Biologie

Obecná biologie se věnuje životu v širokém pojetí, jeho vzniku a vlastnostem. V tomto tématu je také možné procvičovat pojmy spjaté s biologií nebo názvy biologických oborů.

Téma bádání a výzkum biologii přibližuje obecné dovednosti, které jsou spojené se zkoumáním přírody (určování organizmů, laboratorní práce aj.).

Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Děje v jednotlivých buňkách mají vliv na to, jak funguje organizmus jako celek.

Mikrobiologie se věnuje drobným organizmům, které lze obvykle pozorovat jen mikroskopem. Patří mezi ně viry, bakterie či prvoci (protisté).

Genetika zkoumá dědičnost a proměnlivost živých organizmů.

• Podtéma úvod do biologie, znaky živých soustav představuje znaky života, základy třídění živých organizmů a biologického zkoumání.
• Lze procvičovat pojmy spojené s biologií a názvy biologických oborů.
• Astrobiologie se zabývá možnou existencí života mimo Zemi a jeho souvislostmi s pozemským životem.

Biologie je věda zabývající se (živými) organizmy. Mezi obory, které spadají pod biologii či s ní souvisejí, patří např. zoologie (zabývá se živočichy), botanika (zabývá se rostlinami), mykologie (zabývá se houbami), mikrobiologie (studuje mikroorganizmy) či ekologie (zabývá se vztahy v přírodě).

Znaky života

Život je v současnosti znám pouze ze Země, první živé organizmy vznikly asi před 3,7 miliardami let. Mezi znaky živých soustav patří zejména:

• dědičnost – Předávání znaků potomkům, „návod“ na znaky je zapsán v nukleových kyselinách (DNA, RNA).
• rozmnožování
• dráždivost – Reakce na podněty, udržování stálého vnitřního prostředí (homeostáza).
• látková přeměna (metabolizmus) – Souvisí s přijímáním živin (potravy), vylučováním či (buněčným) dýcháním (živiny se reakcí s kyslíkem mění na oxid uhličitý a vodu, uvolňuje se využitelná energie). Některé organizmy provádějí fotosyntézu: z oxidu uhličitého a vody za účasti energie světla vznikají živiny a kyslík.
• vývoj
  • v rámci jedince (ontogeneze) – Souvisí s růstem.
  • v rámci druhu (fylogeneze) – Souvisí s evolucí. Průkopníkem myšlenky evoluce hnané přírodním výběrem byl Charles Darwin (1809–1882).

Třídění živých organizmů

Nejnižší základní jednotkou třídění organizmů je druh (např. vrabec polní). Jména druhů jsou obvykle dvouslovná, zahrnují rodové jméno (obecnější, vrabec) a druhové jméno (konkrétnější, polní). Do jednoho rodu může patřit více druhů (např. do rodu vrabec patří vrabec polní či vrabec domácí).

Jména organizmů se v češtině píší s malými počátečními písmeny (např. vlk obecný, borovice lesní), výjimkou jsou vlastní jména (např. prstnatec Fuchsův) či umístění jména do nadpisu/na začátek věty.

Vědecká jména organizmů vycházejí zejména z latiny a řečtiny, jsou v základu dvouslovná. Píší se s velkým počátečním písmenem, od úrovně rodu níže kurzívou (např. Passer domesticus – vrabec domácí). Na zavedení názvosloví organizmů se do velké míry podílel švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1778).

Mezi taxony (skupiny) organizmů (vyšší než druh a rod) patří zejména:

• čeleď
• řád
• třída
• oddělení (u rostlin a hub)/kmen (u živočichů)
• říše

Vzhledem k pokrokům v určování příbuznosti organizmů pomocí molekulární biologie toto tradiční pojetí postupně ztrácí význam. Běžně lze hovořit zkrátka o skupinách organizmů. Klad v odborné biologii označuje skupinu organizmů, která zahrnuje předka a všechny z něho vzešlé potomky, jedná se o tzv. monofyletické (respektive holofyletické) taxony.

Přírodu lze zkoumat pomocí experimentů, při nichž dochází k jejímu cílenému ovlivňování, či pomocí prostého pozorování. Aktivní zkoumání přírody (v rámci výuky) pak lze označit za badatelství, v rámci něj dochází k identifikování problémů a pokládání otázek, jejich řešení a formulaci zjištěného. Na obdobných principech jako badatelství je založen i reálný vědecký výzkum.

Výzkumné otázky, hypotézy

Při zkoumání přírody a živých organizmů si lze položit konkrétní výzkumnou otázku (např. Jak světlo ovlivňuje klíčivost semen hrachu?), či formulovat hypotézu (např. Semena hrachu vystavená světlu budou klíčit rychleji než semena hrachu ve tmě.). Hypotéza je předpoklad či tvrzení, jehož pravdivost či nepravdivost lze dokázat. Má podobu oznamovací věty. Hypotéza by měla být co nejvíce konkrétní. Pokud zkoumání vede k vyvrácení hypotézy, neznamená to, že se „nepovedlo“. I vyvrácení hypotézy vede k získání informací. Hypotéza nemůže „platit napůl“, pokud k tomuto směřuje, je obvykle chybně či nedostatečně konkrétně formulovaná.

Fáze zkoumání, pomůcky

Zkoumání lze obvykle rozdělit do těchto základních fází:

• Rozmyšlení zkoumaného problému, navrhování postupu, který by vedl k jeho objasnění (včetně výběru vhodných pomůcek). Formulace otázek či hypotéz.
• Samotné provedení experimentu či pozorování, záznam dat.
• Formulace výsledků.
• Identifikace návazných problémů a témat ke zkoumání. Reflexe provedeného postupu (co by se dalo udělat jinak/lépe).

Ke zkoumání přírody v základu není nutné nákladné vybavení, to je zpravidla potřeba zejména pro odborný výzkum na mikroskopické/molekulární úrovni.

Průběh experimentů

Během experimentů jsou přírodniny obvykle vystavovány různým podmínkám. Tyto různé podmínky lze považovat za proměnné, vliv působení podmínek na přírodniny (organizmy) lze porovnávat. Experiment je nejčastěji vhodné naplánovat tak, aby se současně zkoumal jen vliv jedné proměnné (např. při zkoumání vlivu množství světla na klíčivost semen budeme oba květináče stejně zalévat, aby výsledky neovlivnila rozdílná přítomnost vody). Přírodniny, u nichž podmínky neměníme, se označují jako kontrolní vzorek (např. rostliny, které při zkoumání vlivu umělého světla necháme na okenním parapetu v přirozeném osvětlení).

Záznam zkoumání

Pokud zaznamenáváme informace o experimentu či pozorování, je vhodné použité pomůcky a postup popsat tak, aby šlo zkoumání nezávisle zopakovat. Záznam by měl být jasný, srozumitelný. Jako diskuze se označuje pojednání o skutečnostech pozorovaných v rámci zkoumání, komentování jeho průběhu. Závěr stručně a úderně shrnuje provedené zkoumání a zjištěné výsledky.

V rámci laboratorní práce v biologii je užitečné znát základní pomůcky. Běžnou součástí biologické práce v laboratoři je mikroskopování. Při práci v laboratoři je nutné dodržovat bezpečnostní zásady (např. opatrně pracovat s ostrými nástroji, dát pozor na poruchy při připojování mikroskopu do elektřiny aj.).

Základní pomůcky

• pinzeta (a) – K uchopování či přenášení (částí) přírodnin. Existují různé typy, např. entomologická pro jemnou manipulaci s bezobratlými, anatomická využitelná při pitvě.
• skalpel (b) – Slouží k řezání, mnohdy mívá vyměnitelné čepele. K oddělování materiálu též může sloužit žiletka (c) či nůžky.
• kapátko/plastová pipeta (d) – K dávkování malého množství tekutin.
• preparační jehla (e) – K přenášení malého množství tkáně (např. dužniny plodu, lístku mechu aj.).

a – pinzeta

b – skalpel

c – žiletka

d – plastová pipeta

e – preparační jehla

Výše zmíněné pomůcky bývají běžně pohromadě v preparační sadě. Při biologické práci se využívá i mnohé skleněné nádobí, např. Petriho misky (g), kádinky (h) či zkumavky (i). Při mikroskopování mají uplatnění i skla (podložní, krycí), vizte dále.

g – Petriho miska

h – kádinka

i – zkumavka

Optický mikroskop

Optický (světelný) mikroskop využívá průchodu viditelného světla preparátem. Zvětšení umožňuje kombinace objektivu (v blízkosti vzorku) a okuláru (do něhož se pozorující dívá).

Mikroskopy často mívají více objektivů, které poskytují různou míru zvětšení. Celkové zvětšení se spočítá jako násobek zvětšení objektivu a okuláru (např. zvolíme objektiv se zvětšením 20×, okulár zvětšuje 10×, celkové zvětšení je 200×). Při pozorování se začíná objektivem s nejmenším zvětšením, což poskytne základní orientaci v preparátu.

K zaostřování obrazu slouží zaostřovací šroub (u pokročilejších mikroskopů kombinace makro- a mikrošroubu pro jemné doostření). Preparáty se umisťují na stolek mikroskopu, bývají podsvícené zespoda.

Zhotovení preparátu

Mikroskopické preparáty lze v základu rozdělit na trvalé (lze je dlouhou dobu skladovat) a dočasné (pro jedno bezprostřední prohlédnutí). Vzorek se umisťuje na podložní sklo (1) a překrývá krycím sklem (2; menší a tenčí, čtvercové či kulaté).

1 – podložní sklo

2 – krycí sklo

Při výuce se setkáme hlavně s tvorbou dočasných preparátů. Vezmeme podložní sklo, na něj umístíme vzorek/kapku vody a překryjeme krycím sklem. Je vhodné preparát zhotovit tak, aby v něm bylo co nejméně vzduchových bublin, které komplikují pozorování. Některé přírodniny je výhodné pozorovat bez přidání vody (zvlášť suché: např. křídlo hmyzu, kus ptačího pera).

Obvykle stačí použít velmi malé množství přírodniny. Např. při pozorování buněk v dužnině šípku nedáváme na podložní sklo celý šípek (či ukrojenou větší část šípku), postačí trocha dužniny na špičce preparační jehly (kterou pak můžeme rozmělnit např. zatlačením na krycí sklo).

U větších objektů je mnohdy žádoucí oddělit jejich menší části či zhotovovat řezy. Řez může být podélný (rovnoběžný s delší stranou objektu) či příčný (rovnoběžný s kratší stranou).

Záznam pozorování by měl obsahovat identifikaci přírodniny a použité zvětšení (součin zvětšení okuláru a objektivu). Nákres se provádí ostrou grafitovou tužkou (obyčejnou tužkou, mikrotužkou…), což zajistí adekvátní přesnost kresby. Kresba může pohromadě zobrazovat různé roviny ostrosti.

Grafický záznam by měl být dostatečně velký (např. na víceméně celou šířku papíru), případně může obsahovat i popisky pozorovaných struktur (jasně propojené s danými strukturami). Pokud by byl záznam koncipován jako protokol, měl by obsahovat i závěr (např. stručné informace o přírodnině, souvislost s tím, co bylo pozorováno).

Určování organizmů může sloužit k získání přehledu o přírodě v našem okolí. Mnohdy potřebujeme vědět, zda je daný organizmus využitelný či jedlý (např. borůvka – jedlá × rulík – jedovatý) nebo původní na daném území (např. borovice lesní – původní × vejmutovka – nepůvodní). Někdy se může hodit i informace o tom, že je organizmus zvláště chráněný. Určování organizmů také může být podkladem pro vědecký výzkum.

Znalost organizmů může napomoci tomu, že si uvědomíme nejrůznější souvislosti a vztahy mezi nimi. Při určování organizmů trénujeme schopnost vyhledávat a vyhodnocovat informace, ale také pozorovat organizmy samotné a přemýšlet o jejich znacích.

Určování do skupin

Organizmy se zařazují do určitých skupin, nejnižší základní jednotkou třídění je druh, např. páskovka (rod) keřová (druh). Do čím obecnější (větší) skupiny organizmu zařadíme, tím si zpravidla můžeme být více jisti určením. Při určování je obvykle výhodné postupovat od obecnějšího ke konkrétnějšímu:

• vyšší skupiny – Živočich má spirálně stočenou ulitu. Jasně tedy půjde o plže, který patří do skupiny (kmene) měkkýši.
• rod – Živočich má páskovanou ulitu. Pokud ho potkáme na zahradě či v lese, dost možná půjde o páskovku (a, b). Podobně ale vypadá např. i papáskovka (c) nebo suchomilka (d), ty žijí např. na stepích.
• druh – Páskovka hajní (a) má hnědé obústí ulity (okraj u otvoru), páskovka keřová (b) ne. Pro určení do druhu tedy musíme pozorovat obústí. Navíc můžeme narazit na křížence, kde znaky nejsou jasné. Pokud označíme páskovku keřovou za páskovku hajní, vlastně se dopustíme chyby.

a – páskovka hajní

b – páskovka keřová

c – papáskovka žíhaná

d – suchomilka obecná

V běžných situacích (i v rámci výuky na ZŠ/SŠ) mnohdy stačí určit organizmus do rodu či širší skupiny.

Čeho si při pozorování všímat

• určovací znaky – Organizmy se mezi sebou liší podobou těla. Mnohdy ale můžeme využít další pozorovatelné skutečnosti: zvukové projevy (např. cvrkání hmyzu), způsob pohybu (např. let ptáka) či pobytové stopy (např. otisky nohou, trus, rozrytá půda aj.).
• prostředí – Organizmy obývají určité prostředí: např. páskovku keřovou potkáme na zahradě, suchomilku obecnou na suché stráni.
• čas – Organizmy se v průběhu roku různě projevují. Např. dospělci hmyzu se vyskytují jen v určité části roku, krytosemenné rostliny v různém čase kvetou.

Organizmy lze také určovat pomocí zkoumání genetické informace (DNA), to se ovšem provádí zpravidla jen na vědecké úrovni a v laboratoři.

Záznamy týkající se organizmů (např. fotografie) nikdy nemohou poskytnout tolik informací, jako organizmy samotné. Proto se např. v muzeích či vědeckých institucích uchovávají vlastní organizmy (např. preparáty hmyzu, herbářové položky rostlin a hub, vycpaniny obratlovců).

Zdroje informací o organizmech

Zdrojem informací o organizmech mohou být různé internetové stránky. I v dnešní době mohou kvalitní informace poskytnout tištěné atlasy, které zpravidla kombinují vyobrazení organizmů a jejich popis. K určování organizmů krok po kroku slouží klíče, pro běžné použití se hodí zejména různé zjednodušené verze.

Určovací aplikace

Rychlý přehled o určení organizmu mohou poskytnout mobilní aplikace, které využívají např. vyhodnocování obrazu (vyfocená rostlina, houba, bezobratlý živočich) či zvuku (ptačí zpěv). Určovací aplikace jsou v mnohých případech docela přesné, ale vždy je dobré ověřit určení i pomocí jiných zdrojů.

Mnohé aplikace umožňují záznamy o organizmech i ukládat. Toho může být využito např. v rámci tzv. občanské vědy (citizen science), kdy vědci vycházejí z dat získaných veřejností.

Z buněk se skládají živé organizmy. Jednobuněčné organizmy tvoří jediná buňka, mnohobuněčné organizmy (např. hlemýžď, krokodýl, člověk) sestávají z velkého množství buněk, které musejí navzájem spolupracovat. Buňky lze obvykle sledovat pod mikroskopem a jejich stavbu si nelze vždy snadno představit. Znalost struktury a funkce buněk nám však pomůže pochopit podstatu toho, jak se organizmy projevují navenek. Například:

• Proč vypadám jinak než můj kamarád? – V jádře buněk každého jedince je „návod“ na to, jak organizmus bude vypadat a fungovat (DNA).
• Proč jíme a dýcháme? – Aby součásti buněk zvané mitochondrie za účasti kyslíku mohly uvolňovat energii ze živin. Tuto energii pak využíváme k životu.
• Proč jsou rostliny zelené? – Obsahují chloroplasty, které provádějí fotosyntézu. Pomocí ní si rostlina vytváří živiny a uvolňuje kyslík, který živé organizmy využívají k dýchání.

Představu o stavbě a funkci buněk lze získat v tématu buňka obecně. Též je možné procvičovat pojmy tematicky spojené s buňkou.

Další téma nabízí poznávání jednotlivých částí buňky na jejím schématu.

Pokročilejší informace o fázích existence buňky a typech buněčného dělení jsou k dispozici v tématu buněčný cyklus, dělení buněk.

Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Organizmy mohou být v základu jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organizmů soubory buněk tvoří tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), z tkání se skládají orgány (např. srdce, mozek, list, květ…).

Buňka bakterií

Bakterie jsou jednobuněčné (či jejich buňky tvoří kolonie). Jejich buňka má DNA volně uloženou v cytosolu (nemá pravé jádro), je ohraničena cytoplazmatickou membránou, dále většinou buněčnou stěnou a případně pouzdrem (kapsulou).

Buňka rostlin, živočichů, hub aj.

Rostliny, živočichové, houby či prvoci/protisté patří mezi tzv. eukaryotní organizmy, které v buňkách mají pravé jádro ohraničené membránou. Buňky eukaryotních organizmů jsou stavebně složitější a zpravidla větší než buňky bakterií.

Cytosol je polotekutý vodný roztok, v němž jsou uloženy buněčné součásti (organely). Veškerý obsah buňky mimo jádro (včetně organel) se označuje jako cytoplazma.

Mitochondrie a chloroplasty pravděpodobně vznikly v průběhu evoluce pohlcením bakterie (u chloroplastu konkrétně sinice). Samostatně se dělí a ponechávají si část své původní DNA. Jedná se o semiautonomní organely.

Materiály k tisku

K tématu buňky je k dispozici pracovní list a jeho řešení.

Buněčný cyklus je sled pochodů, kterým prochází buňka od svého vzniku po další dělení. Má tyto části:

• interfáze (a)
  • \mathrm{G_1} fáze – Tato fáze následuje po buněčném dělení, dochází k růstu buňky, proteosyntéze, tvorbě organel. U diferencovaných buněk, které se již nedělí (např. u neuronů), na \mathrm{G_1} fázi navazuje klidová \mathrm{G_0} fáze.
  • \mathrm{S} fáze – Dochází k replikaci jaderné DNA (vzniká zde tedy materiál, který bude tvořit dvě chromatidy každého chromozomu).
  • \mathrm{G_2} fáze – Buňka dokončuje růst a připravuje se na dělení.
• buněčné dělení – Může probíhat jako mitóza či meióza. Následující text tyto děje popisuje na příkladu buněk člověka.

Mitóza

Mitózou vznikají tělní (somatické) buňky. Dochází k rovnoměrnému dělení genetické informace, kdy dceřiné buňky mají stejný počet chromozomů jako původní buňka (u člověka jsou diploidní). Mitóza má následující fáze:

• profáze (b) – Dochází ke kondenzaci chromozomů z chromatinu, tvoří se mitotické vřeténko.
• prometafáze (c) – Dezintegrace jaderného obalu a napojování chromozomů na kinetochory.
• metafáze (d) – Chromozomy se řadí do ekvatoriální roviny.
• anafáze (e) – Chromozomy jsou dělicím vřeténkem taženy na opačné póly buňky.
• telofáze (f) – Dekondenzace chromozomů, vzniká jaderný obal, zaniká dělicí vřeténko. Současně s telofází probíhá cytokineze, rozdělení buňky na dvě dceřiné. Následuje \mathrm{G_1} fáze.

a – interfáze

b – profáze

c – prometafáze

d – metafáze

e – anafáze

f – telofáze

Meióza

Meiózou vznikají pohlavní buňky (gamety), které mají oproti tělním buňkám polovinu genetické informace (jsou haploidní). Probíhá jako dvě po sobě jdoucí modifikované mitózy:

• Heterotypické (redukční) dělení v rámci své profáze I zahrnuje tvorbu bivalentů (homologické chromozomy se spojí), mezi nimiž probíhá rekombinace DNA (crossing-over). Toto vede k rozrůznění genetické informace, každá chromatida může obsahovat DNA pocházející od matky i otce. V rámci anafáze I se k pólům buňky přesouvají celé chromozomy o 2 chromatidách (g).
• Homeotypické (ekvační) dělení je shodné s mitózou, pouze nastupuje bez S fáze a začíná s haploidní sadou dvouchromatidových chromozomů.

g – anafáze I meiózy

Viry jsou nebuněčné částice, které potřebují ke svému rozmnožování hostitelskou buňku (jsou to nitrobuněční parazité). Samy neprovádějí životní funkce, nemají metabolizmus. Bývají velké v řádu desítek nanometrů, k jejich zobrazování je obvykle třeba elektronový mikroskop.

Stavba virů

Částice virů se v základu skládají z nukleové kyseliny (DNA, nebo RNA) (a), ta nese genetickou informaci. Je zabalena v bílkovinné schránce (kapsidě, b). Vně kapsidy může být virový obal (c, ten v sobě mívá zanořené bílkoviny – d) či bičík(y).

Virová onemocnění

Viry napadají bakterie (virům napadajícím bakterie se říká bakteriofágy), rostliny, živočichy i další organizmy. U člověka vyvolávají onemocnění, mezi která patří například:

• infekční hepatitida (žloutenka)^{† (typ B)}
• klíšťová (meningo)encefalitida^✶
• HIV/AIDS
• chřipka^✶
• opar
• zarděnky^†
• dětská obrna^†
• spalničky^†
• příušnice^†
• plané neštovice^✶
• nádory děložního čípku^✶
• covid-19^✶

Symbol † výše označuje závažná (zvláště dětská) onemocnění, proti nimž se v Česku povinně očkuje. Proti nemocem označeným ^✶ je očkování dobrovolné.

Viry v rámci onemocnění ovlivňují organizmus člověka tak, že se množí v jeho buňkách, které tím vyčerpávají, mění či zcela ničí.

Léčba a prevence virových onemocnění

Virová onemocnění lze tlumit antivirotiky (virostatiky). Ta mnohdy mívají množství nežádoucích účinků, proto se běžná virová onemocnění zpravidla léčí tlumením příznaků. Vážnějším virovým onemocněním je vhodné předcházet. Vývojem antivirotik se zabýval český vědec Antonín Holý (1936–2012), jím vyvíjená látka je např. součástí léků proti HIV/AIDS.

Prevencí před virovými onemocněními je např. dodržování hygieny či používání ochranných pomůcek. Proti některým virovým nemocem lze očkovat, tedy „naučit“ imunitní systém rozpoznat určitou část viru bez prodělání daného onemocnění. Díky očkování byly celosvětově vymýceny pravé neštovice, které byly smrtelnou dětskou nemocí.

Bakterie jsou obvykle jednobuněčné organizmy. Jejich buňky jsou drobné (velké v řádu mikrometrů), mají jednodušší stavbu než buňky živočichů, rostlin či hub. DNA (a) v buňkách bakterií je uložena volně v cytosolu. Buňku ohraničuje cytoplazmatická membrána (b), buněčná stěna (c) a případně slizové pouzdro (d). Bakterie se mohou pohybovat např. za pomoci bičíků (e) a přichycovat na povrchy pomocí brv (f). Bakterie mohou být různého tvaru, např. kulaté (koky) či tyčinkovité.

Nezelené bakterie žijí ve všech prostředích. Sinice (ty jsou skupinou fotosyntetizujících bakterií) žijí zejména ve vodě.

Bakterie podle způsobu života

• Mohou způsobovat onemocnění, u člověka např. angínu, zápal plic, salmonelózu či lymskou boreliózu. Léky zvané antibiotika bakterie ničí či omezují jejich množení. U bakterií se však vyvíjí odolnost vůči těmto lékům (rezistence). Proti některým bakteriálním onemocněním (např. černému kašli, záškrtu) existuje očkování.
• Podílejí se na koloběhu látek v přírodě, působí jako rozkladači.
• Mohou žít v mutualizmu (vzájemně prospěšné symbióze) s dalšími organizmy. Ve tlustém střevě člověka např. rozkládají nestrávené látky a vytvářejí vitamíny, zároveň zabírají místo, a tím zabraňují množení škodlivých mikroorganizmů. Bakterie pomáhají s trávením přežvýkavcům. Rostlinám výměnou za látky vzniklé při fotosyntéze poskytují dusík získaný ze vzduchu.
• Sinice byly prvními fotosyntetizujícími organizmy a díky tvorbě kyslíku pravděpodobně umožnily rozvoj života až do dnešní podoby. Jsou obvykle modrozeleně zbarvené. Jsou jednobuněčné či tvoří kolonie buněk. Voda s přemnoženými sinicemi je nevhodná ke koupání, neboť do ní uvolňují jedovaté látky.

Využití bakterií člověkem

Člověk využívá nezelené bakterie k výrobě potravin (např. sýrů, kefíru, jogurtů, sójové omáčky, kysaného zelí, octa…). Bakterie (zvláště geneticky modifikované) mohou též vytvářet užitečné látky, jako třeba inzulin či enzymy. Bakterie se využívají v čistírnách odpadních vod.

Rozhodovačka v této kapitole je mixem kapitol bakterie a viry. Navíc jsou zde cvičení zaměřená na onemocnění způsobená bateriemi a/nebo viry.

Jako prvoci se označují jednobuněčné eukaryotní organizmy. Nepatří mezi živočichy, vyšší rostliny ani houby. Jedná se o umělou skupinu organizmů, mezi sebou nemusejí být blízce příbuzné.

Způsoby života

Prvoci mají rozmanité způsoby života: mohou žít volně, ale i jako paraziti jiných organizmů (a způsobovat onemocnění). Také mohou žít s jinými organizmy v mutualistickém vztahu (vzájemně prospěšné symbióze): např. bachořci v trávicí soustavě dobytka či brvitky v trávicí soustavě termitů rozkládají těžko stravitelné látky. Prvoci zpravidla získávají energii z organických látek (jsou heterotrofní), někteří (navíc) dokáží provádět fotosyntézu.

Stavba buněk, příklady druhů

Buňky prvoků vypadají podobně jako buňky dalších eukaryotních organizmů: mají pravé jádro (a) ohraničené membránou. Na povrchu buňky je cytoplazmatická membrána (b), někdy si prvoci mohou vytvářet schránky (např. dírkonošci mají schránky z uhličitanu vápenatého a tím se podílejí na vzniku hornin). Fotosyntetizující druhy mají chloroplasty (c, např. krásnoočko štíhlé či zelené). Většina druhů má mitochondrie (d) pro získávání energie ze živin (u některých druhů tyto organely však zcela vymizely, jindy jsou redukované či přeměněné).

Prvoci se mohou pohybovat pomocí brv (řasinek, e) (např. trepka – II), obdobně stavěných avšak delších bičíků (f, např. krásnoočko – I, trypanozoma ve spojení s undulující membránou) či pomocí panožek (např. měňavka). Přijímanou potravu pohlcují. Odpadní látky vypuzují z buňky, množství vody v buňce mohou mnohé druhy regulovat pomocí stažitelné (či pulzující) vakuoly (g).

Příklady parazitických druhů

Mezi parazitické druhy způsobující nemoci patří trypanozoma spavičná (je původcem spavé nemoci, přenáší ji bodalka – moucha tse tse), zimnička (způsobuje malárii, přenášejí ji komáři) či toxoplazma (nejčastějším přenašečem jsou kočky).

Genetika se zabývá dědičností a proměnlivostí organizmů. Dědičnost je jedním ze základních projevů života, proto se principy genetiky uplatňují u všeho živého. Porozumění genetice je zásadní pro pochopení toho, jak život funguje, ale také toho, jak s ním lze manipulovat.

Genetická informace uložená v nukleových kyselinách (např. DNA) umožňuje vznik proteinů (bílkovin). Proteiny pak zajišťují nepřeberné množství funkcí v organizmech a zodpovídají za vznik jejich znaků.

K dispozici jsou tato témata:

• Dědičnost a rozmnožování
• Nukleové kyseliny, proteosyntéza
• Projevy a dědičnost znaků, křížení
• Typy znaků, dědičné choroby
• Praktické využití genetiky
• Genetika: mix

Genetika je věda, která se zabývá dědičností. Dědičnost je schopnost předávat „návod“ na určité znaky potomkům. Znaky se mohou týkat vnější i vnitřní podoby těla, ale i jeho funkce.

„Návodem“ na vytvoření znaků je genetická informace v DNA (deoxyribonukleové kyselině). U bakterií je DNA volně v cytosolu, u eukaryotních organizmů (např. hub, rostlin, živočichů včetně člověka) se nachází především v jádře buněk. Je rozčleněná na menší části – chromozomy, které se předávají potomkům při rozmnožování.

Při nepohlavním rozmnožování (např. dělení bakterií, vegetativním množení rostlin) dojde ke zkopírování DNA: potomci jsou klonem rodičů, jsou s nimi geneticky shodní. V rámci pohlavního rozmnožování (např. člověka) potomek získá nové kombinace DNA od obou rodičů a geneticky se od nich liší. Při rozmnožování obratlovců potomek získá ½ genetické informace od každého z rodičů.

