Zeměpis

Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Součástí Země je:

• atmosféra – plynný obal
• hydrosféra – soubor vodstva
• biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
• pedosféra – půdní obal

Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):

Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.

Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru (g), která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.

Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo se udrželo od dob vzniku planety, také vzniká rozpadem radioaktivních izotopů.

Soubor veškeré vody na Zemi: na zemském povrchu, pod ním i v atmosféře (v kapalném, pevném a plynném skupenství), se v označuje jako hydrosféra. Studiem vody na Zemi se zabývá věda hydrologie. Pod hydrosférou se často dále vymezuje i kryosféra, tedy zemská sféra zahrnující vodu v její pevné podobě – ve formě sněhu a ledu.

Rozložení vody na Zemi

Zemský povrch celkově zabírá plochu zhruba 510 mil. km². Z této hodnoty 70,7 % zaujímají moře a oceány, to odpovídá 360,7 mil. km². Pevnina se rozprostírá na 29,3 % povrchu (149,4 mil. km²).

97 % vody tvoří slaná voda v podobě oceánů a moří. Sladká voda pak z celkového vodního objemu tvoří pouhá 3 %. Z těchto 3 % je většina sladké vody soustředěna v ledovcích (nejvíce v kontinentálním Antarktickém a Grónském ledovci). Povrchová voda (řeky, jezera, močály a bažiny) pak zaujímá 0,3 % z výše uvedených 3 % celkové sladké vody. Dále se voda vyskytuje i pod zemí a je označována jako podpovrchová či podzemní voda.

Koloběh vody

Voda se na Zemi nevytváří, ani se z ní neztrácí, pouze mění svoji formu. Koloběh vody, též označovaný jako hydrologický cyklus, je poháněn fyzikálními procesy změny skupenství látek. Voda se vypařuje ze zemského povrchu a v atmosféře vlivem ochlazení kapalní. Výpar z neživých objektů, jako je vodní hladina či půda, se nazývá evaporace, výpar z rostlin se označuje transpirace. Celkový výpar (z živé i neživé přírody) označujeme jako evapotranspiraci.

Ve formě horizontálních srážek, které mohou mít kapalnou (dešťové srážky) nebo pevnou (sněhové srážky, kroupy) podobu, pak voda padá z oblaků zpátky na povrch Země. Skrz potoky, říčky a řeky odtéká do světového oceánu. Oblast, z níž všechna voda stéká do jednoho místa (jezera, moře, oceánu), se označuje jako povodí.

Voda se do atmosféry může dostávat i díky sublimaci, tedy změně skupenství z pevného do plynného (jako tomu je např. u sněhu či ledu).

V případě že se voda vypařuje nad pevninou a spadne opět nad pevninou, jedná se o malý koloběh vody. Stejně tomu je i v případě, že se vody vypaří nad mořem/oceánem a spadne zpátky opět nad mořem/oceánem. Když dochází k výparu nad oceánem, ale voda posléze spadne nad pevninou (či obráceně), probíhá velký koloběh vody.

Oceán, vlastnosti mořské vody

Průměrná slanost (salinita) mořské vody je 35 ‰ (promile). Na zemi se vyskytuje 5 oceánů, největší z nich je Tichý (Pacifický) oceán. Velikostně druhý v pořadí je Atlantský oceán následovaný oceánem Indickým a Jižním. Jižní oceán je vymezen 60° jižní zeměpisné šířky. Nejmenším oceánem světa je Severní ledový oceán. Moře jsou části oceánů vnikající do pevniny nebo oddělené od oceánu řetězem ostrovů. Rozdělují se na moře okrajová a moře vnitřní.

Pevninská voda

Část pevniny, ze které voda odtéká do světového oceánu, se označuje jako odtoková oblast. Oblast z níž voda do světového oceánu neodtéká se nazývá bezodtokovou oblastí. Bezodtokové oblasti tvoří 20 % pevniny.

