Biologie

Biologie je věda zabývající se (živými) organizmy. Mezi obory, které spadají pod biologii či s ní souvisejí, patří např. zoologie (zabývá se živočichy), botanika (zabývá se rostlinami), mykologie (zabývá se houbami), mikrobiologie (studuje mikroorganizmy) či ekologie (zabývá se vztahy v přírodě).

Život je v současnosti znám pouze ze Země, první živé organizmy vznikly asi před 3,7 miliardami let. Mezi znaky živých soustav patří zejména:

• dědičnost – Předávání znaků potomkům, „návod“ na znaky je zapsán v nukleových kyselinách (DNA, RNA).
• rozmnožování
• dráždivost – Reakce na podněty, udržování stálého vnitřního prostředí (homeostáza).
• látková přeměna (metabolizmus) – Je spojeno s přijímáním živin (potravy), vylučováním či dýcháním.
• vývoj
  • v rámci jedince (ontogeneze) – Souvisí s růstem.
  • v rámci druhu (fylogeneze) – Souvisí s evolucí; průkopníkem myšlenky evoluce hnané přírodním výběrem byl Charles Darwin (1809–1882).

Nejnižší základní jednotkou třídění organizmů je druh (např. vrabec polní). Jména druhů jsou obvykle dvouslovná, zahrnují rodové jméno (obecnější, vrabec) a druhové jméno (konkrétnější, polní). Do jednoho rodu může patřit více druhů (např. do rodu vrabec patří vrabec polní či vrabec domácí).

Jména organizmů se v češtině píší s malými počátečními písmeny, výjimkou jsou vlastní jména (např. prstnatec Fuchsův) či umístění jména do nadpisu/na začátek věty.

Vědecká jména organizmů vycházejí zejména z latiny a řečtiny, jsou v základu dvouslovná. Píší se s velkým počátečním písmenem, od úrovně rodu níže kurzívou (např. Passer domesticus – vrabec domácí). Na zavedení názvosloví organizmů se do velké míry podílel švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1778).

Mezi taxony (skupiny) organizmů (vyšší než druh a rod) patří zejména čeleď, řád, třída, oddělení (u rostlin a hub)/kmen (u živočichů) a říše. Vzhledem k pokrokům v určování příbuznosti organizmů pomocí molekulární biologie toto tradiční pojetí postupně ztrácí význam. Běžně lze hovořit zkrátka o skupinách organizmů. Klad v odborné biologii označuje skupinu organizmů, která zahrnuje předka a všechny z něho vzešlé potomky, jedná se o tzv. monofyletické (respektive holofyletické) taxony.

Zkoumáme-li přírodu za použití vědomých zásahů, jedná se o experiment; v opačném případě jde o pozorování. Nahlížet na přírodu a přírodní struktury lze např. za pomoci lupy, optického mikroskopu (využívá viditelného světla), elektronového mikroskopu (využívá svazku elektronů; při transmisní elektronové mikroskopii procházejí vzorkem, při skenovací se odrážejí od jeho povrchu) či dalekohledu.

Buňka je základní stavební a funkční jednotkou živých organizmů. Organizmy mohou být v základu jednobuněčné či mnohobuněčné. U mnohobuněčných organizmů soubory buněk tvoří tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), z tkání se skládají orgány (např. srdce, mozek, list, květ…).

Bakterie jsou jednobuněčné (či jejich buňky tvoří kolonie). Jejich buňka má DNA volně uloženou v cytosolu (nemá pravé jádro), je ohraničena cytoplazmatickou membránou, dále většinou buněčnou stěnou a případně pouzdrem (kapsulou).

Rostliny, živočichové, houby či protisté („prvoci“) patří mezi tzv. eukaryotní organizmy, které v buňkách mají pravé jádro ohraničené membránou. Buňky eukaryotních organizmů jsou stavebně složitější a zpravidla větší než buňky bakterií. Dále jsou uvedeny součásti eukaryotních buněk.

Cytosol je polotekutý roztok, v němž jsou uloženy buněčné součásti (organely). Veškerý obsah buňky mimo jádro (včetně organel) se označuje jako cytoplazma.

Mitochondrie a chloroplasty pravděpodobně vznikly v průběhu evoluce pohlcením bakterie (u chloroplastu konkrétně sinice). Samostatně se dělí a ponechávají si část své původní DNA. Jedná se o semiautonomní organely.

V buňkách se dále nachází:

• endoplazmatické retikulum (1) – Soustava kanálků a váčků, zajišťuje transport a úpravu látek, na drsné (granulární) endoplazmatické retikulum nasedají ribozomy a probíhá zde tvorba bílkovin (proteosyntéza).
• Golgiho komplex (2) – Stavebně podobný endoplazmatickému retikulu, provádí třídění a transport látek.
• lyzozom (3, není u rostlin) – Váček sloužící k rozkladu/odbourávání látek díky kyselému pH a enzymům.
• centrozom (4, není u vyšších rostlin a hub) – Účastní se dělení buňky.
• cytoskelet (5) – Zajišťuje rozmístění organel, transport látek a průběh buněčného dělení. Z různých proteinů.
• U rostlin se kromě chloroplastů nachází např. chromoplasty (6; náleží mezi plastidy), které obsahují barviva rozpustná v tucích.

Vysvětlení najdete v kapitole Buňka obecně.

Buněčný cyklus je sled pochodů, kterým prochází buňka od svého vzniku po další dělení. Má tyto části:

• interfáze (a)
  • fáze – Tato fáze následuje po buněčném dělení, dochází k růstu buňky, proteosyntéze, tvorbě organel. U diferencovaných buněk, které se již nedělí (např. u neuronů), na fázi navazuje klidová fáze.
  • fáze – Dochází k replikaci jaderné DNA (vzniká zde tedy materiál, který bude tvořit dvě chromatidy každého chromozomu).
  • fáze – Buňka dokončuje růst a připravuje se na dělení.
• buněčné dělení – Může probíhat jako mitóza či meióza.

Mitóza

Mitózou vznikají tělní (somatické) buňky. Dochází k rovnoměrnému dělení genetické informace, kdy dceřiné buňky mají stejný počet chromozomů jako původní buňka (u člověka jsou diploidní). Mitóza má následující fáze:

• profáze (b) – Dochází ke kondenzaci chromozomů z chromatinu, tvoří se mitotické vřeténko.
• prometafáze (c) – Dezintegrace jaderného obalu a napojování chromozomů na kinetochory.
• metafáze (d) – Chromozomy se řadí do ekvatoriální roviny.
• anafáze (e) – Chromozomy jsou dělicím vřeténkem taženy na opačné póly buňky.
• telofáze (f) – Dekondenzace chromozomů, vzniká jaderný obal, zaniká dělicí vřeténko. Součastně s telofází probíhá cytokineze, rozdělení buňky na dvě dceřiné. Následuje fáze.

a – interfáze

b – profáze

c – prometafáze

d – metafáze

e – anafáze

f – telofáze

Meióza

Meiózou vznikají pohlavní buňky (gamety), které mají oproti tělním buňkám polovinu genetické informace (jsou haploidní). Probíhá jako dvě po sobě jdoucí modifikované mitózy:

• Heterotypické (redukční) dělení v rámci své profáze I zahrnuje tvorbu bivalentů (homologické chromozomy se spojí), mezi nimiž probíhá rekombinace DNA (crossing-over). Toto vede k rozrůznění genetické informace, každá chromatida může obsahovat DNA pocházející od matky i otce. V rámci anafáze I se k pólům buňky přesouvají celé chromozomy o 2 chromatidách (g).
• Homeotypické (ekvační) dělení je shodné s mitózou, pouze nastupuje bez S fáze a začíná s haploidní sadou dvouchromatidových chromozomů.

g – anafáze I meiózy

Viry jsou nebuněčné částice, které potřebují ke svému rozmnožování hostitelskou buňku (jsou to nitrobuněční parazité). Samy neprovádějí životní funkce, nemají metabolizmus. Bývají velké v řádu desítek nanometrů, k jejich zobrazování je obvykle třeba elektronový mikroskop.

Částice virů se v základu skládají z nukleové kyseliny (DNA, nebo RNA) (a), ta nese genetickou informaci. Je zabalena v bílkovinné schránce (kapsidě, b). Vně kapsidy může být virový obal (c, ten v sobě mívá zanořené bílkoviny – d) či bičík(y).

Viry napadají bakterie (virům napadajícím bakterie se říká bakteriofágy), rostliny, živočichy i další organizmy. U člověka vyvolávají onemocnění, mezi která patří například:

• infekční hepatitida (žloutenka)^{† (typ B)}
• klíšťová (meningo)encefalitida*
• HIV/AIDS
• chřipka*
• opar
• zarděnky^†
• dětská obrna^†
• spalničky^†
• příušnice^†
• plané neštovice*
• nádory děložního čípku*
• covid-19*

Symbol † výše označuje závažná (zvláště dětská) onemocnění, proti nimž se v Česku povinně očkuje. Proti nemocem označeným * je očkování dobrovolné.

Viry v rámci onemocnění ovlivňují organizmus člověka tak, že se množí v jeho buňkách, které tím vyčerpávají, mění či zcela ničí.

Virová onemocnění lze tlumit antivirotiky (virostatiky). Antivirotika však nejsou obvykle příliš účinná či mívají množství nežádoucích účinků. Proto se běžná virová onemocnění zpravidla léčí tlumením příznaků, vážnějším virovým onemocněním je vhodné předcházet.

Prevencí před virovými onemocněními je např. dodržování hygieny či používání ochranných pomůcek. Proti některým virovým nemocem lze očkovat, tedy „naučit“ imunitní systém rozpoznat určitou část viru bez prodělání daného onemocnění. Díky očkování byly celosvětově vymýceny pravé neštovice, které byly smrtelnou dětskou nemocí.

Bakterie jsou obvykle jednobuněčné organizmy. Jejich buňky jsou drobné (velké v řádu mikrometrů), mají jednodušší stavbu než buňky živočichů, rostlin či hub. DNA (a) v buňkách bakterií je uložena volně v cytosolu. Buňku ohraničuje cytoplazmatická membrána (b), buněčná stěna (c) a případně slizové pouzdro (d). Bakterie se mohou pohybovat např. za pomoci bičíků (e). Bakterie mohou být různého tvaru, např. kulaté (koky) či tyčinkovité (např. spirochety, tyčinky…).

Nezelené bakterie žijí ve všech prostředích. Sinice (ty jsou skupinou fotosyntetizujících bakterií) žijí zejména ve vodě.

Bakterie mohou mít různé způsoby života:

• Mohou způsobovat onemocnění, u člověka např. angínu, zápal plic, salmonelózu či lymskou boreliózu. Léky zvané antibiotika bakterie ničí či omezují jejich množení. U bakterií se však vyvíjí odolnost vůči těmto lékům (rezistence). Proti některým bakteriálním onemocněním (např. černému kašli, záškrtu) existuje očkování.
• Podílejí se na koloběhu látek v přírodě, působí jako rozkladači (reducenti).
• Mohou žít v mutualizmu (vzájemně prospěšné symbióze) s dalšími organizmy – např. rozkládají nestrávené látky a vytvářejí vitamíny ve tlustém střevě člověka, pomáhají s trávením přežvýkavcům, rostlinám výměnou za látky vzniklé při fotosyntéze poskytují dusík získaný ze vzduchu.
• Sinice byly prvními fotosyntetizujícími organizmy a díky tvorbě kyslíku pravděpodobně umožnily rozvoj života až do dnešní podoby. Jsou obvykle modrozeleně zbarvené. Jsou jednobuněčné či tvoří kolonie buněk. Voda s přemnoženými sinicemi je nevhodná ke koupání, neboť do ní uvolňují jedovaté látky.

Člověk využívá nezelené bakterie k výrobě potravin (např. sýrů, kefíru, jogurtů, sójové omáčky, kysaného zelí, octa…). Bakterie (zvláště geneticky modifikované) mohou též vytvářet užitečné látky, jako např. inzulin či enzymy. Bakterie se využívají v čistírnách odpadních vod.

Bakterie a viry jsou mikroorganizmy, které mohou způsobovat onemocnění. Tato kapitola zahrnuje rozeznávání známých bakteriálních a virových nemocí dle popisu. Jejich příklady naleznete v souhrnu kapitol bakterie a viry.

Jako prvoci* se označují jednobuněčné eukaryotní organizmy. Nepatří mezi živočichy, vyšší rostliny ani houby. Jedná se o umělou skupinu organizmů, mezi sebou nemusejí být blízce příbuzné.

Prvoci mají rozmanité způsoby života: mohou žít volně, ale i jako paraziti jiných organizmů (a způsobovat onemocnění). Také mohou žít s jinými organizmy v mutualistickém vztahu (vzájemně prospěšné symbióze): např. bachořci v trávicí soustavě dobytka či brvitky v trávicí soustavě termitů rozkládají těžko stravitelné látky. Prvoci zpravidla získávají energii z organických látek (jsou heterotrofní), někteří (navíc) dokáží provádět fotosyntézu.

Buňky prvoků vypadají podobně jako buňky dalších eukaryotních organizmů: mají pravé jádro (a) ohraničené membránou. Na povrchu buňky je cytoplazmatická membrána (b), někdy si prvoci mohou vytvářet schránky (např. dírkonošci mají schránky z uhličitanu vápenatého a tím se podílejí na vzniku hornin). Fotosyntetizující druhy mají chloroplasty (c, např. krásnoočko štíhlé či zelené). Většina druhů má mitochondrie (d) pro získávání energie ze živin (u některých druhů tyto organely však zcela vymizely, jindy jsou redukované či přeměněné).

Prvoci se mohou pohybovat pomocí brv (řasinek, e) (např. trepka – II), obdobně stavěných avšak delších bičíků (f, např. krásnoočko – I, trypanozoma ve spojení s undulující membránou) či pomocí panožek (např. měňavka). Přijímanou potravu pohlcují. Odpadní látky vypuzují z buňky, množství vody v buňce mohou mnohé druhy regulovat pomocí stažitelné (či pulzující) vakuoly (g).

Mezi parazitické druhy způsobující nemoci patří trypanozoma spavičná (je původcem spavé nemoci, přenáší ji bodalka – moucha tse tse), zimnička (způsobuje malárii, přenášejí ji komáři) či toxoplazma (nejčastějším přenašečem jsou kočky).

* V současnosti se používá spíše širší termín protisté = protista. Vztahy mezi umělými skupinami eukaryot naznačuje schéma níže.

Genetika se zabývá dědičností a proměnlivostí organizmů. Dědičnost je jedním ze základních projevů života, proto se principy genetiky uplatňují u všeho živého. Porozumění genetice je zásadní pro pochopení toho, jak život funguje, ale také toho, jak s ním lze manipulovat.

Genetická informace uložená v nukleových kyselinách (např. DNA) umožňuje vznik proteinů (bílkovin). Proteiny pak zajišťují nepřeberné množství funkcí v organizmech a zodpovídají za vznik jejich znaků. Tato zásadní myšlenka je v kontextu přibližována ve cvičení Příběhy a v lehkých/středních obtížnostech některých rozhodovaček (Dědičnost a rozmnožování, Nukleové kyseliny, proteosyntéza, Typy znaků, dědičné choroby). Výše odkazovaná cvičení jsou vhodná pro ZŠ/NG.

Zbylá cvičení jsou vhodná pro SŠ/VG, více do hloubky přibližují např. proteosyntézu, typy dědičnosti, křížení či interakce alel.

Genetika je věda, která se zabývá dědičností. Dědičnost je schopnost předávat „návod“ na určité znaky potomkům. Znaky se mohou týkat vnější i vnitřní podoby těla, ale i jeho funkce.

„Návodem“ na vytvoření znaků je genetická informace v DNA (deoxyribonukleové kyselině). U bakterií je DNA volně v cytosolu, u eukaryotních organizmů (např. hub, rostlin, živočichů včetně člověka) se nachází především v jádře buněk. Je rozčleněná na menší části – chromozomy, které se předávají potomkům při rozmnožování.

Při nepohlavním rozmnožování (např. dělení bakterií, vegetativním množení rostlin) dojde ke zkopírování DNA: potomci jsou klonem rodičů, jsou s nimi geneticky shodní. V rámci pohlavního rozmnožování (např. člověka) potomek získá nové kombinace DNA od obou rodičů a geneticky se od nich liší. Při rozmnožování obratlovců potomek získá ½ genetické informace od každého z rodičů.

Člověk má ve většině tělních buněk 46 chromozomů: 23 od otce, 23 od matky. Jeden pár z nich jsou chromozomy pohlavní: ženy mají pohlavní chromozomy XX, muži XY. Žena vajíčkem předává chromozom X, muž spermií X, nebo Y. Počet chromozomů organizmu nevypovídá o jeho složitosti (např. kiwi má 174 chromozomů, což neznamená, že je „pokročilejší“ než člověk).

DNA je složitá látka, která nese genetickou informaci. Skládá se obvykle ze dvou spojených vláken, každé vlákno bývá složeno ze 4 typů nukleotidů. Na základě informace „zapsané“ v pořadí nukleotidů si všechny živé organizmy tvoří proteiny (bílkoviny). Proteiny mohou být stavebními látkami, podílet se na řízení těla (hormony), urychlování chemických reakcí (enzymy), imunitě (imunoglobuliny), transportu látek aj. Proteiny jsou zodpovědné za vytváření znaků organizmů.

Tvorba proteinů (proteosyntéza) uvnitř buněk probíhá tak, že informace v DNA se přepíše do mRNA (toto se označuje jako transkripce). Molekula mRNA putuje do ribozomu, kde se na základě obsažené informace sestaví nový protein z aminokyselin (translace). Člověk aminokyseliny získává štěpením proteinů přijatých potravou, některé si dokáže vytvořit z jiných látek. Proteiny se v živých organizmech tvoří prakticky neustále.

Platí tedy vztah: DNA → protein → znak.

Například: z potravy (1) získáme aminokyseliny (2). „Návod“ na tvorbu proteinů obsažený v DNA (3) se přepíše do mRNA (4). Na základě této informace se z aminokyselin vytvoří vlastní proteiny (5) důležité pro funkci svalů (6). Díky tomu se můžeme hýbat (7) – to je výsledný znak.

Nukleotidy v DNA obsahují část pocházející z molekuly sacharidu (deoxy-D-ribosa), zbytek kyseliny fosforečné a dusíkatou bázi. Podle přítomné dusíkaté báze se nukleotidy označují A (obsahuje adenin), T (obsahuje thymin), G (obsahuje guanin), C (obsahuje cytosin). Dvojice A-G a C-T jsou k sobě komplementární, nacházejí v rámci vláken naproti sobě a jsou spojené vodíkovými můstky.

RNA je zpravidla jednovláknová. Nukleotidy v ní obsahují sacharid D-ribosu. Součástí RNA jsou nukleotidy A, G, C, místo thyminu (T) obsahuje uracil (U). Messenger RNA (mRNA) je daleko méně stabilní než DNA, její životnost se pohybuje v řádu minut až hodin. Mezi další typy RNA patří tRNA (nese aminokyseliny na místo proteosyntézy) a rRNA (tvoří ribozomy).

V rámci proteosyntézy se uplatňuje genetický kód: určitá trojice nukleotidů v mRNA (triplet, kodon) kóduje zařazení určité aminokyseliny do řetězce proteinu. Kodon AUG zahajuje translaci (iniciační/start kodon), kodony UAG, UAA, UGA (terminační/stop kodony) translaci zastavují.

Gen je úsek DNA, který obvykle kóduje určitý protein (nebo proteiny). Jako genotyp se označuje soubor genů organizmu. Geny se mohou projevovat různým způsobem např. v závislosti na prostředí. Soubor pozorovatelných znaků organizmu je fenotyp.

Alela je konkrétní forma genu. U člověka se zpravidla dvě různé alely nacházejí v určitých místech homologických chromozomů (od otce a od matky). Alela může být:

• dominantní – Obvykle se značí velkým písmenem (např. B). Může překrývat projevy recesivní alely.
• recesivní – Obvykle se značí malým písmenem (např. b). Může být potlačena dominantní alelou.

Homozygot pro daný gen obsahuje dvě stejné alely (dominantní – BB, nebo recesivní – bb). Heterozygot má dvě různé alely (Bb).

Mezi základní vztahy alel patří:

• dominance
  • Při úplné dominanci se u heterozygota projeví jen dominantní alela. Tedy např. pokud B zodpovídá za červenou barvu květu a b za žlutou, dominantní homozygoti (BB) a heterozygoti (Bb) pokvetou červeně, recesivní homozygoti (bb) pokvetou žlutě.
  • Při neúplné dominanci se částečně projeví i recesivní alela. Pokud bychom neúplnou dominanci vztáhli na příklad výše, heterozygoti (Bb) by kvetli oranžově.
• recesivita – Doplňuje dominanci (je jejím „opakem“).
• kodominance – Obě alely jsou dominantní a projevují se nezávisle na sobě, tento vztah je typický pro vznik krevních skupin člověka. Např. alely dají vzniknout krevní skupině AB.

Křížení (hybridizaci) a vznikající kombinace alel je možné znázorňovat pomocí kombinačních (Punnettových) čtverců (vizte dále). V záhlaví jsou alely jednoho rodiče, v 1. sloupci alely druhého rodiče.

Za zakladatele genetiky je považován Johann Gregor Mendel, který zkoumal dědičnost zejména na rostlinách hrachu setého. Znaky, které pozoroval, byly ovlivněny jedním genem (monogenní dědičnost). Na základě jeho práce byly formulovány Mendelovy zákony:

• Křížením dominantního (AA) a recesivního (aa) homozygota vznikne fenotypově (a genotypově) jednotné potomstvo. Všichni potomci z příkladu níže by měli stejné alely Aa, v rámci dominance by se projevila alela A (všichni potomci by měli růžové květy).

• Křížením heterozygotů (Aa) vznikne potomstvo v určitém fenotypovém (a genotypovém) štěpném poměru. Co se týče příkladu níže, u 75 % potomků by byla přítomna dominantní alela (AA, Aa), u 25 % jen recesivní (aa). Tedy 75 % potomků by kvetlo růžově (dominantní znak), 25 % bíle. Genotypový štěpný poměr by byl 1 : 2 : 1 (25 % AA, 50 % Aa, 25 % aa).

• Alely se rozdělují do pohlavních buněk nezávisle na sobě a mohou se nezávisle kombinovat. Kdyby na příkladu níže alely A/a ovlivňovaly tvar semen a B/b jejich barvu, vznikly by různé kombinace tvarů a barev semen.

Gonozomální (pohlavně vázaná) dědičnost se týká pohlavních chromozomů. Člověk má standardně pohlavní chromozomy XX (žena), nebo XY (muž). Geny na chromozomu Y převážně neodpovídají genům přítomným na chromozomu X. Recesivní i dominantní alely na chromozomu Y se tedy projeví prakticky vždy.

Dědičné znaky mohou být ovlivněné jediným genem (to je konkrétní úsek DNA), často ale bývají podmíněné více geny. Na tom, jaké znaky se u jedince projeví, se do značné míry podílí prostředí. Znaky mohou být:

• kvalitativní – Nelze je vyjádřit číslem, např. barva očí, vlasů, krevní skupina.
• kvantitativní – Lze je změřit a vyjádřit číslem, např. výška či hmotnost.

Soubor genů organizmu se označuje jako genotyp. Souhrn pozorovatelných znaků (vlastností), na jejichž projevu se podílelo i prostředí, se označuje jako fenotyp.

Genetické choroby souvisejí se změnami chromozomů či mutacemi. Tyto odchylky vedou k tomu, že určité proteiny v těle nefungují správně. Některé genetické změny zapříčiní projev onemocnění téměř jistě, jindy mohou být změny DNA rizikovým faktorem. Genetické choroby se dědí podle určitých pravidel. Jejich pravděpodobnému přenosu je možné zabránit např. umělým oplodněním a implantací zdravého embrya.

Pravděpodobnost nově vzniklých genetických vad stoupá s postupujícím věkem rodičů. Genetické poruchy je možné zjišťovat např. z buněk z odebrané plodové vody.

a – Downův syndrom

b – rozštěp

c – zkouška
barvocitu

d – hemofilie

e – krevní sraženina

f – potraviny
s laktózou

Mezi genetické choroby patří například:

• Downův syndrom (ilustruje obrázek a) – Podmíněn trizomií 21. chromozomu (tyto chromozomy jsou 3 místo 2), vede k opožděnému psychickému a fyzickému vývoji.
• rozštěpy (b, např. patra, rtu…)
• poruchy barvocitu (c) – Nejčastěji vedou k poruchám vnímání červené a zelené barvy.
• hemofilie (d) – Vede ke snížené srážlivosti krve.
• leidenská mutace – Vede ke zvýšené srážlivosti krve a neslučuje se s užíváním hormonální antikoncepce. Častá v Evropě.
• fenylketonurie – V těle se hromadí aminokyselina fenylalanin, kterou nelze zpracovat.
• některé typy intolerance laktózy (mléčného cukru, f)

Lidé již před tisíci lety díky umělému výběru a záměrnému křížení získávali organizmy s určitými znaky. Takto vznikly prakticky všechny užitkové rostliny a živočichové.

Jako mutace se označují změny DNA či chromozomů. Mutace nemusí vést ke změně znaku, mohou se ale projevit i pozitivně či negativně. Vznik mutací je mj. podstatou genetických i dalších onemocnění. Mutace v přírodě vznikají nahodile (působením fyzikálních a chemických vlivů). Uměle lze mutace navodit např. UV zářením, rentgenovým zářením či působením určitých chemických látek.

DNA lze cíleně upravovat např. prostřednictvím metody CRISPR, do organizmu je možné též zavést geny jiného organizmu (vzniklý organizmus se označuje jako transgenní). Takto vznikají tzv. geneticky modifikované organizmy (GMO). Ty nesou takové genetické změny, které by obvykle samovolně nevznikly v přírodě.

• Bakterie se geneticky modifikují často proto, aby dokázaly vytvářet určité látky (např. inzulin, různé enzymy).
• GMO rostliny mohou mít zvýšenou odolnost, být odolné pesticidům, vytvářet si pesticidy vlastní nebo např. produkovat určité látky (příkladem je β-karoten u tzv. zlaté rýže).
• Živočichové se geneticky modifikují zejména za účely výzkumu (výjimkou je např. losos AquAdvantage, prase GalSafe či svítící akvarijní rybky GloFish).
• Eticky nevyjasněnou záležitostí je genová editace lidských embryí.

Genetika má také zásadní uplatnění při zkoumání vývojových vztahů organizmů či jejich identifikaci (např. určování rodičovství, pachatele v kriminalistice, patogenu v odebraném vzorku). Genetika zkoumá, jak geny fungují a jaké proteiny na základě nich vznikají. Čím dál větší roli hraje genetika ve zdravotnictví (prevence a léčba dědičných chorob, mRNA vakcíny, v budoucnu pravděpodobně genová terapie).

Les je typem prostředí (ekosystémem), kde převládají dřeviny (keře a stromy). Ty zde tvoří souvislý porost. Lesy přirozeně rostou na místech, kde jsou pro to vhodné podmínky – např. dostatečná vlhkost, chybějící výraznější narušování krajiny. V Česku se lze setkat zejména s hospodářskými lesy. Jejich podoba je ovlivněna člověkem, slouží hlavně jako zdroj dřeva.

Les poskytuje prostor pro život nejrůznějším organizmům (živočichům, rostlinám, houbám apod.). Udržuje vodu v krajině, rostliny zde vytvářejí kyslík. Pro člověka může les být místem k trávení volného času (odpočinek, sport). Je vhodné se zde chovat ohleduplně: např. neničit a nerušit organizmy (nekřičet/nepouštět nahlas hudbu), nerozdělávat oheň (mimo vyhrazená místa), vzniklý odpad odnášet s sebou.

Houby v lese fungují např. jako rozkladači, mohou žít ve vzájemně prospěšném vztahu se stromy, jejich plodnice slouží jako potrava živočichů, může je sbírat i člověk. Mezi jedlé houby patří např. hřib smrkový (a), mezi jedovaté např. muchomůrka zelená (b). Soužitím houby a řasy/sinice vznikají lišejníky (c), které mohou růst např. na zemi, skalách či kůře stromů.

a – hřib smrkový

b – muchomůrka
zelená

c – terčovka bublinatá
(lišejník)

Mezi rostliny v lese náleží hlavě dřeviny (stromy a keře), rostou zde i byliny. Rostliny zadržují vodu, tvoří prostředí pro další organizmy či poskytují živočichům potravu (živočichové se mohou živit semeny, plody i dalšími částmi rostlin). Plody rostlin (např. borůvky, jahody, maliny) může sbírat i člověk, vhodné je vyhnout se jedovatým plodům (např. rulíku zlomocného).

Zejména podle rostlin lze les ve svislém směru rozdělit na patra: stromové, keřové, bylinné, případně mechové, kořenové. Podle přítomných stromů se lesy mohou rozdělovat na listnaté, smíšené či jehličnaté.

V lese rostou např. tyto listnaté stromy:

dub letní

buk lesní

bříza bělokorá

lípa

habr obecný

Mezi jehličnaté stromy patří například:

smrk ztepilý

jedle bělokorá

borovice lesní

modřín opadavý

V prostředí lesa rostou např. tyto byliny:

jahodník obecný

rulík zlomocný

kapraď samec

ploník ztenčený
(mech)

přeslička lesní

Na lesní prostředí je vázána řada živočichů.

Mezi savce žijící v lese patří například:

• liška obecná (a) – Psovitá šelma rezavé srsti. Všežravá, žere např. žížaly, drobné obratlovce, ale i lesní plody.
• jezevec lesní (b) – Všežravá lasicovitá šelma bílo-černo-šedivého zbarvení.
• kuna lesní (c) – Lasicovitá šelma s nažloutlou skvrnou na hrdle, převážně masožravá (loví např. veverky), obratně šplhá po stromech.
• jelen lesní (d) – Velký sudokopytník, samec je jelen (každoročně vyměňuje paroží), samice laň, mládě kolouch.
• srnec obecný (e) – Menší než jelen, samec je srnec, samice srna, mládě srnče.
• prase divoké (f) – Všežravé, má dobře vyvinutý čich.
• veverka obecná (g) – Hlodavec se stromovým způsobem života, může mít různou barvu srsti, žere prakticky jen rostlinnou potravu.

a – liška obecná

b – jezevec lesní

c – kuna lesní

d – jelen lesní

e – srnec obecný

f – prase divoké

g – veverka obecná

V lese se vyskytují kupříkladu tito ptáci:

• strakapoud velký (h) – Běžný šplhavec bílo-černo-červeného zbarvení.
• datel černý (i) – Větší a méně častý než strakapoud, samci mají červené temeno, samice týl hlavy.
• sojka obecná (j) – Všežravá, má typické modré pole na křídle.
• kukačka obecná (k) – Hnízdní parazit, klade vejce do hnízd jiných ptáků.

h – strakapoud velký

i – datel černý

j – sojka obecná

k – kukačka obecná

V lesním prostředí lze narazit na tyto plazy:

• zmije obecná (l) – Jedovatý had, typická má černou klikatou čáru na zádech.
• slepýš (m) – Ještěr se zakrnělými končetinami.

l – zmije
obecná

m – slepýš

Mezi bezobratlé živočichy žijící v lese patří třeba:

• klíště obecné (n) – Živí se krví obratlovců, může přenášet mikroorganizmy způsobující onemocnění (zejména lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu).
• mravenec lesní (o) – Hmyz žijící ve společenských skupinách.

n – klíště obecné

o – mravenec lesní

Hospodářská zvířata člověk chová ke svému užitku. Získává z nich mnohé produkty (maso, mléko, vejce, vlnu, peří aj.), případně je využívá k práci (nyní v Česku prakticky jen koně). Hospodářská zvířata jsou vyšlechtěná ze svých divokých předků tak, aby se u nich projevovaly žádané vlastnosti. V současné době bývají hospodářská zvířata v rámci živočišné výroby často chovaná v průmyslových velkochovech.