Člověk má ve většině tělních buněk 46 chromozomů: 23 od otce, 23 od matky. Jeden pár z nich jsou chromozomy pohlavní: ženy mají pohlavní chromozomy XX, muži XY. Žena vajíčkem předává chromozom X, muž spermií X, nebo Y. Počet chromozomů organizmu nevypovídá o jeho složitosti (např. kiwi má 174 chromozomů, což neznamená, že je „pokročilejší“ než člověk).

DNA je složitá látka, která nese genetickou informaci. Skládá se obvykle ze dvou spojených vláken, každé vlákno bývá složeno ze 4 typů nukleotidů. Na základě informace „zapsané“ v pořadí nukleotidů si všechny živé organizmy tvoří proteiny (bílkoviny). Proteiny mohou být stavebními látkami, podílet se na řízení těla (hormony), urychlování chemických reakcí (enzymy), imunitě (imunoglobuliny), transportu látek aj. Proteiny jsou zodpovědné za vytváření znaků organizmů.

Tvorba proteinů na základě informace z DNA

Tvorba proteinů (proteosyntéza) uvnitř buněk probíhá tak, že informace v DNA se v rámci buněčného jádra přepíše do mRNA (toto se označuje jako transkripce). Molekula mRNA putuje do ribozomu, kde se na základě obsažené informace sestaví nový protein z aminokyselin (translace). Člověk aminokyseliny získává štěpením proteinů přijatých potravou, některé si dokáže vytvořit z jiných látek. Proteiny se v živých organizmech tvoří prakticky neustále.

Platí tedy vztah: DNA → protein → znak.

Například: z potravy (1) získáme aminokyseliny (2). „Návod“ na tvorbu proteinů obsažený v DNA (3) se přepíše do mRNA (4). Na základě této informace se z aminokyselin vytvoří vlastní proteiny (5) důležité pro funkci svalů (6). Díky tomu se můžeme hýbat (7) – to je výsledný znak.

Stavba DNA

Nukleotidy v DNA obsahují část pocházející z molekuly sacharidu (deoxy-D-ribosa), zbytek kyseliny fosforečné a dusíkatou bázi. Podle přítomné dusíkaté báze se nukleotidy označují A (obsahuje adenin), T (obsahuje thymin), G (obsahuje guanin), C (obsahuje cytosin). Dvojice A-G a C-T jsou k sobě komplementární, nacházejí se v rámci vláken naproti sobě a jsou spojené vodíkovými můstky.

RNA

RNA je zpravidla jednovláknová. Nukleotidy v ní obsahují sacharid D-ribosu. Součástí RNA jsou nukleotidy A, G, C, místo thyminu (T) obsahuje uracil (U). Messenger RNA (mRNA) je daleko méně stabilní než DNA, její životnost se pohybuje v řádu minut až hodin. Mezi další typy RNA patří tRNA (nese aminokyseliny na místo proteosyntézy) a rRNA (tvoří ribozomy).

Genetický kód

V rámci proteosyntézy se uplatňuje genetický kód: určitá trojice nukleotidů v mRNA (triplet, kodon) kóduje zařazení určité aminokyseliny do řetězce proteinu. Kodon AUG zahajuje translaci (iniciační/start kodon), kodony UAG, UAA, UGA (terminační/stop kodony) translaci zastavují.

Gen je úsek DNA, který obvykle kóduje určitý protein (nebo proteiny). Jako genotyp se označuje soubor genů organizmu. Geny se mohou projevovat různým způsobem např. v závislosti na prostředí. Soubor pozorovatelných znaků organizmu je fenotyp.

Alely

Alela je konkrétní forma genu. U člověka se zpravidla dvě různé alely nacházejí v určitých místech homologických chromozomů (od otce a od matky). Alela může být:

• dominantní – Obvykle se značí velkým písmenem (např. B). Může překrývat projevy recesivní alely.
• recesivní – Obvykle se značí malým písmenem (např. b). Může být potlačena dominantní alelou.

Homozygot pro daný gen obsahuje dvě stejné alely (dominantní – BB, nebo recesivní – bb). Heterozygot má dvě různé alely (Bb).

Základní vztahy alel

Mezi základní vztahy alel patří:

• dominance
  • Při úplné dominanci se u heterozygota projeví jen dominantní alela. Tedy např. pokud B zodpovídá za červenou barvu květu a b za žlutou, dominantní homozygoti (BB) a heterozygoti (Bb) pokvetou červeně, recesivní homozygoti (bb) pokvetou žlutě.
  • Při neúplné dominanci se částečně projeví i recesivní alela. Pokud bychom neúplnou dominanci vztáhli na příklad výše, heterozygoti (Bb) by kvetli oranžově.
• recesivita – Doplňuje dominanci (je jejím „opakem“).
• kodominance – Obě alely jsou dominantní a projevují se nezávisle na sobě, tento vztah je typický pro vznik krevních skupin člověka. Např. alely \mathrm{I^A I^B} dají vzniknout krevní skupině AB.

Křížení (hybridizaci) a vznikající kombinace alel je možné znázorňovat pomocí kombinačních (Punnettových) čtverců (vizte dále). V záhlaví jsou alely jednoho rodiče, v 1. sloupci alely druhého rodiče.

Mendelovy zákony

Za zakladatele genetiky je považován Johann Gregor Mendel, který zkoumal dědičnost zejména na rostlinách hrachu setého. Znaky, které pozoroval, byly ovlivněny jedním genem (monogenní dědičnost). Na základě jeho práce byly formulovány Mendelovy zákony:

• Křížením dominantního (AA) a recesivního (aa) homozygota vznikne fenotypově (a genotypově) jednotné potomstvo. Všichni potomci z příkladu níže by měli stejné alely Aa, v rámci dominance by se projevila alela A (všichni potomci by měli růžové květy).

• Křížením heterozygotů (Aa) vznikne potomstvo v určitém fenotypovém (a genotypovém) štěpném poměru. Co se týče příkladu níže, u 75 % potomků by byla přítomna dominantní alela (AA, Aa), u 25 % jen recesivní (aa). Tedy 75 % potomků by kvetlo růžově (dominantní znak), 25 % bíle. Genotypový štěpný poměr by byl 1 : 2 : 1 (25 % AA, 50 % Aa, 25 % aa).

• Alely se rozdělují do pohlavních buněk nezávisle na sobě a mohou se nezávisle kombinovat. Kdyby na příkladu níže alely A/a ovlivňovaly tvar semen a B/b jejich barvu, vznikly by různé kombinace tvarů a barev semen.

Gonozomální dědičnost

Gonozomální (pohlavně vázaná) dědičnost se týká pohlavních chromozomů. Člověk má standardně pohlavní chromozomy XX (žena), nebo XY (muž). Geny na chromozomu Y převážně neodpovídají genům přítomným na chromozomu X. Recesivní i dominantní alely na chromozomu Y se tedy projeví prakticky vždy.

Typy a ovlivňování dědičných znaků

Dědičné znaky mohou být ovlivněné jediným genem (to je konkrétní úsek DNA), často ale bývají podmíněné více geny. Na tom, jaké znaky se u jedince projeví, se do značné míry podílí prostředí. Znaky mohou být:

• kvalitativní – Nelze je vyjádřit číslem, např. barva očí, vlasů, krevní skupina.
• kvantitativní – Lze je změřit a vyjádřit číslem, např. výška či hmotnost.

Soubor genů organizmu se označuje jako genotyp. Souhrn pozorovatelných znaků (vlastností), na jejichž projevu se podílelo i prostředí, se označuje jako fenotyp.

Podstata genetických chorob

Genetické choroby souvisejí se změnami chromozomů či mutacemi. Tyto odchylky vedou k tomu, že určité proteiny v těle nefungují správně. Některé genetické změny zapříčiní projev onemocnění téměř jistě, jindy mohou být změny DNA rizikovým faktorem. Genetické choroby se dědí podle určitých pravidel. Jejich pravděpodobnému přenosu je možné zabránit např. umělým oplodněním a implantací zdravého embrya.

Pravděpodobnost nově vzniklých genetických vad stoupá s postupujícím věkem rodičů. Genetické poruchy je možné zjišťovat např. z buněk z odebrané plodové vody.

a – Downův syndrom

b – rozštěp

c – zkouška
barvocitu

d – hemofilie

e – krevní sraženina

f – potraviny
s laktózou

Příklady genetických chorob

• Downův syndrom (ilustruje obrázek a) – Podmíněn trizomií 21. chromozomu (tyto chromozomy jsou 3 místo 2), vede k opožděnému psychickému a fyzickému vývoji.
• rozštěpy (b, např. patra, rtu…)
• poruchy barvocitu (c) – Nejčastěji vedou k poruchám vnímání červené a zelené barvy.
• hemofilie (d) – Vede ke snížené srážlivosti krve.
• leidenská mutace – Vede ke zvýšené srážlivosti krve a neslučuje se s užíváním hormonální antikoncepce. Častá v Evropě.
• fenylketonurie – V těle se hromadí aminokyselina fenylalanin, kterou nelze zpracovat.
• některé typy intolerance laktózy (mléčného cukru, f)

Umělý výběr a křížení

Lidé již před tisíci lety díky umělému výběru a záměrnému křížení získávali organizmy s určitými znaky. Takto vznikly prakticky všechny užitkové rostliny a živočichové.

Mutace

Jako mutace se označují změny DNA či chromozomů. Mutace nemusí vést ke změně znaku, mohou se ale projevit i pozitivně či negativně. Vznik mutací je mj. podstatou genetických i dalších onemocnění. Mutace v přírodě vznikají nahodile (působením fyzikálních a chemických vlivů). Uměle lze mutace navodit např. UV zářením, rentgenovým zářením či působením určitých chemických látek.

Cílené úpravy DNA

DNA lze cíleně upravovat např. prostřednictvím metody CRISPR, do organizmu je možné též zavést geny jiného organizmu (vzniklý organizmus se označuje jako transgenní). Takto vznikají tzv. geneticky modifikované organizmy (GMO). Ty nesou takové genetické změny, které by obvykle samovolně nevznikly v přírodě.

• Bakterie se geneticky modifikují často proto, aby dokázaly vytvářet určité látky (např. inzulin, různé enzymy).
• GMO rostliny mohou mít zvýšenou odolnost, být odolné pesticidům, vytvářet si pesticidy vlastní nebo např. produkovat určité látky (příkladem je β-karoten u tzv. zlaté rýže).
• Živočichové se geneticky modifikují zejména za účely výzkumu (výjimkou je např. losos AquAdvantage, prase GalSafe či svítící akvarijní rybky GloFish).
• Eticky nevyjasněnou záležitostí je genová editace lidských embryí.

Využití genetiky

Genetika má také zásadní uplatnění při zkoumání vývojových vztahů organizmů či jejich identifikaci (např. určování rodičovství, pachatele v kriminalistice, patogenu v odebraném vzorku). Genetika zkoumá, jak geny fungují a jaké proteiny na základě nich vznikají. Čím dál větší roli hraje genetika ve zdravotnictví (prevence a léčba dědičných chorob, mRNA vakcíny, v budoucnu pravděpodobně genová terapie).

Evoluce je proces postupného vývoje živých organizmů. Živé organizmy vypadají a fungují do určité míry různě (je u nich přítomna různorodost neboli variabilita, na úrovni druhů i při porovnání větších skupin). Organizmy a jejich znaky se mohou v čase měnit např. díky pohlavnímu rozmnožování či změnám genetické informace.

V rámci přirozeného výběru dochází k tomu, že přežívají a rozmnožují se jedinci, kteří mají výhodné znaky v souvislosti s prostředím, v němž žijí.

• Přizpůsobení se označuje jako adaptace. Tento pojem se obvykle používá pro znaky typické pro určitou skupinu organizmů, například druh. Příklad: Krtek obecný se adaptoval na hrabání chodeb v půdě širokými předními tlapami a proto se zde efektivně pohybuje a hledá potravu.
• Míra schopnosti organizmu přežít a rozmnožit se (a tím předat své geny) lze popsat jako evoluční fitness (zdatnost). Tento termín se obvykle používá pro porovnání jedinců určitého druhu v populaci. Příklad: Sýkora koňadra, která má lépe fungující termoregulaci než jiní jedinci, se lépe vyrovná se zimou a přežije do jara, kdy se může rozmnožit.

Druhy (skupiny) organizmů se v rámci evoluce mohou navzájem ovlivňovat. To se označuje jako koevoluce.

Evoluce se podílela na podobě všech současných i minulých živých organizmů a probíhá i v současnosti.

Organizmy se rozmnožují dvěma základními způsoby – nepohlavně a pohlavně.

Nepohlavní rozmnožování

Při nepohlavním rozmnožování je nově vzniklý jedinec svými znaky shodný s rodičem, je to jeho klon.

• Nepohlavní rozmnožování je u jednobuněčných organizmů (např. bakterií) spojeno s dělením buňky.
• U mnohobuněčných organizmů dochází obvykle k oddělení části těla původního organizmu, z něhož vznikne nový jedinec. K čistě nepohlavnímu rozmnožování tedy stačí jeden jedinec.

Co se týče mnohobuněčných organizmů, nepohlavního rozmnožování jsou schopní někteří bezobratlí živočichové (např. nezmar, ploštěnka v rámci regenerace). Obvyklé je u rostlin, kde se také označuje jako vegetativní.

V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní, mnohé trávy). Vegetativní rozmnožování u rostlin využívá i člověk, v zemědělství či zahradnictví je díky němu možné získat větší množství rostlin se stejnými znaky. Lze zachovávat určitou odrůdu (kultivar) rostliny. Typickým příkladem je řízkování (oddělení stonku či listu s následným zakořeněním, často u pokojových rostlin) či roubování (přenášení roubu na podnož, často u ovocných stromů či keřů).

Nepohlavní rozmnožování neumožňuje rychlé změny znaků organizmů. U „stejných“ organizmů vzniklých nepohlavním rozmnožováním hrozí, že všechny obdobně podlehnou nějaké změně prostředí, nemoci aj.

Pohlavní rozmnožování

V rámci pohlavního rozmnožování dochází ke splynutí samčích a samičích pohlavních buněk. K pohlavnímu rozmnožování je obvykle potřeba více jedinců. Potomci vzniklí v rámci pohlavního rozmnožování se tedy liší od svých rodičů. Při pohlavním rozmnožování vzniká více různých kombinací znaků u potomků, dochází k rychlejším evolučním změnám. Zvětšuje se pravděpodobnost, že se objeví změny zvětšující schopnost přežít v daném prostředí a rozmnožit se.

Pohlavní rozmnožování se vyskytuje u mnohých hub, rostlin (u nahosemenných a krytosemenných rostlin spočívá v kontaktu pylu a vaječné buňky) i živočichů.

Živé organizmy mohou být v základu jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organizmů je potřeba, aby více buněk spolupracovalo ve vzájemném souladu a vystupovalo jako organizovaný celek.

Organizace těla

Buňky (a mezibuněčná hmota) u mnohobuněčných organizmů tvoří tkáně (soubory buněk s určitou funkcí). Z tkání se skládají orgány (např. list, květ, plíce, srdce). Z orgánů sestávají orgánové soustavy (systémy), ty se obvykle popisují u živočichů včetně člověka (např. srdce a cévy tvoří oběhovou soustavu). Z výše uvedených součástí se skládá celý jedinec.

Řízení činnosti těla

Koordinaci jednotlivých buněk/tkání či orgánů zajišťuje v základu komunikace pomocí hormonů. To jsou chemické látky, zpravidla odvozené z cholesterolu či bílkovinné povahy. U živočichů řízení těla pomocí hormonů zajišťuje hlavně hormonální (přesněji endokrinní) soustava. Hormony se přesouvají po těle (např. krví, hemolymfou) a ovlivňují i struktury vzdálené od místa jejich vzniku. Fungují ale i u rostlin (fytohormony) či hub.

U živočichů tělo řídí i nervová soustava. Ta využívá rychlého šíření vzruchů pomocí specializovaných buněk s výběžky (neuronů). Informace se v rámci neuronů šíří jako změna elektrického napětí na membráně.

Se řízením/udržováním koordinace v rámci těla souvisí i imunitní systém (imunita).

Příklad reakce na nepříznivé podmínky

Organizmy se ve svém těle snaží udržet stabilní prostředí. Směřují k tomu, aby se vyhly poškození svého těla. Jako příklad uveďme reakci na chlad či zvýšenou teplotu:

U živočichů se stálou tělesnou teplotou (ptáci, savci) ovlivňuje udržování teploty těla (termoregulaci) hlavně část mozku zvaná hypothalamus.

Komunikace mezi jedinci

Více jedinců stejného druhu tvoří populaci, více populací pak vytváří společenstva (biocenózy). V přírodě komunikace probíhá i mezi různými jedinci. Děje se tak např. pomocí pohybu, světla, zvuku či chemických látek. Chemické látky sloužící ke komunikaci mezi jedinci se označují jako feromony. Mají uplatnění např. při rozmnožování (vzájemném vyhledávání jedinců).

Určitá prostředí můžeme přímo potkat v přírodě kolem nás. Tato prostředí jsou zpravidla něčím typická. Hostí určité organizmy, ti zde tvoří společenstva a lze je tu pozorovat. Také jsou do různé míry ovlivněná člověkem. Mezi prostředí (ekosystémy), s nimiž se setkáváme v Česku, patří třeba:

• ekosystémy v sídlech (prostředí obce, městská zeleň, zahrady)
• les
• louka, pastvina
• vodní prostředí (rybník, řeka, potok…)
• pole

Poslední téma týkající se jednotlivých prostředí nabízí poznávání organizmů, kteří žijí v mořích a oceánech.

Na různých místech na Zemi, v závislosti na podnebných pásech, se nacházejí určité velké ekosystémy neboli biomy.

Prostředí obcí i zahrady jsou ve velké míře ovlivňované člověkem. Jde o umělé ekosystémy, do kterých je třeba dodávat energii/udržovat je.

Měla by být brána v potaz jejich funkce (např. chodník by neměly blokovat větve keřů), estetická podoba (prostředí by mělo být upravené) či bezpečnost (např. stromy v obci by měly být prořezávané, aby nikoho neohrozily třeba pádem větve). I při zachování výše uvedeného lze v obci/na zahradě hospodařit tak, aby byla zachována různorodost živých organizmů (biodiverzita) a přirozená funkce prostředí (např. zadržování vody).

Obec (intravilán)

Přítomnost zeleně v sídlech pozitivně působí na lidi, kteří zde žijí. Dřeviny mohou např. poskytovat stín či díky výparu vody (transpiraci) během horkých dnů ochlazovat prostředí. Také mohou působit jako bariéra proti hluku a škodlivinám z dopravy. Zeleň mnohdy doplňuje a utváří místa, která slouží k rekreaci či setkávání (např. parky). V rámci péče o zeleň je potřeba např. prořezávat dřeviny nebo odstraňovat spadané listí z chodníků a komunikací. Dekorativně mohou působit výsadby bylin, při vhodné skladbě (např. trvalkové směsi) mohou poskytovat potravu opylovačům.

Součástí obcí i zahrad jsou trávníky. Ve vzrostlém trávníku se příliš dobře nepohybuje a může být zdrojem pylu. Na druhou stranu daleko lépe zadržuje vodu nebo poskytuje prostor pro život bezobratlým živočichům (kteří mohou např. být potravou obratlovců). Možným kompromisem je např. mozaiková seč (sekání trávníků po částech, nechávání neposekaných ploch) či aspoň sekání na větší délku. Menší frekvence sekání je i ekonomičtější.

Prostředí v obci prospívá i nepřítomnost odpadu, kterou může podpořit např. dostatek sběrných nádob pro třídění. Bioodpad ze zahrad a domácností může být kompostován (třeba i v obecní kompostárně). Správné nakládání s odpadem je odpovědností každého jednoho člověka. To platí např. i o sbírání výkalů venčených psů.

Zahrada

Zahrada může sloužit čistě jako místo k pobytu/odpočinku/aktivitám, ale také na ní lze cíleně pěstovat užitkové rostliny či chovat živočichy. Různorodost života na zahradě lze podpořit např. zanecháním její části blízké přírodě (např. v hromadě listí může přezimovat ježek, divoké rostliny jsou zdrojem potravy pro ptactvo či útočištěm pro bezobratlé živočichy). Přítomnost opeřenců lze podpořit také například umisťováním budek či krmítek.

Pěstování užitkových rostlin na zahradě vyžaduje např. okopávání a pletí záhonů, omezování přítomnosti škůdců (např. sběr plzáků španělských) nebo aplikaci hnojiv. Ovocné dřeviny (např. jabloň, réva vinná) vyžadují pravidelný řez, aby kvalitně plodily.

K zalévání rostlin na zahradě lze využít dešťovou vodu, která je např. sváděná okapy ze střechy domu.

Les je typem prostředí, kde převládají dřeviny (stromy a keře).

• Téma les obecně přibližuje obecné souvislosti týkající se lesů, jejich důležitost a využívání člověkem.
• V návazných tématech je možné procvičovat informace o rostlinách a houbách nebo živočiších, kteří v lesích žijí.
• Také lze uvažovat nad ekologickými vztahy v lese.

Les je typem prostředí (ekosystémem), kde převládají dřeviny (stromy, keře). Ty zde tvoří souvislý porost. Lesy přirozeně rostou na místech, kde jsou pro to vhodné podmínky, např. dostatečná vlhkost nebo chybějící výraznější narušování krajiny. V Česku se lze setkat zejména s hospodářskými lesy. Jejich podoba je ovlivněna člověkem, slouží hlavně jako zdroj dřeva.

Les poskytuje prostor pro život nejrůznějším organizmům (živočichům, rostlinám, houbám apod.). Udržuje vodu v krajině, rostliny zde vytvářejí kyslík. Pro člověka může les být místem k trávení volného času (odpočinek, sport), též zde lze houbařit či sbírat lesní plody. V lese je vhodné se chovat ohleduplně: např. neničit a nerušit organizmy (nekřičet/nepouštět nahlas hudbu), nerozdělávat oheň (mimo vyhrazená místa), vzniklý odpad odnášet s sebou.

Houby

Houby v lese fungují např. jako rozkladači, mohou žít ve vzájemně prospěšném vztahu se stromy, jejich plodnice slouží jako potrava živočichů, může je sbírat i člověk. Mezi jedlé houby patří např. hřib smrkový (a), mezi jedovaté např. muchomůrka zelená (b). Soužitím houby a řasy/sinice vznikají lišejníky (c), které mohou růst např. na zemi, skalách či kůře stromů.

a – hřib smrkový

b – muchomůrka
zelená

c – terčovka bublinatá
(lišejník)

Rostliny

Mezi rostliny v lese náleží hlavě dřeviny (stromy a keře), rostou zde i byliny. Rostliny zadržují vodu, tvoří prostředí pro další organizmy či poskytují živočichům potravu (živočichové se mohou živit semeny, plody i dalšími částmi rostlin). Plody rostlin (např. borůvky, jahody, maliny) může sbírat i člověk, vhodné je vyhnout se jedovatým plodům (např. rulíku zlomocného).

Zejména podle rostlin lze les ve svislém směru rozdělit na patra: stromové, keřové, bylinné, případně mechové, kořenové. Podle přítomných stromů se lesy mohou rozdělovat na listnaté, smíšené či jehličnaté.

V lese rostou např. tyto listnaté stromy:

dub letní

buk lesní

bříza bělokorá

lípa

habr obecný

Mezi jehličnaté stromy patří například:

smrk ztepilý

jedle bělokorá

borovice lesní

modřín opadavý

V prostředí lesa rostou např. tyto byliny:

jahodník obecný

rulík zlomocný

kapraď samec

ploník ztenčený
(mech)

přeslička lesní

Na lesní prostředí je vázána řada živočichů.

Savci

• liška obecná (a) – Psovitá šelma rezavé srsti. Všežravá, žere např. žížaly, drobné obratlovce, ale i lesní plody.
• jezevec lesní (b) – Všežravá lasicovitá šelma bílo-černo-šedivého zbarvení.
• kuna lesní (c) – Lasicovitá šelma s nažloutlou skvrnou na hrdle, převážně masožravá (loví např. veverky), obratně šplhá po stromech.
• jelen lesní (d) – Velký sudokopytník, samec je jelen (každoročně vyměňuje paroží), samice laň, mládě kolouch.
• srnec obecný (e) – Menší než jelen, samec je srnec, samice srna, mládě srnče.
• prase divoké (f) – Všežravé, má dobře vyvinutý čich.
• veverka obecná (g) – Hlodavec se stromovým způsobem života, může mít různou barvu srsti, žere prakticky jen rostlinnou potravu.

a – liška obecná

b – jezevec lesní

c – kuna lesní

d – jelen lesní

e – srnec obecný

f – prase divoké

g – veverka obecná

Ptáci

• strakapoud velký (h) – Běžný šplhavec bílo-černo-červeného zbarvení.
• datel černý (i) – Větší a méně častý než strakapoud, samci mají červené temeno, samice týl hlavy.
• sojka obecná (j) – Všežravá, má typické modré pole na křídle.
• kukačka obecná (k) – Hnízdní parazit, klade vejce do hnízd jiných ptáků.

h – strakapoud velký

i – datel černý

j – sojka obecná

k – kukačka obecná

Plazi

• zmije obecná (l) – Jedovatý had, typická má černou klikatou čáru na zádech.
• slepýš (m) – Ještěr se zakrnělými končetinami.

l – zmije
obecná

m – slepýš

Bezobratlí

• klíště obecné (n) – Živí se krví obratlovců, může přenášet mikroorganizmy způsobující onemocnění (zejména lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu).
• mravenec lesní (o) – Hmyz žijící ve společenských skupinách.

n – klíště obecné

o – mravenec lesní

Louka je typem prostředí, kde převládají byliny, konkrétně pak trávy. Aby nedocházelo k zarůstání tohoto prostředí keři (a stromy), je nutné louky pravidelně sekat. Usušené byliny (seno) lze použít např. ke krmení hospodářských zvířat. Louky mohou být udržovány i spásáním, poté lze hovořit o pastvinách.

Živočichové

Na louce žijí např. tito obratlovci:

• vrabec polní (a) – Menší opeřenec, dohněda zbarvený. Živí se zejména semeny rostlin.
• krtek obecný (b) – Savec žijící v podzemí, má zakrnělý zrak, ale dobře vyvinutý čich a hmat. Žere např. žížaly či další půdní bezobratlé.
• sysel obecný (c) – Býložravý savec. V současnosti žije vzácně na rovných travnatých plochách, např. na letištích.
• čáp bílý (d) – Velký druh opeřence. Hnízdí v blízkosti člověka. Na loukách či v blízkosti vodních toků vyhledává potravu (např. drobné savce, hmyz, žížaly, žáby).

a – vrabec polní

b – krtek obecný

c – sysel obecný

d – čáp bílý

Z bezobratlých živočichů na loukách najdeme třeba tyto:

• včela medonosná (e) – Opylovač žijící ve velkých společenstvech. Rozmnožování zajišťuje královna, práci obstarávají dělnice. Samci (trubci) pouze oplodňují královnu.
• čmeláci (f) – Zavalitější než včely, též se podílejí na opylování.
• saranče (g) – Býložravý hmyz, má zadní končetiny uzpůsobené skákání.
• kobylky (h) – Větší než saranče, obvykle dravé, mají dlouhá tykadla.
• slunéčko sedmitečné (i) – Dravý brouk s typickým vzorem na krovkách.

e – včela medonosná

f – čmelák

g – saranče

h – kobylka

i – slunéčko sedmitečné

Rostliny

Na loukách najdeme například následující rostliny:

• pampelišky (1) – Kvetou žlutě, jejich plody se šíří větrem.
• hluchavka bílá (2) – Má bílé souměrné květy poskytující opylovačům nektar, listy uspořádané proti sobě. Podobá se kopřivě, na rozdíl od ní nemá žahavé chlupy.
• jetel luční (3) – Kvete růžově, má typické trojčetné listy.
• růže šípková (4) – Keř rostoucí např. na okrajích luk a pastvin, má listy přeměněné v trny. Plodenstvím jsou šípky, z těch lze např. dělat čaj.
• sedmikráska obecná (6) – Drobná bylina s obvejčitými listy a žluto-bílými květenstvími. Jedlá.
• kopretina bílá (5) – Její květenství vypadají podobně jako u sedmikrásky, je ale většího vzrůstu.
• pryskyřník prudký (6) – Jedovatá žlutě kvetoucí bylina.
• lipnice luční (8) – Příklad trávy.
• prstnatec májový (9) – Orchidej žijící na vlhkých loukách.

1 – pampeliška

2 – hluchavka bílá

3 – jetel luční

4 – růže šípková

5 – sedmikráska obecná

6 – kopretina bílá

7 – pryskyřník prudký

8 – lipnice luční

9 – prstnatec májový

Na polích se pěstují užitkové rostliny (plodiny). Jedná se o umělý ekosystém, růst rostlin vyžaduje vhodné hospodaření (např. orbu, dodávání hnojiv) a potlačování plevelů či škůdců. Nadměrné hnojení či používání látek k hubení škůdců/plevelů ohrožuje životní prostředí. Zemědělská krajina může být domovem mnohých živočichů, zvláště pokud mají k dispozici rozrůzněné prostředí (např. meze, remízky, vodní plochy aj.).

