Rostliny

Rostliny jsou skupinou organizmů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organizmů. Jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika. V současnosti na Zemi žije asi 350 000 druhů rostlin.

Pro 1. stupeň základní školy jsou informace o rostlinách zahrnuté v kapitolách podle prostředí.

Významné skupiny rostlin

• červené řasy, zelené řasy (a, b) – Převážně vodní, jednobuněčné, s buňkami v koloniích či mnohobuněčné s jednoduchou stavbou stélky.
• mechorosty (c) – Pravděpodobně první vyloženě suchozemské rostliny, nemají cévní svazky (mají však jednoduchá vodivá pletiva), rozmnožují se pomocí výtrusů, zahrnují mechy, hlevíky a játrovky.

a – ruducha

b – zelená řasa

c – mech

d – plavuň

e – kapradina

f – přeslička

g – cykas

h – jinan

i – jehličnan

j – jednoděložná rostlina

k – vyšší dvouděložná rostlina

• cévnaté rostliny – Mají vyvinuté cévní svazky.
  • plavuně (d) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, nejvíce rozvinuté v prvohorách, dnes žije jen málo druhů, mají obvykle čárkovité listy.
  • kapradiny a přesličky (e, f) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, mají složitější listy než plavuně.
    • Procvičování týkající se plavuní, kapradin a přesliček je pohromadě v jedné kapitole.
  • nahosemenné rostliny: cykasy (g), jinany (h), jehličnany (i) – Rozmnožují se pomocí semen, ta mnohdy vznikají na šupinách šištic.
  • krytosemenné (kvetoucí) rostliny – Mají květy a semena ukrytá v plodech. V současnosti druhově nejbohatší skupina rostlin, zahrnují mj. jednoděložné (j) a vyšší dvouděložné (k). Téma krytosemenných rostlin je možné procvičovat podle systému (čeledí) a podle tematických skupin.

Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky. Rostlinami se zabývá botanika.

Buňky a tkáně rostlin

Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA.

Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.

Stavba těla rostlin

Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).

Kořen

Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.

Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1) nebo svazčité kořeny (2).

Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (haustorií, e) brát látky hostiteli.

Stonek

Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Stonek je článkovaný, zpravidla nadzemní.

Přesouvání látek v rostlině (zejména prostřednictvím stonku) zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevní část vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýková část přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např. dělivá pletiva, květy, plody, zásobní orgány).

Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (a, stonek nedřevnatí) a dřeviny (b–‍c, stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Mezi dřeviny náleží keře (b) a stromy (c).

Stonek se může přeměňovat na kolce (ostré zkrácené větvičky připomínající trny, např. u trnky – 1), hlízy (např. u lilku bramboru – 2), úponky (např. u vinné révy – 3) či oddenky (vodorovné stonky u povrchu půdy, často se zásobní funkcí, např. u kosatce – 4).

1 – kolce trnky

2 – hlízy bramboru

3 – úponky vinné révy

4 – oddenky kosatce

List

Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Cévní svazky v listech jsou navenek vidět jako žilnatina.

Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b–‍d). Složené listy se dále dělí na dlanitě složené (b, lístky vyrůstají z jednoho místa) a zpeřené (lístky vyrůstají z prodlouženého řapíku; c – lichozpeřený list, d – sudozpeřený list).

Co se týče postavení listů na stonku, mohou být střídavé (a), vstřícné (b), v přeslenech (c) či v přízemní růžici (d).

Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (1), trny (2), pasti masožravých rostlin (3), listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství – 4) či palisty (5). Ze zdužnatělých listů a zkráceného stonku vznikají cibule (6).

1 – úponky hrachu

2 – trny růže

3 – past láčkovky

4 – listeny kokrhele

5 – palisty růže

6 – cibule

Nepohlavní (vegetativní) rozmnožování rostlin

Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní, mnohé trávy).

Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů). Mezi nejčastější způsoby vegetativního množení rostlin patří řízkování (oddělení např. stonku či listu s následným zakořeněním, často u pokojových rostlin) či roubování (přenášení roubu na podnož, často u ovocných stromů či keřů).

Květ slouží k rozmnožování krytosemenných („kvetoucích“) rostlin.

Součásti květu

Samčí součástí květu jsou tyčinky (a), jejichž prašníky vytvářejí pyl. Samičím orgánem je pestík (b), v jehož semeníku jsou uložena vajíčka. Na semeník navazuje čnělka a jedna či více blizen, na které je přenášen pyl při opylení. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.

Tyčinky a pestíky bývají chráněné květními obaly. Pokud obaly vypadají jednotně, jde o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (c), který je zpravidla zelený, a korunu (d), která je mnohdy pestrobarevná. Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku, květním lůžku (e). Květní obaly chrání tyčinky/pestík(y) i v rámci poupěte.

Souvislost podoby květu s opylováním

Hmyzosprašné rostliny většinou pomocí medníků = nektarií (g) vytvářejí nektar a lákají hmyz barvou či vůní květů. V tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají méně nápadné květy a redukované květní obaly. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.

Souměrnost květů

Co se týče symetrie (souměrnosti) květu, pravidelné květy mají více rovin souměrnosti (např. u zvonku, I). Souměrné květy mají jednu rovinu souměrnosti (např. u hrachu, II), opylovači k nim mohou přistupovat zpravidla jen z jednoho směru. Stavbu květu lze popsat grafickými květními diagramy či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

Rozložení pohlavní orgánů

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy (a). Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí a samičí květy, je rostlina jednodomá (b). U dvoudomých rostlin (c) jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

Květenství

Květy často bývají seskupené do květenství. Mezi typy květenství patří například úbor (a, u hvězdnicovitých, např. sedmikrásky), (složený) okolík (b, u miříkovitých, např. u kopru), klas (c, např. u ječmene), hrozen (d, např. u lilie zlatohlavé), lata (e, např. u ovsa), hlávka (f, např. u jetele) nebo jehněda (g, např. u lísky).

a – úbor
sedmikrásky

b – složený
okolík kopru

c – klas
pšenice

d – hrozen
lilie

e – lata ovsa

f – hlávka
jetele

g – jehnědy
lísky

Opylení a oplození

Opylení (1) je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne oplození (2), splynutí pohlavních buněk. U většiny rostlin probíhá opylení pylem jiného jedince, takové rostliny jsou cizosprašné. Samosprašné rostliny jsou schopné opylit se vlastním pylem.

Po opylení a oplození z oplozených vajíček vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod.

Semena

Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1–2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu. Ke klíčení semena potřebují zejména vodu.

Plody a jejich dělení

Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody se mohou dělit takto:

• dužnaté
  • bobule – např. u borůvky (a), banánovníku, vinné révy, papriky, rajčete, okurky
  • peckovice – např. u meruňky (b), třešně
  • malvice – např. u jabloně (c), hrušně

a – borůvka (bobule)

b – meruňka (peckovice)

c – jablko (malvice)

• suché
  • pukavé – po dozrání pukají a vypadávají z nich semena
    • lusk – u bobovitých rostlin, např. sója luštinatá, hrách setý (d)
    • tobolka – např. mák (e), kosatec, violka
  • nepukavé – po dozrání nepukají, obsahují obvykle jedno semeno
    • oříšek – např. líska (f), lípa
    • nažka – např. kopretina bílá, slunečnice roční (g), dub letní
    • obilka – u lipnicovitých (např. žito, pšenice – h)

d – lusky hrachu

e – tobolky máku

f – oříšky lísky

g – nažky slunečnice

h – obilky pšenice

Souplodí a plodenství

Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku – i, peckoviček u ostružiníku – j), z květenství vzniká plodenství (např. u vinné révy – k).

i – souplodí nažek (jahodník)

j – souplodí peckoviček (ostružiník)

k – plodenství bobulí (vinná réva)

Šíření plodů a semen

Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla (l) nebo chmýr (m). Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce (n). Obvykle dobře plavou na hladině.

Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu – o, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např. u hlohu, ptačího zobu – p, jmelí, tisu, jeřábu).

Některá semena (např. dymnivky – q, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např. u netýkavky – r).

l – křídla (listeny) habru

m – chmýr semen vrby

n – semena blatouchu

o – plodenství lopuchu

p – bobule ptačího zobu

q – masíčko semena dymnivky

r – plody netýkavky

Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa. Tyto druhy se můžou stát až invazními.

