Litosféra je pevný obal planety Země. Někdy se označuje i jako „kamenný“, z řeckého slova „lithos“ = kámen, a „sfaira“ = koule. Zahrnuje celou zemskou kůru a část svrchního pláště zhruba do hloubky 100–120 km pod zemským povrchem. Litosféru ohraničuje zespodu astenosféra.
Litosféra je objektem zájmu několika vědních disciplín. Mezi ně patří např. geomorfologie, která se zabývá studiem tvarů, vznikem a stářím zemského povrchu. Zkoumá především georeliéf. Další vědou zkoumající litosféru je geologie, která studuje zejména vnitřní složení, stavbu a historický vývoj planety. Věnuje pozornost geologickým dějům pod povrchem i nad povrchem zemského tělesa.
Zemská kůra
Litosféra obsahuje dva typy zemské kůry. Prvním z nich je pevninská (kontinentální) kůra, dosahující tloušťky 30–80 km, která tvoří pevninu. Největší mocnosti dosahuje pod vysokými pohořími, kterým je např. Himálaj. Oceánská kůra je tenčí a křehčí (dosahuje mocnosti 6–10 km) a tvoří dna oceánů, tedy větší část povrchu planety.
Litosférické desky
Obrovské kusy zemské kůry se nazývají litosférické (neboli zemské či tektonické) desky. Pohybují se po polotekuté spodní části zemského pláště (astenosféře), a to rychlostí několika mm až cm za rok. Vzájemně do sebe narážejí, oddalují se od sebe, vznikají a zanikají. V současné době existuje 7 velkých a přibližně 12 malých litosférických desek. V minulosti se rozmístění desek měnilo, např. před 180 miliony lety všechny desky tvořily superkontinent Pangea (řecky „všezemě“).
- velké litosférické desky: Euroasijská, Indoaustralská, Africká, Antarktická, Jihoamerická, Severoamerická, Pacifická
- malé litosférické desky: Arabská, Karibská, Nazca, Filipínská, Australská, Kokosová, Scotia…
Pohyby litosférických desek
Teorii pohybu litosférických desek vytvořil v roce 1912 Alfred Wegener. Nazývá se též jako teorie kontinentálního driftu a říká, že všechny kontinenty dříve byly jedním velkých superkontinentem.
Tektonické desky se vůči sobě navzájem pohybují a vykonávají následující pohyby:
- pohyb od sebe (divergentní pohyb) – Vznikají rifty a riftová údolí, okolo nich pak středooceánské hřbety. Vzniká zde nová zemská kůra.
- pohyb proti sobě (konvergentní pohyb) – Lehčí desky se boří pod těžší desku (= subdukce). Při tomto pohybu zaniká zemská kůra a v oblasti kontaktu mohou vznikat hlubokomořské příkopy, oblouky sopečných ostrovů nebo nejvyšší pohoří světa.
- pohyb vedle sebe (transformní pohyb) – Desky o sebe vzájemně třou a dochází k uvolňování energie v podobě zemětřesení. Zemská kůra nevzniká, ani nezaniká.
Horké skvrny
Horké skvrny (angl. „hot spots“) jsou místa v zemském plášti, kde je zemská kůra tenčí a umožňuje proudění nadměrného množství magmatu k povrchu. Na těchto místech dochází k sopečné aktivitě a mohou zde vznikat sopečné ostrovy.
Ohnivý kruh
Ohnivý kruh je místo, kde se odehrává až 90 % veškeré sopečné (vulkanické) aktivity světa. Jedná se o oblast podél Pacifické desky o délce asi 40 000 km. Na Ohnivém kruhu leží např. Japonsko, Indonésie, Nový Zéland, západní břehy Jižní a Severní Ameriky či Aljaška a Aleuty.
Rozhodovačka
Rychlé procvičování výběrem ze dvou možností.
Otázky
Výběr správné odpovědi z nabízených možností.
Pexeso
Hledání dvojic, které k sobě patří.