Biologie

« Zpět na procvičování

  • Obecná biologie, mikrobiologie, genetika
  • Úvod do biologie, znaky živých soustav
  • Základy zkoumání v biologii
  • Buňka
  • Buňka obecně
  • Buněčný cyklus, dělení buněk
  • Viry
  • Bakterie
  • Bakterie a viry: mix
  • Prvoci, protisté
  • Genetika
  • Dědičnost a rozmnožování
  • Nukleové kyseliny, proteosyntéza
  • Projevy a dědičnost znaků, křížení
  • Typy znaků, dědičné choroby
  • Praktické využití genetiky
  • Podle prostředí (ekologický přírodopis)
  • Les
  • Les obecně
  • Houby a rostliny v lese
  • Živočichové v lese
  • Louka, pastvina
  • Pole
  • Hospodářská zvířata
  • Podnebné pásy a biomy
  • Houby a lišejníky
  • Houby obecně
  • Skupiny a zástupci hub
  • Lišejníky
  • Rostliny
  • Rostliny obecně, kořen
  • Stonek, list, vegetativní rozmnožování
  • Květ a květenství, opylení a oplození
  • Plody, semena a jejich šíření
  • Řasy
  • Mechorosty
  • Plavuně, kapradiny a přesličky
  • Nahosemenné rostliny
  • Krytosemenné rostliny – tematické skupiny
  • Listnaté stromy a keře
  • Byliny v lese, keřové patro
  • Vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody
  • Louky, stepi, pastviny, rumiště
  • Okrasné a pokojové rostliny
  • Ovoce a zelenina, aromatické rostliny
  • Polní plodiny a plevele
  • Užitkové rostliny tropů a subtropů
  • Masožravé rostliny
  • Sukulenty, paraziti, invazní rostliny
  • Krytosemenné rostliny – čeledi
  • Pryskyřníkovité, brukvovité
  • Růžovité, bobovité
  • Miříkovité, hluchavkovité
  • Lilkovité, hvězdnicovité
  • Čeledi jednoděložných rostlin
  • Živočichové
  • Skupiny živočichů, stavba těla
  • Chování živočichů
  • Žahavci
  • Ploštěnci
  • Hlístice
  • Měkkýši
  • Měkkýši obecně, plži
  • Mlži, hlavonožci
  • Kroužkovci
  • Pavoukovci
  • Korýši
  • Hmyz obecně
  • Hmyz s proměnou nedokonalou
  • Hmyz s proměnou dokonalou
  • Paryby
  • Paprskoploutvé ryby
  • Obojživelníci
  • Plazi
  • Ptáci obecně
  • Běžci, hrabaví, měkkozobí a vodní skupiny
  • Sovy, dravci, sokoli, šplhavci a další
  • Pěvci
  • Savci obecně, vejcorodí, vačnatci
  • Šelmy
  • Hlodavci a zajícovci
  • Sudokopytníci, kytovci
  • Lichokopytníci, chobotnatci, letouni, hmyzožravci, primáti
  • Člověk
  • Úvod do biologie člověka, tkáně
  • Kostra a klouby
  • Kostra obecně
  • Kosti v těle
  • Kosti latinsky
  • Klouby
  • Svaly
  • Oběhová soustava
  • Krev
  • Srdce, cévy, krevní oběh
  • Dýchací soustava
  • Trávicí soustava
  • Vylučovací soustava
  • Kůže
  • Lymfatická soustava a imunita
  • Hormonální soustava
  • Nervová soustava
  • Nervová soustava obecně
  • Součásti nervové soustavy
  • Smysly
  • Zrak
  • Sluch a další smysly
  • Pohlavní soustava
  • Pohlavní soustava muže
  • Pohlavní soustava ženy
  • Těhotenství, lidská sexualita, pohlavně přenosné choroby
  • První pomoc obecně, stavy ohrožující život
  • Úrazy, neúrazové stavy, ohrožení zdraví
  • Výživa a metabolizmus
  • Výživa a metabolizmus obecně
  • Látky jako součást výživy
  • Onemocnění spojená s výživou
  • Jak fungují emoce
  • Jak fungují potřeby
  • Zpracování viny
  • Zpracování studu
  • Zpracování zranění
  • Regulace strachu
  • Regulace vzteku
  • Regulace smutku
  • Potlačení emocí
  • Ekologie a ochrana životního prostředí
  • Živá a neživá příroda, ekosystémy
  • Ekologie jako věda, ekosystémy: pokročilejší souvislosti
  • Potravní řetězce a vztahy
  • Koloběhy látek v přírodě
  • Abiotické faktory
  • Biotické faktory
  • Ochrana území a druhů
  • Klimatická změna
  • Klimatický systém a jeho vývoj
  • Skleníkové plyny
  • Důsledky změn klimatu, adaptace
  • Jednání o změnách klimatu, výzkum
  • Voda, krajina, produkce potravin
  • Odpady, životní prostředí a zdraví člověka
  • Geologie (neživá příroda)
  • Stavba Země
  • Minerály a horniny
  • Vlastnosti minerálů
  • Systém a příklady minerálů
  • Usazené horniny
  • Vyvřelé horniny
  • Přeměněné horniny
  • Geologické děje
  • Vnější geologické děje
  • Vnitřní geologické děje
  • Půdy
  • Geologická období
  • Geologická stavba Česka
  • Biologická olympiáda 2023/2024
  • Obecná biologie, mikrobiologie, genetika

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Obecná biologie se věnuje životu v širokém pojetí, jeho vzniku a vlastnostem. V této kapitole je také možné procvičovat pojmy spjaté s biologií, názvy biologických oborů či se seznámit se základy biologického zkoumání v kapitole o badatelství.

    Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Děje v jednotlivých buňkách mají vliv na to, jak funguje mnohobuněčný organizmus jako celek.

    Mikrobiologie se věnuje drobným organizmům, které lze obvykle pozorovat jen mikroskopem. Patří mezi ně viry, bakterie či prvoci (protisté).

    Genetika zkoumá dědičnost a proměnlivost živých organizmů.

    Úvod do biologie, znaky živých soustav

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Biologie je věda zabývající se (živými) organizmy. Mezi obory, které spadají pod biologii či s ní souvisejí, patří např. zoologie (zabývá se živočichy), botanika (zabývá se rostlinami), mykologie (zabývá se houbami), mikrobiologie (studuje mikroorganizmy) či ekologie (zabývá se vztahy v přírodě).

    Znaky života

    Život je v současnosti znám pouze ze Země, první živé organizmy vznikly asi před 3,7 miliardami let. Mezi znaky živých soustav patří zejména:

    • dědičnost – Předávání znaků potomkům, „návod“ na znaky je zapsán v nukleových kyselinách (DNA, RNA).
    • rozmnožování
    • dráždivost – Reakce na podněty, udržování stálého vnitřního prostředí (homeostáza).
    • látková přeměna (metabolizmus) – Je spojeno s přijímáním živin (potravy), vylučováním či dýcháním.
    • vývoj
      • v rámci jedince (ontogeneze) – Souvisí s růstem.
      • v rámci druhu (fylogeneze) – Souvisí s evolucí. Průkopníkem myšlenky evoluce hnané přírodním výběrem byl Charles Darwin (1809–1882).

    Život a (ne)uspořádanost

    Živé organizmy směřují k co největší vnitřní uspořádanosti a tím pádem co nejmenší entropii. Po smrti organizmu se jeho entropie zvětšuje.

    Ke snižování své entropie organizmy využívají zdroje a energii ze svého okolí. Tímto naopak zvětšují jeho entropii. Energie, která na Zemi přichází ze Slunce, je tedy v základu využívána ke snižování entropie živých soustav.

    Třídění živých organizmů

    Nejnižší základní jednotkou třídění organizmů je druh (např. vrabec polní). Jména druhů jsou obvykle dvouslovná, zahrnují rodové jméno (obecnější, vrabec) a druhové jméno (konkrétnější, polní). Do jednoho rodu může patřit více druhů (např. do rodu vrabec patří vrabec polní či vrabec domácí).

    Jména organizmů se v češtině píší s malými počátečními písmeny (např. vlk obecný, borovice lesní), výjimkou jsou vlastní jména (např. prstnatec Fuchsův) či umístění jména do nadpisu/na začátek věty.

    Vědecká jména organizmů vycházejí zejména z latiny a řečtiny, jsou v základu dvouslovná. Píší se s velkým počátečním písmenem, od úrovně rodu níže kurzívou (např. Passer domesticus – vrabec domácí). Na zavedení názvosloví organizmů se do velké míry podílel švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1778).

    Mezi taxony (skupiny) organizmů (vyšší než druh a rod) patří zejména:

    • čeleď
    • řád
    • třída
    • oddělení (u rostlin a hub)/kmen (u živočichů)
    • říše

    Vzhledem k pokrokům v určování příbuznosti organizmů pomocí molekulární biologie toto tradiční pojetí postupně ztrácí význam. Běžně lze hovořit zkrátka o skupinách organizmů. Klad v odborné biologii označuje skupinu organizmů, která zahrnuje předka a všechny z něho vzešlé potomky, jedná se o tzv. monofyletické (respektive holofyletické) taxony.

    Základy zkoumání v biologii

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Přírodu lze zkoumat pomocí experimentů, při nichž dochází k jejímu cílenému ovlivňování, či pomocí prostého pozorování. Aktivní zkoumání přírody (v rámci výuky) pak lze označit za badatelství, v rámci něj dochází k identifikování problémů a pokládání otázek, jejich řešení a formulaci zjištěného. Na obdobných principech jako badatelství je založen i reálný vědecký výzkum.

    Výzkumné otázky, hypotézy

    Při zkoumání přírody a živých organizmů si lze položit konkrétní výzkumnou otázku (např. Jak světlo ovlivňuje klíčivost semen hrachu?), či formulovat hypotézu (např. Semena hrachu vystavená světlu budou klíčit rychleji než semena hrachu ve tmě.). Hypotéza je předpoklad či tvrzení, jehož pravdivost či nepravdivost lze dokázat. Má podobu oznamovací věty. Hypotéza by měla být co nejvíce konkrétní. Pokud zkoumání vede k vyvrácení hypotézy, neznamená to, že se „nepovedlo“. I vyvrácení hypotézy vede k získání informací. Hypotéza nemůže „platit napůl“, pokud k tomuto směřuje, je obvykle chybně či nedostatečně konkrétně formulovaná.

    Fáze zkoumání, pomůcky

    Zkoumání lze obvykle rozdělit do těchto základních fází:

    1. Rozmyšlení zkoumaného problému, navrhování postupu, který by vedl k jeho objasnění (včetně výběru vhodných pomůcek). Formulace otázek či hypotéz.
    2. Samotné provedení experimentu či pozorování, záznam dat.
    3. Formulace výsledků.
    4. Identifikace návazných problémů a témat ke zkoumání. Reflexe provedeného postupu (co by se dalo udělat jinak/lépe).

    Ke zkoumání přírody v základu není nutné nákladné vybavení, to je zpravidla potřeba zejména pro odborný výzkum na mikroskopické/molekulární úrovni.

    Pomůcky využívané v biologii

    Nahlížet na přírodu a přírodní struktury lze např. za pomoci následujících pomůcek a přístrojů:

    • lupaKapesní lupa slouží pro pozorování přímo v terénu, v laboratoři lze využít binokulární lupu (binolupu).
    • optický mikroskop – Využívá viditelného světla. Částečně průhledný/průsvitný vzorek se zpravidla umisťuje na podložní sklo a přikrývá krycím sklíčkem.
    • elektronový mikroskop – Využívá svazku elektronů. Při transmisní elektronové mikroskopii procházejí vzorkem, při skenovací se odrážejí od jeho povrchu. Vzorky vyžadují specifickou přípravu, přístroj je obvykle nákladný, přítomný ve výzkumných institucích.
    • dalekohled – Pro pozorování vzdálených organizmů, zpravidla ptáků a savců.

    Průběh experimentů

    Během experimentů jsou přírodniny obvykle vystavovány různým podmínkám. Tyto různé podmínky lze považovat za proměnné, vliv působení podmínek na přírodniny (organizmy) lze porovnávat. Experiment je nejčastěji vhodné naplánovat tak, aby se současně zkoumal jen vliv jedné proměnné (např. při zkoumání vlivu množství světla na klíčivost semen budeme oba květináče stejně zalévat, aby výsledky neovlivnila rozdílná přítomnost vody). Přírodniny, u nichž podmínky neměníme, se označují jako kontrolní vzorek (např. rostliny, které při zkoumání vlivu umělého světla necháme na okenním parapetu v přirozeném osvětlení).

    Záznam zkoumání

    Pokud zaznamenáváme informace o experimentu či pozorování, je vhodné použité pomůcky a postup popsat tak, aby šlo zkoumání nezávisle zopakovat. Záznam by měl být jasný, srozumitelný. Jako diskuze se označuje pojednání o skutečnostech pozorovaných v rámci zkoumání, komentování jeho průběhu. Závěr stručně a úderně shrnuje provedené zkoumání a zjištěné výsledky.

    Z buněk se skládají živé organizmy. Jednobuněčné organizmy tvoří jediná buňka, mnohobuněčné organizmy (např. hlemýžď, krokodýl, člověk) sestávají z velkého množství buněk, které musejí navzájem spolupracovat. Buňky lze obvykle sledovat pod mikroskopem a jejich stavbu si nelze vždy snadno představit. Znalost struktury a funkce buněk nám však pomůže pochopit podstatu toho, jak se organizmy projevují navenek. Například:

    • Proč vypadám jinak než můj kamarád? – V jádře buněk každého jedince je „návod“ na to, jak organizmus bude vypadat a fungovat (DNA).
    • Proč jíme a dýcháme? – Aby součásti buněk zvané mitochondrie za účasti kyslíku mohly uvolňovat energii ze živin. Tuto energii pak využíváme k životu.
    • Proč jsou rostliny zelené? – Obsahují chloroplasty, které provádějí fotosyntézu. Pomocí ní si rostlina vytváří živiny a uvolňuje kyslík, který živé organizmy využívají k dýchání.

    Tipy k procvičování

    Představu o funkci a stavbě buněk lze získat v podkapitole buňka obecně. Též je možné procvičovat pojmy tematicky spojené s buňkou.

    Další podkapitola nabízí poznávání jednotlivých částí buňky na jejím schématu.

    Pokročilejší informace o fázích existence buňky a typech buněčného dělení jsou k dispozici v kapitole buněčný cyklus, dělení buněk.

    Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Organizmy mohou být v základu jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organizmů soubory buněk tvoří tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), z tkání se skládají orgány (např. srdce, mozek, list, květ…).

    Buňka bakterií

    Bakterie jsou jednobuněčné (či jejich buňky tvoří kolonie). Jejich buňka má DNA volně uloženou v cytosolu (nemá pravé jádro), je ohraničena cytoplazmatickou membránou, dále většinou buněčnou stěnou a případně pouzdrem (kapsulou).

    Buňka rostlin, živočichů, hub aj.

    Rostliny, živočichové, houby či prvoci/protisté patří mezi tzv. eukaryotní organizmy, které v buňkách mají pravé jádro ohraničené membránou. Buňky eukaryotních organizmů jsou stavebně složitější a zpravidla větší než buňky bakterií.

    schematické znázornění stavby eukaryotních buněk

    Součást buňky a popis Jak se projevuje navenek (příklad)
    jádro (a) – Je v něm uložena genetická informace ve formě DNA. DNA je návod na tvorbu bílkovin (proteinů), v jádře je tedy „recept“ na stavební materiál vlasů, kostí, svalů aj., ale také enzymů a hormonů.
    cytoplazmatická membrána (b) – Ohraničuje buňku, zajišťuje výměnu látek s okolím a komunikaci. Organizmus není neorganizovanou neohraničenou hmotou, buňky si mohou předávat informace a látky.
    buněčná stěna (c; není u živočichů) – Vně cytoplazmatické membrány, je propustná, zpevňuje buňku, obvykle z polysacharidů. Orgány rostlin a hub jsou „tuhé“ a udržují si tvar.
    mitochondrie (d) – Zajišťuje získávání energie rozkladem živin (organických látek) za účasti kyslíku (buněčné dýchání). Můžeme získat energii např. ze svačiny, kterou sníme (za spoluúčasti kyslíku, který dýcháme).
    vakuoly (e; v živočišných buňkách nemusejí být) – Jsou skladištěm různých látek (např. voda, cukry, barviva…), svým tlakem zajišťují napětí buňky. Např. květenství chrpy je modré, protože ve vakuolách jeho buněk jsou anthokyany. Zalitá rostlina v květináči není zvadlá.
    ribozomy (f) – Probíhá na nich tvorba bílkovin. Organizmy jsou schopné tvořit bílkoviny.
    chloroplast (g, není u živočichů ani hub) – Zajišťuje fotosyntézu, obsahuje barvivo chlorofyl. Rostliny mohou fotosyntetizovat a jsou obvykle zelené.

    Cytosol je polotekutý roztok, v němž jsou uloženy buněčné součásti (organely). Veškerý obsah buňky mimo jádro (včetně organel) se označuje jako cytoplazma.

    Mitochondrie a chloroplasty pravděpodobně vznikly v průběhu evoluce pohlcením bakterie (u chloroplastu konkrétně sinice). Samostatně se dělí a ponechávají si část své původní DNA. Jedná se o semiautonomní organely.

    Další součásti eukaryotních buněk

    • endoplazmatické retikulum (1) – Soustava kanálků a váčků, zajišťuje transport a úpravu látek, na drsné (granulární) endoplazmatické retikulum nasedají ribozomy a probíhá zde tvorba bílkovin (proteosyntéza).
    • Golgiho komplex (2) – Stavebně podobný endoplazmatickému retikulu, provádí třídění a transport látek.
    • lyzozomy (3, není u rostlin) – Váčky sloužící k rozkladu/odbourávání látek díky kyselému pH a enzymům.
    • centrozom (4, není u vyšších rostlin a hub) – Účastní se dělení buňky.
    • cytoskelet (5) – Zajišťuje rozmístění organel, transport látek a průběh buněčného dělení. Z různých proteinů.
    • U rostlin se kromě chloroplastů nachází např. chromoplasty (6, náleží mezi plastidy), které obsahují barviva rozpustná v tucích.

    schematické znázornění stavby eukaryotních buněk

    Buněčný cyklus, dělení buněk

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Buněčný cyklus je sled pochodů, kterým prochází buňka od svého vzniku po další dělení. Má tyto části:

    • interfáze (a)
      • \mathrm{G_1} fáze – Tato fáze následuje po buněčném dělení, dochází k růstu buňky, proteosyntéze, tvorbě organel. U diferencovaných buněk, které se již nedělí (např. u neuronů), na \mathrm{G_1} fázi navazuje klidová \mathrm{G_0} fáze.
      • \mathrm{S} fáze – Dochází k replikaci jaderné DNA (vzniká zde tedy materiál, který bude tvořit dvě chromatidy každého chromozomu).
      • \mathrm{G_2} fáze – Buňka dokončuje růst a připravuje se na dělení.
    • buněčné dělení – Může probíhat jako mitóza či meióza. Následující text tyto děje popisuje na příkladu buněk člověka.

    Mitóza

    Mitózou vznikají tělní (somatické) buňky. Dochází k rovnoměrnému dělení genetické informace, kdy dceřiné buňky mají stejný počet chromozomů jako původní buňka (u člověka jsou diploidní). Mitóza má následující fáze:

    • profáze (b) – Dochází ke kondenzaci chromozomů z chromatinu, tvoří se mitotické vřeténko.
    • prometafáze (c) – Dezintegrace jaderného obalu a napojování chromozomů na kinetochory.
    • metafáze (d) – Chromozomy se řadí do ekvatoriální roviny.
    • anafáze (e) – Chromozomy jsou dělicím vřeténkem taženy na opačné póly buňky.
    • telofáze (f) – Dekondenzace chromozomů, vzniká jaderný obal, zaniká dělicí vřeténko. Součastně s telofází probíhá cytokineze, rozdělení buňky na dvě dceřiné. Následuje \mathrm{G_1} fáze.
    interfáze
    a – interfáze
    profáze
    b – profáze
    prometafáze
    c – prometafáze
    metafáze
    d – metafáze
    anafáze
    e – anafáze
    telofáze
    f – telofáze

    Meióza

    Meiózou vznikají pohlavní buňky (gamety), které mají oproti tělním buňkám polovinu genetické informace (jsou haploidní). Probíhá jako dvě po sobě jdoucí modifikované mitózy:

    • Heterotypické (redukční) dělení v rámci své profáze I zahrnuje tvorbu bivalentů (homologické chromozomy se spojí), mezi nimiž probíhá rekombinace DNA (crossing-over). Toto vede k rozrůznění genetické informace, každá chromatida může obsahovat DNA pocházející od matky i otce. V rámci anafáze I se k pólům buňky přesouvají celé chromozomy o 2 chromatidách (g).
    • Homeotypické (ekvační) dělení je shodné s mitózou, pouze nastupuje bez S fáze a začíná s haploidní sadou dvouchromatidových chromozomů.
    anafáze I meiózy
    g – anafáze I meiózy

    Viry jsou nebuněčné částice, které potřebují ke svému rozmnožování hostitelskou buňku (jsou to nitrobuněční parazité). Samy neprovádějí životní funkce, nemají metabolizmus. Bývají velké v řádu desítek nanometrů, k jejich zobrazování je obvykle třeba elektronový mikroskop.

    Stavba virů

    Částice virů se v základu skládají z nukleové kyseliny (DNA, nebo RNA) (a), ta nese genetickou informaci. Je zabalena v bílkovinné schránce (kapsidě, b). Vně kapsidy může být virový obal (c, ten v sobě mívá zanořené bílkoviny – d) či bičík(y).

    schematické znázornění stavby virionu

    Virová onemocnění

    Viry napadají bakterie (virům napadajícím bakterie se říká bakteriofágy), rostliny, živočichy i další organizmy. U člověka vyvolávají onemocnění, mezi která patří například:

    • infekční hepatitida (žloutenka)† (typ B)
    • klíšťová (meningo)encefalitida**
    • HIV/AIDS
    • chřipka**
    • opar
    • zarděnky
    • dětská obrna
    • spalničky
    • příušnice
    • plané neštovice**
    • nádory děložního čípku**
    • covid-19**

    Symbol † výše označuje závažná (zvláště dětská) onemocnění, proti nimž se v Česku povinně očkuje. Proti nemocem označeným ** je očkování dobrovolné.

    Viry v rámci onemocnění ovlivňují organizmus člověka tak, že se množí v jeho buňkách, které tím vyčerpávají, mění či zcela ničí.

    Léčba a prevence virových onemocnění

    Virová onemocnění lze tlumit antivirotiky (virostatiky). Ta mnohdy mívají množství nežádoucích účinků, proto se běžná virová onemocnění zpravidla léčí tlumením příznaků. Vážnějším virovým onemocněním je vhodné předcházet. Vývojem antivirotik se zabýval český vědec Antonín Holý (1936–2012), jím nalezená látka je např. součástí léků proti HIV/AIDS.

    Viry a antibiotika

    Antibiotika nepůsobí proti virům. Je tedy zcestné virové choroby (např. chřipku) léčit antibiotiky. Výjimkou jsou případy, kdy virová infekce v organizmu vlivem ničení buněk vede ke vzniku druhotné bakteriální infekce (např. u těžkých zápalů plic).

    Prevencí před virovými onemocněními je např. dodržování hygieny či používání ochranných pomůcek. Proti některým virovým nemocem lze očkovat, tedy „naučit“ imunitní systém rozpoznat určitou část viru bez prodělání daného onemocnění. Díky očkování byly celosvětově vymýceny pravé neštovice, které byly smrtelnou dětskou nemocí.

    Bakterie jsou obvykle jednobuněčné organizmy. Jejich buňky jsou drobné (velké v řádu mikrometrů), mají jednodušší stavbu než buňky živočichů, rostlin či hub. DNA (a) v buňkách bakterií je uložena volně v cytosolu. Buňku ohraničuje cytoplazmatická membrána (b), buněčná stěna (c) a případně slizové pouzdro (d). Bakterie se mohou pohybovat např. za pomoci bičíků (e). Bakterie mohou být různého tvaru, např. kulaté (koky) či tyčinkovité (např. spirochety, tyčinky…).

    schematické znázornění stavby buňky bakterie

    Nezelené bakterie žijí ve všech prostředích. Sinice (ty jsou skupinou fotosyntetizujících bakterií) žijí zejména ve vodě.

    Bakterie podle způsobu života

    • Mohou způsobovat onemocnění, u člověka např. angínu, zápal plic, salmonelózu či lymskou boreliózu. Léky zvané antibiotika bakterie ničí či omezují jejich množení. U bakterií se však vyvíjí odolnost vůči těmto lékům (rezistence). Proti některým bakteriálním onemocněním (např. černému kašli, záškrtu) existuje očkování.
    • Podílejí se na koloběhu látek v přírodě, působí jako rozkladači (reducenti).
    • Mohou žít v mutualizmu (vzájemně prospěšné symbióze) s dalšími organizmy – např. rozkládají nestrávené látky a vytvářejí vitamíny ve tlustém střevě člověka, pomáhají s trávením přežvýkavcům, rostlinám výměnou za látky vzniklé při fotosyntéze poskytují dusík získaný ze vzduchu.
    • Sinice byly prvními fotosyntetizujícími organizmy a díky tvorbě kyslíku pravděpodobně umožnily rozvoj života až do dnešní podoby. Jsou obvykle modrozeleně zbarvené. Jsou jednobuněčné či tvoří kolonie buněk. Voda s přemnoženými sinicemi je nevhodná ke koupání, neboť do ní uvolňují jedovaté látky.

    Využití bakterií člověkem

    Člověk využívá nezelené bakterie k výrobě potravin (např. sýrů, kefíru, jogurtů, sójové omáčky, kysaného zelí, octa…). Bakterie (zvláště geneticky modifikované) mohou též vytvářet užitečné látky, jako např. inzulin či enzymy. Bakterie se využívají v čistírnách odpadních vod.

    Rozhodovačka v této kapitole je mixem kapitol bakterie a viry. Navíc jsou zde cvičení zaměřená na onemocnění způsobená bateriemi a/nebo viry.

    Jako prvoci se označují jednobuněčné eukaryotní organizmy. Nepatří mezi živočichy, vyšší rostliny ani houby. Jedná se o umělou skupinu organizmů, mezi sebou nemusejí být blízce příbuzné.

    Způsoby života

    Prvoci mají rozmanité způsoby života: mohou žít volně, ale i jako paraziti jiných organizmů (a způsobovat onemocnění). Také mohou žít s jinými organizmy v mutualistickém vztahu (vzájemně prospěšné symbióze): např. bachořci v trávicí soustavě dobytka či brvitky v trávicí soustavě termitů rozkládají těžko stravitelné látky. Prvoci zpravidla získávají energii z organických látek (jsou heterotrofní), někteří (navíc) dokáží provádět fotosyntézu.

    Stavba buněk, příklady druhů

    Buňky prvoků vypadají podobně jako buňky dalších eukaryotních organizmů: mají pravé jádro (a) ohraničené membránou. Na povrchu buňky je cytoplazmatická membrána (b), někdy si prvoci mohou vytvářet schránky (např. dírkonošci mají schránky z uhličitanu vápenatého a tím se podílejí na vzniku hornin). Fotosyntetizující druhy mají chloroplasty (c, např. krásnoočko štíhlé či zelené). Většina druhů má mitochondrie (d) pro získávání energie ze živin (u některých druhů tyto organely však zcela vymizely, jindy jsou redukované či přeměněné).

    schéma buňky krásnoočka štíhlého a trepky

    Prvoci se mohou pohybovat pomocí brv (řasinek, e) (např. trepka – II), obdobně stavěných avšak delších bičíků (f, např. krásnoočko – I, trypanozoma ve spojení s undulující membránou) či pomocí panožek (např. měňavka). Přijímanou potravu pohlcují. Odpadní látky vypuzují z buňky, množství vody v buňce mohou mnohé druhy regulovat pomocí stažitelné (či pulzující) vakuoly (g).

    Příklady parazitických druhů

    Mezi parazitické druhy způsobující nemoci patří trypanozoma spavičná (je původcem spavé nemoci, přenáší ji bodalka – moucha tse tse), zimnička (způsobuje malárii, přenášejí ji komáři) či toxoplazma (nejčastějším přenašečem jsou kočky).

    Prvoci vs. protisté

    V současnosti se v biologii používá spíše širší termín protisté = protista. Protisté jsou také umělou skupinou eukaryotních organizmů, která nezahrnuje rostliny, živočichy ani houby. Mohou sem však patřit i mnohobuněčné organizmy nehledě na jejich schopnost fotosyntézy.

    Vztahy mezi umělými skupinami organizmů naznačuje schéma níže.

    vztahy mezi umělými skupinami eukaryot

    Genetika se zabývá dědičností a proměnlivostí organizmů. Dědičnost je jedním ze základních projevů života, proto se principy genetiky uplatňují u všeho živého. Porozumění genetice je zásadní pro pochopení toho, jak život funguje, ale také toho, jak s ním lze manipulovat.

    Genetická informace uložená v nukleových kyselinách (např. DNA) umožňuje vznik proteinů (bílkovin). Proteiny pak zajišťují nepřeberné množství funkcí v organizmech a zodpovídají za vznik jejich znaků.

    Tipy k procvičování

    Základní souvislosti (s důrazem na propojení s proteosyntézou a funkcí proteinů v těle) jsou přibližovány ve cvičení příběhy a v lehkých/středních obtížnostech některých rozhodovaček (dědičnost a rozmnožování, nukleové kyseliny, proteosyntéza, typy znaků, dědičné choroby). Výše odkazovaná cvičení jsou vhodná pro 2. stupeň ZŠ či nižší gymnázium.

    Zbylá cvičení jsou vhodná pro vyšší gymnázium/střední školy, více do hloubky přibližují např. proteosyntézu, typy dědičnosti, křížení či interakce alel.

    Dědičnost a rozmnožování

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Genetika je věda, která se zabývá dědičností. Dědičnost je schopnost předávat „návod“ na určité znaky potomkům. Znaky se mohou týkat vnější i vnitřní podoby těla, ale i jeho funkce.

    „Návodem“ na vytvoření znaků je genetická informaceDNA (deoxyribonukleové kyselině). U bakterií je DNA volně v cytosolu, u eukaryotních organizmů (např. hub, rostlin, živočichů včetně člověka) se nachází především v jádře buněk. Je rozčleněná na menší části – chromozomy, které se předávají potomkům při rozmnožování.

    od buňky k DNA

    Při nepohlavním rozmnožování (např. dělení bakterií, vegetativním množení rostlin) dojde ke zkopírování DNA: potomci jsou klonem rodičů, jsou s nimi geneticky shodní. V rámci pohlavního rozmnožování (např. člověka) potomek získá nové kombinace DNA od obou rodičů a geneticky se od nich liší. Při rozmnožování obratlovců potomek získá ½ genetické informace od každého z rodičů.

    Člověk má ve většině tělních buněk 46 chromozomů: 23 od otce, 23 od matky. Jeden pár z nich jsou chromozomy pohlavní: ženy mají pohlavní chromozomy XX, muži XY. Žena vajíčkem předává chromozom X, muž spermií X, nebo Y. Počet chromozomů organizmu nevypovídá o jeho složitosti (např. kiwi má 174 chromozomů, což neznamená, že je „pokročilejší“ než člověk).

    Nukleové kyseliny, proteosyntéza

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    DNA je složitá látka, která nese genetickou informaci. Skládá se obvykle ze dvou spojených vláken, každé vlákno bývá složeno ze 4 typů nukleotidů. Na základě informace „zapsané“ v pořadí nukleotidů si všechny živé organizmy tvoří proteiny (bílkoviny). Proteiny mohou být stavebními látkami, podílet se na řízení těla (hormony), urychlování chemických reakcí (enzymy), imunitě (imunoglobuliny), transportu látek aj. Proteiny jsou zodpovědné za vytváření znaků organizmů.

    Tvorba proteinů na základě informace z DNA

    Tvorba proteinů (proteosyntéza) uvnitř buněk probíhá tak, že informace v DNA se přepíše do mRNA (toto se označuje jako transkripce). Molekula mRNA putuje do ribozomu, kde se na základě obsažené informace sestaví nový protein z aminokyselin (translace). Člověk aminokyseliny získává štěpením proteinů přijatých potravou, některé si dokáže vytvořit z jiných látek. Proteiny se v živých organizmech tvoří prakticky neustále.

    Platí tedy vztah: DNA → protein → znak.

    od DNA ke znaku

    Například: z potravy (1) získáme aminokyseliny (2). „Návod“ na tvorbu proteinů obsažený v DNA (3) se přepíše do mRNA (4). Na základě této informace se z aminokyselin vytvoří vlastní proteiny (5) důležité pro funkci svalů (6). Díky tomu se můžeme hýbat (7) – to je výsledný znak.

    Stavba DNA

    Nukleotidy v DNA obsahují část pocházející z molekuly sacharidu (deoxy-D-ribosa), zbytek kyseliny fosforečné a dusíkatou bázi. Podle přítomné dusíkaté báze se nukleotidy označují A (obsahuje adenin), T (obsahuje thymin), G (obsahuje guanin), C (obsahuje cytosin). Dvojice A-G a C-T jsou k sobě komplementární, nacházejí se v rámci vláken naproti sobě a jsou spojené vodíkovými můstky.

    RNA

    RNA je zpravidla jednovláknová. Nukleotidy v ní obsahují sacharid D-ribosu. Součástí RNA jsou nukleotidy A, G, C, místo thyminu (T) obsahuje uracil (U). Messenger RNA (mRNA) je daleko méně stabilní než DNA, její životnost se pohybuje v řádu minut až hodin. Mezi další typy RNA patří tRNA (nese aminokyseliny na místo proteosyntézy) a rRNA (tvoří ribozomy).

    Genetický kód

    V rámci proteosyntézy se uplatňuje genetický kód: určitá trojice nukleotidů v mRNA (triplet, kodon) kóduje zařazení určité aminokyseliny do řetězce proteinu. Kodon AUG zahajuje translaci (iniciační/start kodon), kodony UAG, UAA, UGA (terminační/stop kodony) translaci zastavují.

    Projevy a dědičnost znaků, křížení

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Gen je úsek DNA, který obvykle kóduje určitý protein (nebo proteiny). Jako genotyp se označuje soubor genů organizmu. Geny se mohou projevovat různým způsobem např. v závislosti na prostředí. Soubor pozorovatelných znaků organizmu je fenotyp.

    Alely

    Alela je konkrétní forma genu. U člověka se zpravidla dvě různé alely nacházejí v určitých místech homologických chromozomů (od otce a od matky). Alela může být:

    • dominantní – Obvykle se značí velkým písmenem (např. B). Může překrývat projevy recesivní alely.
    • recesivní – Obvykle se značí malým písmenem (např. b). Může být potlačena dominantní alelou.

    Homozygot pro daný gen obsahuje dvě stejné alely (dominantní – BB, nebo recesivní – bb). Heterozygot má dvě různé alely (Bb).

    Základní vztahy alel

    Mezi základní vztahy alel patří:

    • dominance
      • Při úplné dominanci se u heterozygota projeví jen dominantní alela. Tedy např. pokud B zodpovídá za červenou barvu květu a b za žlutou, dominantní homozygoti (BB) a heterozygoti (Bb) pokvetou červeně, recesivní homozygoti (bb) pokvetou žlutě.
      • Při neúplné dominanci se částečně projeví i recesivní alela. Pokud bychom neúplnou dominanci vztáhli na příklad výše, heterozygoti (Bb) by kvetli oranžově.
    • recesivita – Doplňuje dominanci (je jejím „opakem“).
    • kodominance – Obě alely jsou dominantní a projevují se nezávisle na sobě, tento vztah je typický pro vznik krevních skupin člověka. Např. alely \mathrm{I^A I^B} dají vzniknout krevní skupině AB.

    Křížení (hybridizaci) a vznikající kombinace alel je možné znázorňovat pomocí kombinačních (Punnettových) čtverců (vizte dále). V záhlaví jsou alely jednoho rodiče, v 1. sloupci alely druhého rodiče.

    Mendelovy zákony

    Za zakladatele genetiky je považován Johann Gregor Mendel, který zkoumal dědičnost zejména na rostlinách hrachu setého. Znaky, které pozoroval, byly ovlivněny jedním genem (monogenní dědičnost). Na základě jeho práce byly formulovány Mendelovy zákony:

    • Křížením dominantního (AA) a recesivního (aa) homozygota vznikne fenotypově (a genotypově) jednotné potomstvo. Všichni potomci z příkladu níže by měli stejné alely Aa, v rámci dominance by se projevila alela A (všichni potomci by měli růžové květy).

    • Křížením heterozygotů (Aa) vznikne potomstvo v určitém fenotypovém (a genotypovém) štěpném poměru. Co se týče příkladu níže, u 75 % potomků by byla přítomna dominantní alela (AA, Aa), u 25 % jen recesivní (aa). Tedy 75 % potomků by kvetlo růžově (dominantní znak), 25 % bíle. Genotypový štěpný poměr by byl 1 : 2 : 1 (25 % AA, 50 % Aa, 25 % aa).

    • Alely se rozdělují do pohlavních buněk nezávisle na sobě a mohou se nezávisle kombinovat. Kdyby na příkladu níže alely A/a ovlivňovaly tvar semen a B/b jejich barvu, vznikly by různé kombinace tvarů a barev semen.

    Gonozomální dědičnost

    Gonozomální (pohlavně vázaná) dědičnost se týká pohlavních chromozomů. Člověk má standardně pohlavní chromozomy XX (žena), nebo XY (muž). Geny na chromozomu Y převážně neodpovídají genům přítomným na chromozomu X. Recesivní i dominantní alely na chromozomu Y se tedy projeví prakticky vždy.

    Typy znaků, dědičné choroby

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Typy a ovlivňování dědičných znaků

    Dědičné znaky mohou být ovlivněné jediným genem (to je konkrétní úsek DNA), často ale bývají podmíněné více geny. Na tom, jaké znaky se u jedince projeví, se do značné míry podílí prostředí. Znaky mohou být:

    • kvalitativní – Nelze je vyjádřit číslem, např. barva očí, vlasů, krevní skupina.
    • kvantitativní – Lze je změřit a vyjádřit číslem, např. výška či hmotnost.

    Soubor genů organizmu se označuje jako genotyp. Souhrn pozorovatelných znaků (vlastností), na jejichž projevu se podílelo i prostředí, se označuje jako fenotyp.

    Podstata genetických chorob

    Genetické choroby souvisejí se změnami chromozomů či mutacemi. Tyto odchylky vedou k tomu, že určité proteiny v těle nefungují správně. Některé genetické změny zapříčiní projev onemocnění téměř jistě, jindy mohou být změny DNA rizikovým faktorem. Genetické choroby se dědí podle určitých pravidel. Jejich pravděpodobnému přenosu je možné zabránit např. umělým oplodněním a implantací zdravého embrya.

    Pravděpodobnost nově vzniklých genetických vad stoupá s postupujícím věkem rodičů. Genetické poruchy je možné zjišťovat např. z buněk z odebrané plodové vody.

    Downův syndrom
    a – Downův syndrom
    rozštěp
    b – rozštěp
    zkouška barvocitu
    c – zkouška
    barvocitu
    hemofilie
    d – hemofilie
    krevní sraženina
    e – krevní sraženina
    potraviny s laktózou
    f – potraviny
    s laktózou

    Příklady genetických chorob

    • Downův syndrom (ilustruje obrázek a) – Podmíněn trizomií 21. chromozomu (tyto chromozomy jsou 3 místo 2), vede k opožděnému psychickému a fyzickému vývoji.
    • rozštěpy (b, např. patra, rtu…)
    • poruchy barvocitu (c) – Nejčastěji vedou k poruchám vnímání červené a zelené barvy.
    • hemofilie (d) – Vede ke snížené srážlivosti krve.
    • leidenská mutace – Vede ke zvýšené srážlivosti krve a neslučuje se s užíváním hormonální antikoncepce. Častá v Evropě.
    • fenylketonurie – V těle se hromadí aminokyselina fenylalanin, kterou nelze zpracovat.
    • některé typy intolerance laktózy (mléčného cukru, f)

    Praktické využití genetiky

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Umělý výběr a křížení

    Lidé již před tisíci lety díky umělému výběru a záměrnému křížení získávali organizmy s určitými znaky. Takto vznikly prakticky všechny užitkové rostliny a živočichové.

    Mutace

    Jako mutace se označují změny DNA či chromozomů. Mutace nemusí vést ke změně znaku, mohou se ale projevit i pozitivně či negativně. Vznik mutací je mj. podstatou genetických i dalších onemocnění. Mutace v přírodě vznikají nahodile (působením fyzikálních a chemických vlivů). Uměle lze mutace navodit např. UV zářením, rentgenovým zářením či působením určitých chemických látek.

    Cílené úpravy DNA

    DNA lze cíleně upravovat např. prostřednictvím metody CRISPR, do organizmu je možné též zavést geny jiného organizmu (vzniklý organizmus se označuje jako transgenní). Takto vznikají tzv. geneticky modifikované organizmy (GMO). Ty nesou takové genetické změny, které by obvykle samovolně nevznikly v přírodě.

    • Bakterie se geneticky modifikují často proto, aby dokázaly vytvářet určité látky (např. inzulin, různé enzymy).
    • GMO rostliny mohou mít zvýšenou odolnost, být odolné pesticidům, vytvářet si pesticidy vlastní nebo např. produkovat určité látky (příkladem je β-karoten u tzv. zlaté rýže).
    • Živočichové se geneticky modifikují zejména za účely výzkumu (výjimkou je např. losos AquAdvantage, prase GalSafe či svítící akvarijní rybky GloFish).
    • Eticky nevyjasněnou záležitostí je genová editace lidských embryí.

    Využití genetiky

    Genetika má také zásadní uplatnění při zkoumání vývojových vztahů organizmů či jejich identifikaci (např. určování rodičovství, pachatele v kriminalistice, patogenu v odebraném vzorku). Genetika zkoumá, jak geny fungují a jaké proteiny na základě nich vznikají. Čím dál větší roli hraje genetika ve zdravotnictví (prevence a léčba dědičných chorob, mRNA vakcíny, v budoucnu pravděpodobně genová terapie).

    Podle prostředí (ekologický přírodopis)

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Určitá prostředí můžeme přímo potkat v přírodě kolem nás. Tato prostředí jsou zpravidla něčím typická. Hostí určité organizmy, ti zde tvoří společenstva a lze je tu pozorovat. Mezi prostředí (ekosystémy), s nimiž se setkáváme v Česku, patří třeba:

    Poslední kapitola týkající se jednotlivých prostředí nabízí poznávání organizmů, kteří žijí v mořích a oceánech.

    Na různých místech na Zemi, v závislosti na podnebných pásech, se nacházejí určité velké ekosystémy neboli biomy.

    Tipy k procvičování

    Cvičení uvedená v této kapitole jsou vhodná zejména pro 1. stupeň základní školy. Na dalších stupních se obvykle odděluje ekologie a jednotlivé skupiny organizmů se procházejí podle systému (např. živočichové, rostliny, houby, mikroorganizmy).

    Les je typem prostředí, kde převládají dřeviny (stromy a keře). Kapitola les obecně přibližuje obecné souvislosti týkající se lesů, jejich důležitost a využívání člověkem. V návazných kapitolách je možné procvičovat informace o rostlinách a houbách nebo živočiších, kteří v lesích žijí.

    Les je typem prostředí (ekosystémem), kde převládají dřeviny (stromy, keře). Ty zde tvoří souvislý porost. Lesy přirozeně rostou na místech, kde jsou pro to vhodné podmínky, např. dostatečná vlhkost nebo chybějící výraznější narušování krajiny. V Česku se lze setkat zejména s hospodářskými lesy. Jejich podoba je ovlivněna člověkem, slouží hlavně jako zdroj dřeva.

    Les poskytuje prostor pro život nejrůznějším organizmům (živočichům, rostlinám, houbám apod.). Udržuje vodu v krajině, rostliny zde vytvářejí kyslík. Pro člověka může les být místem k trávení volného času (odpočinek, sport), též zde lze houbařit či sbírat lesní plody. V lese je vhodné se chovat ohleduplně: např. neničit a nerušit organizmy (nekřičet/nepouštět nahlas hudbu), nerozdělávat oheň (mimo vyhrazená místa), vzniklý odpad odnášet s sebou.

    Houby

    Houby v lese fungují např. jako rozkladači, mohou žít ve vzájemně prospěšném vztahu se stromy, jejich plodnice slouží jako potrava živočichů, může je sbírat i člověk. Mezi jedlé houby patří např. hřib smrkový (a), mezi jedovaté např. muchomůrka zelená (b). Soužitím houby a řasy/sinice vznikají lišejníky (c), které mohou růst např. na zemi, skalách či kůře stromů.

    hřib smrkový
    a – hřib smrkový
    muchomůrka zelená
    b – muchomůrka
    zelená
    terčovka bublinatá (lišejník)
    c – terčovka bublinatá
    (lišejník)

    Rostliny

    Mezi rostliny v lese náleží hlavě dřeviny (stromy a keře), rostou zde i byliny. Rostliny zadržují vodu, tvoří prostředí pro další organizmy či poskytují živočichům potravu (živočichové se mohou živit semeny, plody i dalšími částmi rostlin). Plody rostlin (např. borůvky, jahody, maliny) může sbírat i člověk, vhodné je vyhnout se jedovatým plodům (např. rulíku zlomocného).

    Zejména podle rostlin lze les ve svislém směru rozdělit na patra: stromové, keřové, bylinné, případně mechové, kořenové. Podle přítomných stromů se lesy mohou rozdělovat na listnaté, smíšené či jehličnaté.