Rozdělení rostlin podle délky života

• Jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např. slunečnice roční, hrách setý).
• Dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např. divizna velkokvětá, mrkev obecná).
• Víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např. netřesk střešní).
• Vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např. dub letní, jabloň).

Řasy jsou umělou skupinou organizmů. Díky chloroplastům provádějí fotosyntézu, jsou to významní producenti. Mají eukaryotní buňky (s pravým jádrem). Většinou žijí ve vodě, mohou se ale vyskytovat i na souši. Některé řasy patří mezi rostliny (ruduchy, zelené řasy), jiné náleží do jiných skupin organizmů (např. chaluhy, rozsivky, obrněnky).

Řasy mohou být jednobuněčné, jejich buňky mohou tvořit kolonie, mohou být také mnohobuněčné. Tělo mnohobuněčných řas se označuje jako stélka, ta není rozčleněna na pravé orgány.

Mořské řasy (společně se sinicemi) vytvářejí většinu kyslíku, který následně využívají živé organizmy včetně člověka.

Ruduchy (červené řasy)

Ruduchy žijí především v mořích. Získává se z nich karagenan či agar, tyto látky slouží jako stabilizátory a zahušťovadla v potravinářství. Agar je též významným živným médiem pro kultivaci bakterií. Z mořských ruduch se vyrábějí pláty nori užívané např. k výrobě suši.

Zelené řasy

Mezi zelené řasy patří například:

• pláštěnka (a) – Jednobuněčná, má bičíky (samostatně se pohybuje), používá se ve vědě jako modelový organizmus.
• zrněnka (b) – Jednobuněčná, tvoří povlaky na kůře či skalách.
• váleč (c) – Jeho buňky tvoří kulovité kolonie.
• žabí vlas (d) – Mnohobuněčná řasa, tvoří rozvětvená vlákna.
• řasokoule zelená (e) – Mnohobuněčná, přirozeně žije v jezerech v Japonsku a v severní Evropě, pěstuje se jako okrasná.
• šroubatka (f) – Mnohobuněčná, má šroubovitý chloroplast.

Hnědé řasy

Rozsivky (1) jsou jednobuněčné. Mají dvoudílnou schránku z oxidu křemičitého, usazováním schránek vzniká křemelina čili diatomit (2, užívá se ve filtrech či k výrobě dynamitu). Chaluhy (3, hnědé řasy) jsou mnohobuněčné, jejich stélky mohou měřit až 60 m. Žijí obvykle při pobřeží chladnějších moří.

Mechorosty jsou evolučně původní skupinou rostlin. Jsou přizpůsobené životu na souši, nemají však cévní svazky, což souvisí s jejich omezeným vzrůstem. Pravděpodobně patřily mezi první suchozemské rostliny (vyšší rostliny), souš osidlovaly již v ordoviku v prvohorách. Mechorosty se rozmnožují pomocí výtrusů. Mezi mechorosty náleží mechy, hlevíky a játrovky.

Mechorosty obvykle rostou ve vlhkém prostředí, vyskytují se jak na holé půdě, tak společně s dalšími rostlinami, rostou i na skalách a borce stromů. Dokážou dobře zadržovat vodu.

Mechy: stavba rostlinky a životní cyklus

Příchytná vlákna (a) slouží mechům k přichycení v substrátu. Lístky (fyloidy, b) na mechové rostlince vyrůstají z lodyžky (c), v níž mohou být jednoduchá vodivá pletiva. Na vrcholu lodyžky též vyrůstají pohlavní orgány (samčí pelatky, nebo samičí zárodečníky – mechové rostlinky jsou obvykle odděleného pohlaví). Po splynutí pohlavních buněk vyrůstá štět (d) s tobolkou (e), v níž se tvoří výtrusy (f). Z těch posléze vyrůstají nové mechové rostlinky.

Zástupci mechů

• bělomech sivý (1) – Tvoří zakulacené „polštáře“, které mají šedomodrý nádech (z toho „sivý“ v názvu). Často v jehličnatých lesích.
• ploník (2) – Má lodyžky s tenkými zašpičatělými lístky.
• travník Schreberův (3) – V jehličnatých lesích, má červené lodyžky.
• rašeliníky (4) – Neustále přirůstají a spodní část se rozkládá za nepřístupu vzduchu, čímž vzniká rašelina. Ta se používá např. v zahradnictví. Rašeliniště se v Česku nacházejí zejména v horských oblastech či v jižních Čechách, hostí typická společenstva organizmů.

Zástupci játrovek

Mezi játrovky náleží např. porostnice mnohotvárná (5). Má lupenitou stélku, roste na vlhkých a stinných místech.

Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Rozmnožují se pomocí výtrusů.

Plavuně

Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Většinou mají jednoduché čárkovité listy. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. V současné době žijí jen bylinné plavuně.

Mezi plavuně žijící na území Česka patří například:

• plavuň vidlačka (1) – Má poléhavé stonky a dvojice výtrusných klasů.
• vranec jedlový (2) – V horských oblastech, nevytváří výtrusné klasy.
• šídlatka jezerní (3) – V Česku pouze v Černém jezeře na Šumavě.

1 – plavuň vidlačka

2 – vranec jedlový

3 – šídlatka jezerní

Kapradiny

Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody. Některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Tropické druhy kapradin se někdy pěstují jako pokojové rostliny.

Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Výtrusy jsou z výtrusnic vymršťovány. Kapradiny se též množí či rozrůstají pomocí oddenků (podzemních přeměněných stonků).

Mezi zástupce kapradin patří například:

• kapraď samec (a) – Běžná kapradina s kulatými výtrusnými kupkami, listy nevytrvávají přes zimu.
• osladič obecný (b) – Na skalách, vyhledává stinná a vlhká stanoviště.
• sleziník routička (c) – Na zdech, skalách.
• hasivka orličí (d) – Největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně). Cévní svazky na příčném řezu řapíkem listu připomínají rakouskou orlici. Roste např. na spáleništích.
• Platycerium („parožnatka“, e) – Epifytní tropický druh.

a – kapraď samec

b – osladič obecný

c – sleziník routička

d – hasivka orličí

e – Platycerium

Přesličky

Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy. Mezi přesličky náleží například:

• přeslička rolní – Často v příkopech, na polích, má jarní lodyhu (f – vlevo, nezelenou, slouží k rozmnožování, nese výtrusný klas) a zelenou letní lodyhu (f – vpravo).
• přeslička lesní – Má víckrát větvené stonky, jarní lodyha (g – vlevo) nese výtrusný klas, nejdříve je nezelená, pak fotosyntetizuje, letní lodyhy jsou celé zelené (g – vpravo).

f – přeslička rolní (jarní a letní lodyha)

g – přeslička lesní (jarní a letní lodyha)

Mezi nahosemenné rostliny náleží cykasy, jehličnany a jinany. Rozmnožují se semeny, která jsou často uložena volně na šupinách šištic (nejsou ukryta v plodech).

Cykasy

Cykasy byly rozšířené zejména ve druhohorách, dnes rostou v subtropech a tropech. Mívají zpeřené listy, někdy se pěstují jako pokojové rostliny. Cykasy jsou opylovány brouky.

Jinany

Ze skupiny jinanů do současné doby přežil pouze jinan dvoulaločný. Pochází z Číny, pěstuje se ale po celém světě jako okrasný. Má listy s klínovitou čepelí, která může být rozdělena na dva laloky. Jinany jsou dvoudomé (mají oddělené samčí a samičí stromy). Opyluje je vítr. V parcích a stromořadích se pěstují zejména samčí stromy, na samičích stromech totiž na podzim dozrávají páchnoucí semenné peckovice.

Jehličnany

Jehličnany jsou dlouhověké dřeviny. Rostou v tajze, lesích mírného pásu (zvláště na horách), ale i v tropických lesích. Rozmnožují se pomocí šištic. Jsou obvykle jednodomé, jeden strom obsahuje oddělené samčí a samičí šištice.

Samčí šištice vytvářejí pyl, samičí šištice mají na semenných šupinách uložena vajíčka. Jehličnany opyluje vítr. Opylením a oplozením vajíček vznikají semena. Zdřevnatěním samičí šištice vzniká šiška. Šišky se otevírají při vyschnutí (např. u smrku, borovice, modřínu) nebo se rozpadají přímo na stromě (např. u jedle).

