Teorie popisuje automatickou, nevědomou reakci v chování, která byla vyvolána podnětem. Pavlov dělal experimenty se psy, zazvonil na zvonek a podal jim jídlo. Po jisté době začali psi při zazvonění zvonku slinit i bez toho, aby jim podal obživu. Spojili si podnět, zazvonění s tím, že dostanou najíst. U lidí můžeme takové reakce vidět například při pomyšlení na citron (začnou se nám tvořit sliny), při zachycení vůně z dětství (spustí se vlna vzpomínek) nebo při slyšení hudby z hororového filmu (začneme cítit nervozitu) .

Teorie popisuje vědomé chování, které bylo vyvoláno podnětem. Skinner zkoumal, jak se zvířata a lidé učí tomu, co je třeba udělat pro to, aby dosáhli svého cíle. Pracoval s holuby, které učil zmáčknout knoflík, aby dostali zrno. Tato teorie pracuje s odměnami a tresty. Ve světě se s ní můžeme setkat například při pokutě za rychlou jízdu (cílem je snížit rychlost další jízdy) nebo při odměně za dobře vykonanou práci (cílem je podpořit aktivity člověka i nadále).

Teorie hovoří o učení se přes pozorování a imitaci chování, které vidíme kolem. V učení hraje roli naše vlastní motivace, naše vlastní vnitřní nastavení. Můžeme si své chování vybírat, dle vlastních hodnot a přesvědčení. Příkladem mohou být učení se soucitnému chování vůči druhým, když jsme takové chování viděli u svých rodičů.

Proces učení se nových dovedností nebo poznatků se urychlí tím, že nám při našich prvních krocích někdo pomáhá. Například, když se učíme plést, ze začátku potřebujeme pomoc od někoho zkušenějšího. Ptáme se otázky a dostáváme odpovědi. Po čase však dokážeme plést úspěšně sami. Vygotsky to přirovnal k imaginárnímu stavebnímu „lešení“ (v angličtině scaffolding). Potřebujeme ho v procesu učení, ale poté dokážeme aktivitu provádět sami.

Piaget se na děti díval jako na malé vědce. Zvědaví a zkoumající, děti pozorují a interagují se světem kolem a tak se o něm učí víc a víc. Vypracoval seznam stádií, přes které podle jeho výzkumu děti procházejí během svého vývoje.

Při setkání s novou informací můžeme použít dva procesy, abychom si ji uložili do své mysli, abychom si o ní vytvořili schéma, tedy představu. Prvním je tzv. asimilace, při které je třeba změnit svou dosavadní představu, (nebo jak to nazýval Piaget, schéma), o dané věci. Příkladem může být setkání s černou labutí. Je třeba změnit svou představu, nebo schéma o labutích, že všechny labutě jsou bílé a přijmout novou informaci, že existují i černé.

Druhým procesem je akomodace, při které je třeba vytvořit zcela nové schéma. Příkladem může být dítě, které na všechna čtyřnohá zvířata říká, že to je „pes“. Postupně si vytvoří schémata pro kočku, krávu a podobně.

Tyto teorie mluví o tom, že člověk má uvnitř dobré záměry a je schopen dobrých a láskyplných činností. Také mluví o tom, že lidé v sobě mají touhu učit se a zdokonalovat se. Pokud ale nemají naplněné své potřeby, mohou se uchylovat k nezdravým rozhodnutím a ubližujícímu chování. Humanistický styl učení může vypadat tak, že si člověk nastaví své záměry a cíle a poté se snaží s pomocí svých jedinečných vlastností těchto cílů dosáhnout. Pomáhá mu přitom vlastní vůle a vědomí, že jedná správnou věc.

Podle Brunera by měli lidé, zejména děti, hrát aktivní roli při získávání nových znalostí, spíše než jen pasivně přijímat informace. Například u matematiky bychom neměli hned dostat vzorce, měli bychom se pokusit přijít na princip, který v nich je. Navrhl koncept spirálového učebního plánu, ve kterém jsou složité pojmy učeny opakovaně na stále hlubší úrovni porozumění, čímž se student postupně učí více detailů a rozvíjí hlubší pochopení.