Kras je označení pro soubor tvarů reliéfu (vzhled povrchu Země) nacházející se na krasových horninách. Mezi ty patří zejména vápenec, aragonit, dolomit, případně sádrovec nebo halit. Kras který vzniká na nekrasových horninách (např. tvary tvořené lávou) se označuje jako pseudokras.

Samotný pojem „kras“ pochází ze slovinštiny, původně označoval pustý neúrodný povrch. Zároveň se jedná o toponymum konkrétní oblasti rozprostírající se v Evropě od Terstského zálivu do podhůří Alp – Kras, jinak též Klasický kras leží mezi jihozápadním Slovinskem a severovýchodní Itálií

Vznik krasových útvarů

Proces, díky kterému kras vzniká, se označuje jako krasovění, a v podstatě jde o chemické zvětrávání.

V krasových oblastech se vyskytují rozpustné a pórovité horniny, skrz které může voda prosakovat do podzemí. Povrchová voda a půdní i atmosférický oxid uhličitý reagují a vytváří kyselinu uhličitou, která je schopna chemicky rozpustit vápenec v horninovém podkladu (či jinou krasovou horninu). Kyselina uhličitá s uhličitanem vápenatým (vápencem) pak tvoří roztok hydrogenuhličitanu vápenatého. Hydrogenuhličitan vápenatý prostupuje do podloží, kde se díky změnám v teplotě a tlaku prostředí (či působením živých organismů) může opětovně vysrážet do pevného skupenství a vzniká opět uhličitan vápenatý (vápenec), který tvoří sekundární krasové útvary, jako jsou například krápníky.

Typy krasu

Typy krasu se rozlišují buď podle jejich polohy, nebo podle vzniku. Podle polohy se krasový reliéf dělí na povrchový kras (exokras) a podpovrchový kras (endokras).

Mezi tvary povrchového krasu patří:

• kokpitový (kuželový) kras, věžičkovitý kras (mogoty), závrty, škrapy, úvaly, polje, krasová údolí, ponory, vyvěračky, krasové planiny či propasti

Mezi tvary krasu podpovrchového patří:

• jeskyně, jeskyní dómy, jeskynní chodby, sifon, krasové komíny, speleotémy, pěnovce, travertiny, sintry, krápníky, jeskynní perly, záclony, štíty

Podle vzniku se kras rozděluje na primární a sekundární kras. Primární krasové útvary vznikají přímým působením vody (závrty, škrapy, jeskyně, ponory, vyvěračky…). Sekundární krasové útvary vznikají opětovným vysrážením uhličitanu vápenatého do pevného skupenství (krápníky, pěnovce, travertiny, sintr, jeskynní perly, jeskynní záclony…).

Život v podzemí

V podzemí se mohou vyskytovat organismy, které jsou dokonale přizpůsobené jeho specifickým podmínkám. Jedná se o tzv. troglobionty. Musejí se vyrovnat s nedostatkem (či úplnou nepřítomností) denního světla, vysokou relativní vlhkostí a chladným tepelným podmínkám, které jsou po celou dobu roku stálé.

Kras v Česku

V Česku se o podzemní prostory stará Správa jeskyní České republiky. Dohromady se jedná o téměř 2500 jeskyní, přičemž veřejnosti přístupných je 14.

V Čechách se jedná o Koněpruské jeskyně (v Českém krasu), Bozkovské dolomitové jeskyně a Chýnovskou jeskyni. Na Moravě lze navštívit jeskyně Moravského krasu, tj. jeskyni Balcarka, Kateřinskou jeskyni, Punkevní jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně a jeskyni Výpustek. Mimo Moravský kras jsou se nachází jeskyně Na Turoldu, Javoříčské jeskyně, Mladečské jeskyně a Zbrašovské aragonitové jeskyně. Ve Slezsku jsou návštěvníkům otevřeny jeskyně Na Pomezí a jeskyně Na Špičáku.