Jehlice jehličnanů jsou zmenšené listy. Jehličnany mívají pryskyřičné kanálky, pryskyřice zaceluje poranění a brání rostlinu proti škůdcům.

Mezi běžné zástupce jehličnanů původní v Česku patří:

• borovice lesní (a, sosna) – Má jehlice po dvou, borka vespod kmene je šedohnědá a rozpukaná, výše se odlupuje v rezavých šupinkách.
• borovice kleč (b, kosodřevina) – Původní v horských oblastech, pěstovaná jako okrasná.
• smrk ztepilý (c) – Na území Česka na horách. Často pěstovaný pro dřevo (pro využití ve stavebnictví, k výrobě papíru či hudebních nástrojů). Monokultury smrku bývají napadány lýkožroutem smrkovým.
• modřín opadavý (d) – Má měkké jehlice na zkrácených větévkách, na zimu opadává.
• jedle bělokorá (e) – Jehlice vyrůstají v postranních řadách, mají vespod 2 bílé proužky, šišky jedle směřují vzhůru a rozpadají se na stromě.
• jalovec obecný (f) – Roste na okrajích lesů a pastvinách, jeho dužnaté šištice (jalovčinky) se užívají jako koření.
• tis červený (g) – Často vysazovaný jako okrasný, prudce jedovatý, samičí stromy mají semena v červených dužnatých míšcích (tisinky).

Mezi jehličnany nepůvodní v Česku náleží například:

• borovice černá (h) – Ze Středomoří, na rozdíl od borovice lesní je mohutnější, má delší jehlice a nemá rezavou horní část kmene.
• borovice vejmutovka (i) – Ze Severní Ameriky, má velmi jemné jehlice ve svazečcích po pěti a protáhlé šišky.
• douglaska tisolistá (j) – Z jejích šištic ční trojcípé podpůrné šupiny.
• zerav západní (k) – Součástí živých plotů a labyrintů, lidově „thuje“.
• sekvojovec obrovský (l) – Přirozeně v Kalifornii, nejobjemnější strom na světě.

Rostliny je možné tematicky roztřídit např. podle místa, kde rostou, jejich využití či určitých vlastností. Takto sdružené rostliny si zpravidla nejsou blízce příbuzné, na druhou stranu je obvykle lze potkat pohromadě.

• Kapitola listnaté stromy a keře obsahuje informace o nejběžnějších listnatých dřevinách Česka.
• Lesní prostředí (se zaměřením na byliny) představuje kapitola byliny v lese, keřové patro.
• O rostlinách žijících u vody (či ve vodě) a jejich přizpůsobení pojednává kapitola vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody.
• Kapitola louky, stepi, pastviny, křoviny, rumiště popisuje rostliny rostoucí v umělém či přirozeném bezlesí.
• Okrasné a pokojové rostliny zkrášlují a dotvářejí prostředí, v němž žije člověk.
• Ovoce, zelenina a aromatické rostliny jsou součástí potravy člověka, stejně jako rostliny pěstované na polích.
• Mnoho užitkových rostlin (včetně těch konzumovaných) pochází z tropů či subtropů.
• Masožravé rostliny dokáží rafinovanými způsoby získávat živiny z těl živočichů.
• Kapitola sukulenty, paraziti, invazní rostliny přestavuje sukulenty (rostliny se zdužnatělými částmi přizpůsobené suchu), parazitické rostliny (ty využívají jiných rostlin nebo hub ke své obživě) či invazní rostliny, které se šíří na nepůvodních místech.
• Možné je též procvičit poznávání jedovatých a jedlých/léčivých rostlin.

Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně. Dřeviny se v souvislosti s vědou, výzkumem a osvětou pěstují v arboretech, domácí i cizokrajné dřeviny nalezneme též v botanických zahradách.

Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Živočichové též dřeviny využívají ke hnízdění (např. datel, strakapoud, brhlík…). Úlohu v ekosystémech má mrtvé dřevo, na které jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí).

Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou je např. lípa srdčitá, javory, třešeň ptačí či bez černý).

Příklady listnatých stromů

• dub letní (a), dub zimní – Druhy původní v Česku, dlouhověké stromy s laločnatými listy a rozpraskanou šedohnědou borkou, jejich plody (žaludy) jsou nažky ve zdřevnatělé číšce.
• dub červený (b) – Pochází z Ameriky, má špičaté laloky listů, mnohde se chová invazně.
• buk lesní (c) – Strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité. Plodem jsou nažky (bukvice).
• javory (d–f) – Mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky. Javor mléč (d) má části listů ostré, řapík listu po poranění roní mléko (latex). Javor klen (e) má oblé listy a výrazněji klenuté dvounažky. Javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. v křovinách, vyskytuje se hlavně v nížinách.

a – dub letní

b – dub červený

c – buk lesní

d – javor mléč

e – javor klen

f – javor babyka

• bříza bělokorá (g) – Obsazuje uvolněná stanoviště, rychle roste, má bílou borku, trojúhelníkové listy a květy v jehnědách.
• habr obecný (h) – Oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech. Často se používá v živých plotech.
• jasan ztepilý (i) – Má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků či v lužních lesích. V zimě má výrazné tmavé pupeny.
• lípa srdčitá (malolistá) (j) – Národní strom Česka. Má listy se srdčitou čepelí, plody jsou oříšky v úžlabí listenu.
• topoly – Např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru. Topol černý s trojúhelníkovými listy (běžně se pěstuje sloupovitý kultivar ‘Italica’).
• vrba jíva (l) – Na rozdíl od jiných druhů vrb nevyhledává vlhko, častá na rumištích, obsazuje nová stanoviště.

g – bříza bělokorá

h – habr obecný

i – jasan ztepilý

j – lípa srdčitá

k – topol osika

l – vrba jíva

Příklady listnatých keřů

• bez černý (m) – Roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest). Z jeho bílých květenství lze připravovat sirup, plody jsou tmavé bobule (semena se šíří v trávicím ústrojí ptáků).
• líska obecná (n) – Jednodomý keř plodící lískové oříšky. Kvete od února do dubna, opyluje jej vítr.

m – bez černý

n – líska obecná

Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního bylinného aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají malé požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Mnohé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Součástí bylinného patra jsou i některé keříčky (např. borůvka).

Byliny kvetoucí časně zjara

• sněženka podsněžník (a) – V lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny. Tento či podobné druhy se často pěstují.
• bledule jarní (b) – Oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny. Roste v lužních lesích či na horských loukách.
• jaterník podléška (c) – Kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky. Roste v listnatých lesích a na jejich okrajích.
• sasanka hajní (d) – Tvoří rozsáhlé porosty, kvete bíle, rozmnožuje se oddenky.
• dymnivky (e) – V listnatých lesích, kvetou obvykle bíle či fialově, květy mají ostruhy.

a – sněženka podsněžník

b – bledule jarní

c – jaterník podléška

d – sasanka hajní

e – dymnivky

• plicník lékařský (f) – Má listy se světlými skvrnami, květy mění barvu od růžové po modrou dle stáří.
• orsej jarní (g) – Květy s větším množstvím žlutých okvětních lístků.
• prvosenka jarní (h) – V listnatých lesích či na jejich okrajích, sytě žluté květy s nepřitisklým kalichem.
• česnek medvědí (i) – Má kuchyňsky využitelné aromatické listy, jeho porostům neprospívá nešetrný a nadměrný sběr.

f – plicník lékařský

g – orsej jarní

h – prvosenka jarní

i – česnek medvědí

Později kvetoucí byliny

• šťavel kyselý (j) – Má trojčetné listy a pětičetné květy s bílými korunními lístky (ty mají fialovou žilnatinu).
• violka lesní (k) – Původní druh violky, má méně syté květy než violka vonná.
• konvalinka vonná (l) – Má bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody jsou červené bobule. Prudce jedovatá.
• náprstník červený (m) – Zavlečen ze západní Evropy, často na mýtinách, prudce jedovatý.
• vřes obecný (n) – Keříček rostoucí na kyselých půdách, růžově kvete v pozdním létě.