Příklady polních plodin

• obilniny:
  • pšenice (a), žito (b) – Jejich obilky se obvykle melou na mouku.
  • ječmen (c) – Ke krmným účelům, případně se z něj získává slad pro výrobu piva.
  • oves (d) – Z obilek se vyrábějí ovesné vločky.
  • kukuřice (e) – Může být krmná (určená hospodářským zvířatům). Z obilek lze vyrobit kukuřičné lupínky (cornflakes), popcorn, umlít je na mouku či je konzumovat jako zeleninu.
• olejniny: slunečnice roční (f), řepka (g) – Z jejich semen se lisuje olej.

a – pšenice

b – žito

c – ječmen

d – oves

e – kukuřice

f – slunečnice roční

g – řepka

• luskoviny: hrách setý (h), sója luštinatá (i), čočka kuchyňská (j) – Využívají se jejich semena (luštěniny).
• pícniny: tolice setá (k) – Slouží ke krmení hospodářských zvířat.
• okopaniny:
  • lilek brambor (l) – Stonkové hlízy (brambory) se jedí jako příloha.
  • řepa obecná cukrovka (m) – K výrobě kuchyňského cukru (sacharózy).

Len setý (n) lze používat pro získávání vlákna, v Česku se však nyní pěstuje jen pro lisování na olej. Mezi polní plevele patří např. mák vlčí (o) či pýr plazivý (p).

h – hrách setý

i – sója luštinatá

j – čočka kuchyňská

k – tolice setá

l – lilek brambor

m – cukrovka

n – len setý

o – mák vlčí

p – pýr plazivý

Živočichové v zemědělské krajině

• hraboš polní (1) – Drobný hlodavec, škůdce. Pravidelně dochází k jeho přemnožení.
• bažant obecný (2) – Hrabavý opeřenec s výraznou pohlavní dvojtvárností.
• zajíc polní (3) – Býložravý savec s dlouhýma ušima (zajišťují dobrý sluch i udržování teploty).
• káně lesní (4) – Dravec, loví zejména hlodavce.
• poštolka obecná (5) – Patří mezi sokoly, menší než káně, dokáže se třepotat na místě.
• koroptev polní (6) – Hrabavý opeřenec, jehož stavy poklesly vlivem změn zemědělské krajiny.
• skřivan polní (7) – Pták o něco větší než vrabec. Samci létají ve výšce 50–100 m nad poli a zpívají.
• mandelinka bramborová (8) – Škůdce lilku bramboru.

1 – hraboš polní

2 – bažant obecný

3 – zajíc polní

4 – káně lesní

5 – poštolka obecná

6 – koroptev polní

7 – skřivan polní

8 – mandelinka bramborová

Zeměpisná šířka, např. v souvislosti s množstvím dopadajícího slunečního záření, ovlivňuje podmínky prostředí. Povrch Země směrem od rovníku k pólům lze rozdělit na podnebné pásy: tropický, subtropický, mírný, subpolární a polární.

V různých podnebných pásech se vyskytují určité velké ekosystémy – biomy (v češtině vyslovováno „bijomy“). Pro biomy je typické složení vegetace (rostou zde určité rostliny, což ovlivňuje celkovou podobu krajiny) a výskyt dalších organizmů (např. živočichů).

Tropy a subtropy

V tropickém a subtropickém podnebném pásu se vyskytují:

• tropické deštné lesy – Je zde nesmírně velká druhová rozmanitost, trvale vlhké klima.
• savany – Rozlehlé plochy, obvykle travnaté s roztroušenými stromy a keři (dřevin však ale může být i více). Krajina savan je modelována ohněm.

tropický deštný les

savana

Mírný pás

V mírném pásu se vyskytují tyto biomy:

• step – Vzhledem k nedostatku srážek zde je málo dřevin, převládají trávy.
• listnatý a smíšený les – S rostoucí nadmořskou výškou přirozeně stoupá podíl jehličnanů.
• tajga – Vegetace zahrnuje zejména jehličnany.

step

listnatý les

tajga

Od tropického do mírného pásu se vyskytují pouště. Ty obsahují malé množství rostlin, po většinu roku je zde sucho, dochází zde k výraznému střídání teplot mezi dnem a nocí.

poušť

Subpolární a polární pás

V subpolárním a polárním pásu se nachází:

• tundra – Krajina zahrnující zejména drobné keříky a byliny, lišejníky, mechy.
• polární pustina – Oblasti trvale pokryté sněhem a ledem.

tundra

polární pustina

Houby jsou samostatnou skupinou eukaryotních organizmů. Podílejí se na rozkládání organické hmoty, mohou na jiných organizmech parazitovat i s nimi existovat ve vzájemně výhodném soužití. Pokud netvoří plodnice, jsou často nenápadné. Jako skupina nicméně mají zásadní význam pro životní prostředí i člověka.

K dispozici jsou tato podtémata:

• Houby: základy – Téma kombinující nejzákladnější obecné informace s jednoduchými příklady zástupců. Vhodné pro 1. stupeň ZŠ.
• Houby obecně – Obecné informace o houbách, stavbě jejich těla, ekologii, rozmnožování či praktickém využití.
• Skupiny a zástupci hub – Konkrétní příklady hub, zvláště těch s velkými plodnicemi.
• Lišejníky – Některé houby jsou závislé na soužití se sinicí/řasou, tvoří lišejníky.
• Houby a lišejníky: mix

Houby jsou samostatnou skupinou jednobuněčných či mnohobuněčných eukaryotních organizmů. Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám. Houbami se zabývá obor mykologie.

Stavba těla hub, rozmnožování

Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije (např. ve dřevě).

Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organizmus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět. Plodnice mnohobuněčným houbám slouží k rozmnožování, tvoří se zde spory (výtrusy).

Jednobuněčné houby (např. kvasinky) se množí dělením buněk.

Ekologie hub

Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty, dekompozitory), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organizmů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

Houby mohou též žít s dalšími organizmy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organizmy) tvoří lišejníky.

Sběr hub

Houby lze z praktického hlediska rozdělit na jedlé, nejedlé a (smrtelně) jedovaté. Nejedlé houby neohrozí zdraví, ale nejsou vhodné k jídlu. Plodnice hub se sbírají obvykle koncem léta či na podzim (mnohé houby ovšem tvoří plodnice i v zimě či zjara). Při houbaření je vhodné sbírat pouze houby, které člověk spolehlivě pozná, a chovat se ohleduplně k přírodě (např. místo po sběru plodnice šetrně zakrýt, nerozhazovat odřezky hub po okolí).

Mezi významné a druhově bohaté skupiny hub náleží houby vřeckovýtrusné a stopkovýtrusné.

Vřeckovýtrusné

Vřeckovýtrusné houby tvoří výtrusy uvnitř jednobuněčných vřecek. Do této skupiny hub náleží například:

• štětičkovec (Penicillium, a) – Slouží k výrobě antibiotik, na povrchu „plísňových“ sýrů.
• paličkovice nachová (b) – Parazituje na žitě a dalších obilninách, tvoří námel.
• smrž obecný (c) – Jedlý, má hnědý klobouk posetý jamkami.
• kropidlák černý (d) – Vláknitá houba používaná v biotechnologii, např. k vytváření kyseliny citronové.
• kvasinka pivní/pekařská/vinná (e) – Jednobuněčná houba používaná při kvašení těsta, piva či vína. Prodává se ve formě kvasnic (droždí).

a – štětičkovec

b – paličkovice
nachová

c – smrž obecný

d – kropidlák černý

e – kvasinka

Stopkovýtrusné

Stopkovýtrusné houby mají výtrusy na stopkách po čtyřech, tvoří se na výtrusném roušku (to se označuje jako hymenium). Dále jsou uvedeny příklady stopkovýtrusých hub:

• hřib smrkový (1) – Má kulinářsky ceněné plodnice, žije v mykorhize zejména se smrky.
• hřib hnědý (též suchohřib hnědý, 2) – Má tmavě hnědý klobouk, žluté rourky po pomačkání modrají.
• hřib žlučník (3) – Má síťku na třeni a narůžovělé rourky, nejedlý (chutná hořce).
• klouzek sličný (4) – Roste v mykorhize s modříny, má žlutý slizký klobouk.
• pýchavka obecná (5) – Má hruškovité bílé plodnice.

1 – hřib smrkový

2 – hřib hnědý

3 – hřib žlučník

4 – klouzek sličný

5 – pýchavka obecná

• muchomůrka červená (6) – Jedovatá.
• muchomůrka růžovka (7) – Jedlá, po poranění růžoví, má vroubkovaný prsten, třeň je často červivý.
• muchomůrka zelená (8) – Smrtelně jedovatá, plodnice vyrůstá z výrazné pochvy („kalich smrti“).
• liška obecná (9) – Žlutá plodnice, lupeny se větví a sbíhají do spodní poloviny třeně.
• různé chorošovité houby, např. troudnatec kopytovitý (10), březovník obecný (11) – Často parazité dřevin.

6 – muchomůrka
červená

7 – muchomůrka
růžovka

8 – muchomůrka
zelená

9 – liška obecná

10 – troudnatec
kopytovitý

11 – březovník obecný

Komerčně se pěstují například:

• pečárka dvouvýtrusá (žampion, I) – Nejčastější prodávaná houba, pěstuje se na upraveném hnoji.
• hlíva ústřičná (II) – V přírodě roste na dřevě listnáčů, pěstuje se obvykle na slámě.

I – žampion

II – hlíva ústřičná

Lišejníky jsou složené z více druhů organizmů. Vznikají v základu symbiózou (těsným vztahem) houby a řasy či sinice. Houba se označuje jako mykobiont, řasa/sinice je fotobiont. (V lišejníku mohou navíc být přítomné např. kvasinky či různé druhy bakterií. Sinice a řasa se zde mohou nacházet zároveň.)

Symbióza řasy/sinice a houby

Houba tvoří většinu lišejníku, udržuje jeho tvar a může ho připevňovat k podkladu. Chrání řasu/sinici a dodává jí (jim) vodu a minerální látky. Řasa či sinice poskytují houbě organické látky bohaté na energii vzniklé fotosyntézou.

Mezi houbou a řasou/sinicí v lišejníku je často mutualistický vztah (navzájem si prospívají). Soužití těchto organizmů ovšem může směřovat i k parazitizmu (houba „zneužívá“ řasu/sinici). Řasy/sinice vyskytující se v lišejnících se obvykle přírodě žijí i volně, houby ovšem bývají na přítomnosti řasy/sinice závislé (proto je název lišejníku zároveň názvem houby, která ho tvoří). Součástí lišejníků jsou ve většině případů vřeckovýtrusné houby.

Ekologie a využití lišejníků

Lišejníky jsou průkopnické organizmy. Rostou v prostředích, kde jiné organizmy žít nedokážou. Některé lišejníky žijí na skalách či kamenech. Podílejí se na jejich zvětrávání, při němž dochází k uvolnění živin využitelných dalšími organizmy (např. rostlinami). Zvětrávání je také předpokladem pro vznik půd.

Některé lišejníky žijí přichycené na rostlinách (jako epifyty), různé druhy mohou růst na borce dřevin či přímo na dřevě. Lišejníky mohou růst i na povrchu půdy.

Lišejníky jsou potravou živočichů (např. losů či sobů), drobným živočichům poskytují úkryt. Dříve se z nich vyráběla barviva, např. k barvení látek na kilty. Z lišejníku se získává lakmus, který se v chemii používá jako indikátor pH (kyselosti/zásaditosti). Mnohé lišejníky jsou citlivé na kvalitu ovzduší, v takovém případě jde o bioindikátory.

Zástupci lišejníků

• mapovník zeměpisný (a) – Běžně na kamenech, má korovitou stélku, stélky připomínají mapu.
• terčovka bublinatá (b) – Má šedozelenou lupenitou stélku, často na dřevinách.
• terčník zední (c) – Nejčastěji na listnatých stromech, žluté lupenité stélky.
• dutohlávky (d, e) – Mají obvykle keříčkovitou stélku, u některých druhů připomíná drobné pohárky.
• pukléřka islandská (lidově/obchodním názvem „islandský lišejník“, f) – Používaná do pastilek či čajů proti kašli.
• provazovky (g) – Obvykle velmi citlivé na kvalitu ovzduší.

Rostliny jsou skupinou organizmů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organizmů. Jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika. V současnosti na Zemi žije asi 350 000 druhů rostlin.

V tomto tématu lze procvičovat obecné informace o stavbě a funkci těla rostlin, ale také se zaměřit na jejich určité skupiny.

Významné skupiny rostlin

• červené řasy, zelené řasy (a, b) – Převážně vodní, jednobuněčné, s buňkami v koloniích či mnohobuněčné s jednoduchou stavbou stélky.
• mechorosty (c) – Pravděpodobně první vyloženě suchozemské rostliny, nemají cévní svazky (mají však jednoduchá vodivá pletiva), rozmnožují se pomocí výtrusů, zahrnují mechy, hlevíky a játrovky.

a – ruducha

b – zelená řasa

c – mech

d – plavuň

e – kapradina

f – přeslička

g – cykas

h – jinan

i – jehličnan

j – jednoděložná rostlina

k – vyšší dvouděložná rostlina

• cévnaté rostliny – Mají vyvinuté cévní svazky.
  • plavuně (d) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, nejvíce rozvinuté v prvohorách, dnes žije jen málo druhů, mají obvykle čárkovité listy.
  • kapradiny a přesličky (e, f) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, mají složitější listy než plavuně.
    • Procvičování týkající se plavuní, kapradin a přesliček je pohromadě v jednom tématu.
  • nahosemenné rostliny: cykasy (g), jinany (h), jehličnany (i) – Rozmnožují se pomocí semen, ta mnohdy vznikají na šupinách šištic.
  • krytosemenné (kvetoucí) rostliny – Mají květy a semena ukrytá v plodech. V současnosti druhově nejbohatší skupina rostlin, zahrnují mj. jednoděložné (j) a vyšší dvouděložné (k). Téma krytosemenných rostlin je možné procvičovat podle systému (čeledí) a podle tematických skupin.

Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky. Rostlinami se zabývá botanika.

Buňky a tkáně rostlin

Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA.

Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.

Stavba těla rostlin

Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).

Kořen

Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.

Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1) nebo svazčité kořeny (2).

Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (haustorií, e) brát látky hostiteli.

Stonek

Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Stonek je článkovaný, zpravidla nadzemní.

Přesouvání látek v rostlině (zejména prostřednictvím stonku) zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevní část vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýková část přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např. dělivá pletiva, květy, plody, zásobní orgány).

Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (a, stonek nedřevnatí) a dřeviny (b–‍c, stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Mezi dřeviny náleží keře (b) a stromy (c).

Stonek se může přeměňovat na kolce (ostré zkrácené větvičky připomínající trny, např. u trnky – 1), hlízy (např. u lilku bramboru – 2), úponky (např. u vinné révy – 3) či oddenky (vodorovné stonky u povrchu půdy, často se zásobní funkcí, např. u kosatce – 4).

1 – kolce trnky

2 – hlízy bramboru

3 – úponky vinné révy

4 – oddenky kosatce

List

Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Cévní svazky v listech jsou navenek vidět jako žilnatina.

Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b–‍d). Složené listy se dále dělí na dlanitě složené (b, lístky vyrůstají z jednoho místa) a zpeřené (lístky vyrůstají z prodlouženého řapíku; c – lichozpeřený list, d – sudozpeřený list).

Co se týče postavení listů na stonku, mohou být střídavé (a), vstřícné (b), v přeslenech (c) či v přízemní růžici (d).

Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (1), trny (2), pasti masožravých rostlin (3), listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství – 4) či palisty (5). Ze zdužnatělých listů a zkráceného stonku vznikají cibule (6).

1 – úponky hrachu

2 – trny růže

3 – past láčkovky

4 – listeny kokrhele

5 – palisty růže

6 – cibule

Nepohlavní (vegetativní) rozmnožování rostlin

Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní, mnohé trávy).

Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů). Mezi nejčastější způsoby vegetativního množení rostlin patří řízkování (oddělení např. stonku či listu s následným zakořeněním, často u pokojových rostlin) či roubování (přenášení roubu na podnož, často u ovocných stromů či keřů).

Květ slouží k rozmnožování krytosemenných („kvetoucích“) rostlin.

Součásti květu

Samčí součástí květu jsou tyčinky (a), jejichž prašníky vytvářejí pyl. Samičím orgánem je pestík (b), v jehož semeníku jsou uložena vajíčka (c). Na semeník navazuje čnělka a jedna či více blizen, na které je přenášen pyl při opylení. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.

Tyčinky a pestíky bývají chráněné květními obaly. Pokud obaly vypadají jednotně, jde o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (d), který je zpravidla zelený, a korunu (e), která je mnohdy pestrobarevná. Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku, květním lůžku (f). Květní obaly chrání tyčinky/pestík(y) i v rámci poupěte.

Souvislost podoby květu s opylováním

Hmyzosprašné rostliny většinou pomocí medníků = nektarií (g) vytvářejí nektar a lákají hmyz barvou či vůní květů. V tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají méně nápadné květy a redukované květní obaly. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.

Souměrnost květů

Co se týče symetrie (souměrnosti) květu, pravidelné květy mají více rovin souměrnosti (např. u zvonku, I). Souměrné květy mají jednu rovinu souměrnosti (např. u hrachu, II), opylovači k nim mohou přistupovat zpravidla jen z jednoho směru. Stavbu květu lze popsat grafickými květními diagramy či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

Rozložení pohlavní orgánů

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy (a). Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí a samičí květy, je rostlina jednodomá (b). U dvoudomých rostlin (c) jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

Květenství

Květy často bývají seskupené do květenství. Mezi typy květenství patří například úbor (a, u hvězdnicovitých, např. sedmikrásky), (složený) okolík (b, u miříkovitých, např. u kopru), klas (c, např. u ječmene), hrozen (d, např. u lilie zlatohlavé), lata (e, např. u ovsa), hlávka (f, např. u jetele) nebo jehněda (g, např. u lísky).

a – úbor
sedmikrásky

b – složený
okolík kopru

c – klas
pšenice

d – hrozen
lilie

e – lata ovsa

f – hlávka
jetele

g – jehnědy
lísky

Opylení a oplození

Opylení (1) je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne oplození (2), splynutí pohlavních buněk. U většiny rostlin probíhá opylení pylem jiného jedince, takové rostliny jsou cizosprašné. Samosprašné rostliny jsou schopné opylit se vlastním pylem.

Po opylení a oplození z oplozených vajíček vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod.

Semena

Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1–2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu. Ke klíčení semena potřebují zejména vodu.

Plody a jejich dělení

Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody se mohou dělit např. na dužnaté a suché.

Dužnaté plody

• bobule – Např. u borůvky (a), banánovníku, vinné révy, papriky, rajčete, okurky.
• peckovice – Např. u meruňky (b), třešně.
• malvice – Např. u jabloně (c), hrušně.

a – borůvka (bobule)

b – meruňka (peckovice)

c – jablko (malvice)

Suché plody

• pukavé – Po dozrání pukají a vypadávají z nich semena.
  • lusk – U bobovitých rostlin, např. sója luštinatá, hrách setý (d).
  • tobolka – Např. mák (e), kosatec, violka.
• nepukavé – Po dozrání nepukají, obsahují obvykle jedno semeno.
  • oříšek – Např. líska (f), lípa.
  • nažka – Např. kopretina bílá, slunečnice roční (g), dub letní.
  • obilka – U lipnicovitých (např. žito, pšenice – h).

d – lusky hrachu

e – tobolky máku

f – oříšky lísky

g – nažky slunečnice

h – obilky pšenice

Souplodí a plodenství

Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku – i, peckoviček u ostružiníku – j), z květenství vzniká plodenství (např. u vinné révy – k).

i – souplodí nažek (jahodník)

j – souplodí peckoviček (ostružiník)

k – plodenství bobulí (vinná réva)

Šíření plodů a semen

Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla (l) nebo chmýr (m). Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce (n). Obvykle dobře plavou na hladině.

Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu – o, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např. u hlohu, ptačího zobu – p, jmelí, tisu, jeřábu).

Některá semena (např. dymnivky – q, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např. u netýkavky – r).

l – křídla (listeny) habru

m – chmýr semen vrby

n – semena blatouchu

o – plodenství lopuchu

p – bobule ptačího zobu

q – masíčko semena dymnivky

r – plody netýkavky

Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa. Tyto druhy se mohou stát až invazními.

Rozdělení rostlin podle délky života

• Jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např. slunečnice roční, hrách setý).
• Dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např. divizna velkokvětá, mrkev obecná).
• Víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např. netřesk střešní).
• Vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např. dub letní, jabloň).

Řasy jsou umělou skupinou organizmů. Díky chloroplastům provádějí fotosyntézu, jsou to významní producenti. Mají eukaryotní buňky (s pravým jádrem). Většinou žijí ve vodě, mohou se ale vyskytovat i na souši.

Řasy mohou být jednobuněčné, jejich buňky mohou tvořit kolonie, mohou být také mnohobuněčné. Tělo mnohobuněčných řas se označuje jako stélka, ta není rozčleněna na pravé orgány.

Mořské řasy (společně se sinicemi) vytvářejí většinu kyslíku, který následně využívají živé organizmy včetně člověka.

Ruduchy (červené řasy)

Ruduchy žijí především v mořích. Získává se z nich karagenan či agar, tyto látky slouží jako stabilizátory a zahušťovadla v potravinářství. Agar je též významným živným médiem pro kultivaci bakterií. Z mořských ruduch se vyrábějí pláty nori užívané např. k výrobě suši.

Zelené řasy

Mezi zelené řasy patří například:

• pláštěnka (a) – Jednobuněčná, má bičíky (samostatně se pohybuje), používá se ve vědě jako modelový organizmus.
• zrněnka (b) – Jednobuněčná, tvoří povlaky na kůře či skalách.
• váleč (c) – Jeho buňky tvoří kulovité kolonie.
• žabí vlas (d) – Mnohobuněčná řasa, tvoří rozvětvená vlákna.
• řasokoule zelená (e) – Mnohobuněčná, přirozeně žije v jezerech v Japonsku a v severní Evropě, pěstuje se jako okrasná.
• šroubatka (f) – Mnohobuněčná, má šroubovitý chloroplast.

Hnědé řasy

Rozsivky (1) jsou jednobuněčné. Mají dvoudílnou schránku z oxidu křemičitého, usazováním schránek vzniká křemelina čili diatomit (2, užívá se ve filtrech či k výrobě dynamitu). Chaluhy (3, hnědé řasy) jsou mnohobuněčné, jejich stélky mohou měřit až 60 m. Žijí obvykle při pobřeží chladnějších moří.

Mechorosty jsou evolučně původní skupinou rostlin. Jsou přizpůsobené životu na souši, nemají však cévní svazky, což souvisí s jejich omezeným vzrůstem. Pravděpodobně patřily mezi první suchozemské rostliny (vyšší rostliny), souš osidlovaly již v ordoviku v prvohorách. Mechorosty se rozmnožují pomocí výtrusů. Mezi mechorosty náleží mechy, hlevíky a játrovky.

Mechorosty obvykle rostou ve vlhkém prostředí, vyskytují se jak na holé půdě, tak společně s dalšími rostlinami, rostou i na skalách a borce stromů. Dokážou dobře zadržovat vodu.

Mechy: stavba rostlinky a životní cyklus

Příchytná vlákna (a) slouží mechům k přichycení v substrátu. Lístky (fyloidy, b) na mechové rostlince vyrůstají z lodyžky (c), v níž mohou být jednoduchá vodivá pletiva. Na vrcholu lodyžky též vyrůstají pohlavní orgány (samčí pelatky, nebo samičí zárodečníky – mechové rostlinky jsou obvykle odděleného pohlaví). Po splynutí pohlavních buněk vyrůstá štět (d) s tobolkou (e), v níž se tvoří výtrusy (f). Z těch posléze vyrůstají nové mechové rostlinky.

Zástupci mechů

• bělomech sivý (1) – Tvoří zakulacené „polštáře“, které mají šedomodrý nádech (z toho „sivý“ v názvu). Často v jehličnatých lesích.
• ploník (2) – Má lodyžky s tenkými zašpičatělými lístky.
• travník Schreberův (3) – V jehličnatých lesích, má červené lodyžky.
• rašeliníky (4) – Neustále přirůstají a spodní část se rozkládá za nepřístupu vzduchu, čímž vzniká rašelina. Ta se používá např. v zahradnictví. Rašeliniště se v Česku nacházejí zejména v horských oblastech či v jižních Čechách, hostí typická společenstva organizmů.

Zástupci játrovek

Mezi játrovky náleží např. porostnice mnohotvárná (5). Má lupenitou stélku, roste na vlhkých a stinných místech.

Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Rozmnožují se pomocí výtrusů.

Plavuně

Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Většinou mají jednoduché čárkovité listy. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. V současné době žijí jen bylinné plavuně.

Mezi plavuně žijící na území Česka patří například:

• plavuň vidlačka (1) – Má poléhavé stonky a dvojice výtrusných klasů.
• vranec jedlový (2) – V horských oblastech, nevytváří výtrusné klasy.
• šídlatka jezerní (3) – V Česku pouze v Černém jezeře na Šumavě.

1 – plavuň vidlačka

2 – vranec jedlový

3 – šídlatka jezerní

Kapradiny

Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody. Některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Tropické druhy kapradin se někdy pěstují jako pokojové rostliny.

Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Výtrusy jsou z výtrusnic vymršťovány. Kapradiny se též množí či rozrůstají pomocí oddenků (podzemních přeměněných stonků).

Mezi zástupce kapradin patří například:

• kapraď samec (a) – Běžná kapradina s kulatými výtrusnými kupkami, listy nevytrvávají přes zimu.
• osladič obecný (b) – Na skalách, vyhledává stinná a vlhká stanoviště.
• sleziník routička (c) – Na zdech, skalách.
• hasivka orličí (d) – Největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně). Cévní svazky na příčném řezu řapíkem listu připomínají rakouskou orlici. Roste např. na spáleništích.
• Platycerium („parožnatka“, e) – Epifytní tropický druh.

a – kapraď samec

b – osladič obecný

c – sleziník routička

d – hasivka orličí

e – Platycerium

Přesličky

Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy. Mezi přesličky náleží například:

• přeslička rolní – Často v příkopech, na polích, má jarní lodyhu (f – vlevo, nezelenou, slouží k rozmnožování, nese výtrusný klas) a zelenou letní lodyhu (f – vpravo).
• přeslička lesní – Má víckrát větvené stonky, jarní lodyha (g – vlevo) nese výtrusný klas, nejdříve je nezelená, pak fotosyntetizuje, letní lodyhy jsou celé zelené (g – vpravo).

f – přeslička rolní (jarní a letní lodyha)

g – přeslička lesní (jarní a letní lodyha)

Mezi nahosemenné rostliny náleží cykasy, jehličnany a jinany. Rozmnožují se semeny, která jsou často uložena volně na šupinách šištic (nejsou ukryta v plodech).

Cykasy

Cykasy byly rozšířené zejména ve druhohorách, dnes rostou v subtropech a tropech. Mívají zpeřené listy, někdy se pěstují jako pokojové rostliny. Cykasy jsou opylovány brouky.

Jinany

Ze skupiny jinanů do současné doby přežil pouze jinan dvoulaločný. Pochází z Číny, pěstuje se ale po celém světě jako okrasný. Má listy s klínovitou čepelí, která může být rozdělena na dva laloky. Jinany jsou dvoudomé (mají oddělené samčí a samičí stromy). Opyluje je vítr. V parcích a stromořadích se pěstují zejména samčí stromy, na samičích stromech totiž na podzim dozrávají páchnoucí semenné peckovice.

Jehličnany

Jehličnany jsou dlouhověké dřeviny. Rostou v tajze, lesích mírného pásu (zvláště na horách), ale i v tropických lesích. Rozmnožují se pomocí šištic. Jsou obvykle jednodomé, jeden strom obsahuje oddělené samčí a samičí šištice.

Samčí šištice vytvářejí pyl, samičí šištice mají na semenných šupinách uložena vajíčka. Jehličnany opyluje vítr. Opylením a oplozením vajíček vznikají semena. Zdřevnatěním samičí šištice vzniká šiška. Šišky se otevírají při vyschnutí (např. u smrku, borovice, modřínu) nebo se rozpadají přímo na stromě (např. u jedle).

Jehlice jehličnanů jsou zmenšené listy. Jehličnany mívají pryskyřičné kanálky, pryskyřice zaceluje poranění a brání rostlinu proti škůdcům.

