Pozdní středověk

Pozdní středověk je v českých zemích spojen s husitskými válkami.

Na ně tematicky navazují zadání Jiří z Poděbrad a Jagellonci, který pokrývá období od počátku vlády Ladislava Pohrobka po smrt Ludvíka Jagellonského během bitvy u Moháče.

Cvičení se sekce Východní Evropa a vpády Osmanů se zabývají situací na východ od českých zemí a jsou určená primárně pro studenty středních škol.

Husitské války probíhaly na území českých zemí v letech 1419–1434 mezi husity, stoupenci učení Jana Husa upáleného za své učení v roce 1415 v Kostnici, a katolíky. Husité usilovali o reformu církve a její přiblížení obyčejným lidem. Náboženská reformace v českých zemích tak začala o století dříve než v zbytku Evropy.

Počátky husitských válek

Začátek husitských válek je spojen s první pražskou defenestrací, která se stala na Novoměstské radnici v Praze 30. července 1419. V tento den zuřivý dav vyhodil z jejích oken konšely, kteří nepodporovali myšlenky husitského učení.

Po této události zemřel český král Václav IV. a jeho nástupcem se stal jeho bratr Zikmund, který byl zároveň císařem Svaté říše římské. Čeští šlechtici, ale odmítli jeho volbu a české země byly až do roku 1436 bez krále. Tomuto období se říká bezvládí, tedy interregnum.

Čtyři pražské artikuly

Společným programem husitů byly čtyři pražské artikuly:

1. přijímání pod obojí,
2. povinnost trestat smrtelné hříchy,
3. svobodné kázání božího slova,
4. zákaz světského panování kněží (církev nesmí vlastnit pozemky).

Průběh bojů

Zikmund Lucemburský se jako císař Svaté říše římské postavil se do čela křížových výprav proti husitům, které vyhlásil papež. V průběhu husitské revoluce jich proběhlo celkem pět.

V roce 1420 došlo k první bitvě husitských válek a to u Sudoměře, byla při ní použita vozová hradba a vyhráli ji husité. První křížová výprava proběhla v létě 1420, čítala asi 30 000 křižáků. Husité se proti nim postavili ve dvou bitvách na Vyšehradě a na Vítkově. Obě dvě bitvy vyhráli husité.

V roce 1421 se konal sněm v Čáslavi, který potvrdil odmítnutí Zikmunda Lucemburského na český trůn a přijal oficiálně čtyři pražské artikuly jako husitský program.

V roce 1431 v čele páté křížové výpravy stanul kardinál Cesarini, ten se zúčastnil i bitvy u Domažlic, při které prý křižáci utekli před samotnou bitvou, protože se zalekli husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.

Konec husitských válek a jejich důsledky

V této době došlo k rozkolu mezi husity. Jedna část chtěla dlouhou válku ukončit, dnes jim říkáme umírnění husité. Takzvaní radikální husité chtěli dál pokračovat v bojích až do úplného vítězství.

Tyto dvě skupiny se proti sobě postavily v poslední bitvě husitských válek, v roce 1434, v bitvě u Lipan. Vítězně z ní vyšli umírnění husité a husitské války touto událostí končí.

V roce 1436 byla přijata Basilejská kompaktáta, která byla vyhlášena v Jihlavě. Ta ustanovila Zikmunda Lucemburského českým králem a zároveň povolila českým husitům přijímání pod obojí.

Po konci husitských válek se do čela českého státu konečně dostal Zikmund Lucemburský, ten ale záhy zemřel, a to bez mužského následovníka. Jeho nástupce moravský markrabě Albrecht Habsburský umírá chvíli po něm. Za krále byl po něm zvolen jeho syn Ladislav, který se narodil po otcově smrti a proto je zvaný Pohrobek, V době volby za krále byl ještě dítětem.

V roce 1453 se vlády jak v českém království, tak rakouských zemích i Uhrách ujal Ladislav Pohrobek. Ten ale po čtyřech letech vlády náhle zemřel , aniž by zanechal dědice trůnu.

Jiří z Poděbrad

Po smrti krále nechtěli stavové příchod další dynastie, proto byl v Uhrách zvolen Matyáš Korvín a v českém státě Jiří z Poděbrad. Jednalo se o první volby panovníka zemskými stavy.

Jiří z Poděbrad byl vyznáním utrakvista (husita) a uznával kompaktáta jako závazná pro katolickou i kališnickou stranu. Ta byla papežem v roce 1466 zrušena a proti Jiřímu z Poděbrad byla uspořádána křížová výprava, do jejíhož čela se postavil uherský panovník Matyáš Korvín. Na jeho straně stála i česká Zelenohorská jednota, která se sestávala z katolické šlechty i měst. Dokonce si v Olomouci zvolila Matyáše v roce 1469 českým králem.

Jiří z Poděbrad na napjatou situaci zareagoval uzavřením nástupnické dohody s polským rodem Jagellonců, kterou schválil i český zemský sněm. Proto po jeho smrti v roce 1471 nastoupil na český trůn Vladislav II. Jagellonský.

Jiří z Poděbrad se také snažil o zlepšení pozice českých zemí v zahraničí. Stál u snahy založit mírovou alianci napříč celou Evropou, ke které ale nakonec nikdy nedošlo.

Jagellonci

Vladislav II. Jagellonský se na počátku své vlády ujal moci pouze v české části království, v ostatních částech zemí Koruny české (včetně Moravy) vládl Matyáš Korvín. České země se tedy v tomto období historie nazývají zemí dvojí vlády.

Situace nakonec byla vyřešena politickou dohodou, takzvanými olomouckými úmluvami, závislými na úmrtí jednoho z panovníků. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490, se tak Vladislav II. Jagellonský jediným panovníkem zemí Koruny české. K tomu získal i uherskou korunu a rozhodl o přesunu královského dvora do Budína.

Za jeho vlády došlo konečně k potvrzení Basilejských kompaktát jako zemského zákona, takže v zemích došlo poprvé od vlády Václava IV. k náboženskému smíru.

Panovník po přesunu do Uher navštěvoval české země jen velmi málo, to umožnilo získat stavům získat větší moc, a z království se tedy stala stavovská monarchie – politické uspořádání ve kterém je moc panovníka oslabena ve prospěch stavů.

Po smrti Vladislava II. Jagellonského nastoupil na český trůn jeho syn Ludvík Jagellonský, který také vládl z Budína. Jeho smrt v roce 1526 v bitvě u Moháče je považována za konec středověku v českých zemích.