Kromě interaktivního procvičování jsou k dispozici také materiály k vytištění (vždy 1 stránka A4):

• Pracovní list: Evropské státy (slepá mapa)
• Řešení: Evropské státy (slepá mapa)

Česko aktivně rozvíjí vztahy s ostatními státy světa. Spolupracují v mnoha oblastech, jako je obchod, ochrana životního prostředí, lidská práva, bezpečnost a další. Tato spolupráce se uskutečňuje mimo jiné prostřednictvím členství v různých mezinárodních organizacích, které sdílí společné cíle a hodnoty. Mezi nejvýznamnější (ne však jediné) organizace, kterých je Česko členem, patří Organizace spojených národů (OSN), NATO a Evropská unie (EU).

Evropská unie (EU)

Evropská unie (EU) sdružuje členské státy na politické a ekonomické úrovni. Primárně si klade za cíl vylepšení spolupráce a udržení míru v Evropě. Členské státy sdílejí společný trh včetně volného pohybu zboží, jejich občanům je umožněno se volně pohybovat mezi členskými zeměmi. Spolupracují i v oblasti politiky, bezpečnosti a řešení globálních problémů.

Evropská unie formálně vznikla v roce 1993 podepsáním Maastrichtské smlouvy jako výsledek dlouhodobých snah o rozvoj spolupráce v Evropě. Jejími členy jsou výhradně evropské státy (aktuálně je jich 27), ne však všechny. Sídlí v Bruselu v Belgii a ve Štrasburku ve Francii.

Základními orgány EU jsou:

Severoatlantická aliance (NATO)

NATO je vojenská aliance států Evropy a Severní Ameriky, jejímž cílem je zajištění kolektivní bezpečnosti všech členských států a podpora demokratických hodnot. Základním principem NATO je, že útok na jednoho z členů je považován za útok proti všem. Na útok na jednoho ze členů organizace tedy zareagují všichni členové.

Organizace spojených národů (OSN)

OSN je mezinárodní organizace, která sdružuje téměř všechny státy a usiluje o mír a bezpečnost ve světě. Vzniklo krátce po 2. světové válce a Československo bylo jedním ze zakládajících členů. Významně podporuje mezinárodní spolupráci a podílí se na řešení globálních problémů jako je migrace, změna klimatu či dostupnost vzdělávání, a to i přestože má minimum pravomocí. Rozhodnutí závazná i pro členské státy může dělat jen její patnáctičlenný výkonný orgán nazývaný Rada bezpečnosti. Řadu těchto aspektů řeší i přidružené organizace OSN, jako je například UNESCO zabývající se vzděláváním, kulturou a vědou. Česko není stálým členem Rady bezpečnosti, může do ní však být zvoleno. Stálé zastoupení má v nejvyšším jednacím orgánu, Valné hromadě OSN.

Organizace spojených národů

Organizace spojených národů (zkráceně OSN, anglicky United Nations, UN) je mezinárodní organizace, která sdružuje téměř všechny státy světa. Vznikla po druhé světové válce s cílem udržovat mír a bezpečnost na zemi, podporovat přátelské vztahy mezi národy a rozvíjet mezinárodní spolupráci. Zakládajícímu dokumentu říkáme Charta OSN. Organizace sídlí v New Yorku.

Hlavními orgány OSN jsou:

• Rada bezpečnosti: tvoří ji pět stálých členů s právem veta (Čína, Francie, Rusko, USA, Velká Británie) a deset členů volených na dva roky tak, aby co nejlépe zastupovaly všechny části světa. Je zodpovědná za udržování míru a má k tomu i odpovídající nástroje (primárně rezoluce a sankce).
• Valné shromáždění: orgán výkonné moci složený ze všech členských států. Hlas každého státu zde má stejnou váhu.
• Hospodářská a sociální rada: monitoruje hospodářskou situaci a na ni navázané aspekty, například dodržování lidských práv.
• Mezinárodní soudní dvůr: řeší spory mezi státy.