    V lese rostou např. tyto listnaté stromy:

    dub letní
    dub letní
    buk lesní
    buk lesní
    bříza bělokorá
    bříza bělokorá
    lípa
    lípa
    habr obecný
    habr obecný

    Mezi jehličnaté stromy patří například:

    smrk ztepilý
    smrk ztepilý
    jedle bělokorá
    jedle bělokorá
    borovice lesní
    borovice lesní
    modřín opadavý
    modřín opadavý

    V prostředí lesa rostou např. tyto byliny:

    jahodník obecný
    jahodník obecný
    rulík zlomocný
    rulík zlomocný
    kapraď samec
    kapraď samec
    ploník ztenčený (mech)
    ploník ztenčený
    (mech)
    přeslička lesní
    přeslička lesní

    Na lesní prostředí je vázána řada živočichů.

    Savci

    • liška obecná (a) – Psovitá šelma rezavé srsti. Všežravá, žere např. žížaly, drobné obratlovce, ale i lesní plody.
    • jezevec lesní (b) – Všežravá lasicovitá šelma bílo-černo-šedivého zbarvení.
    • kuna lesní (c) – Lasicovitá šelma s nažloutlou skvrnou na hrdle, převážně masožravá (loví např. veverky), obratně šplhá po stromech.
    • jelen lesní (d) – Velký sudokopytník, samec je jelen (každoročně vyměňuje paroží), samice laň, mládě kolouch.
    • srnec obecný (e) – Menší než jelen, samec je srnec, samice srna, mládě srnče.
    • prase divoké (f) – Všežravé, má dobře vyvinutý čich.
    • veverka obecná (g) – Hlodavec se stromovým způsobem života, může mít různou barvu srsti, žere prakticky jen rostlinnou potravu.
    liška obecná
    a – liška obecná
    jezevec lesní
    b – jezevec lesní
    kuna lesní
    c – kuna lesní
    jelen lesní
    d – jelen lesní
    srnec obecný
    e – srnec obecný
    prase divoké
    f – prase divoké
    veverka obecná
    g – veverka obecná

    Ptáci

    • strakapoud velký (h) – Běžný šplhavec bílo-černo-červeného zbarvení.
    • datel černý (i) – Větší a méně častý než strakapoud, samci mají červené temeno, samice týl hlavy.
    • sojka obecná (j) – Všežravá, má typické modré pole na křídle.
    • kukačka obecná (k) – Hnízdní parazit, klade vejce do hnízd jiných ptáků.
    strakapoud velký
    h – strakapoud velký
    datel černý
    i – datel černý
    sojka obecná
    j – sojka obecná
    kukačka obecná
    k – kukačka obecná

    Plazi

    • zmije obecná (l) – Jedovatý had, typická má černou klikatou čáru na zádech.
    • slepýš (m) – Ještěr se zakrnělými končetinami.
    zmije obecná
    l – zmije
    obecná
    slepýš
    m – slepýš

    Bezobratlí

    • klíště obecné (n) – Živí se krví obratlovců, může přenášet mikroorganizmy způsobující onemocnění (zejména lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu).
    • mravenec lesní (o) – Hmyz žijící ve společenských skupinách.
    klíště obecné
    n – klíště obecné
    mravenec lesní
    o – mravenec lesní

    Louka je typem prostředí, kde převládají byliny, konkrétně pak trávy. Aby nedocházelo k zarůstání tohoto prostředí keři (a stromy), je nutné louky pravidelně sekat. Usušené byliny (seno) lze použít např. ke krmení hospodářských zvířat. Louky mohou být udržovány i spásáním, poté lze hovořit o pastvinách.

    Živočichové

    Na louce žijí např. tito obratlovci:

    • vrabec polní (a) – Menší opeřenec, dohněda zbarvený. Živí se zejména semeny rostlin.
    • krtek obecný (b) – Savec žijící v podzemí, má zakrnělý zrak, ale dobře vyvinutý čich a hmat. Žere např. žížaly či další půdní bezobratlé.
    • sysel obecný (c) – Býložravý savec. V současnosti žije vzácně na rovných travnatých plochách, např. na letištích.
    • čáp bílý (d) – Velký druh opeřence. Hnízdí v blízkosti člověka. Na loukách či v blízkosti vodních toků vyhledává potravu (např. drobné savce, hmyz, žížaly, žáby).
    vrabec polní
    a – vrabec polní
    krtek obecný
    b – krtek obecný
    sysel obecný
    c – sysel obecný
    čáp bílý
    d – čáp bílý

    Z bezobratlých živočichů na loukách najdeme třeba tyto:

    • včela medonosná (e) – Opylovač žijící ve velkých společenstvech. Rozmnožování zajišťuje královna, práci obstarávají dělnice. Samci (trubci) pouze oplodňují královnu.
    • čmeláci (f) – Zavalitější než včely, též se podílejí na opylování.
    • saranče (g) – Býložravý hmyz, má zadní končetiny uzpůsobené skákání.
    • kobylky (h) – Větší než saranče, obvykle dravé, mají dlouhá tykadla.
    • slunéčko sedmitečné (i) – Dravý brouk s typickým vzorem na krovkách.
    včela medonosná
    e – včela medonosná
    čmelák
    f – čmelák
    saranče
    g – saranče
    kobylka
    h – kobylka
    slunéčko sedmitečné
    i – slunéčko sedmitečné

    Rostliny

    Na loukách najdeme například následující rostliny:

    • pampelišky (1) – Kvetou žlutě, jejich plody se šíří větrem.
    • hluchavka bílá (2) – Má bílé souměrné květy poskytující opylovačům nektar, listy uspořádané proti sobě. Podobá se kopřivě, na rozdíl od ní nemá žahavé chlupy.
    • jetel luční (3) – Kvete růžově, má typické trojčetné listy.
    • růže šípková (4) – Keř rostoucí např. na okrajích luk a pastvin, má listy přeměněné v trny. Plodenstvím jsou šípky, z těch lze např. dělat čaj.
    • sedmikráska obecná (6) – Drobná bylina s obvejčitými listy a žluto-bílými květenstvími. Jedlá.
    • kopretina bílá (5) – Její květenství vypadají podobně jako u sedmikrásky, je ale většího vzrůstu.
    • pryskyřník prudký (6) – Jedovatá žlutě kvetoucí bylina.
    • lipnice luční (8) – Příklad trávy.
    • prstnatec májový (9) – Orchidej žijící na vlhkých loukách.
    pampeliška
    1 – pampeliška
    hluchavka bílá
    2 – hluchavka bílá
    jetel luční
    3 – jetel luční
    růže šípková
    4 – růže šípková
    sedmikráska obecná
    5 – sedmikráska obecná
    kopretina bílá
    6 – kopretina bílá
    pryskyřník prudký
    7 – pryskyřník prudký
    lipnice luční
    8 – lipnice luční
    prstnatec májový
    9 – prstnatec májový

    Na polích se pěstují užitkové rostliny (plodiny). Jedná se o umělý ekosystém, růst rostlin vyžaduje vhodné hospodaření (např. orbu, dodávání hnojiv) a potlačování plevelů či škůdců. Nadměrné hnojení či používání látek k hubení škůdců/plevelů negativně ovlivňuje životní prostředí. Zemědělská krajina může být domovem mnohých živočichů, zvláště pokud mají k dispozici rozrůzněné prostředí (např. meze, remízky, vodní plochy aj.).

    Příklady polních plodin

    • obilniny:
      • pšenice (a), žito (b) – Jejich obilky se obvykle melou na mouku.
      • ječmen (c) – Ke krmným účelům, případně se z něj získává slad pro výrobu piva.
      • oves (d) – Z obilek se vyrábí ovesné vločky.
      • kukuřice (e) – Může být krmná (určená hospodářským zvířatům). Z obilek lze vyrobit kukuřičné lupínky (cornflakes), popcorn, umlít je na mouku či je konzumovat jako zeleninu.
    • olejniny: slunečnice roční (f), řepka (g) – Z jejich semen se lisuje olej.
    pšenice
    a – pšenice
    žito
    b – žito
    ječmen
    c – ječmen
    oves
    d – oves
    kukuřice
    e – kukuřice
    slunečnice roční
    f – slunečnice roční
    řepka
    g – řepka
    • luskoviny: hrách setý (h), sója luštinatá (i), čočka kuchyňská (j) – Využívají se jejich semena (luštěniny).
    • pícniny: tolice setá (k) – Slouží ke krmení hospodářských zvířat.
    • okopaniny:
      • lilek brambor (l) – Stonkové hlízy (brambory) se jedí jako příloha.
      • řepa obecná cukrovka (m) – K výrobě kuchyňského cukru (sacharózy).

    Len setý (n) lze používat pro získávání vlákna, v Česku se však nyní pěstuje jen pro lisování na olej. Mezi polní plevele patří např. mák vlčí (o) či pýr plazivý (p).

    hrách setý
    h – hrách setý
    sója luštinatá
    i – sója luštinatá
    čočka kuchyňská
    j – čočka kuchyňská
    tolice setá
    k – tolice setá
    lilek brambor
    l – lilek brambor
    cukrovka
    m – cukrovka
    len setý
    n – len setý
    mák vlčí
    o – mák vlčí
    pýr plazivý
    p – pýr plazivý

    Živočichové v zemědělské krajině

    • hraboš polní (1) – Drobný hlodavec, škůdce. Pravidelně dochází k jeho přemnožení.
    • bažant obecný (2) – Hrabavý opeřenec s výraznou pohlavní dvojtvárností.
    • zajíc polní (3) – Býložravý savec s dlouhýma ušima (zajišťují dobrý sluch i udržování teploty).
    • káně lesní (4) – Dravec, loví zejména hlodavce.
    • poštolka obecná (5) – Patří mezi sokoly, menší než káně, dokáže se třepotat na místě.
    • koroptev polní (6) – Hrabavý opeřenec, jehož stavy poklesly vlivem změn zemědělské krajiny.
    • skřivan polní (7) – Pták o něco větší než vrabec. Samci létají ve výšce 50–100 m nad poli a zpívají.
    • mandelinka bramborová (8) – Škůdce lilku bramboru.
    hraboš polní
    1 – hraboš polní
    bažant obecný
    2 – bažant obecný
    zajíc polní
    3 – zajíc polní
    káně lesní
    4 – káně lesní
    poštolka obecná
    5 – poštolka obecná
    koroptev polní
    6 – koroptev polní
    skřivan polní
    7 – skřivan polní
    mandelinka bramborová
    8 – mandelinka bramborová

    Hospodářská zvířata člověk chová ke svému užitku. Získává z nich mnohé produkty (maso, mléko, vejce, vlnu, peří aj.), případně je využívá k práci (nyní v Česku prakticky jen koně). Hospodářská zvířata jsou vyšlechtěná ze svých divokých předků tak, aby se u nich projevovaly žádané vlastnosti. V současné době bývají hospodářská zvířata v rámci živočišné výroby často chovaná v průmyslových velkochovech.

    O zdraví zvířat pečuje veterinář. U samců hospodářských zvířat se mnohdy provádí kastrace (vykleštění), odstranění varlat (za účelem úpravy chování či zlepšení kvality masa). Usmrcení hospodářského zvířete je porážka, ta se zpravidla odehrává na jatkách. Nevyužitelné zbytky usmrcených zvířat se zpracovávají v kafilérii.

    Příklady běžných hospodářských zvířat

    Obrázek Druh Skupina Samec Samice
    tur domácí savci býk, vůl (vykastrovaný) kráva, dojnice (již rodila), jalovice (nerodila)
    prase domácí savci kanec, vepř (vykastrovaný) svině, bachyně (již rodila), prasnice (nerodila)
    ovce domácí savci beran, skopec (vykastrovaný) bahnice (již rodila), jehnice (nerodila)
    koza domácí savci kozel, hňup (vykastrovaný) koza
    kůň domácí savci hřebec, valach (vykastrovaný) klisna, kobyla
    kur domácí ptáci kohout slepice
    kachna domácí ptáci kačer kachna
    husa domácí ptáci houser husa

    Zeměpisná šířka, např. v souvislosti s množstvím dopadajícího slunečního záření, ovlivňuje podmínky prostředí. Povrch Země směrem od rovníku k pólům lze rozdělit na podnebné pásy: tropický, subtropický, mírný, subpolární a polární.

    V různých podnebných pásech se vyskytují určité velké ekosystémybiomy (v češtině vyslovováno „bijomy“). Pro biomy je typické složení vegetace (rostou zde určité rostliny, což ovlivňuje celkovou podobu krajiny) a výskyt dalších organizmů (např. živočichů).

    Tropy a subtropy

    V tropickém a subtropickém podnebném pásu se vyskytují:

    • tropické deštné lesy – Je zde nesmírně velká druhová rozmanitost, trvale vlhké klima.
    • savany – Rozlehlé plochy, obvykle travnaté s roztroušenými stromy a keři (dřevin však ale může být i více). Krajina savan je modelována ohněm.
    tropický deštný les
    tropický deštný les
    savana
    savana

    Mírný pás

    V mírném pásu se vyskytují tyto biomy:

    • step – Vzhledem k nedostatku srážek zde je málo dřevin, převládají trávy.
    • listnatý a smíšený les – S rostoucí nadmořskou výškou přirozeně stoupá podíl jehličnanů.
    • tajga – Vegetace zahrnuje zejména jehličnany.
    step
    step
    listnatý les
    listnatý les
    tajga
    tajga

    Od tropického do mírného pásu se vyskytují pouště. Ty obsahují malé množství rostlin, po většinu roku je zde sucho, dochází zde k výraznému střídání teplot mezi dnem a nocí.

    poušť
    poušť

    Subpolární a polární pás

    V subpolárním a polárním pásu se nachází:

    • tundra – Krajina zahrnující zejména drobné keříky a byliny, lišejníky, mechy.
    • polární pustina – Oblasti trvale pokryté sněhem a ledem.
    tundra
    tundra
    polární pustina
    polární pustina

    Odborný podklad učiva o podnebných pásech

    V českých školách se obvykle používá upravená Alisovova klasifikace podnebí.

    Houby jsou samostatnou skupinou eukaryotních organizmů. Podílejí se na rozkládání organické hmoty, mohou na jiných organizmech parazitovat i s nimi existovat ve vzájemně výhodném soužití. Pokud netvoří plodnice, jsou často nenápadné, nicméně mají zásadní význam pro životní prostředí i člověka.

    V této kapitole najdete následující podkapitoly:

    • Houby obecně – Obecné informace o houbách, stavbě jejich těla, ekologii, rozmnožování či praktickém využití.
    • Skupiny a zástupci hub – Konkrétní příklady hub, zvláště těch s velkými plodnicemi.
    • Houby: mix – Kapitola kombinující nejzákladnější obecné informace s jednoduchými příklady zástupců. Vhodné pro 1. stupeň ZŠ.
    • Lišejníky – Některé houby jsou závislé na soužití se sinicí/řasou, tvoří lišejníky.
    • Houby a lišejníky: mix – Vše výše zmíněné pohromadě.

    Houby jsou samostatnou skupinou jednobuněčných či mnohobuněčných eukaryotních organizmů. Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám. Houbami se zabývá obor mykologie.

    Příbuznost hub a živočichů

    Houby se společně se živočichy řadí do skupiny Ophisthokonta (jejich pohlavní buňky mají tlačný bičík) uvnitř supergroup Amorphea.

    Stavba těla hub, rozmnožování

    Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije (např. ve dřevě).

    Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organizmus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět. Plodnice mnohobuněčným houbám slouží k rozmnožování, tvoří se zde spory (výtrusy).

    Plodnice hub

    Plodnice hub (dále jsou popisovány typické plodnice stopkovýtrusných hub) vyrůstají z podhoubí (1). Mají třeň (2) a klobouk (3), naspodu klobouku jsou nejčastěji lupeny (4) či rourky (5), na nichž je výtrusné rouško. U mladé plodnice může být vyvinut závoj (a), z něhož vzniká prsten (b). Mladá plodnice může být obalena plachetkou (c). Její zbytek je pochva (d), na klobouku mohou zůstat její útržky (bradavky, e).

    plodnice stopkovýtrusných a jejich součásti

    Jednobuněčné houby (např. kvasinky) se množí dělením buněk.

    Ekologie hub

    Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty, dekompozitory), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organizmů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

    Houby mohou též žít s dalšími organizmy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

    Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organizmy) tvoří lišejníky.

    Sběr hub

    Houby lze z praktického hlediska rozdělit na jedlé, nejedlé a (smrtelně) jedovaté. Nejedlé houby zásadně neohrozí zdraví, ale nejsou vhodné k jídlu. Plodnice hub se sbírají obvykle koncem léta či na podzim (mnohé houby ovšem tvoří plodnice i v zimě či zjara). Při houbaření je vhodné sbírat pouze houby, které člověk spolehlivě pozná, a obecně se chovat ohleduplně (např. místo po sběru plodnice šetrně zakrýt, nerozhazovat odřezky hub po okolí).

    Mezi významné a druhově bohaté skupiny hub náleží houby vřeckovýtrusné a stopkovýtrusné.

    Vřeckovýtrusné

    Vřeckovýtrusné houby tvoří výtrusy uvnitř jednobuněčných vřecek. Do této skupiny hub náleží například:

    • štětičkovec (Penicillium, a) – Slouží k výrobě antibiotik, na povrchu „plísňových“ sýrů.
    • paličkovice nachová (b) – Parazituje na žitě a dalších obilninách, tvoří námel.
    • smrž obecný (c) – Jedlý, má hnědý klobouk posetý jamkami.
    • kropidlák černý (d) – Vláknitá houba používaná v biotechnologii, např. k vytváření kyseliny citronové.
    • kvasinka pivní/pekařská/vinná (e) – Jednobuněčná houba používaná při kvašení těsta, piva či vína. Droždí (kvasnice) jsou kvasinky s moukou.
    štětičkovec
    a – štětičkovec
    paličkovice nachová
    b – paličkovice
    nachová
    smrž obecný
    c – smrž obecný
    kropidlák černý
    d – kropidlák černý
    kvasinka
    e – kvasinka

    Stopkovýtrusné

    Stopkovýtrusné houby mají výtrusy na stopkách po čtyřech, tvoří se na výtrusném roušku (to se označuje jako hymenium). Dále jsou uvedeny příklady stopkovýtrusých hub:

    • hřib smrkový (1) – Má kulinářsky ceněné plodnice, žije v mykorhize zejména se smrky.
    • hřib hnědý (též suchohřib hnědý, 2) – Má tmavě hnědý klobouk, žluté rourky po pomačkání modrají.
    • hřib žlučník (3) – Má síťku na třeni a narůžovělé rourky, nejedlý (chutná hořce).
    • klouzek sličný (4) – Roste v mykorhize s modříny, má žlutý slizký klobouk.
    • pýchavka obecná (5) – Má hruškovité bílé plodnice.
    hřib smrkový
    1 – hřib smrkový
    hřib hnědý
    2 – hřib hnědý
    hřib žlučník
    3 – hřib žlučník
    klouzek sličný
    4 – klouzek sličný
    pýchavka obecná
    5 – pýchavka obecná
    • muchomůrka červená (6) – Jedovatá.
    • muchomůrka růžovka (7) – Jedlá, po poranění růžoví, má vroubkovaný prsten, třeň je často červivý.
    • muchomůrka zelená (8) – Smrtelně jedovatá, plodnice vyrůstá z výrazné pochvy („kalich smrti“).
    • liška obecná (9) – Žlutá plodnice, lupeny se větví a sbíhají do spodní poloviny třeně.
    • různé chorošovité houby, např. troudnatec kopytovitý (10), březovník obecný (11) – Často parazité dřevin.
    muchomůrka červená
    6 – muchomůrka
    červená
    muchomůrka růžovka
    7 – muchomůrka
    růžovka
    muchomůrka zelená
    8 – muchomůrka
    zelená
    liška obecná
    9 – liška obecná
    troudnatec kopytovitý
    10 – troudnatec
    kopytovitý
    březovník obecný
    11 – březovník obecný

    Komerčně se pěstují například:

    • pečárka dvouvýtrusá (žampion, I) – Nejčastější prodávaná houba, pěstuje se na upraveném hnoji.
    • hlíva ústřičná (II) – V přírodě roste na dřevě listnáčů, pěstuje se obvykle na slámě.
    žampion
    I – žampion
    hlíva ústřičná
    II – hlíva ústřičná

    Lišejníky jsou složené z více druhů organizmů. Vznikají v základu symbiózou (těsným vztahem) houby a řasy či sinice. Houba se označuje jako mykobiont, řasa/sinice je fotobiont. (V lišejníku mohou navíc být přítomné např. kvasinky či různé druhy bakterií. Sinice a řasa se zde mohou nacházet zároveň.)

    Tělo lišejníku a jeho stavba

    Tělo lišejníku se nazývá stélka, ta může být rozčleněna na více vrstev: Nahoře a vespod je korová vrstva (a, d), na spodní korovou vrstvu mohou navazovat příchytná vlákna (rhiziny, e). Obvykle v horní části stélky (z důvodu přísunu světla) je vrstva s řasou/sinicí (b), pod níž je vrstva houbových vláken (c).

    stavba stélky lišejníku rozlišené na vrstvy

    Symbióza řasy/sinice a houby

    Houba tvoří většinu lišejníku, udržuje jeho tvar a může ho připevňovat k podkladu. Chrání řasu/sinici a dodává jí (jim) vodu a minerální látky. Řasa či sinice poskytují houbě organické látky bohaté na energii vzniklé fotosyntézou.

    Mezi houbou a řasou/sinicí v lišejníku je často mutualistický vztah (navzájem si prospívají). Soužití těchto organizmů ovšem může směřovat i k parazitizmu (houba „zneužívá“ řasu/sinici). Řasy/sinice vyskytující se v lišejnících se obvykle přírodě žijí i volně, houby ovšem bývají na přítomnosti řasy/sinice závislé (proto je název lišejníku zároveň názvem houby, která ho tvoří). Součástí lišejníků jsou ve většině případů vřeckovýtrusné houby.

    Ekologie a využití lišejníků

    Lišejníky jsou průkopnické organizmy. Rostou v prostředích, kde jiné organizmy žít nedokážou. Některé lišejníky žijí na skalách či kamenech. Podílejí se na jejich zvětrávání, při němž dochází k uvolnění živin využitelných dalšími organizmy (např. rostlinami). Zvětrávání je také předpokladem pro vznik půd.

    Některé lišejníky žijí přichycené na rostlinách (jako epifyty), různé druhy mohou růst na borce dřevin či přímo na dřevě. Lišejníky mohou růst i na povrchu půdy.

    Lišejníky jsou potravou živočichů (např. losů či sobů), drobným živočichům poskytují úkryt. Dříve se z nich vyráběla barviva, např. k barvení látek na kilty. Z lišejníku se získává lakmus, který se v chemii používá jako indikátor pH (kyselosti/zásaditosti). Mnohé lišejníky jsou citlivé na kvalitu ovzduší, v takovém případě jde o bioindikátory.

    Zástupci lišejníků

    • mapovník zeměpisný (a) – Běžně na kamenech, má korovitou stélku, stélky připomínají mapu.
    • terčovka bublinatá (b) – Má šedozelenou lupenitou stélku, často na dřevinách.
    • terčník zední (c) – Nejčastěji na listnatých stromech, žluté lupenité stélky.
    • dutohlávky (d, e) – Mají obvykle keříčkovitou stélku, u některých druhů připomíná drobné pohárky.
    • pukléřka islandská (lidově/obchodním názvem „islandský lišejník“, f) – Používaná do pastilek či čajů proti kašli.
    • provazovky (g) – Obvykle velmi citlivé na kvalitu ovzduší.

    příklady běžných lišejníků

    Rostliny jsou skupinou organizmů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organizmů. Jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika. V současnosti na Zemi žije asi 350 000 druhů rostlin.

    Pro 1. stupeň základní školy jsou informace o rostlinách zahrnuté v kapitolách podle prostředí.

    Významné skupiny rostlin

    • červené řasy, zelené řasy (a, b) – Převážně vodní, jednobuněčné, s buňkami v koloniích či mnohobuněčné s jednoduchou stavbou stélky.
    • mechorosty (c) – Pravděpodobně první vyloženě suchozemské rostliny, nemají cévní svazky (mají však jednoduchá vodivá pletiva), rozmnožují se pomocí výtrusů, zahrnují mechy, hlevíky a játrovky.
    ruducha
    a – ruducha
    zelená řasa
    b – zelená řasa
    mech
    c – mech
    plavuň
    d – plavuň
    kapradina
    e – kapradina
    přeslička
    f – přeslička
    cykas
    g – cykas
    jinan
    h – jinan
    jehličnan
    i – jehličnan
    jednoděložná rostlina
    j – jednoděložná rostlina
    vyšší dvouděložná rostlina
    k – vyšší dvouděložná rostlina
    • cévnaté rostliny – Mají vyvinuté cévní svazky.
      • plavuně (d) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, nejvíce rozvinuté v prvohorách, dnes žije jen málo druhů, mají obvykle čárkovité listy.
      • kapradiny a přesličky (e, f) – Rozmnožují se pomocí výtrusů, mají složitější listy než plavuně.
      • nahosemenné rostliny: cykasy (g), jinany (h), jehličnany (i) – Rozmnožují se pomocí semen, ta mnohdy vznikají na šupinách šištic.
      • krytosemenné (kvetoucí) rostliny – Mají květy a semena ukrytá v plodech. V současnosti druhově nejbohatší skupina rostlin, zahrnují mj. jednoděložné (j) a vyšší dvouděložné (k). Téma krytosemenných rostlin je možné procvičovat podle systému (čeledí) a podle tematických skupin.

    Další fotosyntetizující organizmy

    Mezi rostliny (ve smyslu superskupiny Archaeplastida) nepatří sinice (fotosyntetizující bakterie, rozsivky či chaluhy (pro přehlednost jsou však uvedeny společně s dalšími řasami) ani fotosyntetizující protisté.

    Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky. Rostlinami se zabývá botanika.

    důležitost rostlin pro člověka i život obecně

    Fotosyntéza a buněčné dýchání

    Při fotosyntéze z oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) a vody (\mathrm{H_2O}) vznikají organické látky bohaté na energii (zejména cukry, např. glukóza – \mathrm{C_6H_{12}O_6}, tuky) a kyslík (\mathrm{O_2}).

    fotosyntéza a buněčné dýchání

    Organické látky vzniklé fotosyntézou samy rostliny využijí jako zdroj (zásobu) energie či stavební látky (např. dřevo je z látek, které vznikly fotosyntézou). Látky vzniklé fotosyntézou jsou též nositeli energie v potravních řetězcích (např. koza sežere pampelišku). Kyslík vzniklý fotosyntézou využívají další organizmy i rostliny samotné pro buněčné dýchání.

    V rámci buněčného dýchání rostliny přeměňují živiny (např. glukózu – \mathrm{C_6H_{12}O_6}) za účasti kyslíku (\mathrm{O_2}) na oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}) a vodu (\mathrm{H_2O}), uvolňuje se energie.

    Buňky a tkáně rostlin

    Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA.

    Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.

    Stavba těla rostlin

    Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).

    základní části těla cévnaté rostliny

    Kořen

    Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.

    typy kořenových systémů

    Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1) nebo svazčité kořeny (2).

    přeměny kořenů

    Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (haustorií, e) brát látky hostiteli.

    Stonek, list, vegetativní rozmnožování

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Stonek

    Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Stonek je článkovaný, zpravidla nadzemní.

    Přesouvání látek v rostlině (zejména prostřednictvím stonku) zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevní část vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýková část přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např. dělivá pletiva, květy, plody, zásobní orgány).

    Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (a, stonek nedřevnatí) a dřeviny (b–‍c, stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Mezi dřeviny náleží keře (b) a stromy (c).

    typy listů

    Typy stonku podle postavení listů

    Pokud jsou listy po celé délce stonku, označuje se tento stonek jako lodyha, naopak z přízemní růžice vyrůstá zpravidla bezlistý stvol. Stonek trav (lipnicovitých) se označuje jako stéblo.

    Stonek se může přeměňovat na kolce (ostré zkrácené větvičky připomínající trny, např. u trnky – 1), hlízy (např. u lilku bramboru – 2), úponky (např. u vinné révy – 3) či oddenky (vodorovné stonky u povrchu půdy, často se zásobní funkcí, např. u kosatce – 4).

    kolce trnky
    1 – kolce trnky
    hlízy bramboru
    2 – hlízy bramboru
    úponky vinné révy
    3 – úponky vinné révy
    oddenky kosatce
    4 – oddenky kosatce

    List

    Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Cévní svazky v listech jsou navenek vidět jako žilnatina.

    Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b–‍d). Složené listy se dále dělí na dlanitě složené (b, lístky vyrůstají z jednoho místa) a zpeřené (lístky vyrůstají z prodlouženého řapíku; c – lichozpeřený list, d – sudozpeřený list).

    typy listů

    Co se týče postavení listů na stonku, mohou být střídavé (a), vstřícné (b), v přeslenech (c) či v přízemní růžici (d).

    postavení listů na stonku

    Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (1), trny (2), pasti masožravých rostlin (3), listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství – 4) či palisty (5). Ze zdužnatělých listů a zkráceného stonku vznikají cibule (6).

    úponky hrachu
    1 – úponky hrachu
    trny růže
    2 – trny růže
    past láčkovky
    3 – past láčkovky
    listeny kokrhele
    4 – listeny kokrhele
    palisty růže
    5 – palisty růže
    cibule
    6 – cibule

    Nepohlavní (vegetativní) rozmnožování rostlin

    Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní, mnohé trávy).

    Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů). Mezi nejčastější způsoby vegetativního množení rostlin patří řízkování (oddělení např. stonku či listu s následným zakořeněním, často u pokojových rostlin) či roubování (přenášení roubu na podnož, často u ovocných stromů či keřů).

    Květ a květenství, opylení a oplození

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Květ slouží k rozmnožování krytosemenných („kvetoucích“) rostlin.

    Součásti květu

    Samčí součástí květu jsou tyčinky (a), jejichž prašníky vytvářejí pyl. Samičím orgánem je pestík (b), v jehož semeníku jsou uložena vajíčka. Na semeník navazuje čnělka a jedna či více blizen, na které je přenášen pyl při opylení. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.

    Tyčinky a pestíky bývají chráněné květními obaly. Pokud obaly vypadají jednotně, jde o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (c), který je zpravidla zelený, a korunu (d), která je mnohdy pestrobarevná. Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku, květním lůžku (e). Květní obaly chrání tyčinky/pestík(y) i v rámci poupěte.

    popis květu

    Souvislost podoby květu s opylováním

    Hmyzosprašné rostliny většinou pomocí medníků = nektarií (g) vytvářejí nektar a lákají hmyz barvou či vůní květů. V tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají méně nápadné květy a redukované květní obaly. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.

    Souměrnost květů

    Co se týče symetrie (souměrnosti) květu, pravidelné květy mají více rovin souměrnosti (např. u zvonku, I). Souměrné květy mají jednu rovinu souměrnosti (např. u hrachu, II), opylovači k nim mohou přistupovat zpravidla jen z jednoho směru. Stavbu květu lze popsat grafickými květními diagramy či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

    souměrný květ pravidelný květ

    Rozložení pohlavní orgánů

    Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy (a). Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí a samičí květy, je rostlina jednodomá (b). U dvoudomých rostlin (c) jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

    rostliny s oboupohlavnými květy, jednodomé a dvoudomé rostliny

    Květenství

    Květy často bývají seskupené do květenství. Mezi typy květenství patří například úbor (a, u hvězdnicovitých, např. sedmikrásky), (složený) okolík (b, u miříkovitých, např. u kopru), klas (c, např. u ječmene), hrozen (d, např. u lilie zlatohlavé), lata (e, např. u ovsa), hlávka (f, např. u jetele) nebo jehněda (g, např. u lísky).

    úbor sedmikrásky
    a – úbor
    sedmikrásky
    složený okolík kopru
    b – složený
    okolík kopru
    klas pšenice
    c – klas
    pšenice
    hrozen lilie
    d – hrozen
    lilie
    lata ovsa
    e – lata ovsa
    hlávka jetele
    f – hlávka
    jetele
    jehněda lísky
    g – jehnědy
    lísky

    Opylení a oplození

    Opylení (1) je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne oplození (2), splynutí pohlavních buněk. U většiny rostlin probíhá opylení pylem jiného jedince, takové rostliny jsou cizosprašné. Samosprašné rostliny jsou schopné opylit se vlastním pylem.

    opylení a oplození

    Po opylení a oplození z oplozených vajíček vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod.

    Plody, semena a jejich šíření

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Semena

    Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1–2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu. Ke klíčení semena potřebují zejména vodu.

    Plody a jejich dělení

    Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody se mohou dělit takto:

    • dužnaté
      • bobule – např. u borůvky (a), banánovníku, vinné révy, papriky, rajčete, okurky
      • peckovice – např. u meruňky (b), třešně
      • malvice – např. u jabloně (c), hrušně
    borůvka (bobule)
    a – borůvka (bobule)
    meruňka (peckovice)
    b – meruňka (peckovice)
    jablko (malvice)
    c – jablko (malvice)
    • suché
      • pukavé – po dozrání pukají a vypadávají z nich semena
        • lusk – u bobovitých rostlin, např. sója luštinatá, hrách setý (d)
        • tobolka – např. mák (e), kosatec, violka
      • nepukavé – po dozrání nepukají, obsahují obvykle jedno semeno
        • oříšek – např. líska (f), lípa
        • nažka – např. kopretina bílá, slunečnice roční (g), dub letní
        • obilka – u lipnicovitých (např. žito, pšenice – h)
    lusky hrachu
    d – lusky hrachu
    tobolky máku
    e – tobolky máku
    oříšky lísky
    f – oříšky lísky
    nažky slunečnice
    g – nažky slunečnice
    obilky pšenice
    h – obilky pšenice

    Souplodí a plodenství

    Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku – i, peckoviček u ostružiníku – j), z květenství vzniká plodenství (např. u vinné révy – k).

    souplodí nažek (jahodník)
    i – souplodí nažek (jahodník)
    souplodí peckoviček (ostružiník)
    j – souplodí peckoviček (ostružiník)
    plodenství bobulí (vinná réva)
    k – plodenství bobulí (vinná réva)

    Šíření plodů a semen

    Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla (l) nebo chmýr (m). Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce (n). Obvykle dobře plavou na hladině.

    Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu – o, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např. u hlohu, ptačího zobu – p, jmelí, tisu, jeřábu).

    Některá semena (např. dymnivky – q, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např. u netýkavky – r).

    křídla (listeny) habru
    l – křídla (listeny) habru
    chmýr semen vrby
    m – chmýr semen vrby
    semena blatouchu
    n – semena blatouchu
    plodenství lopuchu
    o – plodenství lopuchu
    bobule ptačího zobu
    p – bobule ptačího zobu
    masíčko semena dymnivky
    q – masíčko semena dymnivky
    plody netýkavky
    r – plody netýkavky

    Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa. Tyto druhy se můžou stát až invazními.

    Rozdělení rostlin podle délky života

    • Jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např. slunečnice roční, hrách setý).
    • Dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např. divizna velkokvětá, mrkev obecná).
    • Víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např. netřesk střešní).
    • Vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např. dub letní, jabloň).

    Řasy jsou umělou skupinou organizmů. Díky chloroplastům provádějí fotosyntézu, jsou to významní producenti. Mají eukaryotní buňky (s pravým jádrem). Většinou žijí ve vodě, mohou se ale vyskytovat i na souši. Některé řasy patří mezi rostliny (ruduchy, zelené řasy), jiné náleží do jiných skupin organizmů (např. chaluhy, rozsivky, obrněnky).

    Řasy mohou být jednobuněčné, jejich buňky mohou tvořit kolonie, mohou být také mnohobuněčné. Tělo mnohobuněčných řas se označuje jako stélka, ta není rozčleněna na pravé orgány.

    Mořské řasy (společně se sinicemi) vytvářejí většinu kyslíku, který následně využívají živé organizmy včetně člověka.

    Porovnání řas a sinic

    • Řasy i sinice jsou většinou vodní organizmy a provádějí fotosyntézu.
    • Sinice jsou fotosyntetizující bakterie, ve srovnání se řasami mají jednodušší stavbu buněk a nevyskytuje se u nich pravá mnohobuněčnost.
    • Chloroplasty (plastidy) řas (a rostlin obecně) v základu vznikly pohlcením sinice, tzv. endosymbiózou.

    Ruduchy (červené řasy)

    Ruduchy žijí především v mořích. Získává se z nich karagenan či agar, tyto látky slouží jako stabilizátory a zahušťovadla v potravinářství. Agar je též významným živným médiem pro kultivaci bakterií. Z mořských ruduch se vyrábějí pláty nori užívané např. k výrobě suši.

    Zelené řasy

    Mezi zelené řasy patří například:

    • pláštěnka (a) – Jednobuněčná, má bičíky (samostatně se pohybuje), používá se ve vědě jako modelový organizmus.
    • zrněnka (b) – Jednobuněčná, tvoří povlaky na kůře či skalách.
    • váleč (c) – Jeho buňky tvoří kulovité kolonie.
    • žabí vlas (d) – Mnohobuněčná řasa, tvoří rozvětvená vlákna.
    • řasokoule zelená (e) – Mnohobuněčná, přirozeně žije v jezerech v Japonsku a v severní Evropě, pěstuje se jako okrasná.
    • šroubatka (f) – Mnohobuněčná, má šroubovitý chloroplast.

    příklady zelených řas

    Hnědé řasy

    Rozsivky (1) jsou jednobuněčné. Mají dvoudílnou schránku z oxidu křemičitého, usazováním schránek vzniká křemelina čili diatomit (2, užívá se ve filtrech či k výrobě dynamitu). Chaluhy (3, hnědé řasy) jsou mnohobuněčné, jejich stélky mohou měřit až 60 m. Žijí obvykle při pobřeží chladnějších moří.

    příklady hnědých řas

    Přehled skupin řas (podrobněji)

    Řasy patřící mezi rostliny v širším smyslu (tedy supergroup Archaeplastida) mají primární chloroplast vzniklý endosymbiózou sinice. Další skupiny své plastidy získaly pohlcením výše zmíněných řas.

    Skupina fotosyntetických organizmů Systematické zařazení (supergroup) Původ plastidů/endosymbióza (pohlcený organizmus)
    glaukofyty Archaeplastida primární (sinice)
    červené řasy = ruduchy Archaeplastida primární (sinice)
    zelené řasy Archaeplastida primární (sinice)
    hnědé řasy SAR sekundární (ruducha)
    krásnoočka „Excavata“ sekundární (zelená řasa)

    Mechorosty jsou evolučně původní skupinou rostlin. Jsou přizpůsobené životu na souši, nemají však cévní svazky, což souvisí s jejich omezeným vzrůstem. Pravděpodobně patřily mezi první suchozemské rostliny (vyšší rostliny), souš osidlovaly již v ordoviku v prvohorách. Mechorosty se rozmnožují pomocí výtrusů. Mezi mechorosty náleží mechy, hlevíky a játrovky.

    Mechorosty obvykle rostou ve vlhkém prostředí, vyskytují se jak na holé půdě, tak společně s dalšími rostlinami, rostou i na skalách a borce stromů. Dokážou dobře zadržovat vodu.

    Mechy: stavba rostlinky a životní cyklus

    Příchytná vlákna (a) slouží mechům k přichycení v substrátu. Lístky (fyloidy, b) na mechové rostlince vyrůstají z lodyžky (c), v níž mohou být jednoduchá vodivá pletiva. Na vrcholu lodyžky též vyrůstají pohlavní orgány (samčí pelatky, nebo samičí zárodečníky – mechové rostlinky jsou obvykle odděleného pohlaví). Po splynutí pohlavních buněk vyrůstá štět (d) s tobolkou (e), v níž se tvoří výtrusy (f). Z těch posléze vyrůstají nové mechové rostlinky.

    stavba těla mechu

    Životní cyklus mechů: pojmy

    • Mechová rostlinka je tzv. gametofyt (tvoří pohlavní buňky), má polovinu genetické informace – je haploidní. Pelatky (samčí pohlavní orgány) se označují jako antheridia, zárodečníky (samičí) jako archegonia.
    • Splynutím pohlavních buněk vzniká štět s tobolkou, který je převážně diploidní (má dvě sady genetické informace). Redukčním dělením (meiózou) v něm vznikají výtrusy neboli spory.

    Zástupci mechů

    • bělomech sivý (1) – Tvoří zakulacené „polštáře“, které mají šedomodrý nádech (z toho „sivý“ v názvu). Často v jehličnatých lesích.
    • ploník (2) – Má lodyžky s tenkými zašpičatělými lístky.
    • travník Schreberův (3) – V jehličnatých lesích, má červené lodyžky.
    • rašeliníky (4) – Neustále přirůstají a spodní část se rozkládá za nepřístupu vzduchu, čímž vzniká rašelina. Ta se používá např. v zahradnictví. Rašeliniště se v Česku nacházejí zejména v horských oblastech či v jižních Čechách, hostí typická společenstva organizmů.

    příklady běžných mechorostů

    Zástupci játrovek

    Mezi játrovky náleží např. porostnice mnohotvárná (5). Má lupenitou stélku, roste na vlhkých a stinných místech.

    Plavuně, kapradiny a přesličky

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Rozmnožují se pomocí výtrusů.

    Plavuně

    Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Většinou mají jednoduché čárkovité listy. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. V současné době žijí jen bylinné plavuně.

    Mezi plavuně žijící na území Česka patří například:

    • plavuň vidlačka (1) – Má poléhavé stonky a dvojice výtrusných klasů.
    • vranec jedlový (2) – V horských oblastech, nevytváří výtrusné klasy.
    • šídlatka jezerní (3) – V Česku pouze v Černém jezeře na Šumavě.
    plavuň vidlačka
    1 – plavuň vidlačka
    vranec jedlový
    2 – vranec jedlový
    šídlatka jezerní
    3 – šídlatka jezerní

    Kapradiny

    Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody. Některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Tropické druhy kapradin se někdy pěstují jako pokojové rostliny.

    Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Výtrusy jsou z výtrusnic vymršťovány. Kapradiny se též množí či rozrůstají pomocí oddenků (podzemních přeměněných stonků).

    Mezi zástupce kapradin patří například:

    • kapraď samec (a) – Běžná kapradina s kulatými výtrusnými kupkami, listy nevytrvávají přes zimu.
    • osladič obecný (b) – Na skalách, vyhledává stinná a vlhká stanoviště.
    • sleziník routička (c) – Na zdech, skalách.
    • hasivka orličí (d) – Největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně). Cévní svazky na příčném řezu řapíkem listu připomínají rakouskou orlici. Roste např. na spáleništích.
    • Platycerium („parožnatka“, e) – Epifytní tropický druh.
    kapraď samec
    a – kapraď samec
    osladič obecný
    b – osladič obecný
    sleziník routička
    c – sleziník routička
    hasivka orličí
    d – hasivka orličí
    Platycerium
    e – Platycerium

    Přesličky

    Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy. Mezi přesličky náleží například:

    • přeslička rolní – Často v příkopech, na polích, má jarní lodyhu (f – vlevo, nezelenou, slouží k rozmnožování, nese výtrusný klas) a zelenou letní lodyhu (f – vpravo).
    • přeslička lesní – Má víckrát větvené stonky, jarní lodyha (g – vlevo) nese výtrusný klas, nejdříve je nezelená, pak fotosyntetizuje, letní lodyhy jsou celé zelené (g – vpravo).
    přeslička rolní (jarní a letní lodyha)
    f – přeslička rolní (jarní a letní lodyha)
    přeslička lesní (jarní a letní lodyha)
    g – přeslička lesní (jarní a letní lodyha)

    Mezi nahosemenné rostliny náleží cykasy, jehličnany a jinany. Rozmnožují se semeny, která jsou často uložena volně na šupinách šištic (nejsou ukryta v plodech).

    Cykasy

    Cykasy byly rozšířené zejména ve druhohorách, dnes rostou v subtropech a tropech. Mívají zpeřené listy, někdy se pěstují jako pokojové rostliny. Cykasy jsou opylovány brouky.

    cykasy

    Jinany

    Ze skupiny jinanů do současné doby přežil pouze jinan dvoulaločný. Pochází z Číny, pěstuje se ale po celém světě jako okrasný. Má listy s klínovitou čepelí, která může být rozdělena na dva laloky. Jinany jsou dvoudomé (mají oddělené samčí a samičí stromy). Opyluje je vítr. V parcích a stromořadích se pěstují zejména samčí stromy, na samičích stromech totiž na podzim dozrávají páchnoucí semenné peckovice.

    jinany

    Jehličnany

    Jehličnany jsou dlouhověké dřeviny. Rostou v tajze, lesích mírného pásu (zvláště na horách), ale i v tropických lesích. Rozmnožují se pomocí šištic. Jsou obvykle jednodomé, jeden strom obsahuje oddělené samčí a samičí šištice.

    Samčí šištice vytvářejí pyl, samičí šištice mají na semenných šupinách uložena vajíčka. Jehličnany opyluje vítr. Opylením a oplozením vajíček vznikají semena. Zdřevnatěním samičí šištice vzniká šiška. Šišky se otevírají při vyschnutí (např. u smrku, borovice, modřínu) nebo se rozpadají přímo na stromě (např. u jedle).

    Jehlice jehličnanů jsou zmenšené listy. Jehličnany mívají pryskyřičné kanálky, pryskyřice zaceluje poranění a brání rostlinu proti škůdcům.