O zdraví zvířat pečuje veterinář. U samců hospodářských zvířat se mnohdy provádí kastrace (vykleštění), odstranění varlat (za účelem úpravy chování či zlepšení kvality masa). Usmrcení hospodářského zvířete je porážka, ta se zpravidla odehrává na jatkách. Nevyužitelné zbytky usmrcených zvířat se zpracovávají v kafilérii.

Dále uvádíme příklady běžných hospodářských zvířat:

Zeměpisná šířka, např. v souvislosti s množstvím dopadajícího slunečního záření, ovlivňuje podmínky prostředí. Povrch Země směrem od rovníku k pólům lze rozdělit na podnebné pásy*: tropický, subtropický, mírný, subpolární a polární.

V různých podnebných pásech se vyskytují určité velké ekosystémy – biomy (v češtině vyslovováno „bijomy“). Pro biomy je typické složení vegetace (rostou zde určité rostliny, což ovlivňuje celkovou podobu krajiny) a výskyt dalších organizmů (např. živočichů).

V tropickém a subtropickém podnebném pásu se vyskytují:

• tropické deštné lesy – Je zde nesmírně velká druhová rozmanitost, trvale vlhké klima.
• savany – Rozlehlé plochy, obvykle travnaté s roztroušenými stromy a keři (dřevin však ale může být i více). Krajina savan je modelována ohněm.

tropický deštný les

savana

V mírném pásu se vyskytují tyto biomy:

• step – Vzhledem k nedostatku srážek zde je málo dřevin, převládají trávy.
• listnatý a smíšený les – S rostoucí nadmořskou výškou přirozeně stoupá podíl jehličnanů.
• tajga – Vegetace zahrnuje zejména jehličnany.

step

listnatý les

tajga

Od tropického do mírného pásu se vyskytují pouště. Ty obsahují malé množství rostlin, po většinu roku je zde sucho, dochází zde k výraznému střídání teplot mezi dnem a nocí.

poušť

V subpolárním a polárním pásu se nachází:

• tundra – Krajina zahrnující zejména drobné keříky a byliny, lišejníky, mechy.
• polární pustina – Oblasti trvale pokryté sněhem a ledem.

tundra

polární pustina

* V českých školách se obvykle používá upravená Alisovova klasifikace podnebí.

Houby jsou samostatnou skupinou jednobuněčných či mnohobuněčných eukaryotních organizmů. Jsou blíže příbuzné živočichům než rostlinám, společně se živočichy se řadí do skupiny Opisthokonta (uvnitř supergroup Amorphea). Houbami se zabývá obor mykologie.

Mnohobuněčné houby jsou tvořené mikroskopickými vlákny (hyfami). Vlákna dohromady tvoří podhoubí neboli mycelium. Mycelium se nachází obvykle v půdě či v substrátu, kde houba žije (např. ve dřevě). Z mycelia za příhodných podmínek vyrůstají plodnice. Ty se lidově označují jako „houby“. Tedy např. hřib smrkový jakožto organizmus se v lese nachází celý rok (jeho podhoubí je skryto v půdě), ale pouze v určité době tvoří plodnice, které lze přímo vidět. Plodnice mnohobuněčným houbám slouží k rozmnožování, tvoří se zde spory (výtrusy). Jednobuněčné houby (např. kvasinky) se množí dělením buněk.

Některé druhy hub žijí v půdě a rozkládají organické látky ze svého okolí. Zvláště takové houby lze považovat za rozkladače (reducenty), podílejí se na koloběhu látek v přírodě. Houby také mohou parazitovat na tělech či v tělech dalších organizmů, onemocnění způsobená houbami se označují jako mykózy.

Houby mohou též žít s dalšími organizmy v symbióze. Soužití hub s kořeny rostlin se nazývá mykorhiza, obvykle je prospěšná pro rostlinu i houbu. Rostlina houbě dodává látky vzniklé fotosyntézou, houba rostlině vodu s minerálními látkami. Mnohé druhy hub (např. kozák březový, hřib dubový) jsou pojmenované podle rostliny, s níž žijí v mykorhize.

Houby v rámci soužití se řasou či sinicí (a dalšími organizmy) tvoří lišejníky.

Plodnice hub

Plodnice hub (dále jsou popisovány typické plodnice stopkovýtrusných hub) vyrůstají z podhoubí (1). Mají třeň (2) a klobouk (3), naspodu klobouku jsou nejčastěji lupeny (4) či rourky (5), na nichž je výtrusné rouško. U mladé plodnice může být vyvinut závoj (a), z něhož vzniká prsten (b). Mladá plodnice může být obalena plachetkou (c). Její zbytek je pochva (d), na klobouku mohou zůstat její útržky (bradavky, e).

Sběr hub

Houby lze z praktického hlediska rozdělit na jedlé, nejedlé a jedovaté. Nejedlé houby zásadně neohrozí zdraví, ale nejsou vhodné k jídlu. Plodnice hub se sbírají obvykle koncem léta či na podzim (mnohé houby tvoří plodnice ale i v zimě či zjara). Při houbaření je namístě sbírat pouze houby, které člověk spolehlivě pozná, a obecně se chovat ohleduplně (např. místo po sběru plodnice šetrně zakrýt, nerozhazovat odřezky hub po okolí).

Mezi významné a druhově bohaté skupiny hub náleží houby vřeckovýtrusné a stopkovýtrusné.

Vřeckovýtrusné houby tvoří výtrusy uvnitř jednobuněčných vřecek. Do této skupiny hub náleží například:

• štětičkovec (Penicillium, a) – Slouží k výrobě antibiotik, na povrchu „plísňových“ sýrů.
• paličkovice nachová (b) – Parazituje na žitě a dalších obilninách, tvoří námel.
• smrž obecný (c) – Jedlý, má hnědý klobouk posetý jamkami.
• kropidlák černý (d) – Vláknitá houba používaná v biotechnologii, např. k vytváření kyseliny citronové.
• kvasinka pivní/pekařská/vinná (e) – Jednobuněčná houba používaná při kvašení těsta, piva či vína. Droždí (kvasnice) jsou kvasinky s moukou.

a – štětičkovec

b – paličkovice
nachová

c – smrž obecný

d – kropidlák černý

e – kvasinka

Stopkovýtrusné houby mají výtrusy na stopkách po čtyřech, tvoří se na výtrusném roušku (to se označuje jako hymenium). Dále jsou uvedeny příklady stopkovýtrusých hub:

• hřib smrkový (1) – Má kulinářsky ceněné plodnice, žije v mykorhize zejména se smrky.
• hřib hnědý (též suchohřib hnědý, 2) – Má tmavě hnědý klobouk, žluté rourky po pomačkání modrají.
• hřib žlučník (3) – Má síťku na třeni a narůžovělé rourky, nejedlý (chutná hořce)
• klouzek sličný (4) – Roste v mykorhize s modříny, má žlutý slizký klobouk.
• pýchavka obecná (5) – Má hruškovité bílé plodnice.

1 – hřib smrkový

2 – hřib hnědý

3 – hřib žlučník

4 – klouzek sličný

5 – pýchavka obecná

• muchomůrka červená (6) – Jedovatá.
• muchomůrka růžovka (7) – Jedlá, po poranění růžoví, má vroubkovaný prsten, třeň je často červivý.
• muchomůrka zelená (8) – Smrtelně jedovatá, plodnice vyrůstá z výrazné pochvy („kalich smrti“).
• liška obecná (9) – Žlutá plodnice, lupeny se větví a sbíhají do spodní ½ třeně.
• různé chorošovité houby, např. troudnatec kopytovitý (10), březovník obecný (11) – Často parazité dřevin.

6 – muchomůrka
červená

7 – muchomůrka
růžovka

8 – muchomůrka
zelená

9 – liška obecná

10 – troudnatec
kopytovitý

11 – březovník obecný

Komerčně se pěstují například:

• pečárka dvouvýtrusá (žampion, I) – Nejčastější prodávaná houba, pěstuje se na upraveném hnoji.
• hlíva ústřičná (II) – V přírodě roste na dřevě listnáčů, pěstuje se obvykle na slámě.

I – žampion

II – hlíva ústřičná

Lišejníky jsou složené z více druhů organizmů. Vznikají v základu symbiózou (těsným vztahem) houby a řasy či sinice. Houba se označuje jako mykobiont, řasa/sinice je fotobiont. (V lišejníku mohou navíc být přítomné např. kvasinky či různé druhy bakterií. Sinice a řasa se zde mohou nacházet zároveň.)

Houba tvoří většinu lišejníku, udržuje jeho tvar a může ho připevňovat k podkladu. Chrání řasu/sinici a dodává jí (jim) vodu a minerální látky. Řasa či sinice poskytují houbě organické látky bohaté na energii vzniklé fotosyntézou.

Mezi houbou a řasou/sinicí v lišejníku je často mutualistický vztah (navzájem si prospívají). Soužití těchto organizmů ovšem může směřovat i k parazitizmu (houba „zneužívá“ řasu/sinici). Řasy/sinice nacházené v lišejnících se obvykle v přírodě vyskytují i volně, houby ovšem bývají na přítomnosti řasy/sinice závislé. Součástí lišejníků jsou ve většině případů vřeckovýtrusé houby.

Lišejníky jsou průkopnické organizmy. Rostou v prostředích, kde jiné organizmy žít nedokážou. Některé lišejníky žijí na skalách či kamenech. Podílejí se na jejich zvětrávání, při němž dochází k uvolnění živin využitelných dalšími organizmy (např. rostlinami), též je předpokladem pro vznik půd.

Některé lišejníky žijí přichycené na rostlinách (jako epifyty), různé druhy mohou růst na borce dřevin či přímo na dřevě. Lišejníky mohou růst i na povrchu půdy.

Lišejníky jsou potravou živočichů (např. losů či sobů), drobným živočichům poskytují úkryt. Dříve se z nich vyráběla barviva, např. k barvení látek na kilty. Z lišejníku se získává lakmus, který se v chemii používá jako indikátor pH (kyselosti/zásaditosti). Mnohé lišejníky jsou citlivé na kvalitu životního prostředí (např. znečištění vzduchu), jsou to bioindikátory.

Zástupci lišejníků jsou například:

• mapovník zeměpisný (a) – běžně na kamenech, má korovitou stélku, stélky připomínají mapu
• terčovka bublinatá (b) – má šedozelenou lupenitou stélku, často na dřevinách
• terčník zední (c) – nejčastěji na listnatých stromech, žluté lupenité stélky
• dutohlávky (d) – mají obvykle keříčkovitou stélku, u některých druhů připomíná drobné pohárky
• provazovky (e) – obvykle velmi citlivé na kvalitu ovzduší
• pukléřka islandská (lidově/obchodním názvem „islandský lišejník“, f) – používaná do pastilek či čajů proti kašli

Rostliny jsou skupinou organizmů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organizmů, jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika. V současnosti na Zemi žije asi 350 000 druhů rostlin.

Mezi hlavní skupiny rostlin náleží:

• ruduchy (červené řasy) (a) a zelené řasy (b) – převážně vodní, jednobuněčné, s buňkami v koloniích či mnohobuněčné s jednoduchou stavbou stélky (cvičení k řasám)
• mechorosty (c) – pravděpodobně první vyloženě suchozemské rostliny, nemají cévní svazky (mají však jednoduchá vodivá pletiva), rozmnožují se pomocí výtrusů, zahrnují mechy, hlevíky a játrovky (cvičení k mechorostům)
• cévnaté rostliny – mají vyvinuté cévní svazky
  • plavuně (d) – rozmnožují se pomocí výtrusů, nejvíce rozvinuté v prvohorách, dnes žije jen málo druhů, mají čárkovité listy
  • kapradiny a přesličky (e, f) – rozmnožují se pomocí výtrusů, mají složitější listy než plavuně (cvičení k plavuním, kapradinám a přesličkám)
  • „nahosemenné rostliny“: cykasy (g), jehličnany (h), jinany (i) – rozmnožují se pomocí semen, ta mnohdy vznikají na šupinách šištic (cvičení k nahosemenným)
  • krytosemenné rostliny („kvetoucí“) – mají květy a semena ukrytá v plodech, v současnosti druhově nejbohatší skupina rostlin, zahrnují mj. jednoděložné (j) a pravé dvouděložné (k) (cvičení ke krytosemenným dle systému a dle tematických skupin)

Mezi rostliny (ve smyslu superskupiny Archaeplastida) naopak nepatří sinice (fotosyntetizující bakterie), rozsivky či chaluhy (pro přehlednost jsou však uvedeny společně s dalšími řasami) ani fotosyntetizující prvoci.

Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organizmů. Samy provádějí i buněčné dýchání.* V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organizmy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky. Rostlinami se zabývá botanika.

Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách. K buněčnému dýchání rostlinám slouží mitochondrie, v jádře jejich buněk je uložena DNA.

Souborem buněk s určitou funkcí jsou tkáně (u rostlin též označované jako pletiva), příkladem jsou pletiva základní (vyplňují orgány), dělivá či krycí.

Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst. Generativní orgány slouží k pohlavnímu rozmnožování, u krytosemenných rostlin se jedná o květ (d) a plod (e).

Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořenové vlášení zvětšuje plochu kořene a usnadňuje vstřebávání živin, průběžně se obnovuje.

Rostliny mohou mít hlavní kořen a kořeny vedlejší (1) nebo svazčité kořeny (2).

Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např. jmelí) mohou pomocí svých přeměněných kořenů (haustorií, e) brát látky hostiteli.

*Fotosyntéza a buněčné dýchání

Při fotosyntéze z oxidu uhličitého () a vody () vznikají organické látky bohaté na energii (zejména cukry, např. glukóza – , tuky) a kyslík ().

Organické látky vzniklé fotosyntézou samy rostliny využijí jako zdroj (zásobu) energie či stavební látky (např. dřevo je z látek, které vznikly fotosyntézou). Látky vzniklé fotosyntézou jsou též nositeli energie v potravních řetězcích (např. koza sežere pampelišku). Kyslík vzniklý fotosyntézou využívají další organizmy i rostliny samotné pro buněčné dýchání.

V rámci buněčného dýchání rostliny přeměňují živiny (např. glukózu – ) za účasti kyslíku () na oxid uhličitý () a vodu (), uvolňuje se energie.

Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Stonek je článkovaný, zpravidla nadzemní.

Přesouvání látek v rostlině zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevní část vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýková část přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např. dělivá pletiva, květy, plody, zásobní orgány).

Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (a, stonek nedřevnatí) a dřeviny (b–‍c, stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Mezi dřeviny náleží keře (b) a stromy (c).

Stonek se může přeměňovat na kolce (ostré zkrácené větvičky připomínající trny, např. u trnky – 1), hlízy (např. u bramboru – 2), úponky (např. u vinné révy – 3) či oddenky (vodorovné stonky u povrchu půdy, často se zásobní funkcí, např. u kosatce – 4).

1 – kolce trnky

2 – hlízy bramboru

3 – úponky vinné révy

4 – oddenky kosatce

Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Cévní svazky v listech jsou navenek vidět jako žilnatina.

Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b–‍d). Složené listy se dále dělí na dlanitě složené (b, lístky vyrůstají z jednoho místa) a zpeřené (lístky vyrůstají z prodlouženého řapíku; c – lichozpeřený list, d – sudozpeřený list).

Co se týče postavení listů na stonku, mohou být střídavé (a), vstřícné (b), v přeslenech (c) či v přízemní růžici (d).

1 – úponky hrachu

2 – trny růže

3 – past láčkovky

4 – listeny kokrhele

5 – palisty růže

6 – cibule

Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (1), trny (2), pasti masožravých rostlin (3), listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství – 4) či palisty (5). Ze zdužnatělých listů a zkráceného stonku vznikají cibule (6).

Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např. pomocí šlahounů (jahodník), cibulí (tulipán) či oddenků (přeslička, sasanka hajní).

Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů).

Květ slouží k rozmnožování krytosemenných („kvetoucích“) rostlin. Samčí součástí květu jsou tyčinky (a), jejichž prašníky vytvářejí pyl. Samičím orgánem je pestík (b), v jehož semeníku jsou uložena vajíčka. Na semeník navazuje čnělka a jedna či více blizen, na které je přenášen pyl při opylení. Tyčinek v květu bývá více, pestík často bývá jeden.

Tyčinky a pestíky bývají chráněné květními obaly. Pokud obaly vypadají jednotně, jde o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (c), který je zpravidla zelený, a korunu (d), která je mnohdy pestrobarevná. Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku, květním lůžku (e). Květní obaly chrání tyčinky/pestík(y) i v rámci poupěte.

Podoba květu souvisí s tím, jak je opylován. Hmyzosprašné rostliny většinou pomocí medníků = nektarií (g) vytvářejí nektar a lákají hmyz barvou či vůní květů. V tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají méně nápadné květy a redukované květní obaly. Nemusejí vytvářet nektar k lákání živočichů, zato obvykle tvoří více pylu.

Co se týče symetrie (souměrnosti) květu, pravidelné květy mají více rovin souměrnosti (např. u zvonku, I). Souměrné květy mají jednu rovinu souměrnosti (např. u hrachu, II), opylovači k nim mohou přistupovat zpravidla jen z jednoho směru. Stavbu květu lze popsat grafickými květními diagramy či textovými květními vzorci. Souměrnost květu a počet jeho částí jsou důležitými určovacími znaky skupin či druhů rostlin.

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy (a). Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí a samičí květy, je rostlina jednodomá (b). U dvoudomých rostlin (c) jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např. na chmelnicích se pěstují pouze samičí rostliny chmele).

Květy často bývají seskupené do květenství. Mezi typy květenství patří například úbor (a, u hvězdnicovitých, např. sedmikrásky), (složený) okolík (b, u miříkovitých, např. u kopru), klas (c, např. u ječmene), hrozen (d, např. u lilie zlatohlavé), lata (e, např. u ovsa), hlávka (f, např. u jetele) nebo jehněda (g, např. u lísky).

a – úbor
sedmikrásky

b – složený
okolík kopru

c – klas
pšenice

d – hrozen
lilie

e – lata ovsa

f – hlávka
jetele

g – jehnědy
lísky

Opylení (1) je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne oplození (4), splynutí pohlavních buněk. U většiny rostlin probíhá opylení pylem jiného jedince, takové rostliny jsou cizosprašné. Samosprašné rostliny jsou schopné opylit se vlastním pylem.

Po opylení a oplození z oplozených vajíček vzniknou semena, z pestíku (a případně dalších částí květu) vznikne plod.

Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1–2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu. Ke klíčení semena potřebují zejména vodu.

Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody se mohou dělit takto:

• dužnaté
  • bobule – např. u borůvky (a), banánovníku, vinné révy, papriky, rajčete, okurky
  • peckovice – např. u meruňky (b), třešně
  • malvice – např. u jabloně (c), hrušně

a – borůvka (bobule)

b – meruňka (peckovice)

c – jablko (malvice)

• suché
  • pukavé – po dozrání pukají a vypadávají z nich semena
    • lusk – u bobovitých rostlin, např. sója luštinatá, hrách setý (d)
    • tobolka – např. mák (e), kosatec, violka
  • nepukavé – po dozrání nepukají, obsahují obvykle jedno semeno
    • oříšek – např. líska (f), lípa
    • nažka – např. kopretina bílá, slunečnice roční (g), dub letní
    • obilka – u lipnicovitých (např. žito, pšenice – h)

d – lusky hrachu

e – tobolky máku

f – oříšky lísky

g – nažky slunečnice

h – obilky pšenice

Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku – i, peckoviček u ostružiníku – j), z květenství vzniká plodenství (např. u vinné révy – k).

i – souplodí nažek (jahodník)

j – souplodí peckoviček (ostružiník)

k – plodenství bobulí (vinná réva)

Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla (l) nebo chmýr (m). Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce (n). Obvykle dobře plavou na hladině.

Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu – o, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např. u hlohu, ptačího zobu – p, jmelí, tisu, jeřábu).

Některá semena (např. dymnivky – q, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např. u netýkavky – r).

l – křídla (listeny) habru

m – chmýr semen vrby

n – semena blatouchu

o – plodenství lopuchu

p – bobule ptačího zobu

q – masíčko semena dymnivky

r – plody netýkavky

Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa. Tyto druhy se můžou stát až invazními.

Rostliny mohou mít různou délku života:

• jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např. slunečnice roční, hrách setý)
• dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např. divizna velkokvětá, mrkev obecná)
• víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např. netřesk střešní)
• vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např. dub letní, jabloň)

Řasy jsou umělou skupinou organizmů. Díky chloroplastům provádějí fotosyntézu, jsou to významní producenti. Mají eukaryotní buňky (s pravým jádrem). Některé řasy patří mezi rostliny (ruduchy, zelené řasy), některé náleží do jiných skupin organizmů (např. chaluhy, rozsivky, obrněnky…).

Řasy mohou být jednobuněčné, jejich buňky mohou tvořit kolonie, mohou být také mnohobuněčné. Tělo mnohobuněčných řas se označuje jako stélka, ta není rozčleněna na pravé orgány.

Mořské řasy (společně se sinicemi) vytvářejí většinu kyslíku, který následně využívají živé organizmy včetně člověka.

Ruduchy žijí především v mořích. Získává se z nich karagenan či agar, tyto látky slouží jako stabilizátory a zahušťovadla v potravinářství. Agar je též významným živným médiem pro kultivaci bakterií. Z mořských ruduch též pochází nori užívané např. k výrobě suši.

Mezi zelené řasy patří například:

• pláštěnka (a) – Jednobuněčná, má bičíky (samostatně se pohybuje), používá se ve vědě jako modelový organizmus.
• zrněnka (b) – Jednobuněčná, tvoří povlaky na kůře či skalách.
• váleč (c) – Jeho buňky tvoří kulovité kolonie.
• žabí vlas (d) – Mnohobuněčná řasa, tvoří rozvětvená vlákna.
• řasokoule zelená (e) – Mnohobuněčná, přirozeně žije v jezerech v Japonsku a v severní Evropě, pěstuje se jako okrasná.
• šroubatka (f) – Mnohobuněčná, má šroubovitý chloroplast.

Rozsivky (1) jsou jednobuněčné. Mají dvoudílnou schránku z oxidu křemičitého, usazováním schránek vzniká křemelina čili diatomit (2, užívá se ve filtrech či k výrobě dynamitu). Chaluhy (3, hnědé řasy) jsou mnohobuněčné, jejich stélky mohou měřit až 60 m. Žijí obvykle při pobřeží chladnějších moří.

Sinice na rozdíl od řas nepatří mezi eukaryotní organizmy, ale mezi bakterie. Sinice jsou jednobuněčné či tvoří kolonie, nemají chloroplasty. Chloroplasty řas vznikly pravděpodobně pohlcením sinice.

Mechorosty jsou evolučně původní skupinou rostlin. Jsou přizpůsobené životu na souši, nemají však cévní svazky, což souvisí s jejich omezeným vzrůstem. Pravděpodobně patřily mezi první suchozemské rostliny (vyšší rostliny), souš osidlovaly již v ordoviku v prvohorách. Mechorosty se rozmnožují pomocí výtrusů. Mezi mechorosty náleží mechy, hlevíky a játrovky.

Mechorosty obvykle rostou ve vlhkém prostředí, vyskytují se jak na holé půdě, tak společně s dalšími rostlinami, rostou i na skalách a borce stromů. Dokážou dobře zadržovat vodu.

Mechy se přichycují v substrátu příchytnými vlákny (a). Lístky (fyloidy, b) na mechové rostlince vyrůstají z lodyžky (c), v níž mohou být jednoduchá vodivá pletiva. Na vrcholu lodyžky též vyrůstají pohlavní orgány (samčí pelatky, nebo samičí zárodečníky – mechové rostlinky jsou obvykle odděleného pohlaví). Po splynutí pohlavních buněk vyrůstá štět (d) s tobolkou (e), v níž se tvoří výtrusy (f). Z těch posléze vyrůstají nové mechové rostlinky.

Mezi běžné zástupce mechů patří:

• bělomech sivý (1) – tvoří zakulacené „polštáře“, které mají šedomodrý nádech (z toho „sivý“ v názvu), často v jehličnatých lesích
• ploník (2) – má lodyžky s tenkými zašpičatělými lístky
• travník Schreberův (3) – v jehličnatých lesích, má červené lodyžky
• rašeliníky (4) – neustále přirůstají a spodní část se rozkládá za nepřístupu vzduchu, čímž vzniká rašelina; rašelina se používá např. v zahradnictví; rašeliniště se v Česku nacházejí zejména v horských oblastech či jižních Čechách, hostí typická společenstva organizmů

Mezi játrovky náleží např. porostnice mnohotvárná (5). Má lupenitou stélku, roste na vlhkých a stinných místech.

Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Rozmnožují se pomocí výtrusů.

Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. V současné době žijí jen bylinné plavuně. Mají jednoduché čárkovité listy.

Mezi plavuně žijící na území Česka patří například:

• plavuň vidlačka (1) – má poléhavé stonky a dvojice výtrusných klasů
• vranec jedlový (2) – v horských oblastech, nevytváří výtrusné klasy
• šídlatka jezerní (3) – v Česku pouze v Černém jezeře na Šumavě

Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody. Některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Tropické druhy kapradin se někdy pěstují jako pokojové rostliny.

Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Z těch jsou vymršťovány výtrusy. Kapradiny se též množí či rozrůstají pomocí oddenků (podzemních přeměněných stonků).

Mezi zástupce kapradin patří například:

• kapraď samec (1) – běžná kapradina s kulatými výtrusnými kupkami, listy nevytrvávají přes zimu
• osladič obecný (2) – na skalách, vyhledává stinná a vlhká stanoviště
• sleziník routička (3) – na zdech, skalách, má zpeřené listy
• hasivka orličí (4) – největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně), cévní svazky v řapíku listu připomínají rakouskou orlici
• Platycerium („parožnatka“, 5) – epifytní tropický druh

Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy. Mezi přesličky náleží například:

• přeslička rolní – v příkopech, na polích, má jarní lodyhu (6, nezelenou, slouží k rozmnožování, nese výtrusný klas) a zelenou letní lodyhu (7)
• přeslička lesní – má víckrát větvené stonky, jarní lodyha (8) nese výtrusný klas, nejdříve je nezelená, pak fotosyntetizuje, letní lodyhy jsou kompletně zelené (9)

Mezi nahosemenné rostliny náleží cykasy, jehličnany a jinany. Rozmnožují se semeny, která jsou často uložena volně na šupinách šištic (nejsou ukryta v plodech).

Cykasy byly rozšířené zejména ve druhohorách, dnes rostou v subtropech a tropech. Mívají zpeřené listy, někdy se pěstují jako pokojové rostliny. Cykasy jsou opylovány brouky.

Ze skupiny jinanů do současné doby přežil pouze jinan dvoulaločný. Pochází z Číny, pěstuje se ale po celém světě jako okrasný. Má listy s klínovitou čepelí, která může být rozdělena na dva laloky. Jinany jsou dvoudomé (mají oddělené samčí a samičí stromy). Opyluje je vítr. V parcích a stromořadích se pěstují zejména samčí stromy, na samičích stromech totiž na podzim dozrávají páchnoucí semenné peckovice.

Jehličnany jsou dlouhověké dřeviny. Rostou v tajze, lesích mírného pásu (zvláště na horách), ale i v tropických lesích. Rozmnožují se pomocí šištic. Jsou obvykle jednodomé, jeden strom obsahuje oddělené samčí a samičí šištice.

Samčí šištice vytvářejí pyl, samičí šištice mají na semenných šupinách uložena vajíčka. Jehličnany opyluje vítr. Opylením a oplozením vajíček vznikají semena. Zdřevnatěním samičí šištice vzniká šiška. Šišky se otevírají při vyschnutí (např. u smrku, borovice, modřínu) nebo se rozpadají přímo na stromě (např. u jedle).

Jehlice jehličnanů jsou zmenšené listy. Jehličnany mívají pryskyřičné kanálky, pryskyřice zaceluje poranění a brání rostlinu proti škůdcům.

Mezi běžné zástupce jehličnanů původní v Česku patří:

• borovice lesní (a, sosna) – Má jehlice po dvou, borka vespod kmene je šedohnědá a rozpukaná, výše se odlupuje v rezavých šupinkách.
• borovice kleč (b, kosodřevina) – Původní v horských oblastech, pěstovaná jako okrasná.
• smrk ztepilý (c) – Na území Česka na horách. Často pěstovaný pro dřevo (pro využití ve stavebnictví, k výrobě papíru či hudebních nástrojů). Monokultury smrku bývají napadány lýkožroutem smrkovým.
• modřín opadavý (d) – Má měkké jehlice na zkrácených větévkách, na zimu opadává.
• jedle bělokorá (e) – Jehlice vyrůstají v postranních řadách, mají vespod 2 bílé proužky, šišky jedle směřují vzhůru a rozpadají se na stromě.
• jalovec obecný (f) – Roste na okrajích lesů a pastvinách, jeho dužnaté šištice (jalovčinky) se užívají jako koření.
• tis červený (g) – Často vysazovaný jako okrasný, prudce jedovatý, samičí stromy mají semena v červených dužnatých míšcích (tisinky).

Mezi jehličnany nepůvodní v Česku náleží například:

• borovice černá (h) – Ze Středomoří, na rozdíl od borovice lesní je mohutnější, má delší jehlice a nemá rezavou horní část kmene.
• borovice vejmutovka (i) – Ze Severní Ameriky, má velmi jemné jehlice ve svazečcích po pěti a protáhlé šišky.
• douglaska tisolistá (j) – Z jejích šištic ční trojcípé podpůrné šupiny.
• zerav západní (k) – Součástí živých plotů a labyrintů, lidově „thuje“.
• sekvojovec obrovský (l) – Přirozeně v Kalifornii, nejobjemnější strom na světě.

Rostliny lze tematicky roztřídit např. podle místa, kde rostou, jejich využití či určitých vlastností. Takto sdružené rostliny si zpravidla nejsou blízce příbuzné, na druhou stranu je obvykle lze potkat pohromadě.

• Kapitola listnaté stromy a keře obsahuje informace o nejběžnějších listnatých dřevinách Česka.
• Lesní prostředí (se zaměřením na byliny) představuje kapitola byliny v lese, keřové patro.
• O rostlinách žijících u vody (či ve vodě) a jejich přizpůsobení pojednává kapitola vodní rostliny, rostliny v blízkosti vody.
• Kapitola louky, stepi, pastviny, křoviny, rumiště popisuje rostliny rostoucí v umělém či přirozeném bezlesí.
• Okrasné a pokojové rostliny zkrášlují a dotvářejí prostředí, v němž žije člověk.
• Ovoce, zelenina a aromatické rostliny jsou součástí potravy člověka, stejně jako rostliny pěstované na polích.
• Mnoho užitkových rostlin (včetně těch konzumovaných) pochází z tropů či subtropů.
• Masožravé rostliny dokáží rafinovanými způsoby získávat živiny z těl živočichů.
• Kapitola sukulenty, paraziti, invazní rostliny přestavuje sukulenty (rostliny se zdužnatělými částmi přizpůsobené suchu), parazitické rostliny (ty využívají jiných rostlin nebo hub ke své obživě) či invazní rostliny, které se šíří na nepůvodních místech.
• Možné je též procvičit poznávání jedovatých a jedlých/léčivých rostlin.