j – šťavel kyselý

k – violka lesní

l – konvalinka vonná

m – náprstník červený

n – vřes obecný

Rostliny s jedlými plody

• brusnice borůvka (o), brusnice brusinka (p) – Keříčky rostoucí na kyselých půdách.
• jahodník obecný (q) – Na pasekách, okrajích cest.
• ostružiník maliník (r) – Plodí maliny (souplodí peckoviček), nemá trny, má světlý rub listů.
• různé další druhy ostružiníků (s) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (někdy souhrnně „ostružiník křovitý“), mají trny, plodí ostružiny.

o – brusnice borůvka

p – brusnice brusinka

q – jahodník obecný

r – ostružiník maliník

s – ostružiník

Příklady součástí keřového patra

• hloh (t) – Plodí drobné červené malvice (potravou ptáků).
• brslen evropský (u) – Jedovatý. Oranžová semena jsou ukryta v růžových plodech.
• ptačí zob obecný (v) – Plodí tmavé bobule, často pěstován i jako okrasný.
• růže šípková (w) – Otrněný keř. Šípky jsou plodenství nažek v češuli.
• trnka obecná (x) – Často tvoří plášť na okrajích lesů, proti ožeru se brání kolci (větévkami připomínajícími trny).

t – hloh

u – brslen evropský

v – ptačí zob obecný

w – růže šípková

x – trnka obecná

Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva, ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Plody a semena vodních rostlin jsou často uzpůsobené přenosu vodou.

Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. Vodních rostlin se využívá v kořenových čistírnách u přírodních koupališť („biotopů“).

Příklady bylin vázaných na vodu

• leknín bílý (a) – Ve stojatých vodách. Uměle (např. v zahradních jezírkách) se pěstují kříženci leknínů.
• stulík žlutý (b) – Oproti leknínu má spíše oválné listy a menší, žluté květy.
• rákos obecný (c) – Součást břehového porostu, tvoří monokultury – rákosiny.
• orobinec (d) – Na březích, má typická hnědá plodenství sestávající z nažek s chmýrem (šíří je vítr).
• kosatec žlutý (e) – Má mečovité listy a 3četné žluté květy.
• blatouch bahenní (f) – V mokřadech, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• okřehek (g) – Má velmi zjednodušenou stavbu těla, plave na hladině, množí se vegetativně.
• rosnatka okrouhlolistá (h) – Masožravá rostlina rostoucí v rašeliništích.

Dřeviny v blízkosti vody

• olše lepkavá (i) – Má obvejčité listy. Plodenství obsahuje zdřevnatělé listeny, ty mu umožňují plavat.
• vrby – U vody roste množství druhů, např. vrba bílá (j) či vrba košíkářská (k; její proutí se využívá na výrobu košíků).

Louky a pastviny

Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je kosí, proto zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité). Mezi rostliny luk a pastvin náleží například:

• pryskyřníky (a) – Jedovaté, většinou žlutě kvetoucí se složenými listy.
• řebříček obecný (b) – Má členěné listy a bílá květenství.
• šalvěj luční (c) – Má fialové souměrné květy, v teplejších oblastech.
• zběhovec plazivý (d) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
• ocún jesenní (e) – Prudce jedovatý, kvete na podzim, listy raší a plody se dostávají nad zem na jaře.
• zvonek rozkladitý (f) – Má fialovou korunu z 5 srostlých lístků.
• jetele – Mají typické trojčetné listy.
  • jetel luční (g) – Kvete růžově.
  • jetel plazivý (h) – Kvete bíle.

a – pryskyřník prudký

b – řebříček obecný

c – šalvěj luční

d – zběhovec plazivý

e – ocún jesenní

f – zvonek rozkladitý

g – jetel luční

h – jetel plazivý

• kohoutek luční (i) – Má čtyřklané růžové korunní lístky.
• pampelišky (j) – Žlutě kvetoucí, nažky mají chmýr a šíří se větrem.
• kopretina bílá (k) – Má žluté trubkovité květy vprostřed a bílé jazykovité na okraji úboru.
• sedmikráska obecná (l) – Menší než kopretina, má obvejčité listy v přízemní růžici, dobře snáší sešlap.
• lipnice luční (m) – Běžná tráva, květenstvím je lata tvaru jehlanu.
• jílek vytrvalý (n) – Běžná tráva, květenství jsou štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá do travních směsí (i na fotbalová hřiště).

Na loukách rostou též orchideje (např. prstnatec májový – o), ty obvykle vyžadují specifické prostředí a patřičnou péči o něj.

i – kohoutek luční

j – pampeliška

k – kopretina bílá

l – sedmikráska obecná

m – lipnice luční

n – jílek vytrvalý

o – prstnatec májový

Stepi

Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin. Mezi rostliny na stepích náleží:

• koniklec luční (I) – Má tmavě fialové květy, v Čechách i na Moravě.
• koniklec velkokvětý (II) – Má světle fialové květy, jen na Moravě.
• hlaváček jarní (III) – Má rozměrné žluté květy.
• kavyl Ivanův (IV) – Tráva, její plody mají péřité osiny.
• hvozdík kartouzek (V) – Má růžové zubaté korunní lístky.
• katrán tatarský (VI) – Na jižní Moravě, po dozrání plodů je kutálen větrem po krajině (stepní běžec).

I – koniklec luční

II – koniklec velkokvětý

III – hlaváček jarní

IV – kavyl Ivanův

V – hvozdík kartouzek

VI – katrán tatarský

Rumiště

Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj. Do vegetace rumišť, křovin, strání či okrajů cest náleží například:

• třezalka tečkovaná (1) – Má žluté květy se 3 skupinami tyčinek a siličné nádržky v listech.
• mateřídoušky (2) – Na výslunných místech, aromatické.
• bodlák obecný (3) – Má ostnité listy a stonky, růžová květenství a nažky přenášené větrem.
• vlaštovičník větší (4) – Má 4četné žluté květy, roní oranžový latex.
• čekanka obecná (5) – Modré úbory, ze šlechtěné čekanky se dělá náhražka kávy.

1 – třezalka tečkovaná

2 – mateřídouška

3 – bodlák obecný

4 – vlaštovičník větší

5 – čekanka obecná

• podběl obecný (6) – Brzy zjara kvete žlutými úbory, později vyraší rozměrné listy.
• lopuch plstnatý (7) – Má plodenství s háčky (přenášení na srsti/peří živočichů).
• hluchavka bílá (8) – Bílé souměrné květy, křižmostojné listy.
• kopřiva dvoudomá (9) – Podobná hluchavce, avšak má žahavé trichomy a opyluje ji vítr.
• heřmánek pravý (10) – Má úbory s vyklenutým a dutým květním lůžkem, léčivý.

6 – podběl obecný

7 – lopuch plstnatý

8 – hluchavka bílá

9 – kopřiva dvoudomá

10 – heřmánek pravý

Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např. trnovník akát, bolševník velkolepý nebo křídlatky.

Okrasné a pokojové rostliny lidé pěstují zejména proto, aby zkrášlili své okolí a učinili ho příjemnějším k pobývání. Tyto rostliny jsou obvykle vyšlechtěné, díky umělému výběru a křížení se od svých předků pocházejících z přírody liší např. výraznějšími květy, listy či bujnějším vzrůstem. Také mohou být snazší na pěstování. Rostliny určitých vlastností (vzniklé obvykle šlechtěním) se označují jako odrůdy neboli kultivary.

Pokojové rostliny

Jako pokojové se pěstují hlavně tropické a subtropické druhy rostlin, které by venku nepřežily zimu. Vyžadují náležitou péči (např. odpovídající zálivku) i podmínky (např. určitou míru osvětlení). Pokojové rostliny lze mnohdy vegetativně rozmnožovat, např. řízkováním či dělením trsů. Mezi známé pokojové rostliny patří:

• různé druhy fíkusů, např. Ficus benjamina (a)
• „africká fialka“ (Saintpaulia) (b) – Nepříbuzná violkám, lze snadno množit listovými řízky.
• difenbachie (c) – Jedovatá árónovitá rostlina dekorativní listem.
• Phalaenopsis (můrovec) (d) – Nejběžnější pěstovaná orchidej, kultivar druhů z Jižní Asie.
• klivie (e), hvězdník (f, Hippeastrum, v zahradnictví nepřesně „amarylis“) – Jednoděložné rostliny s výraznými květy.
• muškáty (pelargonie) (g) – Původně z tropů a subtropů Afriky, často pěstované na oknech a balkonech.