    Mezi běžné zástupce jehličnanů původní v Česku patří:

    • borovice lesní (a, sosna) – Má jehlice po dvou, borka vespod kmene je šedohnědá a rozpukaná, výše se odlupuje v rezavých šupinkách.
    • borovice kleč (b, kosodřevina) – Původní v horských oblastech, pěstovaná jako okrasná.
    • smrk ztepilý (c) – Na území Česka přirozeně na horách. Často pěstovaný pro dřevo (pro využití ve stavebnictví, k výrobě papíru či hudebních nástrojů). Monokultury smrku bývají napadány lýkožroutem smrkovým.
    • modřín opadavý (d) – Má měkké jehlice na zkrácených větévkách, na zimu opadává.
    • jedle bělokorá (e) – Jehlice vyrůstají v postranních řadách, mají vespod 2 bílé proužky, šišky jedle směřují vzhůru a rozpadají se na stromě. Má světlou borku (jak plyne z názvu).
    • jalovec obecný (f) – Roste na okrajích lesů a pastvinách, jeho dužnaté šištice (jalovčinky) se užívají jako koření.
    • tis červený (g) – Často vysazovaný jako okrasný, prudce jedovatý, samičí stromy mají semena v červených dužnatých míšcích (tisinky).

    příklady jehličnanů

    Mezi jehličnany nepůvodní v Česku náleží například:

    • borovice černá (h) – Ze Středomoří, na rozdíl od borovice lesní je mohutnější, má delší jehlice a nemá rezavou horní část kmene.
    • borovice vejmutovka (i) – Ze Severní Ameriky, má velmi jemné jehlice ve svazečcích po pěti a protáhlé šišky.
    • douglaska tisolistá (j) – Z jejích šištic ční trojcípé podpůrné šupiny.
    • zerav západní (k) – Součástí živých plotů a labyrintů, lidově „thuje“.
    • sekvojovec obrovský (l) – Přirozeně v Kalifornii, nejobjemnější strom na světě.

    příklady jehličnanů

    Krytosemenné rostliny – tematické skupiny

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Rostliny je možné tematicky roztřídit např. podle místa, kde rostou, jejich využití či určitých vlastností. Takto sdružené rostliny si zpravidla nejsou blízce příbuzné, na druhou stranu je obvykle lze potkat pohromadě.

    Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně. Dřeviny se v souvislosti s vědou, výzkumem a osvětou pěstují v arboretech, domácí i cizokrajné dřeviny nalezneme též v botanických zahradách.

    Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Živočichové též dřeviny využívají ke hnízdění (např. datel, strakapoud, brhlík…). Úlohu v ekosystémech má mrtvé dřevo, na které jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí).

    Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou je např. lípa srdčitá, javory, třešeň ptačí či bez černý).

    Příklady listnatých stromů

    • dub letní (a), dub zimní – Druhy původní v Česku, dlouhověké stromy s laločnatými listy a rozpraskanou šedohnědou borkou, jejich plody (žaludy) jsou nažky ve zdřevnatělé číšce.
    • dub červený (b) – Pochází z Ameriky, má špičaté laloky listů, mnohde se chová invazně.
    • buk lesní (c) – Strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité. Plodem jsou nažky (bukvice).
    • javory (d–f) – Mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky. Javor mléč (d) má části listů ostré, řapík listu po poranění roní mléko (latex). Javor klen (e) má oblé listy a výrazněji klenuté dvounažky. Javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. v křovinách, vyskytuje se hlavně v nížinách.
    dub letní
    a – dub letní
    dub červený
    b – dub červený
    buk lesní
    c – buk lesní
    javor mléč
    d – javor mléč
    javor klen
    e – javor klen
    javor babyka
    f – javor babyka
    • bříza bělokorá (g) – Obsazuje uvolněná stanoviště, rychle roste, má bílou borku, trojúhelníkové listy a květy v jehnědách.
    • habr obecný (h) – Oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech. Často se používá v živých plotech.
    • jasan ztepilý (i) – Má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků či v lužních lesích. V zimě má výrazné tmavé pupeny.
    • lípa srdčitá (malolistá) (j) – Národní strom Česka. Má listy se srdčitou čepelí, plody jsou oříšky v úžlabí listenu.
    • topoly – Např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru. Topol černý s trojúhelníkovými listy (běžně se pěstuje sloupovitý kultivar ‘Italica’).
    • vrba jíva (l) – Na rozdíl od jiných druhů vrb nevyhledává vlhko, častá na rumištích, obsazuje nová stanoviště.
    bříza bělokorá
    g – bříza bělokorá
    habr obecný
    h – habr obecný
    jasan ztepilý
    i – jasan ztepilý
    lípa srdčitá
    j – lípa srdčitá
    topol osika
    k – topol osika
    vrba jíva
    l – vrba jíva

    Příklady listnatých keřů

    • bez černý (m) – Roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest). Z jeho bílých květenství lze připravovat sirup, plody jsou tmavé bobule (semena se šíří v trávicím ústrojí ptáků).
    • líska obecná (n) – Jednodomý keř plodící lískové oříšky. Kvete od února do dubna, opyluje jej vítr.
    bez černý
    m – bez černý
    líska obecná
    n – líska obecná

    Byliny v lese, keřové patro

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního bylinného aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají malé požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Mnohé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Součástí bylinného patra jsou i některé keříčky (např. borůvka).

    Byliny kvetoucí časně zjara

    • sněženka podsněžník (a) – V lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny. Tento či podobné druhy se často pěstují.
    • bledule jarní (b) – Oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny. Roste v lužních lesích či na horských loukách.
    • jaterník podléška (c) – Kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky. Roste v listnatých lesích a na jejich okrajích.
    • sasanka hajní (d) – Tvoří rozsáhlé porosty, kvete bíle, rozmnožuje se oddenky.
    • dymnivky (e) – V listnatých lesích, kvetou obvykle bíle či fialově, květy mají ostruhy.
    sněženka podsněžník
    a – sněženka podsněžník
    bledule jarní
    b – bledule jarní
    jaterník podléška
    c – jaterník podléška
    sasanka hajní
    d – sasanka hajní
    dymnivky
    e – dymnivky
    • plicník lékařský (f) – Má listy se světlými skvrnami, květy mění barvu od růžové po modrou dle stáří.
    • orsej jarní (g) – Květy s větším množstvím žlutých okvětních lístků.
    • prvosenka jarní (h) – V listnatých lesích či na jejich okrajích, sytě žluté květy s nepřitisklým kalichem.
    • česnek medvědí (i) – Má kuchyňsky využitelné aromatické listy, jeho porostům neprospívá nešetrný a nadměrný sběr.
    plicník lékařský
    f – plicník lékařský
    orsej jarní
    g – orsej jarní
    prvosenka jarní
    h – prvosenka jarní
    česnek medvědí
    i – česnek medvědí

    Později kvetoucí byliny

    • šťavel kyselý (j) – Má trojčetné listy a pětičetné květy s bílými korunními lístky (ty mají fialovou žilnatinu).
    • violka lesní (k) – Původní druh violky, má méně syté květy než violka vonná.
    • konvalinka vonná (l) – Má bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody jsou červené bobule. Prudce jedovatá.
    • náprstník červený (m) – Zavlečen ze západní Evropy, často na mýtinách, prudce jedovatý.
    • vřes obecný (n) – Keříček rostoucí na kyselých půdách, růžově kvete v pozdním létě.
    šťavel kyselý
    j – šťavel kyselý
    violka lesní
    k – violka lesní
    konvalinka vonná
    l – konvalinka vonná
    náprstník červený
    m – náprstník červený
    vřes obecný
    n – vřes obecný

    Rostliny s jedlými plody

    • brusnice borůvka (o), brusnice brusinka (p) – Keříčky rostoucí na kyselých půdách.
    • jahodník obecný (q) – Na pasekách, okrajích cest.
    • ostružiník maliník (r) – Plodí maliny (souplodí peckoviček), nemá trny, má světlý rub listů.
    • různé další druhy ostružiníků (s) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (někdy souhrnně „ostružiník křovitý“), mají trny, plodí ostružiny.
    brusnice borůvka
    o – brusnice borůvka
    brusnice brusinka
    p – brusnice brusinka
    jahodník obecný
    q – jahodník obecný
    ostružiník maliník
    r – ostružiník maliník
    ostružiník
    s – ostružiník

    Příklady součástí keřového patra

    • hloh (t) – Plodí drobné červené malvice (potravou ptáků).
    • brslen evropský (u) – Jedovatý. Oranžová semena jsou ukryta v růžových plodech.
    • ptačí zob obecný (v) – Plodí tmavé bobule, často pěstován i jako okrasný.
    • růže šípková (w) – Otrněný keř. Šípky jsou plodenství nažek v češuli.
    • trnka obecná (x) – Často tvoří plášť na okrajích lesů, proti ožeru se brání kolci (větévkami připomínajícími trny).
    hloh
    t – hloh
    brslen evropský
    u – brslen evropský
    ptačí zob obecný
    v – ptačí zob obecný
    růže šípková
    w – růže šípková
    x – trnka obecná

    Vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva, ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Plody a semena vodních rostlin jsou často uzpůsobené přenosu vodou.

    Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. Vodních rostlin se využívá v kořenových čistírnách u přírodních koupališť („biotopů“).

    Příklady bylin vázaných na vodu

    • leknín bílý (a) – Ve stojatých vodách. Uměle (např. v zahradních jezírkách) se pěstují kříženci leknínů.
    • stulík žlutý (b) – Oproti leknínu má spíše oválné listy a menší, žluté květy.
    • rákos obecný (c) – Součást břehového porostu, tvoří monokultury – rákosiny.
    • orobinec (d) – Na březích, má typická hnědá plodenství sestávající z nažek s chmýrem (šíří je vítr).
    • kosatec žlutý (e) – Má mečovité listy a 3četné žluté květy.
    • blatouch bahenní (f) – V mokřadech, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
    • okřehek (g) – Má velmi zjednodušenou stavbu těla, plave na hladině, množí se vegetativně.
    • rosnatka okrouhlolistá (h) – Masožravá rostlina rostoucí v rašeliništích.

    příklady rostlin rostoucích u vody či v ní

    Dřeviny v blízkosti vody

    • olše lepkavá (i) – Má obvejčité listy. Plodenství obsahuje zdřevnatělé listeny, ty mu umožňují plavat.
    • vrby – U vody roste množství druhů, např. vrba bílá (j) či vrba košíkářská (k; její proutí se využívá na výrobu košíků).

    příklady dřevin rostoucích u vody

    Další fotosyntetizující organizmy vázané na vodu

    Kromě výše zmíněných krytosemenných rostlin ve vodě žije množství sinic a řas. V rašeliništích převažuje mech rašeliník.

    Louky, stepi, pastviny, rumiště

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Louky a pastviny

    Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je kosí, proto zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité). Mezi rostliny luk a pastvin náleží například:

    • pryskyřníky (a) – Jedovaté, většinou žlutě kvetoucí se složenými listy.
    • řebříček obecný (b) – Má členěné listy a bílá květenství.
    • šalvěj luční (c) – Má fialové souměrné květy, v teplejších oblastech.
    • zběhovec plazivý (d) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
    • ocún jesenní (e) – Prudce jedovatý, kvete na podzim, listy raší a plody se dostávají nad zem na jaře.
    • zvonek rozkladitý (f) – Má fialovou korunu z 5 srostlých lístků.
    • jetele – Mají typické trojčetné listy.
      • jetel luční (g) – Kvete růžově.
      • jetel plazivý (h) – Kvete bíle.
    pryskyřník prudký
    a – pryskyřník prudký
    řebříček obecný
    b – řebříček obecný
    šalvěj luční
    c – šalvěj luční
    zběhovec plazivý
    d – zběhovec plazivý
    ocún jesenní
    e – ocún jesenní
    zvonek rozkladitý
    f – zvonek rozkladitý
    jetel luční
    g – jetel luční
    jetel plazivý
    h – jetel plazivý
    • kohoutek luční (i) – Má čtyřklané růžové korunní lístky.
    • pampelišky (j) – Žlutě kvetoucí, nažky mají chmýr a šíří se větrem.
    • kopretina bílá (k) – Má žluté trubkovité květy vprostřed a bílé jazykovité na okraji úboru.
    • sedmikráska obecná (l) – Menší než kopretina, má obvejčité listy v přízemní růžici, dobře snáší sešlap.
    • lipnice luční (m) – Běžná tráva, květenstvím je lata tvaru jehlanu.
    • jílek vytrvalý (n) – Běžná tráva, květenství jsou štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá do travních směsí (i na fotbalová hřiště).

    Na loukách rostou též orchideje (např. prstnatec májový – o), ty obvykle vyžadují specifické prostředí a patřičnou péči o něj.

    kohoutek luční
    i – kohoutek luční
    pampeliška
    j – pampeliška
    kopretina bílá
    k – kopretina bílá
    sedmikráska obecná
    l – sedmikráska obecná
    lipnice luční
    m – lipnice luční
    jílek vytrvalý
    n – jílek vytrvalý
    prstnatec májový
    o – prstnatec májový

    Stepi

    Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin. Mezi rostliny na stepích náleží:

    • koniklec luční (I) – Má tmavě fialové květy, v Čechách i na Moravě.
    • koniklec velkokvětý (II) – Má světle fialové květy, jen na Moravě.
    • hlaváček jarní (III) – Má rozměrné žluté květy.
    • kavyl Ivanův (IV) – Tráva, její plody mají péřité osiny.
    • hvozdík kartouzek (V) – Má růžové zubaté korunní lístky.
    • katrán tatarský (VI) – Na jižní Moravě, po dozrání plodů je kutálen větrem po krajině (stepní běžec).
    koniklec luční
    I – koniklec luční
    koniklec velkokvětý
    II – koniklec velkokvětý
    hlaváček jarní
    III – hlaváček jarní
    kavyl Ivanův
    IV – kavyl Ivanův
    hvozdík kartouzek
    V – hvozdík kartouzek
    katrán tatarský
    VI – katrán tatarský

    Rumiště

    Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj. Do vegetace rumišť, křovin, strání či okrajů cest náleží například:

    • třezalka tečkovaná (1) – Má žluté květy se 3 skupinami tyčinek a siličné nádržky v listech.
    • mateřídoušky (2) – Na výslunných místech, aromatické.
    • bodlák obecný (3) – Má ostnité listy a stonky, růžová květenství a nažky přenášené větrem.
    • vlaštovičník větší (4) – Má 4četné žluté květy, roní oranžový latex.
    • čekanka obecná (5) – Modré úbory, ze šlechtěné čekanky se dělá náhražka kávy.
    třezalka tečkovaná
    1 – třezalka tečkovaná
    mateřídouška
    2 – mateřídouška
    bodlák obecný
    3 – bodlák obecný
    vlaštovičník větší
    4 – vlaštovičník větší
    čekanka obecná
    5 – čekanka obecná
    • podběl obecný (6) – Brzy zjara kvete žlutými úbory, později vyraší rozměrné listy.
    • lopuch plstnatý (7) – Má plodenství s háčky (přenášení na srsti/peří živočichů).
    • hluchavka bílá (8) – Bílé souměrné květy, křižmostojné listy.
    • kopřiva dvoudomá (9) – Podobná hluchavce, avšak má žahavé trichomy a opyluje ji vítr.
    • heřmánek pravý (10) – Má úbory s vyklenutým a dutým květním lůžkem, léčivý.
    podběl obecný
    6 – podběl obecný
    lopuch plstnatý
    7 – lopuch plstnatý
    hluchavka bílá
    8 – hluchavka bílá
    kopřiva dvoudomá
    9 – kopřiva dvoudomá
    heřmánek pravý
    10 – heřmánek pravý

    Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např. trnovník akát, bolševník velkolepý nebo křídlatky.

    Okrasné a pokojové rostliny

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Okrasné a pokojové rostliny lidé pěstují zejména proto, aby zkrášlili své okolí a učinili ho příjemnějším k pobývání. Tyto rostliny jsou obvykle vyšlechtěné, díky umělému výběru a křížení se od svých předků pocházejících z přírody liší např. výraznějšími květy, listy či bujnějším vzrůstem. Také mohou být snazší na pěstování. Rostliny určitých vlastností (vzniklé obvykle šlechtěním) se označují jako odrůdy neboli kultivary.

    Pokojové rostliny

    Jako pokojové se pěstují hlavně tropické a subtropické druhy rostlin, které by venku nepřežily zimu. Vyžadují náležitou péči (např. odpovídající zálivku) i podmínky (např. určitou míru osvětlení). Pokojové rostliny lze mnohdy vegetativně rozmnožovat, např. řízkováním či dělením trsů. Mezi známé pokojové rostliny patří:

    • různé druhy fíkusů, např. Ficus benjamina (a)
    • „africká fialka“ (Saintpaulia) (b) – Nepříbuzná violkám, lze snadno množit listovými řízky.
    • difenbachie (c) – Jedovatá árónovitá rostlina dekorativní listem.
    • Phalaenopsis (můrovec) (d) – Nejběžnější pěstovaná orchidej, kultivar druhů z Jižní Asie.
    • klivie (e), hvězdník (f, Hippeastrum, v zahradnictví nepřesně „amarylis“) – Jednoděložné rostliny s výraznými květy.
    • muškáty (pelargonie) (g) – Původně z tropů a subtropů Afriky, často pěstované na oknech a balkonech.

    příklady pokojových rostlin

    Doma se též mnohdy pěstují sukulenty (např. kaktusy, aloe).

    Okrasné rostliny pěstované venku

    Ve venkovních prostorách se pro okrasu pěstují dřeviny i byliny. Mezi příklady patří:

    • třešeň pilovitá (sakura ozdobná) a další sakury (1) – Pěstované zejména pro květy.
    • jírovec maďal (2) – Jeho semena jsou kaštany, nepříbuzný kaštanovníku setému, napadán motýlem klíněnkou jírovcovou.
    • magnolie (šácholany) (3) – Mají obvykle výrazné květy.
    • hortenzie (4) – Zbarvení jejich květenství je závislé na vlastnostech půdy.
    • růže (5) – Pěstované i pro řez (zejména v Africe).
    • pivoňky (6) – Mohou být křovinné či bylinné, zejména z Asie.
    • různé cibuloviny, např. tulipány (7), narcisy (8) či modřence (9)

    příklady venkovních okrasných rostlin

    Ovoce a zelenina, aromatické rostliny

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Mnohé rostliny člověk cíleně pěstuje jako zdroj obživy.

    Ovoce a zelenina

    Za ovoce se považují obvykle plody vytrvalých rostlin, které kvetou a plodí opakovaně. Zelenina pochází z jednoletých až víceletých bylin, které kvetou pouze jednou za život. Rozdělení na ovoce a zeleninu je do určité míry neostré. V kuchyni často rozhoduje obsah cukru v dané rostlinné části. Ovoce i zelenina by měly být dostatečně zastoupeny v jídelníčku, neboť obsahují cenné živiny (mj. vitamíny či vlákninu).

    Aromatické rostliny

    Aromatické rostliny mají uplatnění při dochucování jídel či nápojů, využívají se jako koření. V této kapitole jsou zahrnuty aromatické rostliny, které se dají pěstovat na území Česka (např. majoránka, máta, křen, kmín). O tropickém koření pak pojednává kapitola užitkové rostliny tropů a subtropů.

    Na polích se pěstují užitkové rostliny. Obvykle je zde přítomen jeden druh takové rostliny (jedná se tedy o monokulturu), někdy se však pěstuje i více druhů najednou (např. v případě krmných směsí). Při pěstování plodin se zvětšuje úrodnost půdy pomocí hnojiv, též se omezuje přítomnost plevelů a škůdců (pomocí herbicidů, respektive pesticidů). Tyto postupy na jednu stranu vedou ke zvětšení výnosů, na stranu druhou mohou (zvláště při neodpovídajícím použití) negativně ovlivňovat životní prostředí. Pole dále mohou být ohrožena např. vodní či větrnou erozí.

    Druhy pěstovaných rostlin se obvykle dělí do určitých skupin.

    Obilniny

    Obilniny patří do čeledi lipnicovitých. Konzumují se jejich škrobnaté obilky (obiloviny), jejich sušená stébla se využívají jako sláma. Mezi obilniny patří:

    • pšenice setá (a) – Základ výživy v Evropě. Má nahé obilky a nelámavé vřeteno klasu, pěstuje se hlavně v nižších polohách, obilky se melou na mouku či krupici.
    • žito seté (b) – Má zelenavé obilky, žitná mouka se užívá k pečení chleba, dále se ze žita vyrábí např. melta.
    • ječmen obecný (c) – Má značně dlouhé osiny a často krátká stébla, k výrobě krup a krupek, sladu pro výrobu piva.
    • oves setý (d) – Květenstvím je lata, k výrobě ovesných vloček.
    • kukuřice setá (e) – Pochází z Ameriky. Pěstuje se jako krmivo pro dobytek, zvláště jižněji též k výrobě mouky, cornflakes či popcornu. Konzumována i jako zelenina.
    pšenice setá
    a – pšenice setá
    žito seté
    b – žito seté
    ječmen obecný
    c – ječmen obecný
    oves setý
    d – oves setý
    kukuřice setá
    e – kukuřice setá

    Okopaniny

    Okopaniny jsou pěstované pro své podzemní části, např. přeměněné kořeny (kořenové bulvy) či stonky (stonkové hlízy). Náleží sem:

    • lilek brambor (f) – Z Ameriky, konzumují se škrobnaté stonkové hlízy.
    • řepa obecnáCukrovka (g) se užívá k výrobě sacharózy (řepného cukru), červená (salátová) řepa má užití jako zelenina.

    Luskoviny

    Luskoviny náleží do čeledi bobovitých. Jejich semena se označují jako luštěniny. Patří sem:

    • hrách setý (h) – Nejběžnější luštěnina, možné sít a sklízet i několikrát ročně.
    • sója luštinatá (i) – Teplomilná rostlina původem z Asie, její osevní plocha v Česku roste (užívá se hlavně pro krmení skotu).
    lilek brambor
    f – lilek brambor
    cukrovka
    g – cukrovka
    hrách setý
    h – hrách setý
    sója luštinatá
    i – sója luštinatá

    Olejniny, chmel

    Olejniny se pěstují kvůli získávání oleje, na ten jsou obvykle bohatá semena. Součástí této skupiny jsou:

    • řepka (j) – Olej se využívá v potravinářství, ale též pro výrobu „biopaliv“.
    • slunečnice roční (k) – Z Ameriky, pro získávání potravinářského oleje.
    • mák setý (l) – Semena se používají při výrobě pečiva (posypy, náplně).

    Zvláštní způsob pěstování vyžaduje chmel otáčivý (m). Pěstuje se na chmelnicích, zde jsou obvykle mezi dřevěnými konstrukcemi nataženy kovové dráty, po nichž se chmel (jakožto liána) pne. Chmel je dvoudomý, pěstují se samičí rostliny. Jejich květenství („šištice“) se využívají při výrobě piva.

    řepka
    j – řepka
    slunečnice roční
    k – slunečnice roční
    mák setý
    l – mák setý
    chmel otáčivý
    m – chmel otáčivý

    Pícniny

    Jako pícniny se označují rostliny, které se využívají ke krmení hospodářských zvířat. Mohou patřit do různých výše uvedených skupin (např. krmná řepa, kukuřice…). Mezi bobovité rostliny cíleně pěstované jako pícniny např. bob obecný (n), jetel luční (o), jetel inkarnát (p, „růžák“) či tolice setá (vojtěška, q).

    bob obecný
    n – bob obecný
    jetel luční
    o – jetel luční
    jetel inkarnát
    p – jetel inkarnát
    tolice setá
    q – tolice setá

    Plevele

    Mezi polní plevele patří např. mák vlčí (r), kokoška pastuší tobolka (s), penízek rolní (t) či merlík bílý (u).

    mák vlčí
    r – mák vlčí
    kokoška pastuší tobolka
    s – kokoška pastuší tobolka
    penízek rolní
    t – penízek rolní
    merlík bílý
    u – merlík bílý

    Užitkové rostliny tropů a subtropů

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Užitkové rostliny tropů a subtropů mají široké využití po celém světě. Pěstují se kvůli konzumaci (ovoce, zelenina, pochutiny, koření…), ale také jako zdroj různých látek či materiálů (např. vlákno). Tropy a subtropy nabízejí podmínky vhodné pro růst rostlin, v tropech se navíc tyto podmínky během roku jen málo mění. Produkty z tropických rostlin tak mnohdy bývají dostupné po celý rok.

    Problémy spojené se (sub)tropickými plodinami

    Mezi problémy spojené s využíváním tropických plodin patří nutnost dálkové dopravy, ničení původních stanovišť (např. tropického lesa) zakládáním plantáží a jejich udržováním (to vede mj. k erozi půdy a znečišťování prostředí chemickými látkami), častý je též negativní vliv na původní obyvatele těchto oblastí.

    Dále uvádíme příklady tropických plodin dle využití.

    Pochutiny

    • čajovník čínský (a) – Čaj se připravuje z jeho listů či mladých pupenů (druh čaje je odvislý od jejich úpravy).
    • kávovník – Z Afriky, pěstuje se zejména v Americe. Káva se připravuje z pražených semen. Pěstuje se zejména kávovník arabský (b, káva z něj se označuje jako arabica) či statný (robusta).
    • kakaovník pravý (c) – Z Jižní Ameriky, pěstuje se zejména v Africe. Pro výrobu kakaa a čokolády se využívají semena („kakaové boby“), ta se melou na kakaovou hmotu, z níž se následně získává kakaové máslo a kakaový prášek.
    čajovník čínský
    a – čajovník čínský
    kávovník arabský
    b – kávovník arabský
    kakaovník pravý
    c – kakaovník pravý

    (Sub)tropické rostliny pěstované pro vlákno

    • bambus (d) – Různé druhy lipnicovitých rostlin s dutými stonky. Bambusové výhonky se také konzumují.
    • bavlník (e) – Poskytuje nejvíce využívané rostlinné vlákno, to v rámci rostliny chrání semena, náročný na závlahu.
    bambus
    d – bambus
    bavlník
    e – bavlník

    Tropická koření

    • pepřovník černý (f) – Pěstuje se zejména ve Vietnamu, různé barvy pepře spočívají v rozdílné úpravě peckovic.
    • vanilka pravá (g) – Z Ameriky, pěstuje se hlavně na Madagaskaru. Využívají se nezralé tobolky („lusky“), které musejí projít časově náročným zpracováním. Vanilková vůně je často nahrazovaná syntetickým vanilinem.
    • zázvor lékařský (h) – Využívají se oddenky.
    • hřebíčkovec vonný (i) – Využívají se poupata.
    • skořicovník – Skořice (j) dovážená do Evropy je zejména ze skořicovníku čínského, jedná se o vonnou kůru.
    pepřovník černý
    f – pepřovník černý
    vanilka pravá
    g – vanilka pravá
    zázvor lékařský
    h – zázvor lékařský
    hřebíčkovec vonný
    i – hřebíčkovec vonný
    skořice
    j – skořice

    Ovoce

    • ananasovník chocholatý (k) – Ananas je plodenství, které vzniká srůstem bobulí obklopujících stonek.
    • banánovník (l) – Největší bylina, pěstován zejména ve Střední a Jižní Americe. Banány jsou bezsemenné bobule. Banánovníky jsou ohrožovány panamskou nemocí.
    • různé citrusy – Rod rostlin pocházející z jihovýchodní Asie, plodí např. mandarinky, pomeranče, grapefruity, citrony (m), limety.
    • kokosovník ořechoplodý (n) – Palma rostoucí zejména na pobřeží tropických moří, plody dobře plavou ve vodě.
    • datlovník pravý (o) – Palma pěstovaná pro své sladké peckovice zejména v subtropech.
    ananasovník
    k – ananasovník
    banánovník
    l – banánovník
    citroník
    m – citroník
    kokosovník
    n – kokosovník
    datlovník
    o – datlovník

    Další plodiny

    • palma olejná (p) – Pěstována pro olej listovaný z plodů a jejich jader. Náročná na chemizaci, plantáže mají krátkou životnost.
    • podzemnice olejná (q) – Květy se po oplození zavrtávají pod zem, její semena jsou arašídy („buráky“).
    • cukrová třtina (r) – Získává se z ní cukr (sacharóza).
    • povíjnice batátová (s) – Kořenové hlízy (batáty) jsou sladší než brambory, patří mezi svlačcovité (nepříbuzná lilku bramboru).
    • rýže setá (t) – Obilnina obvykle pěstovaná na zaplavovaných polích.
    palma olejná
    p – palma olejná
    podzemnice olejná
    q – podzemnice olejná
    cukrová třtina
    r – cukrová třtina
    povíjnice batátová
    s – povíjnice batátová
    rýže setá
    t – rýže setá

    Masožravé rostliny obvykle rostou v místech, kde je nedostatek živin. Tyto živiny (zejména dusík a fosfor) mohou získávat ze živočišné kořisti, kterou nalákají (např. vůní/zápachem či vzhledem pastí) a následně rozloží (pomocí trávicích enzymů).

    Získávání živin

    Kořistí masožravých rostlin je obvykle hmyz, určité druhy mohou být ale specializované i na jiné bezobratlé (např. pavoukovce, korýše). Obratlovci jsou spíše výjimečnou kořistí masožravých rostlin s velkými pastmi (např. láčkovka rádža). Některé masožravé rostliny se druhotně přizpůsobily získávání živin z rostlinného opadu (láčkovka soudečková, která je vlastně vegan) či trusu živočichů (např. láčkovka Lowova).

    Žádná masožravá rostlina nezískává kořist květem, květy masožravým (stejně jako jiným) rostlinám slouží k pohlavnímu rozmnožování. Pasti masožravých rostlin jsou ve většině případů přeměněné listy.

    Typy pastí

    • gravitační – Kořist spadne do dolní části pasti a nemůže vylézt ven. Víčko u gravitačních pastí obvykle slouží k zabránění vniknutí dešťové vody do pasti (a zředění trávicí tekutiny v její spodní části), po lapení kořisti se nezavírá. Vyskytuje se např. u láčkovek či špirlic.
    • adhezní (lepivé) – Kořist je nalepena na povrch listu. Např. u tučnic, rosnatek, rosnolistů.
    • mechanické sklapovací – Aktivně se hýbou v reakci na přítomnost kořisti, např. u mucholapky podivné či aldrovandky měchýřkaté.
    • detentivní (vrš) – Past je jednosměrná, kořist do ní může zalézt, ale nemůže vylézt. Např. u genlisejí.
    • podtlakové – Vázané na vodní prostředí, dochází k otevření víčka pasti a rychlému nasátí kořisti, u bublinatek.

    Masožravost u rostlin vznikla víckrát nezávisle na sobě. Mají-li různé druhy masožravých rostlin stejný typ pasti, nemusejí si být blízce příbuzné. Může se jednat o sbíhavý vývoj (konvergenci), např. u láčkovky a láčkovice či rosnatek a tučnic.

    Příklady masožravých rostlin původních v Česku

    • bublinatka jižní (a) – Nejčastější, pod vodní hladinou má drobné podtlakové pasti, kvete žlutými souměrnými květy.
    • rosnatka okrouhlolistá (b) – Zejména na rašeliništích, listy obsahují výstupky s lesklými kapkami lepivé tekutiny (tentakule).
    • tučnice obecná (c) – Na prameništích a slatiništích, loví přízemní růžicí lepivých listů.
    bublinatka jižní
    a – bublinatka jižní
    rosnatka okrouhlolistá
    b – rosnatka okrouhlolistá
    tučnice obecná
    c – tučnice obecná

    Většina masožravých druhů v Česku je vázaná na ohrožené biotopy a zvláště chráněná.

    Masožravé rostliny subtropů a tropů

    • mucholapka podivná (d) – Přirozeně na východě USA, nejčastěji šlechtěná, pasti se aktivně zaklapávají po podráždění chlupů na jejich vnitřní straně.
    • láčkovky (e) – Zejména v jihovýchodní Asii.
    • špirlice (f) – V Severní Americe.
    • heliamfory (g) – Zejména na stolových horách Venezuely, Guyany, Brazílie.
    mucholapka podivná
    d – mucholapka podivná
    láčkovka
    e – láčkovka
    špirlice
    f – špirlice
    heliamfora
    g – heliamfora

    Sukulenty, paraziti, invazní rostliny

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Sukulenty

    Sukulenty jsou rostliny, které ve svých ztlustlých orgánech skladují vodu (nejčastěji v listech či stoncích). Díky tomu jsou přizpůsobené životu v suchých podmínkách, např. na pouštích či polopouštích. Sukulence vznikla vícekrát nezávisle na sobě – například africké pryšce (a) a americké sloupovité kaktusy (b) žijí v podobných podmínkách a vypadají obdobně, ale nejsou si příbuzné. Mezi kaktusy patří i opuncie (c) s plochými stonky či vánoční kaktus (d), který roste v tropických lesích a sukulenci druhotně ztratil. Listovými sukulenty jsou agáve obecná pocházející z Ameriky (e) či aloe pravá (Aloe vera, f). Z Evropy pochází netřesk střešní (g).

    sloupový pryšec
    a – sloupový pryšec
    sloupový kaktus
    b – sloupový kaktus
    opuncie (nopál)
    c – opuncie (nopál)
    vánoční kaktus
    d – vánoční kaktus
    agáve obecná
    e – agáve obecná
    aloe pravá (<i>Aloe vera</i>)
    f – aloe pravá (Aloe vera)
    netřesk střešní
    g – netřesk střešní

    Parazitické rostliny

    Parazitické rostliny ke své výživě využívají jiné rostliny nebo houby. Mnohdy jim chybí chlorofyl či jej mají malé množství. Rostliny parazitující na jiných rostlinách získávají látky pomocí specializovaných orgánů, haustorií. Vodu, minerální látky i produkty fotosyntézy od hostitele získávají např. kokotice evropská (h), zárazy (i) či podbílek šupinatý (j). Rostliny, které od hostitele získávají jen vodu a minerální látky, přičemž samy fotosyntetizují, se tradičně označují jako poloparazitické (např. jmelí bílé – k). Rostliny, které získávají výživu od hub, jsou mykotrofní (respektive mykoheterotrofní), např. hlístník hnízdák (l) či hnilák smrkový (m).

    kokotice evropská
    h – kokotice evropská
    záraza bílá
    i – záraza bílá
    podbílek šupinatý
    j – podbílek šupinatý
    jmelí bílé
    k – jmelí bílé
    hlístník hnízdák
    l – hlístník hnízdák
    hnilák smrkový
    m – hnilák smrkový

    Invazní rostliny

    Invazní rostliny se dostávají na nové území z jiných částí světa a intenzivně se zde šíří. V Česku jsou invazní např. následující druhy (n–r). V teplejších oblastech (např. na jihu Evropy) jsou invazními rostlinami např. výše zmíněné agáve či opuncie.

    bolševník velkolepý
    n – bolševník velkolepý
    křídlatka
    o – křídlatka
    netýkavka žláznatá
    p – netýkavka žláznatá
    pajasan žláznatý
    q – pajasan žláznatý
    trnovník akát
    r – trnovník akát

    Krytosemenné rostliny – čeledi

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Krytosemenné rostliny lze třídit do systematických skupin – čeledí. Rostliny v rámci jedné čeledi jsou si příbuzné a mají určité společné znaky, mohou se však značně lišit svým způsobem života či využitím.

    Mezi vyšší dvouděložné rostliny patří mj. čeledi:

    Poslední kapitola v tomto tématu se věnuje jednoděložným rostlinám.

    Procvičování vztahující se k listnatým stromům a keřům najdete v kapitole s tematicky roztříděnými rostlinami. Listnaté dřeviny spadají do většího množství různých čeledí.

    Pryskyřníkovité, brukvovité

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Čeledi pryskyřníkovitých i brukvovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

    Pryskyřníkovité

    Pryskyřníkovité jsou zejména vytrvalé byliny. Často obsahují jedovaté látky. Jejich květy bývají opylované hmyzem, mnohdy jsou žluté. Obsahují větší množství pestíků i tyčinek. Z pestíků vznikají souplodí nažek či měchýřků.

    Mezi zástupce pryskyřníkovitých patří například:

    • pryskyřníky (a – pryskyřník prudký) – Často na loukách, obvykle kvetou žlutě.
    • blatouch bahenní (b) – V blízkosti vody, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
    • orsej jarní (c) – Často ve světlých lesích, menšího vzrůstu než blatouch.
    • jaterník podléška (d) – Má fialové či růžové květy, trojlaločné listy připomínají játra.
    • oměje (e) – Zejména na horách, prudce jedovaté, opylované čmeláky.
    • upolín nejvyšší (f) – Na vlhkých loukách, má žluté kulovité květy.
    • sasanka hajní (g) – Ve velkých skupinách v listnatých lesích, přezimuje v oddenku.

    příklady pryskyřníkovitých rostlin

    Brukvovité

    Brukvovité jsou jednoleté či vytrvalé byliny. Mají často bílé či žluté květy uspořádané do hroznů. Květy mají čtyři kališní lístky, čtyři korunní lístky a 6 tyčinek. Brukvovité obsahují silice. Z mnohých brukvovitých byly vyšlechtěny užitkové rostliny využívané např. jako zelenina nebo pochutiny.

    Mezi užitkové brukvovité náleží například:

    • řepka (1) – Ze semen se lisuje olej využívaný v potravinářství a k výrobě paliv.
    • brukev zelná (2 – planá) – Bylo z ní vyšlechtěno množství druhů zeleniny: zelí, květák, brokolice, kapusta, kedluben…
    • ředkev setá (3) – Ředkvičky jsou její kořenové bulvy.
    • křen selský (4) – Kořen se používá jako pochutina.
    • hořčice setá (5) – Mletím semen se vyrábí hořčice (pochutina).

    Mezi plané brukvovité náleží:

    • kokoška pastuší tobolka (6) – Plody jsou šešulky typického tvaru.
    • česnáček lékařský (7) – V listnatých lesích a místech s vyšším obsahem dusíku, listy po rozemnutí typicky zapáchají.
    • huseníček rolní (8) – Používá se jako modelový organizmus v botanice/molekulární biologii.

    příklady brukvovitých rostlin

    Čeledi růžovitých i bobovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

    Růžovité

    Růžovité rostliny zahrnují byliny i dřeviny. Mají pravidelné, obvykle 5četné květy s rozlišenými květními obaly. Plodem bývá malvice, peckovice či nažka. Do této čeledi patří většina ovocných dřevin pěstovaných u nás.

    Mezi užitkové růžovité patří například:

    • jabloň domácí (a), hrušeň obecná (b) – Plodí malvice.
    • třešeň (c), meruňka obecná (d), broskvoň obecná (e), slivoň švestka (f) – Plodí peckovice.
    • jahodník velkoplodý (g) – Vyšlechtěný jahodník.

    příklady růžovitých rostlin

    Mezi plané růžovité patří například:

    • růže šípková (h) – Má trny vzniklé přeměnou listů, plody jsou šípky (souplodí nažek v češuli).
    • mochna husí (i) – má 5četné žluté květy a zpeřené listy.
    • trnka obecná (j) – Brání se ožeru kolci (větévkami připomínajícími trny).
    • kontryhel (k) – V mnoha druzích často na loukách, pastvinách.
    • tužebník jilmový (l) – Vyšší bylina, kvete bíle, na vlhčích půdách.
    • ostružiník maliník (m) a další ostružiníky (n) – Mají souplodí peckoviček.
    • jahodník obecný (o) – „Lesní“ jahoda, na osluněných místech v lesích, na pasekách.

    Bobovité

    Do čeledi bobovitých náleží byliny i dřeviny. Mají souměrné květy s kalichem a korunou. Horní korunní lístek tvoří tzv. pavézu, po stranách květu jsou křídla, dva srostlé spodní korunní lístky tvoří člunek. Listy bobovitý jsou často zpeřené, mohou být přeměněné na úponky (např. u hrachu – na obrázku). Typickým plodem je lusk. Semena mnohých bobovitých se označují jako luštěniny (fazol – 1, čočka – 2, hrách – 3, sója – 4…) a konzumují se. Z bobovitý se též často dělá píce pro dobytek (tolice vojtěška – 5, jetel inkarnát – 6…). Na kořenech bobovitých žijí hlízkové bakterie, které váží vzdušný dusík.

    příklady bobovitých rostlin

    Užitkové bobovité rostliny byly zmíněny výše, mezi plané druhy patří například:

    • jetel luční (7) – Má růžové hlávky a trojčetné listy.
    • štírovník růžkatý (8) – Má okolíky žlutých květů a trojčetné listy.
    • čičorka pestrá (9) – Kvete růžově, květy jsou v okolících.
    • hrachor jarní (10) – Kvete zjara, barva květů se mění z růžové na modrou dle stáří.

    Mezi bobovité rostliny nepůvodní na našem území náleží např. trnovník akát (11) či lupina mnoholistá (12). Tyto druhy mění rostlinná společenstva tím, že zvětšují množství dusíku v půdě.

    Miříkovité, hluchavkovité

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Čeleď miříkovité i hluchavkovité náleží mezi vyšší dvouděložné rostliny.

    Miříkovité

    Miříkovité rostliny jsou byliny. Jejich listy bývají zpeřené, mnohdy víckrát. Jejich květy jsou obvykle drobné, bílé či žluté, uspořádané do složených okolíků. Před květenstvím se nachází obal z listenů. Plodem bývá dvounažka, která se rozpadá na dvojici plůdků (merikarpií). Mezi miříkovité náleží druhy využívané jako zelenina či koření.

    Mezi užitkové miříkovité patří například:

    • mrkev obecná (a) – Dvouletá rostlina, roste i volně v přírodě. Vyšlechtěna a pěstována pro svůj zdužnatělý kořen, ten obsahuje β-karoten (provitamin A).
    • petržel obecná (b) – Kořenová zelenina využívaná např. do polévek, také využívány listy petržele (např. kudrnky).
    • pastinák setý (c) – Využíván podobně jako petržel, kvete žlutě.
    • miřík celer (d) – Pěstován pro své bulvy, ty se užívají jako kořenová zelenina. Řapíkatý celer je pěstován pro zdužnatělé řapíky listů.
    • kopr vonný (e) – Listy využívány jako koření, např. do koprové omáčky či při nakládání okurek, kvete žlutě.
    • kmín kořenný (f) – Dvouletý, kmín jsou jeho plůdky (využívány např. na chleba a další pečivo).

    příklady miříkovitých rostlin

    Mezi plané miříkovité patří například:

    • kerblík lesní (g) – Na okrajích lesů, v křovinách.
    • bršlice kozí noha (h) – Roste na půdách bohatých živinami, v zahradách nevítaný plevel.
    • bolehlav plamatý (i) – Vysoká rostlina se skvrnitým stonkem, jedovatý (údajně jím byl otráven Sokrates).
    • bolševník velkolepý (j) – Statná invazní rostlina pocházející z Kavkazu, po potřísnění kůže a vystavení slunci vznikají těžce se hojící puchýře.

    Hluchavkovité

    Hluchavkovité rostliny jsou byliny či keříčky. Mají souměrné květy. Jejich listy jsou jednoduché, vstřícné (křižmostojné – sousední dvojice jsou umístěné kolmo), umístěné na čtyřhranném stonku. Hluchavkovité často obsahují vonné silice, často se používají jako koření nebo léčivé rostliny.

    Mezi užitkové hluchavkovité patří například:

    • rozmarýn lékařský (1) – Využíván jako koření, např. k dochucení masa.
    • bazalka pravá (2) – Koření, typicky se používá čerstvá, původem z Indie.
    • dobromysl obecná (3) – Též oregano, typicky užívaná v italské kuchyni.
    • šalvěj lékařská (4)
    • mateřídouška obecná (tymián, 5) – Koření, pochází ze Středomoří (v Česku neroste planě).
    • máta peprná (6) – Obsahuje menthol (ochucení žvýkaček, zubních past apod.).

    příklady hluchavkovitých rostlin

    Mezi plané hluchavkovité patří například:

    • hluchavka bílá (7) – Až 50cm bylina, má bílé souměrné pyskaté květy v přeslenech, roste na místech bohatších na živiny.
    • hluchavka nachová (8) – Vzrůstem menší než hluchavka bílá, má růžovofialové květy.
    • zběhovec plazivý (9) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
    • popenec obecný (10) – Má drobné okrouhlé zubaté listy, fialové květy, jedlý.
    • mateřídoušky (např. mateřídouška vejčitá, 11) – Často aromatické, růžově kvetoucí nízké byliny. Rostou na výslunných místech.

    Lilkovité, hvězdnicovité

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Čeledi lilkovité i hvězdnicovité patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

    Lilkovité

    Mezi lilkovité rostliny náleží množství zemědělsky významných, ale též jedovatých druhů. Jedná se o byliny, jejich květy jsou pravidelné, 5četné, mají srostlý kalich a srostlou korunu. Typickým plodem je bobule.

    Mezi pěstované lilkovité patří následující rostliny pocházející z Ameriky:

    • lilek brambor (1) – Původně dovezen do Evropy jako okrasná rostlina, pěstuje se pro škrobnaté oddenkové hlízy.
    • rajče jedlé (2)
    • paprika setá (3) – Plody (bobule) obsahují různé množství kapsaicinu, který způsobuje pálivost.
    • lilek vejcoplodý (4)
    • tabák virginský (5) – Do tabákových výrobků, obsahuje nikotin a další alkaloidy. Z celosvětového hlediska rostlina způsobující nejvíce úmrtí.

    Mezi planě rostoucí lilkovité náleží tyto jedovaté rostliny:

    • rulík zlomocný (6) – V lesích, jedovaté jsou zejména plody (bobule) obsahující alkaloid atropin. Podobné látky se užívají v očním lékařství pro roztažení zornice.
    • durman obecný (7) – Planě na rumištích a jako polní plevel, vyšlechtěné durmany se pěstují pro okrasu.

    příklady lilkovitých rostlin

    Hvězdnicovité

    Hvězdnicovité patří mezi druhově nejbohatší čeledi rostlin. Jsou to většinou byliny. Květenství hvězdnicovitých se nazývá úbor, ten může sestávat z trubkovitých a/nebo jazykovitých drobných květů. Jazykovité květy mají paprsek ze srostlých korunních lístků. Typickým plodem je nažka, ta je mnohdy ochmýřená (např. u pampelišky).