Listnaté stromy a keře rostou v lesích i na otevřených stanovištích. Jsou součástí kulturní krajiny. Mnohdy se vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, též jsou součástí městské zeleně.

Dřeviny se v souvislosti s vědou, výzkumem a osvětou pěstují v arboretech, domácí i cizokrajné dřeviny nalezneme též v botanických zahradách.

Listnaté dřeviny jsou pro člověka zdrojem dřeva. Plody dřevin jsou potravou živočichů. Živočichové též dřeviny využívají ke hnízdění (např. datel, strakapoud, brhlík…). Úlohu v ekosystémech má mrtvé dřevo. Na něj jsou vázáni mnozí živočichové (zejména bezobratlí).

Mnoho listnatých dřevin v lesích má nenápadné květy, opyluje je tedy zejména vítr (výjimkou je např. lípa srdčitá, javory, třešeň ptačí, bez černý).

Mezi listnaté stromy rostoucí v Česku patří například:

• dub letní (a), dub zimní – druhy původní v Česku, dlouhověké stromy s laločnatými listy a rozpraskanou šedohnědou borkou, jejich plody (žaludy) jsou nažky ve zdřevnatělé číšce
• dub červený (b) – pochází z Ameriky, má špičaté laloky listů, mnohde se chová invazně
• buk lesní (c) – strom s hladkou šedou borkou, listy jsou celokrajné, vejčité; plodem jsou nažky (bukvice)
• javory (d–f) – mají dlanitě členěné listy, plodem jsou dvounažky; javor mléč (d) má části listů ostré, javor klen (e) oblé (též má výrazněji klenuté dvounažky), javor babyka (f) má listy nejmenší, roste mj. v křovinách, vyskytuje se hlavně v nížinách

a – dub letní

b – dub červený

c – buk lesní

d – javor mléč

e – javor klen

f – javor babyka

• bříza bělokorá (g) – obsazuje uvolněná stanoviště, rychle roste, má bílou borku, trojúhelníkové listy a květy v jehnědách
• habr obecný (h) – oproti buku má dvojitě pilovitý okraj listů a borku se světlými pruhy, plodem jsou oříšky na listenech; často se používá v živých plotech
• jasan ztepilý (i) – má lichozpeřené listy, roste v blízkosti vodních toků, v lužních lesích, má výrazné tmavé pupeny
• lípa srdčitá (malolistá) (j) – národní strom Česka, listy se srdčitou čepelí, plody jsou oříšky v úžlabí listenu
• topoly – např. topol osika (k) s široce vejčitými zubatými čepelemi listů, které se třepotají ve větru; topol černý s trojúhelníkovými listy
• vrba jíva (l) – roste např. v křovinách, má menší nároky na vlhkost než jiné vrby

g – bříza bělokorá

h – habr obecný

i – jasan ztepilý

j – lípa srdčitá

k – topol osika

l – vrba jíva

Mezi keře náleží například:

• bez černý (m) – roste na půdách s větším obsahem dusíku (mýtiny, rumiště, okolí cest…); z bílých květenství lze připravovat sirup, plody jsou tmavé bobule (semena se šíří v trávicím ústrojí ptáků)
• líska obecná (n) – jednodomý keř plodící lískové oříšky, kvete od února do dubna, lísku opyluje vítr

m – bez černý

n – líska obecná

Byliny v lesích tvoří bylinné patro vegetace. V listnatých lesích byliny často vyrůstají a vykvétají zjara před olistěním stromů, aby měly dostatek světla. Jsou součástí tzv. jarního aspektu (např. sasanka hajní, dymnivky). Některé lesní byliny mají malé požadavky na světlo (např. šťavel kyselý, pitulník žlutý). Mnohé byliny dávají přednost osvětleným místům či pasekám (např. jahodník obecný). Do bylinného patra se zahrnují i některé keříčky (např. borůvka).

Mezi lesní byliny kvetoucí časně zjara patří:

• sněženka podsněžník (a) – v lužních lesích, vnitřní okvětní lístky mají zelené skvrny; tento či podobné druhy se často pěstují
• bledule jarní (b) – oproti sněžence má na všech okvětních lístcích žluté či zelené skvrny, v lužních lesích či na horských loukách
• jaterník podléška (c) – kvete fialově (vzácněji růžově), má listy se třemi laloky, v listnatých lesích a na jejich okrajích
• sasanka hajní (d) – tvoří rozsáhlé porosty, kvete bíle, rozmnožuje se oddenky
• dymnivky (e) – v listnatých lesích, kvetou obvykle bíle či fialově, květy mají ostruhy
• plicník lékařský (f) – má listy se světlými skvrnami, květy mění barvu od růžové po modrou dle stáří
• orsej jarní (g) – květy s větším množstvím žlutých okvětních lístků
• prvosenka jarní (h) – v listnatých lesích či na jejich okrajích, sytě žluté květy s nepřitisklým kalichem
• česnek medvědí (i) – má kuchyňsky využitelné aromatické listy, jeho porosty jsou však ničeny nešetrným a nadměrným sběrem

Později kvetou například:

• konvalinka vonná (j) – má bílé zvonkovité květy se srostlým okvětím, plody červené bobule, prudce jedovatá
• šťavel kyselý (k) – má trojčetné listy a pětičetné květy s bílými korunními lístky (ty mají fialovou žilnatinu)
• violka lesní (l) – původní druh violky, má méně syté květy než u violky vonné
• náprstník červený (m) – zavlečen ze západní Evropy, často na mýtinách, prudce jedovatý
• vřes obecný (n) – keříček, růžově kvete v pozdním létu a na podzim, roste na kyselých půdách

Člověk i živočichové konzumují plody těchto rostlin:

• brusnice borůvka (o) – keříček, borůvky jsou mnohdy ničeny nešetrným sběrem za použití hřebenů
• brusnice brusinka (p) – keříček, podobně jako borůvka roste na kyselých půdách
• jahodník obecný (q) – na pasekách, okrajích cest
• ostružiník maliník (r) – plodí maliny (souplodí peckoviček), nemá trny, má světlý rub listů
• různé další druhy ostružiníků (s) – soubor těžko rozpoznatelných druhů (někdy souhrnně „ostružiník křovitý“), mají trny, plodí ostružiny

Součástí keřového patra bývá například:

• hloh (t) – plodí drobné červené malvice (potravou ptáků)
• brslen evropský (u) – jedovatý, oranžová semena v růžových plodech
• ptačí zob obecný (v) – plodí tmavé bobule, často pěstován i jako okrasný
• růže šípková (w) – otrněná, šípky jsou plodenství nažek v češuli
• trnka obecná (x) – často tvoří plášť na okrajích lesů, proti ožeru se brání kolci (větévkami připomínajícími trny)

Rostliny se životu ve vodě nebo v její blízkosti musely přizpůsobit. Často mají provzdušňovací pletiva. Ta zajišťují rozvod plynů po těle rostliny, ale i nadnášení orgánů (např. listů stulíku). Mnohé vodní rostliny jsou svými oddenky zakotvené ve dnu (např. leknín), nebo jsou jimi navzájem spojené (např. rákos). Plody a semena vodních rostlin jsou často uzpůsobené přenosu vodou.

Některé vodní rostliny se pěstují pro okrasu. Vodní rostliny se využívají v kořenových čistírnách, např. u přírodních koupališť („biotopů“).

Mezi byliny rostoucí ve vodě či v její blízkosti náleží například:

• leknín bílý (a) – Vyskytuje se ve stojatých vodách, uměle (např. v zahradních jezírkách) se pěstují kříženci leknínů.
• stulík žlutý (b) – Oproti leknínu má spíše oválné listy a menší, žluté květy.
• rákos obecný (c) – Součást břehového porostu, tvoří monokultury – rákosiny.
• orobinec (d) – Na březích, má typická hnědá plodenství sestávající z nažek s chmýrem (šíří je vítr).
• kosatec žlutý (e) – Má mečovité listy a 3četné žluté květy.
• blatouch bahenní (f) – V mokřadech, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• okřehek (g) – Má velmi zjednodušenou stavbu těla, plave na hladině, množí se vegetativně.
• rosnatka okrouhlolistá (h) – Masožravá rostlina rostoucí v rašeliništích.

Mezi dřeviny vázané na vodu patří například:

• olše lepkavá (i) – Má obvejčité listy, plodenství obsahuje zdřevnatělé listeny, ty mu umožňují plavat.
• vrby – U vody roste množství druhů, např. vrba bílá (j) či vrba košíkářská (k; její proutí se využívá na výrobu košíků).

Kromě výše zmíněných krytosemenných rostlin ve vodě žije množství sinic a řas. V rašeliništích převažuje mech rašeliník. Tyto organizmy jsou zmíněné v dalších tématech (bakterie, řasy, mechorosty).

Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je seče či kosí, díky čemuž zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité).

Mezi rostliny luk a pastvin náleží například:

• pryskyřníky (a) – jedovaté, většinou žlutě kvetoucí se složenými listy
• řebříček obecný (b) – má členěné listy a bílá květenství
• šalvěj luční (c) – má fialové souměrné květy, v teplejších oblastech
• zběhovec plazivý (d) – vytváří plazivé výběžky, kvete modře
• ocún jesenní (e) – prudce jedovatý, kvete na podzim, listy raší a plody se dostávají nad zem na jaře
• zvonek rozkladitý (f) – má fialovou korunu z 5 srostlých lístků
• jetel luční (g) – kvete růžově, jetel plazivý (h) – kvete bíle, jetele jsou typické trojčetnými listy
• kohoutek luční (i) – má čtyřklané růžové korunní lístky
• pampelišky (j) – žlutě kvetoucí, nažky mají chmýr a šíří se větrem
• kopretina bílá (k) – má žluté trubkovité květy vprostřed a bílé jazykovité na okraji úboru
• sedmikráska obecná (l) – menší než kopretina, má obvejčité listy v přízemní růžici, dobře snáší sešlap
• lipnice luční (m) – běžná tráva, květenstvím je lata tvaru jehlanu
• jílek vytrvalý (n) – běžná tráva, květenství jsou štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá do travních směsí (i na fotbalová hřiště)

Na loukách rostou též orchideje (např. prstnatec májový), ty obvykle vyžadují specifické prostředí a patřičnou péči o něj.

Stepi jsou oblasti s přirozeným bezlesím, v Česku se jedná o nepříliš hojný ekosystém. Často hostí zvláště chráněné druhy rostlin.

Mezi rostliny na stepích náleží:

• koniklece – koniklec luční (I) – tmavě fialové květy, v Čechách i na Moravě, koniklec velkokvětý (II) – světle fialové květy, na Moravě
• hlaváček jarní (III) – má rozměrné žluté květy
• kavyl Ivanův (IV) – tráva, její plody mají péřité osiny
• hvozdík kartouzek (V) – má růžové zubaté korunní lístky
• katrán tatarský (VI) – na jižní Moravě, po dozrání plodů je kutálen větrem po krajině (stepní běžec)

Rumiště jsou místa, která vznikla přičiněním člověka a rostliny je postupně osidlují. Může se jednat o skládku stavebního odpadu, nakupení zeminy, zbořeniště aj.

Do vegetace rumišť, křovin, strání či okrajů cest náleží například:

• třezalka tečkovaná (1) – má žluté květy se 3 skupinami tyčinek a siličné nádržky v listech
• mateřídoušky (2) – na výslunných místech, aromatické
• bodlák obecný (3) – má ostnité listy a stonky, růžová květenství a nažky přenášené větrem
• vlaštovičník větší (4) – má 4četné žluté květy, roní oranžový latex
• čekanka obecná (5) – modré úbory, ze šlechtěné čekanky se dělá náhražka kávy
• podběl obecný (6) – brzy zjara kvete žlutými úbory, později vyraší rozměrné listy
• lopuch plstnatý (7) – má plodenství s háčky (přenášení na srsti/peří živočichů)
• hluchavka bílá (8) – bílé souměrné květy, křižmostojné listy
• kopřiva dvoudomá (9) – podobná hluchavce, avšak má žahavé trichomy a opyluje ji vítr
• heřmánek pravý (10) – má úbory s vyklenutým a dutým květním lůžkem, léčivý

Na rumištích a podobných místech se často vyskytují invazní rostliny, jako např. trnovník akát, bolševník velkolepý nebo křídlatky.

Okrasné a pokojové rostliny lidé pěstují zejména proto, aby zkrášlili své okolí a učinili ho příjemnějším k pobývání. Tyto rostliny jsou obvykle vyšlechtěné, díky umělému výběru a křížení se od svých předků pocházejících z přírody liší např. výraznějšími květy, listy či bujnějším vzrůstem. Také mohou být snazší na pěstování. Rostliny určitých vlastností (vzniklé obvykle šlechtěním) se označují jako odrůdy neboli kultivary.

Jako pokojové se pěstují hlavně tropické a subtropické druhy rostlin, které by venku nepřežily zimu. Vyžadují náležitou péči (např. odpovídající zálivku) i podmínky (např. určitou míru osvětlení). Pokojové rostliny lze mnohdy vegetativně rozmnožovat, např. řízkováním či dělením trsů.

Mezi známé pokojové rostliny patří:

• různé druhy fíkusů, např. Ficus benjamina (a)
• „africká fialka“ (Saintpaulia) (b) – nepříbuzná violkám, lze snadno množit listovými řízky
• difenbachie (c) – jedovatá árónovitá rostlina dekorativní listem
• Phalaenopsis (můrovec) (d) – nejběžnější pěstovaná orchidej, kultivar druhů z Jižní Asie
• klivie (e), hvězdník (f, Hippeastrum, v zahradnictví nepřesně „amarylis“) – jednoděložné rostliny s výraznými květy
• muškáty (pelargonie) (g) – původně z tropů a subtropů Afriky, často pěstované na oknech a balkonech

Doma se též mnohdy pěstují sukulenty (např. kaktusy, aloe…), těm je věnován prostor ve zvláštní kapitole.

Ve venkovních prostorách se pro okrasu pěstují dřeviny i byliny.

Mezi příklady rostlin pěstovaných venku patří:

• třešeň pilovitá (sakura ozdobná) a další sakury (1) – pěstované zejména pro květy
• jírovec maďal (2) – jeho semena jsou kaštany, nepříbuzný kaštanovníku setému, napadán motýlem klíněnkou jírovcovou
• magnolie (šácholany) (3) – mají obvykle výrazné květy se spirálně uspořádaným okvětím
• hortenzie (4) – zbarvení jejich květenství je závislé na vlastnostech půdy
• růže (5) – pěstované jak na záhonech, tak i pro řez
• pivoňky (6) – mohou být křovinné či bylinné, zejména z Asie
• různé cibuloviny, např. tulipány (7), narcisy (8) či modřence (9)

Mnohé rostliny člověk cíleně pěstuje jako zdroj obživy. Za ovoce se považují obvykle plody vytrvalých rostlin, které kvetou a plodí opakovaně. Zelenina pochází z jednoletých až víceletých bylin, které kvetou pouze jednou za život. Rozdělení na ovoce a zeleninu je do určité míry neostré. V kuchyni často rozhoduje obsah cukru v dané rostlinné části. Ovoce i zelenina by měly být dostatečně zastoupeny v jídelníčku, neboť obsahují cenné živiny (mj. vitamíny či vlákninu).

Aromatické rostliny mají uplatnění při dochucování jídel či nápojů, využívají se jako koření. V této kapitole jsou zahrnuty aromatické rostliny, které se dají pěstovat na území Česka (např. majoránka, máta, křen, kmín). O tropickém koření pak pojednává kapitola Užitkové rostliny tropů a subtropů.

Na polích se pěstují užitkové rostliny. Obvykle je zde přítomen jeden druh takové rostliny (jedná se tedy o monokulturu), někdy se však pěstuje i více druhů najednou (např. v případě krmných směsí). Při pěstování plodin se zvětšuje úrodnost půdy pomocí hnojiv, též se omezuje přítomnost plevelů a škůdců (pomocí herbicidů, respektive pesticidů). Tyto postupy na jednu stranu vedou ke zvětšení výnosů, na stranu druhou mohou (zvláště při neodpovídajícím použití) negativně ovlivňovat životní prostředí. Pole dále mohou být ohrožena např. vodní či větrnou erozí.

Druhy pěstovaných rostlin se obvykle dělí do určitých skupin. Obilniny patří do čeledi lipnicovitých, využívají se jejich škrobnaté obilky. Patří mezi ně:

• pšenice setá (a) – základ výživy v Evropě; má nahé obilky a nelámavé vřeteno klasu, pěstuje se hlavně v nižších polohách, obilky se melou na mouku či krupici
• žito seté (b) – má zelenavé obilky, žitná mouka se užívá k pečení chleba, dále se ze žita vyrábí např. melta
• ječmen obecný (c) – má značně dlouhé osiny a často krátká stébla, k výrobě krup a krupek, sladu pro výrobu piva
• oves setý (d) – květenstvím je lata, k výrobě ovesných vloček
• kukuřice setá (e) – pochází z Ameriky, pěstuje se jako krmivo pro dobytek, zvláště jižněji též k výrobě mouky, cornflakes či popcornu, konzumována i jako zelenina

a – pšenice setá

b – žito seté

c – ječmen obecný

d – oves setý

e – kukuřice setá

Okopaniny jsou pěstované pro své podzemní části, např. přeměněné kořeny (kořenové bulvy) či stonky (stonkové hlízy). Náleží sem:

• lilek brambor (f) – z Ameriky, konzumují se škrobnaté stonkové hlízy
• řepa obecná – cukrovka (g) se užívá k výrobě sacharózy (řepného cukru), červená (salátová) řepa má užití jako zelenina

Luskoviny náleží do čeledi bobovitých. Jejich semena se označují jako luštěniny. Patří sem:

• hrách setý (h) – nejběžnější luštěnina, možné sklízet i několikrát ročně
• sója luštinatá (i) – teplomilná rostlina původem z Asie, její osevní plocha v Česku roste (užívá se hlavně pro krmení skotu)

f – lilek brambor

g – cukrovka

h – hrách setý

i – sója luštinatá

Pícniny slouží zejména jako krmivo pro zvířata. Náleží sem např. bob obecný (j), jetel luční (k), jetel inkarnát (l, „růžák“) či tolice setá (vojtěška, m).

j – bob obecný

k – jetel luční

l – jetel inkarnát

m – tolice setá

Olejniny se pěstují kvůli získávání oleje, na ten jsou obvykle bohatá semena. Součástí této skupiny jsou:

• řepka (n) – olej se využívá v potravinářství, ale též pro výrobu „biopaliv“
• slunečnice roční (o) – z Ameriky, pro získávání potravinářského oleje
• mák setý (p) – semena se používají při výrobě pečiva

Zvláštní způsob pěstování vyžaduje chmel otáčivý (q). Pěstuje se na chmelnicích, zde jsou obvykle mezi dřevěnými konstrukcemi nataženy kovové dráty, po nichž se chmel (jakožto liána) pne. Chmel je dvoudomý, pěstují se samičí rostliny. Jejich květenství (nepřesně „šištice“) se využívají jako koření při výrobě piva.

n – řepka

o – slunečnice roční

p – mák setý

q – chmel otáčivý

Mezi plevele patří např. mák vlčí (r), kokoška pastuší tobolka (s), penízek rolní (t) či merlík bílý (u).

r – mák vlčí

s – kokoška pastuší tobolka

t – penízek rolní

u – merlík bílý

Užitkové rostliny tropů a subtropů mají široké využití po celém světě. Pěstují se kvůli konzumaci (ovoce, zelenina, pochutiny, koření…), ale také jako zdroj různých látek či materiálů (např. vlákno). Tropy a subtropy nabízejí podmínky vhodné pro růst rostlin, v tropech se navíc tyto podmínky během roku jen málo mění. Produkty z tropických rostlin tak mnohdy bývají dostupné po celý rok.

Mezi problémy spojené s využíváním tropických plodin patří nutnost dálkové dopravy, ničení původních stanovišť (např. tropického lesa) zakládáním plantáží a jejich udržováním (to vede mj. k erozi půdy a znečišťování prostředí chemickými látkami), častý je též negativní vliv na původní obyvatele těchto oblastí.

Pochutiny vznikají např. z těchto subtropických a tropických rostlin:

• čajovník čínský (a) – čaj se připravuje z jeho listů či mladých pupenů (druh čaje je odvislý od jejich úpravy)
• kávovník – z Afriky, pěstuje se zejména v Americe; káva se připravuje z pražených semen, pěstuje se zejména kávovník arabský (b, káva z něj se označuje jako arabica) či statný (robusta)
• kakaovník pravý (c) – z Jižní Ameriky, pěstuje se zejména v Africe; pro výrobu kakaa a čokolády se využívají semena („kakaové boby“), ta se melou na kakaovou hmotu, z níž se následně získává kakaové máslo a kakaový prášek

Pro vlákno se pěstují třeba tyto rostliny:

• bambus (d) – různé druhy lipnicovitých rostlin s dutými stonky; bambusové výhonky se konzumují
• bavlník (e) – poskytuje nejvíce využívané rostlinné vlákno, to v rámci rostliny chrání semena, náročný na závlahu

a – čajovník čínský

b – kávovník arabský

c – kakaovník pravý

d – bambus

e – bavlník

Tropická koření pocházejí např. z těchto rostlin:

• pepřovník černý (f) – pěstuje se zejména ve Vietnamu, různé barvy pepře spočívají v rozdílné úpravě peckovic
• vanilka pravá (g) – z Ameriky, pěstuje se hlavně na Madagaskaru, využívají se nezralé tobolky („lusky“), které musejí projít časově náročným zpracováním, vanilková vůně je často nahrazovaná syntetickým vanilinem
• zázvor lékařský (h) – využívají se oddenky
• hřebíčkovec vonný (i) – využívají se poupata
• skořicovník – skořice (j) dovážená do Evropy je zejména ze skořicovníku čínského, jedná se o vonnou kůru

f – pepřovník černý

g – vanilka pravá

h – zázvor lékařský

i – hřebíčkovec vonný

j – skořice

Jako ovoce se využívají plody a plodenství těchto rostlin:

• ananasovník chocholatý (k) – ananas vzniká srůstem bobulí, které obklopují stonek
• banánovník (l) – největší bylina, pěstován zejména ve střední a jižní Americe, banány jsou bezsemenné bobule
• různé citrusy – rod rostlin pocházející z jihovýchodní Asie, plodí např. mandarinky, pomeranče, grapefruity, citrony (m), limety
• kokosovník ořechoplodý (n) – palma rostoucí zejména na pobřeží tropických moří, plody dobře plavou ve vodě
• datlovník pravý (o) – palma pěstovaná pro své sladké peckovice zejména v subtropech

k – ananasovník

l – banánovník

m – citroník

n – kokosovník

o – datlovník

Mezi další významné tropické a subtropické rostliny náleží:

• palma olejná (p) – pěstována kvůli oleji lisovanému z plodů a jejich jader, náročná na chemizaci, plantáže mají krátkou životnost
• podzemnice olejná (q) – květy se po oplození zavrtávají pod zem, její semena jsou arašídy („buráky“)
• cukrová třtina (r) – získává se z ní cukr (sacharóza)
• povíjnice batátová (s) – hlízy (batáty) jsou sladší než brambory, patří mezi svlačcovité (nepříbuzná lilku bramboru)
• rýže setá (t) – obilnina obvykle pěstovaná na zaplavovaných políčkách

p – palma olejná

q – podzemnice olejná

r – cukrová třtina

s – povíjnice batátová

t – rýže setá

Masožravé rostliny obvykle rostou v místech, kde je nedostatek živin. Tyto živiny (zejména dusík a fosfor) mohou získávat ze živočišné kořisti, kterou nalákají (např. vůní/zápachem či vzhledem pastí) a následně rozloží (pomocí trávicích enzymů).

Kořistí masožravých rostlin je obvykle hmyz, určité druhy mohou být ale specializované i na jiné bezobratlé (např. pavoukovce, korýše). Obratlovci jsou spíše výjimečnou kořistí masožravých rostlin s velkými pastmi (např. láčkovka rádža). Některé masožravé rostliny se druhotně přizpůsobily získávání živin z rostlinného opadu (láčkovka soudečková) či trusu živočichů (např. láčkovka Lowova).

Žádná rostlina nezískává kořist květem, květy masožravým (stejně jako jiným) rostlinám slouží k pohlavnímu rozmnožování. Pasti masožravých rostlin jsou ve většině případů přeměněné listy. Typy pastí jsou tyto:

• gravitační – Kořist spadne do dolní části pasti a nemůže vylézt ven. Víčko u gravitačních pastí obvykle slouží k zabránění vniknutí dešťové vody do láčky (a zředění trávicí tekutiny v její spodní části), po lapení kořisti se nezavírá. Vyskytuje se např. u láčkovek či špirlic.
• adhezní (lepivé) – Kořist je nalepena na povrch listu. Např. u tučnic, rosnatek, rosnolistů.
• mechanické sklapovací – Aktivně se hýbou v reakci na přítomnost kořisti, např. u mucholapky podivné či aldrovandky měchýřkaté.
• detentivní (vrš) – Kořist do pasti může pouze zalézt, např. u genlisejí.
• podtlakové – Vázané na vodní prostředí, dochází k otevření víčka pasti a rychlému nasátí kořisti, u bublinatek.

Masožravost u rostlin vznikla víckrát nezávisle na sobě. Mají-li různé druhy masožravých rostlin stejný typ pasti, nemusejí si být blízce příbuzné. Může se jednat o sbíhavý vývoj (konvergenci), např. u láčkovky a láčkovice či rosnatek a tučnic.

a – bublinatka jižní

b – rosnatka okrouhlolistá

c – tučnice obecná

d – mucholapka podivná

e – láčkovka

f – špirlice

g – heliamfora

Mezi masožravé rostliny rostoucí v Česku patří například:

• bublinatka jižní (a) – Nejčastější, má drobné podtlakové pasti, kvete žlutými souměrnými květy.
• rosnatka okrouhlolistá (b) – Zejména na rašeliništích, listy obsahují výstupky s lesklými kapkami lepivé tekutiny (tentakule).
• tučnice obecná (c) – Na prameništích a slatiništích, loví přízemní růžicí lepivých listů.

Většina masožravých druhů v Česku je vázaná na ohrožené biotopy a zvláště chráněná.

V tropech a subtropech rostou například:

• mucholapka podivná (d) – Přirozeně na východě USA, nejčastěji šlechtěná, pasti se aktivně zaklapávají po podráždění chlupů na jejich vnitřní straně.
• láčkovky (e) – Zejména v jihovýchodní Asii.
• špirlice (f) – V Severní Americe.
• heliamfory (g) – Zejména na stolových horách Venezuely, Guyany, Brazílie.

Sukulenty jsou rostliny, které ve svých ztlustlých orgánech skladují vodu (nejčastěji v listech či stoncích). Díky tomu jsou přizpůsobené životu v suchých podmínkách, např. na pouštích či polopouštích. Sukulence vznikla vícekrát nezávisle na sobě – například africké pryšce (a) a americké sloupovité kaktusy (b) žijí v podobných podmínkách a vypadají obdobně, ale nejsou si příbuzné. Mezi kaktusy patří i opuncie (c) s plochými stonky či vánoční kaktus (d), který roste v tropických lesích a sukulenci druhotně ztratil. Listovými sukulenty jsou agáve obecná pocházející z Ameriky (e) či aloe pravá (Aloe vera, f). Z Evropy pochází netřesk střešní (g).

a – sloupový pryšec

b – sloupový kaktus

c – opuncie (nopál)

d – vánoční kaktus

e – agáve obecná

f – aloe pravá (Aloe vera)

g – netřesk střešní

Parazitické rostliny ke své výživě využívají jiné rostliny nebo houby. Mnohdy jim chybí chlorofyl či jej mají malé množství. Rostliny parazitující na jiných rostlinách získávají látky pomocí specializovaných orgánů, haustorií. Vodu, minerální látky i produkty fotosyntézy od hostitele získávají např. kokotice evropská (h), zárazy (i) či podbílek šupinatý (j). Rostliny, které od hostitele získávají jen vodu a minerální látky, přičemž samy fotosyntetizují, se tradičně označují jako poloparazitické (např. jmelí bílé – k). Rostliny, které získávají výživu od hub, jsou mykotrofní (respektive mykoheterotrofní), např. hlístník hnízdák (l) či hnilák smrkový (m).

h – kokotice evropská

i – záraza bílá

j – podbílek šupinatý

k – jmelí bílé

l – hlístník hnízdák

m – hnilák smrkový

Invazní rostliny se dostaly na nové území z jiných částí světa a intenzivně se zde šíří. V Česku jsou invazní např. následující druhy (n–r). V teplejších oblastech (např. na jihu Evropy) jsou invazními rostlinami např. výše zmíněné agáve či opuncie.

n – bolševník velkolepý

o – křídlatka

p – netýkavka žláznatá

q – pajasan žláznatý

r – trnovník akát

Krytosemenné rostliny lze třídit do systematických skupin – čeledí. Rostliny v rámci jedné čeledi jsou si příbuzné a mají určité společné znaky, mohou se však značně lišit svým způsobem života či využitím.

Mezi vyšší dvouděložné rostliny patří mj. čeledi:

• pryskyřníkovité, brukvovité
• růžovité, bobovité
• miříkovité, hluchavkovité
• lilkovité, hvězdnicovité

Poslední kapitola v tomto tématu se věnuje jednoděložným rostlinám.

Procvičování vztahující se k listnatým stromům a keřům najdete v kapitole s tematicky roztříděnými rostlinami. Listnaté dřeviny spadají do většího množství různých čeledí.

Čeledi pryskyřníkovitých i brukvovitých patří mezi pravé dvouděložné rostliny.

Pryskyřníkovité jsou zejména vytrvalé byliny. Často obsahují jedovaté látky. Jejich květy bývají opylované hmyzem, mnohdy jsou žluté. Obsahují větší množství pestíků i tyčinek. Z pestíků vznikají souplodí nažek či měchýřků.

Mezi zástupce pryskyřníkovitých patří například:

• pryskyřníky (a – pryskyřník prudký) – Často na loukách, obvykle kvetou žlutě.
• blatouch bahenní (b) – V blízkosti vody, má 5četné žluté květy a ledvinité listy.
• orsej jarní (c) – Často ve světlých lesích, menšího vzrůstu než blatouch.
• jaterník podléška (d) – Má fialové či růžové květy, trojlaločné listy připomínají játra.
• oměje (e) – Zejména na horách, prudce jedovaté, opylované čmeláky.
• upolín nejvyšší (f) – Na vlhkých loukách, má žluté kulovité květy.
• sasanka hajní (g) – Ve velkých skupinách v listnatých lesích, přezimuje v oddenku.

Brukvovité jsou jednoleté či vytrvalé byliny. Mají často bílé či žluté květy uspořádané do hroznů. Květy mají čtyři kališní lístky, čtyři korunní lístky a 6 tyčinek. Brukvovité obsahují silice. Z mnohých brukvovitých byly vyšlechtěny užitkové rostliny využívané např. jako zelenina nebo pochutiny.