Za hlavní cíle si OSN stanovuje:

• udržování míru a bezpečnosti,
• podpora dodržování lidských práv,
• udržitelný rozvoj.

Přidružené organizace

Mimo to je součástí OSN řada tzv. specializovaných agentur, tedy organizací podporujících cíle OSN skrze určitý konkrétní aspekt. Jsou jimi například:

• Světová zdravotnická organizace (WHO) – řeší veřejné zdraví,
• Dětský fond OSN (UNICEF) – ochrana a zlepšení životních podmínek dětí,
• Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO),
• Světová banka – finančně a technicky pomáhá rozvojovým zemím snižovat chudobu,
• Mezinárodní měnový fond – udržuje stabilitu měn ve světě.

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, která sdružuje 27 zemí Evropy a usiluje o společné cíle v oblasti spolupráce, míru, stability a prosperity.

Evropská unie: obecně se věnuje základním faktům o této instituci, jako jsou cíle EU, její symboly, okolnosti jejího vzniku či dopad na život jejího občana. Procvičovat zde lze i členské státy.

Instituce Evropské unie detailněji rozebírají jednotlivé orgány EU a jejich fungování.

Euro se věnuje společné měně EU a jejímu rozšíření.

Evropská unie: obecně vznikala primárně pro 2. stupeň základní školy, ale jako opakování základů může sloužit i na středních školách. Instituce Evropské unie a Euro poskytují již hlubší vhled do tématu.

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, která zahrnuje 27 evropských zemí Evropy. Jejím hlavním cílem je podporovat mír, stabilitu, demokracii a ekonomickou spolupráci mezi svými členskými státy. Má 24 úředních jazyků, mezi nimi i češtinu, a její hlavní sídlo je v Bruselu v Belgii, byť jednotlivé instituce najdeme i v jiných městech a státech.

Vznik EU

První organizace, ze kterých se postupně vyvinula, začaly vznikat v 50. letech 20. století. Mezi zakládající státy, tedy státy, které byly součástí první z těchto organizací zvanou Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), počítáme:

• Francii,
• Itálii,
• Německo a
• země tzv. Beneluxu (Belgie, Nizozemsko, Lucembursko).

K těmto zemím se postupně přidávaly další. Název Evropská unie má tato organizace ale až od roku 1993. Česká republika se připojila v roce 2004.

EU v praktickém životě

Členství České republiky v Evropské unii ovlivňuje každodenní život obyvatel různými způsoby. Například díky začlenění do Schengenského prostoru mohou Češi cestovat do většiny evropských zemí bez pasových kontrol, což usnadňuje turistiku, práci a studium v zahraničí. Celní unie, další klíčový prvek EU, zajišťuje volný pohyb zboží mezi členskými státy. To znamená, že při nákupu zboží z jiných zemí EU nejsou žádné celní poplatky ani kvóty, což podporuje obchod a snižuje ceny produktů. Tímto způsobem členství v EU přispívá k ekonomické stabilitě, širším možnostem pracovního uplatnění a větší svobodě pohybu pro občany České republiky.

Výrazným sjednocujícím prvkem je i používání jednotné měny, Eura, které však Česká republika dosud nepřijala, ač se k tomu vstupem do EU zavázala.

Symboly EU

• Vlajka EU je modré se kolem žlutých hvězd. Ty symbolizují jednotu a soulad mezi národy Evropy.

• Mottem EU je Jednotná v rozmanitosti, což odkazuje na společné úsilí o mír a prosperitu v Evropě, a zároveň na rozdílné tradice a kultury Evropy.
• Hymnou EU je Óda na radost (původně báseň Friedricha Schillera zhudebněná Ludwigem van Beethovenem).
• Slavíme i Den Evropy, a to 9. května na připomínku momentu, kdy byla představena myšlenka sjednocení Evropy, ze které EU vzešla.