Doma se též mnohdy pěstují sukulenty (např. kaktusy, aloe).

Okrasné rostliny pěstované venku

Ve venkovních prostorách se pro okrasu pěstují dřeviny i byliny. Mezi příklady patří:

• třešeň pilovitá (sakura ozdobná) a další sakury (1) – Pěstované zejména pro květy.
• jírovec maďal (2) – Jeho semena jsou kaštany, nepříbuzný kaštanovníku setému, napadán motýlem klíněnkou jírovcovou.
• magnolie (šácholany) (3) – Mají obvykle výrazné květy.
• hortenzie (4) – Zbarvení jejich květenství je závislé na vlastnostech půdy.
• růže (5) – Pěstované i pro řez (zejména v Africe).
• pivoňky (6) – Mohou být křovinné či bylinné, zejména z Asie.
• různé cibuloviny, např. tulipány (7), narcisy (8) či modřence (9)

Mnohé rostliny člověk cíleně pěstuje jako zdroj obživy.

Ovoce a zelenina

Za ovoce se považují obvykle plody vytrvalých rostlin, které kvetou a plodí opakovaně. Zelenina pochází z jednoletých až víceletých bylin, které kvetou pouze jednou za život. Rozdělení na ovoce a zeleninu je do určité míry neostré. V kuchyni často rozhoduje obsah cukru v dané rostlinné části. Ovoce i zelenina by měly být dostatečně zastoupeny v jídelníčku, neboť obsahují cenné živiny (mj. vitamíny či vlákninu).

Aromatické rostliny

Aromatické rostliny mají uplatnění při dochucování jídel či nápojů, využívají se jako koření. V této kapitole jsou zahrnuty aromatické rostliny, které se dají pěstovat na území Česka (např. majoránka, máta, křen, kmín). O tropickém koření pak pojednává kapitola užitkové rostliny tropů a subtropů.

Na polích se pěstují užitkové rostliny. Obvykle je zde přítomen jeden druh takové rostliny (jedná se tedy o monokulturu), někdy se však pěstuje i více druhů najednou (např. v případě krmných směsí). Při pěstování plodin se zvětšuje úrodnost půdy pomocí hnojiv, též se omezuje přítomnost plevelů a škůdců (pomocí herbicidů, respektive pesticidů). Tyto postupy na jednu stranu vedou ke zvětšení výnosů, na stranu druhou mohou (zvláště při neodpovídajícím použití) negativně ovlivňovat životní prostředí. Pole dále mohou být ohrožena např. vodní či větrnou erozí.

Druhy pěstovaných rostlin se obvykle dělí do určitých skupin.

Obilniny

Obilniny patří do čeledi lipnicovitých, využívají se jejich škrobnaté obilky. Patří mezi ně:

• pšenice setá (a) – Základ výživy v Evropě. Má nahé obilky a nelámavé vřeteno klasu, pěstuje se hlavně v nižších polohách, obilky se melou na mouku či krupici.
• žito seté (b) – Má zelenavé obilky, žitná mouka se užívá k pečení chleba, dále se ze žita vyrábí např. melta.
• ječmen obecný (c) – Má značně dlouhé osiny a často krátká stébla, k výrobě krup a krupek, sladu pro výrobu piva.
• oves setý (d) – Květenstvím je lata, k výrobě ovesných vloček.
• kukuřice setá (e) – Pochází z Ameriky. Pěstuje se jako krmivo pro dobytek, zvláště jižněji též k výrobě mouky, cornflakes či popcornu. Konzumována i jako zelenina.

a – pšenice setá

b – žito seté

c – ječmen obecný

d – oves setý

e – kukuřice setá

Okopaniny

Okopaniny jsou pěstované pro své podzemní části, např. přeměněné kořeny (kořenové bulvy) či stonky (stonkové hlízy). Náleží sem:

• lilek brambor (f) – Z Ameriky, konzumují se škrobnaté stonkové hlízy.
• řepa obecná – Cukrovka (g) se užívá k výrobě sacharózy (řepného cukru), červená (salátová) řepa má užití jako zelenina.

Luskoviny

Luskoviny náleží do čeledi bobovitých. Jejich semena se označují jako luštěniny. Patří sem:

• hrách setý (h) – Nejběžnější luštěnina, možné sklízet i několikrát ročně.
• sója luštinatá (i) – Teplomilná rostlina původem z Asie, její osevní plocha v Česku roste (užívá se hlavně pro krmení skotu).

f – lilek brambor

g – cukrovka

h – hrách setý

i – sója luštinatá

Pícniny

Pícniny slouží zejména jako krmivo pro zvířata. Náleží sem např. bob obecný (j), jetel luční (k), jetel inkarnát (l, „růžák“) či tolice setá (vojtěška, m).

j – bob obecný

k – jetel luční

l – jetel inkarnát

m – tolice setá

Olejniny, chmel

Olejniny se pěstují kvůli získávání oleje, na ten jsou obvykle bohatá semena. Součástí této skupiny jsou:

• řepka (n) – Olej se využívá v potravinářství, ale též pro výrobu „biopaliv“.
• slunečnice roční (o) – Z Ameriky, pro získávání potravinářského oleje.
• mák setý (p) – Semena se používají při výrobě pečiva.

Zvláštní způsob pěstování vyžaduje chmel otáčivý (q). Pěstuje se na chmelnicích, zde jsou obvykle mezi dřevěnými konstrukcemi nataženy kovové dráty, po nichž se chmel (jakožto liána) pne. Chmel je dvoudomý, pěstují se samičí rostliny. Jejich květenství (nepřesně „šištice“) se využívají při výrobě piva.

n – řepka

o – slunečnice roční

p – mák setý

q – chmel otáčivý

Plevele

Mezi polní plevele patří např. mák vlčí (r), kokoška pastuší tobolka (s), penízek rolní (t) či merlík bílý (u).

r – mák vlčí

s – kokoška pastuší tobolka

t – penízek rolní

u – merlík bílý

Užitkové rostliny tropů a subtropů mají široké využití po celém světě. Pěstují se kvůli konzumaci (ovoce, zelenina, pochutiny, koření…), ale také jako zdroj různých látek či materiálů (např. vlákno). Tropy a subtropy nabízejí podmínky vhodné pro růst rostlin, v tropech se navíc tyto podmínky během roku jen málo mění. Produkty z tropických rostlin tak mnohdy bývají dostupné po celý rok.

Problémy spojené se (sub)tropickými plodinami

Mezi problémy spojené s využíváním tropických plodin patří nutnost dálkové dopravy, ničení původních stanovišť (např. tropického lesa) zakládáním plantáží a jejich udržováním (to vede mj. k erozi půdy a znečišťování prostředí chemickými látkami), častý je též negativní vliv na původní obyvatele těchto oblastí.

Dále uvádíme příklady tropických plodin dle využití.

Pochutiny

• čajovník čínský (a) – Čaj se připravuje z jeho listů či mladých pupenů (druh čaje je odvislý od jejich úpravy).
• kávovník – Z Afriky, pěstuje se zejména v Americe. Káva se připravuje z pražených semen. Pěstuje se zejména kávovník arabský (b, káva z něj se označuje jako arabica) či statný (robusta).
• kakaovník pravý (c) – Z Jižní Ameriky, pěstuje se zejména v Africe. Pro výrobu kakaa a čokolády se využívají semena („kakaové boby“), ta se melou na kakaovou hmotu, z níž se následně získává kakaové máslo a kakaový prášek.

a – čajovník čínský

b – kávovník arabský

c – kakaovník pravý

(Sub)tropické rostliny pěstované pro vlákno

• bambus (d) – Různé druhy lipnicovitých rostlin s dutými stonky. Bambusové výhonky se také konzumují.
• bavlník (e) – Poskytuje nejvíce využívané rostlinné vlákno, to v rámci rostliny chrání semena, náročný na závlahu.

d – bambus

e – bavlník

Tropická koření

• pepřovník černý (f) – Pěstuje se zejména ve Vietnamu, různé barvy pepře spočívají v rozdílné úpravě peckovic.
• vanilka pravá (g) – Z Ameriky, pěstuje se hlavně na Madagaskaru. Využívají se nezralé tobolky („lusky“), které musejí projít časově náročným zpracováním. Vanilková vůně je často nahrazovaná syntetickým vanilinem.
• zázvor lékařský (h) – Využívají se oddenky.
• hřebíčkovec vonný (i) – Využívají se poupata.
• skořicovník – Skořice (j) dovážená do Evropy je zejména ze skořicovníku čínského, jedná se o vonnou kůru.