Mezi užitkové brukvovité náleží například:

• řepka (1) – Ze semen se lisuje olej využívaný v potravinářství a k výrobě paliv.
• brukev zelná (2 – planá) – Bylo z ní vyšlechtěno množství druhů zeleniny: zelí, květák, brokolice, kapusta, kedluben…
• ředkev setá (3) – Ředkvičky jsou její kořenové bulvy.
• křen selský (4) – Kořen se používá jako pochutina.
• hořčice setá (5) – Mletím semen se vyrábí hořčice (pochutina).

Mezi plané brukvovité náleží:

• kokoška pastuší tobolka (6) – Plody jsou šešulky typického tvaru.
• česnáček lékařský (7) – V listnatých lesích a místech s vyšším obsahem dusíku, listy po rozemnutí typicky zapáchají.
• huseníček rolní (8) – Používá se jako modelový organizmus v botanice/molekulární biologii.

Čeledi růžovitých i bobovitých patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Růžovité rostliny zahrnují byliny i dřeviny. Mají pravidelné, obvykle 5četné květy s rozlišenými květními obaly. Plodem bývá malvice, peckovice či nažka. Do této čeledi patří většina ovocných dřevin pěstovaných u nás.

Mezi užitkové růžovité patří například:

• jabloň domácí (a), hrušeň obecná (b) – plodí malvice
• třešeň (c), meruňka obecná (d), broskvoň obecná (e), slivoň švestka (f) – plodí peckovice
• jahodník velkoplodý (g) – vyšlechtěný jahodník

Mezi plané růžovité patří například:

• růže šípková (h) – má trny vzniklé přeměnou listů, plody jsou šípky (souplodí nažek v češuli)
• mochna husí (i) – má 5četné žluté květy a zpeřené listy
• trnka obecná (j) – brání se ožeru kolci (větévkami připomínajícími trny)
• kontryhel (k) – v mnoha druzích často na loukách, pastvinách
• tužebník jilmový (l) – vyšší bylina, kvete bíle, na vlhčích půdách
• ostružiník maliník (m) a další ostružiníky (n) – mají souplodí peckoviček
• jahodník obecný (o) – „lesní“ jahoda, na osluněných místech v lesích, na pasekách

Do čeledi bobovitých náleží byliny i dřeviny. Mají souměrné květy s kalichem a korunou. Horní korunní lístek tvoří tzv. pavézu, po stranách květu jsou křídla, dva srostlé spodní korunní lístky tvoří člunek. Listy bobovitý jsou často zpeřené, mohou být přeměněné na úponky. Typickým plodem je lusk. Semena mnohých bobovitých se označují jako luštěniny (1 – fazol, 2 – čočka, 3 – hrách, 4 – sója) a konzumují se. Z bobovitých se též často dělá píce pro dobytek (tolice vojtěška – 5, jetel inkarnát – 6…). Na kořenech bobovitých žijí hlízkové bakterie, které váží vzdušný dusík.

Užitkové bobovité rostliny byly zmíněny výše, mezi plané druhy patří například:

• jetel luční (7) – má růžové hlávky a trojčetné listy
• štírovník růžkatý (8) - má okolíky žlutých květů a trojčetné listy
• čičorka pestrá (9) – kvete růžově, květy jsou v okolících
• hrachor lecha (10) – kvete zjara, barva květů se mění z růžové na modrou dle stáří

Mezi bobovité rostliny nepůvodní na našem území náleží např. trnovník akát (11) či lupina mnoholistá (12). Tyto druhy mění rostlinná společenstva tím, že zvětšují množství dusíku v půdě.

Čeleď miříkovité i hluchavkovité náleží mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Miříkovité rostliny jsou byliny. Jejich listy bývají zpeřené, mnohdy víckrát. Jejich květy jsou obvykle drobné, bílé či žluté, uspořádané do složených okolíků. Před květenstvím se nachází obal z listenů. Plodem bývá dvounažka, která se rozpadá na dvojici plůdků (merikarpií). Mezi miříkovité náleží druhy využívané jako zelenina či koření.

Mezi užitkové miříkovité patří například:

• mrkev obecná (a) – Dvouletá rostlina, roste i volně v přírodě. Vyšlechtěna a pěstována pro svůj zdužnatělý kořen, ten obsahuje β-karoten (provitamín A).
• petržel obecná (b) – Kořenová zelenina využívaná např. do polévek, také využívány listy petržele (např. kudrnky).
• pastinák setý (c) – Využíván podobně jako petržel, kvete žlutě.
• miřík celer (d) – Pěstován pro své bulvy, ty se užívají jako kořenová zelenina. Řapíkatý celer je pěstován pro zdužnatělé řapíky listů.
• kopr vonný (e) – Listy využívány jako koření, např. do koprové omáčky či při nakládání okurek, kvete žlutě.
• kmín kořenný (f) – Dvouletý, kmín jsou jeho plůdky (využívány např. na chleba a další pečivo).

Mezi plané miříkovité patří například:

• kerblík lesní (g) – Na okrajích lesů, v křovinách.
• bršlice kozí noha (h) – Roste na půdách bohatých živinami, v zahradách nevítaný plevel.
• bolehlav plamatý (i) – Vysoká rostlina se skvrnitým stonkem, jedovatý (údajně jím byl otráven Sokrates).
• bolševník velkolepý (j) – Statná invazní rostlina pocházející z Kavkazu, po potřísnění kůže a vystavení slunci vznikají těžce se hojící puchýře.

Hluchavkovité rostliny jsou byliny či keříčky. Mají souměrné květy. Jejich listy jsou jednoduché, vstřícné (křižmostojné – sousední dvojice jsou umístěné kolmo), umístěné na čtyřhranném stonku. Hluchavkovité často obsahují vonné silice, často se používají jako koření nebo léčivé rostliny.

Mezi užitkové hluchavkovité patří například:

• rozmarýn lékařský (1) – Využíván jako koření, např. k dochucení masa.
• bazalka pravá (2) – Koření, typicky se používá čerstvá, původem z Indie.
• dobromysl obecná (3) – Též oregano, typicky užívaná v italské kuchyni.
• šalvěj lékařská (4)
• mateřídouška obecná (tymián, 5) – Koření, pochází ze Středomoří (v Česku neroste planě).
• máta peprná (6) – Obsahuje menthol (ochucení žvýkaček, zubních past apod.).

Mezi plané hluchavkovité patří například:

• hluchavka bílá (7) – Až 50cm bylina, má bílé souměrné pyskaté květy v přeslenech, roste na místech bohatších na živiny.
• hluchavka nachová (8) – Vzrůstem menší než hluchavka bílá, má růžovofialové květy.
• zběhovec plazivý (9) – Vytváří plazivé výběžky, kvete modře.
• popenec obecný (10) – Má drobné okrouhlé zubaté listy, fialové květy, jedlý.
• mateřídoušky (např. mateřídouška vejčitá, 11) – Často aromatické, růžově kvetoucí nízké byliny. Rostou na výslunných místech.

Čeledi lilkovitých i hvězdnicovitých patří mezi vyšší dvouděložné rostliny.

Mezi lilkovité rostliny náleží množství zemědělsky významných, ale též jedovatých druhů. Jedná se o byliny, jejich květy jsou pravidelné, 5četné, mají srostlý kalich a srostlou korunu. Typickým plodem je bobule.

Mezi pěstované lilkovité patří následující rostliny pocházející z Ameriky:

• lilek brambor (1) – Původně dovezen do Evropy jako okrasná rostlina, pěstuje se pro škrobnaté oddenkové hlízy.
• rajče jedlé (2)
• paprika setá (3) – Plody (bobule) obsahují různé množství kapsaicinu, který způsobuje pálivost.
• lilek vejcoplodý (4)
• tabák virginský (5) – Do tabákových výrobků, obsahuje nikotin a další alkaloidy, z celosvětového hlediska rostlina způsobující nejvíce úmrtí.

Mezi planě rostoucí lilkovité náleží tyto jedovaté rostliny:

• rulík zlomocný (6) – V lesích, jedovaté jsou zejména plody (bobule) obsahující alkaloid atropin. Podobné látky se užívají v očním lékařství pro roztažení zornice.
• durman obecný (7) – Planě na rumištích a jako polní plevel, vyšlechtěné durmany se pěstují pro okrasu.

Hvězdnicovité je jednou z druhově nejbohatších čeledí rostlin. Hvězdnicovité jsou většinou byliny. Jejich květenství se nazývá úbor, ten může sestávat z trubkovitých a/nebo jazykovitých drobných květů, jazykovité květy mají paprsek ze srostlých korunních lístků. Typickým plodem je nažka, ta je mnohdy ochmýřená (např. u pampelišky).

Mezi planě rostoucí hvězdnicovité patří:

• sedmikráska obecná (a) – Má žluté trubkovité květy a jazykovité květy s bílým paprskem, obvejčité listy. Dobře snáší sešlap, je jedlá.
• kopretina bílá (b) – Větší než sedmikráska, stonkem je lodyha vyrůstající z přízemní růžice listů.
• pampelišky (c) – Soubor těžko rozpoznatelných druhů (souhrnně pampelišky smetánky, pampeliška lékařská v Česku neroste, proto je namístě vynechat druhové jméno). Mají žluté úbory jazykovitých květů. Rostou na loukách, rumištích.
• heřmánek pravý (d) – Má dutá květní lůžka, aromatický, léčivý.
• podběl lékařský (e) – Vykvétá zjara žlutými úbory, později raší listy.
• čekanka obecná (f) – Má modré úbory. Šlechtěna pro kořen, z něhož se vyrábí náhražka kávy (cikorka, melta). Z příbuzné čekanky listové se získávají puky pro přípravu salátu.
• devětsil lékařský (g) – Na vlhkých místech, zjara tvoří růžovofialová květenství, později rozměrné listy.
• bodláky (h), pcháče (i) – Otrněné rostliny, bodláky mají na rozdíl od pcháčů péřitý chmýr na nažkách.
• lopuch (j) – Má rozměrné listy a plodenství s háčky, přenáší jej živočichové na povrchu těla.

Na polích se pěstuje slunečnice roční (1), z jejích nažek se lisuje potravinářský olej.

Jako okrasné se pěstují např. ostálky (cinie, 2), měsíček lékařský (3), astry (4), aksamitníky („afrikány“, 5) či na podzim vykvétající listopadky (chryzantémy, 6).

Jednoděložné rostliny klíčí jedním děložním lístkem, mají obvykle svazčité kořeny, souběžnou žilnatinu listů, neuspořádané cévní svazky a trojčetné květy s nerozlišeným okvětím. Mezi jednoděložné patří následující čeledi.

Amarylkovité rostliny mají často cibule nebo oddenky. Náleží mezi ně:

• česnek kuchyňský (a) – stroužky jsou zdužnatělé pupeny
• cibule kuchyňská (b) – cibule jsou tvořené krátkým stonkem (podpučím) a zdužnatělými listy
• pór zahradní (c) – cibule je podlouhlá, válcovitá
• pažitka pobřežní (d) – využívají se listy (např. k ozdobě jídel), roste i volně v přírodě
• sněženka podsněžník (e) – v přírodě zvláště chráněná, má zelený vzor na vnitřních okvětních lístcích
• bledule jarní (f) – v přírodě zvláště chráněná, má žluté/zelené skvrny na všech okvětních lístcích, kvete později než sněženka
• narcisy (g) – vyšlechtěné pěstované pro okrasu, jedovaté
• hvězdník (Hippeastrum, h, v zahradnictví „amarylis“) či klivie (i) – pěstované jako pokojové rostliny

Kosatcovité se vyznačují častou tvorbou oddenků či hlíz, mají v květu tři tyčinky. Do této čeledi patří:

• kosatec žlutý (1) – na březích vod, má mečovité listy; často se pěstují další vyšlechtěné kosatce
• šafrán setý (2) – z jeho čnělek se získává koření
• šafrán (krokus) jarní (3) – okrasná jarní cibulovina
• mečík střechovitý (4) – silně ohrožený, má růžovofialové souměrné květy, na východě Česka; v kultuře se pěstují vyšlechtěné mečíky

Lipnicovité (také označované jako trávy) jsou byliny, jejich stonek se nazývá stéblo (často je dutý). Mají zvláštní stavbu květů, ty jsou uspořádány v latách či klasech. Opyluje je hlavně vítr. Mezi plané druhy lipnicovitých patří:

• lipnice luční (a) – běžná tráva s jehlancovitou latou
• jílek vytrvalý (b) – má štíhlé klasy, společně s lipnicí se používá na fotbalová hřiště
• srha laločnatá (c) – má široké a ostré listy, obvykle na místech bohatších na dusík

Mezi pěstované lipnicovité náleží například:

• rýže setá (d) – často pěstovaná na zaplavovaných polích
• cukrová třtina (e) – pro výrobu sacharózy, pěstovaná v tropech a subtropech
• kukuřice setá (f) – jednodomá rostlina, pěstuje se jako pícnina i pro přímou konzumaci
• pšenice (g) – nejběžnější obilnina, obilky se melou na mouku
• žito (h) – má zelenavé obilky, z klasu obvykle vystupují osiny
• ječmen (i) – má zpravidla nejdelší osiny mezi běžnými obilninami, používá se k výrobě sladu
• oves (j) – květenstvím je lata, užívá se např. pro výrobu ovesných vloček

Vstavačovité (také orchideje) jsou jednou z největších čeledí rostlin. Jsou to byliny, jejich květy bývají souměrné a nápadné, opylované hmyzem. Mnohé tropické druhy se pěstují jako pokojové rostliny, orchideje též rostou v Česku (většina druhů je zvláště chráněných).

• můrovec (Phalaenopsis) (1) – nejčastěji šlechtěná orchidej pěstovaná jako pokojová, původem z Asie
• vanilka pravá (2) – původem ze střední Ameriky, jako koření se užívají plody
• prstnatec májový (3) – roste na vlhkých loukách

Mezi další jednoděložné rostliny patří:

• vraní oko čtyřlisté (4) – plodem je jedovatá tmavá bobule (kýchavicovité)
• konvalinka vonná (5) – má hrozny bílých květů se srostlým zvonkovitým okvětím, jedovatá (chřestovité)
• ocún jesenní (6) – růžově kvete na podzim, plody se dostávají nad zem na jaře, prudce jedovatý (ocúnovité)
• chřest lékařský (7) – jeho výhonky jsou používané jako zelenina (chřestovité)
• tulipán zahradní (8) – pěstovaná cibulovina (liliovité)
• lilie zlatohlavá (9) – má hrozny červenofialových květů, zvláště chráněná (liliovité)

Žahavci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Žijí zejména ve slané, ale i ve sladké vodě. Jsou vybaveni žahavými buňkami, které jim slouží k obraně a lovu. Mají jednoduchou stavbu těla, jejich tělo je paprsčitě (radiálně) souměrné. Mají rozptýlenou nervovou soustavu, dýchají celým povrchem těla. Jeden otvor u nich slouží k přijímání potravy i vyvrhování jejích zbytků, vede do dutiny nazývané láčka.

Mezi žahavce patří mj. polypovci, medúzovci, čtyřhranky, korálnatci a parazitické výtrusenky.

Do skupiny polypovců náleží:

• nezmaři (a) – žijí ve stádiu polypa, k podkladu jsou přichyceni nožním terčem; rozmnožují se zejména nepohlavně (pučením), ale i pohlavně (jsou to hermafrodité, jeden jedinec tvoří samčí i samičí pohlavní buňky)
• medúzka sladkovodní (b) – invazní organizmus pocházející z Číny

U medúzovců dochází v rámci životního cyklu ke střídání stádia (přisedlého) polypa a (pohyblivé) medúzy. Polyp se vyvíjí z larvy (planuly) vzniklé splynutím pohlavních buněk, z polypa se následně odškrcují malé medúzy (tomu se říká strobilace). Mezi medúzovce náleží například talířovka ušatá (c) či kořenoústka plicnatá (d).

Čtyřhranky (e) mají na rozdíl od medúz hranatý zvon, některé druhy jsou smrtelně nebezpečné pro člověka.

Korálnatci mají ve svém životním cyklu jen stádium polypa. Sasanky si netvoří schránky, patří mezi ně např. sasanka koňská (f) či sasanka plášťová (g), která žije v mutualistickém vztahu s rakem poustevníčkem. Koráli žijí ve velkých koloniích a vytvářejí si schránky z uhličitanu vápenatého (CaCO₃). Náleží mezi ně např. korál červený (h) či větevník mozkový (i).

Korálové útesy (např. Velký bariérový útes) jsou cennými biotopy, které hostí až 25 % druhů mořských živočichů. Jsou ohroženy např. změnou teploty či složení mořské vody.

Ploštěnci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Žijí buď volně (často ve vodě či vlhkém prostředí) či jako vnitřní parazité živočichů. Mají zploštělé, dvoustranně souměrné tělo.

Ploštěnky žijí volně, české druhy jsou velké v řádu centimetrů (např. ploštěnka mléčná na obrázku). Dýchají celým povrchem těla, vylučují pomocí plaménkových buněk, jejich tělo řídí nervová soustava sestávající ze shluků nervových buněk. Dokáží velmi dobře regenerovat, obnovovat ztracené či poškozené části těla.

Parazitičtí ploštěnci mají často složitý vývojový cyklus, v rámci něhož střídají mezihostitele (v něm se rozmnožují nepohlavně) a hostitele (v tom se rozmnožují pohlavně). Mívají též zjednodušenou stavbu těla.

Motolice jaterní je parazit, jeho dospělci žijí v játrech definitivního hostitele: dobytka či člověka. Vajíčka hostitele opouští trusem, larvy žijí ve vodě a vyvíjejí/množí se v mezihostiteli, plži bahnatce.

Mezi tasemnice náleží např. tasemnice bezbranná. Jejím mezihostitelem je skot (hovězí dobytek), ve svalovině zde vznikají zapouzdřené larvy (boubele). Konzumací masa s boubelemi se může nakazit definitivní hostitel (např. člověk). Tasemnice žije v tenkém střevě hostitele. Má pentlicovité tělo dlouhé až několik metrů, z něj se uvolňují články s vajíčky. Tasemnice dlouhočlenná (jejím mezihostitelem je prase) se v Česku nevyskytuje.

Nákaza výše zmíněnými parazity je v současnosti u člověka vzácná díky dodržování hygieny a veterinární kontrole masa. Čas od času se vyskytují případy nákazy tasemnicí bezbrannou po konzumaci tatarského bifteku; patřičná tepelná úprava masa vývojová stádia parazitů ničí.

Hlístice jsou bezobratlí živočichové. Mají válcovité, nečlánkované tělo a průchodnou trávicí soustavu. Některé druhy žijí volně, některé parazitují na rostlinách či živočiších. Většinou mají oddělená pohlaví.

Mezi hlístice patří například:

• škrkavka dětská (a) – dosahuje 15–20 cm, parazituje v tenkém střevě, nákaza je možná např. z nemyté zeleniny, na kterou se dostanou vajíčka z výkalů (v Česku vzácná, v rozvojových zemích však ucpání střeva škrkavkami může vést i k úmrtí)
• svalovec stočený (b) – jeho larvy se opouzdřují ve svalovině, např. v praseti divokém
• roup dětský (c) – parazituje v tlustém střevě, samičky kladou vajíčka kolem řitního otvoru (těmi se děti mnohdy opětovně nakazí)
• háďátka – rozkladači v půdě, někdy parazitují na rostlinách (např. háďátko řepné, háďátko obilné); háďátko obecné (d) se v biologii používá jako modelový organizmus

Ploštěnci i hlístice mnohdy parazitují, na první pohled vypadají podobně a často se o nich učí společně. Tyto skupiny jsou však zcela nepříbuzné (ploštěnci patří do skupiny Lophotrochozoa, kdežto hlístice náleží do skupiny Ecdysozoa).

Měkkýši jsou bezobratlí živočichové, mají měkké tělo obvykle kryté vápenatou schránkou (ta může být druhotně ztracená či přeměněná). Žijí zejména ve slané vodě, ale i ve sladké vodě a na souši. Potravu rozmělňují pomocí raduly – pásky s chitinovými zuby (mimo mlžů). Mezi měkkýše se řadí plži, mlži a hlavonožci, ale také další méně početné skupiny (ze současných červovci, chroustnatky, přílipkovci, kelnatky). Měkkýši se zabývá vědní obor malakologie.

Plži mohou žít ve slané i sladké vodě či na souši. Jejich schránkou je obvykle spirálně stočená ulita. Mezi plže patří například:

• hlemýžď zahradní (a) – největší ulitnatý plž původní v Česku, na zimu si vytváří vápenaté víčko v ústí schránky, zimuje v zemi; konzumovaný druh; podobně jako další plži je hermafrodit, k rozmnožování jsou ale třeba dva jedinci
• páskovka keřová (b) – menší než hlemýžď zahradní, má obvykle páskovanou ulitu (ta ale může být i žlutá či růžová)
• plovatka bahenní (c) – sladkovodní (zejména ve stojatých vodách), má špičatou ulitu
• bahnatka malá (d) – sladkovodní, mezihostitelem motolice jaterní
• okružák ploský (e) – sladkovodní, má zploštělou, terčovitou ulitu

a – hlemýžď zahradní

b – páskovka keřová

c – plovatka bahenní

d – bahnatka malá

e – okružák ploský

• slimák největší (f) – nahý plž, jako další slimáci má lištu (kýl) v zadní části těla
• plzák španělský (g) – nahý plž, invazní organizmus pocházející z jihozápadní Evropy, dospělci hnědí až červenohnědí, často v blízkosti člověka; podobný původní plzák lesní (h) má obvykle méně „špinavé“ zbarvení, žije ve vlhkých lesích
• achatina žravá (i) – z Afriky, chována doma
• ostranky (j) – draví mořští plži, ve starověku využívány jako zdroj purpurového barviva

f – slimák největší

g – plzák španělský

h – plzák lesní

i – achatina žravá

j – ostranka jaderská

Mlži žijí ve slané či sladké vodě. Jejich schránka sestává ze dvou lastur, které se mohou otevírat a zavírat. Lastury jsou spojené vazem (jeho tah lastury otevírá), schránku naopak uzavírají svaly. Mlži se obvykle živí filtrováním drobných částeček z vody. Mají nepřímý vývoj, larvy sladkovodních druhů často parazitují na žábrách ryb. Do skupiny mlžů náleží například:

• škeble rybničná (1), škeble říční (2) – Velcí sladkovodní mlži s tenkostěnnými lasturami.
• ústřice jedlá (3) – Běžný konzumovaný mořský druh, chována i uměle.
• perlotvorka mořská (4) – Typická tvořením perel, tělíska (např. zrnka písku) vniklá do schránky jsou obalována perletí.
• další mořské druhy, jako např. slávka jedlá (5) s nesouměrnými modrošedými lasturami; srdcovka (6); hřebenatka (7); zéva obrovská (8) patřící mezi největší mlže

1 – škeble rybničná

2 – škeble říční

3 – ústřice jedlá

4 – perlotvorka mořská

5 – slávka jedlá

6 – srdcovka jedlá

7 – hřebenatka

8 – zéva obrovská

Hlavonožci jsou výlučně mořští, živí se dravě. Mimo loděnky mají redukovanou schránku. Pohybují se pomocí chapadel, ploutevního lemu či vypouštění vody (reaktivní způsob pohybu). Mezi hlavonožce náleží například:

• chobotnice pobřežní (I) – Velmi inteligentní, žere např. korýše či jiné měkkýše.
• sépie obecná (II) – Schránku má redukovanou v sépiovou kost (zdroj vápníku např. pro exotické ptactvo).
• krakatice obrovská (III) – Včetně chapadel až 20m délky, možná předloha pro bájného krakena.

I – chobotnice pobřežní

II – sépie obecná

III – krakatice obrovská

Kroužkovci zahrnují vodní i suchozemské druhy. Mají tělo rozdělené na víceméně stejné články. Některé tělní soustavy se opakují v každém článku (např. vylučovací), jiné (např. uzavřená cévní, nervová) prostupují všemi články.

Mnohoštětinatci jsou mořští, dýchají žábrami. Mezi zástupce této skupiny patří např. palolo zelený či nereidka hnědá.

Mezi opaskovce patří například:

• žížaly – živí se tlejícím listím, svou činností vytvářejí humus a provzdušňují půdu; dýchají celým povrchem těla, pohyb jim usnadňují štětinky na jednotlivých článcích; jsou světloplaché; při rozmnožování se dva jedinci spojují opasky
• nitěnka obecná – žije na dně znečištěných vod, lze jí krmit akvarijní ryby
• pijavka koňská – dravá pijavka
• pijavka lékařská – v Česku vzácná, parazit, živí se krví
• chobotnatka rybí – parazit, saje krev na žábrách a kůži ryb

Pavoukovci jsou skupinou bezobratlých živočichů. Patří do kmene členovci a podkmene klepítkatci. Mezi pavoukovce se řadí pavouci, sekáči, roztoči, štíři, štírci a další. Jsou převážně suchozemští. Mají obvykle 6 párů končetin: 1. pár je přeměněn na klepítka (chelicery), 2. pár na makadla (pedipalpy), 4 páry končetin jsou kráčivé.

Pavouci jsou draví (mimo drobné výjimky). Jako další pavoukovci mají 4 páry kráčivých končetin (nohou). Mají obvykle 8 (či 6) očí. Pavouci pomocí snovacích bradavek na konci zadečku produkují pavučinové vlákno. To může sloužit k vytváření pavučin, ale také např. kokonů chránících vajíčka a mláďata. Hlavohruď je se zadečkem u pavouků spojena (tenkou) stopkou. Pavouci ochromují kořist pomocí klepítek, do nichž ústí jedové žlázy. Následně do kořisti vypouštějí trávicí enzymy, což zajišťuje mimotělní trávení. Natrávenou kořist přijímají většinou v tekutém stavu.

Samice pavouků jsou obvykle větší než samci. Mezi zástupce pavouků náleží například:

• křižák obecný (a) – tvoří svislé kruhové sítě, na zadečku má typický kříž
• křižák pruhovaný (b) – z teplejších oblastí se rozšířil do celého Česka; zejména na loukách, má výstražné žluto-černé zbarvení
• vodouch stříbřitý (c) – pavouk přizpůsobený životu ve vodě (zde si tvoří zvon naplněný vzduchem)
• třesavka (d) – původně ze Středomoří, obývá domácnosti
• sklípkani (e) – zejména v subtropech a tropech, hrabou si nory; mnohé druhy se dají chovat
• pokoutníci – pokoutník tmavý (f) či méně častý pokoutník domácí žijí v blízkosti člověka, stavějí si pavučiny v rozích místností
• běžníci (g) – často mají maskovací zbarvení, loví opylovače na květech; mláďata při babím létu létají vzduchem na pavučinových vláknech

Jen velké druhy pavouků (např. zápřednice jedovatá – h) mají dostatečně rozměrná klepítka na to, aby prokousli lidskou kůži. Drtivá většina běžných druhů v Česku je pro člověka neškodná. Pavouci v domácnostech naopak loví různé nevítané živočichy.

Sekáči mají hlavohruď se zadečkem srostlou celou šíří. Na rozdíl od pavouků nestaví sítě a mají pouze 2 oči. Mnohdy mají dlouhé nohy. Ty dokáží v případě ohrožení odlomit (tomu se říká autotomie), hýbající se odlomená končetina může „zdržet“ predátora. Mezi zástupce sekáčů náleží sekáč domácí (1).

Roztoči jsou obvykle drobní. Žijí různými způsoby života. Náleží mezi ně například:

• klíště obecné (2) – samičky sají krev obratlovců, přenáší např. bakterie způsobující lymskou boreliózu či viry způsobující klíšťovou encefalitidu (proti ní lze očkovat)
• kleštík včelí (kleštík zhoubný) (3) – nepůvodní v Česku (zavlečen koncem 20. století), parazituje na včele medonosné

Štíři (4) žijí zejména v tropech a subtropech. Makadla mají zakončena klepety, na konci článkovaného zadečku mají jedový osten. Štírci (5) dosahují menších rozměrů než štíři (v řádu milimetrů), nemají jedovou žlázu na konci zadečku.

Korýši jsou dle tradičního pojetí* převážně vodní bezobratlí živočichové, kteří patří do kmene členovců. Často mají nad pokožkou krunýř (zejména z chitinu a uhličitanu vápenatého).

Mezi zástupce korýšů patří:

• raci – v Česku je původní např. rak říční (a) či rak kamenáč; invazní americké druhy raků (např. rak pruhovaný – b, rak signální) přenášejí původce račího moru, čímž původní druhy důrazně ohrožují
• planktonní korýši (drobní, vznášejí se ve vodě): např. hrotnatka (c), buchanka (d)
• stínky (e) a svinky (f) – suchozemské, žijí např. v opadance, pod kameny, ve sklepích apod.
• žábronožka sněžní (g), listonoh jarní či letní (h) – žijí v periodických tůních, ty v létě vysychají, živočichové toto období přežívají ve formě vajíček

V moři žijí např. tito korýši:

• humr evropský (1), langusta obecná (2), garnát obecný (3), krevetka severní (4) – konzumovaní
• krabi (5) – mají zadeček stočený pod hlavohrudí, pohybují se obvykle do stran
• raci poustevníčci (6) – obývají prázdné ulity plžů, žijí v mutualizmu se sasankami
• velekrab japonský (7) – největší korýš žijící ve velkých hloubkách

* Korýši v tradičním pojetí jsou dle současných poznatků nepřirozenou skupinou. Mezi korýše totiž patří i skupina šestinozí, která obsahuje mj. hmyz. Korýši v tomto širším smyslu se označují jako Pancrustacea.

Hmyz zahrnuje přes 90 % druhů živočichů na Zemi. Hmyz je převážně suchozemskou skupinou, některé druhy či vývojová stádia žijí ve sladké vodě. Zástupci hmyzu mají většinou 6 kráčivých nohou a složené oči z drobných oček. Suchozemští zástupci dýchají vzdušnicemi.

Hmyz patří mezi členovce, dále pak do skupiny Pancrustacea (korýši v širším smyslu)* a skupiny šestinozí.

Zástupci hmyzu mohou mít různě vyvinuté ústní ústrojí (např. lízací u much, bodavě-sací u komárů či ploštic, kousací u brouků, sací u motýlů).

Zástupci hmyzu většinou létají za pomoci křídel protkaných žilnatinou. Křídla chybějí evolučně původním zástupcům (např. rybenkám). U některých druhů (zejména u parazitů – blecha, štěnice, veš…) jsou ztracená druhotně.

U „hmyzu s proměnou nedokonalou“ se stavba těla mladého jedince podobá stavbě těla dospělce (např. rovnokřídlí, polokřídlí). Hmyz s proměnou dokonalou má ve svém životním cyklu stádium kukly, mladý jedinec se od dospělce liší jak stavbou těla, tak často i ekologií (např. motýli, dvoukřídlí).

Hmyz je zásadní součástí ekosystémů, některé druhy (např. včela medonosná, potemník moučný) jsou přímo využívané člověkem.

* Zástupci hmyzu (respektive šestinohých) se dříve společně se stonožkovci řadili do skupiny vzdušnicovci. Tato skupina je však nepřirozená (vzdušnice šestinohých a stonožkovců vznikly nezávisle na sobě). Zastaralé systematické zařazení hmyzu však stále přetrvává v učebnicích.

„Hmyz s proměnou nedokonalou“ je pomocná skupina hmyzu, kde je mladý jedinec stavbou těla podobný dospělci (pouze dorůstá), v životním cyklu není přítomno stádium kukly.

Rybenka domácí (a)* je bezkřídlý hmyz. Žije v blízkosti člověka, bývá aktivní v noci.