Evropská unie není typickou mezinárodní organizací. V některých aspektech má pravomoce jako mezinárodní organizace, v některých má však pravomoce obdobné jednotnému státu. I z těchto důvodu EU řídí řada evropských institucí, z nichž nejvýznamnější jsou Evropská rada, Evropská komise, Evropský parlament, Rada Evropské unie, Evropská centrální banka, Soudní dvůr EU a Evropský účetní dvůr.

Evropská rada

• vrcholným politickým orgánem, který stanovuje obecné politické směry a priority EU
• je tvořen nejvyššími představiteli členských států (předsedy vlád, prezidenty)
• nemá legislativní pravomoce
• setkává se zpravidla 4× ročně v Bruselu
• v čele stojí stálý předseda Evropské rady volený na 2,5 roku

Evropská komise

• nejvyšší výkonný orgán EU, který navrhuje nové zákony a dohlíží na jejich provádění, hájí zájmy EU jako celku a spravuje její rozpočet
• tvoří ji 27 eurokomisařů (1 za každý stát), každý z nich je zodpovědný za jedno tzv. portfolio, tedy oblast zájmu
• v jejím čele stojí předseda a místopředsedové, kteří reprezentují EU navenek a jsou zodpovědní za chod EU
• pro svůj dohled na dodržování evropského práva (společně se Soudním dvorem Evropské unie) se jí občas říká strážkyně smluv
• její předseda vychází z voleb do Evropského parlamentu, kterému se také celá komise zodpovídá
• sídlí v Bruselu a v Lucemburku

Evropský parlament

• jediný orgán EU volený přímo občany, a to na 5 let
• schvaluje právní předpisy a evropský rozpočet navržené Evropskou komisí, dohlíží na její fungování
• má 700 až 750 poslanců (počty se mění na základě počtu členských států)
• Česko zastupuje 21 poslanců, tento počet je dán souborem pravidel zajišťujících co nejrovnovážnější reprezentaci členských států
• poslanci jsou organizováni do evropských politických stran
• sídlí ve Štrasburku, v Bruselu a částečně i v Lucemburku

Rada Evropské unie (Rada ministrů)

• orgán, ve kterém se scházejí vždy ministři členských zemí dle řešené problematiky (například ministři financí, řeší-li se peníze a ekonomika)
• společně s Evropským parlamentem schvaluje právní předpisy a rozpočet EU
• v čele stojí daný ministr země, která byla zrovna pověřena předsednictvím EU, to se střídá po 6 měsících

Další vybrané orgány EU

Euro (€) je společná měna Evropské unie, která napomáhá rozvoji jednotného vnitřního trhu. Poprvé se v této měně začalo účtovat v roce 1999, první bankovky a mince vešly do oběhu v roce 2002. K přijetí této měny se státy, pokud si nevyjednají výjimku (aktuálně pouze Dánsko), zavazují přistoupením do Evropské unie. K přijetí eura musí stát splnit několik podmínek, mezi které patří např. stabilní inflace či udržitelná míra zadlužení.

Členové EU, kteří již přijali euro, a malé evropské státy, které uzavřeli s EU dohodu o využívání této měny, patří do eurozóny (na mapě níže modře), o kterou se stará Evropská centrální banka sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Existují i státy využívající euro bez dohody s EU (Černá Hora, Kosovo, na mapě žlutě), které nejsou členem eurozóny. Výjimečně lze najít euro i jako měnu na územích mimo Evropu, jedná se však vždy o místa silně navázaná na některou ze zemí eurozóny.

Samotný vzhled eurobankovek a euromincí nijak nemění fakt, že je tato měna použitelná napříč všemi členskými státy. Ty mají možnost si vždy navrhnout jednu stranu mincí a bankovek, druhá strana je vždy shodná.

Mapa evropských států používajících euro.