Mezi běžné zástupce jehličnanů původní v Česku patří:

• borovice lesní (a, sosna) – Má jehlice po dvou, borka vespod kmene je šedohnědá a rozpukaná, výše se odlupuje v rezavých šupinkách.
• borovice kleč (b, kosodřevina) – Původní v horských oblastech, pěstovaná jako okrasná.
• smrk ztepilý (c) – Na území Česka přirozeně na horách. Často pěstovaný pro dřevo (pro využití ve stavebnictví, k výrobě papíru či hudebních nástrojů). Monokultury smrku bývají napadány lýkožroutem smrkovým.
• modřín opadavý (d) – Má měkké jehlice na zkrácených větévkách, na zimu opadává.
• jedle bělokorá (e) – Jehlice vyrůstají v postranních řadách, mají vespod 2 bílé proužky, šišky jedle směřují vzhůru a rozpadají se na stromě. Má světlou borku (jak plyne z názvu).
• jalovec obecný (f) – Roste na okrajích lesů a pastvinách, jeho dužnaté šištice (jalovčinky) se užívají jako koření.
• tis červený (g) – Často vysazovaný jako okrasný, prudce jedovatý, samičí stromy mají semena v červených dužnatých míšcích (tisinky).

Mezi jehličnany nepůvodní v Česku náleží například:

• borovice černá (h) – Ze Středomoří, na rozdíl od borovice lesní je mohutnější, má delší jehlice a nemá rezavou horní část kmene.
• borovice vejmutovka (i) – Ze Severní Ameriky, má velmi jemné jehlice ve svazečcích po pěti a protáhlé šišky.
• douglaska tisolistá (j) – Z jejích šištic ční trojcípé podpůrné šupiny.
• zerav západní (k) – Součástí živých plotů a labyrintů, lidově „thuje“.
• sekvojovec obrovský (l) – Přirozeně v Kalifornii, nejobjemnější strom na světě.

Rostliny je možné tematicky roztřídit např. podle místa, kde rostou, jejich využití či určitých vlastností. Takto sdružené rostliny si zpravidla nejsou blízce příbuzné, na druhou stranu je obvykle lze potkat pohromadě.

• Téma listnaté stromy a keře obsahuje informace o nejběžnějších listnatých dřevinách Česka.
• Lesní prostředí (se zaměřením na byliny) představuje téma byliny v lese, keřové patro.
• O rostlinách žijících u vody (či ve vodě) a jejich přizpůsobení pojednává téma vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody.
• Téma louky, stepi, pastviny, křoviny, rumiště popisuje rostliny rostoucí v umělém či přirozeném bezlesí.
• Okrasné a pokojové rostliny zkrášlují a dotvářejí prostředí, v němž žije člověk.
• Ovoce, zelenina a aromatické rostliny jsou součástí potravy člověka, stejně jako rostliny pěstované na polích.
• Mnoho užitkových rostlin (včetně těch konzumovaných) pochází z tropů či subtropů.
• Masožravé rostliny dokáží rafinovanými způsoby získávat živiny z těl živočichů.
• Téma sukulenty, paraziti, invazní rostliny přestavuje sukulenty (rostliny se zdužnatělými částmi přizpůsobené suchu), parazitické rostliny (ty využívají jiných rostlin nebo hub ke své obživě) či invazní rostliny, které se šíří na nepůvodních místech.
• Možné je též procvičit poznávání jedovatých a jedlých/léčivých rostlin.

Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně. Dřeviny se v souvislosti s vědou, výzkumem a osvětou pěstují v arboretech, domácí i cizokrajné dřeviny nalezneme též v botanických zahradách.

Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Živočichové též dřeviny využívají ke hnízdění (např. datel, strakapoud, brhlík…). Úlohu v ekosystémech má mrtvé dřevo, na které jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí).

Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou je např. lípa srdčitá, javory, třešeň ptačí či bez černý).

Příklady listnatých stromů

• dub letní (a), dub zimní – Druhy původní v Česku, dlouhověké stromy s laločnatými listy a rozpraskanou šedohnědou borkou, jejich plody (žaludy) jsou nažky ve zdřevnatělé číšce.
• dub červený (b) – Pochází z Ameriky, má špičaté laloky listů, mnohde se chová invazně.
• buk lesní (c) – Strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité. Plodem jsou nažky (bukvice).
• javory (d–f) – Mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky. Javor mléč (d) má části listů ostré, řapík listu po poranění roní mléko (latex). Javor klen (e) má oblé listy a výrazněji klenuté dvounažky. Javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. v křovinách, vyskytuje se hlavně v nížinách.

a – dub letní

b – dub červený

c – buk lesní

d – javor mléč

e – javor klen

f – javor babyka

• bříza bělokorá (g) – Obsazuje uvolněná stanoviště, rychle roste, má bílou borku, trojúhelníkové listy a květy v jehnědách.
• habr obecný (h) – Oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech. Často se používá v živých plotech.
• jasan ztepilý (i) – Má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků či v lužních lesích. V zimě má výrazné tmavé pupeny.
• lípa srdčitá (malolistá) (j) – Národní strom Česka. Má listy se srdčitou čepelí, plody jsou oříšky v úžlabí listenu.
• topoly – Např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru. Topol černý s trojúhelníkovými listy (běžně se pěstuje sloupovitý kultivar ‘Italica’).
• vrba jíva (l) – Na rozdíl od jiných druhů vrb nevyhledává vlhko, častá na rumištích, obsazuje nová stanoviště.

g – bříza bělokorá

h – habr obecný

i – jasan ztepilý

j – lípa srdčitá

k – topol osika

l – vrba jíva

Příklady listnatých keřů

• bez černý (m) – Roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest). Z jeho bílých květenství lze připravovat sirup, plody jsou tmavé bobule (semena se šíří v trávicím ústrojí ptáků).
• líska obecná (n) – Jednodomý keř plodící lískové oříšky. Kvete od února do dubna, opyluje jej vítr.

m – bez černý

n – líska obecná

Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního bylinného aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají menší požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Mnohé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Součástí bylinného patra jsou i některé keříčky (např. borůvka).

Byliny kvetoucí časně zjara

• sněženka podsněžník (a) – V lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny. Tento či podobné druhy se často pěstují.
• bledule jarní (b) – Oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny. Roste v lužních lesích či na horských loukách.
• jaterník podléška (c) – Kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky. Roste v listnatých lesích a na jejich okrajích.
• sasanka hajní (d) – Tvoří rozsáhlé porosty, kvete bíle, rozmnožuje se oddenky.
• dymnivky (e) – V listnatých lesích, kvetou obvykle bíle či fialově, květy mají ostruhy.

a – sněženka podsněžník

b – bledule jarní

c – jaterník podléška

d – sasanka hajní

e – dymnivky

• plicník lékařský (f) – Má listy se světlými skvrnami, květy mění barvu od růžové po modrou dle stáří.
• orsej jarní (g) – Květy s větším množstvím žlutých okvětních lístků.
• prvosenka jarní (h) – V listnatých lesích či na jejich okrajích, sytě žluté květy s nepřitisklým kalichem.
• česnek medvědí (i) – Má kuchyňsky využitelné aromatické listy, jeho porostům neprospívá nešetrný a nadměrný sběr.

f – plicník lékařský

g – orsej jarní

h – prvosenka jarní

i – česnek medvědí

Později kvetoucí byliny

• šťavel kyselý (j) – Má trojčetné listy a pětičetné květy s bílými korunními lístky (ty mají fialovou žilnatinu).
• violka lesní (k) – Původní druh violky, má méně syté květy než violka vonná.
• konvalinka vonná (l) – Má bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody jsou červené bobule. Prudce jedovatá.
• náprstník červený (m) – Zavlečen ze západní Evropy, často na mýtinách, prudce jedovatý.
• vřes obecný (n) – Keříček rostoucí na kyselých půdách, růžově kvete v pozdním létě.

j – šťavel kyselý

k – violka lesní

l – konvalinka vonná

m – náprstník červený

n – vřes obecný

Rostliny s jedlými plody

• brusnice borůvka (o), brusnice brusinka (p) – Keříčky rostoucí na kyselých půdách.
• jahodník obecný (q) – Na pasekách, okrajích cest.
• ostružiník maliník (r) – Plodí maliny (souplodí peckoviček), nemá trny, má světlý rub listů.
• různé další druhy ostružiníků (s) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (někdy souhrnně „ostružiník křovitý“), mají trny, plodí ostružiny.

o – brusnice borůvka

p – brusnice brusinka

q – jahodník obecný

r – ostružiník maliník

s – ostružiník

Příklady součástí keřového patra

• hloh (t) – Plodí drobné červené malvice (potravou ptáků).
• brslen evropský (u) – Jedovatý. Oranžová semena jsou ukryta v růžových plodech.
• ptačí zob obecný (v) – Plodí tmavé bobule, často pěstován i jako okrasný.
• růže šípková (w) – Otrněný keř. Šípky jsou plodenství nažek v češuli.
• trnka obecná (x) – Často tvoří plášť na okrajích lesů, proti ožeru se brání kolci (větévkami připomínajícími trny).

t – hloh

u – brslen evropský

v – ptačí zob obecný

w – růže šípková

x – trnka obecná

Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva, ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Plody a semena vodních rostlin jsou často uzpůsobené přenosu vodou.

Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. Vodních rostlin se využívá v kořenových čistírnách u přírodních koupališť („biotopů“).

Příklady bylin vázaných na vodu

• leknín bílý (a) – Ve stojatých vodách. Uměle (např. v zahradních jezírkách) se pěstují kříženci leknínů.
• stulík žlutý (b) – Oproti leknínu má spíše oválné listy a menší, žluté květy.
• rákos obecný (c) – Součást břehového porostu, tvoří monokultury – rákosiny.
• orobinec (d) – Na březích, má typická hnědá plodenství sestávající z nažek s chmýrem (šíří je vítr).
• kosatec žlutý (e) – Má mečovité listy a 3četné žluté květy.
• blatouch bahenní (f) – V mokřadech, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• okřehek (g) – Má velmi zjednodušenou stavbu těla, plave na hladině, množí se vegetativně.
• rosnatka okrouhlolistá (h) – Masožravá rostlina rostoucí v rašeliništích.

Dřeviny v blízkosti vody

• olše lepkavá (i) – Má obvejčité listy. Plodenství obsahuje zdřevnatělé listeny, ty mu umožňují plavat.
• vrby – U vody roste množství druhů, např. vrba bílá (j) či vrba košíkářská (k; její proutí se využívá na výrobu košíků).

Louky a pastviny

Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je kosí, proto zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité). Mezi rostliny luk a pastvin náleží například:

• pryskyřníky (a) – Jedovaté, většinou žlutě kvetoucí se složenými listy.
• řebříček obecný (b) – Má členěné listy a bílá květenství.
• šalvěj luční (c) – Má fialové souměrné květy, v teplejších oblastech.
• zběhovec plazivý (d) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
• ocún jesenní (e) – Prudce jedovatý, kvete na podzim, listy raší a plody se dostávají nad zem na jaře.
• zvonek rozkladitý (f) – Má fialovou korunu z 5 srostlých lístků.
• jetele – Mají typické trojčetné listy.
  • jetel luční (g) – Kvete růžově.
  • jetel plazivý (h) – Kvete bíle.

a – pryskyřník prudký

b – řebříček obecný

c – šalvěj luční

d – zběhovec plazivý

e – ocún jesenní

f – zvonek rozkladitý

g – jetel luční

h – jetel plazivý

• kohoutek luční (i) – Má čtyřklané růžové korunní lístky.
• pampelišky (j) – Žlutě kvetoucí, nažky mají chmýr a šíří se větrem.
• kopretina bílá (k) – Má žluté trubkovité květy vprostřed a bílé jazykovité na okraji úboru.
• sedmikráska obecná (l) – Menší než kopretina, má obvejčité listy v přízemní růžici, dobře snáší sešlap.
• lipnice luční (m) – Běžná tráva, květenstvím je lata tvaru jehlanu.
• jílek vytrvalý (n) – Běžná tráva, květenství jsou štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá do travních směsí (i na fotbalová hřiště).

Na loukách rostou též orchideje (např. prstnatec májový – o), ty obvykle vyžadují specifické prostředí a patřičnou péči o něj.

i – kohoutek luční

j – pampeliška

k – kopretina bílá

l – sedmikráska obecná

m – lipnice luční

n – jílek vytrvalý

o – prstnatec májový

Stepi

Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin. Mezi rostliny na stepích náleží:

• koniklec luční (I) – Má tmavě fialové květy, v Čechách i na Moravě.
• koniklec velkokvětý (II) – Má světle fialové květy, jen na Moravě.
• hlaváček jarní (III) – Má rozměrné žluté květy.
• kavyl Ivanův (IV) – Tráva, její plody mají péřité osiny.
• hvozdík kartouzek (V) – Má růžové zubaté korunní lístky.
• katrán tatarský (VI) – Na jižní Moravě, po dozrání plodů je kutálen větrem po krajině (stepní běžec).

I – koniklec luční

II – koniklec velkokvětý

III – hlaváček jarní

IV – kavyl Ivanův

V – hvozdík kartouzek

VI – katrán tatarský

Rumiště

Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj. Do vegetace rumišť, křovin, strání či okrajů cest náleží například:

• třezalka tečkovaná (1) – Má žluté květy se 3 skupinami tyčinek a siličné nádržky v listech.
• mateřídoušky (2) – Na výslunných místech, aromatické.
• bodlák obecný (3) – Má ostnité listy a stonky, růžová květenství a nažky přenášené větrem.
• vlaštovičník větší (4) – Má 4četné žluté květy, roní oranžový latex.
• čekanka obecná (5) – Modré úbory, ze šlechtěné čekanky se dělá náhražka kávy.

1 – třezalka tečkovaná

2 – mateřídouška

3 – bodlák obecný

4 – vlaštovičník větší

5 – čekanka obecná

• podběl obecný (6) – Brzy zjara kvete žlutými úbory, později vyraší rozměrné listy.
• lopuch plstnatý (7) – Má plodenství s háčky (přenášení na srsti/peří živočichů).
• hluchavka bílá (8) – Bílé souměrné květy, křižmostojné listy.
• kopřiva dvoudomá (9) – Podobná hluchavce, avšak má žahavé trichomy a opyluje ji vítr.
• heřmánek pravý (10) – Má úbory s vyklenutým a dutým květním lůžkem, léčivý.

6 – podběl obecný

7 – lopuch plstnatý

8 – hluchavka bílá

9 – kopřiva dvoudomá

10 – heřmánek pravý

Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např. trnovník akát, bolševník velkolepý nebo křídlatky.

Okrasné a pokojové rostliny lidé pěstují zejména proto, aby zkrášlili své okolí a učinili ho příjemnějším k pobývání. Tyto rostliny jsou obvykle vyšlechtěné, díky umělému výběru a křížení se od svých předků pocházejících z přírody liší např. výraznějšími květy, listy či bujnějším vzrůstem. Také mohou být snazší na pěstování. Rostliny určitých vlastností (vzniklé obvykle šlechtěním) se označují jako odrůdy neboli kultivary.

Pokojové rostliny

Jako pokojové se pěstují hlavně tropické a subtropické druhy rostlin, které by venku nepřežily zimu. Vyžadují náležitou péči (např. odpovídající zálivku) i podmínky (např. určitou míru osvětlení). Pokojové rostliny lze mnohdy vegetativně rozmnožovat, např. řízkováním či dělením trsů. Mezi známé pokojové rostliny patří:

• různé druhy fíkusů, např. Ficus benjamina (a)
• „africká fialka“ (Saintpaulia) (b) – Nepříbuzná violkám, lze snadno množit listovými řízky.
• difenbachie (c) – Jedovatá árónovitá rostlina dekorativní listem.
• Phalaenopsis (můrovec) (d) – Nejběžnější pěstovaná orchidej, kultivar druhů z Jižní Asie.
• klivie (e), hvězdník (f, Hippeastrum, v zahradnictví nepřesně „amarylis“) – Jednoděložné rostliny s výraznými květy.
• muškáty (pelargonie) (g) – Původně z tropů a subtropů Afriky, často pěstované na oknech a balkonech.

Doma se též mnohdy pěstují sukulenty (např. kaktusy, aloe).

Okrasné rostliny pěstované venku

Ve venkovních prostorách se pro okrasu pěstují dřeviny i byliny. Mezi příklady patří:

• třešeň pilovitá (sakura ozdobná) a další sakury (1) – Pěstované zejména pro květy.
• jírovec maďal (2) – Jeho semena jsou kaštany, nepříbuzný kaštanovníku setému, napadán motýlem klíněnkou jírovcovou.
• magnolie (šácholany) (3) – Mají obvykle výrazné květy.
• hortenzie (4) – Zbarvení jejich květenství je závislé na vlastnostech půdy.
• růže (5) – Pěstované i pro řez (zejména v Africe).
• pivoňky (6) – Mohou být křovinné či bylinné, zejména z Asie.
• různé cibuloviny, např. tulipány (7), narcisy (8) či modřence (9)

Mnohé rostliny člověk cíleně pěstuje jako zdroj obživy.

Ovoce a zelenina

Za ovoce se považují obvykle plody vytrvalých rostlin, které kvetou a plodí opakovaně. Zelenina pochází z jednoletých až víceletých bylin, které kvetou pouze jednou za život. Rozdělení na ovoce a zeleninu je do určité míry neostré. V kuchyni často rozhoduje obsah cukru v dané rostlinné části. Ovoce i zelenina by měly být dostatečně zastoupeny v jídelníčku, neboť obsahují cenné živiny (mj. vitamíny či vlákninu).

Aromatické rostliny

Aromatické rostliny mají uplatnění při dochucování jídel či nápojů, využívají se jako koření. V této kapitole jsou zahrnuty aromatické rostliny, které se dají pěstovat na území Česka (např. majoránka, máta, křen, kmín). O tropickém koření pak pojednává kapitola užitkové rostliny tropů a subtropů.

Na polích se pěstují užitkové rostliny. Obvykle je zde přítomen jeden druh takové rostliny (jedná se tedy o monokulturu), někdy se však pěstuje i více druhů najednou (např. v případě krmných směsí). Při pěstování plodin se zvětšuje úrodnost půdy pomocí hnojiv, též se omezuje přítomnost plevelů a škůdců (pomocí herbicidů, respektive pesticidů). Tyto postupy na jednu stranu vedou ke zvětšení výnosů, na stranu druhou mohou (zvláště při neodpovídajícím použití) negativně ovlivňovat životní prostředí. Pole dále mohou být ohrožena např. vodní či větrnou erozí.

Druhy pěstovaných rostlin se obvykle dělí do určitých skupin.

Obilniny

Obilniny patří do čeledi lipnicovitých. Konzumují se jejich škrobnaté obilky (obiloviny), jejich sušená stébla se využívají jako sláma. Mezi obilniny patří:

• pšenice setá (a) – Základ výživy v Evropě. Má nahé obilky a nelámavé vřeteno klasu, pěstuje se hlavně v nižších polohách, obilky se melou na mouku či krupici.
• žito seté (b) – Má zelenavé obilky, žitná mouka se užívá k pečení chleba, dále se ze žita vyrábí např. melta.
• ječmen obecný (c) – Má značně dlouhé osiny a často krátká stébla, k výrobě krup a krupek, sladu pro výrobu piva.
• oves setý (d) – Květenstvím je lata, k výrobě ovesných vloček.
• kukuřice setá (e) – Pochází z Ameriky. Pěstuje se jako krmivo pro dobytek, zvláště jižněji též k výrobě mouky, cornflakes či popcornu. Konzumována i jako zelenina.

a – pšenice setá

b – žito seté

c – ječmen obecný

d – oves setý

e – kukuřice setá

Okopaniny

Okopaniny jsou pěstované pro své podzemní části, např. přeměněné kořeny (kořenové bulvy) či stonky (stonkové hlízy). Náleží sem:

• lilek brambor (f) – Z Ameriky, konzumují se škrobnaté stonkové hlízy.
• řepa obecná – Cukrovka (g) se užívá k výrobě sacharózy (řepného cukru), červená (salátová) řepa má užití jako zelenina.

Luskoviny

Luskoviny náleží do čeledi bobovitých. Jejich semena se označují jako luštěniny. Patří sem:

• hrách setý (h) – Nejběžnější luštěnina, možné sít a sklízet i několikrát ročně.
• sója luštinatá (i) – Teplomilná rostlina původem z Asie, její osevní plocha v Česku roste (užívá se hlavně pro krmení skotu).

f – lilek brambor

g – cukrovka

h – hrách setý

i – sója luštinatá

Olejniny, chmel

Olejniny se pěstují kvůli získávání oleje, na ten jsou obvykle bohatá semena. Součástí této skupiny jsou:

• řepka (j) – Olej se využívá v potravinářství, ale též pro výrobu „biopaliv“.
• slunečnice roční (k) – Z Ameriky, pro získávání potravinářského oleje.
• mák setý (l) – Semena se používají při výrobě pečiva (posypy, náplně).

Zvláštní způsob pěstování vyžaduje chmel otáčivý (m). Pěstuje se na chmelnicích, zde jsou obvykle mezi dřevěnými konstrukcemi nataženy kovové dráty, po nichž se chmel (jakožto liána) pne. Chmel je dvoudomý, pěstují se samičí rostliny. Jejich květenství („šištice“) se využívají při výrobě piva.

j – řepka

k – slunečnice roční

l – mák setý

m – chmel otáčivý

Pícniny

Jako pícniny se označují rostliny, které se využívají ke krmení hospodářských zvířat. Mohou patřit do různých výše uvedených skupin (např. krmná řepa, kukuřice…). Mezi bobovité rostliny cíleně pěstované jako pícniny např. bob obecný (n), jetel luční (o), jetel inkarnát (p, „růžák“) či tolice setá (vojtěška, q).

n – bob obecný

o – jetel luční

p – jetel inkarnát

q – tolice setá

Plevele

Mezi polní plevele patří např. mák vlčí (r), kokoška pastuší tobolka (s), penízek rolní (t) či merlík bílý (u).

r – mák vlčí

s – kokoška pastuší tobolka

t – penízek rolní

u – merlík bílý

Užitkové rostliny tropů a subtropů mají široké využití po celém světě. Pěstují se kvůli konzumaci (ovoce, zelenina, pochutiny, koření…), ale také jako zdroj různých látek či materiálů (např. vlákno). Tropy a subtropy nabízejí podmínky vhodné pro růst rostlin, v tropech se navíc tyto podmínky během roku jen málo mění. Produkty z tropických rostlin tak mnohdy bývají dostupné po celý rok.

Problémy spojené se (sub)tropickými plodinami

Mezi problémy spojené s využíváním tropických plodin patří nutnost dálkové dopravy, ničení původních stanovišť (např. tropického lesa) zakládáním plantáží a jejich udržováním (to vede mj. k erozi půdy a znečišťování prostředí chemickými látkami), častý je též negativní vliv na původní obyvatele těchto oblastí.

Dále uvádíme příklady tropických plodin dle využití.

Pochutiny

• čajovník čínský (a) – Čaj se připravuje z jeho listů či mladých pupenů (druh čaje je odvislý od jejich úpravy).
• kávovník – Z Afriky, pěstuje se zejména v Americe. Káva se připravuje z pražených semen. Pěstuje se zejména kávovník arabský (b, káva z něj se označuje jako arabica) či statný (robusta).
• kakaovník pravý (c) – Z Jižní Ameriky, pěstuje se zejména v Africe. Pro výrobu kakaa a čokolády se využívají semena („kakaové boby“), ta se melou na kakaovou hmotu, z níž se následně získává kakaové máslo a kakaový prášek.

a – čajovník čínský

b – kávovník arabský

c – kakaovník pravý

(Sub)tropické rostliny pěstované pro vlákno

• bambus (d) – Různé druhy lipnicovitých rostlin s dutými stonky. Bambusové výhonky se také konzumují.
• bavlník (e) – Poskytuje nejvíce využívané rostlinné vlákno, to v rámci rostliny chrání semena, náročný na závlahu.

d – bambus

e – bavlník

Tropická koření

• pepřovník černý (f) – Pěstuje se zejména ve Vietnamu, různé barvy pepře spočívají v rozdílné úpravě peckovic.
• vanilka pravá (g) – Z Ameriky, pěstuje se hlavně na Madagaskaru. Využívají se nezralé tobolky („lusky“), které musejí projít časově náročným zpracováním. Vanilková vůně je často nahrazovaná syntetickým vanilinem.
• zázvor lékařský (h) – Využívají se oddenky.
• hřebíčkovec vonný (i) – Využívají se poupata.
• skořicovník – Skořice (j) dovážená do Evropy je zejména ze skořicovníku čínského, jedná se o vonnou kůru.

f – pepřovník černý

g – vanilka pravá

h – zázvor lékařský

i – hřebíčkovec vonný

j – skořice

Ovoce

• ananasovník chocholatý (k) – Ananas je plodenství, které vzniká srůstem bobulí obklopujících stonek.
• banánovník (l) – Největší bylina, pěstován zejména ve Střední a Jižní Americe. Banány jsou bezsemenné bobule. Banánovníky jsou ohrožovány panamskou nemocí.
• různé citrusy – Rod rostlin pocházející z jihovýchodní Asie, plodí např. mandarinky, pomeranče, grapefruity, citrony (m), limety.
• kokosovník ořechoplodý (n) – Palma rostoucí zejména na pobřeží tropických moří, plody dobře plavou ve vodě.
• datlovník pravý (o) – Palma pěstovaná pro své sladké peckovice zejména v subtropech.

k – ananasovník

l – banánovník

m – citroník

n – kokosovník

o – datlovník

Další plodiny

• palma olejná (p) – Pěstována pro olej listovaný z plodů a jejich jader. Náročná na chemizaci, plantáže mají krátkou životnost.
• podzemnice olejná (q) – Květy se po oplození zavrtávají pod zem, její semena jsou arašídy („buráky“).
• cukrová třtina (r) – Získává se z ní cukr (sacharóza).
• povíjnice batátová (s) – Kořenové hlízy (batáty) jsou sladší než brambory, patří mezi svlačcovité (nepříbuzná lilku bramboru).
• rýže setá (t) – Obilnina obvykle pěstovaná na zaplavovaných polích.

p – palma olejná

q – podzemnice olejná

r – cukrová třtina

s – povíjnice batátová

t – rýže setá

Masožravé rostliny obvykle rostou v místech, kde je nedostatek živin. Tyto živiny (zejména dusík a fosfor) mohou získávat ze živočišné kořisti, kterou nalákají (např. vůní/zápachem či vzhledem pastí) a následně rozloží (pomocí trávicích enzymů).

Získávání živin

Kořistí masožravých rostlin je obvykle hmyz, určité druhy mohou být ale specializované i na jiné bezobratlé (např. pavoukovce, korýše). Obratlovci jsou spíše výjimečnou kořistí masožravých rostlin s velkými pastmi (např. láčkovka rádža). Některé masožravé rostliny se druhotně přizpůsobily získávání živin z rostlinného opadu (láčkovka soudečková, která je vlastně vegan) či trusu živočichů (např. láčkovka Lowova).

Žádná masožravá rostlina nezískává kořist květem, květy masožravým (stejně jako jiným) rostlinám slouží k pohlavnímu rozmnožování. Pasti masožravých rostlin jsou ve většině případů přeměněné listy.

Typy pastí

• gravitační – Kořist spadne do dolní části pasti a nemůže vylézt ven. Víčko u gravitačních pastí obvykle slouží k zabránění vniknutí dešťové vody do pasti (a zředění trávicí tekutiny v její spodní části), po lapení kořisti se nezavírá. Vyskytuje se např. u láčkovek či špirlic.
• adhezní (lepivé) – Kořist je nalepena na povrch listu. Např. u tučnic, rosnatek, rosnolistů.
• mechanické sklapovací – Aktivně se hýbou v reakci na přítomnost kořisti, např. u mucholapky podivné či aldrovandky měchýřkaté.
• detentivní (vrš) – Past je jednosměrná, kořist do ní může zalézt, ale nemůže vylézt. Např. u genlisejí.
• podtlakové – Vázané na vodní prostředí, dochází k otevření víčka pasti a rychlému nasátí kořisti, u bublinatek.

Masožravost u rostlin vznikla víckrát nezávisle na sobě. Mají-li různé druhy masožravých rostlin stejný typ pasti, nemusejí si být blízce příbuzné. Může se jednat o sbíhavý vývoj (konvergenci), např. u láčkovky a láčkovice či rosnatek a tučnic.

Příklady masožravých rostlin původních v Česku

• bublinatka jižní (a) – Nejčastější, pod vodní hladinou má drobné podtlakové pasti, kvete žlutými souměrnými květy.
• rosnatka okrouhlolistá (b) – Zejména na rašeliništích, listy obsahují výstupky s lesklými kapkami lepivé tekutiny (tentakule).
• tučnice obecná (c) – Na prameništích a slatiništích, loví přízemní růžicí lepivých listů.

a – bublinatka jižní

b – rosnatka okrouhlolistá

c – tučnice obecná

Většina masožravých druhů v Česku je vázaná na ohrožené biotopy a zvláště chráněná.