Larvy jepic (b) žijí ve vodě, dospělci mají velmi krátký život (v řádu hodin až dnů).

Vážky i jejich larvy jsou dravé. Larvy žijí pod vodou, loví mj. prodlouženým spodním pyskem (maskou). Do této skupiny hmyzu patří např. vážky, šídla (c) či motýlice.

Švábi mnohdy mají zakrnělá křídla. Bývají všežraví. Některé druhy, např. šváb obecný (d) či rus domácí, jsou škůdci v budovách. Mezi šváby náleží i termiti, ti žijí sociálním (společenským) způsobem života.

Škvoři (např. škvor obecný – e) mají první pár křídel přeměněný v malé krovky. Klíšťkovité štěty na konci zadečku jim slouží k obraně a skládání blanitých křídel.

Rovnokřídlí mají často 3. pár končetin přizpůsobený ke skákání, dokáží vytvářet zvuky třením částí těla o sebe (stridulace). Patří sem saranče (např. saranče čárkovaná – f), kobylky (oproti sarančím mají delší tykadla, české druhy jsou větší), cvrčci či krtonožka obecná.

Vši druhotně ztratily křídla a přizpůsobily se parazitování. Veš dětská (g) žije ve vlasech, živí se krví.

Do skupiny polokřídlých patří mj. mšicosaví a ploštice:

• Mezi mšicosavé patří mšice (h), ty se živí šťávami rostlin. Mnohdy žijí v symbióze s mravenci.

• Ploštice mají polokrovky, první pár křídel, který je vpředu zpevněný (sklerotizovaný) a vzadu blanitý. Ústní ústrojí ploštic je bodavě-savé, většinou se živí rostlinnými šťávami, některé druhy (např. štěnice domácí) jsou parazitické. Mezi ploštice patří např. ruměnice pospolná (i) žijící často na kmenech lip či bruslařka (j), dravá ploštice pohybující se po vodní hladině.

* Nedokonalá a dokonalá proměna se obvykle rozlišují u křídlatého hmyzu, kam rybenka nepatří. Přesto i o rybence platí, že prakticky jen dorůstá.

Hmyz s proměnou dokonalou zahrnuje skupiny hmyzu, u nichž má mladý jedinec zcela jinou stavbu těla než dospělec. Mladý jedinec se od dospělce často liší svou ekologií (např. tím, kde žije, čím se živí).

Z vajíčka (A) se líhne mladý jedinec (larva, např. u motýlů konkrétně housenka – B), ten se několikrát svléká a roste. Poslední svlečená pokožka (kutikula) vytvoří kuklu (C). Zde dojde k rozpadu tkání a prakticky od základu se „sestaví“ dospělý jedinec (imago, D). Dospělci se rozmnožují a cyklus se opakuje.

Síťokřídlí mají křídla s výraznou žilnatinou. Patří sem např. dravá zlatoočka obecná či mravkolev obecný, jehož larvy (1) loví s využitím jamek v písku.

Blanokřídlí mají dva páry blanitých křídel. Zahrnují mnohé sociální druhy: Včela medonosná (2) je významným opylovačem. Z nektaru rostlin či medovice vytváří med, který uskladňuje do plástů jako potravu. Čmeláci (např. čmelák zemní) jsou zpravidla zavalitější než včely. Vosy a sršně (3) mají výstražné zbarvení, jsou dravé. Mravenci (např. mravenec lesní – 4) žijí pospolitě v mraveništích, křídla mají pouze v čase rozmnožování.

Brouci mají první pár křídel přeměněný na zpevněné krovky. Mívají různorodá tykadla, jejich ústní ústrojí je kousací (často přeměněné v lízací). Mezi brouky patří např. draví střevlíci (4), roháč obecný (5), světlušky (6) či slunéčka (7).

Dvoukřídlí mají jeden pár blanitých křídel, druhý pár mají přeměněný na kyvadélka (haltery), ta jim slouží k manévrování. Mají beznohé larvy. Mezi dvoukřídlé patří např. moucha domácí (a), komáři (b), jejichž samičky sají krev, či výstražně zbarvené pestřenky (c).

Mezi blechy patří blecha obecná (d). Má zploštělé tělo, saje krev člověka a dalších obratlovců.

Motýli mají rozměrná křídla pokrytá drobnými šupinkami. Jejich housenky jsou zpravidla býložravé, dospělci se živí nektarem. Mezi motýly s denní aktivitou patří například babočky (e) či okáči (f), noční aktivitu má třeba kovolesklec gama (g) či dlouhozobka svízelová (h).

Paryby jsou skupinou převážně mořských obratlovců. Mají chrupavčitou kostru, dýchají žábrami.

Žraloci mají hydrodynamické tělo pokryté ostrými šupinami. Jejich zuby se postupně obměňují. Patří mezi ně například:

• žralok obrovský (a) – největší zástupce, filtruje plankton
• žralok bílý (b) – dravý, na vrcholu potravních řetězců
• kladivoun bronzový (c) – dravý, má zploštělou hlavu

Útoky dravých žraloků na lidi jsou vzácné (celosvětově se odehraje kolem 80 případů za rok), nicméně jsou medializované. Asi 15 % z nich vede k úmrtí člověka.

Rejnoci mají zploštělé tělo, jejich párové ploutve srůstají v ploutevní lem. Mezi rejnoky náleží například:

• rejnok ostnatý (d) – žije např. ve Středozemním a Baltském moři
• manta obrovská (e) – největší z rejnoků, široká až 5 m
• parejnok elektrický (f) – loví za použití elektrického výboje

Mezi chiméry patří např. chiméra podivná.

Paprskoploutvé ryby jsou skupinou vodních obratlovců. Mohou žít ve sladké i slané vodě, případně mezi sladkou a slanou vodou migrovat. Mají obvykle kostěnou kostru. Dýchají žábrami, které jsou kryté kostěnými skřelemi. Kůže ryb je pokryta šupinami a slizem. Ryby mohou mít plynový měchýř, který udržuje pozici těla ve vodě. Mezi smyslové orgány ryb náleží např. hmatové vousy či postranní čára, která umožňuje vnímání proudění vody.

Rozmnožování ryb se nazývá tření. Oplození je vnější, samec vypouští spermie (mlíčí) a samice vajíčka (jikry).

a – kapr obecný

b – okoun říční

c – lín obecný

d – karas obecný

e – štika obecná

f – sumec velký

g – pstruh obecný

h – losos obecný

i – úhoř říční

Mezi sladkovodní ryby patří například:

• kapr obecný (a) – Přirozeně žije v okolí Černého a Kaspického moře, na území Česka se chová již asi 500 let.
• okoun říční (b) – Má rozdělenou hřbetní ploutev, dravý.
• lín obecný (c) – Žije u dna vod, má oblé ploutve.
• karas obecný (d) – Menší než kapr, vytlačován invazním karasem stříbřitým.
• štika obecná (e) – Dravec s protáhlým tělem.
• sumec velký (f) – Aktivní hlavně v noci, patří mezi největší ryby Evropy.
• pstruh potoční (g) – Jako další lososovití má tukovou ploutvičku, mívá červené skvrny na světlém podkladu.

Losos obecný (h) žije po většinu života v moři, za účelem rozmnožování migruje do řek. Úhoř říční (i) má hadovité tělo, za rozmnožováním migruje ze sladkých vod Evropy do Sargasového moře.

1 – sleď obecný

2 – treska obecná

3 – tuňák

4 – sardinka obecná

5 – koníček mořský

6 – klaun očkatý

Mořské jsou např. tyto druhy ryb:

• sleď obecný (1) – Připravují se z něj např. závitky (zavináče).
• treska obecná (2) – Dravá ryba chladných moří, často zpracovávána na filety.
• různé druhy tuňáků (3)
• sardinka obecná (4) – Často konzervována.
• koníček mořský (5) – Má netypický tvar těla a chápavý ocas, jikry se vyvíjejí v břišním vaku samce.
• klaun očkatý (6) – Žije v mutualistickém (vzájemně prospěšném) vztahu se sasankami.

Obojživelníci jsou skupinou obratlovců. Žijí na souši, ale do určité míry jsou vázaní na vodní prostředí (zejména při rozmnožování). Jejich kůže je žláznatá a neustále vlhká. Larvy dýchají žábrami, dospělci plícemi (též se u nich uplatňuje kožní dýchání). Mají nestálou teplotu těla.

Mezi ocasaté obojživelníky patří například čolek obecný (a) či výstražně zbarvený, vejcoživorodý mlok skvrnitý (b).

Larva žab (někdy též obojživelníků obecně) se nazývá pulec. Žáby v dospělosti nemají ocas. Samci mnohdy mívají ozvučné měchýřky, které zesilují jejich skřehotání.

Mezi žáby patří například:

• ropucha obecná (1) – má zavalité tělo s bradavičnatou kůží
• skokani – např. skokan zelený (2) a skokan hnědý (3)
• kuňka žlutobřichá (4) – na břiše má výstražné zbarvení, které ukazuje při ohrožení
• rosnička zelená (5) – na nohou má přísavné polštářky, dokáže lézt po rostlinách
• pralesničky (6) – často výstražně zbarvené, jedovaté žáby; žijí v tropech

Plazi jsou skupinou* obratlovců. Neptačí plazi mají nestálou tělesnou teplotu. Plazi jsou přizpůsobeni životu na souši (suchozemští plazi mají suchou kůži), někteří jsou druhotně vodní. U plazů jsou vyvinuté zárodečné obaly. Mláďata se většinou líhnou z vajec s vápenatou skořápkou.

Želvy mají tělo kryto kostěným krunýřem, který vzniká mj. přeměnou žeber. Mají bezzubé čelisti. Patří sem například:

• želva bahenní (a) – původní v Česku, má tmavý krunýř se žlutými skvrnkami
• želva žlutohnědá (řecká) (b) – žije na jihu Evropy, býložravá
• želva nádherná (c) – ze Severní Ameriky, chová se
• želva sloní (d) – žije na Galapágách, patří mezi největší želvy a nejvíce dlouhověké obratlovce
• kareta obrovská (e) – přizpůsobena životu ve vodě

Šupinatí plazi zahrnují ještěry a hady. Mezi ještěry náleží:

• ještěrka obecná (1) – samci jsou zelení, samice hnědé
• ještěrka zelená (2) – samci mají modré hrdlo, v teplejších oblastech
• slepýš křehký (3) – ještěr se zakrnělými končetinami
• varan komodský (4) – největší ještěr, dravý
• leguán zelený (5) – býložravý, má hřeben trnů na hřbetě
• chameleon obecný (6) – dokáže měnit zbarvení kůže dle nálady a podkladu

Hadi jsou výlučně draví, mají výrazně roztažitelné čelisti. Patří sem například:

• užovka obojková (a) – má za hlavou bílé/žluté skvrny, jako další užovky má kulatou zornici
• zmije obecná (b) – má svislou zornici a obvykle černý klikatý pruh na zádech, jedovatá
• v tropech žijí např. škrtiči hroznýš královský (c) či anakonda velká (d); kobra indická (e) usmrcuje kořist jedem

Mezi krokodýly náleží například:

• krokodýl nilský (1)
• aligátor severoamerický (2)
• gaviál indický (3) – má dlouhé a úzké čelisti

V druhohorách byli dominantními plazi dinosauři.

* Podle současného poznání jsou plazi nepřirozenou skupinou. Plazi včetně ptáků se řadí do skupiny Sauropsida.

Ptáci jsou teplokrevní obratlovci, vznikli z plazů*. Jejich čelisti jsou bezzubé, přeměněné v zobák. Velké množství ptačích druhů je uzpůsobeno létání. Efektivnější výměnu vzduchu v plicích zajišťují vzdušné vaky, které mohou zasahovat i do kostí (kosti jsou tak odlehčené). Povrch těla je u ptáků kryt peřím; peří obrysové slouží zejména k letu, peří prachové slouží jako tepelná izolace. Mohutné létací svaly se upínají na hřeben hrudní kosti. Ptáci za účelem rozmnožování snášejí vejce, která obvykle zahřívají.

* Přesněji řečeno jsou ptáci společně s plazy (v klasickém pojetí) součástí přirozené skupiny Sauropsida.

Běžci nedokážou létat, rychle však běhají. Patří mezi ně např. pštros dvouprstý (a) žijící v Africe, nandu pampový (b) z Jižní Ameriky či australský emu hnědý (c).

Hrabaví ptáci nepříliš dobře létají, množství času tráví na zemi. Do této skupiny náleží např. křepelka polní (d) či koroptev polní (e). Tyto druhy jsou ohrožené např. intenzivním zemědělstvím. Tetřev hlušec (f) je v Česku vzácný. Kur domácí (g, samice je slepice, samec kohout) byl pravděpodobně vyšlechtěn mj. z kura bankivského žijícího v jižní a jihovýchodní Asii. Bažant obecný (h) pochází z Malé Asie, podobně jako u kura domácího se u něj vyskytuje výrazná pohlavní dvojtvárnost.

Měkkozobí mají měkké ozobí. Patří sem např. holub domácí (i) původně chovaný pro maso a přenos zpráv. Holub hřivnáč (j) je ve srovnání s holubem domácím větší a má světlé skvrny na stranách krku. Hrdlička zahradní (k) se na území Česka rozšířila z Balkánu, má černý pruh na krku a světle šedé peří. Původní hrdlička divoká (l) má na krku pruhů více.

Vrubozobí mají vroubkovaný zobák, který slouží k drcení rostlinné či živočišné potravy. Do této skupiny patří např. labuť velká (m), kachna divoká (n) či husa velká (o).

Mezi čápy vyskytující se na území Česka náleží čáp bílý (n, hnízdí v blízkosti člověka) a čáp černý (o, hnízdí zejména v lesích, na skalách). Čápi jsou typickým příkladem migrujících ptáků, kteří v zimě pobývají v Africe.

Mezi veslonohé patří následující druhy. Volavka popelavá (p) se živí hlavně rybami, v letu lze rozlišit od čápa podle prohnutého krku. Kormorán velký (q) je v dospělosti černě zbarven, v jeho potravě též převládají ryby.

Ptáci ze skupiny krátkokřídlí jsou např. tito: Lyska černá (r) má typickou bílou lysinu nad kořenem zobáku. Nemá plovací blány, na nohou má kožní lemy. Slípka zelenonohá (s) má tmavé peří, žluté nohy a červený čelní štítek.

Racek chechtavý (t) má typický hlas, hnízdí v koloniích. Patří do skupiny dlouhokřídlých.

Tučňáci (např. tučňák kroužkový – u) žijí až na výjimku na jižní polokouli. Druhotně ztratili schopnost létat, dovedou však dobře plavat.

Sovy jsou draví ptáci, kteří jsou aktivní zejména v noci. Mají výborný sluch, oči směřující dopředu, dokáží tiše létat. Kořist polykají vcelku, následně zvrátí její zbytky (vývržky). Mezi sovy náleží například:

• puštík obecný (a) – nejběžnější sova Česka
• kalous ušatý (b) – má pírka připomínající uši, oranžové oči
• výr velký (c) – největší sova Evropy
• sýček obecný (d) – drobná sova, kriticky ohrožena mj. kvůli úbytku vhodných míst k životu
• sova pálená (e) – světle zbarvená sova se srdcovitým závojem kolem očí

Dravci a sokoli jsou dvě obdobně přizpůsobené, avšak nepříbuzné skupiny. Jedná se o predátory s výborně vyvinutým zrakem. Mezi dravce patří třeba:

• káně lesní (f) – častý středně velký dravec, živí se zejména drobnými savci
• orel mořský (g) – největší evropský orel, v Česku vyhuben a reintrodukován; má bílý ocas, často v blízkosti vod
• jestřáb lesní (h) – středně velký dravec s černo-bíle proužkovaným břichem a žlutým okem

Do řádu sokolů patří například:

• poštolka obecná (i) – běžný malý sokol, má rezavé zbarvení, v letu zužující se ocas; dokáže se třepotat na místě
• sokol stěhovavý (j) – má černý „vous“ pod okem, v Česku vzácný

Mezi svišťouny náleží například rorýs obecný (k). Pobývá prakticky jen ve vzduchu (za letu i spí). Lze poznat podle srpovitých křídel, živí se hmyzem. Kolibříci (l) žijí v Americe, živí se nektarem z květů.

Do skupiny srostloprstých patří kupříkladu ledňáček říční (m). Má nezaměnitelné, výrazné modro-oranžové zbarvení. Živí se zejména rybami, hnízdí v písčitých či hlinitých březích.

Šplhavci často hnízdí v dutinách stromů, které sami tvoří. Mezi šplhavce patří:

• datel černý (n) – největší český šplhavec; má černé peří, samec má červené temeno, samice pouze proužek na týlu
• strakapoud velký (o) – černo-červeno-bíle zbarven, menší než datel
• žluna zelená (p) – často hledá potravu na zemi, žere hlavně mravence

Zástupcem kukaček je kukačka obecná (q). Jedná se o hnízdního parazita, klade vejce do hnízd jiných ptáků.

Pěvci jsou početnou skupinou ptáků (tvoří asi polovinu ptačích druhů celkově). Mají zpravidla dobře vyvinuté hlasové ústrojí.

Mezi pěvce patří například:

• sýkora koňadra (a) – běžný pěvec se žlutým břichem a černou hlavou, příbuzná sýkora modřinka (b) je menší a má modré temeno
• kos černý (c) – samci jsou černí se žlutooranžovým zobákem, samice hnědé; nyní často v blízkosti člověka
• pěnkava obecná (d) – jeden z nejběžnějších pěvců, má dva bílé proužky na křídle
• vrabci – obývají např. okraje obcí a křoviny; u vrabce domácího (e) se projevuje pohlavní dvojtvárnost, vrabec polní (f) má černou skvrnu na tváři
• strnad obecný (g) – v zemědělské krajině, na mezích a v křovinách, samci jsou výrazně žlutí
• stehlík obecný (h) – má červené zbarvení na hlavě a žluté na křídle, živí se např. semeny pcháčů a bodláků

• hýl obecný (i) – má černou hlavu, samci červené břicho, samice hnědé
• vlaštovka obecná (j) – má červené hrdlo a výrazně vidlicovitý ocas, loví hmyz za letu, tvoří si miskovitá hnízda z bláta a slin
• jiřička obecná (k) – oproti vlaštovce má jen slabě vykrojený ocas, bílou kostrč, tvoří pospolitá polokulovitá hnízda
• špaček obecný (l) – menší než kos, samci mají tečkované peří; živí se zejména plody
• červenka obecná (m) – má červenou náprsenku, teritoriální, vyhledává potravu hlavně na zemi
• drozd zpěvný (n) – zejména hnědého/okrového zbarvení, žere zejména bezobratlé (dokáže např. rozbíjet schránky měkkýšů)
• brhlík lesní (o) – modrošedě a žlutooranžově zbarven, obratně šplhá po stromech
• králíček obecný (p) – nejmenší opeřenec Česka, v jehličnatých lesích

• krkavcovití ptáci – jsou zpravidla všežraví, vynikají svou inteligencí
  • sojka obecná (q) – má modré pole na křídle
  • straka obecná (r) – má černo-bílé zbarvení, poslední dobou se stěhuje do měst
  • vrána černá (s; rozšířena na západě), vrána šedá (t; rozšířena na východě)
  • havran polní (u) – větší než vrána, má holou kůži na kořeni zobáku
  • krkavec obecný (v) – oproti dravcům ze siluety při letu důrazněji vyčnívá hlava, má klínovitý ocas

Savci jsou obratlovci se stálou tělesnou teplotou. Tělo mají kryté srstí, svá mláďata krmí mateřským mlékem. Zárodek se alespoň určitý čas vyvíjí v těle matky (u placentálů zajišťuje výměnu látek mezi matkou a plodem placenta). Srdce savců obsahuje 2 síně a 2 komory, pravá a levá část srdce jsou dokonale oddělené přepážkou.

Savci žijí na souši, někteří (např. kytovci) druhotně obývají vodní prostředí. Letouni jsou schopni aktivního letu.

Mezi vejcorodé (resp. do skupiny ptakořitní) patří ptakopysk podivný (a) a čtyři druhy ježur (b). Tito savci mají kloaku, snášejí vejce. Vyskytují se pouze v Austrálii a na Nové Guinei.

Vačnatci přirozeně obývají zejména Austrálii, vačice žijí v Americe. Jejich mláďata se rodí nedokonale vyvinutá a dále se vyvíjejí ve vaku samice. Mezi vačnatce patří například:

• koala medvídkovitý (1) – Živí se prakticky výhradně eukalyptem (blahovičníkem).
• klokani (např. klokan rudý, 2) – Jsou býložraví, pohybují se i za pomoci svalnatého ocasu.
• ďábel medvědovitý (3, „tasmánský čert“) – Žije prakticky jen na Tasmánii.
• vačice (např. vačice opossum, 4) – Jedná se zejména o všežravce.

Skupině placentálové jsou věnovány následující kapitoly.

Šelmy jsou skupinou placentálních savců. Jsou to obvykle masožravci, v potravních řetězcích stojí na pozici vrcholových predátorů. Šelmy jsou často velmi pohyblivé, též mají výkonné smysly (zejména zrak, čich). Do skupiny šelem náleží i ploutvonožci, kteří se přizpůsobili životu ve vodě.

Mezi kočkovité šelmy patří například:

• kočka divoká (a) – Zavalitější a plašší než kočka domácí (b), která z kočky divoké byla vyšlechtěna, kočka divoká se pozvolna do Česka vrací.
• rys ostrovid (c) – Největší kočkovitá šelma Česka, má trojúhelníkové uši s typickými černými štětinami, živí se zejména srnčí zvěří.
• lev (d) – Žije v savanách Afriky (a omezeně v Indii), má výraznou pohlavní dvojtvárnost.
• tygr (e) – Největší kočkovitá šelma, má různé poddruhy (např. tygr indický, kriticky ohrožený tygr sumaterský, tygr ussurijský žijící v tajze).
• levhart skvrnitý (f) – Žije v Asii a Africe, má skvrny se světlejším středem.
• gepard štíhlý (g) – Nejrychlejší suchozemský živočich, žije zejména v savanách Afriky.
• puma americká (h) – Obývá širokou škálu prostředí, pískově zbarvena.
• jaguár americký (i) – S. a J. Amerika, usmrcuje kořist prokousnutím lebky, má na srsti skvrny s černým středem.

Mezi psovité šelmy náleží:

• vlk obecný (1) – V Česku vyhuben, v roce 2014 se zde opět začal rozmnožovat a jeho počty stoupají; není přímým ohrožením člověka, může způsobovat škody na hospodářských zvířatech (to vede k rozporům mezi hospodáři a ochránci přírody); z vlka byl vyšlechtěn pes
• liška obecná (2) – Všežravá, aktivní zejména v noci.
• psík mývalovitý (3) – Zavlečený z východní Asie.

Mezi lasicovité patří:

• kuna skalní (a) – Největší lasicovitá šelma v Česku, všežravá (žere např. hlodavce, ptáky, vejce, ovoce).
• kuna lesní (b) – Oproti kuně skalní žije spíše v lesích. Na hrdle má žlutou srst, její postava je „shrbená“.
• kolčava (c) – Nejmenší lasice, všežravá.
• hranostaj (d) – V zimní srsti bílý, má černou špičku ocasu.
• vydra říční (e) – Má uzavíratelné uši a nozdry, svalnatý ocas, plovací blány a hustou podsadu.
• jezevec lesní (f) – Měří až 85 cm, černo-šedo-bílé zbarvení, žije v norách.

Mezi medvídkovité šelmy patří mýval severní (*). Je všežravý. Pochází z Ameriky, v Česku je nepůvodní a rozšiřuje se.

Mezi medvědovité šelmy patří:

• medvěd hnědý (1) – Na východě Česka, kam proniká ze Slovenska. Všežravý. Největší evropská šelma.
• medvěd lední (2) – Žije v Arktidě, loví zejména tuleně.
• panda velká (3) – Z Číny, žere prakticky jen bambus.

Do skupiny ploutvonožců patří:

• tuleni (a) – Mají zakrnělé zadní končetiny směřující dozadu, přední končetiny mají viditelné prsty.
• rypouš sloní (b) – Největší ploutvonožec, náleží mezi tuleňovité, žije na jižní polokouli.
• lachtani (c) – Oproti tuleňům mají ušní boltce, výraznější končetiny, častěji pobývají na souši (kde i spí).
• mrož lední (d) – Má výrazné kly (prodloužené špičáky), na severní polokouli.

Hlodavci jsou druhově nejbohatším řádem savců. Ke zpracování potravy jim slouží mj. dva páry dorůstajících řezáků (hlodáků). Hlodavci se živí hlavně rostlinami. Sami bývají kořistí mnoha predátorů (např. dravců, sokolů, sov, šelem…). Dokáží se rychle rozmnožovat. Mezi zástupce hlodavců patří:

• veverka obecná (a) – Žije samotářsky na stromech, živí se rostlinnou potravou (dělá si zásoby na zimu, kterou nepřespává). Staví si hnízda z větví a listí. Jediný druh veverky v Česku (jedinci mohou být zbarveni rezavě až černě).
• myš domácí (b) – Malý hlodavec žijící v blízkosti člověka, používá se i jako laboratorní zvíře.
• potkan (c) – Z východní Asie, nyní rozšířen celosvětově, všežravý.
• krysa (d) – Má ocas delší než tělo, v Česku víceméně vytlačena potkanem.
• hraboš polní (e) – Oproti myši má zakulacenější čenich, žije na polích, opakovaně dochází k jeho přemnožení.

a – veverka obecná

b – myš domácí

c – potkan

d – krysa

e – hraboš polní

• křeček polní (f) – Žere zejména rostliny, vzácněji živočichy. Má lícní torby. Oproti chovaným křečkům je větší (kolem 25 cm). Ubývá, zvláště chráněný.
• sysel obecný (g) – Žlutošedý, žije v koloniích, dříve byl běžným zemědělským škůdcem, dnes je zvláště chráněný a vzácně obývá rovné travnaté plochy.
• bobr evropský (h) – Největší evropský hlodavec, žije v norách v březích. Má široký šupinatý ocas ke kormidlování a varování ostatních bobrů. V zimě se živí dřevinami uskladněnými díky stavění hrází, v létě žere zejména byliny.
• ondatra pižmová (i) – Počátkem 20. století dovezena z Ameriky mj. do Dobříše.
• nutrie říční (j) – Původně chována pro kožešinu, nyní její početnost ve volné přírodě stoupá (invazní druh).

f – křeček obecný

g – sysel obecný

h – bobr evropský

i – ondatra pižmová

j – nutrie říční

Mezi zajícovce náleží pišťuchovití a zajícovití. Zástupci zajícovitých jsou:

• králík divoký (1) – Původně ze západní Evropy, na území Česka dovezen ve středověku. Hrabe si nory, samice rodí neosrstěná a nevidoucí mláďata. Invazní např. v Austrálii.
• zajíc polní (2) – Původní v Česku, oproti králíkovi má černé špičky uší, delší zadní končetiny, je celkově větší. Samice rodí osrstěná a vidoucí mláďata na povrchu země (mladé zajíčky koncem zimy tedy není vhodné vozit do záchranných stanic, přežijí i mráz a matky je kojí).

1 – králík divoký

2 – zajíc polní

Hlodavci a zajícovci jsou si navzájem blízce příbuzní, společně se řadí do skupiny zvané Glires.

Sudokopytníci jsou skupinou savců. Třetí a čtvrtý prst u nich obvykle nesou váhu těla a jsou opatřeny kopyty či kopýtky. Mezi sudokopytníky jsou na základě molekulární biologie řazeni i kytovci. Ti se druhotně přizpůsobili životu ve vodě, jejich končetiny jsou přeměněné v ploutve.

Mezi „nepřežvýkavé“ sudokopytníky náleží prasatovití:

• prase divoké (a) – Je všežravec s dobře vyvinutým čichem, obývá zejména listnaté lesy. V současnosti je v Česku přemnoženo. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí.

a – prase divoké

Přežvýkaví sudokopytníci jsou býložraví, čemuž je přizpůsobena jejich trávicí soustava. Zpracování rostlinné potravy (mj. těžko stravitelné celulózy) zajišťují mj. tři předžaludky (bachor, čepec, kniha) a žaludek (slez). Zejména v bachoru se na trávení podílejí bakterie, prvoci a houby. Potrava se také vrací k přežvýkání do tlamy.

Přežvýkaví mají parohy kostěného původu (po říji je shazují, u jelenovitých) či rohy kožního původu (u turovitých). Mezi přežvýkavé patří například:

• turovití
  • tur domácí (b) – Též skot, hovězí dobytek. Chová se pro maso i mléko.
  • koza domácí (c) – Je schopna spásat i dřeviny, čehož se využívá při managementu krajiny.
  • ovce domácí (d) – Chována zejména pro vlnu.
  • kamzík horský (e) – Žije nad hranicí lesa, do Česka uměle vysazen.
  • muflon (f) – Druhotně zdivočelá ovce.

b – tur domácí

c – koza domácí

d – ovce domácí

e – kamzík horský

f – muflon

• jelenovití
  • srnec obecný (g) – Nejčastější volně žijící sudokopytník v Česku, jeho říje probíhá v červenci–‍srpnu.
  • jelen lesní (též jelen evropský, h) – Větší než srnec obecný, říje nastává v září–‍říjnu.
  • daněk evropský (i) – Pochází z Malé Asie a Středomoří, původně chován v oborách. Má lopatovité parohy.
  • los (j) – Žije zejména na severu Evropy, v Česku (na Šumavě, Třeboňsku) se nachází malé populace. Má lopatovité parohy.
  • jelen sika (k) – Nepůvodní druh z Asie. V Česku (zejména na západě) přemnožen. Kříží se s jelenem lesním, čímž ho důrazně ohrožuje.

g – srnec obecný

h – jelen lesní

i – daněk evropský

j – los

k – jelen sika

Mezi přežvýkavce žijící mimo Česko patří např. sob (l; oproti losovi má u soba samec i samice rozvětvené parohy). Dalšími zástupci jsou žirafy (m).

Do samostatných skupin sudokopytníků patří velbloudovití, mezi něž patří např. velbloud jednohrbý (n) či velbloud dvouhrbý (o). Hrochovití, např. hroch obojživelný (p), jsou blízce příbuzní kytovcům.

l – sob

m – žirafa

n – velbloud jednohrbý

o – velbloud dvouhrbý

p – hroch obojživelný

Dále uvádíme přehled pojmenování samců/samic/mláďat sudokopytníků:

Kytovci žijí ve vodním prostředí. Dýchají plícemi, musejí se tedy pravidelně nadechovat. Pro udržení teploty těla mají velkou vrstvu podkožního tuku. Orientují se pomocí echolokace (vnímání odražených zvuků), zvukem spolu též komunikují. Mezi kytovce náleží skupiny kosticovci a ozubení.

Kosticovci mají na horní čelisti kostice, pomocí nichž filtrují potravu (kril, mořský plankton). Patří mezi ně:

• plejtvák obrovský (1) – Největší současný obratlovec, měří až 32 m.
• velryba grónská (2) – Žije ve studených mořích severní polokoule.

Ozubení kytovci jsou draví, patří mezi ně např. delfín obecný (3), kosatka dravá (4) či vorvaň tuponosý (5).