NATO

Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization, zkráceně NATO) je vojensko-politickou organizací. Byla založena v roce 1949 dvanácti státy Severní Ameriky a Evropy s cílem chránit svobodu a demokracii svých členů a zajišťovat stabilitu v euroatlantickém prostoru. Dnes má NATO přes 30 členských států (většinu států Evropy včetně Turecka, USA a Kanady) a je největší vojenskou aliancí na světě. Základním principem NATO je, že útok na jednoho z členů je považován za útok proti všem. Bude tak uplatněno právo na kolektivní obranu.

Hlavními orgány NATO jsou:

• Severoatlantická rada – nejvyšší politický orgán NATO, řeší společnou politiku a strategie, rozhoduje o společných vojenských akcích, přijímá nové členy,
• Vojenský výbor – nejvyšší vojenský orgán NATO, poskytuje doporučení civilní Severoatlantické radě a realizuje její rozhodnutí,
• Skupina pro jaderné plánování – rozhoduje o jaderné politice NATO,
• Generální tajemník NATO – reprezentuje NATO navenek, sehrává na jednáních roli prostředníka.

Hlavní cíle NATO jsou:

• zajištění kolektivní obrany svých členů,
• podpora demokratických hodnot a svobody, a
• udržování stability a vazeb v euroatlantické oblasti.

Většinu 2. poloviny 20. století představovala protiváhu k Varšavské smlouvě. V současné době je garantem bezpečnosti v Evropě, snaží se předcházet konfliktům a pomáhá stabilizovat bezpečnostní situaci v jejím širším okolí.

Varšavská smlouva

Šlo o vojenský blok komunistických zemí východní Evropy vedený SSSR založený v roce 1955, a to v reakci na možnost rozšíření NATO o západní Německo. Varšavská smlouva byla několikrát použita na posílení sovětské kontroly v členských zemích, například během invaze do Československa v roce 1968.

Uzel Česko se věnuje základním poznatkům o našem státě.

Téma Státní symboly procvičuje rozpoznávání státních symbolů a částečně i na správné nakládání s nimi.

Ve Státních svátcích najdete cvičení věnující se jak tomu, co si ve který svátek připomínáme, tak kontext, na základě kterého došlo k těmto významným událostem.

Zadání v tomto uzlu vznikala primárně pro 2. stupeň základní školy, některá zadání však mohou být využitelná i pro 5. třídy nebo naopak střední školy.

Ústava ČR, základní zákon našeho státu, stanovuje sedm státních symbolů. Jsou jimi:

• státní vlajka

• velký státní znak

• malý státní znak

• státní barvy (bílá, červená a modrá, dohromady nazývané též trikolóra)

• vlajka prezidenta republiky (tzv. prezidentská standarta),

• státní pečeť

• státní hymna, kterou je píseň Kde domov můj (hudba: František Škroup, text: Josef Kajetán Tyl).

Státní symboly slouží k reprezentaci státu a jeho občanů. Můžeme je zahlédnout během záběrů ze zahraničních návštěv českých politiků, ale i během významnějších sportovních událostí či prakticky denně na školách, soudech či úřadech. Skrze svou symboliku poukazují na to, že Česko je samostatným státem s vlastní identitou a historií.

V Česku slavíme dohromady 13 svátků, 7 z nich je navázáno na historické události a dalších 7 na tradiční (typicky křesťanské) oslavy, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce (jeden svátek se překrývá v datu, proto máme volno jen 13 dní, nikoli 14).

Tyto svátky nejsou jen dnem pracovního volna. Pomáhají nám připomínat si tradice a významné historické události, na základě kterých vzniklo Česko.

Uzel Vznik a fungování státu se zaměřuje na klíčové principy organizace společnosti ve státě. Řeší způsoby, která ovlivňují uspořádání společnosti a rozdělení státní moci.

Demokracie nabízí procvičování informací týkající se fungování demokratického státu a zásad, na kterých stojí.

