Ač se může práce těchto tří lidí prolínat, každý se zaměřuje trošku na něco jiného.

• Paleontologie se zabývá životem v minulých geologických obdobích. Studuje vývoj života na zemi od jeho počátků, rostliny i živočichy v podobě fosílií.
• Antropologie je poměrně široká věda zabývající se člověkem. Studuje anatomii lidského těla i jeho sociální život a kulturní projevy. Klade důraz na jednotlivce a snaží se mu porozumět komplexně.
• Archeologie je někdy považována za podobor antropologie. Zkoumá výhradně minulé společnosti a to převážně na základě jejich výtvorů a vlivů.

Pokud by se paleontolog, archeolog a antropolog potkali na vykopávkách např. z mladší doby kamenné, antropolog by uměl nejlépe zanalyzovat hroby a archeolog si pravděpodobně zpracovával hmotné nálezy. Pro paleontologa by mohly být zajímavé kosti zvířat, musel by se však profesně věnovat těmto (pro něj) nejmladším až okrajovým obdobím.

Písemné prameny, tedy různé listiny, pergameny či knihy, studují primárně historikové. Archeologie jako takové zkoumá primárně hmotné prameny a po většinu období písemné prameny k dispozici ani nemá nebo jen velmi limitované. V mladších obdobích, o kterých už máme větší množství písemných pramenů (např. ve středověku), má však potenciál doplňovat znalosti o věcech nezapsaných, například o tom, jak žili lidé na vesnicích a jaké nástroje používali.

Jedním z hlavních problémů, se kterými se archeologie musí vypořádat, je fakt, že se do současnosti dochová jen malý střípek věcí, které lidé v minulosti vyrobili. Velmi dobře se dochovávají artefakty z kamene, poměrně odolná je i keramika. Kostí a kovů se obecně nachází také hodně, existují však ale prostředí, ve kterém se rychle rozloží. Naopak velmi málo, minimálně z prostředí České republiky, se nám dochovávají artefakty ze dřeva, kůže, travin či později i látek jako takových. Vzhledem k tomu, že se typicky jedná o nejdostupnější materiály na výrobu spousty předmětů denní potřeby, uniká nám tak podstatná část informací o dřívě běžně využívaných artefaktech.

Relativním datováním je myšleno srovnání, co je starší a co je mladší než něco jiného. Máme-li lokalitu, kterou lidé obývají opakovaně již od pravěku, a najdeme-li metr pod zemí železný meč a další dva metry pod ním keramickou nádobu, je vysoce pravděpodobné, že keramická nádoba je starší než železný meč. Tomuto postupnému ukládání vrstev říkáme stratigrafie. Na jejím základě pak vznikl i druhý způsob, jak aspoň rámcově datovat i ojedinělé nálezy, tzv. typologie. Ta vychází z předpokladu, že se artefakty a na ně napojená móda v čase mění, a tedy že obdobně vypadající nálezy budou podobně staré (např. že keramika zdobená otiskem šňůry z jedné lokality bude podobně stará jako jiný střep se stejnou výzdobou).

Absolutní datování se snaží o určení přesného čísla či aspoň co nejkratšího intervalu. V archeologii těchto dat stále není mnoho (byť s rozvojem technologií množství dat narůstá), jsou totiž závislé na vhodném materiálu k datování. Nejzákladnějšími metodami, jak získat konkrétní data, jsou:

• radiokarbonové datování, které určuje stáří na základě rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku (získaná data je nutné kalibrovat na základě dat získaných jinou metodou), a
• dendrochronologie, která je nejpřesnější metodou datování. Analyzuje letokruhy stromů a je schopna určit, kdy byl daný strom pokácený.