Příklad: dusičnan manganatý

• Nejprve vytvoříme část vzorce odpovídající aniontu (je nutné ovládat tvoření vzorců kyslíkatých kyselin, nebo si základní kyseliny pamatovat – vizte výše). Dusičnan → bude se jednat o kyselinu dusičnou \mathrm{HNO_3}.
• Anion kyseliny vzniká tak, že kyselina odštěpí kationt(y) vodíku. Bude mít tedy podobu \mathrm{(NO_3)^{-I}}.
• Přidáme prvek tvořící kation s patřičným oxidačním číslem, v tomto případě \mathrm{Mn} s oxidačním číslem II (-natý). \mathrm{Mn^{II}(NO_3)^{-I}}.
• Součet oxidačních čísel – respektive (myšlených) nábojů – v elektricky neutrální molekule je 0. S ohledem na to upravíme počet iontů. Lze použít i křížové pravidlo a oxidační číslo jednoho iontu „převést“ na počet výskytů druhého iontu: \mathrm{Mn^{II}(NO_3)^{-I}_{2}} → \mathrm{Mn(NO_3)_{2}}

Příklad: \mathrm{Al_2(SO_4)_3}

• Při převádění vzorce na název je nutné si pamatovat/vyhledat buď podobu aniontů kyselin, nebo typická oxidační čísla částic prvků. Ideální je použít kombinaci obojího.
• Vycházíme-li ze znalosti aniontu:
  • Víme, že sůl obsahuje síranový anion, který je odvozený z kyseliny sírové (\mathrm{H_2SO_4}). Tento anion má oxidační číslo −II (vznikne odštěpením dvou iontů \mathrm{H^+}).
  • Celkový součet oxidačních čísel síranových aniontů je −6.
  • Aby byl součet oxidačních čísel v molekule 0, každá jedna z částic hliníku musí mít oxidační číslo III.
• Vycházíme-li z typických oxidačních čísel (u iontů odpovídají jejich nábojům):
  • Hliník (Al) má typické oxidační číslo III. Přídavné jméno bude hlinitý.
  • Kyslík (O) se ve sloučeninách typicky vyskytuje v oxidačním čísle −II (pokud není sloučen s fluorem).
  • Síra (S) musí tedy mít oxidační číslo VI → podstatné jméno bude síran.
• Sůl vzorce \mathrm{Al_2(SO_4)_3} je síran hlinitý.