Obrany proti emocím

umime.to/WZ7

Když zažíváme zklamání, stud, vztek nebo jiný tlak, naše psychika se někdy automaticky chrání. Místo otevřeného prožití emoce zvolíme způsob chování, který má snížit napětí. Těmto reakcím říkáme psychické obrany.

Proč je používáme?

Potřebujeme nějak zvládnout situace, které jsou náročné nebo ohrožující. Obrany nám pomáhají:

nezahltit se emocemi,
přečkat konflikty a selhání,
udržet si pocit, kým jsme.

Každý z nás obrany používá. Problém nastává, když se spoléháme jen na jeden způsob nebo když obrana zakrývá to, co bychom potřebovali opravdu řešit.

Běžné obranné vzorce (každodenní jazyk)

Přijímání bez přemýšlení

Automaticky souhlasíme nebo přebíráme názor druhých i tehdy, když nám to nevyhovuje. (Může souviset s introjekcí.)

Uhýbání

Vyhýbáme se nepříjemným tématům, změníme téma, stáhneme se, děláme „jako že nic“. (Blízké vyhýbání problému, potlačení.)

Skrytí pocitů

Nedáme znát smutek, vztek či zranění; navenek klid, uvnitř bouře. (Souvislost s represí, popřením.)

Obviňování druhých

Vinu házíme na okolí místo přijetí vlastního podílu. (Často podobné projekci.)

Odkládání

Nepříjemný úkol odsouváme, děláme „cokoliv jiného“. Krátkodobá úleva, dlouhodobý stres.

Hledání omluv

Vysvětlujeme chybu tak, aby nebolela („byl/a jsem unavený/á“). (Blízké racionalizaci.)

Obrácení proti sobě

Kritizujeme sebe namísto vyjádření vzteku navenek. (Retroflexe.)

Odbornější psychické obrany (psychologie)

Racionalizace

Dodatečně hledáme logické, přijatelně znějící důvody chování a tím zakrýváme skutečné motivy nebo pocity.

Projekce

Připisujeme druhým to, co cítíme nebo odmítáme v sobě.

Introjekce

Bez uvědomění přebíráme pravidla, hodnoty či kritické hlasy zvenčí jako vlastní.

Represe

Potlačení nepříjemných emocí či vzpomínek mimo vědomou pozornost.

Regrese

Návrat k dřívějším (dětským) formám chování ve stresu.

Retroflexe

Emoci, která by mohla mířit ven, otočíme dovnitř proti sobě (vina, sebekritika).

Identifikace

Ztotožnění se s někým (silnějším, oblíbeným) pro pocit bezpečí nebo hodnoty.

Popření

Odmítáme uznat, že se děje něco bolestivého („To není problém.“).

Štěpení (splitting)

Svět či lidi vidíme v extrémech: úplně dobří nebo úplně špatní. Je obtížné držet smíšený, „šedý“ obraz.

Kdy nám obrany přestávají sloužit?

Pokud je používáme stále dokola:

můžeme ztrácet kontakt s vlastními emocemi (např. při nadměrné racionalizaci nebo represi),
vztahy trpí, když stále obviňujeme druhé (projekce) nebo je střídavě idealizujeme a shazujeme (štěpení),
potlačené emoce se mohou projevit v těle (napětí, psychosomatické potíže),
bez obran můžeme být zahlceni realitou a chaosem (např. po traumatu).

Jak s nimi můžeme pracovat?

Všimneme si: „Co se právě děje? Co cítím? Co dělám místo toho?“
Pojmenujeme obranu – jemně, bez soudů.
Zkusíme malý krok k autentičtějšímu vyjádření (říct, že jsem smutný; požádat o čas; přiznat chybu).
Ve skupině či terapii se učíme držet více pocitů najednou: „Jsem naštvaný a přitom mi na tobě záleží.“ To pomáhá léčit štěpení.

Psychické obrany jsou naše psychická „helma a chrániče“. Pomáhají, když padáme. A zároveň se učíme, kdy je můžeme na chvíli sundat a podívat se, co se děje doopravdy.