    Mezi planě rostoucí hvězdnicovité patří:

    • sedmikráska obecná (a) – Má žluté trubkovité květy a jazykovité květy s bílým paprskem, obvejčité listy. Dobře snáší sešlap, je jedlá.
    • kopretina bílá (b) – Větší než sedmikráska, stonkem je lodyha vyrůstající z přízemní růžice listů.
    • pampelišky (c) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (souhrnně pampelišky smetánky, pampeliška lékařská v Česku neroste, proto je vhodné vynechávat druhové jméno). Mají žluté úbory jazykovitých květů. Rostou na loukách, rumištích.
    • heřmánek pravý (d) – Má dutá květní lůžka, aromatický, léčivý.
    • podběl lékařský (e) – Vykvétá zjara žlutými úbory, později raší listy.
    • čekanka obecná (f) – Má modré úbory. Šlechtěna pro kořen, z něhož se vyrábí náhražka kávy (cikorka, melta). Z příbuzné čekanky listové se získávají puky pro přípravu salátu.
    • devětsil lékařský (g) – Na vlhkých místech, zjara tvoří růžovofialová květenství, později rozměrné listy.
    • bodláky (h), pcháče (i) – Otrněné rostliny, bodláky mají na rozdíl od pcháčů péřitý chmýr na nažkách.
    • lopuch (j) – Má rozměrné listy a plodenství s háčky, přenáší jej živočichové na povrchu těla.

    příklady hvězdnicovitých rostlin

    Na polích se pěstuje slunečnice roční (1), z jejích nažek se lisuje potravinářský olej.

    Jako okrasné se pěstují např. ostálky (cinie, 2), měsíček lékařský (3), astry (4), aksamitníky („afrikány“, 5) či na podzim vykvétající listopadky (chryzantémy, 6).

    příklady okrasných hvězdnicovitých rostlin

    Čeledi jednoděložných rostlin

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Jednoděložné rostliny klíčí jedním děložním lístkem, mají obvykle svazčité kořeny, souběžnou žilnatinu listů, neuspořádané cévní svazky a trojčetné květy s nerozlišeným okvětím. Mezi jednoděložné patří následující čeledi.

    Amarylkovité

    Amarylkovité rostliny mají často cibule nebo oddenky. Náleží mezi ně:

    • česnek kuchyňský (a) – Stroužky jsou zdužnatělé pupeny.
    • cibule kuchyňská (b) – Cibule jsou tvořené krátkým stonkem (podpučím) a zdužnatělými listy.
    • pór zahradní (c) – Cibule je podlouhlá, válcovitá.
    • pažitka pobřežní (d) – Využívají se listy (např. k ozdobě jídel), roste i volně v přírodě.
    • sněženka podsněžník (e) – V přírodě zvláště chráněná, má zelený vzor na vnitřních okvětních lístcích.
    • bledule jarní (f) – V přírodě zvláště chráněná, má žluté/zelené skvrny na všech okvětních lístcích, kvete později než sněženka.
    • narcisy (g) – Vyšlechtěné pěstované pro okrasu, jedovaté.
    • hvězdník (Hippeastrum, h, v zahradnictví „amarylis“) či klivie (i) pěstované jako pokojové rostliny

    příklady amarylkovitých rostlin

    Kosatcovité

    Kosatcovité se vyznačují častou tvorbou oddenků či hlíz, mají v květu tři tyčinky. Do této čeledi patří:

    • kosatec žlutý (1) – Na březích vod, má mečovité listy; často se pěstují další vyšlechtěné kosatce.
    • šafrán setý (2) – Z jeho čnělek se získává koření.
    • šafrán (krokus) jarní (3) – Okrasná jarní cibulovina.
    • mečík střechovitý (4) – Silně ohrožený, má růžovofialové souměrné květy. Roste na východě Česka. V kultuře se pěstují vyšlechtěné mečíky.

    příklady kosatcovitých rostlin

    Lipnicovité

    Lipnicovité (také označované jako trávy) jsou byliny, jejich stonek se nazývá stéblo (často je dutý). Mají zvláštní stavbu květů, ty jsou uspořádány v latách či klasech. Opyluje je hlavně vítr. Mezi plané druhy lipnicovitých patří:

    • lipnice luční (a) – Běžná tráva s jehlancovitou latou.
    • jílek vytrvalý (b) – Má štíhlé klasy.
    • srha laločnatá (c) – Má široké a ostré listy, obvykle na místech bohatších na dusík.

    Mezi pěstované lipnicovité náleží například:

    • rýže setá (d) – Často pěstovaná na zaplavovaných polích.
    • cukrová třtina (e) – Pro výrobu sacharózy, pěstovaná v tropech a subtropech.
    • kukuřice setá (f) – Jednodomá rostlina, pěstuje se jako pícnina i pro přímou konzumaci.
    • pšenice (g) – Nejběžnější obilnina, obilky se melou na mouku.
    • žito (h) – Má zelenavé obilky, z klasu obvykle vystupují osiny.
    • ječmen (i) – Má zpravidla nejdelší osiny mezi běžnými obilninami, používá se k výrobě sladu.
    • oves (j) – Květenstvím je lata, užívá se např. pro výrobu ovesných vloček.

    příklady kosatcovitých rostlin

    Vstavačovité (orchideje)

    Vstavačovité neboli orchideje jsou jednou z největších čeledí rostlin. Jsou to byliny, jejich květy bývají souměrné a nápadné, opylované hmyzem. Mnohé tropické druhy se pěstují jako pokojové rostliny, orchideje též rostou v Česku (většina druhů je zvláště chráněných).

    • můrovec (Phalaenopsis) (1) – Nejčastěji šlechtěná orchidej pěstovaná jako pokojová, původem z Asie.
    • vanilka pravá (2) – Původem ze střední Ameriky, jako koření se užívají plody.
    • prstnatec májový (3) – Orchidej původní v Česku, roste např. na vlhkých loukách.

    Další jednoděložné rostliny

    • vraní oko čtyřlisté (4) – Plodem je jedovatá tmavá bobule (kýchavicovité).
    • konvalinka vonná (5) – Má hrozny bílých květů se srostlým zvonkovitým okvětím, jedovatá (chřestovité).
    • ocún jesenní (6) – Růžově kvete na podzim, plody se dostávají nad zem na jaře, prudce jedovatý (ocúnovité).
    • chřest lékařský (7) – Jeho výhonky jsou používané jako zelenina (chřestovité).
    • tulipán zahradní (8) – Pěstovaná cibulovina (liliovité).
    • lilie zlatohlavá (9) – Má hrozny červenofialových květů, zvláště chráněná (liliovité).

    příklady dalších jednoděložných rostlin

    Živočichové jsou různorodou skupinou eukaryotních organizmů. Vyznačují se mj. tím, že se pohybují pomocí svalových buněk (svalů), dýchají kyslík a rozmnožují se obvykle pohlavně. Živočichy se zabývá zoologie.

    Živočichy lze orientačně rozdělit na „bezobratlé“ (nepřirozená, pomocná skupina) a obratlovce.

    Skupiny živočichů, stavba těla

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Živočichové jsou skupinou živých organizmů, kteří se většinou aktivně pohybují pomocí svalů, dýchají kyslík a rozmnožují se pohlavně (dochází u nich ke splynutí pohlavních buněk). Mezi živočichy patří i člověk. Živočichy lze zjednodušeně rozdělit na „bezobratlé“ a obratlovce. Slovo „zvířata“ obvykle označuje obratlovce, případně i živočichy obecně.

    Bezobratlí živočichové

    Mezi bezobratlé patří většina druhů živočichů na Zemi. Bezobratlí živočichové nemají vnitřní kostru, jejich tělo však může mít kostru vnější. Stavba těla se výrazně liší mezi různými skupinami bezobratlých. Mezi bezobratlé patří např.:

    • kroužkovci – Jejich tělo má často červovitý tvar (žížala).
    • měkkýši – Mají měkké tělo často kryté vápenatou schránkou (hlemýžď zahradní).
    • hmyz – Obvykle létá, jeho dospělci mají 6 nohou (včela medonosná, moucha domácí).

    Obratlovci mají vnitřní kostru, její součástí je páteř složená z obratlů. Mezi obratlovce patří mj. ryby, obojživelníci, plazi, ptáci a savci.

    Ryby

    Paprskoploutvé ryby žijí ve vodě a pohybují se pomocí ploutví. Dýchají žábrami. Příkladem ryb je kapr obecný či pstruh obecný.

    Obojživelníci

    Dospělci obojživelníků žijí na souši, dýchají plícemi. Larvy (pulci) se většinou líhnou z rosolovitých vajíček a k vývoji potřebují vodní prostředí. Příkladem obojživelníků je čolek či žáby (ropucha obecná, skokani…).

    Plazi

    Plazi na rozdíl od obojživelníků snášejí vejce krytá vápenatou skořápkou, k rozmnožování nepotřebují vodní prostředí. Mezi plazy patří např. želva bahenní, zmije obecná, krokodýl nilský, slepýš křehký či ještěrka obecná. Někteří plazi (hadi, slepýš) mají druhotně zakrnělé končetiny, jejich tělo je tedy hadovité.

    Želva není obojživelník

    Živočichy nelze spolehlivě rozdělit do skupin jen podle prostředí, v němž žijí. Naopak je třeba sledovat společné znaky určitých organizmů. Např. mnohé želvy v dospělosti žijí ve vodě (např. želva bahenní). Rozmnožují se ale na souši a snášejí vejce s vápenatou skořápkou, jedná se o plazy.

    Ptáci

    Ptáci vznikli z plazů. Mají tělo pokryté peřím, jejich tělesná teplota je stálá. Obvykle jsou schopni letu. Mezi zástupce patří např. čáp bílý, kos černý či vrabci.

    Savci

    Savci mají tělo kryté srstí. Mají stálou tělesnou teplotu a jejich mláďata se živí mateřským mlékem. Příkladem savců je např. zajíc polní, vlk obecný, tur domácí či člověk. Někteří savci jsou druhotně přizpůsobeni přizpůsobeni životu ve vodě (velryba grónská) či mohou létat (netopýři).

    Živočichové se určitým způsobem chovají, aby mohli přežít, žít v souladu se svým okolím (např. v rámci společenských skupin) či se rozmnožovat. Chováním živočichů se zabývá obor etologie.

    Vrozené a získané chování

    Chování lze rozdělit na vrozené (např. migrace ptáků, stavba hnízd) a získané. Získané chování vzniká během života a zahrnuje:

    • imprinting (vtištění) – Mláďata si při narození trvale vtisknou podobu svých rodičů.
    • učení – Vytváření podmíněných reflexů, jedinec se naučí reagovat na určité podněty a situace. Zvláště u mláďat savců dochází k vyhledávání nových podnětů v okolí (explorační chování) a učení hrou.

    Chování podle účelu

    Podle funkce (účelu) lze rozlišovat například chování:

    • orientační – Vyhledávání určitého podnětu, buď náhodným pohybem nebo po zjištění smysly (na to může navazovat i útěk).
    • ochranné – Ochrana před nebezpečím, hlavně před predátory. Např. znehybnění, útěk, zastrašování nepřítele (ukazování zubů či zježení srsti – zvíře se snaží vypadat „větší“). Obranný útok zahrnuje samotný boj.
    • potravní – Shánění potravy, lov kořisti.
    • komfortní – Souvisí s péčí o povrch těla či pocity libosti (např. protahování, zívání).
    • sociální – Udržování hierarchie (vztahů), „přátelské“ chování či vzájemná komunikace. Součástí je i teritoriální chování, území může být vyznačeno např. pachem či hlasem.
    • rozmnožovací – Vyhledávání partnera, zjišťování připravenosti k rozmnožování, páření, péče o mláďata.

    Etologie v praxi

    Znalosti etologie se v praxi uplatňují při chovu hospodářských zvířat, ale i při chovu zvířat v zoologických zahradách nebo domácnostech (např. člověk je v rámci „smečky“ nadřízený psovi).

    Významní etologové

    Za zakladatele etologie je považován rakouský zoolog Konrad Lorenz (1903–1989). Průkopníkem etologie v Česku byl Zdeněk Veselovský (1928–2006).

    Žahavci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Žijí zejména ve slané, ale i ve sladké vodě. Jsou vybaveni žahavými buňkami, které jim slouží k obraně a lovu. Mají jednoduchou stavbu těla, to je paprsčitě (radiálně) souměrné. Mají rozptýlenou nervovou soustavu, dýchají celým povrchem těla. Jeden otvor u nich slouží k přijímání potravy i vyvrhování jejích zbytků, vede do dutiny nazývané láčka.

    Mezi žahavce patří mj. polypovci, medúzovci, čtyřhranky, korálnatci a parazitické výtrusenky.

    Polypovci

    Do skupiny polypovců náleží:

    • nezmaři (a) – Drobní, ve sladkých vodách. Žijí ve stádiu polypa, k podkladu jsou přichyceni nožním terčem. Rozmnožují se zejména nepohlavně (pučením), ale i pohlavně (jsou to hermafrodité, jeden jedinec tvoří samčí i samičí pohlavní buňky).
    • medúzka sladkovodní (b) – Invazní organizmus pocházející z Číny, např. v opuštěných pískovnách.

    Medúzovci

    U medúzovců dochází v rámci životního cyklu ke střídání stádia (přisedlého) polypa a (pohyblivé) medúzy. Polyp se vyvíjí z larvy (planuly) vzniklé splynutím pohlavních buněk, z polypa se následně odškrcují malé medúzy (tomu se říká strobilace). Mezi medúzovce náleží například talířovka ušatá (c) či kořenoústka plicnatá (d).

    příklady žahavců

    Čtyřhranky

    Čtyřhranky (e) mají na rozdíl od medúz hranatý zvon, některé druhy jsou smrtelně nebezpečné pro člověka.

    Korálnatci

    Korálnatci mají ve svém životním cyklu jen stádium polypa. Sasanky si netvoří schránky, patří mezi ně např. sasanka koňská (e) či sasanka plášťová (f), která žije v mutualistickém vztahu s rakem poustevníčkem. Koráli žijí ve velkých koloniích a vytvářejí si schránky z uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}). Náleží mezi ně např. korál červený (g) či větevník mozkový (h).

    Korálové útesy (např. Velký bariérový útes) jsou cennými biotopy, které hostí až 25 % druhů mořských živočichů. Jsou ohroženy např. změnou teploty či složením mořské vody.

    Ploštěnci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Mají zploštělé, dvoustranně souměrné tělo. Žijí buď volně (často ve vodě či vlhkém prostředí) či jako vnitřní parazité živočichů. Parazitičtí ploštěnci mívají složitý vývojový cyklus, v rámci něhož střídají mezihostitele (zde se rozmnožují nepohlavně) a hostitele (zde se rozmnožují pohlavně).

    ploštěnka mléčná
    a – ploštěnka mléčná
    motolice jaterní
    b – motolice jaterní
    tasemnice bezbranná
    c – tasemnice bezbranná

    Ploštěnky

    Ploštěnky žijí volně, druhy původní v Česku jsou velké v řádu centimetrů (např. ploštěnka mléčná – a). Dýchají celým povrchem těla, vylučují pomocí plaménkových buněk, jejich tělo řídí nervová soustava sestávající ze shluků nervových buněk. Dokáží velmi dobře regenerovat, obnovovat ztracené či poškozené části těla.

    Motolice jaterní

    Motolice jaterní (b) je parazit, jeho dospělci žijí v játrech definitivního hostitele: dobytka či člověka. Vajíčka hostitele opouští trusem, larvy žijí ve vodě a vyvíjejí/množí se v mezihostiteli, plži bahnatce.

    Tasemnice

    Mezi tasemnice náleží např. tasemnice bezbranná (c). Jejím mezihostitelem je skot (hovězí dobytek), ve svalovině zde vznikají zapouzdřené larvy (boubele). Konzumací masa s boubelemi se může nakazit definitivní hostitel (např. člověk). Tasemnice žije v tenkém střevě hostitele. Má pentlicovité tělo dlouhé až několik metrů, z něj se uvolňují články s vajíčky. Tasemnice dlouhočlenná (jejím mezihostitelem je prase) se v Česku nevyskytuje.

    Nákazy parazitickými ploštěnci

    Nákaza výše zmíněnými parazity je v současnosti u člověka v rozvinutých zemích vzácná díky dodržování hygieny a veterinární kontrole masa. Ojedinělé případy nákazy tasemnicí bezbrannou souvisejí s konzumací tatarského bifteku. Patřičná tepelná úprava masa vývojová stádia parazitů ničí.

    Parazitickými ploštěnci (a dalšími vnitřními parazity) však může být napaden dobytek nebo domácí zvířata (proto se např. provádí „odčervení“ psů či koček).

    Hlístice jsou bezobratlí živočichové. Mají válcovité, nečlánkované tělo a průchodnou trávicí soustavu. Některé druhy žijí volně, některé parazitují na rostlinách či živočiších. Většinou mají oddělená pohlaví.

    příklady hlístic

    Příklady hlístic

    • škrkavka dětská (a) – Dosahuje 15–20 cm, parazituje v tenkém střevě. Nákaza je možná např. z nemyté zeleniny, na kterou se dostanou vajíčka z výkalů (v Česku vzácná, v rozvojových zemích však ucpání střeva škrkavkami může vést i k úmrtí).
    • svalovec stočený (b) – Jeho larvy se opouzdřují ve svalovině, např. v praseti divokém.
    • roup dětský (c) – Parazituje v tlustém střevě, samičky kladou vajíčka kolem řitního otvoru (těmi se děti mnohdy opětovně nakazí, dochází k tzv. autoinfekci).
    • háďátka – Rozkladači v půdě, někdy parazitují na rostlinách (např. háďátko řepné, háďátko obilné). Háďátko obecné (d) se v biologii používá jako modelový organizmus.

    Hlístice a ploštěnci

    Ploštěnci i hlístice mnohdy parazitují, na první pohled vypadají podobně a často se o nich učí společně. Tyto skupiny jsou však zcela nepříbuzné (ploštěnci patří do skupiny Lophotrochozoa, kdežto hlístice náleží do skupiny Ecdysozoa).

    Měkkýši jsou skupinou bezobratlých živočichů. Jejich měkké tělo mnohdy kryje vápenatá schránka. Mezi měkkýše patří např. plži, mlži či hlavonožci. Informace a procvičování najdete v následujících podkapitolách:

    Měkkýši obecně, plži

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Měkkýši obecně

    Měkkýši jsou bezobratlí živočichové, mají měkké tělo obvykle kryté vápenatou schránkou (ta může být druhotně ztracená či přeměněná). Žijí zejména ve slané vodě, ale i ve sladké vodě a na souši. Potravu rozmělňují pomocí raduly – pásky s chitinovými zuby (u mlžů je redukovaná). Mezi měkkýše se řadí plži, mlži a hlavonožci, ale také další méně početné skupiny (ze současných červovci, chroustnatky, přílipkovci, kelnatky). Měkkýši se zabývá vědní obor malakologie.

    Plži

    Plži mohou žít ve slané i sladké vodě či na souši. Jejich schránkou je obvykle spirálně stočená ulita. Mezi plže patří například:

    • hlemýžď zahradní (a) – Největší ulitnatý plž původní v Česku. Na zimu si vytváří vápenaté víčko v ústí schránky, zimuje v zemi. Konzumovaný druh. Podobně jako další plži je hermafrodit, k rozmnožování jsou ale třeba dva jedinci.
    • páskovka keřová (b) – Menší než hlemýžď zahradní, má obvykle páskovanou ulitu (ta ale může být i žlutá či růžová).
    • plovatka bahenní (c) – Zejména ve stojatých vodách, má špičatou ulitu.
    • bahnatka malá (d) – Mezihostitelem motolice jaterní.
    • okružák ploský (e) – Vodní. Má zploštělou, terčovitou ulitu.
    hlemýžď zahradní
    a – hlemýžď zahradní
    páskovka keřová
    b – páskovka keřová
    plovatka bahenní
    c – plovatka bahenní
    bahnatka malá
    d – bahnatka malá
    okružák ploský
    e – okružák ploský
    • slimák největší (f) – Nahý plž, ulita je redukovaná ve vápencovou destičku. Jako další slimáci má lištu (kýl) v zadní části těla.
    • plzák španělský (g) – Nahý plž, jeho dospělci jsou hnědě zbarveni. Pochází z jihozápadní Evropy, v Česku je invazní a často se vyskytuje v blízkosti člověka. Podobný původní plzák lesní (h) má obvykle rezavější zbarvení, žije ve vlhkých lesích.

    Proč nesolit plzáky?

    Zahrádkáři se někdy snaží bojovat s plzáky španělskými tím, že je solí. Tato metoda jejich likvidace je však značně neefektivní a navíc krutá: sůl ze živočicha pozvolna odnímá vodu. Sůl zároveň neprospívá půdě.

    Efektivnějším a zároveň humánnějším způsobem smrcení plzáků je ruční sběr a zalití vařící vodou či oddělení hlavy (např. ostrými zahradnickými nůžkami).

    • achatina žravá (i) – Z Afriky, chována doma.
    • ostranky (j) – Draví mořští plži, ve starověku využívány jako zdroj purpurového barviva.
    slimák největší
    f – slimák největší
    plzák španělský
    g – plzák španělský
    plzák lesní
    h – plzák lesní
    achatina žravá
    i – achatina žravá
    ostranka jaderská
    j – ostranka jaderská

    Mlži

    Mlži žijí ve slané či sladké vodě. Jejich schránka sestává ze dvou lastur, které se mohou otevírat a zavírat. Lastury jsou spojené vazem (jeho tah lastury otevírá), schránku naopak uzavírají svaly. Mlži se obvykle živí filtrováním drobných částeček z vody. Mají nepřímý vývoj, larvy sladkovodních druhů často parazitují na žábrách ryb. Do skupiny mlžů náleží například:

    • škeble rybničná (1), škeble říční (2) – Velcí sladkovodní mlži s tenkostěnnými lasturami.
    • ústřice jedlá (3) – Běžný konzumovaný mořský druh, chována i uměle.
    • perlotvorka mořská (4) – Typická tvořením perel, tělíska (např. zrnka písku) vniklá do schránky jsou obalována perletí.
    • další mořské druhy, jako např. slávka jedlá (5) s nesouměrnými modrošedými lasturami, srdcovka (6), hřebenatka (7), zéva obrovská (8) patřící mezi největší mlže
    škeble rybničná
    1 – škeble rybničná
    škeble říční
    2 – škeble říční
    ústřice jedlá
    3 – ústřice jedlá
    perlotvorka mořská
    4 – perlotvorka mořská
    slávka jedlá
    5 – slávka jedlá
    srdcovka jedlá
    6 – srdcovka jedlá
    hřebenatka
    7 – hřebenatka
    zéva obrovská
    8 – zéva obrovská

    Hlavonožci

    Hlavonožci jsou výlučně mořští, živí se dravě. Mimo loděnky mají redukovanou schránku. Pohybují se pomocí chapadel, ploutevního lemu či vypouštění vody (reaktivní způsob pohybu). Mezi hlavonožce náleží například:

    • chobotnice pobřežní (I) – Velmi inteligentní, žere např. korýše či jiné měkkýše.
    • sépie obecná (II) – Schránku má redukovanou v sépiovou kost (tu lze využít jako zdroj vápníku např. pro exotické ptactvo).
    • krakatice obrovská (III) – Včetně chapadel až 20m délky, možná předloha pro bájného krakena.
    chobotnice pobřežní
    I – chobotnice pobřežní
    sépie obecná
    II – sépie obecná
    krakatice obrovská
    III – krakatice obrovská

    Kroužkovci zahrnují vodní i suchozemské druhy. Mají tělo rozdělené na víceméně stejné články. Některé tělní soustavy se opakují v každém článku (např. vylučovací), jiné (např. uzavřená cévní, nervová) prostupují všemi články.

    Mnohoštětinatci

    Mnohoštětinatci jsou mořští, dýchají žábrami. Mezi zástupce této skupiny patří např. palolo zelený či nereidka hnědá.

    Opaskovci

    Mezi opaskovce patří například:

    • žížaly – Živí se tlejícím listím, svou činností vytvářejí humus a provzdušňují půdu. Dýchají celým povrchem těla, pohyb jim usnadňují štětinky na jednotlivých článcích. Jsou světloplaché. Při rozmnožování se dva jedinci spojují opasky.
    • nitěnka obecná – Žije na dně znečištěných vod, lze jí krmit akvarijní ryby.
    • pijavka koňská – Dravá pijavka.
    • pijavka lékařská – Živí se krví teplokrevných obratlovců. Aby se krev v ráně nesrážela, využívá enzym hirudin. V Česku vzácná.
    • chobotnatka rybí – Parazit, saje krev na žábrách a kůži ryb.

    Pavoukovci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Patří do kmene členovci a podkmene klepítkatci. Mezi pavoukovce se řadí pavouci, sekáči, roztoči, štíři, štírci a další. Jsou převážně suchozemští. Mají obvykle 6 párů končetin: 1. pár je přeměněn na klepítka (chelicery), 2. pár na makadla (pedipalpy), 4 páry končetin jsou kráčivé.

    Pavouci

    Pavouci jsou draví (mimo drobné výjimky). Jako další pavoukovci mají 4 páry kráčivých končetin (nohou). Mají obvykle 8 (či 6) očí. Pavouci pomocí snovacích bradavek na konci zadečku produkují pavučinové vlákno. To může sloužit k vytváření pavučin, ale také např. kokonů chránících vajíčka a mláďata. V období babího léta mláďata mnohých pavouků na pavučinovém vlákně cestují po krajině.

    Hlavohruď je se zadečkem u pavouků spojena (tenkou) stopkou. Pavouci ochromují kořist pomocí klepítek, do nichž ústí jedové žlázy. Následně do kořisti vypouštějí trávicí enzymy, což zajišťuje mimotělní trávení. Natrávenou kořist přijímají většinou v tekutém stavu.

    příklady pavouků

    Samice pavouků jsou obvykle větší než samci. Mezi zástupce pavouků náleží například:

    • křižák obecný (a) – Tvoří svislé kruhové sítě, na zadečku má typický kříž.
    • křižák pruhovaný (b) - Z teplejších oblastí se rozšířil do celého Česka, zejména na loukách, má výstražné žluto-černé zbarvení.
    • vodouch stříbřitý (c) – Pavouk přizpůsobený životu ve vodě (zde si tvoří zvon naplněný vzduchem).
    • třesavka (d) – Původně ze Středomoří, obývá domácnosti.
    • sklípkani (e) – Zejména v subtropech a tropech, hrabou si nory. Mnohé druhy se dají chovat.
    • pokoutníciPokoutník tmavý (f) či vzácný pokoutník domácí žijí v blízkosti člověka, stavějí si pavučiny často v rozích místností.
    • běžníci (g) – Často mají maskovací zbarvení, loví opylovače na květech. Netvoří pavučiny.

    Jen velké druhy pavouků (např. zápřednice jedovatá – h) mají dostatečně rozměrná klepítka na to, aby prokousli lidskou kůži. Drtivá většina běžných druhů je pro člověka neškodná. Pavouci v domácnostech naopak loví různé nevítané živočichy.

    Sekáči

    Sekáči mají hlavohruď se zadečkem srostlou celou šíří. Na rozdíl od pavouků nestaví sítě a mají pouze 2 oči. Mnohdy mají dlouhé nohy. Ty dokáží v případě ohrožení odlomit (tomu se říká autotomie), hýbající se odlomená končetina může „zdržet“ predátora. Mezi zástupce sekáčů náleží sekáč domácí (1).

    další pavoukovci

    Roztoči

    Roztoči jsou obvykle drobní. Žijí různými způsoby života. Náleží mezi ně například:

    • klíště obecné (2) – Samičky sají krev obratlovců, přenáší např. bakterie způsobující lymskou boreliózu či viry způsobující klíšťovou encefalitidu (proti ní lze očkovat).
    • kleštík včelí (kleštík zhoubný) (3) – Nepůvodní v Česku (zavlečen koncem 20. století), parazituje na včele medonosné.

    Štíři, štírci

    Štíři (4) žijí zejména v tropech a subtropech. Makadla mají zakončena klepety, na konci článkovaného zadečku mají jedový osten. Štírci (5) dosahují menších rozměrů než štíři (v řádu milimetrů), nemají jedovou žlázu na konci zadečku.

    Korýši jsou dle tradičního pojetí převážně vodní bezobratlí živočichové, kteří patří do kmene členovců. Často mají nad pokožkou pevný krunýř (zejména z chitinu a uhličitanu vápenatého).

    Korýši a současná systematika

    Korýši v tradičním pojetí jsou dle současných poznatků nepřirozenou skupinou. Mezi korýše totiž patří i skupina šestinozí, která obsahuje mj. hmyz. Korýši v tomto širším smyslu se označují jako Pancrustacea.

    Sladkovodní a suchozemští zástupci

    • raci – V Česku je původní např. rak říční (a) či rak kamenáč. Invazní americké druhy raků (např. rak pruhovaný – b, rak signální) přenášejí původce račího moru, tím původní druhy ohrožují.
    • planktonní korýši (drobní, vznášejí se ve vodě): např. hrotnatka (c), buchanka (d)
    • stínky (e) a svinky (f) – Suchozemské, žijí např. v opadance, pod kameny, ve sklepích apod.
    • žábronožka sněžní (g), listonoh jarní či letní (h) – Žijí v periodických tůních, ty v létě vysychají, živočichové toto období přežívají ve formě vajíček.

    příklady korýšů

    Mořští zástupci

    • humr evropský (1), langusta obecná (2), garnát obecný (3), krevetka severní (4) – Konzumovaní.
    • krabi (5) – Mají zadeček stočený pod hlavohrudí, pohybují se obvykle do stran.
    • raci poustevníčci (6) – Obývají prázdné ulity plžů, žijí v mutualizmu se sasankami.
    • velekrab japonský (7) – Největší korýš žijící ve velkých hloubkách.

    příklady korýšů

    Hmyz zahrnuje přes 90 % druhů živočichů na Zemi. Hmyz je převážně suchozemskou skupinou, některé druhy či vývojová stádia žijí ve sladké vodě. Zástupci hmyzu mají většinou 6 kráčivých nohou a složené oči z drobných oček. Suchozemští zástupci dýchají vzdušnicemi.

    Hmyz patří mezi členovce, dále pak do skupiny Pancrustacea (korýši v širším smyslu) a skupiny šestinozí.

    Vzdušnicovci neexistují

    Zástupci hmyzu (respektive šestinohých) se dříve společně se stonožkovci řadili do skupiny vzdušnicovci. Tato skupina je však nepřirozená (vzdušnice šestinohých a stonožkovců vznikly nezávisle na sobě). Zastaralé systematické zařazení hmyzu však stále přetrvává v učebnicích.

    Zástupci hmyzu mohou mít různě vyvinuté ústní ústrojí (např. lízací u much, bodavě-sací u komárů či ploštic, kousací u brouků, sací u motýlů).

    Zástupci hmyzu většinou létají za pomoci křídel protkaných žilnatinou. Křídla chybějí evolučně původním zástupcům (např. rybenkám). U některých druhů (zejména u parazitů – blecha, štěnice, veš…) jsou ztracená druhotně.

    U „hmyzu s proměnou nedokonalou“ se stavba těla mladého jedince podobá stavbě těla dospělce (např. rovnokřídlí, polokřídlí). Hmyz s proměnou dokonalou má ve svém životním cyklu stádium kukly, mladý jedinec se od dospělce liší jak stavbou těla, tak často i ekologií (např. motýli, dvoukřídlí).

    Hmyz je zásadní součástí ekosystémů. Některé druhy jsou přímo využívané člověkem, např. včela medonosná poskytuje med a je opylovačem, larvy potemníka moučného se dají konzumovat.

    Hmyz s proměnou nedokonalou

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    „Hmyz s proměnou nedokonalou“ je umělá (pomocná) skupina hmyzu, u kterého je mladý jedinec stavbou těla podobný dospělci. Mladý jedinec (nymfa) obvykle nelétá a nedokáže se rozmnožovat. V životním cyklu není přítomno stádium kukly.

    příklady hmyzu s proměnou nedokonalou

    Rybenka domácí (a) je bezkřídlý hmyz. Žije v blízkosti člověka, bývá aktivní v noci.

    Larvy jepic (b) žijí ve několik let ve vodě, dospělci mají velmi krátký život (v řádu hodin až dnů).

    Vážky i jejich larvy jsou dravé. Larvy žijí pod vodou, loví mj. prodlouženým spodním pyskem (maskou). Do této skupiny hmyzu patří např. vážky, šídla (c) či motýlice.

    Švábi mnohdy mají zakrnělá křídla. Bývají všežraví. Některé druhy, např. šváb obecný (d) či rus domácí, jsou škůdci v budovách. Mezi šváby náleží i termiti, ti žijí sociálním (společenským) způsobem života. Švábi jsou častí zejména v tropech a subtropech.

    Škvoři (např. škvor obecný – e) mají první pár křídel přeměněný v malé krovky. Klíšťkovité štěty na konci zadečku jim slouží k obraně a skládání blanitých křídel.

    příklady hmyzu s proměnou nedokonalou

    Rovnokřídlí mají často 3. pár končetin přizpůsobený ke skákání, dokáží vytvářet zvuky třením částí těla o sebe (stridulace). Patří sem saranče (např. saranče čárkovaná – f), kobylky (oproti sarančím mají delší tykadla, české druhy jsou větší), cvrčci či krtonožka obecná.

    Vši druhotně ztratily křídla a přizpůsobily se parazitování. Veš dětská (g) žije ve vlasech, živí se krví. Lze proti ní bojovat např. ručním vyčesáváním vajíček (hnid) z vlasů.

    Do skupiny polokřídlých patří mj. mšicosaví a ploštice:

    • Mezi mšicosavé patří mšice (h), ty se živí šťávami rostlin. Mnohdy žijí v symbióze s mravenci.

    • Ploštice mají polokrovky, první pár křídel, který je vpředu zpevněný (sklerotizovaný) a vzadu blanitý. Ústní ústrojí ploštic je bodavě sací. Většinou se živí rostlinnými šťávami, některé druhy (např. štěnice domácí) jsou parazitické. Mezi ploštice patří např. ruměnice pospolná (i) žijící často na kmenech lip či bruslařka (j), dravá ploštice pohybující se po vodní hladině.

    Hmyz s proměnou dokonalou

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Hmyz s proměnou dokonalou zahrnuje skupiny hmyzu, u nichž má mladý jedinec zcela jinou stavbu těla než dospělec. Mladý jedinec se od dospělce často liší svou ekologií (např. tím, kde žije, čím se živí).

    Životní cyklus hmyzu s proměnou dokonalou

    Z vajíčka (A) se líhne mladý jedinec (larva, např. u motýlů konkrétně housenka – B), ten se několikrát svléká a roste. Poslední svlečená pokožka (kutikula) vytvoří kuklu (C). Zde dojde k rozpadu tkání a prakticky od základu se „sestaví“ dospělý jedinec (imago, D). Dospělci se rozmnožují a cyklus se opakuje.

    životní cyklus hmyzu s proměnou dokonalou

    Příklady skupin (řádů)

    Síťokřídlí mají křídla s výraznou žilnatinou. Patří sem např. dravá zlatoočka obecná či mravkolev obecný, jehož larvy (1) loví s využitím jamek v písku.

    Blanokřídlí mají dva páry blanitých křídel. Zahrnují mnohé sociální druhy: Včela medonosná (2) je významným opylovačem. Z nektaru rostlin či medovice vytváří med, který uskladňuje do plástů jako potravu. Čmeláci (např. čmelák zemní) jsou zavalitější než včely. Vosy a sršně (3) mají výstražné zbarvení, jsou dravé. Mravenci (např. mravenec lesní) žijí pospolitě v mraveništích, křídla mají pouze v čase rozmnožování.

    příklady hmyzu s proměnou dokonalou

    Brouci mají první pár křídel přeměněný na zpevněné krovky. Mívají různorodá tykadla, jejich ústní ústrojí je kousací (často přeměněné v lízací). Mezi brouky patří např. draví střevlíci (4), roháč obecný (5), světlušky (6) či slunéčka (7).

    Dvoukřídlí mají jeden pár blanitých křídel, druhý pár mají přeměněný na kyvadélka (haltery), ta jim slouží k manévrování. Mají beznohé larvy. Mezi dvoukřídlé patří např. moucha domácí (a), komáři (b) sající krev či pestřenky (c), které mají výstražné zbarvení.

    příklady hmyzu s proměnou dokonalou

    Mezi blechy patří blecha obecná (d). Má zploštělé tělo, saje krev člověka a dalších obratlovců.

    Motýli mají rozměrná křídla pokrytá drobnými šupinkami. Housenky jsou zpravidla býložravé, dospělci se živí nektarem. Mezi motýly s denní aktivitou patří například babočky (e) či okáči (f), noční aktivitu má třeba kovolesklec gama (g) či dlouhozobka svízelová (h).

    Paryby jsou skupinou převážně mořských obratlovců. Mají chrupavčitou kostru, dýchají žábrami.

    Žraloci

    Žraloci mají torpédovité tělo pokryté ostrými šupinami. Jejich zuby se postupně obměňují. Patří mezi ně například:

    • žralok obrovský (a) – Největší zástupce, filtruje plankton.
    • žralok bílý (b) – Dravý, na vrcholu potravních řetězců.
    • kladivoun bronzový (c) – Dravý, má zploštělou hlavu.
    žralok obrovský
    a – žralok obrovský
    žralok bílý
    b – žralok bílý
    kladivoun bronzový
    c – kladivoun bronzový

    Útoky dravých žraloků na lidi jsou vzácné (celosvětově se odehraje kolem 80 případů za rok), nicméně jsou medializované. Asi 15 % z nich vede k úmrtí člověka.

    Rejnoci

    Rejnoci mají zploštělé tělo, jejich párové ploutve srůstají v ploutevní lem. Mezi rejnoky náleží například:

    • rejnok ostnatý (d) – Žije např. ve Středozemním a Baltském moři.
    • manta obrovská (e) – Největší z rejnoků, široká až 5 m.
    • parejnok elektrický (f) – Loví za použití elektrického výboje.
    rejnok ostnatý
    d – rejnok ostnatý
    manta obrovská
    e – manta obrovská
    parejnok elektrický
    f – parejnok elektrický

    Paprskoploutvé ryby jsou skupinou vodních obratlovců. Mohou žít ve sladké i slané vodě, případně mezi sladkou a slanou vodou migrovat. Mají obvykle kostěnou kostru. Dýchají žábrami, které jsou kryté kostěnými skřelemi. Kůže ryb je pokryta šupinami a slizem. Ryby mohou mít plynový měchýř, který udržuje pozici těla ve vodě. Mezi smyslové orgány ryb náleží např. hmatové vousy či postranní čára, která umožňuje vnímání proudění vody.

    Rozmnožování ryb se nazývá tření. Oplození je vnější, samec vypouští spermie (mlíčí) a samice vajíčka (jikry).

    Příklady sladkovodních druhů

    • kapr obecný (a) – Přirozeně žije v okolí Černého a Kaspického moře, na území Česka se chová již asi 500 let.
    • okoun říční (b) – Má rozdělenou hřbetní ploutev, dravý.
    • lín obecný (c) – Žije u dna vod, má oblé ploutve.
    • karas obecný (d) – Menší než kapr, vytlačován invazním karasem stříbřitým.
    • štika obecná (e) – Dravec s protáhlým tělem.
    • sumec velký (f) – Aktivní hlavně v noci, patří mezi největší ryby Evropy.
    • pstruh potoční (g) – Jako další lososovití má tukovou ploutvičku, mívá červené skvrny na světlém podkladu.
    kapr obecný
    a – kapr obecný
    okoun říční
    b – okoun říční
    lín obecný
    c – lín obecný
    karas obecný
    d – karas obecný
    štika obecná
    e – štika obecná
    sumec velký
    f – sumec velký
    pstruh obecný
    g – pstruh obecný

    Příklady migrujících a mořských druhů

    Losos obecný (1) žije po většinu života v moři, za účelem rozmnožování migruje do řek. Úhoř říční (2) má hadovité tělo, za rozmnožováním migruje ze sladkých vod Evropy do Sargasového moře.

    • sleď obecný (3) – Připravují se z něj např. závitky (zavináče).
    • treska obecná (4) – Dravá ryba chladných moří, často zpracovávána na filety.
    • různé druhy tuňáků (5)
    • sardinka obecná (6) – Často konzervována.
    • koníček mořský (7) – Má netypický tvar těla a chápavý ocas, jikry se vyvíjejí v břišním vaku samce.
    • klaun očkatý (8) – Žije v mutualistickém (vzájemně prospěšném) vztahu se sasankami.
    losos obecný
    1 – losos obecný
    úhoř říční
    2 – úhoř říční
    sleď obecný
    3 – sleď obecný
    treska obecná
    4 – treska obecná
    tuňák
    5 – tuňák
    sardinka obecná
    6 – sardinka obecná
    koníček mořský
    7 – koníček mořský
    klaun očkatý
    8 – klaun očkatý

    Je člověk ryba?

    Mezi „ryby“ se historicky řadily paprskoploutvé ryby (o těch je tato kapitola, většina běžných ryb) a vodní svaloploutví.

    Mezi svaloploutvé patří např. latimérie, ale také čtyřnožci včetně člověka. Pokud bychom tedy jako ryby nebrali pouze vodní organizmy a zahrnuli bychom celou skupinu svaloploutvých, mohli bychom prohlásit, že člověk je ryba. Koneckonců, např. končetiny čtyřnožců (včetně člověka) vznikly přeměnou ploutví jejich „rybích“ předků.

    Obojživelníci jsou skupinou obratlovců. Žijí na souši, ale do určité míry jsou vázaní na vodní prostředí (zejména při rozmnožování). Jejich kůže je žláznatá a neustále vlhká. Larvy dýchají žábrami, dospělci plícemi (též se u nich uplatňuje kožní dýchání). Mají nestálou teplotu těla.

    Ocasatí obojživelníci

    Mezi ocasaté obojživelníky patří například čolek obecný (a) či výstražně zbarvený, vejcoživorodý mlok skvrnitý (b).

    příklady ocasatých obojživelníků

    Bezocasí obojživelníci (žáby)

    Larva žab se nazývá pulec. Žáby v dospělosti nemají ocas. Samci mnohdy mívají ozvučné měchýřky, které zesilují jejich skřehotání.

    příklady bezocasých obojživelníků (žab)

    Mezi žáby patří například:

    • ropucha obecná (1) – Má zavalité tělo s bradavičnatou kůží.
    • skokani – Např. skokan zelený (2) a skokan hnědý (3). V Česku žije více druhů ze skupiny hnědých skokanů (ti se mimo rozmnožování zdržují spíše mimo vodu) i zelených skokanů (ti žijí blíže vody).
    • kuňka žlutobřichá (4) – Na břiše má výstražné zbarvení, které ukazuje při ohrožení.
    • rosnička zelená (5) – Na nohou má přísavné polštářky, dokáže lézt po rostlinách.
    • pralesničky (6) – Často výstražně zbarvené, jedovaté. Žijí v tropech.

    Plazi jsou skupinou obratlovců. Neptačí plazi mají nestálou tělesnou teplotu. Plazi jsou přizpůsobeni životu na souši (suchozemští plazi mají suchou kůži), někteří jsou druhotně vodní. U plazů jsou vyvinuté zárodečné obaly. Mláďata se většinou líhnou z vajec s vápenatou skořápkou.

    Želvy

    Želvy mají tělo kryto kostěným krunýřem, který vzniká mj. přeměnou žeber. Mají bezzubé čelisti. Patří sem například:

    • želva bahenní (a) – Původní v Česku, má tmavý krunýř se žlutými skvrnkami.
    • želva žlutohnědá (řecká) (b) – Žije na jihu Evropy, býložravá.
    • želva nádherná (c) – Ze Severní Ameriky, chová se.
    • želva sloní (d) – Žije na Galapágách, patří mezi největší želvy a nejvíce dlouhověké obratlovce.
    • kareta obrovská (e) – Přizpůsobena životu ve slané vodě.

    příklady želev

    Šupinatí

    Šupinatí plazi zahrnují ještěry a hady. Mezi ještěry náleží:

    • ještěrka obecná (1) – Samci jsou zelení, samice hnědé.
    • ještěrka zelená (2) – Samci mají modré hrdlo, v teplejších oblastech.
    • slepýš křehký (3) – Ještěr se zakrnělými končetinami.
    • varan komodský (4) – Největší ještěr, dravý.
    • leguán zelený (5) – Býložravý, má hřeben trnů na hřbetě.
    • chameleon obecný (6) – Dokáže měnit zbarvení kůže dle nálady a nezávisle hýbat očima.

    příklady ještěrů

    Hadi jsou výlučně draví, mají výrazně roztažitelné čelisti. Patří sem například:

    • užovka obojková (a) – Má za hlavou bílé/žluté skvrny, jako další užovky má kulatou zornici.
    • zmije obecná (b) – Má svislou zornici a obvykle černý klikatý pruh na zádech, jedovatá.
    • V tropech žijí např. škrtiči hroznýš královský (c) či anakonda velká (d). Kobra indická (e) usmrcuje kořist jedem.

    příklady hadů

    Krokodýli

    Mezi krokodýly náleží například:

    • krokodýl nilský (1)
    • aligátor severoamerický (2)
    • gaviál indický (3) – Má dlouhé a úzké čelisti.

    příklady krokodýlů

    Dinosauři

    V druhohorách byli dominantními plazi dinosauři.

    Ptáci patří mezi dinosaury

    Podle současného poznání jsou plazi nepřirozenou skupinou. Pokud by měla skupina být monofyletická (zahrnovat všechny potomky společného předka), zahrnovali by plazi i ptáky. Plazi včetně ptáků se řadí do skupiny Sauropsida.

