Příklady iontů

ULJ

umime.to/ULJ

Ionty jsou elektricky nabité částice, které vznikají z atomů (či molekul) přijetím či odevzdáním elektronů.

Kationty jsou kladně nabité, počet elektronů v nich je nižší než počet protonů.
Anionty jsou záporně nabité, počet elektronů v nich je vyšší než počet protonů.

Kation(t), anion(t)

V 1. pádu jednotného čísla se názvy iontů obvykle píší bez „t“ na konci (kation, anion), varianta s „t“ na konci je méně častá, ale také správně (kationt, aniont). Při skloňování či v množném čísle se ovšem „t“ ve slovech vyskytuje (kationtu, kationty).

Náboj iontů se vyznačuje arabskou číslicí v horním indexu za značkou prvku, tedy např. \mathrm{Al^{3+}} = kation hlinitý. Oproti elektricky neutrálnímu atomu hliníku má o 3 elektrony méně.

Při pojmenovávání kationtů se používají koncovky, které vyjadřují jejich náboj:

Náboj iontu	Koncovka	Příklad
+	-ný	\mathrm{Na^+} = kation sodný
2+	-natý	\mathrm{Mg^{2+}} = kation hořečnatý
3+	-itý	\mathrm{Fe^{3+}} = kation železitý

Náboj × oxidační číslo iontů

Oxidační číslo je v širokém pojetí myšlený (formální) náboj částice.
U iontů oxidační číslo obvykle odpovídá jejich reálnému náboji. V zásadě je tedy možné např. zaměňovat zápis \mathrm{Mg^{2+}} a \mathrm{Mg^{II}}.
Pro hodnotu kladných oxidačních čísel a nábojů se také používají stejné názvoslovné koncovky.

Názvy jednoatomových aniontů končí na -idový, např. \mathrm{Cl^-} = anion chloridový. Anionty odvozené od kyslíkatých kyselin mají koncovku -anový, např. \mathrm{{SO_3}^{2-}} = anion siřičitanový.