Živé organismy na Zemi se skládají z buněk, mohou být v základu jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organismů mohou mít různé buňky/tkáně různé role v souvislosti s projevy života: např. nervové buňky zajišťují dráždivost, pohlavní buňky rozmnožování.

U živých organismů se obvykle vyskytují výše uvedené projevy života. Mnohdy je ale život složité definovat a hranice mezi „živým“ a „neživým“ není zcela jasná.

Např. viry sice mají genetickou informaci a projevuje se u nich evoluce, ale k rozmnožování potřebují buněčné organismy. U klidových stádií či rozmnožovacích struktur organismů (např. spory bakterií, výtrusy, semena) se prakticky neprojevuje metabolismus, dokud nenastanou vhodné podmínky.

Kdybychom uvažovali „jednodušší“ části organismu, např. samotnou DNA, označili bychom ji spíše za „neživou“, v kontextu dalších molekul či buněk se již ale lze hovořit o živé soustavě.

Zajímavostí jsou některé jílové minerály, které dokáží replikovat tvar svých krystalů, ale neprobíhá u nich evoluce a nemají genetickou informaci.

Živé organismy směřují k co největší vnitřní uspořádanosti a tím pádem co nejmenší entropii. Po smrti organismu se jeho entropie zvětšuje.

Ke snižování své entropie organismy využívají zdroje a energii ze svého okolí. Tímto naopak zvětšují jeho entropii. Energie, která na Zemi přichází ze Slunce, je tedy v základu využívána ke snižování entropie živých soustav.