    Ptáci jsou teplokrevní obratlovci. Jejich čelisti jsou bezzubé, přeměněné v zobák. Velké množství ptačích druhů je uzpůsobeno létání. Efektivnější výměnu vzduchu v plicích zajišťují vzdušné vaky, které mohou zasahovat i do kostí (kosti jsou tak odlehčené). Povrch těla je u ptáků kryt peřím. Obrysové peří slouží zejména k letu, peří prachové slouží jako tepelná izolace. Mohutné létací svaly se upínají na hřeben hrudní kosti. Ptáci za účelem rozmnožování snášejí vejce, která obvykle zahřívají. Mláďata ptáků mohou být krmivá (rodiče je krmí, např. pěvci) či nekrmivá (po vylíhnutí si sama hledají potravu, např. u kura domácího).

    Běžci, hrabaví, měkkozobí a vodní skupiny

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Běžci

    Běžci nedokážou létat, rychle však běhají. Patří mezi ně např. pštros dvouprstý (a) žijící v Africe, nandu pampový (b) z Jižní Ameriky či australský emu hnědý (c).

    Hrabaví

    Hrabaví ptáci nepříliš dobře létají, množství času tráví na zemi. Do této skupiny náleží např. křepelka polní (d) či koroptev polní (e). Tyto druhy jsou ohrožené hlavně intenzivním zemědělstvím. Tetřev hlušec (f) je v Česku vzácný. Kur domácí (g, samice je slepice, samec kohout) byl pravděpodobně vyšlechtěn mj. z kura bankivského žijícího v jižní a jihovýchodní Asii. Bažant obecný (h) pochází z Malé Asie, projevuje se u něj výrazná pohlavní dvojtvárnost.

    příklady ptáků

    Měkkozobí

    Mezi měkkozobé patří např. holub domácí (i) původně chovaný pro maso a přenos zpráv. Holub hřivnáč (j) je ve srovnání s holubem domácím větší a má světlé skvrny na stranách krku. Hrdlička zahradní (k) se na území Česka rozšířila z Balkánu, má černý pruh na krku a světle šedé peří. Původní hrdlička divoká (l) má na krku pruhů více.

    Vrubozobí

    Vrubozobí mají vroubkovaný zobák, který slouží k drcení rostlinné či živočišné potravy. Do této skupiny patří např. labuť velká (m), kachna divoká (n) či husa velká (o).

    příklady ptáků

    Čápi

    Mezi čápy vyskytující se na území Česka náleží čáp bílý (n, hnízdí v blízkosti člověka) a čáp černý (o, hnízdí zejména v lesích, na skalách). Čápi jsou typickým příkladem migrujících ptáků, kteří v zimě pobývají v Africe.

    Veslonozí

    Volavka popelavá (p) se živí hlavně rybami, v letu rozlišit od čápa podle prohnutého krku. Kormorán velký (q) je v dospělosti černě zbarven, v jeho potravě též převládají ryby.

    Krátkokřídlí

    Lyska černá (r) má typickou bílou lysinu nad kořenem zobáku. Nemá plovací blány, na nohou má kožní lemy. Slípka zelenonohá (s) má tmavé peří, žlutozelené nohy a červený čelní štítek.

    Dlouhokřídlí

    Racek chechtavý (t) má typický hlas, hnízdí v koloniích. V letním šatu má černou hlavou, v zimním černou tečku za okem.

    Tučňáci

    Tučňáci (např. tučňák kroužkový – u) žijí až na výjimku na jižní polokouli. Druhotně ztratili schopnost létat, dovedou však dobře plavat.

    příklady ptáků

    Sovy, dravci, sokoli, šplhavci a další

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Sovy

    Sovy jsou draví ptáci, kteří jsou aktivní zejména v noci. Mají výborný sluch, oči směřující dopředu, dokáží tiše létat. Kořist polykají vcelku, následně zvrátí její zbytky (vývržky). Mezi sovy náleží například:

    • puštík obecný (a) – Nejběžnější sova Česka.
    • kalous ušatý (b) – Má pírka připomínající uši, oranžové oči.
    • výr velký (c) – Největší sova Evropy.
    • sýček obecný (d) – Drobná sova, kriticky ohrožena mj. kvůli úbytku vhodných míst k životu.
    • sova pálená (e) – Světle zbarvená sova se srdcovitým závojem kolem očí.

    příklady ptáků

    Dravci, sokoli

    Dravci a sokoli jsou dvě obdobně přizpůsobené, avšak nepříbuzné skupiny. Jedná se o predátory s výborně vyvinutým zrakem. Mezi dravce patří třeba:

    • káně lesní (f) – Častý středně velký dravec, živí se zejména drobnými savci.
    • orel mořský (g) – Největší evropský orel, v Česku vyhuben a reintrodukován. Má bílý ocas, často v blízkosti vod.
    • jestřáb lesní (h) – Středně velký dravec s černo-bíle proužkovaným břichem a žlutým okem.

    Do řádu sokolů patří například:

    • poštolka obecná (i) – Běžný malý sokol, má rezavé zbarvení, v letu zužující se ocas; dokáže se třepotat na místě.
    • sokol stěhovavý (j) – Má černý „vous“ pod okem, v Česku vzácný.

    příklady ptáků

    Svišťouni

    Mezi svišťouny náleží například rorýs obecný (k). Pobývá prakticky jen ve vzduchu (za letu i spí). Lze poznat podle srpovitých křídel, živí se hmyzem. Kolibříci (l) žijí v Americe, živí se nektarem z květů.

    Srostloprstí

    Do skupiny srostloprstých patří kupříkladu ledňáček říční (m). Má nezaměnitelné, výrazné modro-oranžové zbarvení. Živí se zejména rybami, hnízdí v písčitých či hlinitých březích.

    Šplhavci

    Šplhavci často hnízdí v dutinách stromů, které sami tvoří. Mezi šplhavce patří:

    • datel černý (n) – Největší český šplhavec; má černé peří, samec má červené temeno, samice pouze proužek na týlu.
    • strakapoud velký (o) – Černo-červeno-bíle zbarven, menší a v Česku častější než datel.
    • žluna zelená (p) – Často hledá potravu na zemi, žere hlavně mravence.

    Kukačky

    Zástupcem kukaček je kukačka obecná (q). Jedná se o hnízdního parazita, klade vejce do hnízd jiných ptáků.

    příklady ptáků

    Pěvci jsou početnou skupinou ptáků (tvoří asi polovinu ptačích druhů celkově). Mají zpravidla dobře vyvinuté hlasové ústrojí, mají krmivá mláďata

    Příklady druhů pěvců

    • sýkora koňadra (a) – Běžný pěvec se žlutým břichem a černou hlavou, příbuzná sýkora modřinka (b) je menší a má modré temeno.
    • kos černý (c) – Samci jsou černí se žlutooranžovým zobákem, samice hnědé. Často v blízkosti člověka.
    • pěnkava obecná (d) – Jeden z nejběžnějších pěvců, má dva bílé proužky na křídle.
    • vrabci – Obývají např. okraje obcí a křoviny. U vrabce domácího (e) se projevuje pohlavní dvojtvárnost, vrabec polní (f) má černou skvrnu na tváři.
    • strnad obecný (g) – V zemědělské krajině, na mezích a v křovinách, samci jsou výrazně žlutí.
    • stehlík obecný (h) – Má červené zbarvení na hlavě a žluté na křídle, živí se např. semeny pcháčů a bodláků.

    příklady ptáků

    • hýl obecný (i) – Má černou hlavu, samci červené břicho, samice hnědé.
    • vlaštovka obecná (j) – Má červené hrdlo a výrazně vidlicovitý ocas, loví hmyz za letu, tvoří si miskovitá hnízda z bláta a slin.
    • jiřička obecná (k) – Oproti vlaštovce má jen slabě vykrojený ocas, bílou kostrč, tvoří pospolitá polokulovitá hnízda vně budov.
    • špaček obecný (l) – Menší než kos, samci mají tečkované peří. Živí se zejména plody.
    • červenka obecná (m) – Má červenou náprsenku, teritoriální, vyhledává potravu hlavně na zemi.
    • drozd zpěvný (n) – Zejména hnědého/okrového zbarvení, žere zejména bezobratlé (dokáže např. rozbíjet schránky měkkýšů).
    • brhlík lesní (o) – Modrošedě a žlutooranžově zbarven, obratně šplhá po stromech.
    • králíček obecný (p) – Nejmenší opeřenec Česka, v jehličnatých lesích.

    příklady ptáků

    • krkavcovití pěvci – Jsou zpravidla všežraví, vynikají svou inteligencí.
      • sojka obecná (q) – Má modré pole na křídle.
      • straka obecná (r) – Má černo-bílé zbarvení, často ve městech.
      • vrána černá (s; rozšířena na západě), vrána šedá (t; rozšířena na východě)
      • havran polní (u) – Větší než vrána, má lysinu kolem zobáku.
      • krkavec obecný (v) – Z jeho siluety při letu důrazně vyčnívá hlava, má klínovitý ocas.

    příklady ptáků

    Savci obecně, vejcorodí, vačnatci

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Savci jsou obratlovci se stálou tělesnou teplotou. Tělo mají kryté srstí, svá mláďata krmí mateřským mlékem. Zárodek se alespoň určitý čas vyvíjí v těle matky (u placentálů zajišťuje výměnu látek mezi matkou a plodem placenta). Srdce savců obsahuje 2 síně a 2 komory, pravá a levá část srdce jsou dokonale oddělené přepážkou.

    Savci žijí na souši, někteří (např. kytovci) druhotně obývají vodní prostředí. Letouni jsou schopni aktivního letu.

    Vejcorodí

    Mezi vejcorodé (resp. do skupiny ptakořitní) patří ptakopysk podivný (a) a čtyři druhy ježur (b). Tito savci mají kloaku, snášejí vejce. Vyskytují se pouze v Austrálii a na Nové Guinei.

    příklady vejcorodých savců a vačnatců

    Vačnatci

    Vačnatci přirozeně obývají zejména Austrálii, vačice žijí v Americe. Jejich mláďata se rodí nedokonale vyvinutá a dále se vyvíjejí ve vaku samice. Mezi vačnatce patří například:

    • koala medvídkovitý (1) – Živí se prakticky výhradně eukalyptem (blahovičníkem).
    • klokani (např. klokan rudý, 2) – Jsou býložraví, pohybují se i za pomoci svalnatého ocasu.
    • ďábel medvědovitý (3, „tasmánský čert“) – Žije prakticky jen na Tasmánii.
    • vačice (např. vačice opossum, 4) – Jedná se zejména o všežravce, žijí v Americe.

    Placentálové

    Skupině placentálů jsou věnovány následující kapitoly.

    Šelmy jsou skupinou placentálních savců. Jsou to obvykle masožravci, v potravních řetězcích stojí na pozici vrcholových predátorů. Šelmy jsou často velmi pohyblivé, mají výkonné smysly (zejména zrak, čich). Do skupiny šelem náleží i ploutvonožci, kteří se přizpůsobili životu ve vodě.

    Kočkovití

    • kočka divoká (a) – Zavalitější a plašší než kočka domácí (b), která z kočky divoké byla vyšlechtěna.
    • rys ostrovid (c) – Největší kočkovitá šelma Česka, má trojúhelníkové uši s typickými černými štětinami, živí se zejména srnčí zvěří.
    • lev (d) – Žije v savanách Afriky (a omezeně v Indii), má výraznou pohlavní dvojtvárnost.
    • tygr (e) – Největší kočkovitá šelma, má různé poddruhy (např. tygr indický, kriticky ohrožený tygr sumaterský, tygr ussurijský žijící v tajze).
    • levhart skvrnitý (f) – Žije v Asii a Africe, má skvrny se světlejším středem.
    • gepard štíhlý (g) – Nejrychlejší suchozemský živočich, žije zejména v savanách Afriky.
    • puma americká (h) – Obývá širokou škálu prostředí, pískově zbarvena.
    • jaguár americký (i) – S. a J. Amerika, usmrcuje kořist prokousnutím lebky, má na srsti skvrny s černým středem.

    příklady šelem

    Psovití

    • vlk obecný (1) – V Česku vyhuben, v roce 2014 se zde opět začal rozmnožovat a jeho počty stoupají. Není přímým ohrožením člověka, může však způsobovat škody na hospodářských zvířatech (to vede k rozporům mezi hospodáři a ochránci přírody). Z vlka byl vyšlechtěn pes.
    • liška obecná (2) – Všežravá, aktivní zejména v noci.
    • psík mývalovitý (3) – Zavlečený z východní Asie.

    příklady šelem

    Lasicovití

    • kuna skalní (a) – Největší lasicovitá šelma v Česku, všežravá (žere např. hlodavce, ptáky, vejce, ovoce).
    • kuna lesní (b) – Oproti kuně skalní žije spíše v lesích. Na hrdle má žlutou srst, její postava je „shrbená“.
    • kolčava (c) – Nejmenší lasice, všežravá.
    • hranostaj (d) – V zimní srsti bílý, má černou špičku ocasu.
    • vydra říční (e) – Má uzavíratelné uši a nozdry, svalnatý ocas, plovací blány a hustou podsadu.
    • jezevec lesní (f) – Měří až 85 cm, černo-šedo-bílé zbarvení, žije v norách.

    příklady šelem

    Medvídkovití

    Mezi medvídkovité šelmy patří mýval severní (**). Je všežravý. Pochází z Ameriky, v Česku je nepůvodní a rozšiřuje se.

    Medvědovití

    • medvěd hnědý (1) – Na východě Česka, kam proniká ze Slovenska. Všežravý. Největší evropská šelma.
    • medvěd lední (2) – Žije v Arktidě, loví zejména tuleně.
    • panda velká (3) – Z Číny, žere prakticky jen bambus.

    příklady šelem

    Ploutvonožci

    • tuleni (a) – Mají zakrnělé zadní končetiny směřující dozadu, přední končetiny mají viditelné prsty.
    • rypouš sloní (b) – Největší ploutvonožec, náleží mezi tuleňovité, žije na jižní polokouli.
    • lachtani (c) – Oproti tuleňům mají ušní boltce, výraznější končetiny, častěji pobývají na souši (kde i spí).
    • mrož lední (d) – Má výrazné kly (prodloužené špičáky), na severní polokouli.

    příklady šelem

    Hlodavci

    Hlodavci jsou druhově nejbohatším řádem savců. Ke zpracování potravy jim slouží mj. dva páry dorůstajících řezáků (hlodáků). Hlodavci se živí hlavně rostlinami. Sami bývají kořistí mnoha predátorů (např. dravců, sokolů, sov, šelem…). Dokáží se rychle rozmnožovat. Mezi zástupce hlodavců patří:

    • veverka obecná (a) – Žije samotářsky na stromech, živí se rostlinnou potravou (dělá si zásoby na zimu, kterou nepřespává). Staví si hnízda z větví a listí. Jediný druh veverky v Česku, jedinci mohou mít různé zbarvení od rezavé do černé.
    • myš domácí (b) – Malý hlodavec žijící v blízkosti člověka, používá se i jako laboratorní zvíře.
    • potkan (c) – Z východní Asie, nyní rozšířen celosvětově, všežravý.
    • krysa (d) – Má ocas delší než tělo, v Česku víceméně vytlačena potkanem.
    • hraboš polní (e) – Oproti myši má zakulacenější čenich, žije na polích, opakovaně dochází k jeho přemnožení.
    veverka obecná
    a – veverka obecná
    myš domácí
    b – myš domácí
    potkan
    c – potkan
    krysa
    d – krysa
    hraboš polní
    e – hraboš polní
    • křeček polní (f) – Žere zejména rostliny, vzácněji živočichy. Má lícní torby. Oproti chovaným křečkům je větší (kolem 25 cm). Ubývá, zvláště chráněný.
    • sysel obecný (g) – Žlutošedý, žije v koloniích. Dříve byl běžným zemědělským škůdcem, dnes je zvláště chráněný a vzácně obývá rovné travnaté plochy.
    • bobr evropský (h) – Největší evropský hlodavec, žije v norách v březích. Má široký šupinatý ocas ke kormidlování a varování ostatních bobrů. V zimě se živí dřevinami uskladněnými díky stavění hrází, v létě žere zejména byliny.
    • ondatra pižmová (i) – Počátkem 20. století dovezena z Ameriky mj. do Dobříše.
    • nutrie říční (j) – Původně chována pro kožešinu, nyní její početnost ve volné přírodě stoupá (invazní druh).
    křeček polní
    f – křeček polní
    sysel obecný
    g – sysel obecný
    bobr evropský
    h – bobr evropský
    ondatra pižmová
    i – ondatra pižmová
    nutrie říční
    j – nutrie říční

    Zajícovci

    Mezi zajícovce náleží pišťuchovití a zajícovití. Zástupci zajícovitých jsou:

    • králík divoký (1) – Původně ze západní Evropy, na území Česka dovezen ve středověku. Hrabe si nory, samice rodí neosrstěná a nevidoucí mláďata. Invazní např. v Austrálii. Byl z něj vyšlechtěn králík domácí.

    Králík divoký v Česku

    V minulosti býval králík běžnou lovnou zvěří, v současnosti mají populace v Česku minimální velikost mj. kvůli chorobě myxomatóze.

    • zajíc polní (2) – Původní v Česku, oproti králíkovi má černé špičky uší, delší zadní končetiny, je celkově větší. Samice rodí osrstěná a vidoucí mláďata na povrchu země (mladé zajíčky koncem zimy tedy není vhodné vozit do záchranných stanic, přežijí i mráz a matky je kojí).
    králík divoký
    1 – králík divoký
    zajíc polní
    2 – zajíc polní

    Příbuznost hlodavců a zajícovců

    Hlodavci a zajícovci jsou si navzájem blízce příbuzní, společně se řadí do skupiny zvané Glires.

    Sudokopytníci jsou skupinou savců. Třetí a čtvrtý prst u nich obvykle nesou váhu těla a jsou opatřeny kopyty či kopýtky. Mezi sudokopytníky jsou na základě molekulární biologie řazeni i kytovci. Ti se druhotně přizpůsobili životu ve vodě, jejich končetiny jsou přeměněné v ploutve.

    „Nepřežvýkaví“ sudokopytníci

    Mezi „nepřežvýkavé“ sudokopytníky náleží prasatovití:

    • prase divoké (a) – Je všežravec s dobře vyvinutým čichem, obývá zejména listnaté lesy. V současnosti je v Česku přemnoženo. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí.
    prase divoké
    a – prase divoké

    Přežvýkavci

    Přežvýkaví sudokopytníci jsou býložraví, tomu je přizpůsobena jejich trávicí soustava. Zpracování rostlinné potravy (obsahující těžko stravitelnou celulózu) zajišťují mj. tři předžaludky (bachor, čepec, kniha) a žaludek (slez). Zejména v bachoru se na trávení podílejí bakterie, prvoci a houby. Potrava se také vrací k přežvýkání do tlamy.

    Přežvýkaví mají parohy kostěného původu (po říji je shazují, u jelenovitých) či rohy kožního původu (u turovitých). Mezi přežvýkavé patří například:

    • turovití
      • tur domácí (b) – Též skot, hovězí dobytek. Chová se pro maso i mléko.
      • koza domácí (c) – Je schopna spásat i dřeviny, čehož se využívá při managementu krajiny.
      • ovce domácí (d) – Chována zejména pro vlnu.
      • kamzík horský (e) – Žije nad hranicí lesa, do Česka uměle vysazen.
      • muflon (f) – Druhotně zdivočelá ovce.
    tur domácí
    b – tur domácí
    koza domácí
    c – koza domácí
    ovce domácí
    d – ovce domácí
    kamzík horský
    e – kamzík horský
    muflon
    f – muflon
    • jelenovití
      • srnec obecný (g) – Nejčastější volně žijící sudokopytník v Česku, jeho říje probíhá v červenci–‍srpnu.
      • jelen lesní (též jelen evropský, h) – Větší než srnec obecný, říje nastává v září–‍říjnu.
      • daněk evropský (i) – Pochází z Malé Asie a Středomoří, původně chován v oborách. Má lopatovité parohy.
      • los (j) – Žije zejména na severu Evropy, v Česku (na Šumavě, Třeboňsku) se nachází malé populace. Má lopatovité parohy.
      • jelen sika (k) – Nepůvodní druh z Asie. V Česku (zejména na západě) přemnožen. Kříží se s jelenem lesním, čímž ho důrazně ohrožuje.
    srnec obecný
    g – srnec obecný
    jelen lesní
    h – jelen lesní
    daněk evropský
    i – daněk evropský
    los
    j – los
    jelen sika
    k – jelen sika

    Mezi přežvýkavce žijící mimo Česko patří např. sob (l; oproti losovi má u soba samec i samice rozvětvené parohy). Dalšími zástupci jsou žirafy (m).

    Do samostatných skupin sudokopytníků patří velbloudovití, mezi něž patří např. velbloud jednohrbý (n) či velbloud dvouhrbý (o). Hrochovití, např. hroch obojživelný (p), jsou blízce příbuzní kytovcům.

    sob
    l – sob
    žirafa
    m – žirafa
    velbloud jednohrbý
    n – velbloud jednohrbý
    velbloud dvouhrbý
    o – velbloud dvouhrbý
    hroch obojživelný
    p – hroch obojživelný

    Přehled pojmenování samců/samic/mláďat sudokopytníků

    Druh Samec Samice Mládě
    prase domácí kanec, vepř (vykastrovaný) svině, bachyně (již rodila), prasnice (nerodila) sele, podsvinče
    tur domácí býk, vůl (vykastrovaný) kráva, dojnice (již rodila), jalovice (nerodila) tele
    koza domácí kozel, hňup (vykastrovaný) koza kůzle
    ovce domácí beran, skopec (vykastrovaný) bahnice (již rodila), jehnice (nerodila) jehně
    srnec obecný srnec srna srnče
    jelen lesní jelen laň kolouch
    daněk evropský daněk daněla daňče
    los evropský los losí samice/kráva losíče

    Kytovci

    Kytovci žijí ve vodním prostředí. Dýchají plícemi, musejí se tedy pravidelně nadechovat. Pro udržení teploty těla mají velkou vrstvu podkožního tuku. Orientují se pomocí echolokace (vnímání odražených zvuků), zvukem spolu též komunikují. Mezi kytovce náleží skupiny kosticovci a ozubení.

    Kosticovci mají na horní čelisti kostice, pomocí nichž filtrují potravu (kril, mořský plankton). Patří mezi ně:

    • plejtvák obrovský (1) – Největší současný obratlovec, měří až 32 m.
    • velryba grónská (2) – Žije ve studených mořích severní polokoule.

    příklady kosticovců

    Ozubení kytovci jsou draví, patří mezi ně např. delfín obecný (3), kosatka dravá (4) či vorvaň tuponosý (5).

    delfín obecný
    3 – delfín obecný
    kosatka dravá
    4 – kosatka dravá
    vorvaň tuponosý
    5 – vorvaň tuponosý

    Lichokopytníci, chobotnatci, letouni, hmyzožravci, primáti

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Lichokopytníci

    Lichokopytníci se při chůzi opírají o jeden, nebo o tři prsty (u nosorožce). Patří mezi ně například:

    • kůň (a) – Domestikovaný. Dříve využíván k práci a dopravě, dnes spíše k rekreační jízdě.
    • osel (b) – Využíván k práci zejména v jižní Evropě a severní Africe.
    • zebra (c) – Různé druhy žijí v savanách Afriky, pruhy zajišťují splývání v rámci stáda.
    • nosorožec (d) – Mnohé druhy kriticky ohrožené, roh vzniká přeměnou kůže.

    Chobotnatci

    Chobotnatci mají chobot vzniklý srůstem nosu a horního pysku. Patří sem slon africký (1) či menší slon indický (2). Sloni jsou ohroženi pytláctvím souvisejícím se získáváním slonoviny.

    příklady lichokopytníků a chobotnatců

    Letouni

    Letouni jsou schopni aktivního letu. Často se orientují pomocí echolokace. V Česku žijí netopýři (I) a vrápenci.

    Hmyzožravci

    Zástupcem hmyzožravců je například krtek obecný (II), který má nohy přizpůsobené hrabání. Ježci (ježek západní – III – a ježek východní) se dovedou v ohrožení stočit do klubka. Rejsek obecný (IV) je drobný, žere např. hmyz, plže či pavoukovce.

    příklady letounů a hmyzožravců

    Primáti

    Primáti obývají zejména tropy a subtropy. Mají sociální způsob života. Jsou býložraví či všežraví, mají dobře vyvinutý zrak.

    příklady opic

    Mezi poloopice patří např. komby (a) či lemuři (b). Ploskonosí žijí v Americe, mají širokou nosní přepážku a nozdry směřující od sebe. Patří mezi ně např. malpy (c) či vřešťani (d). Úzkonosí obývají Starý svět, zahrnují např. paviány (e), kočkodany (f) či makaky (g).

    příklady lidoopů

    Mezi lidoopy patří:

    • orangutani (1) – Žijí na Borneu a Sumatře. Pohybují se zejména v korunách stromů, jsou převážně býložraví.
    • gorily (2) – Žijí v Africe. Mají mezi lidoopy nejvýraznější pohlavní dvojtvárnost, jsou býložravé, nejméně agresivní z lidoopů.
    • šimpanzi (3) – Žijí v Africe, obývají širokou škálu prostředí. Menšího vzrůstu. Žerou menší množství kvalitní stravy (rostlinné i živočišné). Jsou teritoriální. Jde o nejbližší příbuzné člověka.

    Biologie člověka zkoumá lidské tělo, jeho stavbu, funkci nebo poruchy/onemocnění.

    Úvod do biologie člověka, tkáně

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Člověk (Homo sapiens) patří mezi savce, konkrétněji pak mezi primáty. Současní lidé mohou patřit do odlišných etnických skupin, ty mají různý původ a kulturní zvyklosti.

    Vědy zabývající se člověkem a jeho tělem

    • anatomie – Zkoumá vnitřní stavbu těla.
    • fyziologie – Zkoumá fungování těla.
    • antropologie – Zabývá se člověkem v širších souvislostech.
    • genetika – Zabývá se dědičností a proměnlivostí organizmů (včetně člověka).
    • patologie – Zabývá se nemocemi. V rámci přehledu o lidském těle je též užitečné porozumět prevenci, předcházení chorobám a poruchám těla.

    Organizace lidského těla

    Organizaci těla člověka (od nejsložitějšího k nejjednoduššímu) lze popsat zhruba takto: člověk → orgánové soustavy → orgány → tkáně → buňky (a mezibuněčná hmota) → součásti buněk (buněčné organely) → molekuly → atomy

    Tkáně

    Mezi základní typy tkání patří tkáň nervová (umožňuje řízení organizmu a vedení vzruchů), svalová (dokáže se stahovat, čímž umožňuje pohyb), pojivová (zahrnuje vazivo, chrupavku a kost, podílí se zejména na stavbě těla) a krycí (epitel, kryje povrchy a vystýlá dutiny).

    V této kapitole je možné procvičovat obecné informace o lidské kostře a příklady kostí v těle člověka. K dispozici je mix výše zmíněných témat, který navíc obsahuje i otázky zaměřené na klouby.

    Pro zájemce o přírodní vědy jsou k dispozici cvičení zaměřená na latinské názvy kostí.

    Kostra tvoří oporu těla. Upínají se na ni svaly, což zajišťuje pohyb.

    Kostní tkáň

    Kosti jsou živé a měnící se orgány. Kostní tkáň sestává z buněk a velkého množství mezibuněčné hmoty, kterou buňky vytvářejí (i odbourávají). Mezibuněčná hmota obsahuje minerály (zejména vápník a fosfor), ale též proteiny (bílkoviny), které dodávají kosti pružnost (např. kolagen).

    Stavba kostí

    Na povrchu kostí se nachází hutná kostní tkáň (a), uvnitř nich je tkáň houbovitá (spongiózní, b). Houbovitou tkáň a dutiny v dlouhých kostech vyplňuje kostní dřeň (c). V ní vznikají krevní tělíska (např. červené krvinky). Aby se tyto součásti krve dostávaly na místo určení a aby kosti získávaly výživu, zasahují do nich cévy (d).

    schéma řezu kostí

    Na povrchu kostí se nachází okostice (periost). V té jsou četná nervová zakončení (to umožňuje např. vnímat bolest při zlomenině), také zajišťuje růst kostí do šířky. Kosti rostou do délky díky růstovým chrupavkám (ty se uzavírají kolem 18. roku života, kdy člověk přestává růst).

    Poruchy a úrazy kosterní soustavy

    Mezi poruchy a úrazy kostry náleží např. osteoporóza (ubývání minerálů v kostech), skolióza (vybočené páteře) či zlomeniny. Ty mohou být otevřené (kost rozřízne kůži, mohou zahrnovat krvácení a obvykle jsou důvodem k volání zdravotnické záchranné služby) či uzavřené. Se zlomeninami je vhodné co nejméně manipulovat, zvláště je-li ošetření nablízku.

    Kostra člověka zajišťuje oporu či ochranu orgánů. Na kosti se upínají svaly, což umožnuje pohyb. Lidské tělo obsahuje asi 210 kostí.

    Lebka

    Lebka (a) chrání mozek a smyslové orgány. Sestává z více kostí. Její ploché kosti jsou v dospělosti spojeny švy, u novorozenců vazivovými lupínky (fontanelami). Jedinými kloubními spojeními mezi kostmi lebky jsou čelistní klouby.

    Kosti lebky

    Lebka je složena mj. z následujících kostí:

    kosti lebky

    Páteř

    Páteř (b) sestává z obratlů, konkrétně pak ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, z kosti křížové (vzniká srůstem 5 obratlů) a kostrče (ze 4–5 srostlých obratlů). Obratle mají otvory, které vytvářejí páteřní kanál pro míchu.

    Ke hrudním obratlům jsou připojena žebra (c), ta se podílejí na stavbě hrudníku (chrání vnitřní orgány, zejména plíce a srdce, a umožňuje dýchací pohyby). Kost křížová společně s dvěma pánevními kostmi tvoří pánev.

    Nosič a čepovec

    První krční obratel se nazývá nosič (atlas) a je přímo kloubně spojen s lebkou. Druhý krční obratel je čepovec (axis), vystupuje z něj zub (dens axis). Spojení těchto dvou obratlů umožňuje otáčení hlavy do stran.

    příklady kostí

    Horní končetina

    Pletenec horní končetiny je tvořen lopatkou (d) a klíční kostí (e). Na pletenec navazuje kost pažní (humerus, f), v předloktí je kost vřetenní (radius, g) na straně palce a kost loketní (ulna, h) na straně malíku. Kostra samotné ruky zahrnuje 8 kostí zápěstních (i), 5 kostí záprstních (j) a 14 článků prstů (k).

    Dolní končetina

    Pletenec dolní končetiny je tvořen kostí pánevní (l), která vzniká srůstem kosti sedací, kyčelní a stydké. Kost pánevní je kyčelním kloubem spojena s kostí stehenní (femur, m). V oblasti kolenního kloubu je ve šlaše čtyřhlavého stehenního svalu sezamská kost: čéška (patella, n). Kostru bérce tvoří kost holenní (tibia; silnější, na straně palce, o) a kost lýtková (fibula; na straně malíku, p). Kostru samotné nohy tvoří 8 zánártních kostí (q; včetně např. kosti patní), 5 nártních kostí (r) a 14 článků prstů (s).

    Ovládat latinské názvy kostí se hodí zejména studenstvu zdravotnických oborů či zájemcům/zájemkyním o toto studium. Názvy kostí jsou jen drobnou částí všech odborných výrazů týkajících se částí těla.

    Klouby jsou pohyblivými spojeními kostí, obvykle sestávají z kloubní hlavice na jedné straně a kloubní jamky na straně druhé. Kloub je uzavřen v kloubním pouzdru a vyplněn kloubním mazem (synoviální tekutinou).

    Svaly jsou schopné se stahovat, čímž umožňují pohyb.

    Svalová tkáň

    Svaly mohou být složené z různých typů svalové tkáně:

    • příčně pruhovaná svalovina (a, též kosterní) – Tvoří kosterní svaly, je ovladatelná vůlí, skládá se z mnohojaderných svalových vláken.
    • srdeční svalovina (b, přesněji příčně pruhovaná srdeční) – Tvoří srdeční sval, není ovladatelná vůlí a je neunavitelná. Skládá se z navzájem spojených 1–2jaderných buněk.
    • hladká svalovina (c) – Je přítomna zejména ve vnitřních orgánech, např. v trávicí trubici, děloze či ve stěnách cév. Není ovladatelná vůlí, skládá se z vřetenovitých 1jaderných buněk.

    typy svalové tkáně

    Funkce svalů

    Svaly mění chemickou energii živin na energii mechanickou (a též na teplo). Zdrojem energie pro svaly jsou zejména sacharidy glukóza (bezprostřední zdroj energie) a glykogen (zásobní látka). Živiny a kyslík nutný k buněčnému dýchání přivádí do svalů cévy (*), které zároveň odvádějí zplodiny metabolizmu (např. oxid uhličitý).

    Do svalů zasahují též nervy (**), které vedou do svalu informaci o zamýšleném pohybu (stahu), naopak do mozku či míchy vedou informaci o stavu svalu, např. míře jeho natažení.

    Stavba kosterních svalů

    Vlákna příčně pruhované svaloviny (1) se v kosterním svalu sdružují do snopečků (2) a snopců (3). Kosterní svaly se většinou upínají na kosti šlachami (4, obvykle opačnými konci k různým kostem, aby docházelo k pohybu v kloubu). Vně je kosterní sval kryt vazivovým obalem (povázkou, fascií – 5).

    stavba kosterního svalu

    Vybrané kosterní svaly

    • obličejové (mimické) svaly (a), zdvihač hlavy (b), deltový sval (c)
    • dvojhlavý (d) a trojhlavý (e) sval pažní – Příklad svalů, které působí protichůdně (antagonisticky): dvojhlavý sval pažní zajišťuje ohnutí (flexi), trojhlavý zajišťuje natažení (extenzi) horní končetiny v lokti.
    • velký prsní sval (f), přední pilovitý sval (g), přímý sval břišní (h), zevní šikmý sval břišní (i)
    • trapézový sval (j), široký sval zádový (k), velký sval hýžďový (l)
    • čtyřhlavý sval stehenní (m), krejčovský sval (n), přední holenní sval (o), trojhlavý lýtkový sval (p, ke kosti patní připojen Achillovou šlachou – q)

    příklady svalů

    Dalším významným svalem je bránice, uplatňuje se při dýchání.

    Oběhová (nebo také cévní) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí hlavně krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem. Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) je třeba dostat ke tkáním, kde jej buňky potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) je třeba se naopak zbavovat. Mezi další látky přenášené krví patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu.

    Krev je tekutá tkáň. Zajišťuje rozvádění látek po těle, podílí se na imunitě či udržování teploty těla. Sestává z krevních tělísek v kapalné krevní plazmě.

    Krevní plazma

    Krevní plazma je tvořena převážně vodou. Jsou v ní rozpuštěny různé látky, např. živiny, soli, hormony, odpadní látky – mj. oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}). (Na obrázku sedimentované krve je vyznačena písmenem a.)

    složení sedimentované krve

    Krevní tělíska

    Krevní tělíska vznikají v kostní dřeni. Patří mezi ně červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky.

    • Červené krvinky (b, erythrocyty) jsou kruhovité bezjaderné buňky. Jejich životnost je asi 90–120 dnů. Obsahují červené barvivo hemoglobin (ten je tvořen bílkovinou a atomem železa), díky kterému přenášejí kyslík (\mathrm{O_2}). Saturace krve kyslíkem (\mathrm{spO_2}) by se u zdravých jedinců měla blížit 100 %. Krev se okysličuje v plicích. Srdcem je poháněna po těle a kyslík odevzdává ve tkáních, kde je tato látka potřeba k buněčnému dýchání.
    • Bílé krvinky (leukocyty) zajišťují obranyschopnost organizmu (imunitu). Existuje více typů těchto buněk, některé pohlcují cizorodé částice (provádějí fagocytózu), jiné vytvářejí protilátky či cizorodé částice přímo ničí. Bílé krvinky se mohou z krve přesouvat do tkání, kde též působí. (V sedimentované krvi společně s krevními destičkami tvoří tzv. buffy coat – c.)
    • Krevní destičky (trombocyty) jsou úlomky buněk. Podílejí na srážení krve a zastavování krvácení. V ráně zajišťují přeměnu proteinu fibrinogenu z krevní plazmy na síťovitý fibrin. Ten pak zachycuje další krevní destičky a červené krvinky a uzavírá ránu.

    Krevní skupiny a transfuze

    Existují různé krevní skupiny (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při transfuzi krve – vpravení do krevního oběhu příjemce. Univerzální dárce červených krvinek má skupinu 0−, univerzální příjemce AB+.

    Krev a onemocnění

    Prostřednictvím krve může docházet k přenášení infekčních nemocí, jako je např. HIV/AIDS či infekční hepatitida (žloutenka). Mezi choroby krve patří třeba hemofilie (chorobná krvácivost), leukémie (nekontrolovatelné dělení bílých krvinek) či anémie (chudokrevnost).

    Srdce, cévy, krevní oběh

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Srdce pohání krev, která po těle putuje cévami. To společně zajišťuje krevní oběh.

    Cévy

    Mezi cévy patří tepny, žíly a vlásečnice:

    • Tepny vedou krev od srdce, většinou okysličenou (výjimkou je plicnice, která vede odkysličenou krev). Mají silnější stěny s větším množstvím svaloviny. Často jsou uložené hluboko v těle. Do anatomických schémat se obvykle značí červeně.
    • Žíly vedou krev do srdce, většinou odkysličenou (výjimkou jsou plicní žíly, které vedou okysličenou krev), oproti tepnám mají tenčí stěny, mohou v nich být chlopně zabraňující zpětnému toku krve. Do anatomických schémat se obvykle značí modře.
    • Vlásečnice (kapiláry) spojují tepny a žíly, jsou nejtenčí, mají stěny z jedné vrstvy buněk. Zajišťují výměnu dýchacích plynů a látek mezi krví a tkáněmi.

    Srdce a krevní oběh

    Srdce je dutý orgán složený převážně ze srdeční svaloviny. Odkysličená krev z těla do srdce přichází horní (a) a dolní (b) dutou žilou, pokračuje do pravé síně (c), pravé komory (d) a plicnicí (e) se dostává do plic, kde se okysličí (a uvolní se z ní oxid uhličitý). Z plic se okysličená krev do srdce vrací čtveřicí plicních žil (f), pokračuje do levé síně (g) a levé komory (h), odtud putuje aortou (srdečnicí, i) do těla. Ve tkáních a orgánech těla se odkysličuje (a dostává se do ní oxid uhličitý).

    lidské srdce

    Zpětnému toku krve v srdci zabraňují chlopně: Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň (1), mezi levou síní a komorou dvojcípá chlopeň (2). Na začátku aorty a plicnice jsou poloměsíčité chlopně (3).

    Plicní (malý) oběh (I; pravá síň → pravá komora → plíce → levá síň) tedy zajišťuje okysličení krve v plicích, tělní (velký) oběh (II; levá síň → levá komora → tělo → pravá síň) rozvádí krev po těle.

    krevní oběh člověka

    Srdce pracuje rytmicky, v klidu se stáhne asi 70× za minutu. Stahy srdce jsou řízeny tzv. převodním systémem srdečním. Tlak, kterým působí krev na stěnu cév, se označuje jako krevní tlak, jeho běžná hodnota je 120/80 mmHg. První hodnota při jeho zápisu je tlak systolický (při stahu komor), druhá hodnota diastolický (při uvolnění komor). Krevní tlak se měří tonometrem, častým a nebezpečným stavem je zvýšený krevní tlak (hypertenze).

    Samo srdce potřebuje živiny a kyslík: do srdečního svalu přivádějí krev věnčité (koronární) cévy. Při ucpání koronární tepny vzniká infarkt myokardu.

    Dýchací soustava zajišťuje dýchání, výměnu plynů mezi vnějším prostředím a plícemi. Vdechnutý kyslík (\mathrm{O_2}) krev přenese do tkání (např. svalů, střev, mozku…). V jejich buňkách (konkrétně v mitochondriích buněk) se za účasti kyslíku a živin uvolňuje využitelná energie – tento proces se nazývá buněčné dýchání. Při buněčném dýchání vzniká voda (\mathrm{H_2O}) a oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), který krví opět putuje do plic a dojde k jeho vydechnutí.

    Člověk tedy dýchá proto, aby jeho buňky mohly získávat energii ze živin. Při zátěži (např. běhu) je dýchání rychlejší, protože je třeba uvolnit více energie. Zároveň se zrychluje i srdeční tep, neboť je třeba po těle přesouvat větší množství dýchacích plynů (\mathrm{O_2}, \mathrm{CO_2}).

    Kromě dýchání je dýchací soustava důležitá pro komunikaci, vytváření hlasu.

    Součásti dýchací soustavy

    • dutina nosní (a) – Vzduch se zde předehřívá, zbavuje se nečistot (ty se zachycují na řasinkovém epitelu), je spojena s vedlejšími dutinami nosními (b).
    • hltan (c) – Součástí dýchací i trávicí soustavy, je spojen Eustachovou trubicí se středním uchem.
    • hrtan (d) – Nachází se před ním hrtanová příklopka (epiglottis), ta se uzavírá při polykání a zabraňuje vniknutí potravy do průdušnice. Hrtan obsahuje hlasivky.
    • průdušnice (e) – Má stěny vyztužené chrupavkami. Dělí se na dvě průdušky (f), ty se dále mnohokrát větví, drobné větve nakonec vstupují do plicních váčků a plicních sklípků (g). Plicní sklípky obsahují množství vlásečnic, probíhá zde výměna dýchacích plynů mezi sklípkem a krví.
    • plíce – Pravá plíce (h) má tři laloky, levá (i) dva. Každá z plic je uložena v oddělené hrudní dutině. Hrudní dutiny jsou vystlány pohrudnicí (j), plíce jsou pokryty poplicnicí (k). To umožňuje změnu objemu plic při nádechu a omezuje tření.

    součásti dýchací soustavy

    Mezi dýchací svaly patří mezižeberní svaly a bránice (l). Při nádechu (což je aktivní děj) se bránice stahuje a zplošťuje, objem hrudníku se zvětšuje a dochází k nasávání vzduchu. Při výdechu (pasivní děj) se bránice uvolňuje a vyklenuje.

    Průběh dýchání

    Dechová frekvence je u dospělého asi 16–18 nádechů za minutu, nádechem v klidu se vymění asi 0,5 l vzduchu. Jako vitální kapacita plic se označuje největší objem vzduchu, který lze vydechnout po maximálním nádechu. Tato hodnota se měří např. při spirometrii, vyšetření funkce plic. Dýchání je řízeno zejména z prodloužené míchy, což je součást mozkového kmene. Obrannými reakcemi dýchací soustavy jsou kašlání a kýchání.

    Onemocnění a poruchy dýchací soustavy

    Dýchací soustavu ohrožuje např. kouření či znečištěné ovzduší.

    Onemocnění dýchací soustavy jsou často šířena kapénkami. Mezi nemoci spojené s dýchací soustavou způsobené viry patří nachlazení („rýma“), chřipka či covid-19. Bakteriemi či viry je způsobena angína (tonsilitida) či zápal (zánět) plic, bakteriálním onemocněním je tuberkulóza.

    Dýchacími potížemi se projevuje astma (dlouhodobé zúžení dolních dýchacích cest) či alergie. Ztráta podtlaku v hrudní dutině se označuje jako pneumothorax.

    Trávicí soustava zajišťuje příjem a zpracování potravy, vstřebávání živin a odstraňování (nestrávených) látek z těla.

    Základem trávicí soustavy je trávicí trubice, která začíná ústy a končí řitním otvorem. Do ní ústí vývody žláz (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).

    Dutina ústní a zuby

    Dutina ústní obsahuje jazyk z kosterní svaloviny a zuby. Mléčný (dočasný) chrup sestává z 20 zubů, trvalý ze 32 zubů. Každá ½ čelisti dospělého obsahuje 2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky. Zuby se člení na korunku (1), krček (2) a kořen(y) (3). Povrch korunky je kryt sklovinou (4), pod ní je zubovina (dentin, 5), uvnitř zubu je dřeň (6) s cévami a nervy. Kyseliny vytvářené bakteriemi mohou ničit tkáně zubu a zapříčinit vznik zubního kazu. Tomu je výhodné předcházet náležitou ústní hygienou.

    stavba zubu

    Do ústní dutiny vchází vývody slinných žláz (díky enzymu ptyalinu štěpí polysacharidy, remineralizují zubní sklovinu).

    Jícen, žaludek

    Z dutiny ústní (a) pokračuje sousto hltanem (b) a jícnem (c) do žaludku. Žaludek (d) obsahuje žaludeční šťávy, které jsou díky kyselině chlorovodíkové (HCl) kyselé. Probíhá zde zejména trávení bílkovin (na tom se podílí enzym pepsin). Stěny žaludku jsou chráněny hlenem.

    stavba trávicí soustavy

    Tenké a tlusté střevo, játra a slinivka břišní

    Ze žaludku trávenina putuje do tenkého střeva (e), které se člení na dvanáctník, lačník a kyčelník. Posun potravy či tráveniny trávicí trubicí probíhá díky peristaltice. Do tenkého střeva přichází žluč, která se tvoří v játrech (f) a skladuje ve žlučníku (g). Žluč zajišťuje emulgaci tuků (rozdělení na malé vstřebatelné kapičky). Enzymy pocházející ze slinivky břišní (h) zde štěpí tuky, cukry i bílkoviny. Vstřebávání živin usnadňuje povrch střeva zvětšený klky a mikroklky. Vstřebané látky putují v krvi vrátnicovou žilou do jater, tuky jsou přenášeny i lymfou.

    Trávenina pokračuje do tlustého střeva (i). To se člení na slepé střevo (navazuje na něj červovitý výběžek – appendix), vzestupný, příčný a sestupný tračník, esovitou kličku a konečník. Ve tlustém střevě dochází zejména ke vstřebávání vody a solí. Za součinnosti bakterií a dalších mikroorganizmů zde vzniká stolice. Ta odchází z těla řitním otvorem.

