V souvislosti s klimatem dlouhodobě probíhá jeho výzkum, který je výchozím bodem k podloženému rozhodování. Za účelem zmírnění klimatické změny a vyrovnání se s ní pak probíhá množství jednání a dohod.

Výzkum a vědecké hodnocení

Základem veškeré mezinárodní klimatické politiky je vědecký výzkum – mezinárodní dohody a závazky vznikaly jako reakce na rostoucí množství vědeckých poznatků o probíhající klimatické změně a jejích důsledcích.

Výzkum klimatu stojí na přesném měření současných teplot (díky meteostanicím či satelitům) napříč Zemí. Teploty naměřené teploměry jsou k dispozici asi 150 let do minulosti. Pro určení teploty ve starších obdobích se využívají tzv. proxy měření. Jedním ze způsobů je zkoumání obsahu izotopů kyslíku ve vzorcích z hloubkových vrtů (mořské sedimenty, ledovce). Na základě dostupných dat lze pak tvořit počítačové modely vývoje klimatu. S informacemi se pracuje v kontextu fyzikálních skutečností (např. je ověřeno, že skleníkové plyny odrážejí infračervené záření, bereme v potaz fyziku atmosféry).

IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change = Mezivládní panel pro změnu klimatu) je mezivládní orgán OSN. Předkládá vědecké posouzení klimatické změny a navrhuje adaptační či mitigační opatření. IPCC neprovádí vlastní výzkum, ale systematicky shrnuje publikované vědecké práce. Zhruba jednou za 6–7 let vydává obsáhlé hodnotící zprávy (Assessment Reports), průběžně pak zvláštní zprávy k dílčím tématům (např. zpráva o oteplení o 1,5 °C z roku 2018). Závěry IPCC slouží jako odborný podklad pro mezinárodní klimatická jednání.

Mezinárodní dohody

Základním rámcem mezinárodní klimatické politiky je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC, 1992), k níž se připojilo téměř 200 států. Navazující dohody pak stanovují konkrétní závazky ke snižování emisí.

Kjótský protokol byl dojednán v roce 1997 a vstoupil v platnost v roce 2005. Jeho cílem bylo snížit emise skleníkových plynů průmyslových zemí o 5,2 % oproti úrovni roku 1990. Byl to první právně závazný dokument týkající se klimatu. Nepřijaly ho ovšem některé klíčové státy, USA jej neratifikovaly a Kanada od něj později odstoupila. Rozvíjející se ekonomiky jako Čína či Indie nenesly žádné závazky. Některé signatářské státy svůj cíl splnily, jiné nikoli.

V roce 2015 byla sjednána Pařížská dohoda mající za cíl udržet dlouhodobé zvýšení teploty (ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí) pod 2 °C, ideálně pod 1,5 °C. Přijalo ji 193 států světa (včetně těch s největšími emisemi). Na rozdíl od Kjótského protokolu se vztahuje na všechny signatáře. Plnění dohody však nelze právně vymáhat. Státy si jednotlivě stanovují vlastní opatření, tzv. vnitrostátně stanovené příspěvky (NDC, nationally determined contributions). Každých 5 let zpracovávají přehled pokroku a zpřísňují závazky. Dosavadní přislíbená opatření však celkově ke splnění cílů Pařížské dohody nesměřují.

Konference COP

Pokrok v plnění UNFCCC a Pařížské dohody se každoročně sleduje na konferencích smluvních stran (COP, Conference of the Parties). Na COP26 v Glasgow (2021) státy přislíbily zintenzivnit snahu o omezení oteplení na 1,5 °C a poprvé explicitně zmínily postupné omezování využívání uhlí. Na COP28 v Dubaji (2023) státy poprvé v závěrečném textu konference COP výslovně přijaly závazek k přechodnému odklonu od fosilních paliv (transition away from fossil fuels).

Politika EU

V souvislosti s Pařížskou dohodou byla v roce 2019 přijata Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal) popisující snahu o klimatickou neutralitu Evropy do roku 2050. Jejím součástím je legislativní balíček Fit for 55, jehož cílem je snížit emise EU o alespoň 55 % do roku 2030 (oproti roku 1990). Konkrétní nástroje zahrnují zpřísnění systému emisních povolenek EU ETS, podporu elektromobility nebo nařízení o obnově přírody. Kromě mitigace se EU věnuje i adaptaci – přizpůsobování se dopadům klimatické změny, které již nelze odvrátit (sucho, povodně, vlny veder).