f – pepřovník černý

g – vanilka pravá

h – zázvor lékařský

i – hřebíčkovec vonný

j – skořice

Ovoce

• ananasovník chocholatý (k) – Ananas je plodenství, které vzniká srůstem bobulí obklopujících stonek.
• banánovník (l) – Největší bylina, pěstován zejména ve Střední a Jižní Americe. Banány jsou bezsemenné bobule. Banánovníky jsou ohrožovány panamskou nemocí.
• různé citrusy – Rod rostlin pocházející z jihovýchodní Asie, plodí např. mandarinky, pomeranče, grapefruity, citrony (m), limety.
• kokosovník ořechoplodý (n) – Palma rostoucí zejména na pobřeží tropických moří, plody dobře plavou ve vodě.
• datlovník pravý (o) – Palma pěstovaná pro své sladké peckovice zejména v subtropech.

k – ananasovník

l – banánovník

m – citroník

n – kokosovník

o – datlovník

Další plodiny

• palma olejná (p) – Pěstována pro olej listovaný z plodů a jejich jader. Náročná na chemizaci, plantáže mají krátkou životnost.
• podzemnice olejná (q) – Květy se po oplození zavrtávají pod zem, její semena jsou arašídy („buráky“).
• cukrová třtina (r) – Získává se z ní cukr (sacharóza).
• povíjnice batátová (s) – Kořenové hlízy (batáty) jsou sladší než brambory, patří mezi svlačcovité (nepříbuzná lilku bramboru).
• rýže setá (t) – Obilnina obvykle pěstovaná na zaplavovaných polích.

p – palma olejná

q – podzemnice olejná

r – cukrová třtina

s – povíjnice batátová

t – rýže setá

Masožravé rostliny obvykle rostou v místech, kde je nedostatek živin. Tyto živiny (zejména dusík a fosfor) mohou získávat ze živočišné kořisti, kterou nalákají (např. vůní/zápachem či vzhledem pastí) a následně rozloží (pomocí trávicích enzymů).

Získávání živin

Kořistí masožravých rostlin je obvykle hmyz, určité druhy mohou být ale specializované i na jiné bezobratlé (např. pavoukovce, korýše). Obratlovci jsou spíše výjimečnou kořistí masožravých rostlin s velkými pastmi (např. láčkovka rádža). Některé masožravé rostliny se druhotně přizpůsobily získávání živin z rostlinného opadu (láčkovka soudečková, která je vlastně vegan) či trusu živočichů (např. láčkovka Lowova).

Žádná masožravá rostlina nezískává kořist květem, květy masožravým (stejně jako jiným) rostlinám slouží k pohlavnímu rozmnožování. Pasti masožravých rostlin jsou ve většině případů přeměněné listy.

Typy pastí

• gravitační – Kořist spadne do dolní části pasti a nemůže vylézt ven. Víčko u gravitačních pastí obvykle slouží k zabránění vniknutí dešťové vody do pasti (a zředění trávicí tekutiny v její spodní části), po lapení kořisti se nezavírá. Vyskytuje se např. u láčkovek či špirlic.
• adhezní (lepivé) – Kořist je nalepena na povrch listu. Např. u tučnic, rosnatek, rosnolistů.
• mechanické sklapovací – Aktivně se hýbou v reakci na přítomnost kořisti, např. u mucholapky podivné či aldrovandky měchýřkaté.
• detentivní (vrš) – Past je jednosměrná, kořist do ní může zalézt, ale nemůže vylézt. Např. u genlisejí.
• podtlakové – Vázané na vodní prostředí, dochází k otevření víčka pasti a rychlému nasátí kořisti, u bublinatek.

Masožravost u rostlin vznikla víckrát nezávisle na sobě. Mají-li různé druhy masožravých rostlin stejný typ pasti, nemusejí si být blízce příbuzné. Může se jednat o sbíhavý vývoj (konvergenci), např. u láčkovky a láčkovice či rosnatek a tučnic.

Příklady masožravých rostlin původních v Česku

• bublinatka jižní (a) – Nejčastější, pod vodní hladinou má drobné podtlakové pasti, kvete žlutými souměrnými květy.
• rosnatka okrouhlolistá (b) – Zejména na rašeliništích, listy obsahují výstupky s lesklými kapkami lepivé tekutiny (tentakule).
• tučnice obecná (c) – Na prameništích a slatiništích, loví přízemní růžicí lepivých listů.

a – bublinatka jižní

b – rosnatka okrouhlolistá

c – tučnice obecná

Většina masožravých druhů v Česku je vázaná na ohrožené biotopy a zvláště chráněná.

Masožravé rostliny subtropů a tropů

• mucholapka podivná (d) – Přirozeně na východě USA, nejčastěji šlechtěná, pasti se aktivně zaklapávají po podráždění chlupů na jejich vnitřní straně.
• láčkovky (e) – Zejména v jihovýchodní Asii.
• špirlice (f) – V Severní Americe.
• heliamfory (g) – Zejména na stolových horách Venezuely, Guyany, Brazílie.

d – mucholapka podivná

e – láčkovka

f – špirlice

g – heliamfora

Sukulenty

Sukulenty jsou rostliny, které ve svých ztlustlých orgánech skladují vodu (nejčastěji v listech či stoncích). Díky tomu jsou přizpůsobené životu v suchých podmínkách, např. na pouštích či polopouštích. Sukulence vznikla vícekrát nezávisle na sobě – například africké pryšce (a) a americké sloupovité kaktusy (b) žijí v podobných podmínkách a vypadají obdobně, ale nejsou si příbuzné. Mezi kaktusy patří i opuncie (c) s plochými stonky či vánoční kaktus (d), který roste v tropických lesích a sukulenci druhotně ztratil. Listovými sukulenty jsou agáve obecná pocházející z Ameriky (e) či aloe pravá (Aloe vera, f). Z Evropy pochází netřesk střešní (g).

a – sloupový pryšec

b – sloupový kaktus

c – opuncie (nopál)

d – vánoční kaktus

e – agáve obecná

f – aloe pravá (Aloe vera)

g – netřesk střešní

Parazitické rostliny

Parazitické rostliny ke své výživě využívají jiné rostliny nebo houby. Mnohdy jim chybí chlorofyl či jej mají malé množství. Rostliny parazitující na jiných rostlinách získávají látky pomocí specializovaných orgánů, haustorií. Vodu, minerální látky i produkty fotosyntézy od hostitele získávají např. kokotice evropská (h), zárazy (i) či podbílek šupinatý (j). Rostliny, které od hostitele získávají jen vodu a minerální látky, přičemž samy fotosyntetizují, se tradičně označují jako poloparazitické (např. jmelí bílé – k). Rostliny, které získávají výživu od hub, jsou mykotrofní (respektive mykoheterotrofní), např. hlístník hnízdák (l) či hnilák smrkový (m).

h – kokotice evropská

i – záraza bílá

j – podbílek šupinatý

k – jmelí bílé

l – hlístník hnízdák

m – hnilák smrkový

Invazní rostliny

Invazní rostliny se dostávají na nové území z jiných částí světa a intenzivně se zde šíří. V Česku jsou invazní např. následující druhy (n–r). V teplejších oblastech (např. na jihu Evropy) jsou invazními rostlinami např. výše zmíněné agáve či opuncie.

n – bolševník velkolepý

o – křídlatka

p – netýkavka žláznatá

q – pajasan žláznatý

r – trnovník akát

Krytosemenné rostliny lze třídit do systematických skupin – čeledí. Rostliny v rámci jedné čeledi jsou si příbuzné a mají určité společné znaky, mohou se však značně lišit svým způsobem života či využitím.

Mezi vyšší dvouděložné rostliny patří mj. čeledi:

• pryskyřníkovité, brukvovité
• růžovité, bobovité
• miříkovité, hluchavkovité
• lilkovité, hvězdnicovité

Poslední kapitola v tomto tématu se věnuje jednoděložným rostlinám.