Masožravé rostliny subtropů a tropů

• mucholapka podivná (d) – Přirozeně na východě USA, nejčastěji šlechtěná, pasti se aktivně zaklapávají po podráždění chlupů na jejich vnitřní straně.
• láčkovky (e) – Zejména v jihovýchodní Asii.
• špirlice (f) – V Severní Americe.
• heliamfory (g) – Zejména na stolových horách Venezuely, Guyany, Brazílie.

d – mucholapka podivná

e – láčkovka

f – špirlice

g – heliamfora

Sukulenty

Sukulenty jsou rostliny, které ve svých ztlustlých orgánech skladují vodu (nejčastěji v listech či stoncích). Díky tomu jsou přizpůsobené životu v suchých podmínkách, např. na pouštích či polopouštích. Sukulence vznikla vícekrát nezávisle na sobě – například africké pryšce (a) a americké sloupovité kaktusy (b) žijí v podobných podmínkách a vypadají obdobně, ale nejsou si příbuzné. Mezi kaktusy patří i opuncie (c) s plochými stonky či vánoční kaktus (d), který roste v tropických lesích. Listovými sukulenty jsou agáve obecná pocházející z Ameriky (e) či aloe pravá (Aloe vera, f). Z Evropy pochází netřesk střešní (g).

a – sloupový pryšec

b – sloupový kaktus

c – opuncie (nopál)

d – vánoční kaktus

e – agáve obecná

f – aloe pravá (Aloe vera)

g – netřesk střešní

Parazitické rostliny

Parazitické rostliny ke své výživě využívají jiné rostliny nebo houby. Mnohdy jim chybí chlorofyl či jej mají malé množství. Rostliny parazitující na jiných rostlinách získávají látky pomocí specializovaných orgánů, haustorií. Vodu, minerální látky i produkty fotosyntézy od hostitele získávají např. kokotice evropská (h), zárazy (i) či podbílek šupinatý (j). Rostliny, které od hostitele přijímají látky a zároveň samy fotosyntetizují, se tradičně označují jako poloparazitické (např. jmelí bílé – k). Rostliny, které získávají výživu od hub, jsou mykotrofní (respektive mykoheterotrofní), např. hlístník hnízdák (l) či hnilák smrkový (m).

h – kokotice evropská

i – záraza bílá

j – podbílek šupinatý

k – jmelí bílé

l – hlístník hnízdák

m – hnilák smrkový

Invazní rostliny

Invazní rostliny se dostávají na nové území z jiných částí světa a intenzivně se zde šíří. V Česku jsou invazní např. následující druhy (n–r). V teplejších oblastech (např. na jihu Evropy) jsou invazními rostlinami např. výše zmíněné agáve či opuncie.

n – bolševník velkolepý

o – křídlatka

p – netýkavka žláznatá

q – pajasan žláznatý

r – trnovník akát

Krytosemenné rostliny lze třídit do systematických skupin – čeledí. Rostliny v rámci jedné čeledi jsou si příbuzné a mají určité společné znaky, mohou se však značně lišit svým způsobem života či využitím.

Mezi vyšší dvouděložné rostliny patří mj. čeledi:

• pryskyřníkovité, brukvovité
• růžovité, bobovité
• miříkovité, hluchavkovité
• lilkovité, hvězdnicovité

Poslední podtéma se věnuje jednoděložným rostlinám.

Procvičování vztahující se k listnatým stromům a keřům najdete v podtématu s tematicky roztříděnými rostlinami. Listnaté dřeviny spadají do většího množství různých čeledí.

Čeledi pryskyřníkovitých i brukvovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Pryskyřníkovité

Pryskyřníkovité jsou zejména vytrvalé byliny. Často obsahují jedovaté látky. Jejich květy bývají opylované hmyzem, mnohdy jsou žluté. Obsahují větší množství pestíků i tyčinek. Z pestíků vznikají souplodí nažek či měchýřků.

Mezi zástupce pryskyřníkovitých patří například:

• pryskyřníky (a – pryskyřník prudký) – Často na loukách, obvykle kvetou žlutě.
• blatouch bahenní (b) – V blízkosti vody, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• orsej jarní (c) – Často ve světlých lesích, menšího vzrůstu než blatouch.
• jaterník podléška (d) – Má fialové či růžové květy, trojlaločné listy připomínají játra.
• oměje (e) – Zejména na horách, prudce jedovaté, opylované čmeláky.
• upolín nejvyšší (f) – Na vlhkých loukách, má žluté kulovité květy.
• sasanka hajní (g) – Ve velkých skupinách v listnatých lesích, přezimuje v oddenku.

Brukvovité

Brukvovité jsou jednoleté či vytrvalé byliny. Mají často bílé či žluté květy uspořádané do hroznů. Květy mají čtyři kališní lístky, čtyři korunní lístky a 6 tyčinek. Brukvovité obsahují silice. Z mnohých brukvovitých byly vyšlechtěny užitkové rostliny využívané např. jako zelenina nebo pochutiny.

Mezi užitkové brukvovité náleží například:

• řepka (1) – Ze semen se lisuje olej využívaný v potravinářství a k výrobě paliv.
• brukev zelná (2 – planá) – Bylo z ní vyšlechtěno množství druhů zeleniny: zelí, květák, brokolice, kapusta, kedluben…
• ředkev setá (3) – Ředkvičky jsou její kořenové bulvy.
• křen selský (4) – Kořen se používá jako pochutina.
• hořčice setá (5) – Mletím semen se vyrábí hořčice (pochutina).

Mezi plané brukvovité náleží:

• kokoška pastuší tobolka (6) – Plody jsou šešulky typického tvaru.
• česnáček lékařský (7) – V listnatých lesích a místech s vyšším obsahem dusíku, listy po rozemnutí typicky zapáchají.
• huseníček rolní (8) – Používá se jako modelový organizmus v botanice/molekulární biologii.

Čeledi růžovitých i bobovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Růžovité

Růžovité rostliny zahrnují byliny i dřeviny. Mají pravidelné, obvykle 5četné květy s rozlišenými květními obaly. Plodem bývá malvice, peckovice či nažka. Do této čeledi patří většina ovocných dřevin pěstovaných u nás.

Mezi užitkové růžovité patří například:

• jabloň domácí (a), hrušeň obecná (b) – Plodí malvice.
• třešeň (c), meruňka obecná (d), broskvoň obecná (e), slivoň švestka (f) – Plodí peckovice.
• jahodník velkoplodý (g) – Vyšlechtěný jahodník.

Mezi plané růžovité patří například:

• růže šípková (h) – Má trny vzniklé přeměnou listů, plody jsou šípky (souplodí nažek v češuli).
• mochna husí (i) – Má 5četné žluté květy a zpeřené listy.
• trnka obecná (j) – Brání se ožeru kolci (větévkami připomínajícími trny).
• kontryhel (k) – V mnoha druzích často na loukách, pastvinách.
• tužebník jilmový (l) – Vyšší bylina, kvete bíle, na vlhčích půdách.
• ostružiník maliník (m) a další ostružiníky (n) – Mají jedlá souplodí peckoviček.
• jahodník obecný (o) – „Lesní“ jahoda, na osluněných místech v lesích, na pasekách.

Bobovité

Do čeledi bobovitých náleží byliny i dřeviny. Mají souměrné květy s kalichem a korunou. Horní korunní lístek tvoří tzv. pavézu, po stranách květu jsou křídla, dva srostlé spodní korunní lístky tvoří člunek. Listy bobovitý jsou často zpeřené, mohou být přeměněné na úponky (např. u hrachu – na obrázku). Typickým plodem je lusk. Semena mnohých bobovitých se označují jako luštěniny (fazol – 1, čočka – 2, hrách – 3, sója – 4…) a konzumují se. Z bobovitý se též často dělá píce pro dobytek (tolice vojtěška – 5, jetel inkarnát – 6…). Na kořenech bobovitých žijí hlízkové bakterie, které váží vzdušný dusík.

Užitkové bobovité rostliny byly zmíněny výše, mezi plané druhy patří například:

• jetel luční (7) – Má růžové hlávky a trojčetné listy.
• štírovník růžkatý (8) – Má okolíky žlutých květů a trojčetné listy.
• čičorka pestrá (9) – Kvete růžově, květy jsou v okolících.
• hrachor jarní (10) – Kvete zjara, barva květů se mění z růžové na modrou dle stáří.

Mezi bobovité rostliny nepůvodní na našem území náleží např. trnovník akát (11) či lupina mnoholistá (12). Tyto druhy mění rostlinná společenstva tím, že zvětšují množství dusíku v půdě.

Čeleď miříkovité i hluchavkovité náleží mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Miříkovité

Miříkovité rostliny jsou byliny. Jejich listy bývají zpeřené, mnohdy víckrát. Jejich květy jsou obvykle drobné, bílé či žluté, uspořádané do složených okolíků. Před květenstvím se nachází obal z listenů. Plodem bývá dvounažka, která se rozpadá na dvojici plůdků (merikarpií). Mezi miříkovité náleží druhy využívané jako zelenina či koření.

Mezi užitkové miříkovité patří například:

• mrkev obecná (a) – Dvouletá rostlina, roste i volně v přírodě. Vyšlechtěna a pěstována pro svůj zdužnatělý kořen, ten obsahuje β-karoten (provitamin A).
• petržel obecná (b) – Kořenová zelenina využívaná např. do polévek, také využívány listy petržele (např. kudrnky).
• pastinák setý (c) – Využíván podobně jako petržel, kvete žlutě.
• miřík celer (d) – Pěstován pro své bulvy, ty se užívají jako kořenová zelenina. Řapíkatý celer je pěstován pro zdužnatělé řapíky listů.
• kopr vonný (e) – Listy využívány jako koření, např. do koprové omáčky či při nakládání okurek, kvete žlutě.
• kmín kořenný (f) – Dvouletý, kmín jsou jeho plůdky (využívány např. na chleba a další pečivo).

Mezi plané miříkovité patří například:

• kerblík lesní (g) – Na okrajích lesů, v křovinách.
• bršlice kozí noha (h) – Roste na půdách bohatých živinami, v zahradách nevítaný plevel.
• bolehlav plamatý (i) – Vysoká rostlina se skvrnitým stonkem, jedovatý (údajně jím byl otráven Sokrates).
• bolševník velkolepý (j) – Statná invazní rostlina pocházející z Kavkazu, po potřísnění kůže a vystavení slunci vznikají těžce se hojící puchýře.

Hluchavkovité

Hluchavkovité rostliny jsou byliny či keříčky. Mají souměrné květy. Jejich listy jsou jednoduché, vstřícné (křižmostojné – sousední dvojice jsou umístěné kolmo), umístěné na čtyřhranném stonku. Hluchavkovité často obsahují vonné silice, často se používají jako koření nebo léčivé rostliny.

Mezi užitkové hluchavkovité patří například:

• rozmarýn lékařský (1) – Využíván jako koření, např. k dochucení masa.
• bazalka pravá (2) – Koření, typicky se používá čerstvá, původem z Indie.
• dobromysl obecná (3) – Též oregano, typicky užívaná v italské kuchyni.
• šalvěj lékařská (4)
• mateřídouška obecná (tymián, 5) – Koření, pochází ze Středomoří (v Česku neroste planě).
• máta peprná (6) – Obsahuje menthol (ochucení žvýkaček, zubních past apod.).

Mezi plané hluchavkovité patří například:

• hluchavka bílá (7) – Až 50cm bylina, má bílé souměrné pyskaté květy v přeslenech, roste na místech bohatších na živiny.
• hluchavka nachová (8) – Vzrůstem menší než hluchavka bílá, má růžovofialové květy.
• zběhovec plazivý (9) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
• popenec obecný (10) – Má drobné okrouhlé zubaté listy, fialové květy, jedlý.
• mateřídoušky (např. mateřídouška vejčitá, 11) – Často aromatické, růžově kvetoucí nízké byliny. Rostou na výslunných místech.

Čeledi lilkovité i hvězdnicovité patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Lilkovité

Mezi lilkovité rostliny náleží množství zemědělsky významných, ale též jedovatých druhů. Jedná se o byliny, jejich květy jsou pravidelné, 5četné, mají srostlý kalich a srostlou korunu. Typickým plodem je bobule.

Mezi pěstované lilkovité patří následující rostliny pocházející z Ameriky:

• lilek brambor (1) – Původně dovezen do Evropy jako okrasná rostlina, pěstuje se pro škrobnaté oddenkové hlízy.
• rajče jedlé (2)
• paprika setá (3) – Plody (bobule) obsahují různé množství kapsaicinu, který způsobuje pálivost.
• lilek vejcoplodý (4)
• tabák virginský (5) – Do tabákových výrobků, obsahuje nikotin a další alkaloidy. Z celosvětového hlediska rostlina způsobující nejvíce úmrtí.

Mezi planě rostoucí lilkovité náleží tyto jedovaté rostliny:

• rulík zlomocný (6) – V lesích, jedovaté jsou zejména plody (bobule) obsahující alkaloid atropin. Podobné látky se užívají v očním lékařství pro roztažení zornice.
• durman obecný (7) – Planě na rumištích a jako polní plevel, vyšlechtěné durmany se pěstují pro okrasu.

Hvězdnicovité

Hvězdnicovité patří mezi druhově nejbohatší čeledi rostlin. Jsou to většinou byliny. Květenství hvězdnicovitých se nazývá úbor, ten může sestávat z trubkovitých a/nebo jazykovitých drobných květů. Jazykovité květy mají paprsek ze srostlých korunních lístků. Typickým plodem je nažka, ta je mnohdy ochmýřená (např. u pampelišky).

Mezi planě rostoucí hvězdnicovité patří:

• sedmikráska obecná (a) – Má žluté trubkovité květy a jazykovité květy s bílým paprskem, obvejčité listy. Dobře snáší sešlap, je jedlá.
• kopretina bílá (b) – Větší než sedmikráska, stonkem je lodyha vyrůstající z přízemní růžice listů.
• pampelišky (c) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (souhrnně pampelišky smetánky, pampeliška lékařská v Česku neroste, proto je vhodné vynechávat druhové jméno). Mají žluté úbory jazykovitých květů. Rostou na loukách, rumištích.
• heřmánek pravý (d) – Má dutá květní lůžka, aromatický, léčivý.
• podběl lékařský (e) – Vykvétá zjara žlutými úbory, později raší listy.
• čekanka obecná (f) – Má modré úbory. Šlechtěna pro kořen, z něhož se vyrábí náhražka kávy (cikorka, melta). Z příbuzné čekanky listové se získávají puky pro přípravu salátu.
• devětsil lékařský (g) – Na vlhkých místech, zjara tvoří růžovofialová květenství, později rozměrné listy.
• bodláky (h), pcháče (i) – Otrněné rostliny, bodláky mají na rozdíl od pcháčů péřitý chmýr na nažkách.
• lopuch (j) – Má rozměrné listy a plodenství s háčky, přenáší jej živočichové na povrchu těla.

Na polích se pěstuje slunečnice roční (1), z jejích nažek se lisuje potravinářský olej.

Jako okrasné se pěstují např. ostálky (cinie, 2), měsíček lékařský (3), astry (4), aksamitníky („afrikány“, 5) či na podzim vykvétající listopadky (chryzantémy, 6).

Jednoděložné rostliny klíčí jedním děložním lístkem, mají obvykle svazčité kořeny, souběžnou žilnatinu listů, neuspořádané cévní svazky a trojčetné květy s nerozlišeným okvětím. Mezi jednoděložné patří následující čeledi.

Amarylkovité

Amarylkovité rostliny mají často cibule nebo oddenky. Náleží mezi ně:

• česnek kuchyňský (a) – Stroužky jsou zdužnatělé pupeny.
• cibule kuchyňská (b) – Cibule jsou tvořené krátkým stonkem (podpučím) a zdužnatělými listy.
• pór zahradní (c) – Cibule je podlouhlá, válcovitá.
• pažitka pobřežní (d) – Využívají se listy (např. k ozdobě jídel), roste i volně v přírodě.
• sněženka podsněžník (e) – V přírodě zvláště chráněná, má zelený vzor na vnitřních okvětních lístcích.
• bledule jarní (f) – V přírodě zvláště chráněná, má žluté/zelené skvrny na všech okvětních lístcích, kvete později než sněženka.
• narcisy (g) – Vyšlechtěné pěstované pro okrasu, jedovaté.
• hvězdník (Hippeastrum, h, v zahradnictví „amarylis“) či klivie (i) pěstované jako pokojové rostliny

Kosatcovité

Kosatcovité se vyznačují častou tvorbou oddenků či hlíz, mají v květu tři tyčinky. Do této čeledi patří:

• kosatec žlutý (1) – Na březích vod, má mečovité listy; často se pěstují další vyšlechtěné kosatce.
• šafrán setý (2) – Z jeho čnělek se získává koření.
• šafrán (krokus) jarní (3) – Okrasná jarní cibulovina.
• mečík střechovitý (4) – Silně ohrožený, má růžovofialové souměrné květy. Roste na východě Česka. V kultuře se pěstují vyšlechtěné mečíky.

Lipnicovité

Lipnicovité (také označované jako trávy) jsou byliny, jejich stonek se nazývá stéblo (často je dutý). Mají zvláštní stavbu květů, ty jsou uspořádány v latách či klasech. Opyluje je hlavně vítr. Mezi plané druhy lipnicovitých patří:

• lipnice luční (a) – Běžná tráva s jehlancovitou latou.
• jílek vytrvalý (b) – Má štíhlé klasy.
• srha laločnatá (c) – Má široké a ostré listy, obvykle na místech bohatších na dusík.

Mezi pěstované lipnicovité náleží například:

• rýže setá (d) – Často pěstovaná na zaplavovaných polích.
• cukrová třtina (e) – Pro výrobu sacharózy, pěstovaná v tropech a subtropech.
• kukuřice setá (f) – Jednodomá rostlina, pěstuje se jako pícnina i pro přímou konzumaci.
• pšenice (g) – Nejběžnější obilnina, obilky se melou na mouku.
• žito (h) – Má zelenavé obilky, z klasu obvykle vystupují osiny.
• ječmen (i) – Má zpravidla nejdelší osiny mezi běžnými obilninami, používá se k výrobě sladu.
• oves (j) – Květenstvím je lata, užívá se např. pro výrobu ovesných vloček.

Vstavačovité (orchideje)

Vstavačovité neboli orchideje jsou jednou z největších čeledí rostlin. Jsou to byliny, jejich květy bývají souměrné a nápadné, opylované hmyzem. Mnohé tropické druhy se pěstují jako pokojové rostliny, orchideje též rostou v Česku (většina druhů je zvláště chráněných).

• můrovec (Phalaenopsis) (1) – Nejčastěji šlechtěná orchidej pěstovaná jako pokojová, původem z Asie.
• vanilka pravá (2) – Původem ze střední Ameriky, jako koření se užívají plody.
• prstnatec májový (3) – Orchidej původní v Česku, roste např. na vlhkých loukách.

Další jednoděložné rostliny

• vraní oko čtyřlisté (4) – Plodem je jedovatá tmavá bobule (kýchavicovité).
• konvalinka vonná (5) – Má hrozny bílých květů se srostlým zvonkovitým okvětím, jedovatá (chřestovité).
• ocún jesenní (6) – Růžově kvete na podzim, plody se dostávají nad zem na jaře, prudce jedovatý (ocúnovité).
• chřest lékařský (7) – Jeho výhonky jsou používané jako zelenina (chřestovité).
• tulipán zahradní (8) – Pěstovaná cibulovina (liliovité).
• lilie zlatohlavá (9) – Má hrozny červenofialových květů, zvláště chráněná (liliovité).

Živočichové jsou různorodou skupinou eukaryotních organizmů. Vyznačují se mj. tím, že se pohybují pomocí svalových buněk (svalů), dýchají kyslík a rozmnožují se obvykle pohlavně. Živočichy se zabývá zoologie.

Téma živočichové obecně se věnuje souvislostem týkajícím se stavby těla živočichů, pojmům nebo chování živočichů.

Živočichy lze zjednodušeně rozdělit na bezobratlé a obratlovce.

Toto téma se zabývá obecnou zoologií.

• Podtéma skupiny živočichů, stavba těla přibližuje hlavní skupiny živočichů (zejména na úrovni 1. stupně) a nejzákladnější stavbu jejich těla.
• K dispozici je procvičování týkající se chování živočichů, tomu se věnuje obor zvaný etologie.
• Dále je možné procvičit pojmy spojené se živočichy (napříč skupinami).

Živočichové jsou skupinou živých organizmů, kteří se většinou aktivně pohybují pomocí svalů, dýchají kyslík a rozmnožují se pohlavně (dochází u nich ke splynutí pohlavních buněk). Mezi živočichy patří i člověk. Živočichy lze zjednodušeně rozdělit na „bezobratlé“ a obratlovce. Slovo „zvířata“ obvykle označuje obratlovce, případně i živočichy obecně.

Bezobratlí živočichové

Mezi bezobratlé patří většina druhů živočichů na Zemi. Bezobratlí živočichové nemají vnitřní kostru, jejich tělo však může mít kostru vnější. Stavba těla se výrazně liší mezi různými skupinami bezobratlých. Mezi bezobratlé patří např.:

• kroužkovci – Jejich tělo má často červovitý tvar (žížala).
• měkkýši – Mají měkké tělo často kryté vápenatou schránkou (hlemýžď zahradní).
• hmyz – Obvykle létá, jeho dospělci mají 6 nohou (včela medonosná, moucha domácí).

Obratlovci mají vnitřní kostru, její součástí je páteř složená z obratlů. Mezi obratlovce patří mj. ryby, obojživelníci, plazi, ptáci a savci.

Ryby

Paprskoploutvé ryby žijí ve vodě a pohybují se pomocí ploutví. Dýchají žábrami. Příkladem ryb je kapr obecný či pstruh obecný.

Obojživelníci

Dospělci obojživelníků žijí na souši, dýchají plícemi. Larvy (pulci) se většinou líhnou z rosolovitých vajíček a k vývoji potřebují vodní prostředí. Příkladem obojživelníků je čolek či žáby (ropucha obecná, skokani…).

Plazi

Plazi na rozdíl od obojživelníků snášejí vejce krytá vápenatou skořápkou, k rozmnožování nepotřebují vodní prostředí. Mezi plazy patří např. želva bahenní, zmije obecná, krokodýl nilský, slepýš křehký či ještěrka obecná. Někteří plazi (hadi, slepýš) mají druhotně zakrnělé končetiny, jejich tělo je tedy hadovité.

Ptáci

Ptáci vznikli z plazů. Mají tělo pokryté peřím, jejich tělesná teplota je stálá. Obvykle jsou schopni letu. Mezi zástupce patří např. čáp bílý, kos černý či vrabci.

Savci

Savci mají tělo kryté srstí. Mají stálou tělesnou teplotu a jejich mláďata se živí mateřským mlékem. Příkladem savců je např. zajíc polní, vlk obecný, tur domácí či člověk. Někteří savci jsou druhotně přizpůsobeni životu ve vodě (velryba grónská) či mohou létat (netopýři).

Živočichové se určitým způsobem chovají, aby mohli přežít, žít v souladu se svým okolím (např. v rámci společenských skupin) či se rozmnožovat. Chováním živočichů se zabývá obor etologie.

Vrozené a získané chování

Chování lze rozdělit na vrozené (např. migrace ptáků, stavba hnízd) a získané. Získané chování vzniká během života a zahrnuje:

• imprinting (vtištění) – Mláďata si při narození trvale vtisknou podobu svých rodičů.
• učení – Vytváření podmíněných reflexů, jedinec se naučí reagovat na určité podněty a situace. Zvláště u mláďat savců dochází k vyhledávání nových podnětů v okolí (explorační chování) a učení hrou.

Chování podle účelu

Podle funkce (účelu) lze rozlišovat například chování:

• orientační – Vyhledávání určitého podnětu, buď náhodným pohybem nebo po zjištění smysly (na to může navazovat i útěk).
• ochranné – Ochrana před nebezpečím, hlavně před predátory. Např. znehybnění, útěk, zastrašování nepřítele (ukazování zubů či zježení srsti – zvíře se snaží vypadat „větší“). Obranný útok zahrnuje samotný boj.
• potravní – Shánění potravy, lov kořisti.
• komfortní – Souvisí s péčí o povrch těla či pocity libosti (např. protahování, zívání).
• sociální – Udržování hierarchie (vztahů), „přátelské“ chování či vzájemná komunikace. Součástí je i teritoriální chování, území může být vyznačeno např. pachem či hlasem.
• rozmnožovací – Vyhledávání partnera, zjišťování připravenosti k rozmnožování, páření, péče o mláďata.

Etologie v praxi

Znalosti etologie se v praxi uplatňují při chovu hospodářských zvířat, ale i při chovu zvířat v zoologických zahradách nebo domácnostech (např. člověk je v rámci „smečky“ nadřízený psovi).

„Bezobratlí“ jsou umělou skupinou živočichů, kteří nepatří mezi obratlovce. Mezi bezobratlé se řadí mimo jiné:

• žahavci
• ploštěnci
• hlístice
• měkkýši
• kroužkovci
• pavoukovci
• stonožkovci
• korýši a hmyz

Žahavci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Žijí zejména ve slané, ale i ve sladké vodě. Jsou vybaveni žahavými buňkami, které jim slouží k obraně a lovu. Mají jednoduchou stavbu těla, to je paprsčitě (radiálně) souměrné. Mají rozptýlenou nervovou soustavu, dýchají celým povrchem těla. Jeden otvor u nich slouží k přijímání potravy i vyvrhování jejích zbytků, vede do dutiny nazývané láčka.

Mezi žahavce patří mj. polypovci, medúzovci, čtyřhranky, korálnatci a parazitické výtrusenky.

Polypovci

Do skupiny polypovců náleží:

• nezmaři (a) – Drobní, ve sladkých vodách. Žijí ve stádiu polypa, k podkladu jsou přichyceni nožním terčem. V Česku se v létě se rozmnožují nepohlavně (pučením), na podzim pohlavně (jsou to hermafrodité, jeden jedinec tvoří samčí i samičí pohlavní buňky).
• medúzka sladkovodní (b) – Invazní organizmus pocházející z Číny, např. v opuštěných lomech.

Medúzovci

U medúzovců dochází v rámci životního cyklu ke střídání stádia (přisedlého) polypa a (pohyblivé) medúzy. Polyp se vyvíjí z larvy (planuly) vzniklé splynutím pohlavních buněk, z polypa se následně odškrcují malé medúzy (tomu se říká strobilace). Mezi medúzovce náleží například talířovka ušatá (c) či kořenoústka plicnatá (d).

Čtyřhranky

Čtyřhranky (e) mají na rozdíl od medúz hranatý zvon, některé druhy jsou smrtelně nebezpečné pro člověka.

Korálnatci

Korálnatci mají ve svém životním cyklu jen stádium polypa. Sasanky si netvoří schránky, patří mezi ně např. sasanka koňská (f) či sasanka plášťová (g), která žije v mutualistickém vztahu s rakem poustevníčkem.

Koráli tvoří kolonie polypů, vytvářejí si schránky z uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}). Žijí v mutualizmu se řasami, korál řase poskytuje minerální látky a prostor pro život, řasa korálu látky vzniklé fotosyntézou. Pokud řasy korál opustí, dochází k tzv. blednutí korálů (coral bleaching), to korál nemůže dlouhodobě přežít. Mezi korály patří např. korál červený (h) či větevník mozkový (i).

Korálové útesy (např. Velký bariérový útes) jsou cennými biotopy, které hostí až 25 % druhů mořských živočichů. Jsou ohroženy např. klimatickou změnou, intenzivním rybářstvím či změnami složení mořské vody.

Ploštěnci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Mají zploštělé, dvoustranně souměrné tělo. Žijí buď volně (často ve vodě či vlhkém prostředí) či jako vnitřní parazité živočichů. Parazitičtí ploštěnci mívají složitý vývojový cyklus, v rámci něhož střídají mezihostitele (zde se rozmnožují nepohlavně) a hostitele (zde se rozmnožují pohlavně).

a – ploštěnka mléčná

b – motolice jaterní

c – tasemnice bezbranná

Ploštěnky

Ploštěnky žijí volně, druhy původní v Česku jsou velké v řádu centimetrů (např. ploštěnka mléčná – a). Jsou dravé, potravu získávají vychlípitelným hltanem. Dýchají celým povrchem těla, vylučují pomocí plaménkových buněk. Jejich tělo řídí nervová soustava sestávající ze shluků nervových buněk. Dokáží velmi dobře regenerovat, obnovovat ztracené či poškozené části těla.

Motolice jaterní

Motolice jaterní (b) je parazit, jeho dospělci žijí v játrech definitivního hostitele: dobytka či člověka. Vajíčka hostitele opouští trusem, larvy žijí ve vodě a vyvíjejí/množí se v mezihostiteli, plži bahnatce.