Volby a volební právo řeší jeden ze základních kamenů demokracie. Cvičení zachází do různě hlubokého detailu, od pochopení toho, co to vůbec volby jsou a jak fungují, po detailní znalost českého volebního systému.

Zadání zde nejsou pro jednu cílovou skupinu, je možné využít pro 2. stupeň ZŠ i pro střední školy, záleží na tom, do jaké hloubky chcete jít (detailnější popis cvičení lze najít v úvodním textu daného tématu).

Demokracie je forma vlády, ve které drží moc v rukou lidé. Mohou se tedy aktivně podílet na tom, jak je země řízena. Rozlišujeme dva základní typy demokracie, a to:

• přímou, ve které se občané podílejí přímo na přijímání rozhodnutí, například formou referenda, a
• nepřímou (zastupitelskou), kde si občané zvolí zástupce, kteří je následně zastupují v orgánech státní správy.

Přímá forma byla typická pro první demokracie, které vznikly v antickém Řecku. Současné státy užívají nepřímou demokracii či kombinaci přístupů. Jedním z rysů spojovaných s přímou demokracií jsou referenda, tedy hlasování o přijetí či zamítnutí konkrétního návrhu.

Základním mechanismem výběru zástupců v zastupitelské demokracii jsou volby. Volební právo je:

• všeobecné, takže může hlasovat každý svéprávný občan,
• rovné, každý hlas má tedy stejnou váhu, a
• tajné, což znamená, že nikdo nemůže být nucen zveřejnit, komu dal svůj hlas.

Z voleb pak vychází vládnoucí strany, tedy ti, kteří získali nadpoloviční většinu hlasů (či se dohodli s jinými typicky stranami a společně tvoří většinu), a opozice, jejímž úkolem je hlídat vládu a představovat jí jiný úhel pohledu.

Podstatnou součástí fungování demokracie je dělba moci a tzv. systém brzd a protivah. Moc ve státě dělíme na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Všechny tyto orgány jsou vázány zákony, které zajišťují, aby jeden z nich nedržel všechnu moc ve státě. Příkladem systému brzd a protivah může být například to, že výkonnou mocí navržený zákon musí být schválen mocí zákonodárnou.

Všechny tyto mechanismy zajišťují, aby o svém zastoupení a rozdělování moci ve státě rozhodovali občané. Základem pro fungování tzv. občanské společnosti je mimo jiné svoboda shromažďování a projevu.

Volby jsou proces, ve kterém občané demokratické země vybírají své zástupce do politických orgánů, jako je například parlament. Slouží k zajištění legitimity vlády a umožňují občanům podílet se na rozhodování o směřování státu. Volby probíhají v pravidelných intervalech dle délky mandátů v jednotlivých úřadech. Ty se cíleně liší tak, aby se mandáty jednotlivých politických orgánů překrývaly. Za závažných okolností mohou být vyhlášeny i předčasné volby. Účast ve volbách je základním právem občanů.

V Česku mohou volit lidé starší 18 let (jde o tzv. aktivní volební právo). Věková hranice pasivního volebního práva, teda práva kandidovat do daných orgánů, se liší dle typu orgánu.

Druhy voleb

Průběh voleb

Jít k volbám je právo každého svéprávného občana ČR. Volby v Česku typicky probíhají v pátek odpoledne a v sobotu dopoledne. Vždy můžeme volit ve volební místnosti dle svého trvalého bydliště nebo na tzv. voličský průkaz někde jinde. Volební komisi, která se stará o průběh voleb v dané volební místnosti, je vždy nutné prokázat se dokladem totožnosti. Po kontrole dostaneme úřední obálku, do které v soukromí za plentou vložíme námi vybraný volební lístek. Tuto obálku poté před zraky komise vhodíme do zapečetěné urny a tím je náš hlas odevzdán.

Volební urna bude po uzavření volebních místnosti volební komisí otevřena, veškeré hlasy budou sečteny a s pečlivou dokumentací odevzdány Českému statistickému úřadu.