3 – delfín obecný

4 – kosatka dravá

5 – vorvaň tuponosý

Lichokopytníci se při chůzi opírají o jeden, nebo o tři prsty (u nosorožce). Patří mezi ně například:

• kůň (a) – domestikován; dříve využíván k práci a dopravě, dnes spíše k rekreační jízdě
• osel (b) – využíván zejména v jižní Evropě a severní Africe
• zebra (c) – různé druhy žijí v savanách Afriky, pruhy zajišťují splývání v rámci stáda
• nosorožec (d) – mnohé druhy kriticky ohrožené, roh vzniká přeměnou kůže

Chobotnatci mají chobot vzniklý srůstem nosu a horního pysku. Patří sem slon africký (1) či menší slon indický (2). Sloni jsou ohroženi pytláctvím souvisejícím se získáváním slonoviny.

Letouni jsou schopni aktivního letu. Často se orientují pomocí echolokace. V Česku žijí netopýři (I) a vrápenci.

Zástupcem hmyzožravců je například krtek obecný (II), který má nohy přizpůsobené hrabání. Ježci (ježek západní – III – a ježek východní) se dovedou v ohrožení stočit do klubka. Rejsek obecný (IV) je drobný, žere např. hmyz, plže či pavoukovce.

Primáti obývají zejména tropy a subtropy. Mají sociální způsob života. Jsou býložraví či všežraví, mají dobře vyvinutý zrak.

Mezi poloopice patří např. komby (a) či lemuři (b). Ploskonosí žijí v Americe, mají širokou nosní přepážku a nozdry směřující od sebe. Patří mezi ně např. malpy (c) či vřešťani (d). Úzkonosí obývají Starý svět, zahrnují např. paviány (e), kočkodany (f) či makaky (g).

Zástupci lidoopů jsou:

• orangutani (1) – žijí na Borneu a Sumatře, dobře šplhají, jsou převážně býložraví a důrazně ohrožení úbytkem lesů
• gorily – (2) mají výraznou pohlavní dvojtvárnost, jsou býložravé, nejméně agresivní z lidoopů
• šimpanzi (3) – jsou relativně malí, obývají širokou škálu prostředí; žerou menší množství kvalitní stravy, jsou teritoriální; nejblíže příbuzní člověku

Člověk (Homo sapiens) patří mezi savce, konkrétněji pak mezi primáty. Současní lidé mohou patřit do odlišných etnických skupin, ty mají různý původ a kulturní zvyklosti.

Člověkem a jeho tělem se zabývají například následující vědy:

• anatomie – Zkoumá vnitřní stavbu těla.
• fyziologie – Zkoumá fungování těla.
• antropologie – Zabývá se člověkem v širších souvislostech.
• genetika – Zabývá se dědičností a proměnlivostí organizmů (včetně člověka).
• patologie – Zabývá se nemocemi. V rámci přehledu o lidském těle je též užitečné porozumět prevenci, předcházení chorobám a poruchám těla.

Organizaci těla člověka (od nejsložitějšího k nejjednoduššímu) lze popsat zhruba takto: člověk – orgánové soustavy – orgány – tkáně – buňky (a mezibuněčná hmota) – součásti buněk (buněčné organely) – molekuly – atomy…

Mezi základní typy tkání patří tkáň nervová (umožňuje řízení organizmu a vedení vzruchů), svalová (dokáže se stahovat, čímž umožňuje pohyb), pojivová (zahrnuje vazivo, chrupavku a kost, podílí se zejména na stavbě těla) a krycí (epitel, kryje povrchy a vystýlá dutiny).

Kosterní soustava (kostra) tvoří oporu těla. Upínají se na ni svaly, což zajišťuje pohyb.

Kosti jsou živé a měnící se orgány. Kostní tkáň sestává z buněk a velkého množství mezibuněčné hmoty, kterou buňky vytvářejí (i odbourávají). Mezibuněčná hmota obsahuje minerály (zejména vápník a fosfor), ale též proteiny (bílkoviny), které dodávají kosti pružnost (např. kolagen).

Na povrchu kostí se nachází hutná kostní tkáň (a), uvnitř nich je tkáň houbovitá (b). Houbovitou tkáň a dutiny v dlouhých kostech vyplňuje kostní dřeň (c). V ní vznikají krevní tělíska (např. červené krvinky). Aby se tyto součásti krve dostávaly na místo určení a aby kosti získávaly výživu, zasahují do nich cévy (d).

Na povrchu kostí se nachází okostice (periost), v ní jsou četná nervová zakončení (to umožňuje např. vnímat bolest při zlomenině) a zajišťuje růst kostí do šířky. Kosti rostou do délky díky růstovým chrupavkám (ty se uzavírají kolem 18. roku života, kdy člověk přestává růst).

Mezi poruchy a úrazy kostry náleží např. osteoporóza (ubývání minerálů v kostech), skolióza (vybočené páteře) či zlomeniny. Ty mohou být otevřené (kost rozřízne kůži, mohou zahrnovat krvácení a obvykle jsou důvodem k volání zdravotnické záchranné služby) či uzavřené. Se zlomeninami je vhodné co nejméně manipulovat, zvláště je-li ošetření nablízku.

Lebka (a) chrání mozek a smyslové orgány. Sestává z více kostí, člení se na obličejovou a mozkovou část. Ploché kosti lebky jsou v dospělosti spojeny švy, u novorozenců vazivovými lupínky (fontanelami). Jedinými kloubními spojeními mezi kostmi lebky jsou čelistní klouby.

Páteř (b) sestává z obratlů, konkrétně pak ze 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, z kosti křížové (vzniká srůstem 5 obratlů) a kostrče (ze 4–5 srostlých obratlů). Obratle mají otvory, které vytvářejí páteřní kanál pro míchu. Ke hrudním obratlům jsou připojena žebra (c), ta společně s hrudní kostí (d) tvoří hrudník (chrání vnitřní orgány, zejména plíce a srdce, a umožňuje dýchací pohyby).

Pletenec horní končetiny je tvořen lopatkou (e) a klíční kostí (f). Na pletenec navazuje kost pažní (humerus, g), v předloktí je kost vřetenní (radius, h) na straně palce a kost loketní (ulna, i) na straně malíku. Kostra samotné ruky zahrnuje 8 kostí zápěstních (j), 5 kostí záprstních (k) a 14 článků prstů (l).

Pletenec dolní končetiny je tvořen kostí pánevní (m), která vzniká srůstem kosti sedací, kyčelní a stydké. (Dvě kosti pánevní společně s kostí křížovou tvoří pánev.) Kost pánevní je kyčelním kloubem spojena s kostí stehenní (femur, n). V oblasti kolenního kloubu je ve šlaše čtyřhlavého stehenního svalu sezamská kost: čéška (patella, o). Kostru bérce tvoří kost holenní (tibia; silnější, na straně palce, p) a kost lýtková (fibula; na straně malíku, q). Kostru samotné nohy tvoří 8 zánártních kostí (r; včetně např. kosti patní), 5 nártních kostí (s) a 14 článků prstů (t).

Klouby jsou pohyblivými spojeními kostí, obvykle sestávají z kloubní hlavice na jedné straně a kloubní jamky na straně druhé. Kloub je uzavřen v kloubním pouzdru a vyplněn kloubním mazem (synoviální tekutinou).

Svaly jsou schopné se stahovat, čímž umožňují pohyb. Mohou být složené z různých typů svalové tkáně:

• příčně pruhovaná svalovina (a, též kosterní) – Tvoří kosterní svaly, je ovladatelná vůlí, skládá se z mnohojaderných svalových vláken.
• srdeční svalovina (b, přesněji příčně pruhovaná srdeční) – Tvoří srdeční sval, není ovladatelná vůlí a je neunavitelná. Skládá se z navzájem spojených 1–2jaderných buněk.
• hladká svalovina (c) – Je přítomna zejména ve vnitřních orgánech, např. v trávicí trubici, děloze či ve stěnách cév. Není ovladatelná vůlí, skládá se z vřetenovitých 1jaderných buněk.

Svaly mění chemickou energii živin na energii mechanickou (a též na teplo). Zdrojem energie pro svaly jsou zejména sacharidy glukóza (bezprostřední zdroj energie) a glykogen (zásobní látka). Živiny a kyslík nutný k buněčnému dýchání přivádí do svalů cévy (*), které zároveň odvádějí zplodiny metabolizmu (např. oxid uhličitý).

Do svalů zasahují též nervy (**), které vedou do svalu informaci o zamýšleném pohybu (stahu), naopak do mozku či míchy vedou informaci o stavu svalu, např. míře jeho natažení.

Vlákna příčně pruhované svaloviny (1) se v kosterním svalu sdružují do snopečků (2) a snopců (3). Kosterní svaly se většinou upínají na kosti šlachami (4, obvykle opačnými konci k různým kostem, aby docházelo k pohybu v kloubu). Vně je kosterní sval kryt vazivovým obalem (povázkou, fascií – 5).

Mezi vybrané kosterní svaly lidského těla náleží:

• obličejové (mimické) svaly (a), zdvihač hlavy (b), deltový sval (c)
• dvojhlavý (d) a trojhlavý (e) sval pažní – Příklad svalů, které působí protichůdně (antagonisticky): dvojhlavý sval pažní zajišťuje ohnutí (flexi), trojhlavý zajišťuje natažení (extenzi) horní končetiny v lokti.
• velký prsní sval (f), přední pilovitý sval (g), přímý sval břišní (h), zevní šikmý sval břišní (i)
• trapézový sval (j), široký sval zádový (k), velký sval hýžďový (l)
• čtyřhlavý sval stehenní (m), krejčovský sval (n), přední holenní sval (o), trojhlavý lýtkový sval (p, ke kosti patní připojen Achillovou šlachou – q)

Dalším významným svalem je bránice, uplatňuje se při dýchání.

Oběhová (nebo také cévní) soustava zajišťuje rozvod látek po těle. U člověka se tyto látky přenášejí hlavně krví, která proudí v uzavřené soustavě cév a je poháněna srdcem. Cévní soustava přenáší dýchací plyny: vdechnutý kyslík () je třeba dostat ke tkáním, kde jej buňky potřebují pro získání energie ze živin. Vzniklého oxidu uhličitého () je třeba se naopak zbavovat. Mezi další látky přenášené krví patří hormony ovlivňující funkci těla, živiny, anorganické látky, ale i odpadní látky a zplodiny metabolizmu.

Krev je tekutá tkáň. Zajišťuje rozvádění látek po těle, podílí se na imunitě či udržování teploty těla. Sestává z krevních tělísek v kapalné krevní plazmě.

Krevní plazma je tvořena převážně vodou. Jsou v ní rozpuštěny různé látky, např. živiny, soli, hormony, odpadní látky – mj. oxid uhličitý (). (Na obrázku sedimentované krve je vyznačena písmenem a.)

Krevní tělíska vznikají v kostní dřeni. Patří mezi ně červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky.

• Červené krvinky (b, erythrocyty) jsou kruhovité bezjaderné buňky. Jejich životnost je asi 90–120 dnů. Obsahují červené barvivo hemoglobin, díky kterému přenášejí kyslík (). Krev se okysličuje v plicích. Srdcem je poháněna po těle a kyslík odevzdává ve tkáních, kde je tato látka potřeba k buněčnému dýchání.
• Bílé krvinky (leukocyty) zajišťují obranyschopnost organizmu (imunitu). Existuje více typů těchto buněk, některé pohlcují cizorodé částice (provádějí fagocytózu), jiné vytvářejí protilátky. Bílé krvinky se mohou z krve přesouvat do tkání, kde též působí. (V sedimentované krvi společně s krevními destičkami tvoří tzv. buffy coat – c.)
• Krevní destičky (trombocyty) jsou úlomky buněk, které se podílejí na srážení krve a zastavují krvácení. Jsou zachycovány síťovitým proteinem fibrinem, který se z fibrinogenu vytváří v místě poškození cévy.

Existují různé krevní skupiny (např. z hlediska systému AB0 a Rh), což je důležité posoudit při transfuzi krve – vpravení do krevního oběhu příjemce. Univerzální dárce červených krvinek má skupinu 0−, univerzální příjemce AB+.

Prostřednictvím krve může docházet k přenášení infekčních nemocí, jako je např. HIV/AIDS či infekční hepatitida (žloutenka). Mezi choroby krve patří třeba hemofilie (chorobná krvácivost), leukémie či anémie (chudokrevnost).

Srdce pohání krev, která putuje po těle cévami.

Cévy se rozdělují na tepny, žíly a vlásečnice:

• Tepny vedou krev od srdce, většinou okysličenou (výjimkou je plicnice, která vede odkysličenou krev). Mají silnější stěny s větším množstvím svaloviny. Často jsou uložené hluboko v těle. Do anatomických schémat se obvykle značí červeně.
• Žíly vedou krev do srdce, většinou odkysličenou (výjimkou jsou plicní žíly, které vedou okysličenou krev), oproti tepnám mají tenčí stěny, mohou v nich být chlopně zabraňující zpětnému toku krve. Do anatomických schémat se obvykle značí modře.
• Vlásečnice (kapiláry) spojují tepny a žíly, jsou nejtenčí, mají stěny z jedné vrstvy buněk. Zajišťují výměnu dýchacích plynů a látek mezi krví a tkáněmi.

Srdce je dutý orgán složený převážně ze srdeční svaloviny. Odkysličená krev z těla do srdce přichází horní (a) a dolní (b) dutou žilou, pokračuje do pravé síně (c), pravé komory (d) a plicnicí (e) se dostává do plic, kde se okysličí (a uvolní se z ní oxid uhličitý). Z plic se okysličená krev do srdce vrací čtveřicí plicních žil (f), pokračuje do levé síně (g) a levé komory (h), odtud putuje aortou (srdečnicí, i) do těla. Ve tkáních a orgánech těla se odkysličuje (a dostává se do ní oxid uhličitý).

Zpětnému toku krve v srdci zabraňují chlopně: Mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň (1), mezi levou síní a komorou dvojcípá chlopeň (2). Na začátku aorty a plicnice jsou poloměsičité chlopně (3).

Plicní (malý) oběh (I; pravá síň → pravá komora → plíce → levá síň) tedy zajišťuje okysličení krve v plicích, tělní (velký) oběh (II; levá síň → levá komora → tělo → pravá síň) rozvádí krev po těle.

Srdce pracuje rytmicky, v klidu se stáhne asi 70× za minutu. Stahy srdce jsou řízeny tzv. převodním systémem srdečním. Tlak, kterým působí krev na stěnu cév, se označuje jako krevní tlak, jeho běžná hodnota je 120/80 mmHg. První hodnota při jeho zápisu je tlak systolický (při stahu komor), druhá hodnota diastolický (při uvolnění komor). Krevní tlak se měří tonometrem, častým a nebezpečným stavem je zvýšený krevní tlak (hypertenze).

Samo srdce potřebuje živiny a kyslík: do srdečního svalu přivádějí krev věnčité (koronární) cévy. Při ucpání koronární tepny vzniká infarkt myokardu.

Dýchací soustava zajišťuje dýchání, výměnu plynů mezi vnějším prostředím a plícemi. Vdechnutý kyslík () krev přenese do tkání (např. svalů, střev, mozku…). V jejich buňkách (konkrétně v mitochondriích buněk) za účasti kyslíku a živin vzniká využitelná energie – tento proces se nazývá buněčné dýchání. Při buněčném dýchání vzniká voda () a oxid uhličitý (), který krví opět putuje do plic a dojde k jeho vydechnutí.

Člověk tedy dýchá proto, aby jeho buňky mohly získávat energii ze živin. Při zátěži (např. běhu) je dýchání rychlejší, protože je třeba uvolnit více energie. Zároveň se zrychluje i srdeční tep, neboť je třeba po těle přesouvat větší množství dýchacích plynů (, ).

Kromě dýchání je dýchací soustava důležitá pro komunikaci, vytváření hlasu.

Mezi součásti dýchací soustavy náleží:

• dutina nosní (a) – Vzduch se zde předehřívá, zbavuje se nečistot (ty se zachycují na řasinkovém epitelu), je spojena s vedlejšími dutinami nosními (b).
• hltan (c) – Součástí dýchací i trávicí soustavy, je spojen Eustachovou trubicí se středním uchem.
• hrtan (d) – Nachází se před ním hrtanová příklopka (epiglottis), ta se uzavírá při polykání a zabraňuje vniknutí potravy do průdušnice; hrtan obsahuje hlasivky.
• průdušnice (e) – Má stěny vyztužené chrupavkami; dělí se na dvě průdušky (f), ty se dále větví, drobnější větve nakonec vstupují do plicních váčků a plicních sklípků (g; obsahují množství vlásečnic, probíhá zde výměna dýchacích plynů mezi sklípkem a krví).
• plíce – Pravá plíce (h) má tři laloky, levá (i) dva. Každá z plic je uložena v oddělené hrudní dutině. Hrudní dutiny jsou vystlány pohrudnicí (j), plíce jsou pokryty poplicnicí (k), ta umožňuje změnu objemu plic při nádechu a omezuje tření.

Mezi dýchací svaly patří mezižeberní svaly či bránice (l). Při nádechu (což je aktivní děj) se bránice stahuje a zplošťuje, objem hrudníku se zvětšuje a dochází k nasávání vzduchu. Při výdechu (pasivní děj) se bránice uvolňuje a oplošťuje.

Dechová frekvence je u dospělého asi 16–18 nádechů za minutu, nádechem v klidu se vymění asi 0,5 l vzduchu. Jako vitální kapacita plic se označuje největší objem vzduchu, který lze vydechnout po maximálním nádechu. Tato hodnota se měří např. při spirometrii, vyšetření funkce plic. Dýchání je řízeno zejména z prodloužené míchy, což je součást mozkového kmene. Obrannými reakcemi dýchací soustavy jsou kašlání a kýchání.

Dýchací soustavu ohrožuje např. kouření či znečištěné ovzduší. Onemocnění dýchací soustavy jsou často šířena kapénkami (např. rýma, chřipka, covid-19). Mezi další nemoci spojené s dýchací soustavou patří angína (tonsilitida), tuberkulóza či zápal plic. Dýchacími potížemi se projevuje astma (dlouhodobé zúžení dolních dýchacích cest) či alergie. Ztráta podtlaku v hrudní dutině se označuje jako pneumothorax.

Trávicí soustava zajišťuje příjem a zpracování potravy, vstřebávání živin a odstraňování nestrávených látek z těla.

Základem trávicí soustavy je trávicí trubice (začíná ústy a končí řitním otvorem), do ní ústí vývody žláz (slinné žlázy, játra, slinivka břišní).

Dutina ústní (a) obsahuje jazyk z kosterní svaloviny a zuby. Mléčný (dočasný) chrup sestává z 20 zubů, trvalý ze 32 zubů. Každá ½ čelisti dospělého obsahuje 2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky. Zuby se člení na korunku (1), krček (2) a kořen (3); povrch korunky je kryt sklovinou (4), pod ní je zubovina (dentin, 5), uvnitř zubu je dřeň (6) s cévami a nervy. Tkáně zubu jsou ohroženy zubním kazem, kterému je výhodné předcházet.

Do dutiny ústní vchází vývody slinných žláz (díky enzymu ptyalinu štěpí polysacharidy, remineralizují zubní sklovinu). Z dutiny ústní pokračuje sousto hltanem (b) a jícnem (c) do žaludku.

Žaludek (d) obsahuje žaludeční šťávy, které jsou díky kyselině chlorovodíkové (HCl) kyselé. Probíhá zde zejména trávení bílkovin (na tom se podílí enzym pepsin). Stěny žaludku jsou chráněny hlenem.

Ze žaludku trávenina putuje do tenkého střeva (e), které se člení na dvanáctník, lačník a kyčelník. Posun potravy či tráveniny trávicí trubicí probíhá díky peristaltice. Do tenkého střeva přichází žluč z jater (f) a žlučníku (g), zajišťuje emulgaci tuků (rozdělení na malé vstřebatelné kapičky). Enzymy pocházející ze slinivky břišní (h) zde štěpí tuky, cukry i bílkoviny. Vstřebávání živin usnadňuje povrch střeva zvětšený klky a mikroklky. Živiny putují v krvi vrátnicovou žilou do jater, tuky jsou přenášeny i lymfou.

Trávenina pokračuje do tlustého střeva (i). To se člení na slepé střevo (navazuje na něj červovitý výběžek – appendix), vzestupný, příčný a sestupný tračník, esovitou kličku a konečník. Ve tlustém střevě dochází zejména ke vstřebávání vody a solí, za součinnosti bakterií a dalších mikroorganizmů zde vzniká stolice. Ta odchází z těla řitním otvorem.

Játra kromě vytváření žluči (ta se skladuje ve žlučníku) zajišťují přeměnu živin, odbourávání jedovatých látek (např. alkoholu – ethanolu) či termoregulaci.

Mezi poruchy a onemocnění trávicí soustavy náleží např. průjem, zácpa, salmonelóza, appendicitida (zánět červovitého výběžku slepého střeva), infekční hepatitida (žloutenka), zhoubné nádory či žaludeční vředy.

Vylučovací soustava zajišťuje odstraňování odpadních látek (přítomných v krvi) z těla prostřednictvím moči, čímž udržuje stálost prostředí organizmu (homeostázu). Na vylučování se dále podílí trávicí soustava, dýchací soustava či kůže.

Ledviny (a) jsou umístěné podél bederní páteře, díky filtraci krve se v nich tvoří moč. Krev určená k čištění do ledvin putuje ledvinovými tepnami (b). Ledviny se skládají z kůry (c), dřeně (d; obsahuje tzv. pyramidy) a duté ledvinové pánvičky (e), kde se moč shromažďuje. Moč dále putuje močovody (f) do močového měchýře (g) a z těla odchází močovou trubicí (h). Ta u muže prochází penisem, u ženy vyúsťuje z těla nad vchodem do pochvy.

V kůře a dřeni každé ledviny je asi milion nefronů (skládají se z ledvinového váčku a kanálků). Krev k vyčištění do nich proudí drobnými tepnami (1) a filtruje se přes stěny cévního klubíčka (2). Tento proces se také nazývá ultrafiltrace. Vzniká při ní tzv. primární moč, která prochází do Bowmanova pouzdra (3). V kanálcích (4) se z ní vstřebává voda a využitelné látky (např. ionty, glukóza), čímž vzniká menší množství definitivní moči (denně se jí vytvoří asi 1,5 l). Definitivní moč odchází sběracími kanálky (5) do ledvinové pánvičku a do močovodu.

Moč obsahuje zejména vodu, soli a močovinu (prostřednictvím ní se tělo zbavuje dusíku). Díky rozboru moči lze odhalit mnohé choroby, např. při cukrovce (diabetu) je v moči větší množství sacharidů a ketony.

Mezi onemocnění vylučovací soustavy náleží např. záněty močových cest či ledvinové kameny. Pokud ledviny nefungují správně, je možné provádět hemodialýzu (čištění krve vně těla přístrojem – „umělou ledvinou“) či provést transplantaci ledviny.

Kůže pokrývá tělo a tvoří bariéru chránící před vlivy vnějšího prostředí. Kromě toho se podílí na termoregulaci (udržování teploty) a je sídlem hmatu.

Kůže zahrnuje tyto vrstvy:

• pokožka (a) – Její buňky rohovatí, posouvají se směrem ven a nakonec se odlupují. Součástí pokožky je pigment, který chrání kůži před zářením a zodpovídá za její zbarvení. Co se týče typu tkáně, je pokožka mnohovrstevný dlaždicový epitel.
• škára (b) – Zejména z vaziva, obsahuje mazové a potní žlázy, hmatová tělíska a cévy, průchod krve cévami přímo ovlivňuje termoregulaci (udržování teploty těla).
• podkožní vazivo (c) – Obsahuje tukovou tkáň, slouží jako tepelná izolace.

Pro stavbu kůže jsou důležité např. proteiny kolagen a keratin.

Potní žlázy tvoří pot, který při vypařování způsobuje ochlazování kůže. Některé kožní žlázy (např. v podpaží, v okolí pohlavních orgánů) vylučují zásaditý sekret, který slouží k pachové komunikaci.

Mezi poranění kůže náleží např. odřeniny či popáleniny. Mezi kožní choroby náleží kupř. bradavice, akné, mykózy či různé nádory (ty lze obvykle na povrchu těla snadno objevit a léčit).

UV záření umožňuje průběh reakce, která vede ke vzniku vitaminu D v těle. Nadbytek UV záření však kůži poškozuje a může vést k rozvoji chorob, proto je žádoucí se vystavovat slunečnímu záření s mírou a používat např. krémy na opalování, které UV záření odrážejí.

Vlasy, chlupy, nehty, ale i mléčné žlázy jsou odvozené z kůže.

Lymfatická soustava zajišťuje oběh mízy (lymfy) po těle. Sestává z mízních cév a dalších orgánů, je úzce spojena s imunitou (obranyschopností organizmu).

Aby se látky z krevní plazmy dostaly do tkání, projde krevní plazma (bez proteinů) přes stěny vlásečnic (a) a vznikne tkáňový mok (b). Při nahromadění tkáňového moku ve tkáni (např. při zánětu, reakci na bodnutí hmyzu) dochází k otoku. Tkáňový mok průběžně přechází do mízních cév (c), čímž vzniká míza (lymfa). Ta se filtruje a čistí v mízních uzlinách (d), které obsahují bílé krvinky. Při zánětu či infekčních onemocněních se mízní uzliny zvětšují (to mnohdy zvažuje lékař při stanovování diagnózy), neboť v nich důrazněji probíhá zneškodňování cizorodých částic. Po jednosměrném průchodu mízními cévami se lymfa vrací pomocí mízovodů zpět do krve (e).

Kromě odvádění tkáňového moku a podílu na imunitě lymfa též přenáší tuky z trávicí soustavy.

S lymfatickou soustavou a imunitou je dále spojena slezina (zde probíhá např. recyklace látek z dosloužilých červených krvinek). V brzlíku probíhá dozrávání bílých krvinek. V kostní dřeni vznikají všechny bílé krvinky, některé zde také dozrávají.

Imunita je schopnost organizmu rozeznat „vlastní“ od „cizího“. Brání tělo před patogeny (což jsou např. viry, bakterie, houby…), ale i před vlastními poškozenými buňkami (jejichž množení by vedlo např. ke vzniku nádorů). Obrana může probíhat přímo prostřednictvím imunitních buněk či díky vytváření protilátek (imunoglobulinů).

Imunita může být přirozená (vrozená, nespecifická) nebo adaptivní (získaná, specifická). Adaptivní imunita je zaměřena proti určitým antigenům (strukturám/výběžkům na povrchu cizorodých částic). Lze získat proděláním choroby či uměle očkováním.

Očkování (vakcinace) spočívá ve vpravení původce choroby (obvykle usmrceného či oslabeného) či jeho části do těla. (U mRNA vakcín se jedná jen o „návod“ na výrobu této části.) Očkování tedy zajistí vytvoření imunity bez prodělání nemoci. U většiny lidí nemá důraznější vedlejší účinky, je efektivním způsobem předcházení infekčním chorobám (které jsou obvykle závažné či smrtelné).

Alergie je nepřiměřená imunitní reakce, která poškozuje tělo. V případě výskytu alergie je namístě se vyhýbat alergenům, též lze tlumit její příznaky.

Soustava žláz s vnitřním vyměšováním (s vnitřní sekrecí) se také označuje jako endokrinní soustava (někdy též zjednodušeně hormonální). Společně s nervovou a imunitní soustavou řídí organizmus. Činí tak prostřednictvím hormonů, což jsou organické látky (odvozené od cholesterolu, nebo bílkovinné povahy). Hormony se přenášejí krví. Ovlivňují tělo pomaleji než nervová soustava, ale zato mají dlouhodobější účinek.

Mezi významné endokrinní žlázy patří:

• podvěsek mozkový (hypofýza, a) – Dělí se na přední lalok (adenohypofýzu) a zadní lalok (neurohypofýzu).
  • Adenohypofýza vylučuje hormony ovlivňující další endokrinní žlázy.
  • V neurohypofýze se skladují hormony z hypothalamu (to je část mozku), které ovlivňují např. výdej vody ledvinami (antidiuretický hormon) či rozmnožování (oxytocin)
• šišinka (epifýza, b) – Vytváří hormon melatonin, který souvisí s cyklem bdění a spánku (vytváří se v temnu), navozuje únavu.
• štítná žláza (c) – Vytváří hormony ovlivňují tělesný a duševní vývoj (např. thyroxin), tyto hormony obsahují jodidové ionty (), které jsou pro funkci štítné žlázy zásadní – proto se sloučeniny jodu přidávají do kuchyňské soli.
• příštítná tělíska (d) – Nacházejí se na zadní části štítné žlázy, ovlivňují množství iontů vápníku a fosforu v krvi.
• nadledviny (e) – Obsahují kůru a dřeň.
  • Kůra svými hormony ovlivňuje zpětné vstřebávání minerálů v ledvinách.
  • Ve dřeni se vytváří např. hormon adrenalin, který připravuje organizmus na výkon (reakce „fight or flight“).
• slinivka břišní (pankreas, f) – V Langerhansových ostrůvcích vytváří inzulin, ten ovlivňuje využívání glukózy buňkami a tím reguluje její množství v krvi.
• pohlavní žlázy – U obou pohlaví ovlivňují vývoj pohlavních znaků.
  • vaječníky (g, u ženy) – Vytvářejí zejména estrogeny a progesteron, tyto hormony mají vliv na menstruační cyklus či těhotenství.
  • varlata (h, u muže) – Produkují testosteron, ten podporuje např. tvorbu spermií či svalové hmoty.

Mezi poruchy endokrinní soustavy patří např. cukrovka (diabetes mellitus). V rámci 1. typu diabetu slinivka břišní neprodukuje dostatek inzulinu, při 2. typu (častějším) jsou tkáně necitlivé k inzulinu. Neléčený diabetes vede k zásadním zdravotním komplikacím. Léčí se podáváním inzulinu, 2. typ i antidiabetiky (zvyšují citlivost tkání k inzulinu).

Nervová soustava koordinuje činnost těla, zajišťuje zpracování podnětů a odpověď na ně. Dělí se na následující části:

• centrální nervová soustava (CNS) – Zahrnuje mozek a míchu.
• periferní nervová soustava (PNS, také někdy obvodová) – Zahrnuje nervy.

Součásti nervové soustavy se skládají z nervové tkáně. Ta obsahuje následující buňky:

• neurony – Zajišťují rychlé vedení vzruchů, v dospělosti se obvykle nedělí.
• gliové buňky (souhrnně glie) – Obnovují se, zajišťují mj. ochranu a výživu neuronů (je jich přibližně stejné množství).

Signál do těla neuronu přichází obvykle krátkými výběžky (dendrity, a), prochází přes tělo neuronu (b) a poté odstředivě putuje axonem (c). Ten je izolován myelinovou pochvou (d). Mezi jejími částmi jsou Ranvierovy zářezy (e), díky tomu se signál může šířit skokově. Spojení neuronu a další buňky (např. dalšího neuronu – g) se nazývá synapse (f), v té se signál šíří díky vyplavení látek – neurotransmiterů.

Reflex je odpověď organizmu na podnět, probíhá v tzv. reflexním oblouku. Ten může vypadat takto:

• vznik signálu v receptoru (např. porušení kůže při sáhnutí na horkou plotnu, a)
• dostředivá dráha (b)
• nervové centrum (např. mícha, c)
• odstředivá dráha (d)
• výkonný orgán (např. stáhnutí svalu → ucuknutí, e)

Reflexy mohou být nepodmíněné (vrozené) či podmíněné (utvářejí se učením v průběhu života, zkoumal je I. P. Pavlov).

