Houby jsou samostatnou skupinou jednobuněčných či mnohobuněčných eukaryotních organismů. Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám. Houbami se zabývá obor mykologie.

Stavba těla hub, rozmnožování

Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije (např. ve dřevě).

Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organismus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět. Plodnice mnohobuněčným houbám slouží k rozmnožování, tvoří se zde spory (výtrusy).

Jednobuněčné houby (např. kvasinky) se množí dělením buněk.

Ekologie hub

Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty, dekompozitory), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organismů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

Houby mohou též žít s dalšími organismy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organismy) tvoří lišejníky.

Sběr hub

Houby lze z praktického hlediska rozdělit na jedlé, nejedlé a (smrtelně) jedovaté. Nejedlé houby neohrozí zdraví, ale nejsou vhodné k jídlu. Plodnice hub se sbírají obvykle koncem léta či na podzim (mnohé houby ovšem tvoří plodnice i v zimě či zjara). Při houbaření je vhodné sbírat pouze houby, které člověk spolehlivě pozná, a chovat se ohleduplně k přírodě (např. místo po sběru plodnice šetrně zakrýt, nerozhazovat odřezky hub po okolí).