových tělísek a nervových zakončení v kůži i sliznicích vnitřních orgánů vnímat tlak, chlad, teplo či bolest.

Čich

Čich zajišťuje vyhodnocování přítomnosti látek ve vzduchu, čichové ústrojí je uloženo v horní části dutiny nosní.

Chuť

Chuť zajišťují chuťové pohárky na jazyku, patře apod. Vnímáme jí přítomnost látek rozpustných ve vodě (slinách), ale i teplotu či strukturu jídla. Mezi základní chutě patří sladká (vyvolávají ji cukry/sacharidy), slaná (soli), kyselá (kyseliny), hořká (často rostlinné alkaloidy) či umami (glutamát). Kromě jmenovaných má člověk receptory i pro další chutě.