Tasemnice

Mezi tasemnice náleží např. tasemnice bezbranná (c). Jejím mezihostitelem je skot (hovězí dobytek), ve svalovině zde vznikají zapouzdřené larvy (boubele). Konzumací masa s boubelemi se může nakazit definitivní hostitel (např. člověk). Tasemnice žije v tenkém střevě hostitele. Má pentlicovité tělo dlouhé až několik metrů, z něj se uvolňují články s vajíčky. Tasemnice dlouhočlenná (jejím mezihostitelem je prase) se v Česku nevyskytuje.

Nákazy parazitickými ploštěnci

Nákaza výše zmíněnými parazity je v současnosti u člověka v rozvinutých zemích vzácná díky dodržování hygieny a veterinární kontrole masa. Ojedinělé případy nákazy tasemnicí bezbrannou souvisejí s konzumací tatarského bifteku. Patřičná tepelná úprava masa vývojová stádia parazitů ničí.

Parazitickými ploštěnci (a dalšími vnitřními parazity) však může být napaden dobytek nebo domácí zvířata (proto se provádí např. „odčervení“ psů či koček).

Hlístice jsou bezobratlí živočichové. Mají válcovité, nečlánkované tělo a průchodnou trávicí soustavu. Některé druhy žijí volně, některé parazitují na rostlinách či živočiších. Většinou mají oddělená pohlaví.

Příklady hlístic

• škrkavka dětská (a) – Dosahuje 15–20 cm, parazituje v tenkém střevě. Nákaza je možná např. z nemyté zeleniny, na kterou se dostanou vajíčka z výkalů (v Česku vzácná, v rozvojových zemích však ucpání střeva škrkavkami může vést i k úmrtí).
• svalovec stočený (b) – Jeho larvy se opouzdřují ve svalovině, např. v praseti divokém.
• roup dětský (c) – Parazituje v tlustém střevě, samičky kladou vajíčka kolem řitního otvoru (těmi se děti mnohdy opětovně nakazí, dochází k tzv. autoinfekci).
• háďátka – Rozkladači v půdě, někdy parazitují na rostlinách (např. háďátko řepné, háďátko obilné). Háďátko obecné (d) se v biologii používá jako modelový organizmus.

Měkkýši jsou skupinou bezobratlých živočichů. Jejich měkké tělo mnohdy kryje vápenatá schránka. Mezi měkkýše patří např. plži, mlži či hlavonožci. Informace a procvičování najdete v následujících podtématech:

• Měkkýši obecně, plži
• Mlži, hlavonožci
• Měkkýši: mix

Měkkýši obecně

Měkkýši jsou bezobratlí živočichové, mají měkké tělo obvykle kryté vápenatou schránkou (ta může být druhotně ztracená či přeměněná). Žijí zejména ve slané vodě, ale i ve sladké vodě a na souši. Potravu rozmělňují pomocí raduly – pásky s chitinovými zuby (u mlžů je redukovaná). Mezi měkkýše se řadí plži, mlži a hlavonožci, ale také další méně početné skupiny (ze současných červovci, chroustnatky, přílipkovci, kelnatky). Měkkýši se zabývá vědní obor malakologie.

Plži

Plži mohou žít ve slané i sladké vodě či na souši. Jejich schránkou je obvykle spirálně stočená ulita. Mezi plže patří například:

• hlemýžď zahradní (a) – Největší ulitnatý plž původní v Česku. Na zimu si vytváří vápenaté víčko v ústí schránky, zimuje v zemi. Konzumovaný druh. Podobně jako další plži je hermafrodit, k rozmnožování jsou ale třeba dva jedinci.
• páskovka keřová (b) – Menší než hlemýžď zahradní, má obvykle páskovanou ulitu (ta ale může být i žlutá či růžová).
• plovatka bahenní (c) – Zejména ve stojatých vodách, má špičatou ulitu.
• bahnatka malá (d) – Mezihostitelem motolice jaterní.
• okružák ploský (e) – Vodní. Má zploštělou, terčovitou ulitu.

a – hlemýžď zahradní

b – páskovka keřová

c – plovatka bahenní

d – bahnatka malá

e – okružák ploský

• slimák největší (f) – Nahý plž, ulita je redukovaná ve vápencovou destičku. Jako další slimáci má lištu (kýl) v zadní části těla.
• plzák španělský (g) – Nahý plž, jeho dospělci jsou hnědě zbarveni. Pochází z jihozápadní Evropy, v Česku je invazní a často se vyskytuje v blízkosti člověka. Podobný původní plzák lesní (h) má obvykle rezavější zbarvení, žije ve vlhkých lesích.

• achatina žravá (i) – Z Afriky, chována doma.
• ostranky (j) – Draví mořští plži, ve starověku využívány jako zdroj purpurového barviva.

f – slimák největší

g – plzák španělský

h – plzák lesní

i – achatina žravá

j – ostranka jaderská

Mlži

Mlži žijí ve slané či sladké vodě. Jejich schránka sestává ze dvou lastur, které se mohou otevírat a zavírat. Lastury jsou spojené vazem (jeho tah lastury otevírá), schránku naopak uzavírají svaly. Mlži se obvykle živí filtrováním drobných částeček z vody. Mají nepřímý vývoj, larvy sladkovodních druhů často parazitují na žábrách ryb. Do skupiny mlžů náleží například:

• škeble rybničná (1), škeble říční (2) – Velcí sladkovodní mlži s tenkostěnnými lasturami.
• ústřice jedlá (3) – Běžný konzumovaný mořský druh, chována i uměle.
• perlotvorka mořská (4) – Typická tvořením perel, tělíska (např. zrnka písku) vniklá do schránky jsou obalována perletí.
• další mořské druhy, jako např. slávka jedlá (5) s nesouměrnými modrošedými lasturami, srdcovka (6), hřebenatka (7), zéva obrovská (8) patřící mezi největší mlže

1 – škeble rybničná

2 – škeble říční

3 – ústřice jedlá

4 – perlotvorka mořská

5 – slávka jedlá

6 – srdcovka jedlá

7 – hřebenatka

8 – zéva obrovská

Hlavonožci

Hlavonožci jsou výlučně mořští, živí se dravě. Mimo loděnky mají redukovanou schránku. Pohybují se pomocí chapadel, ploutevního lemu či vypouštění vody (reaktivní způsob pohybu). Mezi hlavonožce náleží například:

• chobotnice pobřežní (I) – Velmi inteligentní, žere např. korýše či jiné měkkýše.
• sépie obecná (II) – Schránku má redukovanou v sépiovou kost (tu lze využít jako zdroj vápníku např. pro exotické ptactvo).
• krakatice obrovská (III) – Včetně chapadel až 20m délky, možná předloha pro bájného krakena.

I – chobotnice pobřežní

II – sépie obecná

III – krakatice obrovská

Kroužkovci zahrnují vodní i suchozemské druhy. Mají tělo rozdělené na víceméně stejné články. Některé tělní soustavy se opakují v každém článku (např. vylučovací), jiné (např. uzavřená cévní, nervová) prostupují všemi články.

Mnohoštětinatci

Mnohoštětinatci jsou mořští, dýchají žábrami. Mezi zástupce této skupiny patří např. palolo zelený či nereidka hnědá.

Opaskovci

Mezi opaskovce patří například:

• žížaly – Živí se tlejícím listím, svou činností vytvářejí humus a provzdušňují půdu. Dýchají celým povrchem těla, pohyb jim usnadňují štětinky na jednotlivých článcích. Jsou světloplaché. Při rozmnožování se dva jedinci spojují opasky.
• nitěnka obecná – Žije na dně znečištěných vod, lze jí krmit akvarijní ryby.
• pijavka koňská – Dravá pijavka.
• pijavka lékařská – Živí se krví teplokrevných obratlovců. Aby se krev v ráně nesrážela, využívá enzym hirudin. V Česku vzácná.
• chobotnatka rybí – Parazit, saje krev na žábrách a kůži ryb.

Pavoukovci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Patří do kmene členovci a podkmene klepítkatci. Mezi pavoukovce se řadí pavouci, sekáči, roztoči, štíři, štírci a další. Jsou převážně suchozemští. Mají obvykle 6 párů končetin: 1. pár je přeměněn na klepítka (chelicery), 2. pár na makadla (pedipalpy), 4 páry končetin jsou kráčivé.

Pavouci

Pavouci jsou draví (mimo drobné výjimky). Jako další pavoukovci mají 4 páry kráčivých končetin (nohou). Mají obvykle 8 (či 6) očí. Pavouci pomocí snovacích bradavek na konci zadečku produkují pavučinové vlákno. To může sloužit k vytváření pavučin, ale také např. kokonů chránících vajíčka a mláďata. V období babího léta mláďata mnohých pavouků na pavučinovém vlákně cestují po krajině.

Hlavohruď je se zadečkem u pavouků spojena (tenkou) stopkou. Pavouci ochromují kořist pomocí klepítek, do nichž ústí jedové žlázy. Následně do kořisti vypouštějí trávicí enzymy, což zajišťuje mimotělní trávení. Natrávenou kořist přijímají většinou v tekutém stavu. Samice pavouků jsou obvykle větší než samci.

a – křižák obecný

b – křižák pruhovaný

c – vodouch stříbřitý

d – třesavka

e – sklípkan

f – pokoutník tmavý

g – běžník kopretinový

h – zápřednice jedovatá

Mezi zástupce pavouků náleží například:

• křižák obecný (a) – Tvoří svislé kruhové sítě, na zadečku má typický kříž.
• křižák pruhovaný (b) – Zejména na loukách, má výstražné žluto-černé zbarvení.
• vodouch stříbřitý (c) – Pavouk přizpůsobený životu ve vodě (zde si tvoří zvon naplněný vzduchem).
• třesavka (d) – Původně ze Středomoří, obývá domácnosti.
• sklípkani (e) – Zejména v subtropech a tropech, hrabou si nory. Mnohé druhy se dají chovat.
• pokoutníci – Pokoutník tmavý (f) či vzácný pokoutník domácí žijí v blízkosti člověka, stavějí si pavučiny často v rozích místností.
• běžníci (g) – Často mají maskovací zbarvení, loví opylovače na květech. Netvoří pavučiny.

Jen velké druhy pavouků (např. zápřednice jedovatá – h) mají dostatečně rozměrná klepítka na to, aby prokousli lidskou kůži. Drtivá většina běžných druhů je pro člověka neškodná. Pavouci v domácnostech naopak loví různé nevítané živočichy.

Sekáči

Sekáči mají hlavohruď se zadečkem srostlou celou šíří. Na rozdíl od pavouků nestaví sítě a mají pouze 2 oči. Mnohdy mají dlouhé nohy. Ty dokáží v případě ohrožení odlomit (tomu se říká autotomie), hýbající se odlomená končetina může odvést pozornost predátora. Mezi zástupce sekáčů náleží sekáč domácí (1).

1 – sekáč domácí

Roztoči

Roztoči jsou obvykle drobní. Žijí různými způsoby života. Náleží mezi ně například:

• klíště obecné (2) – Samičky sají krev obratlovců, přenáší např. bakterie způsobující lymskou boreliózu či viry způsobující klíšťovou encefalitidu (proti ní lze očkovat).
• kleštík včelí (kleštík zhoubný) (3) – Nepůvodní v Česku (zavlečen koncem 20. století), parazituje na včele medonosné.

2 – klíště obecné

3 – kleštík včelí

Štíři, štírci

Štíři (4) žijí zejména v tropech a subtropech. Makadla mají zakončena klepety, na konci článkovaného zadečku mají jedový osten. Štírci (5) dosahují menších rozměrů než štíři (v řádu milimetrů), nemají jedovou žlázu na konci zadečku.

4 – štír kýlnatý

5 – štírek

Korýši jsou dle tradičního pojetí převážně vodní bezobratlí živočichové, kteří patří do kmene členovců. Často mají nad pokožkou pevný krunýř (zejména z chitinu a uhličitanu vápenatého).

Sladkovodní a suchozemští zástupci

• raci – V Česku je původní např. rak říční (a) či rak kamenáč. Invazní americké druhy raků (např. rak pruhovaný – b, rak signální) přenášejí původce račího moru, tím původní druhy ohrožují.
• planktonní korýši (drobní, vznášejí se ve vodě): např. hrotnatka (c), buchanka (d)
• stínky (e) a svinky (f) – Suchozemské. Rozkladači, žijí např. v opadance, pod kameny, ve sklepích apod.
• žábronožka sněžní (g), listonoh jarní či letní (h) – Žijí v periodických tůních, které v létě vysychají. Tito korýši přežívají sucho ve formě vajíček.

a – rak říční

b – rak pruhovaný

c – hrotnatka

d – buchanka

e – stínka obecná

f – svinka obecná

g – žábronožka sněžní

h – listonoh letní

Mořští zástupci

• humr evropský (1), langusta obecná (2), garnát obecný (3), krevetka severní (4) – Konzumovaní. Menší zástupci (např. krevetka severní) tvoří kril, který je mj. potravou velryb.
• krabi (5) – Mají zadeček stočený pod hlavohrudí, pohybují se obvykle do stran.
• raci poustevníčci (6) – Obývají prázdné ulity plžů, žijí v mutualizmu se sasankami.
• velekrab japonský (7) – Největší korýš žijící ve velkých hloubkách.

1 – humr evropský

2 – langusta obecná

3 – garnát obecný

4 – krevetka severní

5 – krab

6 – rak poustevníček

7 – velekrab japonský

Hmyz je velmi rozmanitou skupinou převážně suchozemských členovců. K dispozici jsou tato podtémata:

• Hmyz obecně – Základní informace, stavba těla, přizpůsobení a význam hmyzu.
• Hmyz s proměnou nedokonalou – Skupiny, u kterých se mladý jedinec stavbou těla podobá dospělci.
• Hmyz s proměnou dokonalou – Skupiny hmyzu, u nichž se mladý jedinec nepodobá dospělci (mají v rámci životního cyklu stádium kukly).
• Hmyz: mix

Hmyz zahrnuje přes 90 % druhů živočichů na Zemi. Hmyz je převážně suchozemskou skupinou, některé druhy či vývojová stádia žijí ve sladké vodě. Dospělci hmyzu mají většinou 6 kráčivých nohou a složené oči z drobných oček. Suchozemští zástupci dýchají vzdušnicemi.

Hmyz patří mezi členovce, dále pak do skupiny Pancrustacea (korýši v širším smyslu) a skupiny šestinozí.

Zástupci hmyzu mohou mít různě přizpůsobené ústní ústrojí (např. lízací u much, bodavě sací u komárů či ploštic, kousací u brouků, sací u motýlů).

Zástupci hmyzu většinou létají za pomoci křídel protkaných žilnatinou. Křídla chybějí evolučně původním zástupcům (např. rybenkám). U některých druhů (zejména u parazitů – blecha, štěnice, veš…) jsou ztracená druhotně.

U „hmyzu s proměnou nedokonalou“ se stavba těla mladého jedince podobá stavbě těla dospělce (např. rovnokřídlí, polokřídlí). Hmyz s proměnou dokonalou má ve svém životním cyklu stádium kukly, mladý jedinec se od dospělce liší jak stavbou těla, tak často i ekologií (např. motýli, dvoukřídlí).

Hmyz je zásadní součástí ekosystémů. Některé druhy jsou přímo využívané člověkem, např. včela medonosná poskytuje med a je opylovačem, larvy potemníka moučného se dají konzumovat.

„Hmyz s proměnou nedokonalou“ je pomocná skupina hmyzu, u kterého je mladý jedinec stavbou těla podobný dospělci. Mladý jedinec (nymfa) obvykle nelétá a nedokáže se rozmnožovat. V životním cyklu není přítomno stádium kukly.

Rybenka domácí (a) je bezkřídlý hmyz. Žije v blízkosti člověka, bývá aktivní v noci.

Larvy jepic (b) žijí několik let ve vodě, dospělci mají velmi krátký život (v řádu hodin až dnů).

Vážky i jejich larvy jsou dravé. Larvy žijí pod vodou, loví mj. prodlouženým spodním pyskem (maskou). Do této skupiny hmyzu patří např. vážky, šídla (c) či motýlice.

Švábi mnohdy mají zakrnělá křídla. Bývají všežraví. Některé druhy, např. šváb obecný (d) či rus domácí, jsou škůdci v budovách. Mezi šváby náleží i termiti, ti žijí sociálním (společenským) způsobem života. Švábi jsou častí zejména v tropech a subtropech.

Škvoři (např. škvor obecný – e) mají první pár křídel přeměněný v malé krovky. Klíšťkovité štěty na konci zadečku jim slouží k obraně a skládání blanitých křídel.

a – rybenka

b – jepice

c – šídlo královské

d – šváb obecný

e – škvor obecný

Rovnokřídlí mají často 3. pár končetin přizpůsobený ke skákání, dokáží vytvářet zvuky třením částí těla o sebe (stridulace). Patří sem saranče (např. saranče čárkovaná – f), kobylky (oproti sarančím mají delší tykadla, české druhy jsou větší), cvrčci či krtonožka obecná.

Vši druhotně ztratily křídla a přizpůsobily se parazitování. Veš dětská (g) žije ve vlasech, živí se krví. Lze proti ní bojovat např. ručním vyčesáváním vajíček (hnid) z vlasů.

Do skupiny polokřídlých patří mj. mšicosaví a ploštice:

• Mezi mšicosavé patří mšice (h), ty se živí šťávami rostlin. Mnohdy žijí v symbióze s mravenci.

• Ploštice mají polokrovky, první pár křídel, který je vpředu zpevněný (sklerotizovaný) a vzadu blanitý. Ústní ústrojí ploštic je bodavě sací. Většinou se živí rostlinnými šťávami, některé druhy (např. štěnice domácí, zákeřnice) konzumují krev. Mezi ploštice dále patří např. ruměnice pospolná (i) žijící často na kmenech lip či bruslařka (j), dravá ploštice pohybující se po vodní hladině.

6 – saranče čárkovaná

7 – veš dětská

8 – mšice

9 – ruměnice pospolná

10 – bruslařka

Hmyz s proměnou dokonalou zahrnuje skupiny hmyzu, u nichž má mladý jedinec zcela jinou stavbu těla než dospělec. Mladý jedinec se od dospělce často liší svou ekologií (např. tím, kde žije, čím se živí).

Životní cyklus hmyzu s proměnou dokonalou

Z vajíčka (A) se líhne mladý jedinec (larva, např. u motýlů konkrétně housenka – B), ten se několikrát svléká a roste. Poslední svlečená pokožka (kutikula) vytvoří kuklu (C). Zde dojde k rozpadu tkání a prakticky od základu se „sestaví“ dospělý jedinec (imago, D). Dospělci se rozmnožují a cyklus se opakuje.

Příklady skupin (řádů)

Síťokřídlí mají křídla s výraznou žilnatinou. Patří sem např. dravá zlatoočka obecná či mravkolev běžný, jehož larvy (1) loví s využitím jamek v písku.

Blanokřídlí mají dva páry blanitých křídel. Zahrnují mnohé sociální druhy: Včela medonosná (2) je významným opylovačem. Z nektaru rostlin či medovice vytváří med, který uskladňuje do plástů jako potravu. Čmeláci (např. čmelák zemní) jsou zavalitější než včely. Vosy a sršně (3) mají výstražné zbarvení, jsou dravé. Mravenci (např. mravenec lesní – 4) žijí pospolitě v mraveništích, křídla mají pouze v čase rozmnožování.

Brouci mají první pár křídel přeměněný na zpevněné krovky. Mívají různorodá tykadla, jejich ústní ústrojí je kousací (často přeměněné v lízací). Mezi brouky patří např. draví střevlíci (5), roháč obecný (6), světlušky (7) či slunéčka (8).

Dvoukřídlí mají jeden pár blanitých křídel, druhý pár mají přeměněný na kyvadélka (haltery), ta jim slouží k manévrování. Mají beznohé larvy. Mezi dvoukřídlé patří např. moucha domácí (9), komáři (10) sající krev či pestřenky (11), které mají výstražné zbarvení, přestože nejsou nebezpečné.

1 – larva mravkolva

2 – včela medonosná

3 – sršeň obecná

4 – mravenec lesní

5 – střevlík fialový

6 – roháč obecný

7 – světluška menší (samice)

8 – slunéčko sedmitečné

Mezi blechy patří blecha obecná (12). Má zploštělé tělo, saje krev člověka a dalších obratlovců.

Motýli mají rozměrná křídla pokrytá drobnými šupinkami. Housenky jsou zpravidla býložravé, dospělci se živí nektarem. Mezi motýly s denní aktivitou patří například babočky (13) či okáči (14), noční aktivitu má třeba kovolesklec gama (15) či dlouhozobka svízelová (16).

9 – moucha domácí

10 – komár

11 – pestřenka

12 – blecha

13 – babočka kopřivová

14 – okáč prosíčkový

15 – kovolesklec gama

16 – dlouhozobka svízelová

Obratlovci jsou skupinou živočichů, kteří mají páteř složenou z obratlů. Páteř v průběhu vývoje jedince nahrazuje strunu hřbetní. Součástí jejich vnitřní kostry je i lebka chránící mozek a smyslové orgány. Obratlovci mají dvoustranně souměrné tělo.

Mezi obratlovce se řadí:

• paryby
  
• paprskoploutvé ryby
  
• obojživelníci
  
• plazi
  
• ptáci
  
• savci

Paryby jsou skupinou převážně mořských obratlovců. Mají chrupavčitou kostru, dýchají žábrami.

Žraloci

Žraloci mají torpédovité tělo pokryté ostrými šupinami. Jejich zuby se postupně obměňují. Patří mezi ně například:

• žralok obrovský (a) – Největší zástupce, filtruje plankton.
• žralok bílý (b) – Dravý, na vrcholu potravních řetězců.
• kladivoun bronzový (c) – Dravý, má zploštělou hlavu.

a – žralok obrovský

b – žralok bílý

c – kladivoun bronzový

Útoky dravých žraloků na lidi jsou vzácné (celosvětově se odehraje kolem 80 případů za rok), nicméně jsou medializované. Asi 15 % z nich vede k úmrtí člověka.

Rejnoci

Rejnoci mají zploštělé tělo, jejich párové ploutve srůstají v ploutevní lem. Mezi rejnoky náleží například:

• rejnok ostnatý (d) – Žije např. ve Středozemním a Baltském moři.
• manta obrovská (e) – Největší z rejnoků, široká až 5 m.
• parejnok elektrický (f) – Loví za použití elektrického výboje.

d – rejnok ostnatý

e – manta obrovská

f – parejnok elektrický

Paprskoploutvé ryby jsou skupinou vodních obratlovců. Mohou žít ve sladké i slané vodě, případně mezi sladkou a slanou vodou migrovat. Mají obvykle kostěnou kostru. Dýchají žábrami, které jsou kryté kostěnými skřelemi. Kůže ryb je pokryta šupinami a slizem. Ryby mohou mít plynový měchýř, který udržuje pozici těla ve vodě. Mezi smyslové orgány ryb náleží např. hmatové vousy či postranní čára, která umožňuje vnímání proudění vody.

Rozmnožování ryb se nazývá tření. Oplození je vnější, samec vypouští spermie (mlíčí) a samice vajíčka (jikry).

Příklady sladkovodních druhů

• kapr obecný (a) – Přirozeně žije v okolí Černého a Kaspického moře, na území Česka se chová již asi 500 let. Všežravý.
• okoun říční (b) – Má rozdělenou hřbetní ploutev, dravý.
• lín obecný (c) – Žije u dna vod, má oblé ploutve.
• karas obecný (d) – Menší než kapr, vytlačován invazním karasem stříbřitým.
• štika obecná (e) – Dravec s protáhlým tělem.
• sumec velký (f) – Dravý. Aktivní hlavně v noci, patří mezi největší ryby Evropy.
• pstruh obecný potoční (g) – Jako další lososovití má tukovou ploutvičku, mívá červené skvrny na světlém podkladu. Žije v rychle proudící vodě s větším obsahem kyslíku (např. v horních a středních tocích řek, pod přehradami).

a – kapr obecný

b – okoun říční

c – lín obecný

d – karas obecný

e – štika obecná

f – sumec velký

g – pstruh obecný potoční

Příklady migrujících a mořských druhů

Losos obecný (1) žije po většinu života v moři, za účelem rozmnožování migruje do řek. Úhoř říční (2) má hadovité tělo, za rozmnožováním migruje ze sladkých vod Evropy do Sargasového moře.

• sleď obecný (3) – Připravují se z něj např. závitky (zavináče).
• treska obecná (4) – Dravá ryba chladných moří, často zpracovávána na filety.
• různé druhy tuňáků (5)
• sardinka obecná (6) – Často konzervována.
• koníček mořský (7) – Má netypický tvar těla a chápavý ocas, jikry se vyvíjejí v břišním vaku samce.
• klaun očkatý (8) – Žije v mutualistickém (vzájemně prospěšném) vztahu se sasankami.

1 – losos obecný

2 – úhoř říční

3 – sleď obecný

4 – treska obecná

5 – tuňák

6 – sardinka obecná

7 – koníček mořský

8 – klaun očkatý

Obojživelníci jsou skupinou obratlovců. Žijí na souši, ale do určité míry jsou vázaní na vodní prostředí (zejména při rozmnožování). Jejich kůže je žláznatá a neustále vlhká. Larvy dýchají žábrami, dospělci plícemi (též se u nich uplatňuje kožní dýchání). Mají nestálou teplotu těla.

Ocasatí obojživelníci

Mezi ocasaté obojživelníky patří například čolek obecný (a) či výstražně zbarvený, vejcoživorodý mlok skvrnitý (b).

a – čolek obecný

b – mlok skvrnitý

Bezocasí obojživelníci (žáby)

Larva žab se nazývá pulec. Žáby v dospělosti nemají ocas. Samci mnohdy mívají ozvučné měchýřky, které zesilují jejich skřehotání.

1 – ropucha obecná

2 – skokan zelený

3 – skokan hnědý

4 – kuňka žlutobřichá

5 – rosnička zelená

6 – pralesnička drobná

Mezi žáby patří například:

• ropucha obecná (1) – Má zavalité tělo s bradavičnatou kůží.
• skokani – Např. skokan zelený (2) a skokan hnědý (3). V Česku žije více druhů ze skupiny hnědých skokanů (ti se mimo rozmnožování zdržují spíše mimo vodu) i zelených skokanů (ti žijí blíže vody).
• kuňka žlutobřichá (4) – Na břiše má výstražné zbarvení, které ukazuje při ohrožení.
• rosnička zelená (5) – Na nohou má přísavné polštářky, dokáže lézt po rostlinách.
• pralesničky (6) – Často výstražně zbarvené, jedovaté. Žijí v tropech.

Ochrana obojživelníků

Populace obojživelníků lze podpořit zejména poskytováním vhodného prostředí, např. budováním a obnovou tůněk v krajině. Také je vhodné předcházet střetům obojživelníků s dopravními prostředky, zejména v době, kdy se přesouvají za rozmnožováním. Pomoci může budování zátaras, přechodů pro živočichy, dočasným řešením je ruční přenos jedinců.

Téměř všichni obojživelníci Česka patří mezi zvláště chráněné druhy.

Plazi jsou skupinou obratlovců. Neptačí plazi mají nestálou tělesnou teplotu. Jsou přizpůsobeni životu na souši (suchozemské druhy mají suchou kůži), někteří jsou druhotně vodní. U plazů jsou vyvinuté zárodečné obaly. Mláďata se obvykle líhnou z vajec s vápenatou skořápkou či kožovitým obalem.

Želvy

Želvy mají tělo kryto kostěným krunýřem, který vzniká mj. přeměnou žeber. Mají bezzubé čelisti. Patří sem například:

• želva bahenní (1) – Původní v Česku, má tmavý krunýř se žlutými skvrnkami.
• želva žlutohnědá (řecká) (2) – Žije na jihu Evropy, býložravá.
• želva nádherná (3) – Vodní, ze Severní Ameriky. Chovaný druh, v přírodě může přežívat a chovat se invazně.
• želva sloní (4) – Žije na Galapágách, patří mezi největší želvy a nejvíce dlouhověké obratlovce.
• kareta obrovská (5) – Přizpůsobena životu ve slané vodě. Největší mořská želva.

1 – želva bahenní

2 – želva žlutohnědá (řecká)

3 – želva nádherná

4 – želva sloní

5 – kareta obrovská

Šupinatí

Šupinatí plazi zahrnují ještěry (nepřirozená skupina) a hady. Mezi ještěry žijící v Česku náleží:

• ještěrka obecná (6) – Samci jsou zelení, samice hnědé.
• ještěrka zelená (7) – Samci mají modré hrdlo, v teplejších oblastech.
• slepýš křehký (8) – Ještěr se zakrnělými končetinami.

V subtropech a tropech žijí:

• chameleon obecný (9) – Dokáže měnit zbarvení kůže dle nálady a nezávisle hýbat očima.
• varan komodský (10) – Největší ještěr, dravý.
• leguán zelený (11) – Býložravý, má hřeben trnů na hřbetě.