    Játra zajišťují přeměnu živin, odbourávání jedovatých látek (např. alkoholu – ethanolu) či udržování stálé teploty těla.

    Další funkce žluči

    Žluč se nepodílí jen na trávení tuků. Dochází pomocí ní i k vylučování látek rozpustných v tucích (např. léčiv, těžkých kovů) do střeva. Tyto látky pak opouštějí tělo jako součást stolice.

    Poruchy a onemocnění trávicí soustavy

    Mezi poruchy a onemocnění trávicí soustavy náleží např. průjem, zácpa, salmonelóza, appendicitida (zánět červovitého výběžku slepého střeva), infekční hepatitida (žloutenka), zhoubné nádory či žaludeční vředy.

    Vylučovací soustava zajišťuje odstraňování odpadních látek (přítomných v krvi) z těla prostřednictvím moči, čímž udržuje stálost prostředí organizmu (homeostázu). Na vylučování se dále podílí trávicí soustava, dýchací soustava či kůže.

    Stavba vylučovací soustavy

    Ledviny (a) jsou umístěné podél bederní páteře, díky filtraci krve se v nich tvoří moč. Krev určená k čištění do ledvin putuje ledvinovými tepnami (b). Ledviny se skládají z kůry (c), dřeně (d; obsahuje tzv. pyramidy) a duté ledvinové pánvičky (e), kde se moč shromažďuje. Moč dále putuje močovody (f) do močového měchýře (g) a z těla odchází močovou trubicí (h). Ta u muže prochází penisem, u ženy vyúsťuje z těla nad vchodem do pochvy.

    stavba vylučovací soustavy

    Mikroskopická stavba ledvin, vznik moči

    V kůře a dřeni každé ledviny je asi milion nefronů (skládají se z ledvinového váčku a kanálků). Krev k vyčištění do nich proudí drobnými tepnami (1) a filtruje se přes stěny cévního klubíčka (2). Tento proces se také nazývá ultrafiltrace. Vzniká při ní tzv. primární moč, která prochází do Bowmanova pouzdra (3). V kanálcích (4) se z ní vstřebává voda a využitelné látky (např. ionty, glukóza), čímž vzniká menší množství definitivní moči (denně se jí vytvoří asi 1,5 l). Definitivní moč odchází sběracími kanálky (5) do ledvinové pánvičky a do močovodu.

    stavba nefronu

    Látky obsažené v moči

    Moč obsahuje zejména vodu, soli a močovinu (prostřednictvím ní se tělo zbavuje dusíku). Díky rozboru moči lze odhalit mnohé choroby, např. při cukrovce (diabetu) je v moči větší množství sacharidů a ketony.

    Onemocnění vylučovací soustavy

    Mezi onemocnění vylučovací soustavy náleží např. záněty močových cest či ledvinové kameny (urolithiáza). Pokud ledviny nefungují správně, je možné provádět hemodialýzu (čištění krve vně těla přístrojem – „umělou ledvinou“) či provést transplantaci ledviny.

    Kůže pokrývá tělo a tvoří bariéru chránící před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho se podílí na termoregulaci (udržování teploty) a je sídlem hmatu.

    stavba kůže člověka

    Stavba kůže

    Kůže zvnějšku dovnitř zahrnuje tyto vrstvy:

    • pokožka (a) – Její buňky rohovatí, posouvají se směrem ven a nakonec se odlupují. Součástí pokožky je pigment, který chrání kůži před zářením a zodpovídá za její zbarvení. Z hlediska typu tkáně je pokožka mnohovrstevný dlaždicový epitel.
    • škára (b) – Zejména z vaziva, obsahuje mazové a potní žlázy, hmatová tělíska a cévy, průchod krve cévami přímo ovlivňuje termoregulaci (udržování teploty těla).
    • podkožní vazivo (c) – Obsahuje tukovou tkáň, slouží jako tepelná izolace.

    Pro stavbu kůže jsou důležité např. proteiny kolagen a keratin.

    Potní žlázy tvoří pot, který při vypařování způsobuje ochlazování kůže. Některé kožní žlázy (např. v podpaží, v okolí pohlavních orgánů) vylučují zásaditý sekret, který slouží k pachové komunikaci.

    Onemocnění a poruchy kůže

    Mezi poranění kůže náleží např. odřeniny či popáleniny. Mezi kožní choroby náleží kupř. bradavice, akné, mykózy či různé nádory (ty lze obvykle na povrchu těla snadno objevit a léčit).

    UV záření umožňuje průběh reakce, která vede ke vzniku vitaminu D v těle. Nadbytek UV záření však kůži poškozuje a může vést k rozvoji chorob, proto je žádoucí se vystavovat slunečnímu záření s mírou a používat např. krémy na opalování, které UV záření odrážejí.

    Kožní deriváty

    Vlasy, chlupy, nehty, ale i mléčné žlázy jsou odvozené z kůže.

    Lymfatická soustava a imunita

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Lymfatická soustava zajišťuje oběh mízy (lymfy) po těle. Sestává z mízních cév a dalších orgánů, je úzce spojena s imunitou (obranyschopností organizmu).

    Míza (lymfa) a její oběh

    Aby se látky z krevní plazmy dostaly do tkání, projde krevní plazma (bez proteinů) přes stěny vlásečnic (a) a vznikne tkáňový mok (b). Při nahromadění tkáňového moku ve tkáni (např. při zánětu, reakci na bodnutí hmyzu…) dochází k otoku. Tkáňový mok průběžně přechází do mízních cév (c), čímž vzniká míza (lymfa). Ta se filtruje a čistí v mízních uzlinách (d), které obsahují bílé krvinky. Při zánětu či infekčních onemocněních se mízní uzliny zvětšují (to mnohdy zvažuje lékař při stanovování diagnózy), neboť v nich důrazněji probíhá zneškodňování cizorodých částic. Po jednosměrném průchodu mízními cévami se lymfa vrací pomocí mízovodů zpět do krve (e).

    vznik a oběh lymfy

    Kromě odvádění tkáňového moku a podílu na imunitě lymfa též přenáší tuky z trávicí soustavy.

    Další orgány spojené s lymfatickou soustavou

    S lymfatickou soustavou a imunitou je dále spojena slezina (zde probíhá např. recyklace látek z dosloužilých červených krvinek). V brzlíku probíhá dozrávání bílých krvinek. V kostní dřeni vznikají všechny bílé krvinky, některé zde také dozrávají.

    Imunita

    Imunita je schopnost organizmu rozeznat „vlastní“ od „cizího“. Brání tělo před patogeny (což jsou např. viry, bakterie, houby, protisté), ale např. i před rozvojem nádorů. Obrana může probíhat přímo prostřednictvím imunitních buněk či díky vytváření protilátek (imunoglobulinů).

    Imunita může být přirozená (vrozená, nespecifická) nebo adaptivní (získaná, specifická). Adaptivní imunita je zaměřena proti určitým antigenům (strukturám na povrchu cizorodých částic). Lze získat proděláním choroby či uměle očkováním.

    Očkování

    Očkování (vakcinace) spočívá ve vpravení původce choroby (obvykle usmrceného či oslabeného) či jeho části do těla. (U mRNA vakcín se jedná jen o „návod“ na výrobu této části.) Očkování tedy zajistí vytvoření imunity bez prodělání nemoci. U většiny lidí nemá důraznější vedlejší účinky, je velmi efektivním způsobem předcházení infekčním chorobám (které jsou obvykle závažné či smrtelné).

    Poruchy imunity

    Alergie je nepřiměřená imunitní reakce, která poškozuje tělo. V případě existence alergie je vhodné se vyhýbat alergenům (např. peří, srst, pyl, některé potraviny), též lze tlumit její příznaky.

    Soustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Využívá k tomu hormony, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.

    Příklady endokrinních žláz

    • podvěsek mozkový (hypofýza, a) – Dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu).
      • Adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy, také tvoří růstový hormon (somatotropin).
      • V neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin).
    • šišinka (epifýza, b) – Vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu.
    • štítná žláza (c) – Vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin). Tyto hormony obsahují jodidové ionty (\mathrm{I^-}), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli.
    • příštítná tělíska (d) – Nacházejí se na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi.

    nejdůležitější součásti endokrinní soustavy člověka

    • nadledviny (e) – Obsahují kůru a dřeň.
      • Kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách.
      • Ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“).
    • slinivka břišní (pankreas, f) – V Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi.
    • pohlavní žlázy – Ovlivňují vývoj pohlavních znaků.
      • vaječníky (g, u ženy) – Vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus či těhotenství.
      • varlata (h, u muže) – Produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty.

    Onemocnění endokrinní soustavy

    Mezi poruchy endokrinní soustavy patří např. cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).

    Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně.

    Kapitola nervová soustava obecně přibližuje základní rozdělení nervové soustavy, nervové buňky/tkáň a fungování reflexů.

    V kapitole součásti nervové soustavy lze procvičit informace o konkrétních částech centrální i periferní nervové soustavy a jejich funkci, ale také o onemocněních a spánku.

    Nervová soustava obecně

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na následující části:

    • centrální nervová soustava (CNS) – Zahrnuje mozek a míchu.
    • periferní nervová soustava (PNS, také někdy obvodová) – Zahrnuje nervy.

    Nervová tkáň a buňky

    Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta obsahuje následující buňky:

    • neurony – Zajišťují rychlé vedení vzruchů (nervových impulzů), v dospělosti se obvykle nedělí.
    • gliové buňky (souhrnně glie) – Obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství).

    Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity, a). Vzruch se v rámci neuronu šíří jako změna napětí membrány. V těle neuronu (b) dojde k „nashromáždění“ přijatých signálů, vzruch se případně může šířit dál. Může odstředivě putovat axonem (c), který je izolován myelinovou pochvou (d). Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy (e), díky tomu se signál může šířit skokově. Jednosměrné spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu – g) se nazývá synapse (f), v rámci ní se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

    schéma neuronu

    Reflexy

    Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:

    • vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu, a)
    • dostředivá dráha (b)
    • nervové centrum (např. mícha, c)
    • odstředivá dráha (d)
    • výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí, e)

    reflex

    Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (zkoumal je I. P. Pavlov, utvářejí se učením v průběhu života).

    Součásti nervové soustavy

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Centrální nervová soustava

    Do centrální nervové soustavy náleží mícha a mozek.

    Mícha prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.

    Mozek zahrnuje tyto součásti:

    • Mozkový kmen sestává z prodloužené míchy (a), Varolova mostu (b) a středního mozku (c). Řídí např. dýchání, srdeční tep a některé životně důležité reflexy.
    • Mozeček (d) zajišťuje zejména přesnost pohybů (ta je narušena např. ethanolem).
    • Mezimozek (e) sjednocuje činnost orgánů (souvisí s endokrinní soustavou, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah, je zde zajišťována regulace tělesné teploty.
    • Koncový mozek (f) se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…).

    části mozku, autor: Jmarchn, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Encephalon_human_sagittal_section_multilingual.svg

    Činnost mozku lze zjišťovat např. sledováním jeho elektrické aktivity (EEG, elektroencefalografie).

    Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.

    Periferní nervová soustava

    Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).

    Onemocnění nervové soustavy

    Mezi onemocnění/poruchy nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“, obvykle způsobena ucpáním cévy v mozku) či klíšťová (meningo)encefalitida (zánět mozku a jeho obalů). Mezi tzv. neurodegenerativní choroby patří Alzheimerova nemoc (vede k úbytku mozkové tkáně, poruchám paměti a vnímání) či Parkinsonova nemoc (vede zejména k poruchám hybnosti).

    Spánek

    Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění.

    Smyslové orgány umožňují získávání podnětů z okolí. Obsahují určité receptory, které dokáží reagovat na podráždění. Informace z receptorů se vyhodnocují hlavně v mozkové kůře, kde se na ně vytváří odpověď.

    Procvičování a informace jsou k dispozici v podkapitolách:

    Zrak slouží ke vnímání viditelného světla. To je elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami okolo 390–760 nm.

    Oko a přídatné oční orgány

    Hlavními orgány zraku jsou oči. Oko je uloženo v očnici (orbitě), shora je chráněno obočím, z obou stran víčky se řasami. Sliznice na vnitřní části víček se nazývá spojivka. Slzné žlázy se nacházejí pod vnější částí horního víčka. Jimi produkované slzy zabraňují vyschnutí rohovky a zajišťují odplavování nečistot. Pohyb očních koulí zajišťují okohybné svaly (a).

    řez oční koulí

    Vnitřní stavba oka, funkce zraku

    Oční koule má tři vrstvy:

    • Na povrchu se v přední části oční koule nachází průhledná rohovka (Ia), zbytek oka kryje neprůhledná bělima (Ib), na níž se upínají okohybné svaly.
    • Střední vrstva obsahuje prokrvenou cévnatku (II). Na tu v přední části navazuje řasnatý sval a řasnaté těleso, na němž je upevněna čočka (b). Stah řasnatého svalu ovlivňuje tvar čočky, což umožňuje zaostřování (akomodaci). Duhovka (c) se nachází před čočkou. Otvor v duhovce se nazývá zornice (d), její velikost se mění v závislosti na osvětlení.
    • Zevnitř oční koule je sítnice (III), ta obsahuje světločivné buňky, tyčinky (reagují na intenzitu světla) a čípky (reagují na intenzitu a vlnovou délku světla – oddělené čípky registrují červenou, zelenou a modrou barvu). Na sítnici je slepá skvrna (místo vyústění očního nervu) a žlutá skvrna (ta obsahuje nejvíce světločivných buněk a je místem nejostřejšího vidění).

    Informace z očí jsou vedeny do mozku zrakovými nervy, zraková centra se nachází v týlních lalocích koncového mozku.

    Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitým sklivcem, prostor před čočkou obsahuje komorovou vodu.

    Příklady onemocnění a vad zraku

    • dalekozrakost – Paprsky se sbíhají za sítnicí, člověk vidí špatně na blízko, koriguje se spojkami.
    • krátkozrakost – Paprsky se sbíhají před sítnicí, člověk vidí špatně na dálku, koriguje se rozptylkami.
    • astigmatizmus – Paprsky se na sítnici nesbíhají v určitém bodě.
    • šedý zákal (katarakta) – Zákal oční čočky, tu lze nahradit za umělou.
    • glaukom („zelený zákal“) – Dochází při něm k poškození sítnice a očního nervu.

    Lidé s postižením zraku mohou být zcela nevidomí, či mít zbytky zraku. Používají např. bílou hůl, vodicího psa, Braillovo písmo či automatické čtení na elektronických zařízeních.

    Sluch obecně

    Sluch zajišťuje vnímání zvuku, mechanického vlnění vzduchu o frekvenci asi 20 Hz až 20 000 Hz (20 kHz). Zvuky s nižší frekvencí vnímáme jako hluboké, s vyšší jako vysoké. Rozsah lidského hlasu je asi 40–2000 Hz. Pomocí zvuků o frekvenci nad 20 kHz (ultrazvuku) se mnohdy orientují živočichové, např. netopýři.

    Stavba ucha

    • Vnější ucho zahrnuje ušní boltec (a) a zvukovod (b). Zvukovod za účelem samočištění a ochrany produkuje ušní maz. Na konci zvukovodu je bubínek (c), který zachycuje vlnění zvuku a tím se rozkmitává.
    • Střední ucho (d) obsahuje sluchové kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinku), které vedou vlnění do oválného okénka. Střední ucho je spojeno Eustachovou trubicí (e) s nosohltanem, aby se vyrovnával tlak působící na bubínek z obou stran.
    • Vnitřní ucho je uloženo ve skalní kosti, labyrint skalní kosti obsahuje blanitý hlemýžď (f). Vlnění přicházející oválným okénkem rozechvěje tekutinu v blanitém hlemýždi a potažmo vláskové buňky v Cortiho orgánu, ty vlnění převedou na nervový signál.

    schéma sluchového a rovnovážného ústrojí

    Signál o zvuku putuje sluchovým nervem (g, ten patří mezi hlavové nervy) a vyhodnotí se zejména ve spánkovém laloku koncového mozku.

    Ochrana sluchu, poruchy a onemocnění

    Vláskové buňky člověka prakticky nedokážou regenerovat. Hladina intenzity zvuku nad 80 dB poškozuje sluch, proto je vhodné ho chránit:

    • Vyvarovat se pobytu v nadměrně hlučném prostředí, pouštět si hudbu přiměřeně hlasitě.
    • Při pobytu v hlučném prostředí (např. při práci s přístroji, na hlasitých koncertech aj.) používat ochranné pomůcky, např. špunty do uší.

    Sluch se zhoršuje s věkem. Jako tinnitus se označuje pískání (šelest) v uších, které není založené na vnějších podnětech. Častým onemocněním je zánět středního ucha.

    Lehké postižení sluchu může být kompenzované naslouchadly (zesilují příchozí zvuky, mohou např. zdůraznit řeč), těžší kochleárním implantátem (zařízení, které nahrazuje funkci vláskových buněk). Lidé s postižením sluchu mohou komunikovat znakovým jazykem či znakovanou češtinou.

    Rovnovážné ústrojí, propriorecepce

    Rovnovážné ústrojí (h) se nachází ve vnitřním uchu, sestává ze tří polokruhovitých kanálků, vejčitého a kulovitého váčku. Registruje zrychlení a polohu hlavy. Další informace o pozici těla dodávají tělíska v kůži, šlachách a svalech a také zrak. Vnímání polohy a pohybu se označuje jako propriorecepce.

    Hmat

    Hmat umožňuje pomocí hmatových tělísek a nervových zakončení v kůži i sliznicích vnitřních orgánů vnímat tlak, chlad, teplo či bolest.

    Čich

    Čich zajišťuje vyhodnocování přítomnosti látek ve vzduchu, čichové ústrojí je uloženo v horní části dutiny nosní.

    Chuť

    Chuť zajišťují chuťové pohárky na jazyku, patře apod. Vnímáme jí přítomnost látek rozpustných ve vodě (slinách), ale i teplotu či strukturu jídla. Mezi základní chutě patří sladká (vyvolávají ji cukry/sacharidy), slaná (soli), kyselá (kyseliny), hořká (často rostlinné alkaloidy) či umami (glutamát). Kromě jmenovaných má člověk receptory i pro další chutě.

    Každá část jazyka vnímá všechny chutě

    Každá část jazyka je schopna vnímat všechny chutě, ale s různou citlivostí. Velmi rozšířený je mýtus s „mapou jazyka“, která často vede k chybnému přesvědčení, že např. špička jazyka vnímá jen sladkou chuť. Ve skutečnosti vnímá sladkou jen mírně citlivěji než ostatní chutě.

    Pohlavní soustava zajišťuje rozmnožování člověka a souvisí s lidským sexuálním životem.

    Další informace a procvičování jsou k dispozici v podkapitolách:

    Varlata

    Pohlavními žlázami muže jsou varlata (a). Ta jsou uložena v kožním vaku, šourku. Varlata produkují pohlavní hormony (např. testosteron) a dochází v nich k vytváření mužských pohlavních buněk, spermií. Spermie potřebují k dozrávání teplotu asi 34,4 °C, tato teplota je zajištěna umístěním varlat vně těla a uvolňováním/stahováním svalů ve stěně šourku.

    Spermie a jejich cesta z těla

    Spermie se u muže vytvářejí od puberty do pozdního stáří. Pohybují se díky tlačnému bičíku. Malý počet či nízká kvalita spermií bývá příčinou neplodnosti muže.

    Zralé spermie se soustřeďují v nadvarleti (b). Při pohlavním vzrušení procházejí chámovodem (c) a jsou k nim přidány výměšky předstojné žlázy (prostaty, d) a měchýřkovitých žláz (e). Tak vzniká mléčně zbarvená tekutina, sperma (též semeno, ejakulát). To opouští tělo muže močovou trubicí (f) při ejakulaci, která bývá spojena se sexuálním vyvrcholením (orgasmem).

    stavba pohlavní soustavy muže

    V dospívání někdy dochází k tzv. poluci, samovolnému výronu semene při spánku.

    Při sexuální aktivitě se též vytváří čirá tekutina, tzv. preejakulát. Ten zajišťuje lubrikaci a úpravu pH močové trubice pro spermie. Preejakulát i semeno mohou obsahovat patogeny (např. viry HIV, HPV).

    Penis

    Penis neboli pyj obsahuje topořivá tělesa (g), která se při sexuálním vzrušení mohou plnit krví a zajišťovat erekci (ztopoření penisu). Ta je nutná pro průběh pohlavního styku. Na konci penisu je žalud (h) krytý předkožkou (i). Penisem prochází močová trubice, kterou opouští tělo jak semeno, tak moč.

    Vaječníky

    Pohlavními žlázami ženy jsou vaječníky (a). Ty produkují pohlavní hormony (např. estrogeny, progesteron). Ve váčcích (folikulech) uvnitř vaječníků dochází k dozrávání a uvolňování vajíček. To se děje od puberty do menopauzy.

    Vejcovody, děloha

    Poblíž vaječníků se nálevkovitě otevírají vejcovody (b), těmi vajíčka putují do dělohy. Děloha (c) je orgán z hladké svaloviny, v němž se vyvíjí zárodek a plod. Vespod se zužuje do děložního hrdla (d), do pochvy ční děložní čípek (e). Sliznice dělohy prodělává periodické změny v rámci menstruačního cyklu.

    stavba pohlavní soustavy ženy

    Pochva a zevní pohlavní orgány

    Na dělohu navazuje pochva (vagina, f), její stěny jsou též z hladké svaloviny. Je vstupní cestou pro penis při pohlavním styku a zároveň porodní cestou. Při pohlavním vzrušení dochází k jejímu zvlhčení. Vchod do pochvy je nejprve kryt panenskou blánou. Poševní vchod kryjí malé a velké stydké pysky. Nad vchodem do pochvy a vyústěním močové trubice je zevní část klitorisu (poštěváčku), ta obsahuje množství nervových zakončení. Zevní pohlavní orgány ženy se označují jako vulva (g), její podoba se mezi ženami přirozeně liší.

    Menstruační cyklus

    Menstruační cyklus zahrnuje periodické změny v těle ženy, probíhá od puberty. Je řízen pohlavními hormony. Jeden cyklus obvykle trvá 28 dnů. Nejprve dochází k uvolnění sliznice dělohy a jejímu odvodu z těla pochvou (menstruace, ta trvá asi 4–6 dnů). Sliznice dělohy následně regeneruje a připravuje se na uhnízdění oplodněného vajíčka. Zhruba 11.–14. den cyklu dochází k uvolnění vajíčka (ovulaci).

    Dojde-li k oplodnění a zahnízdění oplodněného vajíčka ve sliznici dělohy, nastává těhotenství. Pokud k tomuto nedojde, děložní sliznice vlivem zastavení přívodu krve odumírá a cyklus se opakuje.

    Těhotenství, lidská sexualita, pohlavně přenosné choroby

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Oplodnění

    Oplodnění je splynutí pohlavních buněk (spermie a vajíčka), vzniká při něm zygota, respektive zárodek. Oplodnění obvykle probíhá ve vejcovodu či v děloze. Asi po 7–10 dnech od oplodnění se zárodek zahnízďuje v děložní sliznici (tento proces se označuje jako nidace).

    Těhotenství, porod

    Těhotenství začíná oplodněním vajíčka (a jeho zahnízděním). V rámci těhotenství neprobíhá menstruační cyklus: sliznice dělohy neopouští tělo, protože v ní probíhá vývoj zárodku. Těhotenství trvá asi 280 dnů (40 týdnů) od poslední menstruace.

    Těhotenství je možné potvrdit těhotenským testem či rozborem krve. Obě metody zjišťují přítomnost hormonu hCG, ten vytvářejí buňky obklopující zárodek. Průběh těhotenství by měl kontrolovat lékař (k tomu se používá např. sonografie), zvlášť v těhotenství je namístě dodržovat zdravý životní styl.

    Jedinec se do 3. měsíce těhotenství označuje jako zárodek (embryo), od 3. měsíce se jedná o plod (fetus). Výměnu látek mezi plodem a matkou zajišťuje placenta.

    Po porodu se organizmus ženy vrací do původního stavu během šestinedělí. Dítě konzumuje mateřské mléko. Vyžaduje patřičnou výživu, péči, bezpečí a podněty.

    Potrat, interrupce

    Těhotenství může též být ukončeno samovolným potratem či interrupcí (to je umělé ukončení těhotenství). Interrupce lze za určitých podmínek provést na žádost matky.

    Plánování rodičovství

    Lidé by se měli stát rodiči v době, kdy jsou schopni dítě zabezpečit. Neplánovanému početí lze předejít použitím antikoncepce (dále jsou uvedeny nejběžnější typy).

    • Prezervativ (kondom) vytváří bariéru jak pro spermie, tak obvykle i pro patogeny způsobující pohlavně přenosné choroby.
    • Hormonální antikoncepce ovlivňuje hormonální systém ženy a zabraňuje ovulaci. Nechrání před pohlavně přenosnými chorobami.

    Problémy spojené s lidskou sexualitou

    Problémy spojené s lidskou sexualitou zahrnují například sexuální obtěžování, znásilnění (sex bez souhlasu), získávání zkreslených představ o sexu z pornografie, neplánované těhotenství či přenos chorob.

    Pohlavně přenosné choroby

    Mezi pohlavně přenosné choroby/patogeny patří například:

    • HIV/AIDS – Virus HIV se přenáší např. krví či tělesnými tekutinami (což bývá spojeno s rizikovým sexuálním chováním). Člověk s tímto virem v těle je HIV pozitivní. Pokud se množení viru netlumí antivirotiky, rozvíjí se syndrom AIDS, který zahrnuje postupné selhávání imunity až smrt.
    • virus HPV (lidský papilomavirus) – Způsobuje např. nádory děložního čípku. Lze proti němu očkovat, což je výhodné provést před začátkem sexuálního života.
    • kapavka, syfilis – Choroby způsobené bakteriemi, léčí se antibiotiky.

    První pomoc obecně, stavy ohrožující život

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    První pomoc je soubor postupů a úkonů, které mají za cíl zachránit zdraví či život. První pomoc je v Česku povinen poskytnout každý člověk, pokud tím neohrozí zdraví či život sebe sama.

    Poskytování první pomoci

    Pokud nastal stav ohrožující život/zdraví, zachraňující by měli chránit sami sebe a předejít dalšímu zhoršení situace (např. umístit výstražný trojúhelník při dopravní nehodě). Zároveň voláme zdravotnickou záchrannou službu (tel. 155) či integrovaný záchranný systém (tel. 112 – výhodné, pokud bude potřeba zapojení policie či hasičů, funguje v rámci celé Evropy).

    Pro volání zdravotnické záchranné služby lze též využít aplikaci Záchranka. Ta dispečinku zasílá polohu zařízení a je výhodné ji použít zejména při situacích, které se odehrávají mimo budovy. Telefonní linku ani aplikaci není vhodné zneužívat (nebo volat při banálních zdravotních problémech), kvůli takovému konání by se pomoc nemusela dostat k lidem, kteří ji opravdu potřebují.

    Stavy ohrožující život

    Mezi život ohrožující stavy patří zejména zástava krevního oběhu či dýchání (což je často spojeno). Pokud člověk v bezvědomí nereaguje na podněty (oslovení, zatřesení aj.), zakloníme mu hlavu. Pokud ani po záklonu hlavy nedýchá (nehýbe se mu hrudník), provádíme resuscitaci (KPR): zachránce si klekne vedle postiženého a stlačuje střed hrudníku postižneného do hloubky 5–6 cm (tempem 100–120 stlačení za minutu). Je možné zahrnout i umělé dýchání (2 vdechy po 30 stisknutích hrudníku).

    Resuscitace je fyzicky náročná, pokud je někdo s námi, střídáme se. Resuscitujeme, dokud zachraňovaný nezačne jevit známky života, či do příjezdu pomoci. V místech s velkou koncentrací lidí (např. obchodní centra) lze za účelem obnovení činnosti srdce obvykle využít automatický externí defibrilátor (AED).

    Masivní vnější krvácení, zvláště žilní či tepenné, je vhodné co nejrychleji zastavit: stlačením přímo v ráně, aplikací tlakového obvazu (těsně obvázat krvácející místo, v případě potřeby přidávat vrstvy), po konzultaci s dispečerem případně zaškrcením končetiny.

    Vnitřní krvácení vede ve ke vzniku šoku. Postiženého je mj. vhodné udržovat v tepelné pohodě, nepodávat mu tekutiny (nanejvýš svlažit rty).

    Mezi další úrazové stavy ohrožující život patří např. poranění hlavy, hrudníku (pneumothorax – vniknutí vzduchu do hrudní dutiny) či břicha.

    Informace o první pomoci lze najít na stránkách Českého červeného kříže či na webu Mladý zdravotník.

    Úrazy, neúrazové stavy, ohrožení zdraví

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Příklady úrazových stavů

    • poranění páteře – Pokud postižený dýchá, nemanipulujeme s ním, jinak provádíme resuscitaci.
    • poranění končetin/zlomeniny – S postiženou končetinou je vhodné co nejméně manipulovat.
    • úrazové amputace – Zastavíme krvácení, amputát (oddělenou část těla) uchováme v sáčku ponořeném do vody s ledem (často možno opět připojit k tělu).
    • rány – Porušení kůže. Je vhodné je vyčistit, při větším rozsahu sterilně překrýt. Předměty (např. střep) z ran není vhodné vytahovat, mohlo by dojít k dalšímu poškození tkání.

    Tepelná poranění zahrnutí např. popáleniny. U těch přerušíme působení tepla, postižené místo chladíme vlažnou vodou, případně sterilně překryjeme (např. hydrogelovým krytím). V případě úpalu či úžehu postiženého přemístíme do chladnějšího prostoru. Omrzliny ohříváme vlažnou vodou. Podchlazeného člověka přesuneme do teplého prostředí, respektive zabraňujeme úniku tepla např. izotermickou fólií či dekou.

    Příklady neúrazových stavů

    • mdloba – Krátkodobá porucha vědomí.
    • stavy při epilepsii – Při epileptickém záchvatu neomezujeme pohyb postiženého.
    • stavy při cukrovce – Postižený může být např. být zmatený, vrávorat, komolit slova v důsledku hypoglykemie (nízké hladiny cukru v krvi). Podáváme cukr, nejlépe v nápoji.
    • náhlá bolest na hrudi – Často signalizuje srdeční infarkt, postiženého uložíme do polosedu, zajistíme mu čerstvý vzduch (např. otevřením okna).
    • cévní mozková příhoda - Projevuje se např. pokleslým koutkem, ztrátou hybnosti v polovině těla.
    • alergické reakce

    V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k růstu a přestavbě tkání, ale také jsou pro něj zdrojem energie. Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus. Procvičování je rozděleno do následujících podkapitol:

    Výživa a metabolizmus obecně

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k fungování, získávání energie a k růstu a přestavbě tkání. Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus.

    Typy živin

    Mezi základní živiny patří sacharidy (ty zahrnují i jednoduché cukry), tuky a bílkoviny (proteiny). Jako zdroj energie se uplatňují zejména sacharidy a tuky.

    Přijímání a zpracování živin probíhá díky trávicí soustavě, živiny po těle rozvádí oběhová a lymfatická (mízní) soustava.

    Živiny jako zdroj energie a stavební látek

    Díky rozkladu živin a buněčnému dýchání (reakci s kyslíkem) se uvolňuje energie. V rámci tohoto procesu vznikají jednoduché anorganické látky: voda (\mathrm{H_2O}) a oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), který vydechujeme. (Uhlík ve vydechnutém \mathrm{CO_2}​ tedy pochází ze živin, které se nacházely například ve snědené svačině.) Výroba složitějších látek z látek jednodušších naopak energii spotřebovává.

    Při hladovění tělo energii získává ze zásobních sacharidů (zejména glykogen v játrech a svalech) a tuků. Proteiny slouží jako zdroj energie jen při nedostatku jiných živin.

    Přijaté proteiny se při trávení rozkládají na aminokyseliny. Z nich se v těle na základě informace v DNA „poskládají“ vlastní proteiny, ty slouží jako stavební látky či podmiňují různé funkce těla (např. jako enzymy či hormony).

    Kromě základních živin jsou pro funkci těla v menším množství nutné vitaminy, minerální látky (přijímané obvykle ve formě solí/iontů). Tyto látky se označují jako mikronutrienty. Organizmus též musí přijímat vodu.

    Energetická hodnota, využívání energie

    Energetická hodnota potravin se v souladu se soustavou SI udává v kilojoulech (1 kJ = 1000 J). Dodnes se též používají kilokalorie (kcal; 1 kcal = 4,184 kJ). Příjem a výdej energie byl měl být v rovnováze (pokud více energie přijímáme, nabíráme na hmotnosti, v opačném případě hubneme).

    Jako bazální metabolizmus se označuje energie nutná pro udržení základních funkcí těla (v klidu), u dospělého člověka se pohybuje kolem 5000 – 10 000 kJ za den. Celkový denní energetický výdej dospělého při normální aktivitě je asi 7 600 – 12 600 kJ.

    Příklady činností a jejich energetická náročnost

    • práce s počítačem – do 400 kJ/hod.
    • pomalá chůze – asi 400–1000 kJ/hod.
    • jízda na kole – asi 1500 kJ/hod.
    • rychlý běh – asi 2500–4000 kJ/hod.

    Látky jako součást výživy

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Mezi hlavní látky přijímané potravou náleží sacharidy, tuky a proteiny (bílkoviny). Tyto živiny (makronutrienty) přijímáme ve větším množství.

    Sacharidy

    Mezi sacharidy patří jednoduché cukry (ty typicky chutnají sladce) i složitější sacharidy (polysacharidy). Zejména jednoduchých cukrů lidé v současnosti přijímají nadbytek.

    Příklady sacharidů

    • Glukóza (hroznový cukr) je jednoduchý cukr. Je rychlým zdrojem energie pro buňky (např. v rámci svalů nebo mozku). Hladina glukózy v krvi (glykemie, odborněji glukosemie) je regulována hormonem inzulinem.
    • Sacharóza (řepný cukr) je cukr běžně využívaný v kuchyni (krystal, krupice, moučka). V těle se štěpí na glukózu a fruktózu. Je-li ve složení výrobků uvedeno „cukr“, jedná se právě o přidanou sacharózu.
    • Glykogen je složitý zásobní sacharid u živočichů, uchovává se zejména ve svalech a játrech. Skládá se z mnoha molekul glukózy.
    • Hlavní zásobní látkou rostlin je škrob (např. v bramborách, obilninách). Buněčné stěny rostlinných buněk jsou tvořeny celulózou.

    Celulóza a další obtížně stravitelné látky tvoří vlákninu. Ta mj. čistí trávicí trakt a zpomaluje rozpad složitých sacharidů na cukry, čímž zabraňuje skokovému nárůstu glykemie.

    Tuky a příbuzné látky

    Tuky patří do skupiny látek zvané lipidy. Tuky jsou ze základních živin energeticky nejbohatší, v těle mohou také sloužit jako tepelná izolace či chránit orgány. Jejich molekuly se skládají z alkoholu glycerolu a zpravidla trojice zbytků mastných kyselin.

    Nasycené a nenasycené mastné kyseliny

    • Nasycené mastné kyseliny mají v rámci uhlíkového řetězce pouze jednoduché vazby. Jsou časté v živočišných tucích. Tuky, které je obsahují, jsou při pokojové teplotě zpravidla tuhé.
    • Nenasycené mastné kyseliny obsahují v rámci uhlíkového řetězce dvojné vazby. Jsou časté v rostlinných tucích. Tuky, které je obsahují, jsou při pokojové teplotě zpravidla tekuté (oleje).

    Cholesterol

    Cholesterol je látka, která společně s proteiny tvoří váčky přesouvající tuky po těle. Pokud je v krvi vyšší koncentrace LDL (low density lipoprotein, „zlý cholesterol“), tuky a cholesterol mají tendenci se ukládat na stěnách cév (to může vést např. k jejich ucpávání, srdečnímu infarktu, mozkovým příhodám aj.). Tuky s nenasycenými mastnými kyselinami koncentraci LDL v krvi snižují.

    Proteiny

    Proteiny (bílkoviny) se podílejí na stavbě a fungování těla, jako zdroj energie jsou využívány jen při vyčerpání jiných živin. Proteiny přijaté potravou se v trávicí soustavě štěpí na aminokyseliny, z nichž buňky vytvoří „vlastní“ proteiny na základě informace obsažené v DNA.

    Vhodné množství přijímaných živin je silně individuální. Co se týče hmotnosti základních živin, člověk by denně měl přijmout přibližně 15 % tuků, 20 % proteinů a 65 % sacharidů. Žádný z těchto základních typů živin nelze celkově označit za „nezdravý“ a neměl by být v jídelníčku zcela vynechán.

    Mikronutrienty

    Mezi tzv. mikronutrienty (živiny přijímané v malém množství) patří vitaminy a minerální látky.

    • Vitaminy obecně umožňují fungování metabolických procesů. Dělí se na rozpustné v tucích (A, D, E, K) a ve vodě (C, skupina B). Vitaminů je vhodné přijímat malé množství, lze se jimi předávkovat.

    • Co se týče minerálních látek (prvků), obvykle je přijímáme ve formě solí (iontů).

    Příklady běžných minerálních látek

    prvek funkce
    železo (\mathrm{Fe}) Součást červeného krevního barviva (hemoglobinu), které přenáší kyslík.
    vápník (\mathrm{Ca}) Tvoří kosti, zuby.
    fosfor (\mathrm{P}) Jeho sloučeniny krátkodobě uchovávají energii, jsou součástí kostí a zubů, podílí se na stavbě nukleových kyselin (např. DNA).
    sodík (\mathrm{Na}), draslík (\mathrm{K}), chlor (\mathrm{Cl}) Součástí tělních tekutin, potřeba pro činnost všech buněk.
    jod (\mathrm{I}) Součást hormonů štítné žlázy.

    Onemocnění spojená s výživou

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Obezita a podvýživa

    Přebytečný příjem živin vede k obezitě (otylosti), při nedostatečném příjmu naopak nastává podvýživa. Hmotnost těla je možné orientačně posoudit pomocí hodnoty BMI (body mass index). Spočítá se vzorcem \mathrm{BMI = \frac{hmotnost [kg]}{(výška [m])^2}}. Optimální BMI je asi 18,5–25.

    Poruchy příjmu potravy

    Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění. Zásadním způsobem ovlivňují organizmus, mnohdy vedou až ke smrti. Jsou jimi ohroženy hlavně dospívající dívky. Mezi poruchy příjmu potravy náleží:

    • mentální anorexie – Souvisí se zkreslenou představou o vlastním těle, spočívá v odmítání či omezování potravy (časté je zabývání se energetickou hodnotou potravin), mnohdy dochází k nadměrnému cvičení, projevuje se mj. poruchami hormonálního systému.
    • mentální bulimie – Zahrnuje záchvatovité přejídání a následné zvracení potravy.

    Alergie a intolerance

    Lidé mohou být alergičtí na určité složky potravy. Intolerance laktózy souvisí s neschopností zpracovávat mléčný cukr. Celiakie spočívá v tom, že imunitní systém neadekvátně reaguje na lepek (gluten).

    Vliv stravy na zdraví

    Složení stravy (a životní styl obecně) ovlivňuje výskyt nejrůznějších onemocnění: např. nemocí oběhové soustavy či diabetu (cukrovky).

    Emoce a jejich funkce

    Emoce (pocity) jsou naše reakce na události, vzpomínky nebo myšlenky. Základní emoce jsou: radost, smutek, strach, hněv, překvapení a odpor. Často cítíme víc pocitů naráz.

    Jaké události mohou spouštět emoce?

    Když vidíme svého psa, cítíme radost.

    Když zmeškáme autobus, můžeme cítit frustraci.

    Když nás kamarád překvapí narozeninovou oslavou, můžeme cítit překvapení a radost zároveň.

    Emoce se projevují v našem těle. Pokud emoce nemá tělesný projev, možná jde ve skutečnosti spíš o myšlenku.

    Jak se mohou naše emoce projevovat na těle?

    Když máme strach, srdce nám může bít rychleji.

    Když jsme smutní, můžeme cítit tíhu v hrudi.

    Každá emoce má svůj smysl.

    • Strach nás upozorňuje na nebezpečí, jako když vidíme hada na cestě.
    • Radost nám říká, že jsme spokojeni, třeba když dostaneme pochvalu.
    Emoce nám ukazují, co se nám líbí nebo nelíbí. Emoce také signalizují naše potřeby.

    Co mohou říkat naše emoce?

    Když cítíme hněv, může to znamenat, že nás něco naštvalo nebo něco nebylo fér.

    Když cítíme osamělost, možná potřebujeme více společnosti.

    Emoce si nevybíráme. Mohou přijít kdykoliv, například můžeme cítit závist, když vidíme kamaráda s novým telefonem. Je důležité vědět, že všechny emoce jsou v pořádku.

    Emoční regulace

    Emoční regulace je naše schopnost rozumět, vyjadřovat a zvládat své emoce. Je to jako když řídíme kolo: někdy musíme zrychlit, jindy zpomalit, nebo dokonce zastavit. Základní způsoby regulace emocí: mluvení o pocitech, práce s tělem (dýchání, techniky relaxace).

    Jak může vypadat emoční regulace?

    Představme si, že máme obrovský hněv a chceme něco rozbít. Emoční regulace znamená pochopit tento hněv a rozhodnout se, co s ním uděláme – možná se rozhodneme chvíli dýchat a zklidnit se místo toho, abychom něco rozbili.

    Pyramida potřeb

    Abychom pochopili, co všechno potřebujeme k tomu, aby nám bylo dobře, můžeme si představit pyramidu. Každé patro pyramidy představuje jeden druh potřeb. Začněme od té nejspodnější části pyramidy.

    1. Tělesné potřeby

    Představme si, že stavíme dům z lega. První, co potřebujeme, je silný základ. Stejně tak my potřebujeme základní věci jako jídlo, vodu a spánek. Bez nich bychom nemohli žít. Pokud nám chybí něco z těchto základních potřeb, mají přednost.

    2. Bezpečí

    Jakmile máme uspokojené základní potřeby, potřebujeme se cítit v bezpečí. To zahrnuje místo, kde žijeme, a pocit, že jsme chráněni před nebezpečím. Pokud se necítíme bezpečně např. ve škole, může být těžké podávat dobrý výkon nebo budovat vztahy. Postarat se o bezpečí je proto velmi důležité.

    3. Láska a sounáležitost

    Když jsme najedení a v bezpečí, chceme být s lidmi, kteří nás mají rádi. Potřebujeme přátele, rodinu a pocit, že někam patříme. Tomu se říká sounáležitost. Je to jako když hrajeme v týmu – je fajn mít kolem sebe lidi.

    4. Uznání a sebeúcta

    • Uznání: když něco dokážeme a ostatní nás za to pochválí, cítíme se skvěle. Je to jako když dostaneme medaili nebo ocenění.
    • Kompetence: chceme cítit, že jsme v něčem dobří.
    • Autonomie: také chceme mít možnost rozhodovat se sami za sebe a mít kontrolu nad tím, co děláme. Je to jako když máme svůj pokoj a můžeme si v něm zařizovat věci podle svého.
    • Sebeúcta: chceme si sami sebe vážit.

    5. Seberealizace

    Nakonec, když máme všechny ostatní potřeby splněny, chceme dosáhnout svých snů a být tím nejlepším možným já. Je to jako když hrajeme videohru a snažíme se dostat na nejvyšší úroveň.

    Rozpoznání potřeb

    • Vnímání těla: Čas od času je dobré zastavit se a všimnout si, co cítíme a k čemu to patří. Možná zjistíme, že nám něco chybí.
    • Zpětná vazba: Když si povídáme s přáteli, rodinou nebo učiteli, mohou nám říct, co si o nás myslí a co si myslí, že potřebujeme.
    • Stanovování priorit: Někdy musíme rozhodnout, co je pro nás teď nejdůležitější. Je to jako když máme na stole spoustu úkolů a musíme vybrat, co uděláme první.
    • Vzdělávání: Čím více se učíme o sobě a světě kolem nás, tím lépe rozumíme svým potřebám.
    • Asertivita je schopnost jasně a efektivně vyjádřit své potřeby ostatním. To je důležitý další krok poté, co potřebu rozpoznáme.

    Vina a její funkce

    Vina je pocit, když si uvědomíme, že jsme něco pokazili. Vinu si můžeme představit jako kontrolku v autě. Když něco nefunguje správně, začne svítit, aby nás upozornila. Vina nám pomáhá učit se ze svých chyb a růst.

    Kdy můžeme cítit vinu?

    Například když slíbíme kamarádovi, že mu pomůžeme s úkolem, ale zapomeneme na to.

    Skutečná vina je, když opravdu uděláme chybu. Ale někdy cítíme vinu, i když jsme ve skutečnosti žádnou chybu neudělali, to je domnělá vina. Mluvit o pocitu viny s někým blízkým nám může pomoci pochopit, zda jsme opravdu něco udělali špatně, anebo je vina jen domnělá.

    Domnělá vina může mít několik původců.

    Domýšlení si

    Představme si, že nás kamarád na chvíli nezdraví. Můžeme si myslet, že jsme ho nějak naštvali, i když ve skutečnosti měl jen špatný den.

    Vysoká očekávání

    Může se stát, že když nezískáme nejlepší známku v písemce, cítíme vinu, protože od sebe očekáváme vždy dokonalost. Ve skutečnosti ale nemůže každý test být dokonalý a taková očekávání mohou být přehnaná.

    Přesvědčení druhých

    Když třeba uděláme něco, co se našim rodičům nelíbí (jako poslouchání jiného hudebního stylu, než mají rádi), můžou nás přesvědčit, že to, co děláme, je špatně. I když ve skutečnosti je to jen otázka osobního vkusu.

    Zpracování viny

    • Pokud víme, že jsme udělali chybu (např. ztratili kamarádovi sluchátka), měli bychom se omluvit a pokusit se to napravit.
    • Někdy omluva ani náprava není možná. Pokud ale víme, co přesně jsme udělali špatně, můžeme se pokusit už stejnou chybu neopakovat.
    • Všichni děláme chyby. Je důležité naučit se odpouštět sami sobě.