Procvičování vztahující se k listnatým stromům a keřům najdete v kapitole s tematicky roztříděnými rostlinami. Listnaté dřeviny spadají do většího množství různých čeledí.

Čeledi pryskyřníkovitých i brukvovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Pryskyřníkovité

Pryskyřníkovité jsou zejména vytrvalé byliny. Často obsahují jedovaté látky. Jejich květy bývají opylované hmyzem, mnohdy jsou žluté. Obsahují větší množství pestíků i tyčinek. Z pestíků vznikají souplodí nažek či měchýřků.

Mezi zástupce pryskyřníkovitých patří například:

• pryskyřníky (a – pryskyřník prudký) – Často na loukách, obvykle kvetou žlutě.
• blatouch bahenní (b) – V blízkosti vody, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• orsej jarní (c) – Často ve světlých lesích, menšího vzrůstu než blatouch.
• jaterník podléška (d) – Má fialové či růžové květy, trojlaločné listy připomínají játra.
• oměje (e) – Zejména na horách, prudce jedovaté, opylované čmeláky.
• upolín nejvyšší (f) – Na vlhkých loukách, má žluté kulovité květy.
• sasanka hajní (g) – Ve velkých skupinách v listnatých lesích, přezimuje v oddenku.

Brukvovité

Brukvovité jsou jednoleté či vytrvalé byliny. Mají často bílé či žluté květy uspořádané do hroznů. Květy mají čtyři kališní lístky, čtyři korunní lístky a 6 tyčinek. Brukvovité obsahují silice. Z mnohých brukvovitých byly vyšlechtěny užitkové rostliny využívané např. jako zelenina nebo pochutiny.

Mezi užitkové brukvovité náleží například:

• řepka (1) – Ze semen se lisuje olej využívaný v potravinářství a k výrobě paliv.
• brukev zelná (2 – planá) – Bylo z ní vyšlechtěno množství druhů zeleniny: zelí, květák, brokolice, kapusta, kedluben…
• ředkev setá (3) – Ředkvičky jsou její kořenové bulvy.
• křen selský (4) – Kořen se používá jako pochutina.
• hořčice setá (5) – Mletím semen se vyrábí hořčice (pochutina).

Mezi plané brukvovité náleží:

• kokoška pastuší tobolka (6) – Plody jsou šešulky typického tvaru.
• česnáček lékařský (7) – V listnatých lesích a místech s vyšším obsahem dusíku, listy po rozemnutí typicky zapáchají.
• huseníček rolní (8) – Používá se jako modelový organizmus v botanice/molekulární biologii.

Čeledi růžovitých i bobovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Růžovité

Růžovité rostliny zahrnují byliny i dřeviny. Mají pravidelné, obvykle 5četné květy s rozlišenými květními obaly. Plodem bývá malvice, peckovice či nažka. Do této čeledi patří většina ovocných dřevin pěstovaných u nás.

Mezi užitkové růžovité patří například:

• jabloň domácí (a), hrušeň obecná (b) – Plodí malvice.
• třešeň (c), meruňka obecná (d), broskvoň obecná (e), slivoň švestka (f) – Plodí peckovice.
• jahodník velkoplodý (g) – Vyšlechtěný jahodník.

Mezi plané růžovité patří například:

• růže šípková (h) – Má trny vzniklé přeměnou listů, plody jsou šípky (souplodí nažek v češuli).
• mochna husí (i) – má 5četné žluté květy a zpeřené listy.
• trnka obecná (j) – Brání se ožeru kolci (větévkami připomínajícími trny).
• kontryhel (k) – V mnoha druzích často na loukách, pastvinách.
• tužebník jilmový (l) – Vyšší bylina, kvete bíle, na vlhčích půdách.
• ostružiník maliník (m) a další ostružiníky (n) – Mají souplodí peckoviček.
• jahodník obecný (o) – „Lesní“ jahoda, na osluněných místech v lesích, na pasekách.

Bobovité

Do čeledi bobovitých náleží byliny i dřeviny. Mají souměrné květy s kalichem a korunou. Horní korunní lístek tvoří tzv. pavézu, po stranách květu jsou křídla, dva srostlé spodní korunní lístky tvoří člunek. Listy bobovitý jsou často zpeřené, mohou být přeměněné na úponky (např. u hrachu – na obrázku). Typickým plodem je lusk. Semena mnohých bobovitých se označují jako luštěniny (fazol – 1, čočka – 2, hrách – 3, sója – 4…) a konzumují se. Z bobovitý se též často dělá píce pro dobytek (tolice vojtěška – 5, jetel inkarnát – 6…). Na kořenech bobovitých žijí hlízkové bakterie, které váží vzdušný dusík.

Užitkové bobovité rostliny byly zmíněny výše, mezi plané druhy patří například:

• jetel luční (7) – Má růžové hlávky a trojčetné listy.
• štírovník růžkatý (8) – Má okolíky žlutých květů a trojčetné listy.
• čičorka pestrá (9) – Kvete růžově, květy jsou v okolících.
• hrachor jarní (10) – Kvete zjara, barva květů se mění z růžové na modrou dle stáří.

Mezi bobovité rostliny nepůvodní na našem území náleží např. trnovník akát (11) či lupina mnoholistá (12). Tyto druhy mění rostlinná společenstva tím, že zvětšují množství dusíku v půdě.

Čeleď miříkovité i hluchavkovité náleží mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Miříkovité

Miříkovité rostliny jsou byliny. Jejich listy bývají zpeřené, mnohdy víckrát. Jejich květy jsou obvykle drobné, bílé či žluté, uspořádané do složených okolíků. Před květenstvím se nachází obal z listenů. Plodem bývá dvounažka, která se rozpadá na dvojici plůdků (merikarpií). Mezi miříkovité náleží druhy využívané jako zelenina či koření.

Mezi užitkové miříkovité patří například:

• mrkev obecná (a) – Dvouletá rostlina, roste i volně v přírodě. Vyšlechtěna a pěstována pro svůj zdužnatělý kořen, ten obsahuje β-karoten (provitamín A).
• petržel obecná (b) – Kořenová zelenina využívaná např. do polévek, také využívány listy petržele (např. kudrnky).
• pastinák setý (c) – Využíván podobně jako petržel, kvete žlutě.
• miřík celer (d) – Pěstován pro své bulvy, ty se užívají jako kořenová zelenina. Řapíkatý celer je pěstován pro zdužnatělé řapíky listů.
• kopr vonný (e) – Listy využívány jako koření, např. do koprové omáčky či při nakládání okurek, kvete žlutě.
• kmín kořenný (f) – Dvouletý, kmín jsou jeho plůdky (využívány např. na chleba a další pečivo).

Mezi plané miříkovité patří například:

• kerblík lesní (g) – Na okrajích lesů, v křovinách.
• bršlice kozí noha (h) – Roste na půdách bohatých živinami, v zahradách nevítaný plevel.
• bolehlav plamatý (i) – Vysoká rostlina se skvrnitým stonkem, jedovatý (údajně jím byl otráven Sokrates).
• bolševník velkolepý (j) – Statná invazní rostlina pocházející z Kavkazu, po potřísnění kůže a vystavení slunci vznikají těžce se hojící puchýře.

Hluchavkovité

Hluchavkovité rostliny jsou byliny či keříčky. Mají souměrné květy. Jejich listy jsou jednoduché, vstřícné (křižmostojné – sousední dvojice jsou umístěné kolmo), umístěné na čtyřhranném stonku. Hluchavkovité často obsahují vonné silice, často se používají jako koření nebo léčivé rostliny.

Mezi užitkové hluchavkovité patří například:

• rozmarýn lékařský (1) – Využíván jako koření, např. k dochucení masa.
• bazalka pravá (2) – Koření, typicky se používá čerstvá, původem z Indie.
• dobromysl obecná (3) – Též oregano, typicky užívaná v italské kuchyni.
• šalvěj lékařská (4)
• mateřídouška obecná (tymián, 5) – Koření, pochází ze Středomoří (v Česku neroste planě).
• máta peprná (6) – Obsahuje menthol (ochucení žvýkaček, zubních past apod.).