6 – ještěrka obecná

7 – ještěrka zelená

8 – slepýš křehký

9 – chameleon obecný

10 – varan komodský

11 – leguán zelený

Hadi jsou výlučně draví, mají výrazně roztažitelné čelisti. Patří sem například:

• užovka obojková (12) – Má za hlavou bílé/žluté skvrny, jako další užovky má kulatou zornici.
• zmije obecná (13) – Má svislou zornici a obvykle černý klikatý pruh na zádech, jedovatá.
• V tropech žijí např. škrtiči hroznýš královský (14) či anakonda velká (15). Kobra indická (16) usmrcuje kořist jedem.

12 – užovka obojková

13 – zmije obecná

14 – hroznýš královský

15 – anakonda velká

16 – kobra indická

Krokodýli

Do řádu krokodýli náleží například:

• krokodýl nilský (17) – U krokodýlů je v horní čelisti rýha na spodní 4. zub.
• aligátor severoamerický (18) – U aligátorů 4. spodní zub při zavřené tlamě není vidět.
• gaviál indický (19) – Má dlouhé a úzké čelisti.

17 – krokodýl nilský

18 – aligátor severoamerický

19 – gaviál indický

Dinosauři

V druhohorách byli dominantními plazi dinosauři.

Ptáci jsou skupinou obratlovců se stálou tělesnou teplotou. Jejich tělo je kryto peřím, velké množství druhů je přizpůsobeno létání. Ptáci mají čelisti přeměněné v zobák, rozmnožují se snášením vajec.

Následující podtémata představují významné skupiny ptáků, příklady zástupců a jejich ekologické vztahy a přizpůsobení:

• Ptáci obecně – Obecná charakteristika ptáků, stavba jejich těla.
• Chování ptáků, vztahy s člověkem – Informace o migraci, komunikaci, hnízdění či soužití ptáků a lidí.
• Běžci, hrabaví, měkkozobí a vodní skupiny
• Sovy, dravci, sokoli, šplhavci a další – Zejména skupiny přizpůsobené přijímání živočišné potravy.
• Pěvci – Velká skupina ptáků s dobře vyvinutým hlasovým ústrojím.
• Ptáci: mix

Ve zbylých podtématech jsou k dispozici různé zajímavosti, jako např. rozlišování opeřenců podle jejich siluet nebo poznávání ptačích hlasů.

Ptáci jsou skupinou obratlovců se stálou tělesnou teplotou. Z hlediska biologické systematiky patří mezi dinosaury, kteří přežili masové vymírání na konci období křídy. Většina druhů ptáků dokáže létat, čemuž je přizpůsobena stavba jejich těla.

Peří, kůže a udržování teploty

Tělo ptáků je kryto peřím. Krycí pera slouží k letu či pokrývají tělo, chrání ho a zajišťují jeho zbarvení. Krycí pera tvoří brk (ten je zanořen v pokožce) a osten, z něhož vychází prapor. Paprsky praporu jsou spojeny drobnými háčky. Prachové peří má dlouhé větve a chrání opeřence proti ztrátě tělesného tepla (právě prachové peří se používá jako výplň lůžkovin, bund či spacáků – tzv. down feathers).

Ptáci mají párovou kostrční žlázu, jejíž olejovitý sekret si roztírají po peří (zejména u vodních druhů zabraňuje jeho smáčení).

Tělesná teplota ptáků se pohybuje kolem 40–42 °C a souvisí s jejich intenzivním metabolizmem.

Kostra a svaly

Čelisti ptáků tvoří zobák, jsou kryty vrstvou rohoviny. V některých kostech ptáků jsou dutiny, což snižuje jejich hmotnost. Na rozšířený hřeben hrudní kosti se upínají svaly zajišťující pohyb křídel. Ptáci mají srostlé ocasní obratle, na ně jsou připevněné svaly ovládající ocasní pera.

Dýchací soustava

V rámci ptačí dýchací soustavy na plíce navazují vzdušné vaky. Ty zajišťují, že vzduch prochází plícemi během výdechu i nádechu. V místě rozdvojení průdušnice na průdušky se nachází hlasové ústrojí.

Trávicí a vylučovací soustava

U mnohých ptáků se nachází vole, rozšířená část jícnu sloužící k dočasnému ukládání potravy. Ptáci mají dva žaludky, žláznatý (zde se potrava tráví chemicky) a svalnatý (probíhá zde mechanické rozmělňování). Trus z ptačího těla odchází kloakou společně s kyselinou močovou vylučovanou ledvinami.

Oběhová soustava

Ptáci mají srdce rozdělené na 2 síně a 2 komory, nemíchá se v něm okysličená a odkysličená krev. Jejich červené krvinky mají buněčné jádro.

Rozmnožování

Ptáci snášejí vejce s vápenatou skořápkou.

Migrace a aktivita během roku

Tažné druhy ptáků v rámci roku migrují na delší vzdálenosti. Migrace probíhá kvůli dostupnosti potravy či vhodnějším podmínkám pro hnízdění (např. na jaře je na severní polokouli delší den než kolem rovníku). Ptáci se při migraci orientují např. díky pozici nebeských objektů (Slunce, hvězd) či krajinných prvků. Tažní ptáci Evropy většinou migrují do Afriky.

Některé druhy ptáků jsou částečně tažné, přelétají na kratší vzdálenosti (např. v rámci Evropy se na zimu přesunou jižněji).

Ptáci Česka, kteří zde přes zimu zůstávají (stálé druhy), jsou v tomto období aktivní a často v hejnech vyhledávají potravu.

Komunikace a shlukování

Ptáci mohou komunikovat pomocí zvuků. Zpěv (vábení) slouží k vymezení území či přilákání partnera. Kromě vábení mohou ptáci vydávat např. varovné zvuky sloužící třeba k odstrašení predátorů či soků. Ptáci mohou vydávat zvuky např. i klapáním zobáku (čáp) či údery zobáku do dřeva (strakapoud).

Ptáci dále mohou komunikovat pomocí vizuálních projevů. Samci bývají často výrazněji zbarveni než samice, zvláště ve svatebním šatu. U některých druhů mají význam námluvní tance, ukazování peří aj.

Mnozí ptáci se seskupují do hejn (např. špačci, holubi, během zimy pěnkavovití či strnadi).

Komfortní chování

Ptáci si probírají peří, čímž rovnají jeho části a odstraňují z něj nečistoty. Mohou si po něm roztírat výměšky kostrční žlázy či na něj nanášet mravence (kyselina mravenčí hubí parazity). Také se mohou cíleně koupat ve vodě či provádět prachovou koupel („popelení“).

Hnízdění

Některé druhy hnízdí přímo na zemi (např. bažant), jiné si vytvářejí hnízdo z větví/rostlinného materiálu (např. straka) nebo hlíny (vlaštovka, jiřička). Mnozí ptáci hnízdí v dutinách stromů. Šplhavci si tyto dutiny vykotlávají zobákem. Opuštěné dutiny pak mohou využít ke hnízdění další druhy.

Mláďata mohou být krmivá (po vylíhnutí vyžadují péči, jsou krmena rodiči) a nekrmivá (po vylíhnutí si dokáží samostatně vyhledávat potravu).

Ptáci a člověk

Některé druhy ptáků se přizpůsobily hnízdění v blízkosti člověka. Lidské stavby nahrazují obvykle jejich původní hnízdiště (např. čáp bílý – komín místo osamoceného stromu, rorýs, poštolka – budovy místo skal).

Co se týče lidských staveb, ptáci mohou být ohrožováni nárazy do skleněných ploch, které při rychlém letu jen obtížně dokážou vidět. Nárazům lze do určité míry zamezit např. polepem.

Budky vytvořené člověkem poskytují dutinovým ptákům prostor pro hnízdění, krmítka mohou pro ptáky být zdrojem potravy během zimy.

Lidé mnohé ptačí druhy domestikovali např. kvůli masu a vejcím (kur domácí), peří (kachna domácí) či doručování zpráv (holub domácí). Někteří ptáci mohou být chováni jako domácí zvířata (typicky papoušci).

Běžci

Běžci nedokážou létat, rychle však běhají. Patří mezi ně např. pštros dvouprstý (a) žijící v Africe, nandu pampový (b) z Jižní Ameriky či australský emu hnědý (c).

Hrabaví

Hrabaví ptáci nepříliš dobře létají, množství času tráví na zemi. Do této skupiny náleží např. křepelka polní (d) či koroptev polní (e). Tyto druhy jsou ohrožené hlavně intenzivním zemědělstvím. Tetřev hlušec (f) je v Česku vzácný. Kur domácí (g, samice je slepice, samec kohout) byl pravděpodobně vyšlechtěn mj. z kura bankivského žijícího v jižní a jihovýchodní Asii. Bažant obecný (h) pochází z Malé Asie, projevuje se u něj výrazná pohlavní dvojtvárnost.

Měkkozobí

Mezi měkkozobé patří např. holub domácí (i) původně chovaný pro maso a přenos zpráv. Holub hřivnáč (j) je ve srovnání s holubem domácím větší a má světlé skvrny na stranách krku. Hrdlička zahradní (k) se na území Česka rozšířila z Balkánu, má černý pruh na krku a světle šedé peří. Původní hrdlička divoká (l) má na krku pruhů více.

Vrubozobí

Vrubozobí mají vroubkovaný zobák, který slouží k drcení rostlinné či živočišné potravy. Do této skupiny patří např. labuť velká (m), kachna divoká (n) či husa velká (o).

Čápi

Mezi čápy vyskytující se na území Česka náleží čáp bílý (n, hnízdí v blízkosti člověka) a čáp černý (o, hnízdí zejména v lesích, na skalách). Čápi jsou typickým příkladem migrujících ptáků, kteří v zimě pobývají v Africe.

Veslonozí

Volavka popelavá (p) se živí hlavně rybami, v letu rozlišit od čápa podle prohnutého krku. Kormorán velký (q) je v dospělosti černě zbarven, v jeho potravě též převládají ryby.

Krátkokřídlí

Lyska černá (r) má typickou bílou lysinu nad kořenem zobáku. Nemá plovací blány, na nohou má kožní lemy. Slípka zelenonohá (s) má tmavé peří, žlutozelené nohy a červený čelní štítek.

Dlouhokřídlí

Racek chechtavý (t) má typický hlas, hnízdí v koloniích. V letním šatu má černou hlavou, v zimním černou tečku za okem.

Tučňáci

Tučňáci (např. tučňák kroužkový – u) žijí až na výjimku na jižní polokouli. Druhotně ztratili schopnost létat, dovedou však dobře plavat.

Sovy

Sovy jsou draví ptáci, kteří jsou aktivní zejména v noci. Mají výborný sluch, oči směřující dopředu, dokáží tiše létat. Kořist polykají vcelku, následně zvrátí její zbytky (vývržky). Mezi sovy náleží například:

• puštík obecný (a) – Nejběžnější sova Česka.
• kalous ušatý (b) – Má pírka připomínající uši, oranžové oči.
• výr velký (c) – Největší sova Evropy.
• sýček obecný (d) – Drobná sova, kriticky ohrožena mj. kvůli úbytku vhodných míst k životu.
• sova pálená (e) – Světle zbarvená sova se srdcovitým závojem kolem očí.

Dravci, sokoli

Dravci a sokoli jsou dvě obdobně přizpůsobené, avšak nepříbuzné skupiny. Jedná se o predátory s výborně vyvinutým zrakem. Mezi dravce patří třeba:

• káně lesní (f) – Častý středně velký dravec, živí se zejména drobnými savci.
• orel mořský (g) – Největší evropský orel, v Česku vyhuben a reintrodukován. Má bílý ocas, často v blízkosti vod.
• jestřáb lesní (h) – Středně velký dravec s černo-bíle proužkovaným břichem a žlutým okem.

Do řádu sokolů patří například:

• poštolka obecná (i) – Běžný malý sokol, má rezavé zbarvení, v letu zužující se ocas; dokáže se třepotat na místě.
• sokol stěhovavý (j) – Má černý „vous“ pod okem, v Česku vzácný.

Svišťouni

Mezi svišťouny náleží například rorýs obecný (k). Pobývá prakticky jen ve vzduchu (za letu i spí). Lze poznat podle srpovitých křídel, živí se hmyzem. Kolibříci (l) žijí v Americe, živí se nektarem z květů.

Srostloprstí

Do skupiny srostloprstých patří kupříkladu ledňáček říční (m). Má nezaměnitelné, výrazné modro-oranžové zbarvení. Živí se zejména rybami, hnízdí v písčitých či hlinitých březích.

Šplhavci

Šplhavci často hnízdí v dutinách stromů, které sami tvoří. Mezi šplhavce patří:

• datel černý (n) – Největší český šplhavec; má černé peří, samec má červené temeno, samice pouze proužek na týlu.
• strakapoud velký (o) – Černo-červeno-bíle zbarven, menší a v Česku častější než datel.
• žluna zelená (p) – Často hledá potravu na zemi, žere hlavně mravence.

Kukačky

Zástupcem kukaček je kukačka obecná (q). Jedná se o hnízdního parazita, klade vejce do hnízd jiných ptáků.

Pěvci jsou početnou skupinou ptáků (tvoří asi polovinu ptačích druhů celkově). Mají zpravidla dobře vyvinuté hlasové ústrojí, mají krmivá mláďata

Příklady druhů pěvců

• sýkora koňadra (a) – Běžný pěvec se žlutým břichem a černou hlavou, příbuzná sýkora modřinka (b) je menší a má modré temeno.
• kos černý (c) – Samci jsou černí se žlutooranžovým zobákem, samice hnědé. Často v blízkosti člověka.
• pěnkava obecná (d) – Jeden z nejběžnějších pěvců, má dva bílé proužky na křídle.
• vrabci – Obývají např. okraje obcí a křoviny. U vrabce domácího (e) se projevuje pohlavní dvojtvárnost, vrabec polní (f) má černou skvrnu na tváři.
• strnad obecný (g) – V zemědělské krajině, na mezích a v křovinách, samci jsou výrazně žlutí.
• stehlík obecný (h) – Má červené zbarvení na hlavě a žluté na křídle, živí se např. semeny pcháčů a bodláků.

• hýl obecný (i) – Má černou hlavu, samci červené břicho, samice hnědé.
• vlaštovka obecná (j) – Má červené hrdlo a výrazně vidlicovitý ocas, loví hmyz za letu, tvoří si miskovitá hnízda z bláta a slin.
• jiřička obecná (k) – Oproti vlaštovce má jen slabě vykrojený ocas, bílou kostrč, tvoří pospolitá polokulovitá hnízda vně budov.
• špaček obecný (l) – Menší než kos, samci mají tečkované peří. Živí se zejména plody.
• červenka obecná (m) – Má červenou náprsenku, teritoriální, vyhledává potravu hlavně na zemi.
• drozd zpěvný (n) – Zejména hnědého/okrového zbarvení, žere zejména bezobratlé (dokáže např. rozbíjet schránky měkkýšů).
• brhlík lesní (o) – Modrošedě a žlutooranžově zbarven, obratně šplhá po stromech.
• králíček obecný (p) – Nejmenší opeřenec Česka, v jehličnatých lesích.

• krkavcovití pěvci – Jsou zpravidla všežraví, vynikají svou inteligencí.
  • sojka obecná (q) – Má modré pole na křídle.
  • straka obecná (r) – Má černo-bílé zbarvení, často ve městech.
  • vrána černá (s; rozšířena na západě), vrána šedá (t; rozšířena na východě)
  • havran polní (u) – Větší než vrána, má lysinu kolem zobáku.
  • krkavec obecný (v) – Z jeho siluety při letu důrazně vyčnívá hlava, má klínovitý ocas.

Savci jsou skupinou obratlovců se stálou tělesnou teplotou. Jejich tělo pokrývá srst, mláďata se živí mateřským mlékem.

Následující podtémata představují významné skupiny savců, příklady jejich zástupců včetně ekologických souvislostí a přizpůsobení či vztahů s člověkem.

• Savci obecně, vejcorodí, vačnatci – Obecná charakteristika savců, zástupci jejich méně početných hlavních skupin.
• Šelmy – Velká skupina savců, zástupci jsou většinou přizpůsobeni aktivnímu lovu.
• Hlodavci a zajícovci – Příbuzné skupiny většinou přizpůsobené přijímání rostlinné potravy.
• Sudokopytníci, kytovci – Sudokopytníci mají dva prsty opatřené kopyty či kopýtky. Kytovci jsou součástí této skupiny, druhotně se přizpůsobili životu ve vodě.
• Lichokopytníci, chobotnatci, letouni, hmyzožravci, primáti – Informace o méně početných skupinách savců, včetně primátů, mezi které náleží i člověk.
• Savci: mix

Zbylá podtémata jsou zaměřená na zajímavosti (např. poznávání stop savců Česka).

Savci jsou obratlovci se stálou tělesnou teplotou. Tělo mají kryté srstí, svá mláďata krmí mateřským mlékem. Zárodek se alespoň určitý čas vyvíjí v těle matky (u placentálů zajišťuje výměnu látek mezi matkou a plodem placenta). Srdce savců obsahuje 2 síně a 2 komory, pravá a levá část srdce jsou dokonale oddělené přepážkou.

Savci žijí na souši, někteří (např. kytovci) druhotně obývají vodní prostředí. Letouni jsou schopni aktivního letu.

Vejcorodí

Mezi vejcorodé (resp. do skupiny ptakořitní) patří ptakopysk podivný (a) a čtyři druhy ježur (b). Tito savci mají kloaku, snášejí vejce. Vyskytují se pouze v Austrálii a na Nové Guinei.

Vačnatci

Vačnatci přirozeně obývají zejména Austrálii, vačice žijí v Americe. Jejich mláďata se rodí nedokonale vyvinutá a dále se vyvíjejí ve vaku samice. Mezi vačnatce patří například:

• koala medvídkovitý (1) – Živí se prakticky výhradně eukalyptem (blahovičníkem).
• klokani (např. klokan rudý, 2) – Jsou býložraví, pohybují se i za pomoci svalnatého ocasu.
• ďábel medvědovitý (3, „tasmánský čert“) – Žije prakticky jen na Tasmánii.
• vačice (např. vačice opossum, 4) – Jedná se zejména o všežravce, žijí v Americe.

Placentálové

Skupině placentálů jsou věnována navazující témata.

Šelmy jsou skupinou placentálních savců. Jsou to obvykle masožravci, v potravních řetězcích stojí na pozici vrcholových predátorů. Šelmy jsou často velmi pohyblivé, mají výkonné smysly (zejména zrak, čich). Do skupiny šelem náleží i ploutvonožci, kteří se přizpůsobili životu ve vodě.

Kočkovití

• kočka divoká (a) – Zavalitější a plašší než kočka domácí (b), která z kočky divoké byla vyšlechtěna.
• rys ostrovid (c) – Největší kočkovitá šelma Česka, má trojúhelníkové uši s typickými černými štětinami, živí se zejména srnčí zvěří.
• lev (d) – Žije v savanách Afriky (a omezeně v Indii), má výraznou pohlavní dvojtvárnost.
• tygr (e) – Největší kočkovitá šelma, má různé poddruhy (např. tygr indický, kriticky ohrožený tygr sumaterský, tygr ussurijský žijící v tajze).
• levhart skvrnitý (f) – Žije v Asii a Africe, má skvrny se světlejším středem.
• gepard štíhlý (g) – Nejrychlejší suchozemský živočich, žije zejména v savanách Afriky.
• puma americká (h) – Obývá širokou škálu prostředí, pískově zbarvena.
• jaguár americký (i) – S. a J. Amerika, usmrcuje kořist prokousnutím lebky, má na srsti skvrny s černým středem.

Psovití

• vlk obecný (1) – V Česku vyhuben, v roce 2014 se zde opět začal rozmnožovat a jeho počty stoupají. Není přímým ohrožením člověka, může však způsobovat škody na hospodářských zvířatech (to vede k rozporům mezi hospodáři a ochránci přírody). Z vlka byl vyšlechtěn pes.
• liška obecná (2) – Všežravá, aktivní zejména v noci.
• psík mývalovitý (3) – Zavlečený z východní Asie.

Lasicovití

• kuna skalní (a) – Největší lasicovitá šelma v Česku, všežravá (žere např. hlodavce, ptáky, vejce, ovoce).
• kuna lesní (b) – Oproti kuně skalní žije spíše v lesích. Na hrdle má žlutou srst, její postava je „shrbená“.
• kolčava (c) – Nejmenší lasice, všežravá.
• hranostaj (d) – V zimní srsti bílý, má černou špičku ocasu.
• vydra říční (e) – Má uzavíratelné uši a nozdry, svalnatý ocas, plovací blány a hustou podsadu.
• jezevec lesní (f) – Měří až 85 cm, černo-šedo-bílé zbarvení, žije v norách.

Medvídkovití

Mezi medvídkovité šelmy patří mýval severní (*). Je všežravý. Pochází z Ameriky, v Česku je nepůvodní a rozšiřuje se.

Medvědovití

• medvěd hnědý (1) – Na východě Česka, kam proniká ze Slovenska. Všežravý. Největší evropská šelma.
• medvěd lední (2) – Žije v Arktidě, loví zejména tuleně.
• panda velká (3) – Z Číny, žere prakticky jen bambus.

Ploutvonožci

• tuleni (a) – Mají zakrnělé zadní končetiny směřující dozadu, přední končetiny mají viditelné prsty.
• rypouš sloní (b) – Největší ploutvonožec, náleží mezi tuleňovité, žije na jižní polokouli.
• lachtani (c) – Oproti tuleňům mají ušní boltce, výraznější končetiny, častěji pobývají na souši (kde i spí).
• mrož lední (d) – Má výrazné kly (prodloužené špičáky), na severní polokouli.

Hlodavci

Hlodavci jsou druhově nejbohatším řádem savců. Ke zpracování potravy jim slouží mj. dva páry dorůstajících řezáků (hlodáků). Hlodavci se živí hlavně rostlinami. Sami bývají kořistí mnoha predátorů (např. dravců, sokolů, sov, šelem…). Dokáží se rychle rozmnožovat. Mezi zástupce hlodavců patří:

• veverka obecná (a) – Žije samotářsky na stromech, živí se rostlinnou potravou (dělá si zásoby na zimu, kterou nepřespává). Staví si hnízda z větví a listí. Jediný druh veverky v Česku, jedinci mohou mít různé zbarvení od rezavé do černé.
• myš domácí (b) – Malý hlodavec žijící v blízkosti člověka, používá se i jako laboratorní zvíře.
• potkan (c) – Z východní Asie, nyní rozšířen celosvětově, všežravý.
• krysa (d) – Má ocas delší než tělo, v Česku víceméně vytlačena potkanem.
• hraboš polní (e) – Oproti myši má zakulacenější čenich, žije na polích, opakovaně dochází k jeho přemnožení.

a – veverka obecná

b – myš domácí

c – potkan

d – krysa

e – hraboš polní

• křeček polní (f) – Žere zejména rostliny, vzácněji živočichy. Má lícní torby. Oproti chovaným křečkům je větší (kolem 25 cm). Ubývá, zvláště chráněný.
• sysel obecný (g) – Žlutošedý, žije v koloniích. Dříve byl běžným zemědělským škůdcem, dnes je zvláště chráněný a vzácně obývá rovné travnaté plochy.
• bobr evropský (h) – Největší evropský hlodavec, žije v norách v březích. Má široký šupinatý ocas ke kormidlování a varování ostatních bobrů. V zimě se živí dřevinami uskladněnými díky stavění hrází, v létě žere zejména byliny.
• ondatra pižmová (i) – Počátkem 20. století dovezena z Ameriky mj. do Dobříše.
• nutrie říční (j) – Původně chována pro kožešinu, nyní její početnost ve volné přírodě stoupá (invazní druh).

f – křeček polní

g – sysel obecný

h – bobr evropský

i – ondatra pižmová

j – nutrie říční

Zajícovci

Mezi zajícovce náleží pišťuchovití a zajícovití. Zástupci zajícovitých jsou:

• králík divoký (1) – Původně ze západní Evropy, na území Česka dovezen ve středověku. Hrabe si nory, samice rodí neosrstěná a nevidoucí mláďata. Invazní např. v Austrálii. Byl z něj vyšlechtěn králík domácí.

• zajíc polní (2) – Původní v Česku, oproti králíkovi má černé špičky uší, delší zadní končetiny, je celkově větší. Samice rodí osrstěná a vidoucí mláďata na povrchu země (mladé zajíčky koncem zimy tedy není vhodné vozit do záchranných stanic, přežijí i mráz a matky je kojí).

1 – králík divoký

2 – zajíc polní

Sudokopytníci jsou skupinou savců. Třetí a čtvrtý prst u nich obvykle nesou váhu těla a jsou opatřeny kopyty či kopýtky. Mezi sudokopytníky jsou na základě molekulární biologie řazeni i kytovci. Ti se druhotně přizpůsobili životu ve vodě, jejich končetiny jsou přeměněné v ploutve.

„Nepřežvýkaví“ sudokopytníci

Mezi „nepřežvýkavé“ sudokopytníky náleží prasatovití:

• prase divoké (a) – Je všežravec s dobře vyvinutým čichem, obývá zejména listnaté lesy. V současnosti je v Česku přemnoženo. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí.

a – prase divoké

Přežvýkavci

Přežvýkaví sudokopytníci jsou býložraví, tomu je přizpůsobena jejich trávicí soustava. Zpracování rostlinné potravy (obsahující těžko stravitelnou celulózu) zajišťují mj. tři předžaludky (bachor, čepec, kniha) a žaludek (slez). Zejména v bachoru se na trávení podílejí bakterie, prvoci a houby. Potrava se také vrací k přežvýkání do tlamy.

Přežvýkaví mají parohy kostěného původu (po říji je shazují, u jelenovitých) či rohy kožního původu (u turovitých). Mezi přežvýkavé patří například:

• turovití
  • tur domácí (b) – Též skot, hovězí dobytek. Chová se pro maso i mléko.
  • koza domácí (c) – Je schopna spásat i dřeviny, čehož se využívá při managementu krajiny.
  • ovce domácí (d) – Chována zejména pro vlnu.
  • kamzík horský (e) – Žije nad hranicí lesa, do Česka uměle vysazen.
  • muflon (f) – Druhotně zdivočelá ovce.

b – tur domácí

c – koza domácí

d – ovce domácí

e – kamzík horský

f – muflon

• jelenovití
  • srnec obecný (g) – Nejčastější volně žijící sudokopytník v Česku, jeho říje probíhá v červenci–‍srpnu.
  • jelen lesní (též jelen evropský, h) – Větší než srnec obecný, říje nastává v září–‍říjnu.
  • daněk evropský (i) – Pochází z Malé Asie a Středomoří, původně chován v oborách. Má lopatovité parohy.
  • los (j) – Žije zejména na severu Evropy, v Česku (na Šumavě, Třeboňsku) se nachází malé populace. Má lopatovité parohy.
  • jelen sika (k) – Nepůvodní druh z Asie. V Česku (zejména na západě) přemnožen. Kříží se s jelenem lesním, čímž ho důrazně ohrožuje.

g – srnec obecný

h – jelen lesní

i – daněk evropský

j – los

k – jelen sika

Mezi přežvýkavce žijící mimo Česko patří např. sob (l; oproti losovi má u soba samec i samice rozvětvené parohy). Dalšími zástupci jsou žirafy (m).

Do samostatných skupin sudokopytníků patří velbloudovití, mezi něž patří např. velbloud jednohrbý (n) či velbloud dvouhrbý (o). Hrochovití, např. hroch obojživelný (p), jsou blízce příbuzní kytovcům.

l – sob

m – žirafa

n – velbloud jednohrbý

o – velbloud dvouhrbý

p – hroch obojživelný

Kytovci

Kytovci žijí ve vodním prostředí. Dýchají plícemi, musejí se tedy pravidelně nadechovat. Pro udržení teploty těla mají velkou vrstvu podkožního tuku. Orientují se pomocí echolokace (vnímání odražených zvuků), zvukem spolu též komunikují. Mezi kytovce náleží skupiny kosticovci a ozubení.

Kosticovci mají na horní čelisti kostice, pomocí nichž filtrují potravu (kril, mořský plankton). Patří mezi ně:

• plejtvák obrovský (1) – Největší současný obratlovec, měří až 32 m.
• velryba grónská (2) – Žije ve studených mořích severní polokoule.

Ozubení kytovci jsou draví, patří mezi ně např. delfín obecný (3), kosatka dravá (4) či vorvaň tuponosý (5).

3 – delfín obecný

4 – kosatka dravá

5 – vorvaň tuponosý

Lichokopytníci

Lichokopytníci se při chůzi opírají o jeden, nebo o tři prsty (u nosorožce). Patří mezi ně například:

• kůň (a) – Domestikovaný. Dříve využíván k práci a dopravě, dnes spíše k rekreační jízdě.
• osel (b) – Využíván k práci zejména v jižní Evropě a severní Africe.
• zebra (c) – Různé druhy žijí v savanách Afriky, pruhy zajišťují splývání v rámci stáda.
• nosorožec (d) – Mnohé druhy kriticky ohrožené, roh vzniká přeměnou kůže.