    Představme si, že naše vina je jako starý batoh. Pokud ho necháme na zádech příliš dlouho, bude nás tlačit. Někdy ho můžeme sundat a vyprázdnit.

    Stud a jeho funkce

    Stud je intenzivní pocit nepřijetí sebe sama kvůli vnímání vlastních chyb. K pocitu studu se vážou výrazy jako „propadl bych se hanbou”, „červenám se jako rak“, „nevím kam s očima“ nebo „nejradši bych se ztratil“.

    Tělesné projevy

    Stud může vyvolat reakce těla jako jsou zarudnutí, pocení, zaplavení v hlavě nebo nepříjemný pocit v žaludku.

    Příklad tělesného projevu studu

    Když nás někdo upozorní, že máme tričko naruby, můžeme se začít červenat.

    Lidé, když se setkají se studem, často instinktivně reagují třemi hlavními způsoby:

    • útokem
    • útěkem
    • zamrznutím

    Příklady reakce na stud

    Například když jsme ve třídě učitelem upozorněni na chybu, můžeme reagovat vztekem na učitele (útok), pokusem se vyhnout dalšímu pohledu na třídu (útěk), nebo neschopností reagovat a mluvit (zamrznutí).

    Ačkoliv je stud často nepříjemný, v evoluční historii měl svůj význam. Pomáhal nám zapadnout do skupiny a vyvarovat se chování, které by nás mohlo vystavit nebezpečí nebo vyloučení. V moderním světě ale často reagujeme studem i v situacích, kdy to není nutné. Důležité je rozlišit, kdy je stud užitečným způsobem, jak nás upozornit na naše nevhodné chování, a kdy je spíš škodlivý (to je naprostá většina případů).

    Kdy je stud na místě?

    Představme si, že seznámíme své kamarády s novou hrou, ale některá pravidla upravíme tak, abychom měli výhodu. Když to kamarádi odhalí, můžeme pocítit stud. Tento pocit může pomoci uvědomit si, že pro druhé nechceme být někým, kdo podvádí. Díky tomu můžeme být lépe přijímáni ve skupině. Stačí se ale takto „zastydět“ jednou, pak už to žádnou funkci nemá.

    Kdy je stud škodlivý?

    Pokud se opakovaně vracíme k situaci, kdy jsme udělali chybu nebo se cítili trapně a zaplavuje nás pocit v síle, jako by se to stalo právě teď. Třeba se můžeme celí otřást, sevře se nám něco v břiše, něco se vyplaví v mozku, každý to může pociťovat jinak. Je to velice nepříjemný pocit a často je v takových chvílích těžké cítit sebepřijetí a vážit si sebe.

    Pokud stud neumíme zpracovat a pořád se vrací, vede to k pochybnostem o sobě, stahování se a uzavírání, což dlouhodobě snižuje spokojenost. Neustálé přemýšlení o tom, co se nám nepovedlo, je nejen bolestivé, ale i vyčerpávající.

    Různé druhy studu

    Běžný stud v nových situacích

    Často se stydíme, když se potkáváme s novými lidmi, jsme v novém prostředí nebo máme zvládnout novou sociální situaci (například poprvé v cizině mluvit s někým anglicky). Pokud bychom se novým výzvám vyhýbali, stud by rostl a bylo by těžší a těžší ho překonat. Zvládnutí nových situací pomáhá budovat sebepodporu a stud postupně snižovat.

    Stud jako reakce na nepřijetí

    Stud často pramení ze zážitků, kdy jsme byli kritizováni, ponižováni nebo odmítnuti. Takové opakované zážitky se v nás někdy „zabydlí“ ve formě vnitřního kritika, který nám naše nedostatky rád připomíná a oslabuje naše sebevědomí.

    Stud založený na domněnkách

    Pokud si domýšlíme, že nás někdo negativně hodnotí, aniž bychom o tom měli jakýkoliv důkaz. Často je to odraz našich vnitřních pochybností o sobě nebo zážitků nepřijetí z minulosti.

    Stud a chvála

    Často se můžeme setkat se studem, když nás někdo chválí. Pro někoho může být přijímání komplimentů a ocenění těžké, zejména pokud vnitřně cítíme, že nejsme hodni takové chvály. Může to souviset s hluboce zakořeněným pocitem bezcennosti.

    Když nám někdo děkuje nebo nás chválí, místo abychom to přijali s vděkem, může se nám zdát, že na to nemáme právo, a místo radosti cítíme stud. *Například, když nás někdo pochválí za dobře odvedenou práci a my se začneme červenat a tvrdit,, že to „nebylo nic zvláštního“, je to právě stud, který nás blokuje.

    Stud vs. vina

    Vina je spojena s konkrétním činem, zatímco stud je spojen s naším vnímáním sebe jako celku. Pokud si myslíme „Měla jsem to lépe naplánovat“, cítíme vinu. Pokud si myslíme „jsem neschopná“, cítíme stud. V příkladě s podváděním u hry by pocit viny mohl znít „udělal jsem chybu, je mi to líto“ a stud by mohl znít „jsem podvodník, nechci takový být“.

    Metody zpracování studu

    Sebepodpora

    Když nás přepadne stud, je důležité si připomenout naši hodnotu a dosažené úspěchy. Například teď jsme nechtíc někoho urazili, ale většinou jsme vnímaví a laskaví. Stud někdy zúží náš pohled jen na to špatné, proto je užitečné pohled zase rozšířit.

    Podpora druhých

    Ve chvíli studu někdy vidíme jen přítomný okamžik a můžeme si myslet, že teď už nás ostatní odmítnou, vyloučí. Typicky ale život pokračuje dál tak jako předtím. Skuteční kamarádi nás v takové chvíli podrží a podpoří. Když nás ujistí, stud se často sníží.

    Soucit

    Všichni děláme chyby a stejně tak někdy řekneme nebo uděláme něco trapného. I tak jsme hodnotní. Pokud jde o zážitky z minulosti, můžeme si představit naše mladší já a laskavě ho ujistit, že je v pořádku nebo jinak opečovat.

    Bezpečné místo

    Můžeme si představit příjemný pocit spojený s místem, které mě uklidňuje (pláž u moře, alpská louka, můj pokoj, domeček na stromě…) anebo s podpůrnou osobou (pečující babička, silný ochránce, moudrá postava z knihy…). Pocit přijetí a bezpečí často sníží stud.

    Práce s vnitřním kritikem

    Porozumění tomu, proč se v nás takový kritik vytvořil a o co usiluje, je velmi užitečné. Často nás tato vnitřní část chrání před dalším zraněním. Například pokud jsme zažili v minulé škole šikanu kvůli stylu oblékání, vnitřní kritik může ráno před zrcadlem upozornit na hrozbu dalšího posměchu, a radši se převléct. Pokud víme, že v tomto kolektivu je přijímající prostředí, můžeme kritika ujistit, že již je bezpečné se plně projevit.

    Vytváření odstupu

    Vracet se dokola k zážitku studu už v přítomnosti není užitečné. Můžeme si představit, že zážitek spojený se studem zavřeme do krabice a oddálíme od sebe.

    Emoční zranění

    Zranění v nás může vzbuzovat širokou škálu pocitů – od bolesti, smutku, osamělosti, až po hněv nebo frustraci. Někdy se můžeme cítit ztraceni, jako bychom byli uvězněni v bouři emocí, ze které nemůžeme uniknout. Používáme taky výrazy jako „mám zlomené srdce“, „je to pro mě rána pod pás“, „je mi těžko na duši“ apod. Pocity spojené se zraněním mohou být hodně silné.

    Časté příčiny emočních zranění

    Vztahy

    Například rozchody, zrada od blízkých, ztráta milovaného člověka nebo šikana.

    Nepochopení od okolí

    Když se cítíme, že nám nikdo nerozumí nebo že nás okolí odmítá kvůli našim názorům, pocitům nebo zájmům.

    Zklamaná očekávání

    Ať už se jedná o to, že nám rodiče nesplnili slíbený výlet nebo jsme nedostali očekávanou známku ve škole.

    Konflikty Například hádky mezi rodiči nebo problémy se sourozenci.

    Stres a tlak

    Například tlak na školní výsledky, pocit přetížení kvůli množství úkolů, nebo strach z budoucnosti.

    Sociální média

    Různé zesměšňující komentáře, pocit vyčlenění nebo srovnávání se s „dokonalými“ životy jiných na sítích.

    Rozdíl mezi emoční bolestí/zraněním a traumatem

    Emocionální bolest nebo zranění je reakce na nepříjemnou nebo bolestnou událost či situaci. Může jít o krátkodobé pocity, jako smutek z toho, že jsme zmeškali výlet se školou, nebo to může být hlubší, pokud jsme třeba zažili ztrátu blízkého člověka.

    Trauma je hluboké a dlouhodobé emocionální zranění, které vychází za rámec běžného stresu či bolesti.

    Jak vzniká trauma?

    Může vzniknout jako reakce na jednorázovou událost, například vážnou nehodu, přírodní katastrofu nebo tělesné ublížení. Trauma může být také důsledkem dlouhodobého života v podmínkách, kde chybí naplnění základních lidských potřeb - jako je pocit bezpečí, přijetí a podpora - a ze kterého není úniku.

    Osoby s traumatem často zápasí s řadou potíží. Mohou mít noční můry, problémy s navazováním důvěry v ostatní lidi nebo mohou trvale cítit, že jsou v ohrožení. Vnitřní rána, kterou trauma představuje, se u každého projevuje jinak. Zatímco někdo může být traumatizován určitou událostí, jiný v podobných okolnostech nemusí.

    Zatímco běžné zranění či bolest obvykle s časem mohou odeznít, trauma může vyžadovat specializovanou pomoc pro jeho uzdravení. Někteří lidé mohou potřebovat terapii nebo jiné odborné zásahy k překonání hlubokých emocionálních jizev, které trauma zanechává.

    Hojení emočních zranění

    Čas

    Emocionální zranění potřebuje čas. Představte si, že jste si odřeli koleno. Musíte ho čistit, obvázat a dát mu čas k uzdravení. Stejně tak je to s emocionálními zraněními – potřebují čas a péči.

    Přijetí zranění

    Abychom mohli zpracovat zranění, je důležité ho nejprve uznat a přijmout. Když si přiznáme, že něco bolí (třeba rozchod), můžeme začít s léčením.

    Staré rány

    Některá zranění mohou být výsledkem dávných událostí, ale stále ovlivňují náš současný život. Představme si, že jsme v dětství ztratili domácího mazlíčka a nikdo s námi o tom nemluvil. Ránu můžeme opečovat, i když vznikla už dávno – otevřít v sobě nezpracované emoce a pomocí péče o sebe nebo podpory někoho dalšího je zpracovat.

    Odžití si zranění

    Je jako odstranění třísky z prstu – může to chvíli bolet, ale potom je úleva.

    Vzájemná podpora

    Představte si skupinu lidí, kde každý má nějakou jizvu. Mnoho z nás má emocionální jizvy a můžeme se podpořit. Cítíme se lépe, když v tom nejsme sami.

    Bezpečné prostředí

    Tak jako hledáme teplou deku po promoknutí v dešti, můžeme během zpracování zranění hledat aktivitu nebo místo, kde se cítíme v bezpečí a podporováni.

    Péče o sebe

    Představte si, že si dáváte obklad na bolavé místo. Sebeláska a péče i sebe pomáhá hojit emoční zranění.

    Mnoho z nás nevědomky dělá věci, které brání uzdravení našich emocionálních zranění. Může to být tím, že se vyhýbáme svým pocitům, nebo se ponoříme do aktivit a emoce si nevšímáme. Můžeme také opakovat stejné nefunkční vzory chování v nových vztazích, protože jsme se nepoučili z minulých chyb. Jiní zranění lidé hledají útěchu v návykových látkách nebo nezdravých vztazích, místo aby čelili své bolesti.

    Strach, úzkost a jejich funkce

    Strach je pocit, který máme, když si myslíme, že je něco nebezpečné. Chrání nás tím, že nás upozorňuje na možné nebezpečí a pomáhá nám jednat.

    Reakce na nebezpečí

    Například když začíná bouřka, strach nás nutí jít se schovat na bezpečné místo.

    Strach je rychlý a může nám zachránit život. Někdy můžeme uskočit před přijíždějícím autem dřív, než si to uvědomíme ve své hlavě. Na rozdíl od strachu úzkost je spíš neurčitý pocit, který může trvat déle.

    Vybrané druhy úzkosti

    • Úzkost spojená s negativními myšlenkami. Vlivem těchto myšlenek se můžeme cítit dlouhodobě napjatí.

      • „Co když se rodičům něco stane?“ „Co když nezvládnu střední?”
    • Úzkost v nových situacích. Pocit velkého nabuzení a nejistoty. Tento druh úzkosti je přirozenou součástí života a nabývání nových dovedností. Někdo ji cítí méně, někdo více.

      • Dítě jde poprvé na letní soustředění a bude delší dobu bez rodičů. Těší se, a taky je z toho napjaté.
    • Úzkost spojená s potlačováním emocí. Při potlačování emocí často začneme mělčeji dýchat (když méně dýcháme, méně cítíme). Pokud se nám povede s původním pocitem spojit a zpracovat jej, tato úzkost typicky odezní.

      • Dítě slyší kritiku od svého učitele a nechce plakat, potlačení emocí se projevuje jako úzkost, knedlík v krku a zúžení hlasu.

    Spouštěče strachu

    Spouštěče jsou vstupy z vnějšího světa, které v nás vyvolávají strach. Mohou být:

    • společné pro všechny lidi (když nám jde o život)
    • individuální (strach z plavání pro někoho, kdo má předchozí špatnou zkušenost)

    Spouštěče strachu jsou často spojené i se sociálními situacemi, například z mluvení s novým člověkem, z odmítnutí, z trapnosti, nebo z vyloučení ze skupiny.

    Projevy strachu

    Strach prožíváme v těle, často v podobě bušení srdce, třesu, studeného potu, svalového napětí, nevolnosti.

    Nervozita je pocit podobný strachu, kdy se bojíme, jak něco dopadne, protože to buď nemůžeme ovlivnit, nebo pochybujeme o svých schopnostech.

    Tréma je strach nebo nervozita, kterou cítíme před nějakou významnou událostí.

    Regulace strachu

    Regulace strachu znamená schopnost rozpoznat, vyjádřit a zvládat svůj strach. V první chvíli často reagujeme pomocí útoku, útěku nebo zamrznutí. Po chvíli můžeme zapojit přemýšlení a vidět více možností.

    Příklad

    Když Lucii do pokoje vletí sršeň (spouštěč), rozbuší se jí srdce a začne rychle dýchat (projev). Lucie uteče do vedlejší místnosti (útěk), uklidní se pomocí prohloubení dýchání a rozhodne se zavolat tátu, aby jí pomohl (regulace strachu).

    Techniky zvládání strachu a úzkosti

    Rozlišení oprávněného strachu od strachu spojeného s představami

    Když k nám běží rozzuřený pes, je to reálná hrozba. Někdy ale máme strach z věcí, které ve skutečnosti nejsou nebezpečné, třeba z tmy pod postelí. Je dobré vědět, který strach je opravdový a který je výsledkem představ. Když se třeba probudíme z noční můry, můžeme cítit strach a když si uvědomíme, že to byl jen sen, uklidníme se. Pokud jsme se koukali na horor nebo napínavý film, můžeme mít pak děsivé představy, i když jsme v bezpečí. Někdy si můžeme domýšlet, že nám třeba někdo chce ublížit nebo nás nemá rád, i když to tak není. V rozlišení nám může pomoci s někým si o strachu promluvit.

    Vystavení se strachu v bezpečném prostředí.

    Často se vyhýbáme situacím, které nás děsí, ale tím strach spíše jen narůstá. Krok po kroku můžeme našemu strachu čelit, nejlépe s podporou někoho, s kým se cítíme bezpečně.

    Práce s myšlenkami

    Pokud je úzkost spojená s určitou myšlenkou, změna v přemýšlení pomůže snížit úzkost. Například myšlenku „pokud nevyhraju, jsem neschopný“ můžeme proměnit na „jeden výsledek nevypovídá o mé schopnosti“.

    Sebeuklidnění

    Když cítíme strach, můžeme dělat věci, které nám pomohou cítit se klidněji. Můžeme se třeba zhluboka nadechnout, říct si něco povzbudivého, nebo odklonit pozornost k zájmové aktivitě.

    Vyhledání podpory

    Naučit se vyjadřovat svůj strach je důležité, protože někdy je těžké zvládnout to bez pomoci druhých. Je v pořádku říct si o podporu rodině nebo kamarádům. Blízkost podpůrné osoby často strach sníží. Pokud ale úzkost trvá dlouhodobě a narušuje běžné fungování nebo spokojenost, je dobré vyhledat i odbornou pomoc. Někdy strach souvisí s nezpracovanou minulou zkušeností, kterou lze přepracovat v psychoterapii.

    Relaxační techniky

    Některá cvičení mohou pomoci v budování odolnosti vůči strachu. Progresivní svalová relaxace je cvičení, ve kterém svaly střídavě zatínáme a povolujeme (např. zatnu pěst, počkám pár vteřin, a pak ji povolím). Když takto před spaním projdeme celé tělo, učíme se navozovat si stav uvolnění. Pak se rychleji uklidníme, i když se lekneme. Další účinné relaxační cvičení je autogenní trénink.

    Úprava životního stylu

    K úzkosti můžou přispívat i tělesné vlivy (např. hormonální výkyvy, nemoci, užívání návykových látek), dědičné vlivy (někteří lidé mají větší danost cítit úzkost než jiní a mají to v tomto ohledu náročnější) a vlivy prostředí (např. většině z nás není dobře v přeplněném autobusu). S mnoha vlivy se dá pracovat a upravit životní styl nebo prostředí tak, abychom cítili menší úzkost.

    Zaměření na růst

    Zážitky překonání strachu nám mohou pomoci v budování sebedůvěry a snížení strachu před neznámým. Pokud cítíme strach nebo úzkost, můžeme situaci „přerámovat“ a radovat se z příležitosti čelit nové výzvě.

    Vztek a jeho funkce

    Vztek je reakce na situace, kdy nás něco rozčílí nebo pociťujeme nespravedlnost. Je to varovný signál našeho těla, který nám dává vědět, že naše hranice byly překročeny, podobně jako když hlídací pes začne štěkat, když někdo vstoupí na naše území. Kromě toho, že nás vztek chrání, nám může dávat energii pro řešení problémů.

    Frustrace je pocit podobný vzteku. Cítíme ji, když něco nejde tak, jak bychom chtěli, nebo něco nám brání v dosažení našeho cíle.

    Kdy můžeme cítit frustraci?

    Dítě může cítit frustraci, když se snaží postavit věž z kostek a neustále se mu to nedaří, protože kostky padají.

    Křivda je pocit vzteku, který cítíme, když se nám nebo někomu kolem nás děje něco nespravedlivého.

    Jak může vypadat křivda?

    Když děti vidí, že jeden z nich dostane více sladkostí než ostatní, mohou se cítit naštvané a ukřivděné, protože to vnímají jako nespravedlnost.

    Vztek může často vzniknout také tehdy, když někdo překročí naše osobní hranice. Osobní hranice jsou jakýmsi neviditelným ochranným kruhem kolem nás, který určuje, co je pro nás přijatelné a co nikoliv. Může se jednat o tělesný prostor, soukromí nebo i o naše myšlenky a pocity.

    Jak může narušení osobní hranice vypadat?

    Pokud si někdo bez svolení vezme náš telefon, můžeme cítit vztek, protože byla porušena naše hranice soukromí.

    Je důležité naučit se rozumět svým hranicím a hovořit o nich s ostatními, abychom mohli budovat zdravé vztahy založené na vzájemném respektu.

    Techniky zvládání vzteku

    Zvládání vzteku znamená být si vědomi svých pocitů, a umět je vyjádřit a kontrolovat způsobem, který následně nezpůsobí škodu sobě ani ostatním.

    Chápání svého vzteku

    Poznání toho, co nás rozčiluje, nám může pomoci předcházet výbuchům vzteku. Například pokud víme, že jsme více podráždění, když máme hlad, můžeme se snažit pravidelně jíst.

    Zklidňovací techniky

    Když cítíme, že náš vztek roste, můžeme se naučit techniky jako hluboké dýchání, počítání do deseti nebo představování si klidného místa. Můžeme například stisknout míček proti stresu nebo si chvíli hrát s plyšovou hračkou.

    Komunikace

    Mluvit o tom, co nás štve, může být mnohem účinnější než křičet nebo být agresivní. Asertivní komunikace se dá trénovat.

    Například když si spolusedící opakovaně bere věci bez optání, můžeme říct: „Všiml jsem si, že si občas půjčuješ moje věci. Mohl bys mě prosím tě příště říct? Rád ti je půjčím, ale chci vědět, kde co mám.“

    Přijetí skutečnosti

    Někdy nemůžeme změnit situaci, ale můžeme změnit svůj pohled na ni. Například pokud nás někdo opakovaně štve, můžeme se rozhodnout, že se s touto osobou budeme méně potkávat.

    Empatie

    Pokoušet se vidět situaci z pohledu druhé osoby může pomoci snížit vztek.

    Představme si, že kamarádka v poslední době často ruší plány na poslední chvíli. Můžeme si myslet: „Proč to dělá? To je tak neslušné!“ Ale když se snažíme porozumět a projevit empatii, místo toho bychom mohli říci: „Co se v ní asi děje? Možná má ve škole hodně stresu nebo prochází těžkým obdobím.“

    Tento přístup nám může pomoci lépe chápat situaci kamarádky a možná nás i méně naštve, protože chápeme, že její chování nemusí být zaměřené proti nám osobně.

    Vytvořením zdravých strategií pro zvládání vzteku můžeme lépe zvládat konflikty, zlepšit naše vztahy a cítit se celkově spokojenější.

    Smutek a jeho funkce

    Smutek můžeme pociťovat v situacích ztráty, zklamání nebo bolesti. Podobá se mraku, který zastíní naši jasnou oblohu pocitů. Každý z nás někdy cítí smutek.

    Jak velký může být smutek?

    Může být malý, jako když nám spadne oblíbená zmrzlina, nebo hluboký smutek, například po ztrátě blízkého člověka.

    Smutek je způsob, jak nám naše tělo říká, že jsme něco ztratili, něco nám chybí, nebo že potřebujeme útěchu. Díky smutku se také můžeme více spojit s ostatními lidmi.

    Když ukážeme svůj smutek, ostatní nás mohou podpořit, potěšit nebo s námi sdílet podobné pocity. Takže i když nemusí být příjemné smutek cítit, je to způsob, jak nám naše tělo pomáhá zpracovávat různé situace a jak nás přibližuje k ostatním.

    Různé podoby smutku

    Žal

    Když se vyrovnáváme s velkou ztrátou nebo změnou, kterou jsme si nepřáli. Říkáme tomu taky truchlení.

    Zklamání

    Když něco nevyjde podle našich očekávání, může to vyvolat pocit smutku. Například, když se připravujeme na test a dostaneme horší známku, než jsme očekávali.

    Osamělost

    Pokud se cítíme izolovaně od ostatních nebo máme pocit, že nám nikdo nerozumí, může to vyvolat hluboký smutek.

    Stres a přetížení

    Když máme pocit, že je na nás příliš mnoho tlaku, může to vést k pocitu smutku a vyčerpání.

    Deprese

    Je důležité rozlišovat mezi běžným smutkem a depresí. Zatímco smutek může být reakcí na konkrétní událost, deprese je dlouhodobější, intenzivnější a může vyžadovat odbornou pomoc. Při depresi můžeme mít týdny nebo měsíce pocit, jako by vše bylo bezbarvé a nic nemělo význam.

    Techniky zvládání smutku

    Zvládání (regulace) smutku znamená rozpoznat, vyjádřit a zpracovat své pocity. Procházení smutkem nám může poskytnout poučení, zvyšuje naši odolnost a učí nás být soucitnějšími vůči ostatním.

    Přijetí smutku

    Uznání svých pocitů, aniž bychom je soudili, může být prvním krokem k zotavení. Opakem je říkat si třeba „nemám důvod být smutný“.

    Vyjadřování smutku

    Je důležité mluvit o svém smutku, sdílet ho s blízkými nebo zapsat své pocity do deníku.

    Kultura a náboženství

    Někteří lidé nacházejí útěchu v modlitbě nebo meditaci. Rodinné a kulturní tradice, jako je zapalování svíček nebo vyprávění příběhů, mohou také pomoci zpracovat smutek.

    Tvorba

    Kreslení, malování, psaní, nebo hraní na hudební nástroj může být hojivým způsobem vyjádření smutku. Můžeme třeba vytvořit obrázek o tom, jak se cítíme, nebo napsat básničku.

    Připomenutí si krásných chvil

    Prohlížení fotografií nebo „vzpomínková krabice“, kam si dáme drobné věci, které připomínají ztracenou osobu, můžou přinést útěchu.

    Pohyb

    Tělesná aktivita, jako je třeba tanec, plavání nebo jízda na kole, nám může pomoci cítit se lépe.

    Najít radost v malých věcech

    Ať už je to poslech oblíbené písničky, procházka v přírodě nebo čtení dobré knihy, tyto malé aktivity mohou pomoci rozjasnit náš den.

    Skrývání skutečných pocitů

    Potlačování emocí si můžeme představit jako sklenici, do které něco přiléváme. Může se stát, že když je toho hodně naráz, tak sklenice přeteče. To se může projevit jako bolesti hlavy, břicha, stres, úzkost, podrážděnost atd.

    Pokud jsme měli po celý týden špatné dny a drželi pocity v sobě, je důležité najít nějaký způsob, jak něco ze sklenice zase vylít. Může to být mluvit o svém týdnu s blízkým člověkem, napsat si to do deníku nebo alespoň dopřát si odpočinek. Když své emoce vyjadřujeme a zpracováváme průběžně, staráme se o to, aby sklenice nepřetekla.

    Jak může vypadat potlačování některých emocí?

    Vztek

    Například když nás někdo vytočí ve škole, ale místo abychom na něj křičeli, mlčíme.

    Strach

    Když se bojíme prezentovat před třídou, ale děláme, jako by nás to nevzrušovalo, a snažíme se vypadat klidně (i když nám buší srdce).

    Smutek

    Když nás něco zarmoutí, třeba když se náš kamarád s námi nepodělí o nějakou novinku, ale namísto toho, abychom ukázali, že jsme zklamaní, se tváříme, že nás to nezajímá.

    Zklamání

    Když nejsme vybráni do školního týmu nebo když nás nepřijmou na vysněnou brigádu, ale před kamarády se tváříme, že to pro nás není důležité, i když nás to vnitřně hodně mrzí.

    Důvody potlačování emocí

    Nechceme způsobit problém (ve třídě, na brigádě, v kavárně a podobně).

    Když nás někdo naštve během hodiny, můžeme si myslet, že vyjádření našeho vzteku by mohlo přerušit hodinu nebo vyvolat konflikt s učitelem či spolužáky. Abychom předešli potížím, raději svůj vztek potlačíme a zachováme klid.

    Nechceme, aby se na nás ostatní dívali nebo nás posuzovali.

    Když nám něco nevyjde nebo se nám stane trapná situace, můžeme cítit touhu skrýt svůj smutek nebo rozpaky. Máme obavy z posměchu nebo soudů od ostatních. Taková obava může být silnější, pokud se nacházíme ve skupině lidí, které neznáme dobře, nebo v situaci, kde se cítíme pod tlakem.

    Kdy emoce potlačit a kdy vyjádřit?

    Ovládání emocí v důležitých situacích

    Ve chvílích, kdy je třeba soustředit se na úkol nebo dodržet profesionální postoj, může být užitečné emoce potlačit. Například během důležitého zkoušení ve škole nebo při setkání s klientem v práci.

    Komunikace je klíčová

    Pokud cítíme, že naše emoce začínají narůstat a stávají se obtížně ovladatelnými, je důležité s někým promluvit. To nám může pomoci pochopit a zpracovat vaše pocity.

    Například pokud nás přestává bavit zpívání ve sboru, protože polovinu času se řeší potíže s organizací, je užitečné říct to nahlas.

    Rozvíjení své schopnosti zvládnout emoci jinak než potlačením

    Znalost a pochopení našich emocí může být prvním krokem k jejich správné regulaci. To zahrnuje rozpoznání spouštěčů, které nás rozzlobí nebo zarmoutí.

    Třeba pokud víme, že jsme citliví na kritiku, můžeme se naučit techniky, jak lépe zvládnout svou reakci.

    I když jsou momenty, kdy se nám může zdát potlačení emocí nezbytné, měli bychom dávat pozor na to, abychom své emoce nepotlačovali neustále.

    Ekologie a ochrana životního prostředí

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organizmy navzájem/organizmy a prostředím. Poznatky ekologie a dalších přírodních věd lze využít při zhodnocování stavu životního prostředí a jeho ochraně.

    Živá a neživá příroda, ekosystémy

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organizmy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganizmy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Půda sestává jak ze živých součástí (organizmy, které zde žijí), tak z neživých (úlomky hornin, humus, voda, plyny aj.).

    Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Velké a dlouhodobě stálé ekosystémy se označují jako biomy.

    Ekologie jako věda, ekosystémy: pokročilejší souvislosti

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organizmy navzájem i mezi organizmy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Přehled o ekologii a souvislostech v přírodě však může být předpokladem pro ochranu životního prostředí: ví se, co a jakým způsobem chránit.

    Ekosystémy

    Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ty obsahují živé i neživé složky.

    Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Bez zásahu člověka by se umělé ekosystémy postupně změnily v přírodní.

    příklady ekosystémů

    Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). V ekosystémech může být různá biodiverzita neboli různorodost skupin/druhů organizmů.

    Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např. staré dřevo či výkaly živočichů poskytují podmínky pro život množství organizmů a podílejí se na koloběhu živin.

    Organizmy a jejich prostředí

    Organizmy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organizmy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory (např. mnohé lišejníky rostou jen v prostředí s čistým vzduchem).

    Areál splňuje ekologické požadavky organizmu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organizmy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např. u invazních organizmů, které se šíří na novém území a vytlačují původní druhy).

    Potravní řetězce a vztahy

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Potravní řetězce popisují, jak se látky a energie v přírodě přesouvají mezi organizmy. Obvykle mají 4–5 článků.

    Na počátku potravních řetězců stojí producenti, což bývají fotosyntetizující organizmy. Díky fotosyntéze ukládají energii slunečního záření do chemických vazeb a vytvářejí organické látky bohaté na energii. Typickými producenty jsou zelené rostliny, řasy, protisté či sinice.

    Producenty se živí konzumenti 1. řádu, což jsou obvykle býložraví (živící se rostlinami) či všežraví živočichové. Konzumenty 1. řádu žerou konzumenti 2. řádu (podobně dále s konzumenty dalších řádů). Na vrcholu potravních řetězců stojí masožraví vrcholoví predátoři.

    Mrtvá těla všech účastníků potravního řetězce zpracovávají rozkladači (reducenti, dekompozitoři). Ti uvolňují různé látky zpět do prostředí, jsou tak k dispozici dalším organizmům. Mezi rozkladače typicky patří bakterie, houby či různí bezobratlí živočichové (např. larvy much).

    znázornění potravního řetězce

    Znázornění potravních řetězců je do určité míry zjednodušující: ve skutečnosti např. určitý živočich nežere jen jeden druh jiného živočicha (pro přesnější vyjádření potravních vztahů se využívají tzv. potravní sítě).

    Koloběhy látek v přírodě

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Určité látky důležité pro život podléhají složitým koloběhům (cyklům). Mezi tyto látky (prvky) patří zejména uhlík (C), dusík (N), fosfor (P) a síra (S).

    Následující tabulka uvádí výskyt prvků uhlíku a dusíku a návazné procesy.

    výskyt v atmosféře fixace z atmosféry uvolňování do atmosféry výskyt v organizmech výskyt v litosféře
    uhlík (C) oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}) – 0,04 % fotosyntéza, rozpouštění ve vodě dýchání, hoření, sopečná činnost, rozkladači organické látky (zejm. sacharidy, tuky, proteiny, nukleové kyseliny) jako samostatný prvek (např. grafit), ve sloučeninách (uhličitany)
    dusík (N) \mathrm{N_2} – 78 % činnost bakterií, údery blesků, uměle Haberův–Boschův proces činnost bakterií, rozkladačů proteiny, nukleové kyseliny např. dusitany, dusičnany

    Koloběhy uhlíku a dusíku přibližují i následující schémata:

    Síra (S) se uvolňuje z hornin či je spojena se sopečnou činností. V živých organizmech je součástí některých aminokyselin. Je obsažena i ve fosilních palivech. Z nich se obvykle při zpracování odstraňuje, aby se její oxidy neuvolňovaly do ovzduší.

    Fosfor (P) je zásadní mj. pro rostliny. V malé koncentraci je v mořské vodě, získává se zejména z hornin (např. apatitu) či guána (trusu mořských ptáků).

    Koloběh vody (\mathrm{H_2O}) je spojen se změnami jejího skupenství.

    Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Ovlivňují živé organizmy.

    Světlo

    Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organizmů. Světlo organizmy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. To u živočichů souvisí např. s přítomností určitého zbarvení (mj. výstražného či maskovacího), rostliny na své pestře zbarvené části mohou lákat např. opylovače.

    Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. Životní cyklus rostlin je ovlivněn délkou dne. Organizmy mají různé nároky na světlo: živočichové se nedostatku světla (to je spojeno např. s noční aktivitou či životem v podzemí) přizpůsobili např. odrazivou vrstvou za sítnicí, zvětšením očí, světélkováním (bioluminiscencí) či naopak nahrazením zraku jinými smysly.

    UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny. Organizmy se UV záření či nadbytku viditelného světla mohou bránit pomocí pigmentů (např. melanin u živočichů, karotenoidy u rostlin). U živočichů a hub je určitá míra UV záření nezbytná pro vznik vitaminu D.

    Teplota

    Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organizmy žijí. Suchozemské rostliny udržují teplotu svých těl pomocí odevzdávání a vypařování vody (transpirace). Živočichové mohou být ektotermní (jejich teplota je závislá na teplotě prostředí) či endotermní (udržují si stálou tělesnou teplotu). Stálá tělesná teplota je typická pro ptáky a savce. Ti v chladnější oblastech mívají kratší tělní přívěsky, aby o teplo nepřicházeli (to popisuje Allenovo pravidlo).

    Vzduch

    Živé organizmy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Někteří živočichové mohou vzduchem aktivně létat, živočichové či jiné organizmy se mohou nechat pasivně přenášet (tzv. vzdušný plankton).

    Voda

    Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organizmech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny. Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině. Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování. U živočichů pohybujících se ve vodě se v rámci evoluce nezávisle vyvíjel hydrodynamický tvar těla.

    Chemické látky

    Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (C, H, O, N, P, S). V menším množství organizmy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové. Přítomnost určitých chemických prvků přeneseně souvisí s kyselostí/zásaditostí prostředí (pH).

    Biotické faktory souvisejí s tím, jak se živé organizmy ovlivňují navzájem.

    Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Velikosti populací mohou kolísat v čase (např. zvětšení populace kořisti vede ke zvětšení populace predátora). Růst populace je obvykle omezen podmínkami prostředí. Populace může mít určitý rozptyl (rozmístění jedinců v prostoru). Populace mohou migrovat neboli se dvoucestně přesouvat na delší vzdálenosti.

    Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organizmus. Opuštěná ekologická nika může být obsazena jiným organizmem s podobnými nároky.

    Vnitrodruhové vztahy

    Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium. Konkurence vzniká zejména u větších populací, kdy jedinci bojují o zdroje.

    Mezidruhové vztahy

    Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Mezi různými druhy organizmů může existovat i kompetice (konkurence).

    Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organizmy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí. Dále uvádíme typy symbiózy dle výhodnosti pro zúčastněné organizmy (+ znamená výhodnost pro zúčastněný organizmus, − nevýhodnost, 0 víceméně bez ovlivnění).

    • mutualizmus (+/+) – Např. rostlina a její opylovač, sasanka plášťová a rak poustevníček, člověk a jeho střevní mikrobiom.
    • komenzálizmus (+/0) – Např. štírek, který je přenášený mouchou, epifytické rostliny žijící přichycené na stromech.
    • parazitizmus (+/−)
      • U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. motolice, tasemnice, roup).
      • Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. larvy lumka vyvíjející se v larvách pilořitek.
      • U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např. podbílek šupinatý parazitující na kořenech rostlin, kokotice evropská jakožto stonkový parazit, hlístník hnízdák parazitující na houbách).

    V Česku přírodní prostředí dle zákonů podléhá obecné ochraně, navíc jsou vymezena území a druhy organizmů, které vyžadují zvláštní ochranu. Ochranu životního prostředí popisuje zejména zákon 114/1992 Sb., na něj je navázána prováděcí vyhláška 395/1992 Sb.

    Ochrana organizmů spočívá zejména v ochraně jejich životního prostředí. Ne vždy je optimální určité prostředí zcela znepřístupnit člověku. Mnohé biotopy ke svému zachování potřebují určitou míru narušení, např. vypásání, seč, oheň či pohyb těžké techniky.

    Ochrana jedinců má výraznější význam u (velkých) savců, naopak minimální význam má třeba u bezobratlých živočichů. U migrujících živočichů (zejména ptáků) je nutné chránit i jejich migrační trasy.

    Ochrana se nezaměřuje jen na živou přírodu, může též sloužit k ochraně neživé přírody (minerály, horniny, fosilie či stratotypy).

    Místní ochrana území

    Podle místní legislativy se v Česku zvláště chráněná území rozdělují na velkoplošná a maloplošná:

    • Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky (Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí, NP Šumava) a chráněné krajinné oblasti (např. CHKO Šumava, CHKO Bílé Karpaty, CHKO České středohoří…).
    • Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky (NPP), přírodní rezervace (PR) a přírodní památky (PP). Maloplošná ZCHÚ mohou být součástí velkoplošných.

    Povolení či zákazy určitých činností v daných územích jsou obecně popsány zákonem 114/1992 Sb., dále mohou být specificky definovány ve vyhlašovací dokumentaci. Návštěvníci jsou s nimi obvykle seznámeni na informačních tabulích.

    Maloplošná ZCHÚ v kategorii NPR a NPP mají na tabulích u vstupů vyobrazený velký státní znak, PR a PP malý státní znak. Zvláště chráněná území mohou být v rámci krajiny vyznačena pomocí dvojice červených pruhů (např. na stromech). Dané území leží tam, kde je vynechaná část spodního červeného pruhu.

    Dále jsou vyhlašovány památné stromy, což slouží k ochraně jednotlivých stromů, alejí či stromořadí. Přírodní parky slouží k ochraně krajiny.

    Mezinárodní ochrana území

    V rámci mezinárodní ochrany mohou být území součástí soustavy Natura 2000 (v rámci EU). Ta zahrnuje evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti. Tyta zmíněná území se mohou překrývat se zvláště chráněnými územími popsanými výše.

    Na celosvětové úrovni mohou území spadat mezi biosférické rezervace UNESCO (Man and the Biosphere). V Česku je takových území 6, patří sem třeba Biosférická rezervace Křivoklátsko (kryje se s CHKO). Součástí přírodního/kulturního dědictví UNESCO jsou v Česku jen Jizerskohorské bučiny (zároveň NPR).

    Ochrana druhů

    Zvláště chráněné druhy organizmů se v Česku dle zákona rozdělují na ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené. Jejich výpis je v prováděcí vyhlášce 395/1992 Sb.

    Na mezinárodní (pod dikcí IUCN, každé dva roky) i místní úrovni mohou být zpracovávány a vydávány červené seznamy (název vychází z barvy knihy, do níž se zapisovaly informace o pohřešovaných lodích). Červené seznamy mohou být podkladem pro zákonnou ochranu.

    CITES je mezinárodní úmluva, která kontroluje obchodování s ohroženými druhy.

    Klimatická změna označuje změny v dlouhodobém stavu atmosféry. Klima se za dobu existence Země v různých geologických dobách přirozeně měnilo. V současné době se však mění nebývalou rychlostí, a to zejména vlivem činnosti člověka. Dochází mj. ke stoupání koncentrace skleníkových plynů, což má za následek pozvolné zvyšování průměrné teploty. To může v důsledku vést k ohrožení a kolapsu ekosystémů a ohrožení přírody i lidí.

    Kapitola obsahuje následující podkapitoly:

    • Klimatický systém a jeho vývoj – Vývoj klimatu na Zemi, příčiny jeho změn, obecné informace o skleníkovém efektu a zpětných vazbách, které se mohou podílet na udržování či změně klimatu.
    • Skleníkové plyny – Konkrétní příklady skleníkových plynů a jejich zdrojů, opatření vedoucí ke zmírnění klimatické změny.
    • Důsledky změn klimatu, adaptace – Dopady změn klimatu, snaha o přizpůsobení se jim.
    • Jednání o změnách klimatu, výzkum – Mezinárodní dohody týkající se klimatické změny, jejich důsledky, výzkum v oblasti klimatu a ekonomická opatření.
    • Klimatická změna: mix – Mix cvičení z kapitol výše, procvičování pojmů spojených s klimatickou změnou.

    Kapitola čerpá mj. z webu Fakta o klimatu, který nabízí k danému tématu informační souhrny i infografiky.

    Klimatický systém a jeho vývoj

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Klima

    Klima je dlouhodobý stav atmosféry (např. co se týče průměrných teplot, srážek), kdežto počasí je její krátkodobý stav. Klima se během geologického času postupně měnilo. V současném období čtvrtohor (kvartéru, od doby před 2,58 miliony let dodnes) přirozeně docházelo ke střídání meziledových a ledových dob. Přirozené změny klimatu souvisejí s tzv. Milankovičovými cykly, v rámci nichž dochází k astronomicky podmíněnému kolísání množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. V současné době se nacházíme v době meziledové, poslední ledová doba skončila asi před 11 700 lety.

    Skleníkový efekt

    Skleníkový efekt ovlivňuje klima vlivem toho, že některé plyny jsou schopné zabraňovat úniku tepla (infračerveného záření) z povrchu planety zpět do vesmíru. Tyto plyny se označují jako skleníkové, mezi nejvýznamnější patří oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}) či methan (\mathrm{CH_4}). V současnosti se v atmosféře Země nachází asi 0,042 % (420 ppm) oxidu uhličitého. Při fotosyntéze dochází k vázání oxidu uhličitého do organických sloučenin a tím jeho odstraňování z atmosféry. Jeho množství se zvyšuje zejména kvůli spalování fosilních paliv, to pak vede ke skleníkovému efektu způsobenému člověkem (antropogenní skleníkový efekt).

    Skleníkový efekt sám o sobě není negativním jevem. Kdyby se na Zemi neprojevoval, průměrná teplota by byla asi −18 °C (oproti dnešním 15 °C). Nebezpečím je ovšem jeho prohlubování, které vede ke zvyšování průměrné teploty.

    Zpětné vazby

    Zpětné vazby souvisejí s tím, že změna některé veličiny pozitivně či negativně ovlivňuje jinou veličinu. Mnohé zpětné vazby do určité míry dokážou stabilizovat klima, například:

    • více oxidu uhličitého v atmosféře → intenzivnější rozpouštění v oceánech → méně oxidu uhličitého
    • více oxidu uhličitého → zvýšení teploty → intenzivnější fotosyntéza → méně oxidu uhličitého

    Jiné zpětné vazby naopak změny klimatu prohlubují, například:

    • vyšší teplota → tání ledovců → nižší albedo (míra odrazivosti) povrchu → více absorbovaného tepla → ještě vyšší teplota

    Projevy klimatické změny

    Současná teplota na Zemi je asi o 1,2 °C vyšší než v období před průmyslovou revolucí (1850–1900). Stoupá asi rychlostí 0,2 °C za desetiletí.

    Skleníkové plyny

    Skleníkové plyny jsou zodpovědné za skleníkový efekt. Mezi významné skleníkové plyny patří:

    • oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}) – Jeho množství v atmosféře stoupá zejména vlivem spalování fosilních paliv. Po konci ledové doby obsahoval suchý vzduch asi 0,025 % \mathrm{CO_2}, nyní obsahuje kolem 0,042 %.
    • methan (\mathrm{CH_4}) – Uvolňuje se rozkladem biomasy, např. v mokřadech či žaludcích zvířat. Také je produkován průmyslem. Má asi 20× silnější vliv na skleníkový efekt než \mathrm{CO_2}.
    • oxid dusný (\mathrm{N_2O}) – Asi 265× silnější skleníkový plyn než \mathrm{CO_2}, uvolňuje se zejména vlivem používání dusíkatých hnojiv.
    • halogenované uhlovodíky – Uměle vyrobené.

    Skleníkovým plynem je také vodní pára (\mathrm{H_2O}), ta je ovšem zcela přirozenou součástí povrchu Země a její množství nelze regulovat.

    Vliv skleníkových plynů na klima

    Pro jednotlivé plyny se udává tzv. GWP (global warming potential), neboli schopnost ovlivňovat skleníkový efekt za určitý čas ve srovnání s oxidem uhličitým. Pro vypouštěné směsi plynů se používá ekvivalent oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2eq}): množství různých skleníkových plynů ve směsi je „přepočteno“ na množství \mathrm{CO_2}, které by způsobilo obdobný skleníkový efekt.

    Emise skleníkových plynů, uhlíková stopa

    Skleníkové plyny vytvořené člověkem vznikají při výrobě, transportu i odstraňování statků (např. zboží, potravin). Spotřeba zboží (rostoucí světovou populací), jeho často omezená životnost či konzumní způsob života tedy mají v důsledku negativní vliv na klima.

