Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky. Rostlinami se zabývá botanika.
Fotosyntéza a buněčné dýchání
Při fotosyntéze z oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) a vody (\mathrm{H_2O}) vznikají organické látky bohaté na energii (zejména cukry, např. glukóza – \mathrm{C_6H_{12}O_6}, tuky) a kyslík (\mathrm{O_2}).
Organické látky vzniklé fotosyntézou samy rostliny využijí jako zdroj (zásobu) energie či stavební látky (např. dřevo je z látek, které vznikly fotosyntézou). Látky vzniklé fotosyntézou jsou též nositeli energie v potravních řetězcích (např. koza sežere pampelišku). Kyslík vzniklý fotosyntézou využívají další organizmy i rostliny samotné pro buněčné dýchání.
V rámci buněčného dýchání rostliny přeměňují živiny (např. glukózu – \mathrm{C_6H_{12}O_6}) za účasti kyslíku (\mathrm{O_2}) na oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}) a vodu (\mathrm{H_2O}), uvolňuje se energie.
Buňky a tkáně rostlin
Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA.
Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.
Stavba těla rostlin
Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).
Kořen
Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.
Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1) nebo svazčité kořeny (2).
Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (haustorií, e) brát látky hostiteli.