Chobotnatci

Chobotnatci mají chobot vzniklý srůstem nosu a horního pysku. Patří sem slon africký (1) či menší slon indický (2). Sloni jsou ohroženi pytláctvím souvisejícím se získáváním slonoviny.

Letouni

Letouni jsou schopni aktivního letu. Často se orientují pomocí echolokace. V Česku žijí netopýři (I) a vrápenci.

Hmyzožravci

Zástupcem hmyzožravců je například krtek obecný (II), který má nohy přizpůsobené hrabání. Ježci (ježek západní – III – a ježek východní) se dovedou v ohrožení stočit do klubka. Rejsek obecný (IV) je drobný, žere např. hmyz, plže či pavoukovce.

Primáti

Primáti obývají zejména tropy a subtropy. Mají sociální způsob života. Jsou býložraví či všežraví, mají dobře vyvinutý zrak.

Mezi poloopice patří např. komby (a) či lemuři (b). Ploskonosí žijí v Americe, mají širokou nosní přepážku a nozdry směřující od sebe. Patří mezi ně např. malpy (c) či vřešťani (d). Úzkonosí obývají Starý svět, zahrnují např. paviány (e), kočkodany (f) či makaky (g).

Mezi lidoopy patří:

• orangutani (1) – Žijí na Borneu a Sumatře. Pohybují se zejména v korunách stromů, jsou převážně býložraví.
• gorily (2) – Žijí v Africe. Mají mezi lidoopy nejvýraznější pohlavní dvojtvárnost, jsou býložravé, nejméně agresivní z lidoopů.
• šimpanzi (3) – Žijí v Africe, obývají širokou škálu prostředí. Menšího vzrůstu. Žerou menší množství kvalitní stravy (rostlinné i živočišné). Jsou teritoriální. Jde o nejbližší příbuzné člověka.

Hospodářská zvířata člověk chová ke svému užitku. Získává z nich mnohé produkty (maso, mléko, vejce, vlnu, peří aj.), případně je využívá k práci (nyní v Česku prakticky jen koně). Hospodářská zvířata jsou vyšlechtěná ze svých divokých předků tak, aby se u nich projevovaly žádané vlastnosti. V současné době bývají hospodářská zvířata v rámci živočišné výroby často chovaná v průmyslových velkochovech.

O zdraví zvířat pečuje veterinář. U samců hospodářských zvířat se mnohdy provádí kastrace (vykleštění), odstranění varlat (za účelem úpravy chování či zlepšení kvality masa). Usmrcení hospodářského zvířete je porážka, ta se zpravidla odehrává na jatkách. Nevyužitelné zbytky usmrcených zvířat se zpracovávají v kafilérii.

Příklady běžných hospodářských zvířat

Obrázek	Druh	Skupina	Samec	Samice
	tur domácí	savci	býk, vůl (vykastrovaný)	kráva, dojnice (již rodila), jalovice (nerodila)
	prase domácí	savci	kanec, vepř (vykastrovaný)	svině, bachyně (již rodila), prasnice (nerodila)
	ovce domácí	savci	beran, skopec (vykastrovaný)	bahnice (již rodila), jehnice (nerodila)
	koza domácí	savci	kozel, hňup (vykastrovaný)	koza
	kůň domácí	savci	hřebec, valach (vykastrovaný)	klisna, kobyla
	kur domácí	ptáci	kohout	slepice
	kachna domácí	ptáci	kačer	kachna
	husa domácí	ptáci	houser	husa

Biologie člověka zkoumá lidské tělo, jeho stavbu, funkci nebo poruchy/onemocnění.

• Úvodní téma se věnuje lidskému tělu obecně, vědám, které se jím zabývají, či jeho stavbě (od orgánů přes tkáně až po buňky).

• Další témata nabízejí procvičování týkající se jednotlivých orgánových soustav:
  • Kostra tvoří oporu těla. Lze procvičovat obecné informace o kostře, ale i konkrétní kosti v těle člověka či jejich latinské názvy.
  • Svaly zajišťují pohyb těla a jeho částí.
  • Oběhová (cévní) soustava se stará o přesouvání látek po těle. Různé látky nese krev, která proudí cévami a je poháněna srdcem. Látky mohou po těle putovat i lymfatickou (mízní) soustavou, která je úzce propojena s obranyschopností těla (imunitou).
  • Dýchací soustava zajišťuje výměnu plynů mezi vnějším prostředím a tělem.
  • Trávicí soustava obstarává přijímání a zpracování potravy a vylučování jejích zbytků z těla.
  • Vylučovací soustava čistí krev, čímž zajišťuje stálost vnitřního prostředí organizmu. Odpadní látky opouštějí tělo močí.
  • Kůže chrání tělo před vnějšími vlivy a je sídlem hmatu.
  • Tělo řídí zejména nervová soustava. Lze si procvičit obecné informace o ní i souvislosti týkající se jejích součástí. Pomocí chemických látek (hormonů) činnost těla ovlivňuje hormonální (endokrinní) soustava. Získávání informací z okolí zajišťují smysly (např. zrak, sluch a další).
  • Rozmnožování člověka zajišťuje pohlavní soustava (muže i ženy). Navazující téma se zabývá těhotenstvím, lidskou sexualitou či pohlavně přenosnými chorobami.
  • Lidské tělo: mix sdružuje procvičování spojené s tělními soustavami.
• Je možné procvičit si pojmy, které se týkají lidského těla (napříč tématy).

• Poslední dvojice témat se týká vývoje lidského jedince (ontogeneze člověka) či člověka jako druhu (fylogeneze).

Témata týkající se zdraví jsou k dispozici v rámci ZSV.

Člověk (Homo sapiens) patří mezi savce, konkrétněji pak mezi primáty. Současní lidé mohou patřit do odlišných etnických skupin, ty mají různý původ a kulturní zvyklosti.

Vědy zabývající se člověkem a jeho tělem

• anatomie – Zkoumá vnitřní stavbu těla.
• fyziologie – Zkoumá fungování těla.
• antropologie – Zabývá se člověkem v širších souvislostech.
• genetika – Zabývá se dědičností a proměnlivostí organizmů (včetně člověka).
• patologie – Zabývá se nemocemi. V rámci přehledu o lidském těle je též užitečné porozumět prevenci, předcházení chorobám a poruchám těla.

Organizace lidského těla

Organizaci těla člověka (od nejsložitějšího k nejjednoduššímu) lze popsat zhruba takto: člověk → orgánové soustavy → orgány → tkáně → buňky (a mezibuněčná hmota) → součásti buněk (buněčné organely) → molekuly → atomy…

Tkáně

Mezi základní typy tkání patří tkáň nervová (umožňuje řízení organizmu a vedení vzruchů), svalová (dokáže se stahovat, čímž umožňuje pohyb), pojivová (zahrnuje vazivo, chrupavku a kost, podílí se zejména na stavbě těla) a krycí (epitel, kryje povrchy a vystýlá dutiny).

V tomto tématu lze procvičovat informace o lidské kostře, kloubech a svalech.

V tomto tématu je možné procvičovat obecné informace o lidské kostře a příklady kostí v těle člověka. K dispozici je mix výše zmíněných témat, který navíc obsahuje i otázky zaměřené na klouby.

Pro zájemce a zájemkyně o přírodní vědy jsou k dispozici cvičení zaměřená na latinské názvy kostí.

Kostra tvoří oporu těla. Upínají se na ni svaly, což zajišťuje pohyb.

Kostní tkáň

Kosti jsou živé a měnící se orgány. Kostní tkáň sestává z buněk a velkého množství mezibuněčné hmoty, kterou buňky vytvářejí (i odbourávají). Mezibuněčná hmota obsahuje minerály (zejména vápník a fosfor), ale též proteiny (bílkoviny), které dodávají kosti pružnost (např. kolagen).

Stavba kostí

Na povrchu kostí se nachází hutná kostní tkáň (a), uvnitř nich je tkáň houbovitá (spongiózní, b). Houbovitou tkáň a dutiny v dlouhých kostech vyplňuje kostní dřeň (c). V ní vznikají krevní tělíska (např. červené krvinky). Aby se tyto součásti krve dostávaly na místo určení a aby kosti získávaly výživu, zasahují do nich cévy (d).

Na povrchu kostí se nachází okostice (periost). V té jsou četná nervová zakončení (to umožňuje např. vnímat bolest při zlomenině), také zajišťuje růst kostí do šířky. Kosti rostou do délky díky růstovým chrupavkám (ty se uzavírají kolem 18. roku života, kdy člověk přestává růst).

Poruchy a úrazy kosterní soustavy

Mezi poruchy a úrazy kostry náleží např. osteoporóza (ubývání minerálů v kostech), skolióza (vybočené páteře) či zlomeniny. Ty mohou být otevřené (kost rozřízne kůži, mohou zahrnovat krvácení a obvykle jsou důvodem k volání zdravotnické záchranné služby) či uzavřené. Se zlomeninami je vhodné co nejméně manipulovat, zvláště je-li ošetření nablízku.

Kostra člověka zajišťuje oporu či ochranu orgánů. Na kosti se upínají svaly, což umožňuje pohyb. Lidské tělo obsahuje asi 210 kostí.

Lebka

Lebka (a) chrání mozek a smyslové orgány. Sestává z více kostí. Její ploché kosti jsou v dospělosti spojeny švy, u novorozenců vazivovými lupínky (fontanelami). Jedinými kloubními spojeními mezi kostmi lebky jsou čelistní klouby.

Páteř

Páteř (b) sestává z obratlů, konkrétně pak ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, z kosti křížové (vzniká srůstem 5 obratlů) a kostrče (ze 4–5 srostlých obratlů). Obratle mají otvory, které vytvářejí páteřní kanál pro míchu.

Ke hrudním obratlům jsou připojena žebra (c), ta se podílejí na stavbě hrudníku (chrání vnitřní orgány, zejména plíce a srdce, a umožňuje dýchací pohyby). Kost křížová společně s dvěma pánevními kostmi tvoří pánev.

Horní končetina

Pletenec horní končetiny je tvořen lopatkou (d) a klíční kostí (e). Na pletenec navazuje kost pažní (humerus, f), v předloktí je kost vřetenní (radius, g) na straně palce a kost loketní (ulna, h) na straně malíku. Kostra samotné ruky zahrnuje 8 kostí zápěstních (i), 5 kostí záprstních (j) a 14 článků prstů (k).

Dolní končetina

Pletenec dolní končetiny je tvořen kostí pánevní (l), která vzniká srůstem kosti sedací, kyčelní a stydké. Kost pánevní je kyčelním kloubem spojena s kostí stehenní (femur, m). V oblasti kolenního kloubu je ve šlaše čtyřhlavého stehenního svalu sezamská kost: čéška (patella, n). Kostru bérce tvoří kost holenní (tibia; silnější, na straně palce, o) a kost lýtková (fibula; na straně malíku, p). Kostru samotné nohy tvoří 8 zánártních kostí (q; včetně např. kosti patní), 5 nártních kostí (r) a 14 článků prstů (s).

Materiály k tisku

K dispozici je schéma kostí v těle člověka s popisky a také bez popisků (k rozstříhání a popsání). Využít také můžete schéma lebky z bočního pohledu.

Ovládat latinské názvy kostí se hodí zejména studentstvu zdravotnických oborů či zájemcům/zájemkyním o toto studium. Názvy kostí jsou jen drobnou částí všech odborných výrazů týkajících se částí těla.

Klouby jsou pohyblivými spojeními kostí, obvykle sestávají z kloubní hlavice na jedné straně a kloubní jamky na straně druhé. Kloub je uzavřen v kloubním pouzdru a vyplněn kloubním mazem (synoviální tekutinou).

Svaly jsou schopné se stahovat, čímž umožňují pohyb.

Svalová tkáň

Svaly mohou být složené z různých typů svalové tkáně:

• příčně pruhovaná svalovina (a, též kosterní) – Tvoří kosterní svaly, je ovladatelná vůlí, skládá se z mnohojaderných svalových vláken.
• srdeční svalovina (b, přesněji příčně pruhovaná srdeční) – Tvoří srdeční sval, není ovladatelná vůlí a je neunavitelná. Skládá se z navzájem spojených 1–2jaderných buněk.
• hladká svalovina (c) – Je přítomna zejména ve vnitřních orgánech, např. v trávicí trubici, děloze či ve stěnách cév. Není ovladatelná vůlí, skládá se z vřetenovitých 1jaderných buněk.

Funkce svalů

Svaly mění chemickou energii živin na energii mechanickou (a též na teplo). Zdrojem energie pro svaly jsou zejména sacharidy glukóza (bezprostřední zdroj energie) a glykogen (zásobní látka). Živiny a kyslík nutný k buněčnému dýchání přivádí do svalů cévy (*), které zároveň odvádějí zplodiny metabolizmu (např. oxid uhličitý).

Do svalů zasahují též nervy (**), které vedou do svalu informaci o zamýšleném pohybu (stahu), naopak do mozku či míchy vedou informaci o stavu svalu, např. míře jeho natažení.

Stavba kosterních svalů

Vlákna příčně pruhované svaloviny (1) se v kosterním svalu sdružují do snopečků (2) a snopců (3). Kosterní svaly se většinou upínají na kosti šlachami (4, obvykle opačnými konci k různým kostem, aby docházelo k pohybu v kloubu). Vně je kosterní sval kryt vazivovým obalem (povázkou, fascií – 5).

Vybrané kosterní svaly

• obličejové (mimické) svaly (a), zdvihač hlavy (b), deltový sval (c)
• dvojhlavý (d) a trojhlavý (e) sval pažní – Příklad svalů, které působí protichůdně (antagonisticky): dvojhlavý sval pažní zajišťuje ohnutí (flexi), trojhlavý zajišťuje natažení (extenzi) horní končetiny v lokti.
• velký prsní sval (f), přední pilovitý sval (g), přímý sval břišní (h), zevní šikmý sval břišní (i)
• trapézový sval (j), široký sval zádový (k), velký sval hýžďový (l)
• čtyřhlavý sval stehenní (m), krejčovský sval (n), přední holenní sval (o), trojhlavý lýtkový sval (p, ke kosti patní připojen Achillovou šlachou – q)

Dalším významným svalem je bránice, uplatňuje se při dýchání.

Materiály k tisku

K dispozici je schéma kosterních svalů v těle člověka s popisky i bez popisků (k rozstříhání a popsání).

Oběhová (nebo také cévní) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí hlavně krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem.

Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) je třeba dostat ke tkáním, kde jej buňky potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) je třeba se naopak zbavovat. Mezi další látky přenášené krví patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu.

Krev je tekutá tkáň. Zajišťuje rozvádění látek po těle, podílí se na imunitě či udržování teploty těla. Sestává z krevních tělísek v kapalné krevní plazmě.

Krevní plazma

Krevní plazma je tvořena převážně vodou. Jsou v ní rozpuštěny různé látky, např. živiny, soli, hormony, odpadní látky – mj. oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}). (Na obrázku sedimentované krve je vyznačena písmenem a.)

Krevní tělíska

Krevní tělíska vznikají v kostní dřeni. Patří mezi ně červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky.

• Červené krvinky (b, erythrocyty) jsou kruhovité bezjaderné buňky. Jejich životnost je asi 90–120 dnů. Obsahují červené barvivo hemoglobin (ten je tvořen bílkovinou a atomem železa), díky kterému přenášejí kyslík (\mathrm{O_2}). Saturace krve kyslíkem (\mathrm{spO_2}) by se u zdravých jedinců měla blížit 100 %. Krev se okysličuje v plicích. Srdcem je poháněna po těle a kyslík odevzdává ve tkáních, kde je tato látka potřeba k buněčnému dýchání.
• Bílé krvinky (leukocyty) zajišťují obranyschopnost organizmu (imunitu). Existuje více typů těchto buněk, některé pohlcují cizorodé částice (provádějí fagocytózu), jiné vytvářejí protilátky či cizorodé částice přímo ničí. Bílé krvinky se mohou z krve přesouvat do tkání, kde též působí. (V sedimentované krvi společně s krevními destičkami tvoří tzv. buffy coat – c.)
• Krevní destičky (trombocyty) jsou úlomky buněk. Podílejí na srážení krve a zastavování krvácení. V ráně zajišťují přeměnu proteinu fibrinogenu z krevní plazmy na síťovitý fibrin. Ten pak zachycuje další krevní destičky a červené krvinky a uzavírá ránu.

Krevní skupiny a transfuze

Existují různé krevní skupiny (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při transfuzi krve – vpravení do krevního oběhu příjemce. Univerzální dárce červených krvinek má skupinu 0−, univerzální příjemce AB+.

Krev a onemocnění

Prostřednictvím krve může docházet k přenášení infekčních nemocí, jako je např. HIV/AIDS či infekční hepatitida (žloutenka). Mezi choroby krve patří třeba hemofilie (chorobná krvácivost), leukémie (nekontrolovatelné dělení bílých krvinek) či anémie (chudokrevnost).

Srdce pohání krev, která po těle putuje cévami. To společně zajišťuje krevní oběh.

Cévy

Mezi cévy patří tepny, žíly a vlásečnice:

• Tepny vedou krev od srdce, většinou okysličenou (výjimkou je plicnice, která vede odkysličenou krev). Mají silnější stěny s větším množstvím svaloviny. Často jsou uložené hluboko v těle. Do anatomických schémat se obvykle značí červeně.
• Žíly vedou krev do srdce, většinou odkysličenou (výjimkou jsou plicní žíly, které vedou okysličenou krev). Oproti tepnám mají tenčí stěny, mohou v nich být chlopně zabraňující zpětnému toku krve. Do anatomických schémat se obvykle značí modře.
• Vlásečnice (kapiláry) spojují tepny a žíly, jsou nejtenčí, mají stěny z jedné vrstvy buněk. Zajišťují výměnu dýchacích plynů a látek mezi krví a tkáněmi.

Srdce a krevní oběh

Srdce je dutý orgán složený převážně ze srdeční svaloviny. Odkysličená krev z těla do srdce přichází horní (a) a dolní (b) dutou žilou, pokračuje do pravé síně (c), pravé komory (d) a plicnicí (e) se dostává do plic, kde se okysličí (a uvolní se z ní oxid uhličitý). Z plic se okysličená krev do srdce vrací čtveřicí plicních žil (f), pokračuje do levé síně (g) a levé komory (h), odtud putuje aortou (srdečnicí, i) do těla. Ve tkáních a orgánech těla se odkysličuje (a dostává se do ní oxid uhličitý).

Zpětnému toku krve v srdci zabraňují chlopně: Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň (1), mezi levou síní a komorou dvojcípá chlopeň (2). Na začátku aorty a plicnice jsou poloměsíčité chlopně (3).

Plicní (malý) oběh (I; pravá síň → pravá komora → plíce → levá síň) tedy zajišťuje okysličení krve v plicích, tělní (velký) oběh (II; levá síň → levá komora → tělo → pravá síň) rozvádí krev po těle.

Srdce pracuje rytmicky, v klidu se stáhne asi 70× za minutu. Stahy srdce jsou řízeny tzv. převodním systémem srdečním. Tlak, kterým působí krev na stěnu cév, se označuje jako krevní tlak, jeho běžná hodnota je 120/80 mmHg. První hodnota při jeho zápisu je tlak systolický (při stahu komor), druhá hodnota diastolický (při uvolnění komor). Krevní tlak se měří tonometrem, častým a nebezpečným stavem je zvýšený krevní tlak (hypertenze).

Samo srdce potřebuje živiny a kyslík: do srdečního svalu přivádějí krev věnčité (koronární) cévy. Při ucpání koronární tepny vzniká infarkt myokardu.

Dýchací soustava zajišťuje dýchání, výměnu plynů mezi vnějším prostředím a plícemi. Vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) krev přenese do tkání (např. svalů, střev, mozku…). V jejich buňkách (konkrétně v mitochondriích buněk) se za účasti kyslíku a živin uvolňuje využitelná energie – tento proces se nazývá buněčné dýchání. Při buněčném dýchání vzniká voda (\mathrm{H_2O}) a oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), který krví opět putuje do plic a dojde k jeho vydechnutí.

Člověk tedy dýchá proto, aby jeho buňky mohly získávat energii ze živin. Při zátěži (např. běhu) je dýchání rychlejší, protože je třeba uvolnit více energie. Zároveň se zrychluje i srdeční tep, neboť je třeba po těle přesouvat větší množství dýchacích plynů (\mathrm{O_2}, \mathrm{CO_2}).

Kromě dýchání je dýchací soustava důležitá pro komunikaci, vytváření hlasu.

Součásti dýchací soustavy

• dutina nosní (a) – Vzduch se zde předehřívá, zbavuje se nečistot (ty se zachycují na řasinkovém epitelu), je spojena s vedlejšími dutinami nosními (b).
• hltan (c) – Součástí dýchací i trávicí soustavy, je spojen Eustachovou trubicí se středním uchem.
• hrtan (d) – Nachází se před ním hrtanová příklopka (epiglottis), ta se uzavírá při polykání a zabraňuje vniknutí potravy do průdušnice. Hrtan obsahuje hlasivky.
• průdušnice (e) – Má stěny vyztužené chrupavkami. Dělí se na dvě průdušky (f), ty se dále mnohokrát větví, drobné větve nakonec vstupují do plicních váčků a plicních sklípků (g). Plicní sklípky obsahují množství vlásečnic, probíhá zde výměna dýchacích plynů mezi sklípkem a krví.
• plíce – Pravá plíce (h) má tři laloky, levá (i) dva. Každá z plic je uložena v oddělené hrudní dutině. Hrudní dutiny jsou vystlány pohrudnicí (j), plíce jsou pokryty poplicnicí (k). To umožňuje změnu objemu plic při nádechu a omezuje tření.

Mezi dýchací svaly patří mezižeberní svaly a bránice (l). Při nádechu (což je aktivní děj) se bránice stahuje a zplošťuje, objem hrudníku se zvětšuje a dochází k nasávání vzduchu. Při výdechu (pasivní děj) se bránice uvolňuje a vyklenuje.

Průběh dýchání

Dechová frekvence je u dospělého asi 16–18 nádechů za minutu, nádechem v klidu se vymění asi 0,5 l vzduchu. Jako vitální kapacita plic se označuje největší objem vzduchu, který lze vydechnout po maximálním nádechu. Tato hodnota se měří např. při spirometrii, vyšetření funkce plic. Dýchání je řízeno zejména z prodloužené míchy, což je součást mozkového kmene. Obrannými reakcemi dýchací soustavy jsou kašlání a kýchání.

Onemocnění a poruchy dýchací soustavy

Dýchací soustavu ohrožuje např. kouření či znečištěné ovzduší.

Onemocnění dýchací soustavy jsou často šířena kapénkami. Mezi nemoci spojené s dýchací soustavou způsobené viry patří nachlazení („rýma“), chřipka či covid-19. Bakteriemi či viry je způsobena angína (tonsilitida) či zápal (zánět) plic, bakteriálním onemocněním je tuberkulóza.

Dýchacími potížemi se projevuje astma (dlouhodobé zúžení dolních dýchacích cest) či alergie. Ztráta podtlaku v hrudní dutině se označuje jako pneumothorax.

Trávicí soustava zajišťuje příjem a zpracování potravy, vstřebávání živin a odstraňování (nestrávených) látek z těla.

Základem trávicí soustavy je trávicí trubice, která začíná ústy a končí řitním otvorem. Do ní ústí vývody žláz (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).

Dutina ústní a zuby

Dutina ústní obsahuje jazyk z kosterní svaloviny a zuby. Mléčný (dočasný) chrup sestává z 20 zubů, trvalý ze 32 zubů. Každá ½ čelisti dospělého obsahuje 2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky. Zuby se člení na korunku (1), krček (2) a kořen(y) (3). Povrch korunky je kryt sklovinou (4), pod ní je zubovina (dentin, 5), uvnitř zubu je dřeň (6) s cévami a nervy. Kyseliny vytvářené bakteriemi mohou ničit tkáně zubu a zapříčinit vznik zubního kazu. Tomu je výhodné předcházet náležitou ústní hygienou.

Do ústní dutiny vchází vývody slinných žláz (díky enzymu ptyalinu štěpí polysacharidy, remineralizují zubní sklovinu).

Jícen, žaludek

Z dutiny ústní (a) pokračuje sousto hltanem (b) a jícnem (c) do žaludku. Žaludek (d) obsahuje žaludeční šťávy, které jsou díky kyselině chlorovodíkové (HCl) kyselé. Probíhá zde zejména trávení bílkovin (na tom se podílí enzym pepsin). Stěny žaludku jsou chráněny hlenem.

Tenké a tlusté střevo, játra a slinivka břišní

Ze žaludku trávenina putuje do tenkého střeva (e), které se člení na dvanáctník, lačník a kyčelník. Posun potravy či tráveniny trávicí trubicí probíhá díky peristaltice. Do tenkého střeva přichází žluč, která se tvoří v játrech (f) a skladuje ve žlučníku (g). Žluč zajišťuje emulgaci tuků (rozdělení na malé vstřebatelné kapičky). Enzymy pocházející ze slinivky břišní (h) zde štěpí tuky, cukry i bílkoviny. Vstřebávání živin usnadňuje povrch střeva zvětšený klky a mikroklky. Vstřebané látky putují v krvi vrátnicovou žilou do jater, tuky jsou přenášeny i lymfou.

Trávenina pokračuje do tlustého střeva (i). To se člení na slepé střevo (navazuje na něj červovitý výběžek – appendix), vzestupný, příčný a sestupný tračník, esovitou kličku a konečník. Ve tlustém střevě dochází zejména ke vstřebávání vody a solí. Za součinnosti bakterií a dalších mikroorganizmů zde vzniká stolice. Ta odchází z těla řitním otvorem.

Játra zajišťují přeměnu živin, odbourávání jedovatých látek (např. alkoholu – ethanolu) či udržování stálé teploty těla.

Poruchy a onemocnění trávicí soustavy

Mezi poruchy a onemocnění trávicí soustavy náleží např. průjem, zácpa, salmonelóza, appendicitida (zánět červovitého výběžku slepého střeva), infekční hepatitida (žloutenka), zhoubné nádory či žaludeční vředy.

Vylučovací soustava zajišťuje odstraňování odpadních látek (přítomných v krvi) z těla prostřednictvím moči, čímž udržuje stálost prostředí organizmu (homeostázu). Na vylučování se dále podílí trávicí soustava, dýchací soustava či kůže.

Stavba vylučovací soustavy

Ledviny (a) jsou umístěné podél bederní páteře, díky filtraci krve se v nich tvoří moč. Krev určená k čištění do ledvin putuje ledvinovými tepnami (b). Ledviny se skládají z kůry (c), dřeně (d; obsahuje tzv. pyramidy) a duté ledvinové pánvičky (e), kde se moč shromažďuje. Moč dále putuje močovody (f) do močového měchýře (g) a z těla odchází močovou trubicí (h). Ta u muže prochází penisem, u ženy vyúsťuje z těla nad vchodem do pochvy.

Mikroskopická stavba ledvin, vznik moči

V kůře a dřeni každé ledviny je asi milion nefronů (skládají se z ledvinového váčku a kanálků). Krev k vyčištění do nich proudí drobnými tepnami (1) a filtruje se přes stěny cévního klubíčka (2). Tento proces se také nazývá ultrafiltrace. Vzniká při ní tzv. primární moč, která prochází do Bowmanova pouzdra (3). V kanálcích (4) se z ní vstřebává voda a využitelné látky (např. ionty, glukóza), čímž vzniká menší množství definitivní moči (denně se jí vytvoří asi 1,5 l). Definitivní moč odchází sběracími kanálky (5) do ledvinové pánvičky a do močovodu.

Látky obsažené v moči

Moč obsahuje zejména vodu, soli a močovinu (prostřednictvím ní se tělo zbavuje dusíku). Díky rozboru moči lze odhalit mnohé choroby, např. při cukrovce (diabetu) je v moči větší množství sacharidů a ketony.

Onemocnění vylučovací soustavy

Mezi onemocnění vylučovací soustavy náleží např. záněty močových cest či ledvinové kameny (urolithiáza). Pokud ledviny nefungují správně, je možné provádět hemodialýzu (čištění krve vně těla přístrojem – „umělou ledvinou“) či provést transplantaci ledviny.

Kůže pokrývá tělo a tvoří bariéru chránící před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho se podílí na termoregulaci (udržování teploty) a je sídlem hmatu.

Stavba kůže

Kůže zvnějšku dovnitř zahrnuje tyto vrstvy:

• pokožka (a) – Její buňky rohovatí, posouvají se směrem ven a nakonec se odlupují (to souvisí s výbornou schopností regenerace kůže). Součástí pokožky je pigment, který chrání kůži před zářením a zodpovídá za její zbarvení. Z hlediska typu tkáně je pokožka mnohovrstevný dlaždicový epitel.
• škára (b) – Zejména z vaziva, obsahuje mazové a potní žlázy, hmatová tělíska a cévy, průchod krve cévami přímo ovlivňuje termoregulaci (udržování teploty těla).
• podkožní vazivo (c) – Obsahuje tukovou tkáň, slouží jako tepelná izolace.