    Uhlíková stopa přeneseně popisuje množství skleníkových plynů, které vznikly při produkci určitého výrobku, nebo které jsou produkované jedincem či společností. Nejde o jediný ukazatel vlivu na životní prostředí (např. postupy s nízkými emisemi skleníkových plynů mohou produkovat více toxického odpadu aj.). Dalším problémem konceptu uhlíkové stopy je to, že přenáší odpovědnost za změnu klimatu zejména na jednotlivce, přestože se na ní podílejí jak jednotlivci, tak korporace a státy.

    Mitigační opatření

    Opatření s cílem snížení emisí skleníkových plynů (či zmenšení jejich množství v atmosféře) se označují jako mitigace. Lze řešit příčiny emisí, např. zmenšením spotřeby, výrobou energie bez spalování fosilních paliv (obnovitelné zdroje, jaderná energetika, v budoucnu snad termojaderná fúze). Co se týče stravování, méně skleníkových plynů produkuje výroba rostlinné stravy (ve srovnání s produkcí masa a mléčných výrobků). Hromadná doprava produkuje méně skleníkových plynů než doprava individuální. Mitigace klimatické změny též může probíhat pomocí ekonomických opatření.

    Dlouhodobé zmenšení množství skleníkových plynů v atmosféře přirozenými či průmyslovými procesy se nazývá sekvestrace. Může zahrnovat např. zachycování uhlíku (CCS, carbon capture storage).

    K zavádění úspěšných opatření na různých úrovních (od jedinců až po státy a společenství) a technologickému pokroku může pomoci informovanost o klimatické změně a kvalitní vzdělání lidí.

    Důsledky změn klimatu, adaptace

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    V rámci klimatické změny v současnosti dochází k nerovnoměrnému zvyšování teploty na Zemi. Prohlubují se extrémy počasí.

    Klimatická změna způsobuje tání ledovců, což výhledově povede ke zvyšování hladiny oceánů. Tím jsou ohroženi zejména lidé žijící blízko pobřeží či v ostrovních oblastech.

    Vlivem klimatické změny dochází k proměnám ekosystémů. Velké ekosystémy jsou schopné snášet jen určité rozpětí podmínek. Po překročení bodů zlomu (tipping points, určité míry těchto podmínek) může docházet k (nenávratným) změnám v ekosystémech, které jsou často spojeny se ztrátou rozmanitosti života (biodiverzity).

    Příkladem překročení bodu zlomu je odumírání korálových útesů při zvýšení teploty o více než 1,5 °C, což dále povede např. ke snížení počtů ryb a ohrožení rybolovu. Klimatická změna tedy má i ekonomické důsledky.

    Přizpůsobení se (např. klimatickým změnám) se označuje jako adaptace. Formou přizpůsobení může být např. zajišťování protipovodňových opatření či včasného varování před extrémním počasím, zlepšování hospodaření s vodou, zvyšování odolnosti infrastruktury či pěstování odolnějších plodin (např. geneticky modifikovaných).

    Jednání o změnách klimatu, výzkum

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Za účelem zmírnění klimatické změny a vyrovnání se s ní probíhá množství jednání a dohod, v rámci široké mezinárodní spolupráce se také odehrává výzkum týkající se klimatu a jeho změn.

    Mezinárodní dohody

    Kjótský protokol byl dojednán v roce 1997 a vstoupil v platnost v roce 2005. Jeho cílem bylo snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %. Některé státy tento cíl splnily, jiné nikoli. Kjótský protokol též nebyl přijat všemi klíčovými státy.

    V roce 2015 byla sjednána Pařížská dohoda mající za cíl udržet zvýšení teploty (ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí) o 2 °C, ideálně pod 1,5 °C. Přijalo ji 193 států světa. Plnění Pařízské dohody nelze právně vymáhat, státy si individuálně stanovují svá opatření či příspěvky a každých 5 let zpracovávají hlášení.

    V souvislosti s Pařížskou dohodou byla iniciována Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal, 2019) popisující snahu o klimatickou neutralitu Evropy do roku 2050 a 55% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030.

    Výzkum

    IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change = Mezivládní panel pro změnu klimatu) je mezivládní orgán OSN, jehož úkolem je podávat vědecké posouzení klimatické změny a navrhovat adaptační či mitigační opatření. IPCC neprovádí vlastní výzkum, ale shrnuje publikované výzkumy. Vydává mj. hodnotící zprávy a zvláštní zprávy.

    Ekonomická mitigační opatření

    Mezi ekonomická mitigační opatření patří např. uhlíková daň či prodej emisních povolenek (v rámci EU ETS). Společnosti omezující emise či přecházející na šetrnější/pokročilejší technologie by díky tomu neměly být tak finančně zatíženy.

    Co se týče produkce skleníkových plynů v Česku, hlavním problémem je dosavadní závislost na elektrárnách spalujících hnědé uhlí.

    Zmírňování (dopadů) klimatické změny

    Počátkem roku 2024 došlo k nesplnění cíle Pařížské dohody, teplota v návazných 12 měsících byla o 1,5 °C vyšší oproti stavu před průmyslovou revolucí. To však není důvod ke vzdání snahy, každé zmírnění klimatické změny či jejích dopadů má svůj význam.

    Na zmírňování (dopadů) klimatické změny se mohou podílet jak státy, tak společnosti a jednotlivci. Důležitou roli hraje informovanost a odpovídající vzdělání lidí (umět pochopit data popisující klimatickou změnu a uvědomovat si přírodní zákonitosti, které s ní souvisejí). Ke zlepšování klimatu a životního prostředí může dlouhodobě vést technologický a vědecký pokrok.

    Voda, krajina, produkce potravin

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Voda a životní prostředí

    Lidé přímo využívají zejména pitnou vodu, která je zbavená mikroorganizmů a většiny znečišťujících látek. V zemědělství či průmyslu může mít uplatnění voda užitková. Využitím vody vzniká voda odpadní, která by před vypuštěním do přírody měla projít čistírnou odpadních vod.

    Sladká voda tvoří asi 3 % hydrosféry. Podíl pitné vody v hydrosféře celkově činí asi 0,007 %. Biologické znečištění vody spočívá v přítomnosti mikroorganizmů (bakterií, protistů). Voda může být chemicky znečištěna např. pesticidy, těžkými kovy, ropnými produkty, zbytky léčiv či hnojivy. Nadbytek solí fosforu a dusíku se označuje jako eutrofizace, ta potom vede k nadměrnému růstu sinic a řas. Znečištění se může týkat povrchových i spodních vod.

    Mořská voda v sobě rozpouští vzdušný \mathrm{CO_2} (jehož množství ve vzduchu stoupá), dochází tedy k jejímu okyselování neboli acidifikaci. Acidifikace ohrožuje např. korálové útesy (které jsou centrem rozmanitosti života v moři) či plankton (ten je základem potravních řetězců).

    Krajina a její proměny

    Změny krajiny mohou mít různé důsledky pro životní prostředí. Například meliorace luk potrubím během socializmu (50.–90. léta 20. století) na území Česka vedla na mnohých místech k úbytku ohrožených biotopů (podmáčených luk). Narovnávání vodních toků a jejich svádění pod zem obecně vede ke snižování biodiverzity. Různorodá krajina zpravidla má větší schopnost zadržovat vodu, což dokáže do určité míry bránit povodním při náhlých změnách počasí.

    Negativní vliv na krajinu může mít zejména průmyslové, intenzivní zemědělství využívající nadmíru pesticidů a hnojiv. Nevhodná zemědělská činnost tak může vést ke znečištění životního prostředí, ale např. také erozi půd.

    Odlesňování krajiny se označuje jako deforestace. Zejména v (sub)tropických oblastech je problémem dezertifikace neboli rozšiřování pouští (např. na místech plantáží, kde již došlo k vyčerpání živin z půdy). Klimatická změna může znesnadňovat pěstování některých rostlin/dřevin, např. oslabené smrkové monokultury jsou snadněji napadány lýkožroutem smrkovým. Urbanizace označuje rozšiřování městské zástavby.

    Produkce potravin

    Produkce potravin je závislá na existenci úrodné půdy, pro zemědělství je využíváno asi 50 % plochy obyvatelné souše na Zemi. 57 % plochy pro pěstování plodin je využito přímo k produkci potravy pro lidi, zbylých 43 % pak slouží k získávání krmiva pro dobytek. Živočišná potravina o energetické hodnotě 1000 kJ obecně spotřebuje daleko více zemědělské plochy a zdrojů než odpovídající rostlinná. To zejména kvůli neefektivitě plynoucí ze ztráty energie/látek mezi články potravních řetězců.

    Klimatická změna a proměny krajiny mohou znesnadnit produkci zemědělských plodin, možným řešením je např. jejich genetická modifikace vedoucí k větší efektivitě či odolnosti. Změny podmínek v mořích vlivem oteplování pravděpodobně povedou i k problémům s rybolovem.

    Problémem týkajícím se produkce potravin je i jejich nerovnoměrná dostupnost: v rozvojových státech mnohdy dochází k jejich nedostatku a hladu, v rozvinutém světě se naopak ročně vyhodí kolem třetiny vyprodukovaných potravin.

    Odpady, životní prostředí a zdraví člověka

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Odpady

    Odpad vzniká zejména během vzniku a po konci životnosti výrobků.

    Odpad, respektive některé látky v něm obsažené, lze recyklovat. Recyklace zahrnuje oddělení určitých látek/složek, jejich zpracování a opětovné použití pro další výrobky. Kovy a sklo je možné recyklovat zpravidla neomezeně. Papír se dá zrecyklovat 5–7×, u plastů se obvykle po 2–3 recyklacích začnou zhoršovat vlastnosti (závisí na jejich typu).

    Pokud se plastový odpad dostane do životního prostředí, vlivem fyzikálních vlivů se postupem času rozkládá na malé částice, tzv. mikroplasty. Ty na sebe mohou vázat různé škodlivé látky (např. těžké kovy, organické látky) a šířit se potravními řetězci.

    V Česku se odpad dosud částečně ukládá na skládky. Konec skládkování je v Česku naplánovaný na rok 2030. Odpad by se poté měl pouze či recyklovat nebo spalovat. V různých částech světa je úroveň nakládání s odpadem dosti rozdílná, problémem je např. vyhazování/únik odpadu do moří.

    Problémem souvisejícím s produkcí odpadů je omezená životnost výrobků. Často se uplatňuje tzv. plánované opotřebení, kdy je výrobek navržen tak, aby se po určité době používání rozbil a zákazník byl nucen koupit si nový. K nákupu nového zboží též lidi mnohdy tlačí marketing společností. Kromě změny přístupu k trvanlivosti výrobků by tomuto problému do určité míry mohlo přispět např. jejich opakované používání.

    Životní prostředí a zdraví člověka

    Zdraví člověka ohrožují nejrůznější chemické látky, které se nacházejí v životním prostředí i potravinách. Příkladem jsou např. těžké kovy či halogenované uhlovodíky. Endokrinní disruptory jsou látky, které v těle působí obdobně jako hormony, čímž ovlivňují funkci endokrinního systému.

    Škodlivý pro lidské zdraví je i hluk. Ten může pocházet například z dopravy (zejména ve městech, v blízkosti dopravních komunikací) či těžební činnosti. Dlouhodobé vystavení hluku poškozuje sluch a též vede k problémům s oběhovou soustavou.

    Člověka též mohou zasáhnout různé krizové situace, které mohou mít původ v přírodě.

    Geologie (neživá příroda)

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Geologie zkoumá neživé procesy v rámci vesmírných těles, zejména na Zemi. Tato kapitola obsahuje čistě geologické podkapitoly, popisuje ale i souvislosti živé a neživé přírody. Podkapitoly jsou tyto:

    • Stavba Země – Obecné informace o planetě Zemi a jejích součástech.
    • Minerály a horniny – Minerály a horniny (které se skládají z minerálů) tvoří vesmírná tělesa včetně Země. Jsou zdrojem látek potřebných pro život i lidskou činnost.
    • Geologické děje – Geologické děje se odehrávají uvnitř vesmírných těles i na jejich povrchu, jehož podobu tím ovlivňují.
    • Půdy – Půdy jsou složitou souhrou živých a neživých složek.
    • Geologická období – Podkapitola přibližuje vývoj života od vzniku až do dnešní doby, věnuje se organizmům typickým pro určitá období.
    • Geologická stavba Česka – Je zajímavé si uvědomit, jak vznikla krajina, v níž žijeme, nebo kterou navštěvujeme v rámci svých cest.
    • Geologie: mix

    Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Součástí Země je:

    • atmosféra – plynný obal
    • hydrosféra – soubor vodstva
    • biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
    • pedosféra – půdní obal

    Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):

    součást skupenství informace
    zemská kůra (a, b) pevné (mimo magma) Kontinentální (pevninská, a) má mocnost 30–40 km, oceánská (b) 4–15 km. Nejhlubší vrty vytvořené člověkem zasahují právě do kůry.
    zemský plášť pevné (dlouhodobě se chová plasticky, není však tekutý) Ve svrchním plášti se nachází astenosféra (c), ta je v dlouhodobém měřítku plastická a umožňuje pohyb litosférických desek.
    zemské jádro (e, f) vnější (e) – kapalné, vnitřní (f) – pevné Skládá se zejména ze železa a niklu, zapříčiňuje magnetické pole Země.

    schéma řezu Zemí

    Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.

    Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru (g), která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.

    Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo se udrželo od dob vzniku planety, také vzniká rozpadem radioaktivních izotopů.

    Horniny a minerály tvoří většinu hmoty Země, ale i další vesmírná tělesa.

    Minerály

    Minerály (také česky nerosty) tvoří horniny či vyplňují dutiny a pukliny v nich. Jsou většinou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení jde vyjádřit chemickou značkou či vzorcem: např. křemen (a) je chemicky oxid křemičitý = \mathrm{SiO_2}. Chemické složení minerálů ovlivňuje jejich vlastnosti. Minerály jsou většinou krystalické. Dělí se do skupin podle svého chemického složení (např. prvky, halogenidy, oxidy…).

    z jednoho nebo více druhů minerálů vznikají horniny

    Horniny

    Horniny jsou přírodniny složené z jednoho či více druhů minerálů. Např. žula (e) je tvořena více minerály: křemenem (a), plagioklasem (b), draselným živcem (c) a biotitem (d). V různých částech svého objemu horniny mívají různé vlastnosti, jsou nestejnorodé.

    Horniny tvoří geologická tělesa, sestává z nich litosféra. Dělí se na:

    • sedimentární (usazené) – Vznikají usazováním úlomků hornin, zbytků organizmů či krystalizací z roztoků, např. vápenec, pískovec.
    • magmatické (vyvřelé) – Vznikají tuhnutím magmatu nebo lávy, např. žula, čedič.
    • metamorfované (přeměněné) – Vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních i metamorfovaných hornin za působení teploty a tlaku, např. mramor, pararula.

    Z jednoho typu horniny může vzniknout jiný typ:

    vzájemné přeměny hornin

    Minerály (též nerosty) jsou stejnorodé přírodniny. Jejich složení lze popsat chemickým vzorcem či značkou (např. halit je chemicky \mathrm{NaCl} – chlorid sodný).

    Krystalické a amorfní minerály

    Krystalické minerály (a) mají pravidelně uspořádané stavební částice (zpravidla atomy či ionty) a tvoří krystaly. Tvar krystalů je ovlivněn právě uspořádáním stavebních částic do krystalové mřížky. Amorfní minerály (b) mají stavební částice uspořádané nepravidelně a krystaly netvoří.

    Chemické vlastnosti minerálů

    Chemické vlastnosti minerálů odpovídají chemickým vlastnostem látek, z nichž jsou minerály složené (např. kalcit ochotně reaguje s kyselinou chlorovodíkovou – c).

    krystalický minerál (halit)
    a – krystalický minerál (halit)
    amorfní minerál (opál)
    b – amorfní minerál (opál)
    reakce kalcitu s HCl
    c – reakce kalcitu s \mathrm{HCl}

    Fyzikální vlastnosti minerálů

    • hustota (značí se ρ, základní jednotkou je \mathrm{kg/m^3}) – Velká např. u zlata.
    • tvrdost – Vyjadřuje odolnost vůči poškrábání, popisuje se Mohsovou stupnicí tvrdosti (v rámci ní je nejměkčí mastek, nejtvrdší diamant).
    • štěpnost – Schopnost odlamovat se při působení na rovnou plochu (velmi dokonalá např. u světlé slídy – d).
    • lom – Souvisí s tvarem povrchu po rozbití či rozlomení (u neštěpných minerálů), např. lasturnatý u křemene.
    • soudržnost – Schopnost stavebních částic zůstávat pohromadě.
      • Křehké minerály se po úderu rozletí.
      • Jemné se rozdrtí, ale nerozletí.
      • Kujné (e) lze roztepat, tažné lze natahovat (tyto dvě vlastnosti platí zejména pro kovy).
    • propustnost světla
      • Neprůsvitné minerály nepropouštějí světlo.
      • Průsvitné minerály propouštějí světlo, ale nelze přes ně přečíst text.
      • Přes průhledné (f) minerály lze přečíst text.
    • vryp (g) – Barva prášku, který vzniká po odření o porcelánovou destičku.
    • magnetické vlastnosti (h) – Schopnost přichytávat magnet.
    výborná štěpnost muskovitu
    d – velmi dokonalá
    štěpnost muskovitu
    kujnost zlata
    e – kujnost zlata
    průhlednost kalcitu
    f – průhlednost kalcitu
    vryp sfaleritu
    g – vryp sfaleritu
    magnetické<br>vlastnosti magnetitu
    h – magnetické vlastnosti magnetitu

    Systém a příklady minerálů

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Minerály se rozdělují do skupin podle svého chemického složení. Většinou se jedná o anorganické látky.

    Prvky

    Některé chemické prvky se v přírodě nacházejí samostatně. Patří mezi ně:

    • síra (\mathrm{S}) – Žluté barvy a „pekelného“ zápachu, její výskyt bývá spojen se sopečnou činností.
    • uhlík (\mathrm{C}) – Vyskytuje se ve formě grafitu, který se skládá z atomů ve vrstvách, užívá se např. k výrobě tužek. Další forma uhlíku, diamant, je nejtvrdší přírodní minerál.
    • zlato (\mathrm{Au}) – Ušlechtilý kov, vyskytuje se např. v křemenných žilách, dříve se získávalo rýžováním. Využívá se pro výrobu elektroniky, v klenotnictví či jako hmotná rezerva.
    • stříbro (\mathrm{Ag}) – Má využití při výrobě elektroniky, ve šperkařství či při výrobě zrcadel.
    síra
    síra (\mathrm{S})
    grafit
    grafit (\mathrm{C})
    diamant
    diamant (\mathrm{C})
    zlato
    zlato (\mathrm{Au})
    stříbro
    stříbro (\mathrm{Ag})

    Sulfidy

    Sulfidy obsahují sulfidový anion (\mathrm{S^{2-}}). Patří sem:

    • galenit (\mathrm{PbS}sulfid olovnatý) – Ruda olova, má šedočerný vryp.
    • sfalerit (\mathrm{ZnS}sulfid zinečnatý) – Ruda zinku, má hnědý vryp.
    • pyrit (\mathrm{FeS_2}disulfid železnatý) – Tvoří mosazně žluté krystaly tvaru krychle.
    galenit
    galenit (\mathrm{PbS})
    sfalerit
    sfalerit (\mathrm{ZnS})
    pyrit
    pyrit (\mathrm{FeS_2})

    Halogenidy

    • sůl kamenná = halit (\mathrm{NaCl}chlorid sodný) – Krystalizuje odpařením roztoků (např. mořské vody), využití v kuchyni či např. pro solení silnic.
    • fluorit (\mathrm{CaF_2}fluorid vápenatý) – Zdroj fluoru, často zbarven příměsemi dozelena či dofialova.
    halit
    halit (\mathrm{NaCl})
    fluorit
    fluorit (\mathrm{CaF_2})

    Oxidy

    Oxidy jsou sloučeniny kyslíku (ve formě oxidového aniontu \mathrm{O^{2-}}) s dalšími prvky. Příklady oxidů jsou tyto:

    • křemen (\mathrm{SiO_2}oxid křemičitý) – Nejčastější minerál, vyskytuje se ve všech typech hornin. Je důležitý např. pro výrobu skla (ve sklářském písku). Má mnohé barevné odrůdy (např. bezbarvý křišťál, fialový ametyst, žlutý citrín, hnědá záhněda, růžový růženín), acháty jsou proužkované, střídá se v nich křemen s mikrokrystalickým chalcedonem.
    • korund (\mathrm{Al_2O_3}oxid hlinitý) – Vyskytuje se např. jako modrý safír či červený rubín, ze syntetického korundu se vyrábějí např. sklíčka hodinek.
    • hematit = krevel (\mathrm{Fe_2O_3}oxid železitý) – Ruda železa s červeným vrypem.
    • magnetit (\mathrm{Fe_3O_4}oxid železnato-železitý) – Má největší obsah železa mezi železnými rudami, má magnetické vlastnosti.
    obecný křemen
    obecný křemen (\mathrm{SiO_2})
    ametyst
    ametyst (\mathrm{SiO_2})
    achát
    achát
    korund – safír
    korund – safír (\mathrm{Al_2O_3})
    korund – rubín
    korund – rubín (\mathrm{Al_2O_3})
    hematit
    hematit (\mathrm{Fe_2O_3})
    magnetit
    magnetit (\mathrm{Fe_3O_4})

    Uhličitany

    Mezi uhličitany (karbonáty) patří kalcit (\mathrm{CaCO_3}uhličitan vápenatý). Tvoří např. horniny vápenec či mramor, vzniká krystalizací z roztoků či usazováním schránek organizmů. Díky chemickým vlastnostem kalcitu vznikají krasové jevy.

    Sírany

    Významným síranem je sádrovec (\mathrm{CaSO_4 \cdot 2\,H_2O}dihydrát síranu vápenatého), jehož pálením se vyrábí sádra.

    Fosforečnany

    Mezi fosforečnany náleží apatit, který je zdrojem fosforu.

    kalcit
    kalcit (\mathrm{CaCO_3})
    sádrovec
    sádrovec (\mathrm{CaSO_4 \cdot 2\,H_2O})
    apatit
    apatit

    Křemičitany

    • slídy – Světlá (muskovit), tmavá (biotit).
    • živce – Obsahují různé množství vápníku (\mathrm{Ca}), sodíku (\mathrm{Na}), draslíku (\mathrm{K}). Zvětráváním se tyto prvky uvolňují do prostředí a mohou je využívat např. rostliny.
    • granáty – Známý je pyrop červené barvy.
    • mastek – Měkký minerál, prášek z něj se užívá např. jako pudr.
    • olivín – Zelený, průhledný, ve velké míře se nachází v zemském plášti.
    • amfibol, augit – Tmavé horninotvorné minerály.
    světlá slída
    světlá slída
    tmavá slída
    tmavá slída
    živec
    živec
    granáty
    granáty
    mastek
    mastek
    olivín
    olivín
    amfibol
    amfibol
    augit
    augit

    Organolity

    Minerály sestávající z organických látek (organolity) nejsou běžné. Dříve se do této skupiny řadil jantar, ztvrdlá pryskyřice.

    Usazené neboli sedimentární horniny vznikají usazováním úlomků hornin a minerálů, částí organizmů nebo krystalizací z roztoků. Podle toho se rozdělují na úlomkovité, organogenní a chemogenní (někdy též „chemické“).

    Úlomkovité usazeniny

    Aby vznikly úlomkovité usazené horniny, musejí nejprve zvětráváním vzniknout úlomky původní horniny. Tyto úlomky mohou být posléze přeneseny, např. vodou či větrem. Na místě usazení mohou zůstat sypké, nebo mohou být zpevněny tmelem. Mezi úlomkovité usazeniny náleží:

    • štěrk (a, nezpevněný) a slepenec (b, zpevněný, sestává ze zaoblených úlomků) – Úlomky jsou větší než 2 mm.
    • písek (c, nezpevněný) a pískovec (d, zpevněný) – Úlomky v rozměrech zhruba 0,06–2 mm. Pískovec tvoří typická skalní města.
    • spraš (e, nezpevněný, ale soudržný) – Z úlomků navátých větrem, spraše vznikaly zejména v ledových dobách.
    • jíl (f, nezpevněný) a jílovec (g, zpevněný)
    štěrk
    a – štěrk
    slepenec
    b – slepenec
    písek
    c – písek
    pískovec
    d – pískovec
    spraš
    e – spraš
    jíl
    f – jíl
    jílovec
    g – jílovec

    Organogenní usazeniny

    Mezi organogenní usazené horniny náleží:

    • vápenec (h) – Sestává zejména z minerálu kalcitu (\mathrm{CaCO_3}). Vzniká (či vznikal) ze schránek korálnatců, měkkýšů či různých jednobuněčných organizmů. Vznikají v něm krasové jevy. Pálením se z něj vyrábí vápno.
    • křemelina (diatomit) (i) – Ze schránek rozsivek, obsahuje hlavně křemen (\mathrm{SiO_2}).
    • hořlavé sedimenty (kaustobiolity) – Rašelina, uhlí (hlavně z rostlin), ropa (j, hlavně z mořských mikroorganizmů) aj.
    vápenec
    h – vápenec
    křemelina
    i – křemelina
    ropa
    j – ropa
    travertin
    k – travertin

    Chemogenní usazeniny

    Chemogenní usazenou horninou je např. travertin (k). Ten je tvořen uhličitanem vápenatým, který krystalizoval z roztoků.

    Vyvřelé neboli magmatické horniny vznikají tuhnutím magmatu či lávy (to je magma, které se dostalo na zemský povrch). Rozdělují se na hlubinné, žilné a výlevné.

    Hlubinné vyvřelé horniny

    Hlubinné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu hluboko pod povrchem. Magma zde tuhne pomalu, proto dochází k vytváření větších krystalů minerálů. Struktura hlubinných vyvřelin bývá všesměrná. I hlubinné vyvřelé horniny se mohou objevovat na povrchu díky erozi nadloží či vrásnění. Mezi hlubinné vyvřelé horniny patří například:

    • žula (granit) (a) – Obsahuje zejména křemen, K-živec, slídy (muskovit, biotit). Mívá kvádrovitou odlučnost. V Česku se nalézá např. na Liberecku, na Šumavě, v Krkonoších.
    • gabro (b) – Oproti žule tmavší. Co se týká minerálního složení, obsahuje živce, olivín, pyroxen.
    žula
    a – žula
    gabro
    b – gabro

    Žilné vyvřelé horniny

    Žilné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu v puklinách. Příkladem je pegmatit (c).

    pegmatit
    c – pegmatit

    Výlevné vyvřelé horniny

    Výlevné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím lávy či magmatu těsně pod povrchem. Tuhnutí je rychlé, tvoří se tedy menší krystaly. Mezi výlevné vyvřelé horniny náleží například:

    • čedič (bazalt) (d) – Složením odpovídá gabru. Mívá sloupcovitou odlučnost (lze vidět např. na Panské skále u Kamenického Šenova). Čedič je typický pro České středohoří. Z horniny příbuzného složení je např. Říp.
    • andezit (e) – Pojmenován podle pohoří Andy, oproti čediči obsahuje křemen.
    • znělec (fonolit) (f) – Šedozelený, při poklepání zvoní. Např. na Milešovce či Bezdězu.
    • melafyr (g) – Složením odpovídá čediči či andezitu, obsahuje dutiny po sopečných plynech, které bývají druhotně vyplněné např. acháty.
    čedič
    d – čedič
    Panská skála
    d – Panská skála
    andezit
    e – andezit
    znělec
    f – znělec
    melafyr
    g – melafyr

    Chemické složení magmatu: souvislosti

    Magma obsahuje mj. oxid křemičitý (\mathrm{SiO_2}), oxidy kovů a různé plyny.

    • Kyselá magmata vznikají tavením zemské kůry zejména v subdukčních zónách (na místech, kde se podsouvají litosférické desky či jejich části). Obsahují více oxidu křemičitého, jsou viskóznější (méně ochotně tečou) a tvoří tedy spíše hlubinné magmatické horniny (např. žula).

    • Bazická magmata vznikají tavením zemského pláště např. ve středooceánských hřbetech nebo v kontinentálních riftech. Jsou méně viskózní (ochotněji tečou), snadněji se dostávají na povrch a tvoří spíše výlevné horniny (např. bazalt). Jejich zásaditá povaha vychází z většího obsahu alkalických kovů a kovů alkalických zemin (prvků 1. a 2. skupiny).

    Přeměněné neboli metamorfované horniny vznikají přeměnou vyvřelých, usazených či jiných přeměněných hornin. Přeměna (metamorfóza) probíhá za zvýšené teploty a tlaku. Tyto podmínky způsobí přestavbu struktury horniny/minerálů, ale nedostačují k úplnému roztavení horniny na magma.

    Boční tlak působící na horniny mnohdy vyvolává rovnoběžné uspořádání minerálů, to se označuje jako metamorfní foliace (dříve břidličnatost).

    fylit
    a – fylit
    svor
    b – svor
    pararula
    c – pararula
    ortorula
    d – ortorula
    mramor
    e – mramor

    Přeměnou jílovitých usazenin vzniká:

    • fylit (a) – Nejméně přeměněný, obvykle hedvábně lesklý.
    • svor (b) – Obsahuje šupiny světlé slídy a hrubší zrna křemene. Mnohdy se v něm nacházejí granáty.
    • pararula (c) – Ve srovnání se svorem více přeměněná.

    Ortorula (d) vzniká přeměnou žuly a podobných hornin.

    Přeměnou vápence vzniká mramor (krystalický vápenec, e), který se využívá např. v sochařství či stavebnictví.

    V Česku se metamorfované horniny typicky vyskytují v horských oblastech (Krkonoše, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Šumava…).

    Geologické děje souvisejí s postupnými proměnami vesmírných těles, bezprostředně se s nimi lze setkat na Zemi. Mohou se odehrávat na povrchu (pak se označují jako vnější geologické děje) či pod povrchem (vnitřní geologické děje). Vnější i vnitřní geologické děje se společně podílejí na utváření a proměnách krajiny.

    Vnější geologické děje

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Vnější geologické děje probíhají na povrchu Země (a případně dalších vesmírných těles) a jsou zásadním způsobem zodpovědné za podobu krajiny.

    Vlivem vnějších geologických činitelů dochází ke zvětrávání. Zvětrávání spojené s odnosem materiálu se označuje jako eroze. Zvětrávání může být mechanické (např. mrazové zvětrávání, působení živých organizmů) či chemické (působení \mathrm{O_2}, \mathrm{CO_2}, \mathrm{H_2O}…). Zvětrávání souvisí jak s rušivou činností (dochází např. k rozrušování hornin, zarovnávání krajiny), tak s činností tvořivou (vznikají úlomkovité usazené horniny, půdy, naplaveniny, určité krajinné útvary).

    Dále jsou uvedeny příklady vnějších geologických činitelů.

    Gravitace

    Způsobuje pohyb vody, ledu, zvětralin (a) apod.

    osypový kužel
    a – osypový kužel

    Vítr

    Odnáší menší částice, vlivem větru vznikají např. spraše (b). Z krajinných útvarů jsou s větrem spojeny duny (c), skalní okna, převisy, viklany (d) či váté písky (e).

    spraš
    b – spraš
    duny
    c – duny
    viklan
    d – viklan
    váté písky
    e – váté písky

    Voda

    • Soustředně odtéká v potocích a řekách, v horních tocích vytváří zaříznutá údolí (f), v dolních tocích bývají přítomné meandry, slepá a mrtvá ramena, pravidelně zaplavované údolní nivy (g).
    • Vodní eroze vede např. ke vzniku skalních měst (h), skalních hřibů aj.
    • V oblastech s vápencem se voda podílí na vzniku krasových jevů (i, např. škrapy, závrty, jeskyně…). Dochází k rozpouštění uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}) kyselinou uhličitou (\mathrm{H_2CO_3}, vzniká rozpouštěním plynného \mathrm{CO_2} ve vodě) a případně jeho zpětné krystalizaci (např. při vzniku krápníků a další výzdoby jeskyň).
    • Mořská voda erozí pobřeží zodpovídá za tvorbu útesů (j), ukládáním úlomků vznikají pláže.
    • Horské ledovce souvisejí se vznikem údolí tvaru „U“ (k), morény sestávají z materiálu přenášeného ledovcem. Zvláště pevninské ledovce přenášejí i větší bloky hornin, čímž vznikají bludné balvany (l).
    říční údolí  (kaňon)
    f – říční údolí
    (kaňon)
    údolní niva s meandry
    g – údolní niva
    s meandry
    skalní město
    h – skalní město
    kras
    i – kras
    útes
    j – útes
    ledovcové údolí
    k – ledovcové údolí
    bludný balvan
    l – bludný balvan

    Živé organizmy

    Živočichové rozrušují horniny např. při stavbě svých úkrytů/hnízd. Lišejníky mohou chemicky rozrušovat podklad, na němž rostou. Rostliny se podílejí na zvětrávání zejména svými kořeny.

    Vnitřní geologické děje

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Vnitřní geologické děje jsou vyvolané vnitřní energií Země, vyznačují se pohybem tepla a hmoty. Většinou jsou dlouhodobé (např. vznik pohoří, pohyb litosférických desek), mohou ovšem být i krátkodobé (např. výbuchy sopek, zemětřesení, tsunami). Vnitřní geologické děje se projevují i na povrchu.

    Pohyb litosférických desek

    Litosférické desky či jejich části se pohybují po plastické astenosféře:

    • Při přibližování desek dochází obvykle k jejich podsouvání (subdukci). Vznikají tak pásemná pohoří (a, např. Andy, Himaláj). Je-li aspoň jedna z desek oceánská, vznikají i hlubokomořské příkopy (b).
    • Při oddalování desek vzniká kontinentální rift (c, to je příkopová struktura), což v důsledku vede až ke vzniku nového oceánu. Pokračující oddalování desek vede ke vzniku magmatu a středooceánských hřbetů (d).
    • Pohyb litosférických desek či jejich částí vyvolává vrásnění, způsobuje zlomy či další tektonické poruchy. Zlomem zemské kůry a posunem nadloží vznikají tzv. příkrovy (či příkrovová pohoří).
    přibližování dvou kontinentálních desek
    a
    přibližování kontinentální a oceánské desky
    b
    oddalování kontinentálních desek
    c
    oddalování oceánských desek
    d

    Sopečná činnost a doprovodné jevy

    Sopečná činnost souvisí se vznikem a pohybem magmatu. Magma pod povrchem vzniká jen za určitých podmínek: při podsouvání litosférických desek, ve středooceánských hřbetech či v tzv. horkých skvrnách (hotspots). Hory v sopečných pohořích mívají tvar kuželů či kup, v Česku je sopečného původu např. České středohoří či Říp. Tuhnutím magmatu (či lávy – e, což je magma proniklé na povrch) vznikají vyvřelé neboli magmatické horniny.

    erupce sopky
    e – erupce
    sopky
    výrony plynů
    f – výrony plynů
    minerální pramen
    g – minerální
    pramen
    gejzír
    h – gejzír

    Sopečnou činnost (i po jejím vyhasnutí) mohou doprovázet např. výrony plynů a par (f), vývěry vod (g) či gejzíry (h).

    Zemětřesení a tsunami

    Zemětřesení vzniká obvykle při vyrovnávání napětí mezi litosférickými deskami. Zemětřesení mohou též být sopečná (souvisí se sopečnou činností) či řítivá (např. při zřícení stropu v krasové oblasti). Ohnisko zemětřesení (hypocentrum) bývá obvykle v hloubce do 70 km. Největší intenzitu má zemětřesení v místě nad ohniskem (epicentrum). K popisu intenzity zemětřesení se používá Richterova stupnice (založená na datech ze seizmografu, zejména v Evropě) či Mercalliho stupnice (založená na pozorování následků).

    Vlny tsunami vznikají často vlivem zemětřesení na dně moře. U pobřeží vlny nabývají výšky až desítek metrů, dochází k záplavě značného území. Mívají katastrofické následky.

    Vnitřní geologické děje na jiných vesmírných tělesech

    Vnitřní geologické děje v širším smyslu nemusejí probíhat jen na Zemi. V minulosti byl vulkanicky aktivní Mars, příkladem zdejšího působení vulkanizmu je např. štítová sopka Olympus Mons, nejvyšší hora Sluneční soustavy. Vulkanická aktivita pravděpodobně probíhá (v určitých intervalech) na Venuši. V současnosti slapové jevy vyvolávají vnitřní děje na Jupiterově měsíci Io.

    Půda pokrývá povrch Země. Je složitým systémem, který se skládá z látek různého skupenství a živé hmoty. Půda se člení na půdní horizonty (vrstvy). Soubor půd se nazývá pedosféra.

    Vznik půd

    Půdy vznikají zvětráváním matečné horniny, její složení ovlivňuje i vlastnosti půdy. Vznik půd je ovlivněn podnebím, povahou terénu, přítomností vody či živých organizmů. V mírném pásu vznikne 1 cm půdy asi za 100–150 let.

    Složení půd

    Půda má následující složky:

    • plynná složka – Zahrnuje půdní vzduch, součástí je např. dusík (\mathrm{N_2}) a kyslík (\mathrm{O_2}) a vodní pára (\mathrm{H_2O}). V půdě je dále oxid uhličitý (\mathrm{CO_2}), amoniak (\mathrm{NH_3}) či methan (\mathrm{CH_4}), tyto plyny vznikají činností organizmů či rozkladem organické hmoty.
    • kapalná složka – Voda s rozpuštěnými látkami, půdní roztok mívá různé pH (kyselost/zásaditost).
    • pevná složka
      • anorganická – Úlomky matečné horniny.
      • organická – Živé organizmy (edafon), humus (organická hmota z odumřelých organizmů). Pro vznik humusu je zásadní činnost rozkladačů, např. bakterií či hub.

    Půdní druhy a typy

    Podle zrnitosti částic se rozlišují půdní druhy: půdy písčité, hlinité či jílovité. Čím větší částice se v půdě nacházejí, tím je zpravidla propustnější.

    Podle povahy půdního profilu (to je svislý řez půdou a jejím bezprostředním podložím) se rozlišují půdní typy. Mezi ty náleží:

    • černozemě – Zejména v nížinách, na spraších, bohaté na humus, značně úrodné.
    • kambizemě (dříve hnědé půdy) – Nejrozšířenější v mírném pásu, obsahují málo humusu.
    • podzoly – Vyluhované, neúrodné půdy, časté v horských oblastech.
    • nivní půdy (fluvizemě) – V blízkosti velkých řek.
    • rendziny – Na vápencovém nebo dolomitovém podkladu, v krasech.

    Ohrožení půd

    Půdy jsou zcela klíčové pro produkci potravin. Vznikají velmi pomalu, proto jsou cenné a těžko nahraditelné. Jsou ohroženy ukládáním chemických látek z hnojiv a pesticidů, větrnou a vodní erozí či budováním staveb.

    Související pojmy

    Jako zemina se označuje nezpevněná část litosféry, která není členěná na půdní profily. Hlína je zemina konkrétního složení. Půdy obsahují živou složku, nezpevněný horninový pokryv jiných vesmírných těles (např. Měsíce, Marsu) se označuje jako regolit.

    Země vznikla asi před 4,54 miliardami let, první živé organizmy se objevily v období před 4,28–3,7 miliardami let. Vznik a vývoj Země i života na ní lze zkoumat na základě složení hornin a díky fosiliím (též zkamenělinám). To jsou se zachovalé zbytky nebo stopy dříve žijících organizmů, obvykle se nacházejí v usazených horninách.

    Prekambrium

    Období před 4600–541 miliony let se označuje jako prekambrium, zahrnuje mj. prahory a starohory. V prahorách existovaly bakterie, u některých se postupem času vyvinula fotosyntéza (vznikli předchůdci dnešních sinic). Díky fotosyntéze se dostával kyslík do atmosféry a mohly vzniknout organizmy se složitější stavbou buňky (eukaryotní organizmy, mezi které patří např. rostliny, živočichové či houby). U těch se objevila i mnohobuněčnost (a).

    prekambrium
    a – prekambrium

    Prvohory

    V období prvohor (před 541–252 miliony let) došlo nejprve k tzv. kambrické explozi, kdy vznikalo velké množství nových druhů organizmů. Složitější život byl vázán na vodní prostředí. V kambriu a ordoviku (b) žili nejrůznější členovci (včetně trilobitů), měkkýši či řasy. V siluru (c) se rozvíjeli např. koráli či rybovití obratlovci, souš osidlovaly cévnaté rostliny. V devonu (c) docházelo k rozvoji ryb či obojživelníků (obratlovci se dostávali na souš), součástí vegetace byly hlavně výtrusné rostliny. V karbonu (d) tehdejší rostliny vytvářely množství biomasy, z níž poté vznikalo černé uhlí. Rozvíjel se např. hmyz. V permu (d) se klima stalo sušším a na konci prvohor došlo k masovému vymírání.

    kambrium a ordovik
    b – kambrium
    a ordovik
    silur, devod
    c – silur, devon
    karbon, perm
    d – karbon, perm

    Druhohory

    Druhohory (252–65 milionů let nazpět) zahrnují období zvaná trias (e), jura (f) a křída (g). Docházelo k rozvoji plazů, zejména v juře a křídě byli dominantními obratlovci dinosauři. Rozšířené byly nahosemenné rostliny (cykasy, jinany, jehličnany, obalosemenné). V průběhu křídy se rozvíjely krytosemenné (kvetoucí) rostliny, s nimi např. jejich opylovači a živočichové, kteří konzumovali jejich plody. Dopad planetky na konci druhohor vedl mj. k vyhynutí neptačích dinosaurů.

    trias
    e – trias
    jura
    f – jura
    křída
    g – křída

    Třetihory (paleogén a neogén)

    Ve třetihorách (h, paleogénu a neogénu, 65–2,58 milionů let nazpět) se rozvíjeli např. savci, ptáci a krytosemenné rostliny (včetně bylin).

    Čtvrtohory

    Čtvrtohory (i, od 2,58 milionů let nazpět dodnes) zahrnují střídání ledových a meziledových dob. V tomto období již existovaly současné skupiny organizmů, docházelo k vývoji člověka.

    třetihory
    h – třetihory
    čtvrtohory
    i – čtvrtohory

    Geologická stavba Česka

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    Česko je z hlediska geologické stavby značně různorodé. Na jeho území zasahují dva celky: Český masiv (na schématu níže ČM) a Západní Karpaty (ZK). Český masiv má blokovou stavbu: vznikl spojením více částí litosféry, tyto bloky na sebe víceméně navazují svými okraji. Západní Karpaty mají příkrovovou stavbu, vrstvy hornin v rámci nich podléhaly rozsáhlému vrásnění a posunům. Hranice mezi Českým masivem a Západními Karpaty prochází zhruba v linii Znojmo-Brno-Ostrava.

    geologická stavba Česka

    Český masiv

    Části Českého masivu byly ovlivněny kadomským vrásněním, které probíhalo koncem starohor a v kambriu (došlo např. ke vzniku magmatických hornin na dnešním severu Česka či některých přeměněných hornin v moldanubiku – a).

    V prvohorách zhruba od kambria do devonu bylo např. bohemikum (středočeská oblast) do velké míry zaplaveno mořem: vyskytují se zde fosilie (trilobitů, hlavonožců aj., zejména v barrandienu – b), též se zde ukládaly vápence, které tvoří Český kras.

    V období karbonu a permu se odehrávalo variské vrásnění. Díky němu se spojily části Českého masivu (mikrokontinenty) a došlo ke vzniku karbonských jezerních pánví. V nich se ukládala biomasa, ze které vzniklo černé uhlí (dříve se těžilo např. na Kladensku – c, dodnes se těží na Ostravsku, kde je překryto sedimenty Karpat – c’). V rámci variského vrásnění též vzniklo velké množství hlubinných vyvřelých hornin (žula aj.). Od karbonu a permu dále docházelo k ukládání víceméně nezvrásněných hornin (to se označuje jako platformní pokryv). Vzhledem k suchému klimatu v permu vznikaly červené sedimenty obsahující oxid železitý (\mathrm{Fe_2O_3}) – vlivem toho se např. na Kladensku či v Podkrkonoší vyskytují červené půdy.

    Co se týká druhohor, horniny z triasu a jury nejsou na území Česka časté. V křídě bylo zdejší území pod mořskou hladinou, což dalo vzniknout české křídové pánvi (d, v geomorfologii označované jako Česká tabule).

    Ve třetihorách vlivem alpinského vrásnění docházelo ke vzniku sopečných pohoří (České středohoří – e, Doupovské hory – f) i jednotlivých vrchů (např. Říp, Bezděz). Vznikaly hnědouhelné pánve (chebská, sokolovská, mostecká – g). Zároveň se objevily mnohé zlomy a vyklenula se okrajová pohoří.

    Ve čtvrtohorách vznikla soudobá říční síť a zvláště v meziledových dobách se tvořily dnešní půdy.

    Západní Karpaty

    Součásti Západních Karpat zasahující na území Česka vznikaly zejména během druhohor a třetihor. Zahrnují karpatskou (čelní) předhlubeň (h) a flyšové pásmo (i), v němž docházelo ke střídavému ukládání sladkovodních a mořských sedimentů. V předhlubni (resp. vídeňské pánvi) se nacházejí zásoby ropy a zemního plynu (třetihorního stáří). Do Česka zasahují i karpatská bradla (kopce a hřbety vyvýšené nad okolní terén), příkladem jsou Pavlovské vrchy na Jižní Moravě.

    Biologická olympiáda 2023/2024

    Přejít ke cvičením na toto téma »

    V této kapitole je možné procvičit si poznávání organizmů, jejichž znalost je v seznamu pro kategorie C a D Biologické olympiády doporučena pro školní kolo soutěže.

    NAPIŠTE NÁM

    Děkujeme za vaši zprávu, byla úspěšně odeslána.

    Napište nám

    Nevíte si rady?

    Nejprve se prosím podívejte na časté dotazy:

    Čeho se zpráva týká?

    Vzkaz Obsah Ovládání Přihlášení Licence