Mícha je součástí centrální nervové soustavy. Prochází otvory obratlů, skládá se z bílé hmoty (výběžky neuronů) a šedé hmoty (těla neuronů). Uprostřed je kanálek s mozkomíšním mokem. Přerušení míchy vede ke ztrátě hybnosti a citlivosti v určité části těla.

Mozek zahrnuje tyto součásti:

• Mozkový kmen sestává z prodloužené míchy (a), Varolova mostu (b) a středního mozku (c). Řídí např. dýchání, srdeční tep a některé životně důležité reflexy.
• Mozeček (d) zajišťuje zejména přesnost pohybů (ta je narušena např. ethanolem).
• Mezimozek (e) sjednocuje činnost orgánů (souvisí s endokrinní soustavou, jeho součástí je i epifýza – šišinka, navazuje na něj hypofýza – podvěsek mozkový), prochází tudy množství nervových drah, je zde zajišťována regulace tělesné teploty.
• Koncový mozek (f) se skládá ze dvou hemisfér, na jejichž povrchu je mozková kůra. Části mozkové kůry mají konkrétní funkce (např. motorická oblast, zraková oblast…).

Aktivitu mozku lze sledovat např. pomocí EEG (elektroencefalografie).

Mícha i mozek jsou kryté obaly. V mozkových komorách, okolo mozku a v míše se nachází mozkomíšní mok. Ten např. obsahuje živiny, odvádí odpadní látky, jeho odběrem lze zjišťovat mnohá onemocnění.

Periferní nervová soustava zahrnuje 31 párů míšních nervů, které se spojují v pleteně. 12 párů hlavových nervů inervuje oblast hlavy a krku, vycházejí převážně z mozkového kmene. Součástí periferní nervové soustavy je tzv. autonomní (vegetativní) nervstvo, to řídí vnitřní orgány. Člení se na sympatikus (působí obvykle budivě) a parasympatikus (působí obvykle tlumivě).

Mezi onemocnění nervové soustavy patří např. cévní mozková příhoda („mozková mrtvice“), klíšťová (meningo)encefalitida či Alzheimerova nemoc.

Spánek slouží k regeneraci orgánových soustav, udržení paměti a nálady. Při non-REM fázi je utlumen dech, srdeční frekvence i aktivita mozku. Naopak při REM fázi (z angl. rapid eye movement) je mozek aktivní, při této fázi spánku dochází obvykle ke snění.

Smyslové orgány umožňují získávání podnětů z okolí. Obsahují určité receptory, které dokáží reagovat na podráždění. Informace z receptorů se vyhodnocují hlavně v mozkové kůře, kde se na ně vytváří odpověď.

Mezi základní lidské smysly náleží zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Dále člověk dokáže vnímat např. natažení svalů a šlach (prostřednictvím propriorecepce) či polohu těla.

Zrak slouží ke vnímání viditelného světla. To je elektromagnetické vlnění s vlnovými délkami okolo 390–760 nm.

Hlavními orgány zraku jsou oči. Oko je uloženo v očnici (orbitě), shora je chráněno obočím, z obou stran víčky se řasami. Sliznice na vnitřní části víček se nazývá spojivka. Pohyb očních koulí zajišťují okohybné svaly (a).

Oční koule má tři vrstvy:

• na povrchu se v přední části oční koule nachází průhledná rohovka (Ia), zbytek oka kryje neprůhledná bělima (Ib), na níž se upínají okohybné svaly (a)
• střední vrstva obsahuje prokrvenou cévnatku (II), na tu v přední části navazuje řasnatý sval a řasnaté těleso, na němž je upevněna čočka (b) – stah řasnatého svalu ovlivňuje tvar čočky, což umožňuje zaostřování (akomodaci); duhovka (c) se nachází před čočkou, otvor v duhovce se nazývá zornice (d) – její velikost se mění v závislosti na osvětlení
• uvnitř oční koule je sítnice (III), ta obsahuje světločivné buňky, tyčinky (reagují na intenzitu světla) a čípky (reagují na intenzitu a vlnovou délku světla – oddělené čípky registrují červenou, zelenou a modrou barvu), na sítnici je slepá skvrna (místo vyústění očního nervu) a žlutá skvrna (ta obsahuje nejvíce světločivných buněk a je místem nejostřejšího vidění)

Informace z oka jsou vedeny do mozku zrakovým nervem (e). Zrakové dráhy se kříží, zraková centra se nacházejí v týlních lalocích koncového mozku.

Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitým sklivcem, prostor před čočkou obsahuje komorovou vodu.

Přídatnými orgány oka jsou slzné žlázy. Jimi produkované slzy zabraňují vyschnutí rohovky a zajišťují odplavování nečistot.

Mezi onemocnění a vady zraku patří:

• dalekozrakost – paprsky se sbíhají za sítnicí, člověk nevidí na blízko, koriguje se spojkami
• krátkozrakost – paprsky se sbíhají před sítnicí, člověk nevidí na dálku, koriguje se rozptylkami
• astigmatizmus – paprsky se na sítnici nesbíhají v určitém bodě
• šedý zákal (kararakta) – zákal oční čočky, tu lze nahradit za umělou
• glaukom („zelený zákal“) – dochází při něm k poškození sítnice a očního nervu

Lidé s postižením zraku mohou být zcela nevidomí, či mít zbytky zraku. Používají např. bílou hůl, vodicího psa, Braillovo písmo či automatické čtení na elektronických zařízeních.

Sluch zajišťuje vnímání zvuku, mechanického vlnění vzduchu o frekvenci asi 20 Hz až 20 000 Hz (20 kHz). Zvuky s nižší frekvencí vnímáme jako hluboké, s vyšší jako vysoké. Rozsah lidského hlasu je asi 40–2000 Hz. Pomocí zvuků o frekvenci nad 20 kHz (ultrazvuku) se mnohdy orientují živočichové, např. netopýři.

Ucho se skládá z následujících částí:

• Vnější ucho zahrnuje ušní boltec (a) a zvukovod (b). Zvukovod za účelem samočištění a ochrany produkuje ušní maz. Na konci zvukovodu je bubínek (c), který zachycuje vlnění zvuku a tím se rozkmitává.
• Střední ucho (d) obsahuje sluchové kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinku), které vedou vlnění do oválného okénka. Střední ucho je spojeno Eustachovou trubicí (e) s nosohltanem, aby se vyrovnával tlak působící na bubínek z obou stran.
• Vnitřní ucho je uloženo ve skalní kosti, labyrint skalní kosti obsahuje blanitý hlemýžď (f). Vlnění přicházející oválným okénkem rozechvěje tekutinu v blanitém hlemýždi a potažmo vláskové buňky v Cortiho orgánu, ty vlnění převedou na nervový signál.

Signál o zvuku putuje sluchovým nervem (g, ten patří mezi hlavové nervy) a vyhodnotí se zejména ve spánkovém laloku koncového mozku.

Vláskové buňky člověka prakticky nedokážou regenerovat. Hladina intenzity zvuku nad 80 dB poškozuje sluch, proto je vhodné ho chránit:

• Vyvarovat se pobytu v nadměrně hlučném prostředí, pouštět si hudbu přiměřeně hlasitě.
• Při pobytu v hlučném prostředí (např. při práci s přístroji, na hlasitých koncertech aj.) používat ochranné pomůcky, např. špunty do uší.

Sluch se zhoršuje s věkem. Jako tinnitus se označuje pískání (šelest) v uších, které není založené na vnějších podnětech. Častým onemocněním je zánět středního ucha.

Lehké postižení sluchu může být kompenzované naslouchadly (zesilují příchozí zvuky, mohou např. zdůraznit řeč), těžší kochleárním implantátem (zařízení, které nahrazuje funkci vláskových buněk). Lidé s postižením sluchu mohou komunikovat znakovým jazykem či znakovanou češtinou.

Rovnovážné ústrojí (h) se nachází ve vnitřním uchu, sestává ze tří polokruhovitých kanálků, vejčitého a kulovitého váčku. Registruje zrychlení a polohu hlavy. Další informace o pozici těla dodávají tělíska v kůži, šlachách a svalech a také zrak. Vnímání polohy a pohybu se označuje jako propriorecepce.

Hmat umožňuje pomocí hmatových tělísek a nervových zakončení v kůži i sliznicích vnitřních orgánů vnímat tlak, chlad, teplo či bolest.

Čich zajišťuje vyhodnocování přítomnosti látek ve vzduchu, čichové ústrojí je uloženo v horní části dutiny nosní.

Chuť zajišťují chuťové pohárky na jazyku, patře apod. Vnímáme jí přítomnost látek rozpustných ve vodě (slinách), ale i teplotu či strukturu jídla. Mezi základní chutě patří sladká (vyvolávají ji cukry/sacharidy), slaná (soli), kyselá (kyseliny), hořká (často rostlinné alkaloidy) či umami (glutamát). Kromě jmenovaných má člověk receptory i pro další chutě.

Každá část jazyka je schopna vnímat všechny chutě, ale s různou citlivostí. Velmi rozšířený je mýtus s „mapou jazyka“, která často vede k chybnému přesvědčení, že např. špička jazyka vnímá jen sladkou chuť. Ve skutečnosti vnímá sladkou jen mírně citlivěji než ostatní chutě.

Pohlavními žlázami muže jsou varlata (a). Ta jsou uložena v kožním vaku, šourku. Varlata produkují pohlavní hormony (např. testosteron) a dochází v nich k vytváření mužských pohlavních buněk, spermií. Spermie potřebují k dozrávání teplotu asi 34,4 °C, tato teplota je zajištěna umístěním varlat vně těla a uvolňováním/stahováním svalů ve stěně šourku.

Spermie se u muže vytvářejí od puberty do pozdního stáří. Pohybují se díky tlačnému bičíku. Malý počet či nízká kvalita spermií bývá příčinou neplodnosti muže.

Zralé spermie se soustřeďují v nadvarleti (b). Při pohlavním vzrušení procházejí chámovodem (c) a jsou k nim přidány výměšky předstojné žlázy (prostaty, d) a měchýřkovitých žláz (e). Tak vzniká mléčně zbarvená tekutina, sperma neboli semeno. To opouští tělo muže močovou trubicí (f) při ejakulaci, která bývá spojena se sexuálním vyvrcholením (orgasmem).

Zvláště v dospívání někdy dochází k tzv. poluci, samovolnému výronu semene při spánku.

Při sexuálním vzrušení se též vytváří čirá tekutina, tzv. preejakulát. Ten zajišťuje lubrikaci a úpravu pH močové trubice pro spermie. Preejakulát i semeno mohou obsahovat patogeny (např. viry HIV, HPV).

Penis neboli pyj obsahuje topořivá tělesa (g), která se při mohou plnit krví a zajišťovat erekci (ztopoření penisu). Ta je nutná pro průběh pohlavního styku. Na konci penisu je žalud (h) krytý předkožkou (i). Penisem prochází močová trubice, kterou opouští tělo jak semeno, tak moč.

Pohlavními žlázami ženy jsou vaječníky (a). Ty produkují pohlavní hormony (např. estrogeny, progesteron). Ve folikulech uvnitř vaječníků dochází k dozrávání a uvolňování vajíček. To se děje od puberty do menopauzy.

Poblíž vaječníků se nálevkovitě otevírají vejcovody (b), těmi vajíčka putují do dělohy. Děloha (c) je orgán z hladké svaloviny, v němž se vyvíjí zárodek a plod. Vespod se zužuje do děložního hrdla (d), do pochvy ční děložní čípek (e). Sliznice dělohy prodělává periodické změny v rámci menstruačního cyklu.

Na dělohu navazuje pochva (vagina, f), její stěny jsou též z hladké svaloviny. Je vstupní cestou pro penis při pohlavním styku a zároveň porodní cestou. Při pohlavním vzrušení dochází k jejímu zvlhčení. Ve vchodu do pochvy je pružný záhyb sliznice, hymen (panenská blána). Poševní vchod kryjí malé a velké stydké pysky. Nad vchodem do pochvy a vyústěním močové trubice je zevní část klitorisu (poštěváčku), ta obsahuje množství nervových zakončení. Zevní pohlavní orgány ženy se označují jako vulva (g), její podoba se mezi ženami přirozeně liší.

Menstruační cyklus zahrnuje periodické změny v těle ženy, probíhá od puberty. Je řízen pohlavními hormony. Jeden cyklus obvykle trvá 28 dnů. Nejprve dochází k uvolnění sliznice dělohy. Ta společně s neoplodněným vajíčkem odchází z těla pochvou (menstruace, ta trvá asi 4–6 dnů). Sliznice dělohy následně regeneruje a připravuje se na uhnízdění oplodněného vajíčka. Zhruba 11.–14. den cyklu dochází k uvolnění vajíčka (ovulaci).

Dojde-li k oplodnění a zahnízdění oplodněného vajíčka ve sliznici dělohy, nastává těhotenství. Pokud k tomuto nedojde, děložní sliznice vlivem zastavení přívodu krve odumírá a cyklus se opakuje.

Vysvětlení najdete v kapitolách Pohlavní soustava muže a Pohlavní soustava ženy.

Oplodnění je splynutí pohlavních buněk (spermie a vajíčka), vzniká při něm zygota, respektive zárodek. Oplodnění obvykle probíhá ve vejcovodu či v děloze. Asi po 7–10 dnech od oplodnění se zárodek zahnízďuje v děložní sliznici (tento proces se označuje jako nidace).

Těhotenství začíná oplodněním vajíčka (a jeho zahnízděním). V rámci těhotenství neprobíhá menstruační cyklus: sliznice dělohy neopouští tělo, protože v ní probíhá vývoj zárodku. Těhotenství trvá asi 280 dnů (40 týdnů) od poslední menstruace.

Těhotenství je možné potvrdit těhotenským testem či rozborem krve. Obě metody zjišťují přítomnost hormonu hCG, ten vytvářejí buňky obklopující zárodek. Průběh těhotenství by měl kontrolovat lékař (k tomu se používá např. sonografie), zvlášť v těhotenství je namístě dodržovat zdravý životní styl.

Jedinec se do 3. měsíce těhotenství označuje jako zárodek (embryo), od 3. měsíce se jedná o plod (fetus). Výměnu látek mezi plodem a matkou zajišťuje placenta.

Po porodu se organizmus ženy vrací do původního stavu během šestinedělí. Dítě konzumuje mateřské mléko. Vyžaduje patřičnou výživu, péči, bezpečí a podněty.

Těhotenství může též být ukončeno samovolným potratem či interrupcí, která lze za určitých podmínek provést na žádost matky.

Lidé by se měli stát rodiči v době, kdy jsou schopni dítě zabezpečit. Neplánovanému početí je možné předejít použitím antikoncepce: hormonální antikoncepce ovlivňuje hormonální systém ženy a zabraňuje ovulaci, nechrání před pohlavně přenosnými chorobami. Prezervativ (kondom) vytváří bariéru jak pro spermie, tak pro patogeny způsobující pohlavně přenosné choroby.

Problémy spojené s lidskou sexualitou zahrnují například sexuální obtěžování, znásilnění (sex bez souhlasu), získávání zkreslených představ o sexu z pornografie, neplánované těhotenství či přenos chorob.

Mezi pohlavně přenosné choroby/patogeny patří například:

• HIV/AIDS – virus HIV se přenáší např. krví či tělesnými tekutinami (což bývá spojeno s rizikovým sexuálním chováním); člověk s tímto virem v těle je HIV pozitivní; pokud se množení viru netlumí antivirotiky, rozvíjí se syndrom AIDS, který zahrnuje postupné selhávání imunity až smrt
• virus HPV (lidský papilomavirus) – způsobuje např. nádory děložního čípku, existuje proti němu očkování
• kapavka, syfilis – choroby způsobené bakteriemi, léčí se antibiotiky

První pomoc je soubor postupů a úkonů, které mají za cíl zachránit zdraví či život. První pomoc je v Česku povinen poskytnout každý člověk, pokud tím neohrozí zdraví či život sebe sama.

Pokud nastal stav ohrožující život/zdraví, zachraňující by měli chránit sami sebe a předejít dalšímu zhoršení situace (např. umístit výstražný trojúhelník při dopravní nehodě). Zároveň voláme zdravotnickou záchrannou službu (tel. 155) či integrovaný záchranný systém (tel. 112 – výhodné, pokud bude potřeba zapojení policie či hasičů, funguje v rámci celé Evropy).

Pro volání zdravotnické záchranné služby lze též využít aplikaci Záchranka. Ta dispečinku zasílá polohu zařízení a je výhodné ji použít zejména při situacích, které se odehrávají mimo budovy. Telefonní linku ani aplikaci není vhodné zneužívat (nebo volat při banálních zdravotních problémech), kvůli takovému konání by se pomoc nemusela dostat k lidem, kteří ji opravdu potřebují.

Mezi život ohrožující stavy patří zejména zástava krevního oběhu či dýchání (což je často spojeno). Pokud člověk v bezvědomí nereaguje na podněty (oslovení, zatřesení aj.), zakloníme mu hlavu. Pokud ani po záklonu hlavy nedýchá (nehýbe se mu hrudník), provádíme resuscitaci (KPR): zachránce si klekne vedle postiženého a stlačuje střed hrudníku postižneného do hloubky 5–6 cm (tempem 100–120 stlačení za minutu). Je možné zahrnout i umělé dýchání (2 vdechy po 30 stisknutích hrudníku).

Resuscitace je fyzicky náročná, pokud je někdo s námi, střídáme se. Resuscitujeme, dokud zachraňovaný nezačne jevit známky života, či do příjezdu pomoci. V místech s velkou koncentrací lidí (např. obchodní centra) lze za účelem obnovení činnosti srdce obvykle využít automatický externí defibrilátor (AED).

Masivní vnější krvácení, zvláště žilní či tepenné, je vhodné co nejrychleji zastavit: stlačením přímo v ráně, aplikací tlakového obvazu (těsně obvázat krvácející místo, v případě potřeby přidávat vrstvy), po konzultaci s dispečerem případně zaškrcením končetiny.

Vnitřní krvácení vede ve ke vzniku šoku. Postiženého je mj. vhodné udržovat v tepelné pohodě, nepodávat mu tekutiny (nanejvýš svlažit rty).

Mezi další úrazové stavy ohrožující život patří např. poranění hlavy, hrudníku (pneumothorax – vniknutí vzduchu do hrudní dutiny) či břicha.

Informace o první pomoci lze najít na stránkách Českého červeného kříže či na webu Mladý zdravotník.

Mezi další úrazové stavy patří například:

• poranění páteře – Pokud postižený dýchá, nemanipulujeme s ním, jinak provádíme resuscitaci.
• poranění končetin/zlomeniny – S postiženou končetinou je vhodné co nejméně manipulovat.
• úrazové amputace – Zastavíme krvácení, amputát (oddělenou část těla) uchováme v sáčku ponořeném do vody s ledem (často možno opět připojit k tělu).
• rány – Porušení kůže. Je vhodné je vyčistit, při větším rozsahu sterilně překrýt. Předměty (např. střep) z ran není vhodné vytahovat, mohlo by dojít k dalšímu poškození tkání.

Tepelná poranění zahrnutí např. popáleniny. U těch přerušíme působení tepla, postižené místo chladíme vlažnou vodou, případně sterilně překryjeme (např. hydrogelovým krytím). V případě úpalu či úžehu postiženého přemístíme do chladnějšího prostoru. Omrzliny ohříváme vlažnou vodou. Podchlazeného člověka přesuneme do teplého prostředí, respektive zabraňujeme úniku tepla např. izotermickou fólií či dekou.

Mezi neúrazové stavy náleží například:

• mdloba – Krátkodobá porucha vědomí.
• stavy při epilepsii – Při epileptickém záchvatu neomezujeme pohyb postiženého.
• stavy při cukrovce – Postižený může být např. být zmatený, vrávorat, komolit slova v důsledku hypoglykemie (nízké hladiny cukru v krvi). Podáváme cukr, nejlépe v nápoji.
• náhlá bolest na hrudi – Často signalizuje srdeční infarkt, postiženého uložíme do polosedu, zajistíme mu čerstvý vzduch (např. otevřením okna).
• cévní mozková příhoda - Projevuje se např. pokleslým koutkem, ztrátou hybnosti v polovině těla.
• alergické reakce

V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k fungování, získávání energie a k růstu a přestavbě tkání.

Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus. Mezi základní živiny patří sacharidy (ty zahrnují i jednoduché cukry), tuky a bílkoviny (proteiny). Jako zdroj energie se uplatňují zejména sacharidy a tuky (tuky jsou energeticky nejbohatší).

Díky rozkladu živin a buněčnému dýchání (reakci s kyslíkem) se získává energie. V rámci tohoto procesu vznikají jednoduché anorganické látky: voda (H₂O) a oxid uhličitý (CO₂), který vydechujeme. (Uhlík ve vydechnutém CO₂ tedy pochází ze živin, které se nacházely např. ve snědené svačině.) Výroba složitějších látek z látek jednodušších naopak energii spotřebovává.

Proteiny slouží jako zdroj energie jen při nedostatku jiných živin. Přijaté proteiny se při trávení rozloží na aminokyseliny. Z nich se v těle „poskládají“ vlastní proteiny, ty slouží jako stavební látky či podmiňují různé funkce těla (např. jako enzymy či hormony).

Kromě základních živin jsou pro funkci těla v menším množství nutné vitamíny, minerální látky (přijímané obvykle ve formě solí/iontů) a voda.

Energetická hodnota potravin se udává v joulech, 1 kJ = 1000 J. Dříve se užívaly kilokalorie (kcal; 1 kcal = 4,184 kJ). Příjem a výdej energie byl měl být v rovnováze. Přebytečný příjem živin vede k obezitě (otylosti), při nedostatečném příjmu naopak nastává podvýživa.

Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění. Mívají devastující účinky na organizmus, mnohdy vedou až ke smrti. Jsou jimi ohroženy hlavně dospívající dívky. Mezi poruchy příjmu potravy náleží:

• mentální anorexie – souvisí se zkreslenou představou o vlastním těle, spočívá v odmítání či omezování potravy (časté je zabývání se energetickou hodnotou potravin), mnohdy dochází k nadměrnému cvičení, projevuje se mj. poruchami endokrinního systému
• mentální bulimie – zahrnuje záchvatovité přejídání a následné zvracení potravy

V rámci výživy člověk přijímá látky, které jeho tělo potřebuje k fungování, získávání energie a k růstu a přestavbě tkání.

Přeměna látek a energií v těle se označuje jako metabolizmus. Mezi základní živiny patří sacharidy (ty zahrnují i jednoduché cukry), tuky a bílkoviny (proteiny). Jako zdroj energie se uplatňují zejména sacharidy a tuky.

Přijímání a zpracování živin probíhá díky trávicí soustavě, živiny po těle rozvádí oběhová a lymfatická (mízní) soustava.

Díky rozkladu živin a buněčnému dýchání (reakci s kyslíkem) se uvolňuje energie. V rámci tohoto procesu vznikají jednoduché anorganické látky: voda () a oxid uhličitý (), který vydechujeme. (Uhlík ve vydechnutém tedy pochází ze živin, které se nacházely například ve snědené svačině.) Výroba složitějších látek z látek jednodušších naopak energii spotřebovává.

Při hladovění tělo energii získává ze zásobních sacharidů (zejména glykogen v játrech a svalech) a tuků. Proteiny slouží jako zdroj energie jen při nedostatku jiných živin.

Přijaté proteiny se při trávení rozkládají na aminokyseliny. Z nich se v těle na základě informace v DNA „poskládají“ vlastní proteiny, ty slouží jako stavební látky či podmiňují různé funkce těla (např. jako enzymy či hormony).

Kromě základních živin jsou pro funkci těla v menším množství nutné vitaminy, minerální látky (přijímané obvykle ve formě solí/iontů). Tyto látky se označují jako mikronutrienty. Organizmus též musí přijímat vodu.

Energetická hodnota potravin se v souladu se soustavou SI udává v kilojoulech (1 kJ = 1000 J). Dodnes se též používají kilokalorie (kcal; 1 kcal = 4,184 kJ). Příjem a výdej energie byl měl být v rovnováze.

Jako bazální metabolizmus se označuje energie nutná pro udržení základních funkcí těla (v klidu), u dospělého člověka se pohybuje kolem 5000 – 10 000 kJ za den. Celkový denní energetický výdej dospělého při normální aktivitě je asi 7 600 – 12 600 kJ.

Mezi hlavní látky přijímané potravou náleží sacharidy, tuky a proteiny (bílkoviny). Tyto živiny (makronutrienty) přijímáme ve větším množství.

Mezi sacharidy patří jednoduché cukry (ty typicky chutnají sladce) i složitější sacharidy (polysacharidy). Zejména jednoduchých cukrů lidé v současnosti přijímají nadbytek.

• Glukóza (hroznový cukr) je jednoduchý cukr, který je zásadním zdrojem energie pro buňky (např. v rámci svalů nebo mozku). Hladiny glukózy v krvi (glykemie, odborněji glukosemie) je regulována hormonem inzulinem.
• Sacharóza (řepný cukr) je cukr běžně využívaný v kuchyni (krystal, krupice, moučka). V těle štěpí na glukózu a fruktózu. Je-li ve složení výrobků uvedeno „cukr“, jedná se právě o přidanou sacharózu.
• Glykogen je složitý sacharid, jehož zásoby se uchovávají zejména ve svalech a játrech. Skládá se z mnoha molekul glukózy.
• Mezi hlavní zásobní látku rostlin patří škrob (např. v bramborách, obilninách). Buněčné stěny rostlinných buněk jsou tvořeny celulózou.

Celulóza a další obtížně stravitelné látky tvoří vlákninu. Ta mj. čistí trávicí trakt a zpomaluje rozpad složitých sacharidů na cukry, čímž zabraňuje skokovému nárůstu glykemie.

Tuky patří do skupiny látek zvané lipidy. Tuky jsou ze základních živin energeticky nejbohatší. Jejich molekuly se skládají z alkoholu glycerolu a zpravidla trojice zbytků mastných kyselin.

• Nasycené mastné kyseliny mají v rámci uhlíkatého řetězce pouze jednoduché vazby. Jsou časté v živočišných tucích. Tuky, které je obsahují, jsou při pokojové teplotě zpravidla tuhé.
• Nenasycené mastné kyseliny obsahují v rámci uhlíkatého řetězce dvojné vazby. Jsou časté v rostlinných tucích. Tuky, které je obsahují, jsou při pokojové teplotě zpravidla tekuté (oleje).

Cholesterol je látka, která společně s proteiny tvoří váčky přesouvající tuky po těle. Pokud je v krvi vyšší koncentrace LDL (low density lipoprotein, „zlý cholesterol“), tuky a cholesterol mají tendenci se ukládat na stěnách cév (to může vést např. k jejich ucpávání, infarktu, mozkovým příhodám aj.). Tuky s nenasycenými mastnými kyselinami koncentraci LDL v krvi snižují.

Proteiny (bílkoviny) podmiňují stavbu a funkci těla, jako zdroj energie jsou využívány jen při vyčerpání jiných živin. Proteiny přijaté potravou se v trávicí soustavě štěpí na aminokyseliny, z nichž buňky vytvoří „vlastní“ proteiny na základě informace obsažené v DNA.

Vhodné množství přijímaných živin je silně individuální. Co se týče hmotnosti základních živin, člověk by denně měl přijmout přibližně 15 % tuků, 20 % proteinů a 65 % sacharidů. Žádný z těchto základních typů živin nelze celkově označit za „nezdravý“ a neměl by být v jídelníčku zcela vynechán.

Mezi tzv. mikronutrienty (živiny přijímané v malém množství) patří vitaminy a minerální látky.

• Vitaminy obecně umožňují fungování metabolických procesů. Dělí se na rozpustné v tucích (A, D, E, K) a ve vodě (C, skupina B). Vitaminů je vhodné přijímat malé množství, lze se jimi předávkovat.

• Co se týče minerálních látek (prvků), obvykle je přijímáme ve formě solí (iontů). Základní přehled uvádí následující tabulka.

Přebytečný příjem živin vede k obezitě (otylosti), při nedostatečném příjmu naopak nastává podvýživa. Hmotnost těla je možné orientačně posoudit pomocí hodnoty BMI (body mass index). Spočítá se vzorcem . Optimální BMI je asi 18,5–25.

Poruchy příjmu potravy jsou psychická onemocnění. Zásadním způsobem ovlivňují organizmus, mnohdy vedou až ke smrti. Jsou jimi ohroženy hlavně dospívající dívky. Mezi poruchy příjmu potravy náleží:

• mentální anorexie – Souvisí se zkreslenou představou o vlastním těle, spočívá v odmítání či omezování potravy (časté je zabývání se energetickou hodnotou potravin), mnohdy dochází k nadměrnému cvičení, projevuje se mj. poruchami hormonálního systému.
• mentální bulimie – Zahrnuje záchvatovité přejídání a následné zvracení potravy.

Lidé mohou být alergičtí na určité složky potravy. Intolerance laktózy souvisí s neschopností zpracovávat mléčný cukr. Celiakie spočívá v tom, že imunitní systém neadekvátně reaguje na lepek (gluten).

Složení stravy (a životní styl obecně) ovlivňuje výskyt nejrůznějších onemocnění: např. nemocí oběhové soustavy či diabetu (cukrovky).

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organizmy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganizmy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Půda sestává jak ze živých součástí (organizmy, které zde žijí), tak z neživých (úlomky hornin, humus, voda, plyny aj.).

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Velké a dlouhodobě stálé ekosystémy se označují jako biomy.

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organizmy navzájem i mezi organizmy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Rozhodně nejde o jedno a to samé. Přehled o ekologii a souvislostech v přírodě však může být předpokladem pro ochranu životního prostředí: ví se, co a jakým způsobem chránit.

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ty obsahují živé i neživé složky.

Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Bez zásahu člověka by se umělé ekosystémy postupně změnily v přírodní.

Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). V ekosystémech může být různá biodiverzita neboli různorodost skupin/druhů organizmů.

Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např. staré dřevo či výkaly živočichů poskytují podmínky pro život množství organizmů a podílejí se na koloběhu živin.

Organizmy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organizmy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory (např. mnohé lišejníky rostou jen v prostředí s čistým vzduchem).

Areál splňuje ekologické požadavky organizmu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organizmy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např. u invazních organizmů, které se šíří na novém území a vytlačují původní druhy).

Potravní řetězce popisují, jak se látky a energie v přírodě přesouvají mezi organizmy. Obvykle mají 4–5 článků.

Na počátku potravních řetězců stojí producenti, což bývají fotosyntetizující organizmy. Díky fotosyntéze ukládají energii slunečního záření do chemických vazeb a vytvářejí organické látky bohaté na energii. Typickými producenty jsou zelené rostliny, řasy, protisté či sinice.

Producenty se živí konzumenti 1. řádu, což jsou obvykle býložraví (živící se rostlinami) či všežraví živočichové. Konzumenty 1. řádu žerou konzumenti 2. řádu (podobně dále s konzumenty dalších řádů). Na vrcholu potravních řetězců stojí masožraví vrcholoví predátoři.

Mrtvá těla všech účastníků potravního řetězce zpracovávají rozkladači (reducenti, dekompozitoři). Ti uvolňují různé látky zpět do prostředí, jsou tak k dispozici dalším organizmům. Mezi rozkladače typicky patří bakterie, houby či různí bezobratlí živočichové (např. larvy much).

Znázornění potravních řetězců je do určité míry zjednodušující: ve skutečnosti např. určitý živočich nežere jen jeden druh jiného živočicha (pro přesnější vyjádření potravních vztahů se využívají tzv. potravní sítě).