Mezi plané hluchavkovité patří například:

• hluchavka bílá (7) – Až 50cm bylina, má bílé souměrné pyskaté květy v přeslenech, roste na místech bohatších na živiny.
• hluchavka nachová (8) – Vzrůstem menší než hluchavka bílá, má růžovofialové květy.
• zběhovec plazivý (9) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
• popenec obecný (10) – Má drobné okrouhlé zubaté listy, fialové květy, jedlý.
• mateřídoušky (např. mateřídouška vejčitá, 11) – Často aromatické, růžově kvetoucí nízké byliny. Rostou na výslunných místech.

Čeledi lilkovité i hvězdnicovité patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Lilkovité

Mezi lilkovité rostliny náleží množství zemědělsky významných, ale též jedovatých druhů. Jedná se o byliny, jejich květy jsou pravidelné, 5četné, mají srostlý kalich a srostlou korunu. Typickým plodem je bobule.

Mezi pěstované lilkovité patří následující rostliny pocházející z Ameriky:

• lilek brambor (1) – Původně dovezen do Evropy jako okrasná rostlina, pěstuje se pro škrobnaté oddenkové hlízy.
• rajče jedlé (2)
• paprika setá (3) – Plody (bobule) obsahují různé množství kapsaicinu, který způsobuje pálivost.
• lilek vejcoplodý (4)
• tabák virginský (5) – Do tabákových výrobků, obsahuje nikotin a další alkaloidy. Z celosvětového hlediska rostlina způsobující nejvíce úmrtí.

Mezi planě rostoucí lilkovité náleží tyto jedovaté rostliny:

• rulík zlomocný (6) – V lesích, jedovaté jsou zejména plody (bobule) obsahující alkaloid atropin. Podobné látky se užívají v očním lékařství pro roztažení zornice.
• durman obecný (7) – Planě na rumištích a jako polní plevel, vyšlechtěné durmany se pěstují pro okrasu.

Hvězdnicovité

Hvězdnicovité patří mezi druhově nejbohatší čeledi rostlin. Jsou to většinou byliny. Květenství hvězdnicovitých se nazývá úbor, ten může sestávat z trubkovitých a/nebo jazykovitých drobných květů. Jazykovité květy mají paprsek ze srostlých korunních lístků. Typickým plodem je nažka, ta je mnohdy ochmýřená (např. u pampelišky).

Mezi planě rostoucí hvězdnicovité patří:

• sedmikráska obecná (a) – Má žluté trubkovité květy a jazykovité květy s bílým paprskem, obvejčité listy. Dobře snáší sešlap, je jedlá.
• kopretina bílá (b) – Větší než sedmikráska, stonkem je lodyha vyrůstající z přízemní růžice listů.
• pampelišky (c) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (souhrnně pampelišky smetánky, pampeliška lékařská v Česku neroste, proto je vhodné vynechávat druhové jméno). Mají žluté úbory jazykovitých květů. Rostou na loukách, rumištích.
• heřmánek pravý (d) – Má dutá květní lůžka, aromatický, léčivý.
• podběl lékařský (e) – Vykvétá zjara žlutými úbory, později raší listy.
• čekanka obecná (f) – Má modré úbory. Šlechtěna pro kořen, z něhož se vyrábí náhražka kávy (cikorka, melta). Z příbuzné čekanky listové se získávají puky pro přípravu salátu.
• devětsil lékařský (g) – Na vlhkých místech, zjara tvoří růžovofialová květenství, později rozměrné listy.
• bodláky (h), pcháče (i) – Otrněné rostliny, bodláky mají na rozdíl od pcháčů péřitý chmýr na nažkách.
• lopuch (j) – Má rozměrné listy a plodenství s háčky, přenáší jej živočichové na povrchu těla.

Na polích se pěstuje slunečnice roční (1), z jejích nažek se lisuje potravinářský olej.

Jako okrasné se pěstují např. ostálky (cinie, 2), měsíček lékařský (3), astry (4), aksamitníky („afrikány“, 5) či na podzim vykvétající listopadky (chryzantémy, 6).

Jednoděložné rostliny klíčí jedním děložním lístkem, mají obvykle svazčité kořeny, souběžnou žilnatinu listů, neuspořádané cévní svazky a trojčetné květy s nerozlišeným okvětím. Mezi jednoděložné patří následující čeledi.

Amarylkovité

Amarylkovité rostliny mají často cibule nebo oddenky. Náleží mezi ně:

• česnek kuchyňský (a) – Stroužky jsou zdužnatělé pupeny.
• cibule kuchyňská (b) – Cibule jsou tvořené krátkým stonkem (podpučím) a zdužnatělými listy.
• pór zahradní (c) – Cibule je podlouhlá, válcovitá.
• pažitka pobřežní (d) – Využívají se listy (např. k ozdobě jídel), roste i volně v přírodě.
• sněženka podsněžník (e) – V přírodě zvláště chráněná, má zelený vzor na vnitřních okvětních lístcích.
• bledule jarní (f) – V přírodě zvláště chráněná, má žluté/zelené skvrny na všech okvětních lístcích, kvete později než sněženka.
• narcisy (g) – Vyšlechtěné pěstované pro okrasu, jedovaté.
• hvězdník (Hippeastrum, h, v zahradnictví „amarylis“) či klivie (i) pěstované jako pokojové rostliny

Kosatcovité

Kosatcovité se vyznačují častou tvorbou oddenků či hlíz, mají v květu tři tyčinky. Do této čeledi patří:

• kosatec žlutý (1) – Na březích vod, má mečovité listy; často se pěstují další vyšlechtěné kosatce.
• šafrán setý (2) – Z jeho čnělek se získává koření.
• šafrán (krokus) jarní (3) – Okrasná jarní cibulovina.
• mečík střechovitý (4) – Silně ohrožený, má růžovofialové souměrné květy. Roste na východě Česka. V kultuře se pěstují vyšlechtěné mečíky.

Lipnicovité

Lipnicovité (také označované jako trávy) jsou byliny, jejich stonek se nazývá stéblo (často je dutý). Mají zvláštní stavbu květů, ty jsou uspořádány v latách či klasech. Opyluje je hlavně vítr. Mezi plané druhy lipnicovitých patří:

• lipnice luční (a) – Běžná tráva s jehlancovitou latou.
• jílek vytrvalý (b) – Má štíhlé klasy.
• srha laločnatá (c) – Má široké a ostré listy, obvykle na místech bohatších na dusík.

Mezi pěstované lipnicovité náleží například:

• rýže setá (d) – Často pěstovaná na zaplavovaných polích.
• cukrová třtina (e) – Pro výrobu sacharózy, pěstovaná v tropech a subtropech.
• kukuřice setá (f) – Jednodomá rostlina, pěstuje se jako pícnina i pro přímou konzumaci.
• pšenice (g) – Nejběžnější obilnina, obilky se melou na mouku.
• žito (h) – Má zelenavé obilky, z klasu obvykle vystupují osiny.
• ječmen (i) – Má zpravidla nejdelší osiny mezi běžnými obilninami, používá se k výrobě sladu.
• oves (j) – Květenstvím je lata, užívá se např. pro výrobu ovesných vloček.

Vstavačovité (orchideje)

Vstavačovité neboli orchideje jsou jednou z největších čeledí rostlin. Jsou to byliny, jejich květy bývají souměrné a nápadné, opylované hmyzem. Mnohé tropické druhy se pěstují jako pokojové rostliny, orchideje též rostou v Česku (většina druhů je zvláště chráněných).

• můrovec (Phalaenopsis) (1) – Nejčastěji šlechtěná orchidej pěstovaná jako pokojová, původem z Asie.
• vanilka pravá (2) – Původem ze střední Ameriky, jako koření se užívají plody.
• prstnatec májový (3) – Orchidej původní v Česku, roste např. na vlhkých loukách.

Další jednoděložné rostliny

• vraní oko čtyřlisté (4) – Plodem je jedovatá tmavá bobule (kýchavicovité).
• konvalinka vonná (5) – Má hrozny bílých květů se srostlým zvonkovitým okvětím, jedovatá (chřestovité).
• ocún jesenní (6) – Růžově kvete na podzim, plody se dostávají nad zem na jaře, prudce jedovatý (ocúnovité).
• chřest lékařský (7) – Jeho výhonky jsou používané jako zelenina (chřestovité).
• tulipán zahradní (8) – Pěstovaná cibulovina (liliovité).
• lilie zlatohlavá (9) – Má hrozny červenofialových květů, zvláště chráněná (liliovité).