Určité látky důležité pro život podléhají složitým koloběhům (cyklům). Mezi tyto látky (prvky) patří zejména uhlík (C), dusík (N), fosfor (P) a síra (S).

Následující tabulka uvádí výskyt prvků uhlíku a dusíku a návazné procesy.

Koloběhy uhlíku a dusíku přibližují i následující schémata:

Síra (S) se uvolňuje z hornin či je spojena se sopečnou činností. V živých organizmech je součástí některých aminokyselin. Je obsažena i ve fosilních palivech. Z nich se obvykle při zpracování odstraňuje, aby se její oxidy neuvolňovaly do ovzduší.

Fosfor (P) je zásadní mj. pro rostliny. V malé koncentraci je v mořské vodě, získává se zejména z hornin (např. apatitu) či guána (trusu mořských ptáků).

Koloběh vody () je spojen se změnami jejího skupenství.

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Ovlivňují živé organizmy.

Světlo

Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organizmů. Světlo organizmy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. To u živočichů souvisí např. s přítomností určitého zbarvení (mj. výstražného či maskovacího), rostliny na své pestře zbarevné části mohou lákat např. opylovače.

Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. Životní cyklus rostlin je ovlivněn délkou dne. Organizmy mají různé nároky na světlo: živočichové se nedostatku světla (to je spojeno např. s noční aktivitou či životem v podzemí) přizpůsobili např. odrazivou vrstvou za sítnicí, zvětšením očí, světélkováním (bioluminiscencí) či naopak nahrazením zraku jinými smysly.

UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny. Organizmy se UV záření či nadbytku viditelného světla mohou bránit pomocí pigmentů (např. melanin u živočichů, karotenoidy u rostlin). U živočichů a hub je určitá míra UV záření nezbytná pro vznik vitaminu D.

Teplota

Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organizmy žijí. Suchozemské rostliny udržují teplotu svých těl pomocí odevzdávání a vypařování vody (transpirace). Živočichové mohou být ektotermní (jejich teplota je závislá na teplotě prostředí) či endotermní (udržují si stálou tělesnou teplotu). Stálá tělesná teplota je typická pro ptáky a savce. Ti v chladnější oblastech mívají kratší tělní přívěsky, aby o teplo nepřicházeli (to popisuje Allenovo pravidlo).

Vzduch

Živé organizmy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Někteří živočichové mohou vzduchem aktivně létat, živočichové či jiné organizmy se mohou nechat pasivně přenášet (tzv. vzdušný plankton).

Voda

Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organizmech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny. Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině. Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování. U živočichů pohybujících se ve vodě se v rámci evoluce nezávisle vyvíjel hydrodynamický tvar těla.

Chemické látky

Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (C, H, O, N, P, S). V menším množství organizmy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové. Přítomnost určitých chemických prvků přeneseně souvisí s kyselostí/zásaditostí prostředí (pH).

Biotické faktory souvisejí s tím, jak se živé organizmy ovlivňují navzájem.

Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Velikosti populací mohou kolísat v čase (např. zvětšení populace kořisti vede ke zvětšení populace predátora). Růst populace je obvykle omezen podmínkami prostředí. Populace může mít určitý rozptyl (rozmístění jedinců v prostoru). Populace mohou migrovat neboli se dvoucestně přesouvat na delší vzdálenosti.

Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organizmus. Opuštěná ekologická nika může být obsazena jiným organizmem s podobnými nároky.

Vnitrodruhové vztahy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium. Konkurence vzniká zejména u větších populací, kdy jedinci bojují o zdroje.

Mezidruhové vztahy

Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Mezi různými druhy organizmů může existovat i kompetice (konkurence).

Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organizmy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí. Dále uvádíme typy symbiózy dle výhodnosti pro zúčastněné organizmy (+ znamená výhodnost pro zúčasněný organizmus, − nevýhodnost, 0 víceméně bez ovlivnění).

• mutualizmus (+/+) – Např. rostlina a její opylovač, sasanka plášťová a rak poustevníček, člověk a jeho střevní mikrobiom.
• komenzálizmus (+/0) – Např. štírek, který je přenášený mouchou, epifytické rostliny žijící přichycené na stromech.
• parazitizmus (+/−)
  • U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. motolice, tasemnice, roup).
  • Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. larvy lumka vyvíjející se v larvách pilořitek.
  • U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např. podbílek šupinatý parazitující na kořenech rostlin, kokotice evropská jakožto stonkový parazit, hlístník hnízdák parazitující na houbách).

Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Součástí Země je:

• atmosféra – plynný obal
• hydrosféra – soubor vodstva
• biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
• pedosféra – půdní obal

Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):

Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.

Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru (g), která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.

Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo se udrželo od dob vzniku planety, také vzniká rozpadem radioaktivních izotopů.

Minerály (také česky nerosty) jsou většinou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení jde vyjádřit chemickým vzorcem (např. křemen je chemicky oxid křemičitý = SiO₂) či značkou. Minerály jsou většinou krystalické. Minerály tvoří horniny či vyplňují dutiny a pukliny v nich. Dělí se do skupin podle svého chemického složení (např. prvky, halogenidy, oxidy…).

Horniny jsou přírodniny složené z jednoho či více druhů minerálů. Např. žula (e) je tvořena více minerály: křemenem (a), plagioklasem (b), draselným živcem (c) a biotitem (d). V různých místech horniny mívají různé vlastnosti, jsou nestejnorodé.

Horniny tvoří geologická tělesa, sestává z nich litosféra. Dělí se na:

• magmatické (vyvřelé) – vznikají tuhnutím magmatu nebo lávy, např. žula, čedič
• sedimentární (usazené) – vznikají usazováním úlomků hornin, zbytků organizmů či krystalizací z roztoků, např. vápenec, pískovec
• metamorfované (přeměněné) – vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních i metamorfovaných hornin za působení teploty a tlaku, např. mramor, pararula

Z jednoho typu horniny může vzniknout jiný typ:

Horniny a minerály se nenacházejí jen na Zemi, jsou z nich složena i vesmírná tělesa.

Bližší informace a cvičení naleznete v podkapitolách:

• Minerály a jejich vlastnosti
• Systém a příklady minerálů
• Usazené horniny
• Vyvřelé horniny
• Přeměněné horniny

Minerály (též nerosty) jsou stejnorodé přírodniny. Jejich složení lze popsat chemickým vzorcem či značkou (např. halit je chemicky NaCl – chlorid sodný).

Krystalické minerály (a) mají pravidelně uspořádané stavební částice (zpravidla atomy či ionty) a tvoří krystaly. Tvar krystalů je ovlivněn právě uspořádáním stavebních částic do krystalové mřížky. Amorfní minerály (b) mají stavební částice uspořádané nepravidelně a krystaly netvoří.

Chemické vlastnosti minerálů odpovídají chemickým vlastnostem látek, z nichž jsou minerály složené (např. kalcit ochotně reaguje s kyselinou chlorovodíkovou – c).

a – krystalický minerál (halit)

b – amorfní minerál (opál)

c – reakce kalcitu s HCl

Mezi fyzikální vlastnosti minerálů patří:

• hustota (značí se ρ, základní jednotkou je kg/m³) – velká např. u zlata
• tvrdost – vyjadřuje odolnost vůči poškrábání, popisuje se Mohsovou stupnicí tvrdosti (v rámci ní je nejměkčí mastek, nejtvrdší diamant)
• štěpnost – schopnost odlamovat se při působení na rovnou plochu (velmi dokonalá např. u světlé slídy – d)
• lom – souvisí s tvarem povrchu po rozbití či rozlomení (u neštěpných minerálů), např. lasturnatý u křemene
• soudržnost – schopnost stavebních částic zůstávat pohromadě
  • křehké minerály se po úderu rozletí
  • jemné se rozdrtí, ale nerozletí
  • kujné (e) lze roztepat, tažné lze natahovat (tyto dvě vlastnosti platí zejména pro kovy)
• propustnost světla
  • neprůsvitné minerály nepropouštějí světlo
  • průsvitné minerály propouštějí světlo, ale nelze přes ně přečíst text
  • přes průhledné (f) minerály lze přečíst text
• vryp (g) – barva prášku, který vzniká po odření o porcelánovou destičku
• magnetické vlastnosti (h) – schopnost přichytávat magnet

d – velmi dokonalá
štěpnost muskovitu

e – kujnost zlata

f – průhlednost kalcitu

g – vryp sfaleritu

h – magnetické vlastnosti magnetitu

Minerály se rozdělují do skupin podle svého chemického složení. Většinou se jedná o anorganické látky.

Jako samostatné prvky se v přírodě vyskytují například:

• síra () – žluté barvy a „pekelného“ zápachu, její výskyt bývá spojen se sopečnou činností
• uhlík () – vyskytuje se ve formě grafitu, který se skládá z atomů ve vrstvách, užívá se např. k výrobě tužek; diamant je nejtvrdší přírodní minerál
• zlato () – ušlechtilý kov, vyskytuje se např. v křemenných žilách, dříve se získávalo rýžováním, využívá se pro výrobu elektroniky, v klenotnictví či jako hmotná rezerva
• stříbro () – má využití při výrobě elektroniky, ve šperkařství či při výrobě zrcadel

síra ()

grafit ()

diamant ()

zlato ()

stříbro ()

Sulfidy obsahují sulfidový anion (). Patří sem:

• galenit (sulfid olovnatý) – ruda olova, má šedočerný vryp
• sfalerit (sulfid zinečnatý) – ruda zinku, má hnědý vryp
• pyrit (disulfid železnatý) – tvoří mosazně žluté krystaly tvaru krychle

galenit ()

sfalerit ()

pyrit ()

Mezi halogenidy náleží:

• sůl kamenná = halit (chlorid sodný) – krystalizuje odpařením roztoků (např. mořské vody), využití v kuchyni či např. pro solení silnic
• fluorit (fluorid vápenatý) – zdroj fluoru, často zbarven příměsemi dozelena či dofialova

halit ()

fluorit ()

Oxidy jsou sloučeniny kyslíku (ve formě oxidového aniontu ) s dalšími prvky. Příklady oxidů jsou tyto:

• křemen (oxid křemičitý) – nejčastější minerál, vyskytuje se ve všech typech hornin; je důležitý např. pro výrobu skla (ve sklářském písku), má mnohé barevné odrůdy (např. bezbarvý křišťál, fialový ametyst, žlutý citrín, hnědá záhněda, růžový růženín), acháty jsou proužkované, střídá se v nich křemen s mikrokrystalickým chalcedonem
• korund (oxid hlinitý) – vyskytuje se např. jako modrý safír či červený rubín, ze syntetického korundu se vyrábějí např. sklíčka hodinek
• hematit = krevel (oxid železitý) – ruda železa s červeným vrypem
• magnetit (oxid železnato-železitý) – má největší obsah železa mezi železnými rudami, má magnetické vlastnosti

obecný křemen ()

ametyst ()

achát

korund – safír ()

korund – rubín ()

hematit ()

magnetit ()

Mezi uhličitany (karbonáty) patří kalcit (uhličitan vápenatý). Tvoří např. horniny vápenec či mramor, vzniká krystalizací z roztoků či usazováním schránek organizmů. Díky chemickým vlastnostem kalcitu vznikají krasové jevy.

Významným síranem je sádrovec (dihydrát síranu vápenatého), jehož pálením se vyrábí sádra.

Mezi fosforečnany náleží apatit, který je zdrojem fosforu.

kalcit ()

sádrovec ()

apatit

Do skupiny křemičitanů patří například:

• slídy – světlá (muskovit), tmavá (biotit)
• živce – obsahují různé množství vápníku (), sodíku (), draslíku (), zvětráváním se tyto prvky uvolňují do prostředí a mohou je využívat např. rostliny
• granáty – známý je pyrop červené barvy
• mastek – měkký minerál, prášek z něj se užívá např. jako pudr
• olivín – zelený, průhledný, ve velké míře se nachází v zemském plášti
• amfibol, augit – tmavé horninotvorné minerály

světlá slída

tmavá slída

živec

granáty

mastek

olivín

amfibol

augit

Minerály sestávající z organických látek (organolity) nejsou běžné. Dříve se do této skupiny řadil jantar, ztvrdlá pryskyřice.

Usazené neboli sedimentární horniny vznikají usazováním úlomků hornin a minerálů, částí organizmů nebo krystalizací z roztoků. Podle toho se rozdělují na úlomkovité, organogenní a chemogenní (někdy též „chemické“).

a – štěrk

b – slepenec

c – písek

d – pískovec

e – spraš

f – jíl

g – jílovec

Aby vznikly úlomkovité usazené horniny, musejí nejprve zvětráváním vzniknout úlomky původní horniny. Tyto úlomky mohou být posléze přeneseny, např. vodou či větrem. Na místě usazení mohou zůstat sypké, nebo mohou být zpevněny tmelem. Mezi úlomkovité usazeniny náleží:

• štěrk (a, nezpevněný) a slepenec (b, zpevněný, sestává ze zaoblených úlomků) – úlomky jsou větší než 2 mm
• písek (c, nezpevněný) a pískovec (d, zpevněný) – úlomky v rozměrech zhruba 0,06–2 mm; pískovec tvoří mnohdy typická skalní města
• spraš (e, nezpevněná, ale soudržná) – z úlomků navátých větrem, vznikala zejména v ledových dobách
• jíl (f, nezpevněný) a jílovec (g, zpevněný)

h – vápenec

i – křemelina

j – ropa

k – travertin

Mezi organogenní usazené horniny náleží:

• vápenec (h) – sestává zejména z minerálu kalcitu (CaCO₃), mnohdy ze schránek korálnatců, měkkýšů či různých jednobuněčných, vznikají v něm krasové jevy, pálením se z něj vyrábí vápno
• křemelina (diatomit) (i) – ze schránek rozsivek, obsahuje hlavně křemen (SiO₂)
• hořlavé sedimenty (kaustobiolity) – rašelina, uhlí (hlavně z rostlin), ropa (j, hlavně z mořských mikroorganizmů) aj.

Chemogenní usazenou horninou je např. travertin (k), ten je tvořen uhličitanem vápenatým, který krystalizoval z roztoků.

Vyvřelé neboli magmatické horniny vznikají tuhnutím magmatu či lávy (to je magma, které se dostalo na zemský povrch). Rozdělují se na hlubinné, žilné a výlevné.

a – žula

b – gabro

Hlubinné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu hluboko pod povrchem. Magma zde tuhne pomalu, proto dochází k vytváření větších krystalů minerálů. Struktura hlubinných vyvřelin bývá všesměrná. I hlubinné vyvřelé horniny se mohou objevovat na povrchu díky erozi nadloží. Mezi hlubinné vyvřelé horniny patří například:

• žula (granit) (a) – obsahuje zejména křemen, K-živec, slídy (muskovit, biotit), mívá kvádrovitou odlučnost, v Česku se nalézá např. na Liberecku, na Šumavě, v Krkonoších
• gabro (b) – oproti žule tmavší, obsahuje živce, olivín, pyroxen

c – pegmatit

Žilné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu v puklinách. Příkladem je pegmatit (c).

d – čedič

d – Panská skála

e – andezit

f – znělec

g – melafyr

Výlevné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím lávy či magmatu těsně pod povrchem. Tuhnutí je rychlé, tvoří se tedy menší krystaly. Mezi výlevné vyvřelé horniny náleží například:

• čedič (bazalt) (d) – složením odpovídá gabru, mívá sloupcovitou odlučnost (lze vidět např. na Panské skále u Kamenického šenova), čedič je typický pro České středohoří, je z něj např. Říp
• andezit (e) – pojmenován podle pohoří Andy, oproti čediči obsahuje křemen
• znělec (fonolit) (f) – šedozelený, při poklepání zvoní, je z něj např. Milešovka či Bezděz
• melafyr (g) – složením odpovídá čediči či andezitu, obsahuje dutiny po sopečných plynech, které bývají druhotně vyplněné např. acháty

Kyselá magmata vznikají tavením zemské kůry. Obsahují více oxidu křemičitého (SiO₂), jsou viskóznější (méně ochotně tečou) a tvoří tedy spíše hlubinné magmatické horniny. Bazická magmata jsou méně viskózní, snadněji se dostávají na povrch a tvoří spíše výlevné horniny. Vznikají tavením pláště např. ve středooceánských hřbetech nebo v rámci kontinentálního riftu.

Přeměněné neboli metamorfované horniny vznikají přeměnou vyvřelých, usazených či jiných přeměněných hornin. Přeměna (metamorfóza) probíhá za zvýšené teploty a tlaku. Tyto podmínky způsobí přestavbu struktury horniny/minerálů, ale nedostačují k úplnému roztavení horniny na magma.

Boční tlak působící na horniny mnohdy vyvolává rovnoběžné uspořádání minerálů, to se označuje jako metamorfní foliace (dříve břidličnatost).

a – fylit

b – svor

c – pararula

d – ortorula

e – mramor

Přeměnou jílovitých usazenin vzniká:

• fylit (a) – Nejméně přeměněný, obvykle hedvábně lesklý.
• svor (b) – Obsahuje šupiny světlé slídy a hrubší zrna křemene. Mnohdy se v něm nacházejí granáty.
• pararula (c) – Ve srovnání se svorem více přeměněná.

Ortorula (d) vzniká přeměnou žuly a podobných hornin.

Přeměnou vápence vzniká mramor (krystalický vápenec, e), který se využívá např. v sochařství či stavebnictví.

V Česku se metamorfované horniny typicky vyskytují v horských oblastech (Krkonoše, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Šumava…).

Geologické děje souvisejí s postupnými proměnami vesmírných těles, bezprostředně se s nimi lze setkat na Zemi. Mohou se odehrávat na povrchu (pak se označují jako vnější geologické děje) či pod povrchem (vnitřní geologické děje). Vnější i vnitřní geologické děje se společně podílejí na utváření a proměnách krajiny.

Vnější geologické děje probíhají na povrchu Země* a jsou zásadním způsobem zodpovědné za podobu krajiny.

Vlivem vnějších geologických činitelů dochází ke zvětrávání. Zvětrávání spojené s odnosem materiálu se označuje jako eroze. Zvětrávání může být mechanické (např. mrazové zvětrávání, působení živých organizmů) či chemické (působení , , …). Zvětrávání souvisí jak s rušivou činností (dochází např. k rozrušování hornin, zarovnávání krajiny), tak s činností tvořivou (vznikají úlomkovité usazené horniny, půdy, naplaveniny, určité krajinné útvary).

Dále jsou uvedeny příklady vnějších geologických činitelů.

Gravitace

Způsobuje pohyb vody, ledu, zvětralin (a) apod.

a – osypový kužel

Vítr

Odnáší menší částice, vlivem větru vznikají např. spraše (b). Z krajinných útvarů jsou s větrem spojeny duny (c), skalní okna, převisy, viklany (d) či váté písky (e).

b – spraš

c – duny

d – viklan

e – váté písky

Voda

• Soustředně odtéká v potocích a řekách, v horních tocích vytváří zaříznutá údolí (f), v dolních tocích bývají přítomné meandry, slepá a mrtvá ramena, pravidelně zaplavované údolní nivy (g).
• Vodní eroze vede např. ke vzniku skalních měst (h), skalních hřibů aj.
• V oblastech s vápencem se voda podílí na vzniku krasových jevů (i, např. škrapy, závrty, jeskyně…). Dochází k rozpouštění uhličitanu vápenatého () kyselinou uhličitou (, vzniká rozpouštěním vzdušného ve vodě) a případně jeho zpětné krystalizaci (např. při vzniku krápníků a další výzdoby jeskyň).
• Mořská voda erozí pobřeží zodpovídá za tvorbu útesů (j), ukládáním úlomků vznikají pláže.
• Horské ledovce souvisejí se vznikem údolí tvaru „U“ (k), morény sestávají z materiálu přenášeného ledovcem. Zvláště pevninské ledovce přenášejí i větší bloky hornin, čímž vznikají bludné balvany (l).

f – říční údolí
(kaňon)

g – údolní niva
s meandry

h – skalní město

i – kras

j – útes

k – ledovcové údolí

l – bludný balvan

Živé organizmy

Živočichové rozrušují horniny např. při stavbě svých úkrytů/hnízd. Lišejníky mohou chemicky rozrušovat podklad, na němž rostou. Rostliny se podílejí na zvětrávání zejména svými kořeny.

* A také dalších vesmírných těles.

Vnitřní geologické děje jsou vyvolané vnitřní energií Země*, vyznačují se pohybem tepla a hmoty. Většinou jsou dlouhodobé (např. vznik pohoří, pohyb litosférických desek), mohou ovšem být i krátkodobé (např. výbuchy sopek, zemětřesení, tsunami). Vnitřní geologické děje se projevují i na povrchu.

a

b

c

d

Litosférické desky či jejich části se pohybují po plastické astenosféře:

• Při přibližování desek dochází obvykle k jejich podsouvání (subdukci). Vznikají tak pásemná pohoří (a, např. Andy, Himaláj). Je-li aspoň jedna z desek oceánská, vznikají i hlubokomořské příkopy (b).
• Při oddalování desek vzniká kontinentální rift (c, to je příkopová struktura), což v důsledku vede až ke vzniku nového oceánu. Pokračující oddalování desek vede ke vzniku magmatu a středooceánských hřbetů (d).
• Pohyb litosférických desek či jejich částí vyvolává vrásnění, způsobuje zlomy či další tektonické poruchy. Zlomem zemské kůry a posunem nadloží vznikají tzv. příkrovy (či příkrovová pohoří).

e – erupce
sopky

f – výrony plynů

g – minerální
pramen

h – gejzír

Sopečná činnost souvisí se vznikem a pohybem magmatu. Magma pod povrchem vzniká jen za určitých podmínek: při podsouvání litosférických desek, ve středooceánských hřbetech či v tzv. horkých skvrnách (hotspots). Hory v sopečných pohořích mívají tvar kuželů či kup, v Česku je sopečného původu např. České středohoří či Říp. Tuhnutím magmatu (či lávy – e, což je magma proniklé na povrch) vznikají vyvřelé neboli magmatické horniny.

Sopečnou činnost (i po jejím vyhasnutí) mohou doprovázet např. výrony plynů a par (f), vývěry vod (g) či gejzíry (h).

Zemětřesení vzniká obvykle při vyrovnávání tlaku mezi litosférickými deskami. Zemětřesení mohou též být sopečná (souvisí se sopečnou činností) či řítivá (např. při zřícení stropu v krasové oblasti). Ohnisko zemětřesení (hypocentrum) bývá obvykle v hloubce do 70 km. Největší intenzitu má zemětřesení v místě nad ohniskem (epicentrum). K popisu intenzity zemětřesení se používá Richterova stupnice (založená na datech ze seizmografu, zejména v Evropě) či Mercalliho stupnice (založená na pozorování následků).

Vlny tsunami vznikají často vlivem zemětřesení na dně moře. U pobřeží vlny nabývají výšky až desítek metrů, dochází k záplavě značného území. Mívají katastrofické následky.

* Případně dalších vesmírných těles. Pro příklad: v minulosti byl tektonicky aktivní Mars, v současnosti slapové jevy vyvolávají vnitřní děje na Jupiterově měsíci Io.

Půda pokrývá povrch Země. Je složitým systémem, který se skládá z látek různého skupenství a živé hmoty. Půda se člení na půdní horizonty (vrstvy). Soubor půd se nazývá pedosféra.

Půdy vznikají zvětráváním matečné horniny, její složení ovlivňuje i vlastnosti půdy. Vznik půd je ovlivněn podnebím, povahou terénu, přítomností vody či živých organizmů. V mírném pásu vznikne 1 cm půdy asi za 100–150 let.

Půda má následující složky:

• plynná složka – Zahrnuje půdní vzduch, součástí je např. dusík () a kyslík () a vodní pára (). V půdě je dále oxid uhličitý (), amoniak () či methan (), tyto plyny vznikají činností organizmů či rozkladem organické hmoty.
• kapalná složka – Voda s rozpuštěnými látkami, půdní roztok mívá různé pH (kyselost/zásaditost).
• pevná složka
  • anorganická – Úlomky matečné horniny.
  • organická – Živé organizmy (edafon), humus (organická hmota z odumřelých organizmů). Pro vznik humusu je zásadní činnost rozkladačů, např. bakterií či hub.

Podle zrnitosti částic se rozlišují půdní druhy: půdy písčité, hlinité či jílovité. Čím větší částice se v půdě nacházejí, tím je zpravidla propustnější.

Podle povahy půdního profilu (to je svislý řez půdou a jejím bezprostředním podložím) se rozlišují půdní typy. Mezi ty náleží:

• černozemě – Zejména v nížinách, na spraších, bohaté na humus, značně úrodné.
• kambizemě (dříve hnědé půdy) – Nejrozšířenější v mírném pásu, obsahují málo humusu.
• podzoly – Vyluhované, neúrodné půdy, časté v horských oblastech.
• nivní půdy (fluvizemě) – V blízkosti velkých řek.
• rendziny – Na vápencovém nebo dolomitovém podkladu, v krasech.

Půdy jsou zcela klíčové pro produkci potravin. Vznikají velmi pomalu, proto jsou cenné a těžko nahraditelné. Jsou ohroženy ukládáním chemických látek z hnojiv a pesticidů, větrnou a vodní erozí či budováním staveb.

Jako zemina se označuje nezpevněná část litosféry, která není členěná na půdní profily. Hlína je zemina konkrétního složení. Půdy obsahují živou složku, nezpevněný horninový pokryv jiných vesmírných těles (např. Měsíc, Mars) se označuje jako regolit.

Země vznikla asi před 4,54 miliardami let, první živé organizmy se objevily v období před 4,28–3,7 miliardami let. Vznik a vývoj Země i života na ní lze zkoumat na základě složení hornin a díky fosiliím (též zkamenělinám). To jsou se zachovalé zbytky nebo stopy dříve žijících organizmů, obvykle se nacházejí v usazených horninách.

a – prekambrium

Období před 4600–541 miliony let se označuje jako prekambrium, zahrnuje mj. prahory a starohory. V prahorách existovaly bakterie, u některých se postupem času vyvinula fotosyntéza (vznikli předchůdci dnešních sinic). Díky fotosyntéze se dostával kyslík do atmosféry a mohly vzniknout organizmy se složitější stavbou buňky (eukaryotní organizmy, mezi které patří např. rostliny, živočichové či houby). U těch se objevila i mnohobuněčnost (a).

b – kambrium
a ordovik

c – silur, devon

d – karbon, perm

V období prvohor (před 541–252 miliony let) došlo nejprve k tzv. kambrické explozi, kdy vznikalo velké množství nových druhů organizmů. Složitější život byl vázán na vodní prostředí. V kambriu a ordoviku (b) žili nejrůznější členovci (včetně trilobitů), měkkýši či řasy. V siluru (c) se rozvíjeli např. koráli či rybovití obratlovci, souš osidlovaly cévnaté rostliny. V devonu (c) docházelo k rozvoji ryb či obojživelníků (obratlovci se dostávali na souš), součástí vegetace byly hlavně výtrusné rostliny. V karbonu (d) tehdejší rostliny vytvářely množství biomasy, z níž poté vznikalo černé uhlí. Rozvíjel se např. hmyz. V permu (d) se klima stalo sušším a na konci prvohor došlo k masovému vymírání.

e – trias

f – jura

g – křída

Druhohory (252–65 milionů let nazpět) zahrnují období zvaná trias (e), jura (f) a křída (g). Docházelo k rozvoji plazů, zejména v juře a křídě byli dominantními obratlovci dinosauři. Rozšířené byly nahosemenné rostliny (cykasy, jinany, jehličnany, obalosemenné). V průběhu křídy se rozvíjely krytosemenné (kvetoucí) rostliny, s nimi např. jejich opylovači a živočichové, kteří konzumovali jejich plody. Dopad planetky na konci druhohor vedl mj. k vyhynutí neptačích dinosaurů.

h – třetihory

i – čtvrtohory

Ve třetihorách (h, paleogénu a neogénu, 65–2,58 milionů let nazpět) se rozvíjeli např. savci, ptáci a krytosemenné rostliny (včetně bylin). Čtvrtohory (i, od 2,58 milionů let nazpět dodnes) zahrnují střídání ledových a meziledových dob. V tomto období již existovaly současné skupiny organizmů, docházelo k vývoji člověka.

Česko je z hlediska geologické stavby značně různorodé. Na jeho území zasahují dva celky: Český masiv (na schématu níže ČM) a Západní Karpaty (ZK). Český masiv má blokovou stavbu: vznikl spojením více částí litosféry, tyto bloky na sebe víceméně navazují svými okraji. Západní Karpaty mají příkrovovou stavbu, vrstvy hornin v rámci nich podléhaly rozsáhlému vrásnění a posunům. Hranice mezi Českým masivem a Západními Karpaty prochází zhruba v linii Znojmo-Brno-Ostrava.

Části Českého masivu byly ovlivněny kadomským vrásněním, které probíhalo koncem starohor a v kambriu (došlo např. ke vzniku magmatických hornin na dnešním severu Česka či některých přeměněných hornin v moldanubiku – a).

V prvohorách zhruba od kambria do devonu bylo např. bohemikum (středočeská oblast) do velké míry zaplaveno mořem: vyskytují se zde fosilie (trilobitů, hlavonožců aj., zejména v barrandienu – b), též se zde ukládaly vápence, které tvoří Český kras.

V období karbonu a permu se odehrávalo variské vrásnění. Díky němu se spojily části Českého masivu (mikrokontinenty) a došlo ke vzniku karbonských jezerních pánví. V nich se ukládala biomasa, ze které vzniklo černé uhlí (dříve se těžilo např. na Kladensku – c, dodnes se těží na Ostravsku, kde je překryto sedimenty Karpat – c'). V rámci variského vrásnění též vzniklo velké množství hlubinných vyvřelých hornin (žula aj.). Od karbonu a permu dále docházelo k ukládání víceméně nezvrásněných hornin (to se označuje jako platformní pokryv). Vzhledem k suchému klimatu v permu vznikaly červené sedimenty obsahující oxid železitý () – díky tomu se např. na Kladensku či v Podkrkonoší vyskytují červené půdy.

Co se týká druhohor, horniny z triasu a jury nejsou na území Česka časté. V křídě bylo zdejší území pod mořskou hladinou, což dalo vzniknout české křídové pánvi (d, v geomorfologii označované jako Česká tabule).

Ve třetihorách vlivem alpinského vrásnění docházelo ke vzniku sopečných pohoří (České středohoří – e, Doupovské hory – f) i jednotlivých vrchů (např. Říp, Bezděz). Vznikaly hnědouhelné pánve (chebská, sokolovská, mostecká – g). Zároveň se objevily mnohé zlomy a vyklenula se okrajová pohoří.

Ve čtvrtohorách vznikla soudobá říční síť a zvláště v meziledových dobách se tvořily dnešní půdy.

Součásti Západních Karpat zasahující na území Česka vznikaly zejména během druhohor a třetihor. Zahrnují karpatskou (čelní) předhlubeň (h) a flyšové pásmo (i), v němž docházelo ke střídavému ukládání sladkovodních a mořských sedimentů. V předhlubni (resp. vídeňské pánvi) se nacházejí zásoby ropy a zemního plynu (třetihorního stáří). Do Česka zasahují i karpatská bradla (kopce a hřbety vyvýšené nad okolní terén), příkladem Pavlovské vrchy na Jižní Moravě.

V této kapitole je možné procvičit si poznávání organizmů, jejichž znalost je v seznamu pro kategorie C a D Biologické olympiády doporučena pro školní kolo soutěže.